Muchomůrka zelená
Kategorie: Nezařazeno (celkem: 23179 referátů a seminárek)
Informace o referátu:
- Přidal/a: anonymous
- Datum přidání: 09. srpna 2008
- Zobrazeno: 3266×
- Licence: GNU Free Documentation License
- Seznam autorů a změn
- Vyloučení odpovědnosti
Příbuzná témata
Muchomůrka zelená
 Muchomůrka zelená |
||||||||||||||
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
 Muchomůrka zelená
|
||||||||||||||
| Vědecká klasifikace | ||||||||||||||
|
||||||||||||||
|
|
||||||||||||||
| Amanita phalloides E.M.Fries, 1833 |
Muchomůrka zelená, resp. muchomůrka hlíznatá (Amanita phalloides E.M.Fries, 1833) je považována za nejjedovatější a nejnebezpečnější houbu Evropy a Severní Ameriky – způsobuje zde nejvíce smrtelných otrav.[1][2] Je nejen prudce jedovatá, ale navíc se první příznaky otravy objevují až v okamžiku, kdy je jed vstřebán v organismu a jsou již těžce zasaženy důležité orgány (zejména játra). Amatérští houbaři si ji často pletou se žampiony a dalšími druhy jedlých hub.
Obsah |
Synonyma
- Agaricus phalloides Vaillant ex Fries, 1821
- Amanita viridis Persoon, 1797 – muchomůrka zelená
- Amanitina phalloides (Vaillant ex Fries, 1821) E.-J. Gilbert, 1941
- Fungus phalloides Vaillant
Poddruhy
- Amanita phalloides var. alba (Vittadini) E.-J. Gilbert – muchomůrka bílá
- Amanita phalloides var. umbrina (Ferry) Maire
Vzhled
Makroskopický
Klobouk o průměru 6–16 cm je zprvu sklenutý, posléze ploše rozložený, hladký, lesklý, radiálně vláknitý, tence a měkce masitý. Zabarvení klobouku je velmi proměnlivé od bíložlutého přes žlutozelené až po zelenohnědé. Části plachetky na klobouku většinou nezůstávají. Třeň je dole kyjovitě ztlustlý, 7–15 cm vysoký a 0,8–2 cm široký. Je pevný, hladký, až u starších hub dutý, bílý s málo zřetelnými zelenými šupinami. Vyrůstá z tzv. vajíčka (cípatě roztrhaná velmi tenká pochva někdy nazývaná kalich smrti) a ve své horní části má bílý visutý prstenec. Lupeny jsou 0,8–1,2 cm vysoké, bělavé. Dužnina je také bílá i když těsně pod pokožkou klobouku může být žlutozelená až hnědá, nemá výraznou vůni ani chuť, až u starších hub je vůně nasládlé (jako syrové brambory až med).
Mikroskopický
Výtrusy jsou mírně elipsoidní o rozměrech 8–10 × 7–8 ?m, hladké s tukovou kapkou. Výtrusný prach má bílou barvu.
Rozšíření
Oblast přirozeného výskytu zahrnuje celý mírný pás Evropy a Asie a sever Afriky. Zavlečena však byla (patrně se sazenicemi stromků) i do Severní Ameriky a Austrálie. V Severní Americe byla zjištěna v oblasti San Franciska na západním pobřeží USA, na východním pobřeží v okolí New Yorku a Newarku. Podobně byl hlášen výskyt v Austrálii v okolí Canberry a Melbourne a na několika dalších místech světa. [3]
Výskyt
Muchomůrka zelená preferuje zejména teplejší oblasti mírného pásu. Na severní polokouli roste především v listnatých lesích od července do podzimu. Doprovází především duby, ale také habry a buky. Vzácněji ji lze nalézt i v borových lesích.
Obsahové látky
Muchomůrka zelená obsahuje velké množství jedovatých peptidických alkaloidů zejména falotoxinů a amatotoxinů.
-
Peptidické alkaloidy v muchomůrce zelené Falotoxiny: falicidin
Amatotoxiny: amanin
amanullin
Jedovatost a otravy
Přítomné jedy
Celá plodnice obsahuje smrtící koktejl velkého množství jedů, které se dělí na dvě hlavní skupiny: falotoxiny a amatoxiny. Sto gramů syrové muchomůrky zelené obsahuje v průměru 10 mg faloidinu, 8 mg ?-amanitinu a 5 mg ?-amanitinu [zdroj?]. Ukazuje se, že z hlediska toxikologického jsou významnější amatoxiny, vzhledem k tomu, že falotoxiny se buď odbourávají v trávicím traktu působením žaludečních šťav, nebo se vůbec nevstřebávají do krve. K smrtelné otravě zdravého dospělého člověka o hmotnosti kolem 60 kg stačí zhruba 50 g houby (váženo v syrovém stavu)[4], přičemž jedna plodnice váží v průměru mezi 30 až 40 gramy (některá literatura ovšem uvádí i podstatně menší dávky[5]); vycházíme-li z hodnoty LD50 = 0,1 mg/kg pro člověka u všech typů amanitinů, vychází pro otravu s padesátiprocentní pravděpodobností smrtelnou požití 0,75 g syrové houby na kilogram živé váhy člověka).
Otrava
Po pozření muchomůrky zelené se amatoxiny rychle absorbují z trávícího traktu do krve a odtud pronikají do jater. Počáteční příznaky se však projeví až po poškození většího počtu jaterních buněk (hepatocytů), přibližně 8 až 48 hodin po požití. V této fázi má postižený celkové potíže; pociťuje únavu, žaludeční nevolnost, závratě, bolesti hlavy, pocit chladu až mrazení. Nevolnost se pak stupňuje, nastupují bolesti žaludku, doprovázené silným dávením a vodovitými průjmy, což vede k dehydrataci organizmu až oběhovému selhání. To bývá zejména u dětí bezprostřední příčinou úmrtí. Pokud pacient tuto fázi přežije, dojde (obvykle čtvrtý den otravy) ke zdánlivému zlepšení, protože skončí zvracení i průjmy. V druhé fázi dochází k selhání jater a případně i ledvin. V případě silné otravy přestanou pracovat játra úplně a nastupuje celková apatie, přecházející do bezvědomí. Projevuje se tachykardie, pokles tlaku krve a rozšíření očních zornic. Smrt nastává v těchto případech obvykle 4. až 12. den otravy. Otrava je smrtelná ve 40 – 50 % případů.
Léčba
Úspěšnost léčby a šance postiženého na přežití je závislá na množství požité muchomůrky a včasnosti lékařského zásahu. Nutný je okamžitý převoz do nemocnice a opakovaný výplach trávicí trubice, aby se maximálně omezilo další vstřebávání toxinů. Podávají se obrovské dávky penicilinu G (cca milion jednotek na kg tělesné hmotnosti), který vytěsňuje amanitin z vazby na sérový albumin a léky chránící játra (obvykle silymarin v dávce 20 g na kg tělesné hmotnosti na den, zpravidla ve 4 samostatných infuzích). Při brzkém zachycení otravy lze provést odstranění toxinů z krve. Při včasném zásahu existuje šance na plné vyléčení, dojde-li k plnému rozvinutí těžké otravy, končí pacient ve většině případů minimálně s těžkými doživotními následky.
Nejčastější záměny
Dospělou muchomůrku zelenou je možné snadno zaměnit se žampionem, holubinkou, bedlou, zelánkou či masákem-albínem. Mladé plodnice se podobají pýchavce či prášivce. Od žampionu lze muchomůrku zelenou odlišit barvou lupenů – u žampionu jsou lupeny světle až tmavě hnědé, u muchomůrky jsou bílé. Dalším odlišným znakem muchomůrky zelené je „kalich smrti“, který u žampionu chybí. Od zelánky, holubinek či masáka-albína se plodnice muchomůrky zelené odlišují tím, že mají prsten a pochvu.
Přistěhovalci či návštěvníci z Asie si mohou splést muchomůrku zelenou s asijským druhem Volvariella volvacea, který se jí velmi podobá (v raných stádiích se mohou dopustit záměny i zkušení odborníci). Tyto záměny jsou údajně nejčastější příčinou smrtelných otrav houbami v USA [zdroj?]. Nutno ovšem poznamenat, že Volvariella volvacea v Evropě ani Severní Americe volně neroste.
V jihoevropských zemích může dojít k záměně vajíček muchomůrky zelené s vajíčky jedlé a vysoce ceněné muchomůrky císařské (Amanita caesarea). Ta se velmi vzácně vyskytuje i na jižní Moravě a v Polabí, ovšem je zde přísně chráněna.
Otravy slavných
Otrava muchomůrkou zelenou mohla být příčinou úmrtí několika historických osobností:
- Jídlem připraveným z muchomůrky zelené mohl být záměrně otráven římský císař Claudius. Podle některých odborníků však popsané příznaky otravě muchomůrkou příliš neodpovídají.[6]
- Na následky otravy muchomůrkou zelenou údajně zemřel papež Klement VII. [zdroj?]. Podle historických pramenů však nemoc vedoucí k jeho smrti trvala téměř pět měsíců, což možnost otravy vylučuje.
- Císař Karel VI. zemřel deset dní po té, co snědl jídlo připravené z hub. Popsané symptomy v tomto případě odpovídají otravě muchomůrkou zelenou.
- Otrava muchomůrkou zelenou postihla celou rodinu českého katolického básníka Jana Zahradníčka, dvě jeho dcery na ni zemřely.[7]
Taxonomická poznámka
Rod Amanitina E.-J. Gilbert, 1940 (muchomůrečka) není dnešními mykology uznáván a zahrnuje se do rodu Amanita Persoon, 1797 (muchomůrka). V minulosti byl rod Muchomůrka řazen do čeledi muchomůrkovitých - Amanitaceae. Na základě molekulárních výzkumů někteří současní taxonomové řadí celý rod Amanita do čeledi Plutaceae Kotlaba & Pouzar, 1972 (štítkovkovité), kterou spojují s čeledí Amanitaceae R. Heim ex Pouzar, 1983 (muchomůrkovité).
Odkazy
Reference
- ? Benjamin DR: Amatoxin syndrome in: Mushrooms: poisons and panaceas — a handbook for naturalists, mycologists and physicians, New York: WH Freeman and Company, 1995, str. 198–214
- ? Miroslav Smotlacha, Marie a Josef Erhartovi: Houbařský atlas, Ottovo nakladatelství, Praha 2004, ISBN 80-7181-863-1 : udává ji jako velmi nebezpečnou houbu, která je nejčastější příčinu otrav v ČR i Evropě
- ? Death Cap Mushroom - Encyclopedia of life [online]. . Dostupné online.
- ? Be Careful, It's Mushroom Season Again [online]. International Herald Tribune. Dostupné online.
- ? Benjamin, Denis R. (1995). Mushrooms: poisons and panaceas — a handbook for naturalists, mycologists and physicians. New York: WH Freeman and Company. ISBN 0-7167-2600-9.
- ? Jak byl zavražděn císař Claudius? Doc. ing. Petr Klusoň, Meteor ČRo 01.04.2004
- ? Radovan Zejda, Byl básníkem! Život a dílo Jana Zahradníčka, Sursum 2004, ISBN 80-7323-077-1. Detailní biografie