Šlechta
Kategorie: Nezařazeno (celkem: 23179 referátů a seminárek)
Informace o referátu:
- Přidal/a: anonymous
- Datum přidání: 11. srpna 2008
- Zobrazeno: 4210×
- Licence: GNU Free Documentation License
- Seznam autorů a změn
- Vyloučení odpovědnosti
Příbuzná témata
Šlechta
Šlechta (též nobilita či aristokracie) je soubor jedinců, majících zvláštní právní výsady a nezřídka také nárok na šlechtický titul. Příslušnost k této skupině vychází z rodového principu a je proto zpravidla založena manželským původem po šlechtickém otci. Druhým hlavním způsobem je pak povýšení do šlechtického stavu panovníkem (zvláštním případem je automatické šlechtictví pro bratry papežů a jejich patrilineární potomky na základě buly Urbem Romam papeže Benedikta XIV. z roku 1746).
Šlechta byla jednou z vládnoucích vrstev feudální společnosti, ve které svou moc zakládala na vlastnictví půdy, vojenské specializaci a výsadách, které jí zaručovaly významnou úlohu při řízení státu. K charakteristickým náležitostem, které ve středověku odlišovaly šlechtu od poddaných a částečně také od kléru, náležely erby a důraz na znalost předků.
Šlechta měla různý podíl na celkovém počtu obyvatel. Zatímco ve Španělsku představovala asi 2 % obyvatelstva, v Polsku koncem 16. století šlechta představovala 9,1 % celkového počtu obyvatel a v oblasti Mazovska v okolí Varšavy dokonce 23,1 % (pro srovnání duchovní byli zastoupeni 0,2 %).
Šlechta jako samostatný společenský stav často přetrvala i do moderní doby, kdy jsou však její výsady omezeny většinou jenom na právo používat titul.
Obsah |
Počátky šlechty
Počátky šlechty souvisí obecně s rozpadem rodové společnosti. V návaznosti na to dochází k vyčleňování schopných jedinců, kteří na základě svých vojenských či jiných schopností a zásluh získávají ve společnosti respekt a výsadní postavení. Výsadní postavení a vzrůstající moc jim později umožnilo prosadit zásadu dědičnosti jejich postavení.
Počátky české šlechty
Počátky naší šlechty v 10.-12. století úzce souvisí s rodem Přemyslovců a jejich vojenskými družinami. Ty byly tvořeny schopnými jedinci, kteří za své služby dostávali výsluhy v podobě pozemků, správcovství hradu atd. Ačkoli tyto výsluhy byly zpočátku pouze osobní povahy - do smrti nabyvatele - a bylo je možno odejmout, dochází k jejich postupné přeměně v dědičné vlastnictví.
Otázka možného podílu předpřemyslovské rodové aristokracie na zformování nejstarší české šlechty zůstává nevyjasněna.
Struktura české šlechty
Šlechtický systém do roku 1620
Šlechtický stav v Česku nebyl homogenní, jako tomu bylo například v Polsku, ale dělil se do několika stupňů. Od 12. století se česká šlechta dělila na dva stavy, nižší stav – vladycký, zemanský a rytířský (páni první hotovosti) a vyšší stav – panský (páni druhé hotovosti, někteří korouhevní páni). V průběhu dějin se ustálil systém, který platil až do doby stavovského povstání.
Erbovní rody
Předstupeň šlechtictví tvořily tzv. erbovní rodiny, což byl prakticky mezistupeň mezi městským a šlechtickým stavem. Patřilo k němu právo používat erbu a predikátu, ale ne stavovská práva, tj. nešlo o šlechtice.
Vladykové
Vladyctví bylo uznáváno za nejnižší šlechtický stav. Do tohoto byly často povyšovány nové rody, nebyl to přísně uzavřený stav. Zchudlé rody, jejichž členové přijali nešlechtická povolání, automaticky ztratily svůj status. Také zchudlé panské rody mohly spadnout do stavu vladyků, naopak četné rody byly povýšeny do rytířského či panského stavu. Mezi vladyckými rody často nalézáme vedlejší větve známých šlechtických rodů, jako byli například vladykové z Chlumu, Kermže, Nečtin u rodu Bavorů ze Strakonic[zdroj?].
Členům rodu náležel titul vladyka, či pokud vlastnil zemi (tj. půdu) pak se nazýval zeman.
Rytíři
Rytířství je další ze stupňů nižší šlechty. Rytířské předky ve třech generacích musel prokázat uchazeč o přijetí do panského stavu. Jedná se vlastně o pozůstatek třídy šlechticů, kteří získali titul na válečném poli. Často nebyl od vladyctví rozlišován a tvořily spolu jednu kategorii, někdy nazývanou vladyctvo, jindy rytířstvo.
Některé rytířské rody nashromáždily velký majetek, kterému se nevyrovnal majetek mnoha panských rodů a patřily k nejbohatším v zemi. Tyto rody byly pak velmi často po nabytí takového majetku přijati do panského stavu (např. Trčkové z Lípy).
Pánové
Panský stav byl do poloviny 17. století v Českých zemích jediným stavem vyšší šlechty. Vyvinul se jako systém vyšší šlechty (tzv. páni druhé hotovosti), tj. nejvýznamnějších rodů. V průběhu času se panské rody snažily omezit příliv dalších rodů, což se jim roku 1501 povedlo, když si vymohli, že: „... nechce žádného za pána přijíti leč by stav svůj vladyčí do čtvrtého kolena provedl“. V roce 1502 pak potvrdil král Vladislav Jagelonský panským rodů právo přijímat do panského stavu. Bylo rozlišováno mezi pány novoštítnými a pány starožitnými (po 3 generacích v panském stavu).
Systém po Bílé hoře
Po porážce stavovského povstání byl stav vyšší šlechty dále rozčleněn zavedením některých původem říšských titulů, což bylo potvrzeno Obnoveným zřízením zemským. Mezi tyto tituly patřil i kníže. Všechny tituly byly tyto:
Do šlechtického stavu povyšoval pouze panovník.
Zrušení šlechtictví
Po vzniku Československa bylo šlechtictví - spolu se všemi tituly - ke dni 18. prosince 1918 zrušeno zákonem č. 61/1918 Sb.
Tento zákon dodnes nebyl zrušen, v současnosti tedy z právního hlediska česká šlechta neexistuje a používání šlechtických titulů je nezákonné. Přesto se lze i nyní poměrně často např. v mediích či při společenských událostech setkat s užíváním titulů pro osoby pocházející z šlechtických rodů (např. Karel, kníže Schwarzenberg, Jan rytíř Mladota ze Solopysk apod.), což je považováno především za projev úcty.