Ruská kosmonautika

- kosmodromy Ruska

- Bajkonur

- středisko řízení kosmických letů (CUP)

- stancija Volgograd (Kapustin Jar)

- Pleseck

- použité zdroje

Je nutné i rozsáhlé pomocné zařízení. Jako je např. zařízení pro dodávku energie, sklady kapalných raketových pohonných látek, zásobování vodou, opravny apod. A k tomu je třeba samozřejmě připojit administrativní budovy a obytné prostory. Stručně lze říci, že kosmodrom je souhrn speciálních i pomocných zařízení, ploch, budov i lidí, zabezpečujících vypuštění nosné rakety s kosmickým tělesem do vesmíru.

Budování i provoz znesnadňovalo panující kontinentální podnebí. V létě vedra, vítr a prach, v zimě kruté mrazy nedovolují pracovat pod širým nebem. Proto bylo potřeba od samého začátku stavět na sovětských raketových základnách rozlehlé budovy s montážními provozy k sestavení raket i užitečného zatížení. Na kosmodromech dalších států byla tato praxe uplatněna mnohem později.

Byla-li ústřední sovětská základna Bajkonur budována jako střelnice nebo kosmodrom, je obtížné rozhodnout. Již při druhém pokusném startu bylo vyneseno na oběžnou dráhu těleso - v historii vůbec první umělá družice Země. Naproti tomu oba další sovětské kosmodromy vznikly obvyklým způsobem - přeměnou raketové střelnice v kosmickou základnu.

- zeměpisná poloha - 63°25‘ v.d. a 47°22‘ s.š.

- počet startů kosmických raket - 676

Prvním a nejznámějším sovětským kosmodromem je v každém případě Bajkonur, i když hustotou provozu je postupně zastiňován novějším severním kosmodromem Pleseck v evropské části Ruska.

Bajkonur je místem, odkud se 4. 10. 1957 vznesla první umělá družice Země - Sputnik 1 a odkud se 12. 4. 1961 vydal kosmonaut Jurij Alexejevič Gagarin na první historicky 108 minut trvající let kolem Země. Právem proto byl na tomto kosmodromu postaven skromný obelisk, na jehož podstavci můžeme číst slova: “Z tohoto místa úsilím sovětského člověka začal v roce 1957 smělý nástup do vesmíru.”

Hlavními důvody pro výběr místa v oblasti Hladové stepi v dnešním Kazachstánu byly dostatečná vzdálenost od větších měst, skutečnost, že se střelecký sektor kosmodromu prostírá v délce 6500 km nad územím Sovětského svazu i značný počet bezoblačných dní v roce. To zaručovalo značnou bezpečnost provozu, neboť rakety se při vyvádění na oběžnou dráhu pohybují z velké části nad rozsáhlými, takřka neobydlenými prostorami Sibiře a Střední Asie. Umožňovalo to také vybudovat dostačující síť sledovacích stanic a díky převládajícímu počasí získat dobré podmínky pro start i optické pozorování letu kosmických raket. Navíc ve prospěch uskutečněné volby hovořilo existující železniční i silniční spojení.

Z hlediska obyvatelů mírného pásu střední Evropy panuje ovšem v Bajkonuru značně drsné výrazně kontinentální klima s horkými suchými léty a mrazivými zimami (až - 40 °C) s nepatrnou sněhovou pokrývkou. Po většinu roku vanou na kosmodromu silné, převážně severní větry. V tomto drsném kraji se objevila v lednu 1955 první skupina průzkumníků - geologů i geodetů. V létě téhož roku přijíždějí stavbaři a vedení budoucí základny. Zřizují se stanové tábory, které jsou postupně nahrazovány dřevěnými montovanými domy. Podle svědectví účastníku výstavby kosmodromu to ubytovací podmínky nijak nezlepšilo, vítr pronikal každou škvírou, takže v zimě bylo v pokojích mrazivo, v létě vedro a navíc závěje prachu.

Zemní a stavební práce velkého rozsahu se rozběhly na sklonku léta a za obtížných podmínek pokračovaly celý rok. Práci ztěžovala velká vedra a oblaka prachu, rozvířená projíždějícími automobily, které i za dne jezdily s rozsvícenými reflektory. Na podzim 1956 byly stavební práce z velké části ukončeny a začalo se s montáží pozemního zařízení vypouštěcího komplexu. Pokračovala výstavba silniční sítě a železničních přípojek.

Brzy na jaře roku 1957 byla dána do provozu montážní budova, opožďovaly se však práce na vypouštěcích rampách, které představovaly unikátní, dosud nikdy předtím nerealizované konstrukce. Přesto však se již v dubnu 1957 mohla uskutečnit komplexní prověrka zařízení raketové základny. V srpnu 1957 odtud startovala první sovětská mezikontinentální raketa.

Existence kosmodromu nebyla dlouho známa. Oficiálně byly název kosmodromu a poloha místa zveřejněny po prvním startu kabiny Vostok v dubnu 1961, když byla podána žádost o uznání sovětského rekordu v kosmickém letu.

Podle názvu kosmodromu bylo kladeno místo startu do blízkosti hornické osady Bajkonur, rozkládající se na severním okraji Hladové stepi asi 360 km severovýchodně od Aralského jezera. Pozdější analýzy a hlavně údaje získané dálkovými radary, špionážními letouny a průzkumnými družicemi dovolily situovat polohu základny do blízkosti vesnice Ťjuratam, asi 300 km jihozápadně od Bajkonuru.

Bajkonur byl užíván k vystřelování do vesmíru nejen sovětských, ale i zahraničních kosmonautů. Jedním z nich byl první československý kosmonaut Vladimír Remek a loňského roku i slovenský kosmonaut Ivan Bella.

Dnes je celý komplex obehnán asi dva metry vysokou železobetonovou zdí a dovnitř se dá dostat jev skrz vojáky hlídané průchody. Plocha kosmodromu, i když se fakticky nachází v Kazachstánu tvoří speciální ruskou zónu. Stále se zde platí rubly. Výjimkou nejsou rozbitá okna montážních hal a liduprázdné kanceláře. V obrovské montážní hale, vysoké jak patnácti poschoďový dům, stojí přimontovaný na největší nosné raketě světa Energija kosmický člun Buran. Takto tu odpočívá už osm let a pravděpodobně nikdy nevzlétne. Z děravé střechy na tento špičkový výtvor kape voda z tajícího sněhu a pár mužů ji zachytává do nepoužitých raketových dílů. Nejsou peníze - tato slova charakterizují nyní nejlépe Ruskou kosmonautiku.

Členitá, mezi starší objekty postavená budova CUP má čtyři podzemní a šest nadzemních podlaží. V podzemních prostorách jsou umístěny provozy zabezpečující nerušený chod střediska (elektrická rozvodna, náhradní elektrocentrála, klimatizace, vzduchotechnika). Nad zemí, v jednotlivých podlažích budovy, jsou pak rozmístěny další ne zbytné provozy.

Každý kosmický let, tím spíše let pilotovaný, se předem pečlivě plánuje. U letů s posádkou se bere zvláštní zřetel na podmínky v závěrečné fázi letu. I když je možné přistávat v kteroukoliv denní dobu, dodržuje se zásada, aby k orientaci kosmické lodi došlo na osvětlené části dráhy. Stejně tak je výhodné, aby k přistání v plánované oblasti docházelo ještě za denního světla. To vede k rychlému vypátrání kosmické lodi.

- zeměpisná poloha - 45°45‘ v.d. a 48°36‘ s.š.

- počet startů kosmických raket - 81

Jedna z nejstarších sovětských raketových střelnic získala titul kosmodrom 16. března 1962, kdy se odtud vznesla první raketa. Kapustin Jar, jak se obvykle kosmodrom nazývá podle blízké osady na levém břehu Achťuby (oficiálně se jmenuje Stancija Volgograd), se prostírá v zavolžských stepích na ploše asi 96 x 63 km. S hlavním střediskem celé oblasti - 150 km vzdáleným hrdinným městem Volgogradem - má kosmodrom dnes již dobré silniční i železniční spojení. Do Moskvy a vzdálenějších míst lze odtud cestovat i letecky.

Vnitřní doprava na kosmodromu se děje převážně po cestách a silnicích. Podle svědectví těch, kteří Kapustin Jar navštívili, nečiní jízda zavolžskou stepí potíže. V otevřené mírně zvlněné krajině s tvrdým podkladem je možno si zvolit cestu podle libosti - pokud se nespustí nenadálý prudký déšť. Tehdy se kraj změní v mazlavou bažinu, v níž kola automobilu bezmocně uváznou.

Tak jako na ostatních sovětských kosmodromech, ani v Kapustin Jaru není klima příliš přívětivé. Léta jsou suchá, tropicky horká, v zimě klesá teplota na - 30 °C, sněhová pokrývka je tak jako v Bajkonuru nepatrná a stejně jako tam vanou i ve zdejší otevřené krajině stále silné větry. Střelecký sektor se převážně prostírá východním směrem, kde v neobydlených oblastech až k Aralskému jezeru je dostatek volného prostoru pro dopad prvních stupňů raket.

- zeměpisná poloha - 40°10‘ v.d. a 62°54‘ s.š.

- počet startů kosmických raket - 995

Program Kosmos již od roku 1963 vyžadoval mnohdy vypouštět kosmická tělesa na dráhy o větším sklonu oběžné roviny, než bylo až do té doby možné z vnitrozemských kosmodromů Bajkonur nebo Kapustin Jar se směrově omezenými střeleckými sektory.

Pro nový kosmodrom byla zvolena severnější. Administrativním, řídícím a technickým střediskem se stalo město Pleseck, ležící na trati Moskva-Vologda-Archangelsk asi 200 km jižně od tohoto severského přístavu v ústí řeky Dviny. Ve městě žije převážná část pracovníků základny. Dojíždějí sem i vědečtí pracovníci a technici, kteří připravují aparatury družic před startem raketového nosiče. Počínaje rokem 1973 se do Plesecka přesouvá značná část programů mezinárodní spolupráce. Z tohoto důvodu navštívila nový kosmodrom i řada československých odborníků, protože s naší účastí odtud v období 1971-1981 startovalo jedenáct družic Interkosmos i československý subsatelit Magion.

Od roku 1970 se v Plesecku v průměru vypouští 60 kosmických raket ročně, což ukazuje na skutečnost, že na kosmodromu, který se prostírá v délce asi 100 km od severu k jihu, muselo být vybudováno několik startovacích komplexů. Je zcela samozřejmé, že v technických prostorech základny jsou vybudovány montážní a zkušební provozy, známé z předešlých sovětských kosmodromů. Montáž “pod střechou” je v těchto klimatických podmínkách i vzhledem k počtu vypouštěných raket skutečně nezbytná.

- časopis Ano (Bajkonur), Eugen Korda, Ano, Praha, 1999 - foto Andrej Bán

- Teletext České televize (ČT - 1) www.czech-tv.cz