Prusko-Rakouská válka (1866)

Kategorie: Dějepis (celkem: 620 referátů a seminárek)

Informace o referátu:

  • Přidal/a: anonymous
  • Datum přidání: 23. září 2006
  • Zobrazeno: 14757×

Příbuzná témata



Prusko-Rakouská válka (1866)

Prusko Rakouska valka
1866

1. Politicka situace
2. Organizace rakouske armady
rozdeleni, hlavni osobnosti, taktika boje
3. Vystroj a vyzbroj rakouske armady
4. Organizace pruske armady
rozdeleni, hlavni osobnosti, taktika boje
5. Vystroj a vyzbroj pruske armady
6. Na ostatnich frontach
Stredni Nemecko
Sasko, Kurhesensko, Hannoversko, Bavorsko
Jizni bojiste
bitva u Custozzi
Namorni bitvy
bitva u ostrova Lissa
7. Severni bojiste - Prusove v Cechach
Bitva u Hradce Hralove
Zaverecne boje
8. Dusledky valky roku 1866
5 pruskych pozadavku
23. srpna, uzavreni miru s Pruskem
3. rijna, uzavreni miru s Italii
9. Historicke prameny
Upozorneni


Politicka situace
Vidensky kongres v roce 1815 uzavřel období napoleonských válek a mimo jiné souhlasil s vytvořením Německého spolku (Bundu) jako volného svazku 41 německých království, knížectví a svobodných měst. Jeho členem a zároveň i předsedajícím státem bylo Rakouské císařství, které zahrnovalo České království, Uherské království, severní Itálii a území v Polsku.
Dalším velmi ambiciózním státním útvarem Německého spolku bylo Pruské králoství, do jehož čela se v roce 1858 postavil energický, pokrokově uvažující a tvrdý voják, král Vilém I. Do funkcí ministerského předsedy pruské vlády a zároveň ministrem zahraničních věcí byl roku 1862 jmenován Otto von Bismarck. Cílem tohoto schopného a progresivního diplomata bylo pokračovat ve vojenských reformách a v následujících letech vytlačit Rakousko z Německého spolku a převzít jeho vedoucí úlohu Pruskem. Toho chtěl dosáhnout za účelem sjednotit jednotlivé samostatné státy a vytvořit jakési „nové Německo“. Prostředkem k tomu mělo být podle Bismarcka „železo a krev“. Na jeho pangermánské vize navazoval ve svých teoriích například i Adolf Hitler.
V roce 1864 ještě vystoupily Prusko a Rakousko společně proti vojensky slabému Dánsku, které se po prohrané válce muselo vzdát Holštýnska, které připadlo Rakousku a Šlesvicka a námořního přístavu Kiel, které připadly Prusku. Již na jaře roku 1865 se spory pruských a rakouských správních úřadů v obou těchto vévodstvích tak přiostřily, že hrozilo vypuknutí válečného konfliktu. Ten se však ještě podařilo odvrátit tzv. Gastýnskou smlouvou ze srpna 1865. Bismarck osobně pokládal toto řešení za prozatímní a počítal s ním spíše jako se zdrojem dalšího napětí. Pruská diplomatická činnost už byla podřízena jedinému cíly, a to vyprovokovat Rakousko k válečnému konfliktu.
Ihned po tom, co rakouský guvernér v Holštýnsku tomuto vévodství udělil samostatnost, obsadila Holštýn pruská vojska. S tímto činem Rakousko nesouhlasilo a tak 14. června 1866 ve Frankfurtu nad Mohanem, kde sídlil Spolkový sněm (Bundestag), podal Bismarck návrh na vyloučení Rakouska z Německého spolku. Rakouská odpověď přišla 17. června v oficiálním Válečném manifestu císaře Františka Josefa I.. Následujícího dne (tedy 18. června) vydal Válečný manifest i pruský král Vilém I.. Německý spolek byl tímto definitivně rozdělen.
Na Rakouské straně stála většina německých států - Bavorsko, Sasko, Württembersko, Bádensko, Hannoversko, Hesensko, Nasavsko a Kurhesensko. Rakouská vláda však nedokázala jejich vojenské síly sjednotit a začlenit do své armády, a tak se Prusku podařilo jednotlivé německé státy celkem lehce porazit. Jediné Sasko zachránilo po obsazení svého území Pruskem svůj armádní sbor, který zahájil 19. června ústup do Čech, aby se spojil s rakouskou armádou.
Prusko nemělo vojenskou podporu žádného z německých států, avšak ještě před těmito událostmi si Bismarck pojistil neutralitu evropských mocností - Ruska, Francie a Anglie a 8. dubna 1866 podepsalo pruské a italské království vzájemnou útočnou a obrannou alianci.

Organizace rakouske armady
Cela branna moc se skládala z pěchoty, myslivců, jezdectva (huláni, husaři, dragouni, kyrysníci), dělostřelectva (pevnostní, polní a pobřežní) a válečného loďstva (říčního a námořního).
V roce 1866 byla armáda po mobilizaci uskupena do 10 sborů, z nich na severním bojišti operovalo proti Prusku 7 včetně 5 samostatných jezdeckých divizí, tento celek byl nazýván Severní armáda, a proti Itálii byly nasazeny 3 zbývající sbory, ktré tvořily tzv. Jižní armádu. Síla celé armády byla 80 pluků řadové pěchoty, 14 pluků pohraniční pěchoty (+1 prapor), 32 praporů polních myslivců a 1 pluk císařských tyrolských myslivců, 12 pluků kyrysníků, 2 pluky dragounů, 14 pluků husarů a 13 pluků hulánů, 12 pluků dělostřelectva a 1 pluk pobřežního dělostřelectva, 2 pluky ženijní, 6 praporů pionýrů a 10 sanitních setnin. Dále ostatní technicko - úřední zabezpečení. Z toho na severní bojiště připadalo zhruba 238 000 mužů a 67 000 koní a 736 děl.
Každý armádní sbor, vytvořený jako organizační jednotka až během válečného stavu, se skládal obvykle ze 4 pěších brigád, 1 pluku jízdy, 1 pluku dělostřelectva, 8 setnin pionýrů a ženijních formací, přiděleného počtu vozatajstva, 1 zdravotnické setniny, 2 polních ambulancí, muničního parku a zásobování.
Pěší brigáda se skládala ze 2 pěších pluků, 1 praporu polních myslivců, 1 pěší baterie dělostřelectva a 1 švadrony jízdy.
Pěší pluk měl 4 pěší prapory, z nichž byl vždy 4. určen k obsazování pevností, ostatní se pak účastnily polního tažení. Každý prapor (i myslivecký) měl přibližně 1060 mužů zařazených do 6 setnin ( po 176 - 177 mužích), přičemž vždy 2 setniny tvořily 1 divizion. Ten byl základní bojovou jednotkou.
Dělostřelecký pluk měl obvykle 10 baterií hlavňových po 8 kanónech a 1 raketovou baterii s 8 raketovými děly nebo 1 baterii horských děl se 4 lehkými horskými kanóny ráže 3 liber. Hlavňové baterie byly většinou pěší čtyřliberní (prvních 6), 2 jezdecké čtyřliberní a 2 osmiliberní. K tomu patřilo dále 5 setnin záložních a pevnostních pro obsluhu pevnostního dělostřelectva v místě mírové dislokace. Každému pluku byly přiděleny muniční kolony. Každá baterie měla 8 děl s kolesnami v zápřeži 4 koní (jezdecké a 8liberní s 8 koni) a 16 muničních vozů se čtyřspřežím.
Jezdectvo se dělilo na těžké (kyrysníci) a lehké (dragouni, husaři a huláni). Jezdecké divize byly přímo podřízeny armádnímu veliteli. Byly to dvě lehké jízdy, složené ze 2 až 3 husarských brigád a 2 pluků dragounů a 3 divize těžké jízdy tvořené 2 brigádami kyrysníků doplněnými hulánskými pluky.
Brigáda lehké jízdy měla 1 až 2 puky husarů, 1 pluk dragounů a 1 jezdeckou baterii přidělenou od armádního sboru. Brigáda záložní (těžké) jízdy měla 1 až 2 pluky kyrysníků, 1 pluk hulánů a přidělenu 1 jezdeckou baterii.
Pluk jízdy měl za války 5 až 6 švadron po 170 koních a byl buď celý zařazen do jezdecké divize, nebo jednotlivé švadrony tvořily podporu pěších brigád. Pluk kyrysníků měl 800 mužů, lehké jízdy pak kolem 1000.
Vrchnim velitelem Severní armády byl polní zbrojmistr Ludvík Benedek, šéfem generálního štábu polní podmaršálek Henikstein, náčelníkem dělostřelectva polní podmaršálek arcivévoda Vilém a náčelníkem ženijních vojsk plukovník Pidol. Armádním sborům Severní armády veleli arcivévoda Leopold, generálmajor hrabě Huyn (později nahrazen baronem Gablenzem), generál jízdy hrabě Clam - Gallas a polní podmaršálkové hrabě Thun - Hohenstein, arcivévoda Arnošt, hrabě Festetics a baron Ramming. Jízdní divize byly pod velením prince Schleswig - Holsteina a generálmajorů barona Edelsheima, knížete Thurn - Taxise, von Zajtseka a hraběte Coudenhovea.
Taktika boje rakouské pěchoty byla založena na bodákovém útoku sevřených linií. Ovšem, jak se ukázalo tato taktika mohutných bodákových útoků byla do značné míry sebevražebná. Střelbě byl přisuzován přípravný a spíše vedlejší význam. S odstupem času však vojenská historiografie považuje právě střelbu za klíčovou otázku. Rakouský voják držel pušku se systémem Lorenz, tzv. předovku. Puška byla lehká, přesná, s velkým dostřelem, ale nabíjení bylo příliš pomalé a muselo být prováděno ve stoje.


Vystroj a vyzbroj rakouske armady
Radova pechota byla oblečena do modrých kalhot a do bílého jednořadového kabátu s ležatým límcem. Límce, nárameníky, lemovky a rukávové manžety měly barvu výložkového sukna. K polní výstroji mužstva patřil popelavě šedý plášť s dvěma řadami knoflíků a ležatým límcem. V zimě se plášť navlékal na kabát, v létě se kabát ukládal do torny a plášť se nosil přímo na košili. Na hlavách nosila pěchota čáku z černé plsti, vpředu zdobenou mosazným císařským orlem a kokardou. V denním zaměstnání nosili vojáci modré čepice bez štítku. Řadová pěchota měla na sobě bílé řemení s kovovými přezkami, poddůstojníci nosili v černé pochvě poddůstojnickou šavli. Vyzbrojeni byli pěchotní puškou předovkou vz. 1854 s bodákem.
Polní myslivci nosili šedomodré stejnokroje se zeleným vyložením. Kabát byl jednořadový a zapínal se knoflíky s číslem praporu. Na hlavě nosili myslivci klobouky se svazkem černého kohoutího peří a s mosaznými odznaky ve tvaru myslivecké polní trubky doplněné číslem praporu. Pláště měli stejné jako pěchota, všechno řemení bylo černé. Zbraní myslivců byla myslivecká puška předovka vz. 1854 nebo vz. 1862 s bodákem.
Jízdu tvořili kyrysníci, dragouni, husaři a huláni. Kyrysníci oblékali dvouřadový bílý plášť, kabáty byly rovněž z bílého sukna, modré kalhoty byly přetaženy přes vysoké černé boty. Přilba měla tvar černého koženého zvonu s hřebenem, na čelní části byl mosazný císařský orel. Řemení měli kyrysníci bílé, na koni a u šavle černé.
Dragouni měli tmavozelené kabáty a kalhoty, které byly opatřeny na vnější straně červenými pásy. Ostatní výstroj se nelišila od kyrysníků. Husaři nosili tzv. atilu a kalhoty ve stejné barvě, některé pluky tmavomodré nebo světlemodré. Pokrývkou hlavy byla buď husarská čáka, nébo tzv. kučma z černé kožešiny s barevným dýnkem převislým k levému uchu. Charakteristickou obuví byly kožené holínky - čižmy. Huláni oblékali tmavozelený kabát a kalhoty s červenými pásy podél švů. Na hlavy ši nasazovali hulánskou čapku, obměnu tzv. polské konfederatky. Výzbroj pro všechny druhy jízdy byla prakticky jednotná - pistole vz. 1859 a jezdecká šavle vz. 1861. Pouze huláni byli vedle jezdecké šavle vyzbrojeni i dlouým kopím.
Příslušníci dělostřelectva nosili jednořadový tmavohnědý kabát s ležatým červeným límcem, červenými nárameníky a manžetami, modré kalhoty s širokým červeným pásem podél švů a v poli popelavě šedý plášt. Dělostřelecká čáka měla stejný tvar jako čáka pěchotní. Vpředu ji zdobil mosazný císařský orel nesoucí na chvostu štítek s číslem pluku, typický byl mosazný řetízek a svazek černých koňských žíní zahnutých k levému uchu. Pro veškeré dělostřelectvo bylo předepsáno bílé řemení. Jedinou zbraní byl široký tesák vz. 1862, dlouhý 64 cm.

Organizace pruske armady
Branna moc byla rozdělena do 4 armád, z nichž první 3 - První pruská armáda, Druhá pruská armáda, a po provedení dílčích úkolů na území Německa i Labská armáda, postupovaly proti Rakousku. Zbývající Mohanská armáda operovala na území německých států. Protože jejich strategický úkol byl různý, bylo i jejich složení odlišné. Proti nám nastoupilo 291 000 mužů a 840 děl, což bylo asi o 30 000 mužů více než spojená sasko - rakouská vojska.
Základním operačním prvkem však byl armádní sbor. Proti nám jich bylo nasazeno asi 8,5 a 1 zeměbranecký. Armádní sbor byl sestaven ze 2 pěších divizí a 1 brigády jezdecké, doplněných brigádou dělostřelectva, praporem myslivců, pionýrů, záložním kombinovaným praporem atd. Většinou jednotlivé divize bojovaly samostatně, takže vrchní organizační článek býval potlačen.
Pěší divize byla složena ze 2 pěších brigád, 1 jezdeckého pluku a přiděleného dělostřelectva. Pěší brigáda měla 2 pěší pluky, buď granátnické, nebo mušketýrské či fizilírské. Jejich označení je reliktem organizace 18. století. Fyzilírský pluk tvořil vždy palebnou podporu boje vedeného granátníky či mušketýry.
Pěší pluk měl 3 prapory v poli a 1 doplňovací v pevnosti. Ovšem mušketýři nebo granátníci měli jako 3. prapor obvykle fyzilírský. Naopak fyzilírský pluk měl všechny prapory pochopitelně stejné. Velikost pluku čítala 3170 mužů. Prapor tvořily 4 setniny a jeho stav byl asi 1030 mužů. Setnina byla tvořena ze tří čet a měla ve válce asi 258 mužů.
Jízda se i zde dělila na těžkou (kyrysníci a huláni) a lehkou(husaři a dragouni). Brigádu těžké jízdy tvořil 1 kyrysnický a 1 dragounský pluk. U lehké jízdy naopak 2 až 3 pluky dragounů a husarů.
Jezdecký pluk měl 4 (i 5) švadron, což bylo 670 mužů. Švadrona byla silná 155 mužů.
Dělostřelectvo bylo rozděleno mezi armádní sbory a jejich součásti nepravidelně. Organizováno bylo do brigád (1 gardová o 2 plucích) a 8 pluků polního dělostřelectva.
Pluk měl 3 oddíly pěší a 1 jezdecký, k tomu patřilo 9 muničních kolon po 23 vozech. Oddíl sestával ze 4 baterií po 6 dělech.
Technické jednotky byly tvořeny 1 gardovým a 8 řadovými prapory pionýrů. K jejich výbavě patřily kromě ženijních prostředků pontonové mosty a telegrafní soupravy.
Trén zahrnoval všechny týlové jednotky a sestával z 1 gardového a 8 řadových praporů. Měl vždy proviantní kolony, polní pekárny, záložní koně, polní lazarety a nosiče raněných.
Zeměbrana povolala do zbraně 232 pěších praporů 1. a 2. výzvy, gardovou divizi pěchoty (4 pluky), jízdu (8 pluků kyrysníků, 2 gardové, 4 dragounské, 8 hulánských a 12 husarských pluků). Pro rychlý průběh války byly na obsazení dobitého území povolány jen některé jednotky z tohoto množství.
Zcela mimo uvedené rozdělení byl organizován 4. sbor, tzv. gardový. Tvořil elitu armády pro zvláštní úkoly. Tvořilo ho 4 pluky granátníků, 4 pluky mušketýrů, 1 pluk fyzilírů, 1 prapor gardových střelců, 1 prapor myslivců, 1 pluk Garde du Corps, 1 pluk kyrysníků, 2 pluky dragounů, 1 puk husarů, 3 pluky hulánů, 1 brigáda dělostřelectva, 1 prapor pionýrů a 1 prapor trénu.
Vrchnim velitelem pruské armády byl král Vilém I., náčelníkem generálního štábu generál pěchoty von Moltke, náčelníkem dělostřelectva generálporučík von Hindersin a náčelníkem ženijního sboru generálporučík von Wasserschleben. První armádé velel generál jízdy princ Fridrich Karel a šéfem jejího štábu byl generálporučík von Voigts-Rhetz. Druhá armáda bojovala pod vedením korunního prince Fridricha Viléma a šéfa štábu generálmajora von Blumenthala. Labské armádě velel generál pěchoty von Herwarth - Bittenfeld.
Jak se ukazalo, prvním trumfem Prusů byly pušky. Armáda byla vyzbrojena zbraněmi se systémem Dreyse, tzv. zadovkami (jehlovkami). Na vojenském trhu tato puška, která byla tři až pětkrát rychlejší než rakouská, nebyla žádnou novinkou. Její prototyp spatřil světlo světa v roce 1836, ale její přednosti vyšly najevo v plném rozsahu až v této válce.

Vystroj a vyzbroj pruske armady
Pruska armada ve srovnání s armádami svých protivníků byla mnohem více rozčleněna, čemuž odpovídalo i velké množství rozlišovacích detailů na uniformách.
Pěchota se oblékala do temně modrého jednořadového kabátu, vpředu červeně lemovaného, se stojatým límcem, ze dvou třetin vyplněným červenými výložkami. K výstroji patřily tmavě šedé kalhoty s červenou lemovkou a tmavošedý plášť, jenž se nosil svinutý na levém rameni. Nejnápadnější součástí pěchotního stejnokroje byla kožená přílba s kovovým hrotem, vpředu často zdobená mosaznou královskou orlicí, která se u jednotlivých druhů pěchoty lišila. K výzbroji patřilo několik druhů tesáků, většina pěchoty byla vybavena tesákem vz. 1852 nebo vz. 1864. Hlavní zbraní pruské pěchoty byla pěchotní jehlovka různých vzorů s bodákem.
Myslivci nosili tmavozelený vpředu červeně lemovaný kabát a šedé kalhoty s červenou lemovkou. Na hlavě měli černou koženou čáku, kterou vpředu zdobila gardová hvězda nebo královská orlice. K výzbroji patřily tesák vz. 1857 a myslivecká jehlovka vz. 1854.
Pruská jízda, dělící se na těžkou a lehkou, měla také své gardové a řadové pluky. Kyrysníci, na rozdíl od rakouských, nosili kompletní kyrys z bílého nebo mosazného plechu. Hlavy si chránili celokovovou přílbou s hrotem, zdobenou pruskou orlicí nebo gardovou hvězdou. Bílý kyrysnický kabát se vpředu zapínal háčky a sponami. Jezdecké kalhoty byly ušity ze šedého sukna. K výzbroji kyrysníků patřila pistole vz. 1850 a několik typů palašů.
K těžké jízdě se počítali (na rozdíl od rakouskě armády) také huláni. Hulánská čapka se podobala rakouské a byla rovněž obměnou tzv. polské konfederatky. Zdobila ji pruská orlice různých typů. Uniformu tvořily tmavomodré kabáty zvláštního střihu, šedé kalhoty a temně šedý plášt. Součástmi výzbroje byly pistole vz. 1850, jezdecká šavle a kopí.
Dragouni, oblečeni do chrpově modrých kabátů, šedavých kalhot a tmavě šedého pláště, nosili černé kožené přílby podobné pěchotním s různými typy dragounských orlic. Jejich výzbrojí byla karabina jehlovka vz. 1857 a jezdecká šavle vz. 1852.
Husaři byli lehce poznatelní podle černé srstnaté čepice z tulení kůže, zdobené kokardou a odznakem různého typu, např. gardovou hvězdou nebo umrlčí lebkou. Uniformu tvořily různobarevné kabáty, tzv. atily s pěti řadami šňůr, šedé kalhoty a šedavý plášt. K výzbroji patřila karabina jehlovka vz. 1857 a jezdecká šavle vz. 1852.
Uniformu dělostřelců tvořily tmavomodrý kabát a tmavošedé kalhoty, oboje s červenou lemovkou. Dělostřelecká přílba měla černý kožený zvon se žlutým kováním, nahoře byla opatřena místo hrotu mosaznou kuličkou, vpředu ji zdobila gardová nebo řadová orlice.

Na ostatnich frontach
Stredni Nemecko
V teto oblasti se jednalo o spojenecké státy Rakouska, což byly Hannoversko, Sasko, Kurhesensko, Bavorsko a Würtembersko - Hesensko. Tyto státy se sice přiklonily na Rakousku stranu, ale v podstatě to bylo jen z obavy ztráty vlastní suverenity, v případě porušení Německého spolku. Vesměs přetrvával názor, že nástávající konflikt je jen mezi Rakouskem a Pruskem o Holštýnsko a Šlesvicko, která do Německého spolku vlastně vůbec nepatřila. Jednotlivé státy nebyly v řešení situace příliš aktivní a tak Německý spolek nedokázal dostatečně efektivně nasadit veškeré své síly ve prospěch Rakouska.
Operacemi na Saském území pruské velení pověřilo Labskou arnádu, soustředěnou na Labi u Torgau, v počtu 48 000 mužů. Této armádě velel generál pěchoty Hertwart z Bittenfeldu. Proti Hannoversku a Kurhesensku byla v Altoně, v Mindenu a ve Wetzlaru soustředěna Mohanská armáda pod velením generála pěchoty Vogela z Falkensteinu. Tato armáda měla 50 000 vojáků.
Branna moc Nemeckeho spolku se skládala z deseti armádních sborů, které společně stavěly všechny spolkové země. První, druhý a třetí sbor stavělo Rakousko, které odmítlo tyto sbory poskytnout. Čtvrtý, pátý a šestý sbor stavělo Prusko. S těmito se pochopitelně nedalo počítat vůbec. Zbýval tedy sedmý bavorský armádní sbor, který měl 52 000 vojáků 8. sbor stavělo dohromady Wuerttembersko, Bádensko a Hesensko-Darmstadtsko. Jeho síla byla 42 000 vojáků. 9. sbor se skládal ze Sasů a Kurhesenců. A konečně 10. sbor tvořila hannoverská armáda v počtu 18 400 vojáků. Avšak síly jednotlivých sborů nebyly doposavad soustředěny a navíc i jednotlivé sbory byly navzájem rozptýleny. To vše značně zjednodušovalo pruskému velení situaci.
Pruští vyslanci již 14. a 15.června předali v Hannoveru, Drážďanech a Kasselu ultimáta, která požadovala okamžité zastavení zbrojení, demobilizaci armády a přijetí pruských návrhů spolkové reformy. Záporná nebo vyhýbavá odpověď znamenala válku.
V Sasku byly tyto návrhy vládou zamítnuty. Saská armáda (tedy 9.armádní sbor spolku), v čele s králem, se dala na taktický ústup směrem do Čech. Tam se Sasové chtějí spojit s rakouskou armádou v oblasti Jizery. V noci z 15. na 16.června vstoupila Labská armáda na saské území a během tří dnů ho bez odporu ovládla.
Kurhesensky kurfirt se také odmítl podrobit pruskému utlimatu, avšak kurhesenská armáda nebyla bojeschopná a navíc hned po tom, co Prusové překročili hranice se vzbouřilo obyvatelstvo a lid sám otvíral brány měst, takže již 19.června byl Kassel Prusy dobyt.
V Hannoversku se situace vyvíjela rozdílně, protože zdejší král odmítl pruské ultimátum a odjel do hlavního stanu své armády na jihu země v Goettingenu. Prusové začali obsazovat od severu. Při vidině pruské početní převahy se Hannoveřané rozhodli 20.června ustupovat na jih a pokusit se dostat k dalším spojeneckým armádám Bavorska. Avšak hannoverskému armádnímu sboru značně scházelo jídlo i munice a tak se velení 26.června překvapivě rozhodlo vrátit. To zmátlo pruské vojsko a 27.června tak byla svedena bitva u Langensalzy, ve které překvapená pruská devítitisícová jednotka utrpěli porážku. Pro Hannoverce to však bylo doslova Pyrrhovo vítězství, neboť 28.června se proti nim obrátila celá Mohanská armáda. Zastrašen touto silou navrhl hannoverský král ještě na večer téhož dne vyjednávání o kapitulaci, ke které došlo 29.června. Hannoverská armáda měla na tento den poslední zásobu jídla.
Poslední hrozbu představoval 7. bavorsky armádní sbor Německého spolku, svěřený princi Karlu Bavorskému, shromažďující se u Schweinfurtu a 8. armádní sbor pod velením prince Alexandera Hesenského v oblasti Frankfurtu nad Mohanem.
Po kapitulaci Hannoverců totiž zaútočila Mohanská armáda 10.července na osamocený 7. armádní sbor, který utrpěl porážku u Kissingenu a Prusové si otevřeli cestu na Frankfurt. Vojenský výbor Spolkového sněmu se domníval, že 8. armádní sbor není pro obranu Frankfurtu, čímž byl zaúkolován, dostatečně silný. Proto byl vyslán k Wuerzburgu, aby se spojil se zbývajícími silami 7. sboru. Prusové tak obsadili 16. července Frankfurt bez odporu.
V té době, již probíhala jednání o příměří, které bylo záhy uzavřeno. Oba sbory byly pak rozpuštěny a války na německých bojištích byly definitivně ukončeny. Ztráty Německého spolku během celého tažení činily 1 500 vojáků.

Jizni bojiste - severni Italie
Rakousko se snazilo vyhnout boji na dvou frontách, ale s tímto faktem se v podstatě už nedalo nic dělat. Proto se rakouská generalita rozhodla na této frontě využívat vyloženě defenzivní taktiku. Nově vzniklé, sebevědomé Italské království vstupovalo do bojů s vidinou zisku Benátska, Přímoří a jižních Tyrol. S ohledem na rakousko – francouzskou smlouvu z 12.června zde Rakousko nemohlo vůbec nic získat a naopak Itálie nemohla, snad kromě válečných reparací, nic ztratit. Rakouské vedení již nyní vědělo, že dřívější italské nabídky na koupi Benátek, neměly zůstat bez odezvy.
Dne 20.6. Itálie oficiálně vyhlásila Rakousku válku.
Italske vojsko se skládalo z dvou armád a dobrovolnického sboru Garibaldiho. Hlavní armáda, která disponovala třemi armádními sbory, které se dále členily na 12 divizí, se v počtu 120 000 mužů formovala mezi 10. a 20.červnem na hraniční řece Minicio. Jejím velitelem byl osobně italský král a náčelníkem štábu maršál la Marmor. Další, Pádská armáda se skládala ze dvou armádních sborů, rozdělených na 8 divizí. Čítala 90 000 mužů a jejím velitelem byl maršál Enrico Gialdini. Tato armáda v době před 20.červnem přesunula k řešce Pád do oblasti Ferrary. Garibaldiho dobrovolníci se v počtu 36 000 mužů soustředili u Comského jezera. Dohromady tedy k 20.červnu Italové disponovali 210 000 vojáky, dále 450 děly, 36 000 dobrovolníků s 40 děly a dalšími zálohami. Už tato síla byla důvodem skvělé optimistické morálce, která vládla.
Rakouské síly v Itálii byly daleko slabší. Proto se arcivévoda Albrecht rozhodl zaujmout obrané postavení ve čtyřúhelníku pevností Perschiera a Mantova na řece Minicio a pevností Verona a Legnago na řece Adiži. K Veroně se také v době před 20.červnem stáhla hlavní rakouská síla, představující 5., 7. a 9. armádní sbor, samostatná jezdecká brigáda a záložní divize, celkem 78 000 vojáků a 168 děl.
Jedinou rakouskou výhodou byla dokonale fungující výzvědná služba. Když tedy Hlavní armáda překročila v noci z 22. na 23.června řeku Minicio, vědělo rakouské velení o každém jejím hnutí, zatímco Italové si počínali krajně nerozvážně a pochodovali směrem na Veronu. Tam předpokládali hlavní rakouské síly. Rakouský štáb, v jehož čele stál polní podmaršálek Franz John, však znal italské záměry ještě před přechodem Minicia, takže v době po 20.červnu se již síly všech třech armádních sboru přesunuly do horské krajiny Castelnuovo, čímž byla pochodující italská armáda obejita podle levého křídla.
Italové si nepřipouštěli žádné komplikace, zejména, když během 23.června nenarazili na žádný větší odpor. Armáda postupovala neorganizovaně a roztaženě. Italům se stal osudný náhlý a překvapující útok na jejich levé křídlo u Custozzi, když z výšin Belveder a Croce sestoupily 3 rakouské armádní sbory. Záhy se rozšířila panika, přestože Italům stále proudily na bojiště posily. Naprostá desorientace a demoralisace se nedala zastavit a italská armáda se doslova dala na útěk.
Pádská armáda se dala na ústup okamžitě po zprávách o bitvě u Custozzi.
Rakušanům se tady podařil jejich záměr neumožnit spojení Pádské a Hlavní armády. Zvítězili a uhájili hranice Benátska, které však mělo být stejně odstoupeno.
Vývoj na severním bojišti však ovlivnil další vývoj, protože 5. a 9. sbor byl odvolán k Dunaji pro očekávanou obranu Vídně a tak 7. sbor dostal rozkaz obsadit předpokládanou budoucí hranici na řece Isonzo. Rozkazem z 9.července bylo Benátsko vyklizeno. Italská armáda byla natolik zaskočena, že se na žádný větší protiútok ani nezmohla. Posledním triumfem Rakouska na jihu bylo senzační námořní vítězství 20.července u ostrova Lissa.
Zakončením veškerých operací v Itálii bylo uzavření příměří 12. srpna.

Namorni bitvy
V teto oblasti šlo italskému námořnictvu o to, aby získalo nadvládu nad Jaderským mořem. Velmi důležité pro dosažení tohoto plánu bylo mimo jiné obsadit rakouskou základnu na ostrově Lissa (dnešní Vis), která byla klíčová pro další italské operace.
V síle loďstva měli Italové jednoznačně převahu. Budovali své námořnictvo s velkými náklady již od roku 1860. Jeho páteří bylo 11 moderních pancéřových lodí - 7 pancéřových fregat, 3 pancéřové korvety a jedna věžová pancéřová loď. Většina italské flotily byla zakázkově stavěna v USA, nebo v Anglii. Pro lepší představu výzbroje lodí – největší děla ráže 25,4 cm vystřelovala náboje o váze 136 kg.
Velitelem loďstva byl poněkud zdrženlivý admirál Carlo Pellion d´Persano a hlavní síla byla umístněna v kotvištích v Anconě.
Rakouské námořnictvo přestože prodělávalo modernisaci stejně zaostávalo. Jeho základnu tvořilo 7 pancéřových fregat, které byly pro chaos v dodávkách zbroje neozbrojeny, nebo vezli běžná pěchotní děla.
Velitelem rakouského loďstva byl ambiciózní kontraadmiral Wilhelm Tegetthoff, který kotvil s hlavními silami v Pule.
Pod značným nátlakem nadřízených byl dne 16.července d´Persano nucen vyplout na moře a o dva dny později v podstatě z větší části obklíčil rakouské síly na ostrově Lissa. Od 18. do 19.července vypálili Italové asi 1 300 ran, avšak rakouské ztráty nebyly velké. 20.července připlouvá na pomoc Tegetthoff i s celou flotilou.
Díky velkým zmatkům v italském velení, nerozhodnosti d´Persaniho a mizernému výcviku dělostřeleckých branců, se podařilo rakouským lodím rozdělit italskou flotilu na několik menších celků. Bohužel se ukázalo, že pozemní děla jsou naprosto k ničemu, a tak se Tegetthoff rozhodl pro taranování italských lodí. Tento úkon spočíná v tom, že jedna loď narazí přídí do boku druhé. Poškození na přídi bývá zpravidla minimální oproti trhlině v boku nepřátelské loďi.
Po ztrátách třech obrněců d´Persano bitvu ukončil a vrátit se do Ancony. Zde byl ihned degradován a propuštěn z armády. K italským ztrátám je nutno připočíst ještě 700 námořníků, naopak rakousko v této bitvě ztratilo pouhých 38 mužů a flotila čítala stejný počet lodí jako před bitvou.
Tato porážka italského loďstva měla ten význam, že Italie si nemohla dovolit požadovat na Rakousku víc než představoval tzv. minimální program, což bylo jen Benátsko, které již bylo pro Rakousko stejně ztraceno vzhledem ke smlouvě s Francií a bylo pro rakouskou pokladnu spíše na obtíž.


Severni bojiste - Prusove v Cechach
Rakouské vedení bylo přesvědčeno, že Prusové zaútočí nejkratší cestou přes Slezsko a Moravu na Vídeň. Proto byla Severní armáda soustředěna kolem pevnosti Olomouc a v Čechách byly umístěny jen předsunuté jednotky, které se měly spojit se Sasy. Jelikož stále častěji přicházely zprávy, že pruské tažení povede přes Čechy, konala se 16.června, v rakouském štábu Severní armády v Olomoci porada, kde bylo s definitivní platností rozhodnuto o přesunu armády do prostoru Hradec Králové - Josefov. Druhý den byl vydán rozkaz a armáda se dala do pohybu.
V pruském generálním štábu v Berlíně měl Moltke, vlivem nějaké zrady nebo spíše nedůslednosti v rakouských řadách, dostatek zpráv o přesunu rakouské Severní armády do Čech, takže mohl své další plány pohotově přizpůsobovat okamžitému stavu.
21.června přikázal Benedek saskému princi Albertovi, který velel šedesátitisícovému uskupení jednotek v Čechách, aby prováděl defenzivní manévry s cílem udržet linii na řece Jizeře do příchodu zbytku Severní armády. Benedek stále pokládal za hlavní pruské síly 1.a Labskou armádu a jim věnoval největší pozotnost. O 2.armádě stále předpokládal, že má ve své sestavě maximálně dva armádní sbory.
Labská armáda vtrhla do Čech 22.června přes Rumburk a o den déle ji následovala 1.pruská armáda přes Liberec. K prvním srážkám došlo 23. a 24.června u Chrastavy a Dlouhého Mostu.
Vzhledem k tehdy běžné strategii rakouští velitelé předpokládali, že protivník soustředí své síly a vůbec je nenapadlo, že Moltke chce s celkovým soustředěním počkat až na rakouské území. K setkání 1. a Labské armády skutečně došlo 25.června na řece Jizeře. Mezitím Rakušané pod velením prince Alberta z Jizery ustupovali, avšak 24.června Benedek přikázal Albertovi, aby z linie Jizery neustupoval za žádných okolností a bránil linii Turnov - Mnichovo Hradiště až do příchodu Severní armády.
Dne 25.června dokončila Severní armáda svůj přesun do prostoru Hradec Králové - Josefov a 26.června byl přeložen hlavní stan armády do Josefova. Z tohoto prostoru chtěl Benedek pokračovat s dalším postupem k Jizeře. Sám Benedek počítal s celkovým soustředěním všech svých jednotek teprve na konec června.
26.června překročila 2.pruská armáda u Broumova českou hranici a svým postupem se tak dostala do pravého boku Severní armády. Byla potvrzena i zpráva o tom, že 2.pruská armáda má čtyři armádní sbory a ne jen dva. Těmto zprávám však rakouská generalita nevěnovala větší pozornost a setravávala dále v nečinném čekání na konečné soustředění všech sil stanovené na 29.června.
Pro zajistění klidného shromažďování bylo rozhodnouto, že bok Severní armády má být kryt v oblasti Trutnova 10. armádním sborem polního podmaršálka Ludvíka Gablenze a v oblasti Náchoda 6. armádním sborem polního podmaršálka Viléma Ramminga.
Pruské velení hodlalo 26.června zahájit ofenzívu všech tří armád. 2.pruská armáda zahájila přechod hranic u Broumova ve třech proudech. Směrem na Trutnov, na Náchod a přes Broumov směrem na Úpici. Zároveň zahájily ofenzívu i pruské síly na Jizeře a ještě večer 26.června byl obsazen Turnov. Rovněž Labská armáda přešla do útoku a po střetnutí u Kuřích Vod postoupila směrem na Mnichovo Hradiště. Velení rakousko - saských sil se rozhodlo čelit pruskému ataku protiofenzívou a princ Albert ještě 26.června večer zaútočit na most přes Jizeru u obce Podolí, který byl v držení Prusů. Až v půl jedné ráno 27.června se Rakušané vzdali svého záměru a se značnými ztrátami ustoupili. 28.června bylo rozhodnuto, že Rakouský hlavní stan bude přesunut do Jičína, který chce Benedek za každou cenu udržet, a tak se princ Albert rozhodl opustit linii Turnov - Mnichovo Hradiště a stáhnout se k Jičínu.
Rychlý nástup 2.pruské armády v prostoru Trutnova a Náchoda způsobil rakouskému velení řadu problémů. Ovšem ani pruský pruský princ Bedřich Vilém nevěděl, že se svojí armádou postupuje proti soustředěné Severní armádě, která se podle pruských doměnek měla nacházet teprve někde na česko - moravské hranici. 27.června byla svedena u Trutnova velmi krvavá bitva mezi 1. pruským armádním sborem a 10. rakouským armádním sborem, po které musel pruský sbor ustoupit zpět do výchozí pozice ve Slezku. Toto bylo první a poslední vítězství rakouských jednotek nad pruskými.
27.června se také odehrála bitva u Náchoda mezi rakouským 6. armádním sborem a 5. pruským armádním sborem. Bitva skončila pro Rakušany porážkou, i když rakouská pěchota byla podporována znamenitým dělostřelectvem. Kolem 17.hodiny, kdy byl nařízen ústup k České Skalici. Rakouské činily ztráty 5 700 vojáků, zatímco Pruské 1 100 vojáků.
Do oblasti okolo Náchoda a České Skalice byl jako posila vyslám 4. armádní sbor hraběte Festicse a 8. armádní sbor arcivévody Leopolda. To ovšem mělo v důsledku další oddálení přesunu k Jizeře. Jelikož vítězství u Trutnova bylo bráno jako samozřejmost, nebyly do této oblasti žádné posily poskytnuty. Proto 28.června při pruské protiofenzívě byl velice pohublý 10. rakouský armádní sbor vcelku lehce poražen čerstvými pruskými posilami. 1. pruskému sboru se tak otevřela bezpečná cesta přes Trutnov.
Po té, co Benedek osobně 28.června zhodnotil situaci v oblasti Náchoda a České Skalice, se rozhodl, že 3 armádní sbory jsou pro tuto frontu moc a 6. a 8. sbor stáhl ze svých pozic, aby pokračovaly v tažení k Jizeře. V daném postavení měl zůstat pouze 4. sbor. Bohužel došlo k tomu, že velitel 6. sboru polní podmaršálek Ramming vyplnil rozkaz k přesunu včas, avšak velitel 8. sboru arcivévoda Leopold jej dostal pozdě, když už byly na dohled pochodující pruské kolony. Ve svém postavení nedaleko České Skalice se rozhodl pro boj, jelikož ústup s pruskou pěchotou v zádech by byl daleko rizikovější. V tomto boji se obzvlášť vyznamenalo rakouské dělostřelectvo, ale i přes to musel být boj v odpoledních hodinách vzdán a 8. sbor ustoupil s katastrofální ztrátou.
Po bojích 28.června byly některé armádní sbory tak zdecimovány, že byla ochromena jejich bojeschopnost. Protože další postup k Jizeře se začal ukazovat jako nereálný, bylo rozhodnuto soustředit všechny armádní sbory včetně těch, které hájily Jičín, v oblasti Dubence. Ukázalo se také, že síla 2.pruské armády byla hrubě podceněna.
Od rána 29.června se začala další kapitola v tragédii Severní armády. Vlivem, neschopnosti, lajdáctví a nepečlivosti rakouských kurýrů nebyl princ Albert v Jičíně vůbec informován o pozicích ostatních jednotek a o operačních plánech hlavního stanu v Josofově. Například jeden posel jel trasu Josefov – Jičín (asi 48 km) devateváct hodin a posel major Šternberk, nesoucí nový operační plán se prostě rozhodl počkat na Prince Alberta na zámku v Miličevsi (asi 9 km) od Jičína. Mezitím v Jičíně princ Albert nevěděl, že nový operační plán nařizuje stažení věškerých jednotek k Dubenci a intenzivně se připravoval na obranu Jičína.
1.pruská armáda obdržela 29.června z Berlína rozkaz, aby svůj postup kupředu co nejvíce urychlila. A tak se v odpoledních hodinách uskutečnil první pruský útok na Jičín, který se ještě podařilo odrazit. Jelikož pruské pěší jednotky postupovaly poněkud nosoustředěně, byla dobrými terči pro rakouské dělostřelce. Major Šterberk, čekající v Miličevsi pochopil, co natropil a ihned odjel s rozkazem do Jičína. Princ Albert byl tak postaven před dilelma, zda v probíhajícím úspěšném boji pokračovat, nebo se stáhnout k Dubenči, jak velí Benedekovy rozkazy. Bohužel rozkaz je rozkaz a tak se rozhodl pro ústup. Naneštěstí zrovna v době, kdy započala druhá pruská ofenzíva. Velmi zmatený ústup a ústupové boje zkončily až po půlnoci obsazením Jičína Prusy. Ztráty Rakušanů a Sasů v tomto zbytečném boji činily 4900 vojáků, plus mnoho zajatých.
29.června pokračovala ve svém útoku také 2.pruská armáda. Nové pruské pozice se posunuly až do Dvora Králové a po vítězné bitvě u Svinišťan do Choustníkova Hradiště. Jelikož se rakouské jednotky stahovaly k Dubenci, podařilo se Prusům splnit jejich strategický záměr, když došlo k soustředění vlastních armád na území protivníka. 1.armádu v Jičíně a 2.armádu ve Dvoře Králové dělili jen dva denní pochody a jejich spojení nebránilo žádné rakouské uskupení. Pruský generální štáb byl 30.června přesunut z Berlína do Liberce.
Po stažení jednotek od Jičína panovala v Dubenci poněkud pochmurná nálada. Nejpesimističtější odhady hovořily dokonce o celkovém rozkladu rakousko - saského uskupení. Hlavní rakouský stan si také uvědomil, že stávajícího postavení by mohla využít 1.pruská armáda, které se otevřela volná cesta k Hradci Králové. Odtud by mohla napadnout Severní armádu od jihu a Severní armáda by se tak dostala do úplného pruského obklíčení. Kolem třetí hodiny odpoledne bylo tedy rozhodnuto ustoupit od Dubence na jih před královehradeckou pevnost. Celý přesun měl být realisován v noci na 1.července s maximalním utajením.
1.července v 1 hodinu v noci se Severní armáda začala přesunovat. Za úsvitu se celá armáda rozložila v novém postavení. Několik hodin na to dorazil do štábu Severní armády podplukovník Beck, kterého vyslal císař z Vídně, jelikož Benedek nepodával skoro žádné zprávy o situaci a když, tak ne zrovna příznivé. Beck měl císaři podat podrobné zprávy o vývoji situace na severním bojišti.
Benedek okamžitě svolal poradu štábu a vylíčil Beckovi, že doposud armáda ztratila 30 000 mužů a některé její armádní sbory jsou již více méně nebojeschopné. Rovněž mu vysvětlil, že Severní armáda již nemůže zasadit nepříteli rozhodující ničivý úder. Ihned po poradě, asi o půl dvanécté, byl cídaři poslán telegram, ve kterém Benedek důrazně žádal, aby byl s Prusy uzavřen mír, neboť armáda je v katastrofálním stavu. Teprve teď si všichni uvědomily, že severní bojiště nebude mít obdobný ráz jako italská fronta. Nicméně Benedekovi bylo v odpovědi sděleno, že mír není možno uzavřít, s odkazem na to, že ještě nebyla svedena rozhodující bitva. Císař své rozhodnutí nezměnil ani po Beckově příjezdu zpět do Vídně, ale dal souhlas k personálním změnám v armádě. Byli sesazeni podmaršálek Heniksteina a Clam - Gallas a generálmajor Krizmanič. Na Benedekovi bylo, aby si na jejich místa vybral nástupce.
1.pruská armáda ráno 1.července zahájila další pochod a obsadila Hořice. Po jejím pravém boku postoupila údolím Cidliny ke Smiradům Labská armáda. Postupovat začala i 2.armáda. Jelikož ani jedna armáda nenarazila na rakouský odpor, vzbudilo to v pruském štábu podezření a masivní přechody armád ustaly. Jen gardový a 1. armádní sbor postopily k Miletínu, aby bylo umožněno plynulé spojení 1. a 2.pruské armády. Byl nařízen odpočinek mužstva a čekalo se na výsledky pruské rozvětky o rozmístění rakouských sil. V noci z 1. na 2.července se přesunul pruský štáb z Liberce do Jičína. 2.července kolem šesté večer ve štábu 1.armády došli na základě výzvědných zpráv k názoru, že Rakušané stojí na pravém břehu Labe před královehradeckou pevností. Pro 1.armádu se tak otevírala možnost napadnout protivníka a pomocí 2.armády zničit větší část nepřítele. Štáb v Jičíně byl o tomto záměru informován navečer náčelníkem štábu 1.armády generálporučíkem Voigt - Rhetzem a v narychlo svolané poradě v Jičíně bylo rozhodnutu napadnout následujícího dne rakouské jednotky 1. a 2.armádou. Ještě v devět hodin večer byl expadován rozkaz pro velitele 2.pruské armády.
Ráno 2.července v rakouském hlavní stanu změnil Benedek své plány a místo plánovaného ústupu se rozhodl dát vojákům několi dní odpočinku. Vycházel patrně ze zpráv své rozvětky, která hlásila, že Prusové zastavily ofenzivní akce a vyčkávají. Samozřejmě netušil, že večer 2.července pruský štáb radikálně změní své plány. Je však trestuhodné, že nebyl přikládán dostatečný význam pruským výzvědným aktivitám, které nemohly jednotlivým sborovým velitelům uniknout.
Benedek 2.července obdržel ve dve hodiny odpoledne císařův rozkaz, kterým sesazoval Krizmaniče, Heniksteina a Clam - Gallase. Benedek se však za své podřízené postavil a mezi Hradcem Králové a Vídní se strhla malá telegrafní potyčka. Navečer Benedek odeslal císaři letegram, ve kterém mimo jiné již připustil, že následujícího dne bude pravděpodobně svedena s Prusy bitva většího charakteru. Rakušané proto usilovně budovali zákopy a snažili se opevnit svoje postavení. Benedek si dost dobře uvědomoval, že další ústup na Pardubice by byl s Prusy v zádech příliš nebezpečný a připravil by armádě řadu obtíží. Patrně proto se odhodlal svést bitvu v daném postavení a spoléhat se na znamenité dělostřelectvo.

Bitva u Hradce Hralove
Přípravy na bitvu byly večer 2.července dokončeny. Severní armáda byla rozmístěna v půlkruhu táhnoucího se 12 kilometrů. Velitelské stanoviště bylo na výšině mezi Chlumem a Lípou. Benedek ovšem nevydal jednotlivým velitelům konkrétní rozkazy postupu a hodlal celou akci řídit přímo z bojišť, což bylo značně rizikové, když uvážíme, že situace na bojišti se opravdu mění každou minutou a rakouští poslové nebyli spolehliví ani v dobách relativního klidu, natož pak za plného boje. Na rakouské straně už zase vládla po předchozích neúspěších dobrá bojová nálada, na které nic nezměnilo, ani deštivé počasí. Pruské velitelství se domnívalo, že Severní armáda se nachází na levém břehu Labe mezi Josefovem a Hradcem Králové. V momentě zjištění skutečných pozic byl vydán rozkaz zaútočit 1.pruskou armádou na rakouské postavení na říčce Bystřici.
Labská armáda umístěna na jihu začala boje v 8 hodin u Nechanic. Po menších bojích se do 11.hodiny zmocnila Lubna, Jehlice a Hrádku a Sasové, bránící levé křídlo, ustoupili.
Uprostřed útočila 1.pruská armáda od 7,30 na Benátky, Sadovou, Mžany a Zavadilku. Kolem 11.hodiny dorazila na čáru Dohaličky - Horní Dohalice - les Holá. Mohutná palba rakouského dělostřelectva zastavila další postup a situace se stávala pro Prusy i kritickou, což vyústilo v částečné stahování některých pruských oddílů. Jeden z rakouských granátů dopadl dokonce na pruské velitelské stanoviště a zaryl se do země u nohou koně krále Viléma, avšak jeho roznětka selhala a král tak zůstal nezraněn.
Na severní straně od 8. hodiny útočily pěší divize 1.pruské armády od obce Benátky. Rakouské sbory určené k hlídání pravého křídla se daly do boje o bezvýznamný Svíbský les. Prusové nejdříve vytlačili Rakušany jižně od Máslojed a k Chlumu, ale poté vyrazily rakouské sbory k protiútoku a obsadily Čistěves. V 11,30 za dělostřelecké podpory zaútočily, a po krvavých bojích muže proti muži, dobyly Svíbský les zpět. Benedek chtěl tyto jednotky využít k defensivním akcím proti 2.pruské armádě, avšak nikomu z jejich velitelů o tom neřekl. Rakušané byli zanedlouho staženi do postavení Chlum - Neděliště - Lochenice, po 11.hodině zahajovala útok 2.pruská armáda. Celá ta krvavá řež o Svíb se tím stala zbytečná. Přesun sborů na ochranu pravého křídla se zdržel a nebyl dokončen do 13.hodiny, kdy začala 2.pruská armáda s náporem proti jednotkám zdecimovaným v bojích o Svíb. Hořiněves, Sendražice, po 14.hodině Máslojedy získali Prusové a Rakušané se stáhli k Předměřicím, Lochenicím a část zaujala postavení u Neděliště a u Chlumu.
Ve stejnou dobu zaútočili Prusové na Chlum od Máslojed a donutili rakouské oddíly ustoupit k Rozběřicím, kam v 15 hodin pruská garda také pronikla. Ani dělostřelectvo tentokrát nebylo platné pro dobytí Chlumu a Rozběřic zpět. Zatím 2.pruská armáda úspěšně dobyla Čistěves, Lípu, Neděliště a Lochenice.
Labská armáda zaútočila kolem poledne na Horní Přim a Probluz přes Popovice. Ve 14 hodin se Prusové zmocnili Horního a Dolního Přimu i Probluze. Moltke tak dostal Severní armádu do kleští. Po 15.hodině bylo jižní (levé) křídlo prolomené a ústupové cesty k Hradci králové ohroženy. Střední část také nebyla udržena a veškeré zoufalé pokusy Benedeka dobýt zpět Chlum byly odraženy. 1.pruská armáda se dostala na úroveň Dlouhé Dvory - Střezetice - Rozběřice - Světí.
V 16 hodin Benedek vydal rozkaz k celkovému ústupu k Hradci Králové. Pruské jezdectvo začalo v 16,30 pronásledovat prchající vojsko, jež zastavilo u Dlouhých Dvorů a Střezetic jezdectvo rakouské. Rakouské jezdectvo svým protiútokem zachránilo život většině vojáků, kteří úprkem ustupovali. Pochvalu si zaslouží i dělostřelecké jednotky, které se pro pěchotu do posledního muže obětovaly. Ve zmatku mnoho vojáků ještě utonulo při přechodu přes rozvodněné Labe, když po předchozích velmi slunečných dnech přišly přívalové deště. Trosky Severní armády a saského sboru se shromažďovaly u Třebechovic, Vysokého Mýta, Holic a Pardubic.
Obrovské rakouské ztráty materiální, ale hlavně na životech potvrzují tato čísla: 42 000 mrtvých, raněných a zajatých vojáků, 6 010 koní, 187 děl a 641 povozů. Saský sbor vykazoval ztrátu 1 500 mužů. Pruské ztráty byly, jak už se to stalo zvykem, přibližně pětkrát menší: 9 000 mužů a 939 koní.
V deset hodin večer sepsal Benedek telegram do Vídně popisující katastrofu. Na druhou stranu - Severní armáda sice utrpěla porážku a ve zmatku ustupovala, ale Moltkeho záměr na sevření Rakušanů do kleští od severu a jihu se nezdařil a v případě, že by se podařilo důstojně zorganisovat ústup, bude Rakousku jeho Severní armáda zachována v bojeschopném stavu. Rozhodně se tedy nedalo tvrdit, že právě vybojovaná bitva znamená naprostou tragedii, neboť Rakousko ještě nesáhlo až na dno svých možností.

Zaverecne boje
4.července se Prusové neodhodlali k pronásledování poražené armády, protože Moltke předpokládal, že boje se neúčastnila již celá soustředěná Severní armáda ale, jak se domníval poze čtyři armádní sbory. Nechtěl riskovat střet s možnými posilami, které mohly být soustředěny na druhém břehu Labe. Netušil však, že již žádné rakouské posily neexistují.
To, že Prusové zatím nehodlají v rychlém postupu pokračovat však netušili v Litomyšli v rakouském hlavním stanu, pro který se stalo prioritou zajistit bezpečný ústup Severní armády k Olomouci. Benedek proto vyslal do pruského hlavního stanu v Hořicích polního podmaršálka Gablenze, schopného diplomata, který žádal o dočasné zastavení nepřátelství. Pruská strana odpověděla, že je ochotna přistoupit na třídenní příměří, když rakouská starana vyklidí Josefov, Hradec Králové a Terezín. 7.července odjel Gablenz s rakouským protinávrhem do Pardubic, kam se přesunul pruský hlavní stan, s tím, že Rakušané souhlasí, avšak požadovali volný odchod posádek i s válečným materiálem a aby délka příměří byla osm týdnů. Prusové se tak dovtípili skutečného stavu zubožené Severní armády a uvědomili si váhu Hradeckého vítězství. Gablenz byl pochopitelně poslán zpět s nepořízenou a pruská strana opět začla s ofenzívou.
Nyní se na pruské starně objelily dva názory v dalším průběhu války. Na jedné straně ctižádostiví armádní velitelé i pruský král chtěli vítězství dotáhnout do triumfálního konce a pochodovat Vídní. Jinak však uvažoval Bismarck, jehož cílem nebylo pokořit Rakousko, ale pouze ho vytlačit z Německého spolku. Navíc ve své politice počítal s Rakouskem jako s výhledovým spojencem Pruska. Proto teď nepodporoval další tažení na Vídeň.
Benedek během 4. a 5.čevence soustředil zbylé části armády do tří proudů a přes Lanškroun, Moravskou Třebovou a Svitavy nastoupit cestu k Olomouci. Z armády byl pouze 4.července oddělen 10. sbor, který byl poslán rovnou k Vídni, pro posílení její obrany.
V dopoledních hodinách 4.července se ve Vídni konala ministerská konference, na které bylo dohodnuto, že pro zpřesnění informací o bitvě a stavu armády odjede do Benedekova hlavního stanu ministr zahraničí generálmajor Mensdorff, aby se přesvědčil o nastalé situaci. Obecně ve Vídni převládla myšlenka, že ještě zdaleka není nic ztraceno a ztracená bitva ještě neznamená prohranou válku.
V hlavním stanu v Litomyšli přesvědčil Benedek Mensdorffa o nutnosti soustředění armády u Olomouce stanovený na někdy kolem 10.července. Hlavní stan sem byl přeložen už 9.července.
Prusové obnovili ofenzívu 7.července. 1.armáda se pohybovala přes Brno na Vídeň, Labská armáda po jejím pravém boku přes Jihlavu a Znojmo k Dunaji a 2.armáda pokračovala v pronásledování Rakušanů k Olomoci. Moltke se totiž obával rakouského vpádu do Slezka. Tím ovšem rakouské síly velmi přeceňoval.
9.července se konala ve Vídni konference. Bylo zrušeno rozčlenění armády na Severní a Jižní. Nová armáda byla tvořena dvěma armádními sbory z Jižní armády a ze zbytku Severní armády. Jeden armádní sbor bylo třeba ještě ponechat v Itálii, jelikož Itálie byla stále formálně ve válce. Novým vrchním velitelem celé armády se stal polní zbrojmistr arcivévoda Albrecht a náčelníkem štábu polní podmaršálek Franz John. Formování nové armády mělo proběhnout v oblasti Vídně.
Dopoledne 10.července přišel do Benedekova hlavního stanu rozkaz, aby 3. sbor a Sasíci byli okamžitě přepraveni po železnici do Vídně a aby zbytek armády nastoupil co nejrychleji cestu údolím Moravy k Dunaji. Prusové byli však rychlejší a 13.července obsazuje 1.armáda Brno a Labská armáda Znojmo. Zbytek Severní armády mezitím potupoval po obou březích řeky Moravy k Dunaji, což byla vzhledem k pruskému pochodu k Moravě poměrně riziková operace. 2. a 4. sbor prošel ještě bez nehody. Teprve 8. sbor, u kterého se nalézal i hlavní stan se stal 15.července terčem pruského ataku u Tovačova. Je donucen ustoupit na levý břeh řeky a dál na východ. Rovněž Prusové se přepravili na druhý břeh řeky a napadli u Rokytnice 1. rakouský sbor. Tím byl znemožněn další přesun rakouských jednotek. Benedek se rozhodl, aby armáda u Vlárského průsmyku překročila Karpaty a směřovala na jih k Dunaji, směrem k Bratislavě.
Prusové 17.července obnovili pochod na Vídeň. Přední jednotky z 1. a Labské armády se rozložily v dohled Vídně. Proti nim však již stála na Dunaji opevněná nová rakouská armáda v čele s arcivévodou Albrechtem. Navíc k Bratislavě směřoval zbytek rakouské Severní armády, vedený Benedekem. Prusové se proto pokusili o obsazení Bratislavy, čímž by Benedeka donutili změnit trasu a hledat přechody přes Dunaj dál na východ. Rakušané proto narychlo přesunuli k Bratislavě 8. sbor, který ji měl uhájit. 22.července tu byla svedena u Lamače poslední bitva této války. Ten samý den měl v 12 hodin nastat klid zbraní, neboť obě strany přistoupily na zprostředkovatelské návrhy Francie. Přímo na bojišti v průběhu bitvy tedy zástupci obou států oznámili konec nepřátelství, i když rakouský i pruský velitel věděli o tom, že nastane v poledne příměří ještě před začátkem bitvy. Tato poslední bitva, ve které se Prusové marně snažili získat Bratislavu byla vlastně úplně zbytečná.

Dusledky valky roku 1866
Po prvních zprávách o nezdaru Severní armády u Hradce Králové se 4.července, jak již bylo řečeno, sešla v dopoledních hodinách ve Vídni zvláštní ministerská konference. Vedle názoru, že je třeba dál pokračovat ve válce, bylo rozhodnuto, že pro zjednodušení vojenské situace, bude požádán francouzský císař Napoleon III., aby vzhledem ke svému smluvnímu závazku z 12.června převzal rakouské Benátsko a zprostředkoval zastavení bojů v Itálii a sjednání míru. Jižní armáda mohla snadno zacelit díry, které v Severní armádě způsobil Hradec i předchozí střetnutí. Tak mohlo být zahájeno další kolo bojů. Ještě téhož dne rakouský vyslanec v Paříži Metternich předal Napoleonovi rakouskou žádost. Pro Napoleona to byl vysněný okamžik. Již od svého nástupu na trůn se chtěl stát někým, kdo ovlivňuje světovou politiku ve velkém měřítku. A v momentu, kdy Rusko vyčkávalo a Anglie se nemínila vzdát své ostrovní nezainteresovanosti do „malicherných“ sporů na kontinentě, se mu otevírala možnost tuto svojí touhu naplnit. Ihnet se také rozhodl, že svoje zprostředkovatelské úsilí neomezí na Itálii, ale bude se plést i do rakouského střetnutí s Pruskem. Požádal proto hned italského a pruského krále, aby sdělili Paříži svoje požadavky pro vyjednávání s Rakouskem.
Záhy se však ukázalo, že být velkým evropským politickým rozhodčím není zdaleka tak jednoduchá úloha, jak se Napoleon původně domníval. Z Itálie přišla odpověď teprve 8.července s tím, že jako základ pro mírové urovnání sporu s Rakouskem požaduje italská vláda okamžité odstoupení Benátska a jižních Tyrol. Pruský král odpověděl již 5.července ze svého hlavní stanu v Hořicích, avšak zase nenaznačil vůbec nic, kromě toho, že je ochoten přistoupit na jednání. Slíbil však, že do Paříže pošle svého plnomocníka prince Reusse, který přiveze bližší návrhy pruské vlády. Byla to evidentní snaha o získání času, protože Prusové ještě vlastně zdaleka vůbec nevěděli co mají žádat. Ctižádostiví armádní velitelé chtěli Rakousko zničit a využít tak vítězství, které bylo vybojováno. Oproti nim stál osamocený Bismarck, který věděl, že v budoucnu bude Prusko Rakousko ještě potřebovat a nechtěl ho pokořit. Tyto dva tábory tak mezi sebou sváděly urputné boje.
Pro Rakousko byl tento vývoj nepříznivý, neboť ukazoval, že Napoleon není schopen dostetčně zapůsobit na Itálii a zároveň se chce motat do urovnání sporu s Pruskem, který Rakousko ještě zdaleka nepovažovalo za dořešený. Napoleon se tak stával nepopulární jak v Itálii, neboť Italové jej měli za svého ochránce, tak v Rakousku. Navíc sám neměl dost jasno o tom, co je vlastně jeho cílem. 10.července přijal v Paříži pruského plnomocníka prince Reusse a pruského vyslance v Paříži Goltze. Od Reusse obdržel osobní dopis krále Viléma, avšak tento list, který byl očekáván jako konkretní formulace pruských požadavků neobsahoval nic nového. Co se konkretních pruských záměrů týká, naznačil Goltz neoficiálně, že by se jako základ pro jednání měl vzít pruský návrh na uspořádání Německého spolku z 10.června. Tedy bez účasti Rakouska. Napoleon něco takového odmítá. K večeru je francouzský ministr zahraničí Drouyn de Lhuys, vlivný člen prorakouské strany ve francouzské vládě, pověřen připravit nótu pro pruskou vládu, která hrozí vojenskou silou, pokud pruský dvůr nezmírní své požadavky. Tato nóta však nebyla nikdy odeslána. Napoleon totiž ztratil v noci z 10. na 11.července nervy. Bál se rozpoutat případnou celoevropskou válku.
Tato celoevropská válka by byla pro Prusko zkázonosná, což si Bismarck velmi dobře uvědomoval a vyvíjel proto stálý tlak na krále, aby podmínky pro Rakouko byli co nejmírnější. Jedinou skutečně důležitou podmínkou mělo být rakouské vystoupení z Německého spolku. Bismarckovi se nakonec podařilo dosáhnout určitého kompromisu a tak 11.července informoval Goltze, že k němu jede kurýr s konkretnějším pruským návrhem. To vzali Francouzi za záminku ke zmírnění svého postoje a jěště téhož dne informoval Drouyn de Lhuys rakouského vyslance Metternicha, že vypuzení Rakouska ze spolku hotová věc. Metternich o tomto postoji francouzské vlády informoval Vídeň a je až zvláštní, s jakým klidem byla tato zpráva přijata. Tehdy už měli ve Vídni určitější zprávy, týkající se stavu armády a svým způsobem přijímali takovéto řešení s ulehčením. V každém případě však byl Metternich instruován aby nepřistupoval na žádnou formu územních kompenzací, vyjma Benátska. Situace se tak začala vyjasňovat.
S pruskými návrhy předstoupil Goltz před Napoleona 13.července. Napoleon, kterého zužovalo vleklé onemocnění močového měchýře, v těchto dnech již víceméně rezignoval na úlohu mírotvůrce a pouze vyzval Goltze, ať pruské návrhy formuluje do podoby, která by se dala odeslat rakouskému i pruskému dvoru. Napoleon již pochopil, že jeho snažení stejně tok dějin nezmění a nechal tak volnou ruku jiným. 14.července tak mohl Goltz předložit Napoleonovi pět zásadních bodů pro jednání:
1, Rakousko se stáhne z Německého spolku a nebude klást překážky novému uspořádání v Německu.
2, Prusko vytvoří ze států na sever od Mohanu Severoněmecký spolek, pod pruským vedením.
3, Jižní státy utvoří Jihoněmeckou unii s nezávislým postavením.
4, Rakousko zaplatí válečné náhrady.
5, Šlesvik a Holštýnsko se připojí k Prusku.
Napoleon s tímto textem souhlasil a tak byl 15.července odeslán do Vídně, která na podmínky bez výhrad přistoupila. Je zarážející, jak klidně v Rakousku nyní přijímali to, že se připravují o výsadní postavení v Německém spolku, o které byla tato válka vedena. Navíc se tak dělo v době, kdy rakouská armáda nebyla zdaleka na kolenou a pod schopným velením mohla zvrátit výsledek války. Skutečnost však byla taková, že ve Vídni museli dobře vážit. Na jedné straně byl Německy spolek a na druhé straně zachování celistvosti Rakouska. A to mělo pro vídeňskou vládu pochopitelně větší váhu. Nešlo ani tak o strach z Pruska, jako spíš o strach z vlastního obyvatelstva, které sice na začátku války projevovalo vlastenecké nadšení, ale když pruská armáda obsadila většinu Čech a stála před Vídní, se jeho nálada změnila. České obyvatelstvo ukazovalo okázalý nezájem o osud říše a v Uhrách bylo dokonce možné pozorovat radost nad tímto vývojem. K tomu přispěl i císařův manifest z 17.června, kde se válka prohlašovala za válku Němců s Němci.
Pruský král obdržel francouzské návrhy 17.července. Okamžitě se vyjádřil v tom smyslu, že bez francouzského souhlasu s anexemi v severním Německu, alespoň v rozsahu 3 - 4 miliony obyvatel, nebude s návrhy souhlasit. Naštěstí Napoleon s Vilémovým návrhem souhlasil a tak Prusové přistoupili na jednání a navrhli pětidenní klid zbraní od oběda 22.července. Rakušané s tím souhlasili. Roztrpčeni se však cítili Italové, kteří o klidu zbraní nebyli informováni a nyní jej chápali jako porušení spojeneckých závazků ze strany Pruska. Italský zástupce odjel okamžitě z Mikulova, kde se měla konat jednání, aby tak protestoval proti postupu pruské vlády. Bismarck se však ohradil, že v otázce Itálie je víceméně jasno, neboť Benátsko má Itálie zajištěno a o dalším již nebyla ve smlouvě řeč.
V poledne 23.července byla na mikulovském zámku zahájena jednání mezi pruskými a rakouskými zástupci, za francouzského prostřednictví. Bismarck předložil základních pět pruských požadavků. Rozruch vzbudila jen výše válečných reparací. Tu Bismarck vypočítal na 100 000 000 pruských tolarů (1 pruský tolar = 1,9 rakouského zlatého) a rozdělil rovným dílem mezi Rakousko a jeho spojence. Rakušané tak měli zaplatit 50 000 000 tolarů, což se rakouské delegaci, kterou tvořili Alois Karolyi, vyslanec v Hessensku Adolf Brenner a polní podmaršálek August Degenfeld zdálo příliš. Žádali zohlednění rakouských nákladů na správu Holštýnska od roku 1864. Bismarck s tím souhlasil a vyčíslil tyto náklady sumou 12 000 000 tolarů. To však Rakušanům nestačilo a smlouvali dál. Nakonec se suma válečných reparací snížila na 30 000 000 pruských tolarů. V momentu, kdy hrabě Karolyi chtěl překročit i tuto hranici, vynesl Bismarck na stůl pruské územní požadavky v Čechách. Rakouská delegace totiž měla zapovězeno jednat o územních vyrovnáních, takže Bismarck se tak pokusil Rakušany přitisknout ke zdi. Problém byl také v otázce Saska, které formálně mělo náležet mezi státy budoucího Severoněmeckého spolku, neboť leželo severně od Mohanu, ale pruský král ho chtěl ještě postihnout územně. Rakušané však chápali jako otázku cti, aby svého věrného spojence uchránili od územních ztrát. Jednání bylo přerušeno, aniž by byly tyto dvě otázky dořešeny. Další kolo mělo pokračovat 25.července. Rakušané si do té doby vyžádali instrukce z Vídně, které nařizovali, pokusit se dál snížit velikost reparací, nepřistoupit na žádné územní uměny a uchránit Sasko.
Rovněž Bismarck byl v tomto okamžiku ve složitém postavení. Pruští generálové by nejraději přerušili handrkování a pochodovali na Vídeň a tam si vymohli, co jim bude libo silou pruských děl. Bismarck chápal, že vzhledem k rakouskému přístupu neustáleho smlouvání, se dostává do situace, kdy asi podlehne tlaku krále a válečníků. Hrozil demisí a dokonce se nakrátko zhroutil. 25.července již nemohl Bismarck dál ustupovat. V otázce reparací nakonec vypočítal Rakušanům 20 000 000 tolarů a v saské otázce přislíbil celistvost a nedotknutelnost Saska. Bismarck byl až na samé nejzažší mezi a dál již ustoupit nemohl. Karolyi to však chápal jako poměrně příznivý vývoj a lišácky navrhl, aby bylo Sasko vyjmuto ze států Severoněmeckého spolku. Jen Bismarckův rázný přístup a hrozba přerušením jednání způsobili, že se Karolyi svého úmyslu vzdal. Nicméně ještě navrhl, aby se jednání prodloužila do 2.srpna. Bismarck to opět odmítl. Rakušanům tedy nezbylo, než odeslat dojednané podmínky do Vídně.
Rakouská vláda se s výsledky mikulovských jednání seznámila 26.července. Ministr zahraničí Mensdorff a ministerský předseda Belcredi radili, aby byly pruské podmínky přijaty. Jediný arcivévoda Albrecht, velitel armády, si zachovával důvěru v armádu a byl pro odmítnutí. Ostatní zúčastnění, včetně císaře, již ve schopnosti rakouské armády příliš nevěřili. Navíc tu zůstávala Itálie, která nebyla příliš přístupná jednání a jen pod tlakem rakouských úspěchů na moři uzavřela 25.července klid zbraní. Bylo nutno počítat s tím, že válka bude pokračovat na jihu. A k tomu bylo třeba odstranit pruské nebezpečí. Císař proto výsledky mikulovských jednání přijal. V 16,45 telegrafoval ministr Mensdorff tento výsledek vídeňských porad do Mikulova. Ještě k večeru tak byla podepsána předběžná smlouva o mír a s tím související smlouva o příměří. Další mírová jednání se vedla od 10.srpna v Praze avšak na jednáních se již příliš nezměnilo. Mír byl uzavřen 23.srpna.
Co se Itálie týka, probíhala zdlouhavá jednání ve Vídni ve dnech 28.srpna až 3.října, kdy byl konečně podepsán mír. Hlavním problémem sporu byla otázka finančního vyrovnání za Benátsko, neboť Rakousko požadovalo zaplatit od Itálie část rakouského státního dluhu, který připadal na Benátky a byl vyčíslen na 185 000 000 zlatých. Italové nabídli maximálne 26 000 000 a chtěli přerušit jednání. Jen zásah Francie a Pruska sjednal kompromis na 35 000 000 zlatých.
Tak tedy skončila rakousko - pruská válka v roce 1866. Byla to po válce s Dánskem roku 1864 druhá Bismarckova válka na cestě ke sjednocenému Německu. V roce 1870 následovala válka s Francií, která završila Bismarckovu politiku, prosazovanou od roku 1862. V následujících letech se Bismarck soustředil na upevnění moci sjednoceného Německa. Ukázalo se, jak moudré bylo, když v roce 1866 stál sám proti válečně naladěným generálům, neboť jeho politika dala vzniknout Trojspolku (Německo, Rakousko a Itálie), který se stal prostředkem při prosazování zájmů německého imperialismu. Cesta k první světové tak válce byla otevřena.
Co se Rakouska týka, předpokládali mnozí předáci jednotlivých národů monarchie, že se bude po vystoupení z Německého spolku moci více věnovat své vnitřní politice a zajistit volný vývin jednotlivých národů. Takového názoru byl například i František Palacký. Proto také Češi vítali nadšeně zrušení Německého spolku. O to trpčí však bylo zklamání, když vídeňská vláda přistoupila na jednání pouze s Uhry, kteří hrozili silou, zatímco Češi, čekající na odměnu za oddanost ke koruně, se nedočkali. Tak vzniklo roku 1867 dualistické Rakousko - Uhersko, které přetrvalo až do roku 1918.

Historicke prameny

Válka rakousko - pruská roku 1866 - Bc. Jan Vitvar
Vzpomínka na Hradec Králové - Otto Urban
Bitva u Hradce Králové 3.6.1866 - V. Škorpil
Průvodce po bojišti královéhradeckém z r. 1866 - J. Simon
Válečné události z roku 1866 - Ludvík Mühlstein
Válka 1866 - M. Mudra a V. Dolínek
Válka 1866 na Královéhradecku - S. Svatoňová, J. Šůla, P. Zimmermann
Bitva u Hradce Králové 1866 - Josef Kolejka
Texty a úvahy - Miroslav Kejzlar a Vlastimil Grof

Upozorneni : S textem, obrazovými přílohami a celou prací musí být vždy nakládáno



Maty | 20. března 2012
dejepis je na píču... :)
Nový příspěvek


Ochrana proti spamu. Kolik je 2x4?



Na-mobil.cz

Spřátelené weby

Přidat stránku k oblíbeným

Nejnovější v diskusi

Diskusní fórum »

TIP: Chcete zkrátit dlouho chvíli sobě nebo blízkému?
Klikněte na Puzzle-prodej.cz a vyberte si z 5000 motivů skladem!
TIP: Hračky a hry za dobré ceny?
Klikněte na Hračky obchod.cz a vyberte si z tisícovky hraček skladem!