Proč někteří lidé neumí být šťatní?

Kategorie: Psychologie (celkem: 70 referátů a seminárek)

Informace o referátu:

  • Přidal/a: anonymous
  • Datum přidání: 22. ledna 2014
  • Zobrazeno: 1167×

Příbuzná témata



Proč někteří lidé neumí být šťatní?

Existují určité formy jednání, které spolehlivě zaručují negativní výsledek. Jako kdyby někteří lidé potřebovali být stále nešťastní. Štěstí je pro ně něco naprosto nepřípustného a nepotřebného, co by zničilo jejich pohled na sebe sama i okolní svět. Jejich základem bývá nějaký vnitřní pocit, který je pro dotyčného nezměnitelným faktem, např., že si žádné štěstí nezaslouží.

Nejsnazší cestou k pocitu nespokojenosti je trvat na názoru, že jediná "skutečná" pravda je ta naše a je třeba na ní lpět i za cenu vlastních nevýhod. Stejně jako zákazník, který u pokladny tvá na tom, aby pokladní šla zvážit zeleninu,na kterou zapomněl, protože na to má jako zákazník právo. Nenechá si vysvětlit, že pokladní nikam odcházet nesmí a když mu není vyhověno nazlobeně odejde do dalšího obchodu kde se celá situace opakuje.

Být oběť, ale může být i způsobem jak někoho potrestat za domnělou křivdu. Čím více svému neštěstí věříme, tím důvěryhodněji jej prezentujeme ostatním. Proto na něm někteří lidé usilovně pracují v naději, že tím otráví ty "šťastnější" kolem sebe. Otázkou zůstává, proč trestají sebe sama místo viníka. Pikají za něco, co si nedovedou odpustit, za vše co se jim podle jejich názoru nepovedlo v minulosti. Věří, že tím vše odčiní.

Vztah k minulosti může být zdrojem trvalé nespokojenosti. Stačí věřit, že byla lepší než současnost. Přesvědčení, že se proti nám vše spiklo si často vytvoříme sami. Jako ve vtipu o sedlákovi, který si od souseda chce půjčit trakař. Celou cestu dumá o tom, co bude dělat když ho soused odmítne. Když k němu konečně dorazí, místo prosby nic netušícímu sousedovi vynadá. Jeho nechápavý pohled ho pak jen utvrdí v názoru, že měl pravdu, soused je skrblík a trakař by mu nepůjčil.

Kdo od života čeká dokonalost, ordinuje si sám trvalé neuspokojení.Vše kolem něj (věci, lidé, zážitky) je nedokonalé. Poznání, že dokonalosti nelze dosáhnout se však lze vyhnout kladením nereálných cílů. Nedosažitelnost cíle je na jednu stranu deprimující, na druhou je však omluvou pro to, že jsme dosud ničeho nedosáhli.

Lidská komunikace funguje na dvou úrovních. První je věcná (líbí se ti moje nové šaty? - odpověď je ano nebo ne), druhá je vztahová (jak kamarádce sdělit, že jí to nesluší, abychom se jí nedotkli?). Promícháváním obou rovin vznikají nekonečné spory o tom, zda nás druhý člověk má rád. Podobně funguje i pocit, že milující člověk pro nás udělá s radostí kdykoli cokoli (ty mě nemáš rád, protože se ti nechce na mě večer čekat u vlaku). Spolehlivé je i naznačení nějakého problému a následné uražení se, protože partner nepochopil jeho podstatu - tudíž nás dostatečně nemiluje.

Podezření, že je něco v nepořádku můžeme nabýt i z nejednoznačných reakcí partnera. Přesně podle předpokladu, že co není spontánní není důvěryhodné, protože to není upřímně myšleno. Naprosto bezvýchodná situace nastane ve chvíli kdy po druhém chceme, aby byl naprosto spontánní. Cokoli od té chvíle udělá bude neupřímné, protože tak činní, aby nás potěšil. Tím naprosto "nejlepším" je ale očekávání, že naši blízcí budou mít stále dobrou náladu. Pokud tomu tak není vzbuzuje to v nás pocit, že děláme něco špatně. Pokud pak přijdeme s požadavkem, aby byl protějšek veselý, nejspíše jej to nerozveselí, ale je tu vysoká pravděpodobnost, že bude mít černé svědomí.

Ten, kdo si o sobě nemyslí nic dobrého logicky předpokládá, že jej nemůže mít nikdo rád. Pokud se někdo takový najde, jistě s ním není něco v pořádku, jinak by si přeci našel někoho lepšího. Tato myšlenka je zárukou stálé nespokojenosti. Nabízí jen dvě možnosti - ti co nás milují nejsou v pořádku a ti co nás odmítají jsou "normální". Proto zásadně vzhlížíme k těm, o nás nestojí. Pokud se bojíme naplněného vztahu, upneme svoje city k někomu nedosažitelnému - ženatému muži, popové hvězdě apod.

Protipólem jsou lidé, kteří smysl svého života vidí v pomáhání nebo zachraňování partnera. V takovém případě lze očekávat jen špatný konec. Buď se pomoc mine účinkem, a pomáhající bude zklamán, nebo bude úspěšná, a vztah poté ztratí smysl. Takoví lidé nebudou hledat bezproblémový vztah. Ani to však nemusí vyloučit frustraci pomáhajícího z množství investované energie a partnera z toho, že mu někdo stále předepisuje jak má žít. Ovšem oba si tím dokazují pravdivost svého přesvědčení a tím se doplňují. Na tom, že se ani jeden necítí dobře nezáleží.

To jak vnímáme partnera závisí do značné míry na naší sebeúctě. Pokud nemáme rádi sebe sama, těžko nalezneme uspokojení ve vztahu. Když se nemám rád, jsem se sebou nespokojen či trpím potřebou se stále za něco trestat, těžko naleznu štěstí kdekoli mimo sebe.

Co je to vlastně štěstí a neštěstí?

Toto téma je spojeno s mylným předpokladem, že neštěstí je opakem štěstí a pokud nejsme nešťastni, měli bychom být šťastni.

Je vědecky dokázáno, že pocity štěstí a neštěstí vznikají nezávisle na sobě. Při negativních pocitech je aktivnější pravá strana mozku, při pozitivních levá.

Negativní pocity nevylučují pozitivní. Můžeme se cítit zároveň šťastní i nešťastní.

Moderní výzkumy potvrzují antickou filosofii a buddhismus: Pocity štěstí jsou důsledkem správných myšlenek. Dají se opakováním a správnými zvyklostmi trénovat.

Odborníci přišli na to, že se cítíme šťastně, pokud v našem životě převažují pozitivně vnímané okolnosti. Odstraníme-li nespokojenost a stres, cítíme se neutrálně, nikoli však šťastně.

Z uvedeného vyplývá, že naše pocity závisí hlavně na nás samotných. Velký význam má proto vlastní vůle a rozhodnutí, zda chceme být vůbec šťastní.



Nový příspěvek


Ochrana proti spamu. Kolik je 2x4?



Na-mobil.cz

Spřátelené weby

Přidat stránku k oblíbeným

Nejnovější v diskusi

Diskusní fórum »

TIP: Chcete zkrátit dlouho chvíli sobě nebo blízkému?
Klikněte na Puzzle-prodej.cz a vyberte si z 5000 motivů skladem!
TIP: Hračky a hry za dobré ceny?
Klikněte na Hračky obchod.cz a vyberte si z tisícovky hraček skladem!