Historické náměty v české literatuře
Kategorie: Nezařazeno (celkem: 23179 referátů a seminárek)
Informace o referátu:
- Přidal/a: anonymous
- Datum přidání: 27. července 2006
- Zobrazeno: 1840×
Příbuzná témata
Historické náměty v české literatuře
Historické náměty v české literatuře se objevují již od roku 885 kdy byly napsány knihy Život Konstantinův a Život Metodějův , až do současnosti . Autoři píší historické povídky, novely, historické romány,románové kroniky a epopeje. Historie je v literatuře zpracovávána řadou metod. Nejvýrazněji je zachycena v romantismu , kdy byly psány historické romány.
Nejstarší období
(885 – 1468)
885- Napsány legendy Život Konstantinův a Život Metodějův. Autory těchto děl byli žáci Konstantina a Metoděje. Konstantin a Metoděj přišli roku 863 na Moravu, kde šířili křesťanství. Měli za úkol nově zorganizovat moravské křesťanství a vytvořit základy slovesné vzdělanosti. Pro toto poslání byli Konstantin a Metoděj velmi způsobilí. Oba bratři pocházeli ze Soluně ,v jejímž okolí žilo slovanské obyvatelstvo. Podle pověstí se zdá, že na Moravu přinesli již hotové překlady některých náboženských textů. Jazyk, ve kterém psali, do kterého překládali a jímž učili, nazýváme jako staroslověnštinu nebo starou církevní slovanštinu. Písmo jímž zapisovali texty, označujeme jako hlaholice, bylo jejich dílem. Kromě textů prozaických vznikaly i texty veršované, například předmluva k evangeliu Proglas.
Legendy Život Konstantinův a Život Metodějův vznikly především na obranu Konstantinova a Metodějova díla. Legenda Život Konstantinův vypravuje dost obsáhle o Konstantinových studiích a o jeho misijní činnosti v jižních oblastech dnešního Ruska.Také uvádí obsáhlé filosofické disputace, které vedl Konstantin s nevěřícími, které vyznívají jako obrana slovanského jazyka.Život Konstantinův vznikl podle legend na půdě Velkomoravské říše a snad dokonce za přispění jeho bratra Metoděje. Život Metodějův byl napsán brzy po smrti tohoto prvního moravského arcibiskupa a jeho autorem je některý z Metodějových žáků.Na rozdíl od Života Konstantinova je stručnější a kompozičně prostší než Život Konstantinův.
Po jejich smrti začala nabývat převahy latinská liturgie a vlivy západní kultury.Došlo také k pronásledování Metodějových žáků , kteří odešli do sousedních zemí (Kyjevská Rus) , kde rozvíjeli i nadále staroslověnštinu.
Část ukázky z legendy Život Konstantinův : „Stalo se v ty dny, že Rastislav, kníže slovanské se Svatoplukem vypravili poselství z Moravy k císaři Michalovi, pravíce toto: „Jsme Bohu díky zdrávi.Přišlo k nám mnoho učitelů křesťanských z Vlach, z Řecka a z Němec, rozličně nás učíce. My Slované jsme však lid prostý a nemáme, kdo by nás vyučil pravdě a rozumě nám ji vyložil.Nuže tedy, pane, pošli takového muže, který nás uvede ve všelikou spravedlnost.“
11.století – napsána Kosmova kronika (psána latinsky)- autorem je první kronikář a zakladatel českého dějepisectví Kosmas ( asi 1045-1125). Studoval v belgickém Lutychu a později jako vysoký církevní hodnostář pražské kapituly u sv.Víta podnikl ve službách českých panovníků několik diplomatických cest, při nichž navštívil Uhry, Německo a Itálii. Kosmas byl na svou dobu velice vzdělaný člověk obeznámený se soudobým písemnictvím, ale znalý také antických autorů.Kosmovu kroniku začal psát již v pokročilém věku.Sleduje dějiny od nejstarších dob, až do roku 1125, kdy Kosmas umírá.Je to dílo velmi vynikající i ve srovnání s jinými evropskými kronikami.Kosmova kronika vypráví například o příchodu Čechů, o Krokovi a jeho dcerách, o Přemyslu Oráči, o dívčí válce, které ovšem v souladu se vkusem své doby upravoval podle vzorů římských klasiků. Dále vypráví o vítězství latinské kultury v našich zemích nad kulturou staroslověnskou a také sílící sebevědomí českého přemyslovského státu.
13. a 14. století – napsána rozsáhlá výpravná báseň Alexandreis (psaná česky).Autor je neznámý. Tento veršovaný epos vypráví o Alexandru Velikém.Pod maskou Alexandra patrně vystupuje český král Přemysl Otakar II., který podobně jako Alexandr pronikl do cizích zemí a své výboje zaplatil smrtí.Autor tohoto díla byl pravděpodobně vysoký šlechtic ,který projevil ve svém díle i vlastenecké cítění.Když líčí pocty, jejichž se dostalo Alexandrovi v Babylonu, touží po tom, aby takového krále měli i Čechové, neboť pak by již nehrozilo zemi nebezpečí od německých přistěhovalců.
14.století – napsána Kronika Dalimilova(psána česky)- v níž ještě výrazněji promluvila obava z rostoucího přílivu cizinců. Tato kronika pochází z prvních let vlády Jana Lucemburského a vyniká nad všechny starší kroniky uvědomělým pojetím českých dějin.Dalimilova kronika líčí českou minulost od příchodu praotce Čecha až do roku 1314. Autor je také neznámý a při vyprávění se přidržel Kosmovy kroniky, ale znal i jiná dějepisná díla a použil také rodových pověstí.
14.století – napsána Trojánská kronika, vypravující o Trojské válce se stala i první tištěnou knihou v Čechách (1466).
Husitské období nepreferovalo historickou tématikou,převažovala slovesnost zaměřená k aktuální skutečnosti.
Historické téma do období NO
(15. – 18.století)
V období humanismu a renesance, kdy se objevují zapomenuté památky a kdy se autoři snaží je aktualizovat, se historické tématice daří.České knihy jsou psány velmi krásným jazykem pozoruhodné umělecké úrovně.
1539 – dokončena Kronika česká Václava Hájka z Libočan. Autorem je Václav Hájek z Libočan. Ve své Kronice české zahrnuje dějiny od vybájeného praotce Čecha až do korunování Ferdinanda I.(1526).V této kronice se projevil autor jako obratný vypravěč.Čtenářská poutavost zachránila slabý věcný podklad díla, který si uvědomovali již současníci. Autora k tomu vedlo úsilí dodat české minulosti slávy a lesku, většinou však snaha zavděčit se bohaté a vlivné šlechtě.Pro poutavost příběhů se stala Hájkova kronika oblíbenou četbou až do konce 18.století.Byla hlavním zdrojem poučení o české minulosti.
1876 – dokončeno vrcholné dílo Františka Palackého Dějiny národu českého v Čechách i v Moravě.František Palacký se narodil roku 1798 a zemřel roku 1876.Když mu bylo pětadvacet let přicestoval jako vzdělaný muž do Prahy a dosáhl výhodným sňatkem (1823) hmotného zabezpečení a vlivného postavení v národní společnosti.Rodák z valašských Hodslavic si získal svými dílem Počátky Jungmanna,ale sympatie našel i u Dobrovského, který je uvedl jako nadějného historika mezi českou vlasteneckou šlechtu.Jako redaktor Českého muzea a později úředně jmenovaný historiograf stanul Palacký brzy v popředí českého veřejného života a ovlivňoval jej pak více než čtyřicet let.
Po důkladném zhodnocení staršího českého dějepisectví a po prozkoumání domácích i zahraničních archivů začal psát své vrcholné dílo Dějiny českého národa v Čechách i v Moravě.Autor zde zachycuje národní dějiny od nejstarších dob do roku 1526.Dějiny představují vrcholné dílo českého obrozeneckého dějepisectví.Svým pokrokovým pojetím i vynikajícím slohovým mistrovstvím vykonaly veliké poslání národně buditelské a silně ovlivnily historickou prózu.
Z Dějin Františka Palackého – Čechy pod syny Boleslava II.
Po Boleslavovi II. Vstoupil na český trůn dědičným právem Boleslav III, který byl špatným panovníkem.Jednoho dne Polák jménem Boleslav Chrabrý vpadl s vojskem do Českých zemí a oblehl Krakov.Krakovští vojáci se dlouho a dobře bránili, ale nakonec byli poraženi. Čechy ztratili Krakov a pak i Holič,Moravu a celé Slovensko.Boleslav III.setrval jako král ještě do roku 1002.Nástupcem se stal Jaromír a po malé chvíli ho nahradil Oldřich.Jelikož Oldřich nemohl mít syna, protože jeho žena byla neplodná,zasnoubil se s Boženou, s dcerou Kresinovou.Ta mu dala krásného a hrdinného syna Břetislava, který panoval po svém otci králi Oldřichovi.
Vlastní rozvoj historické prózy
(19. – počátek 20.století)
Historická tématika se v dílech objevuje zprvu jen nesmělými kroky v období romantismu a vrcholí za kritického realismu.
Romantismus
1810 – se narodil jeden z nejvýznamnějších romantiků Karel Hynek Mácha.Jeho život byl velice krátký , jelikož zemřel již v roce 1836.Za tak poměrně krátkou dobu se mu podařilo vytvořit mnoho vrcholných děl. K.H.Mácha se narodil v Praze na Malé Straně.Město Máchova dětství stísněné hradbami, se zkamenělou krásou malostranských paláců, s Hradčany s královskou hrobkou i starobylým Vyšehradem hovořilo o zašlé slávě.Máchova matka pocházela z pražské rodiny hudebníků, zatímco otec, mlynářský pomocník, přišel do Prahy z venkova. Matčina kulturní citlivost, hudebnost a otcova zdravé energie se spojují u syna Karla Hynka v podivuhodnou uměleckou osobnost. Mácha vystudoval novoměstské gymnázium a později jako posluchač filozofie a práv četl vášnivě všechno, co mu do ruky přišlo. Také velmi rád cestuje.Navštěvuje různé zříceniny a hrady,skály a jezera. Mácha kromě ostatních činností velmi rád zpracovával látky historické. Dokonce pomýšlel na větší románovou skladbu. Měl jí být román KAT o čtyřech dílech,nazvaný podle hradů, kde se měl děj odehrávat ( Křivoklad, Valdek, Vyšehrad a Karlův Tejn).Z tohoto plánovaného celku dokončil Mácha pouze první část , povídku Křivoklad(1834).Líčí krále Václava IV.jako zajatce českých odbojných pánů na Křivoklátě, jeho osvobození a návrat Prahy.I v Křivokladu, stejně jako v Máji, jsou hlavní hrdinové mluvčími básníkových myšlenek.Máchovi jde o vyvolání dobové atmosféry, jeho hrdinové nejsou pojati historicky, nýbrž subjektivně.
Mácha patří k největším českým básníkům. Jeho dílo, skončené předčasnou smrtí, nepochopené soudobou kritikou a nedoceněné ještě dlouho po jeho smrti, přijala nadšeně mladá básnická generace Jana Nerudy a Vítězslava Hálka (generace májovců)
1839-napsána povídka Rozina Ruthardová a roku 1841- povídka Dekret Kutnohorský. Autorem těchto povídek je Josef Kajetán Tyl, který se narodil roku 1808 a zemřel roku 1856. J.K.Tyl se narodil v Kutné Hoře jako syn vojenského hudebníka a později krejčovského mistra. Láska k divadlu probuzená vlivem profesora Klicpery na hradeckém gymnáziu, odvedla Tyla z filozofických studií v Praze. Po dvou letech působení u kočovné divadelní společnosti vstoupil do služeb vojenské správy, věnoval se však hlavně divadlu a spisovatelské činnosti.Od roku 1842 řídil česká představení na vedlejší scéně Stavovského divadla v Růžové ulici. Bouřlivých událostí let 1848 – 1849 se účastnil jako novinář a spisovatel. Po porážce revoluce odešel opět ke kočovné společnosti. Ve velké bídě, pronásledován rakouskými úřady a s podlomeným zdravím dožil svůj život v Plzni.
Spisovatelskou dráhu začal Tyl historickými povídkami z české minulosti. Historie bývá v nich jen kulisou pro napínavé a dobrodružné, často však málo pravděpodobné děje.Nejznámější z této tvorby jsou povídky Rozina Ruthardová a Dekret kutnohorský.
1877 – napsán Román o věrném přátelství Amise a Amila.Autorem tohoto románu je Julius Zeyer. J.Zeyer se narodil roku 1841 v pražské patricijské rodině v níž se spojovaly vlivy francouzské a německé s českými a židovskými a zemřel roku 1901.Kouzlo staré Prahy, zdůrazňované chůvinými pohádkami, legendami a pověstmi, znásobené romantickou četbou, podporovaly Zeyerovu vrozenou citovost, sklon k snění a k silným uměleckým prožitkům.Po málo úspěšných studiích odmítl Zeyer otcovo přání převzít rodinný dřevařský závod.Chtěl se věnovat pouze literatuře a svým uměleckým zálibám. Dvakrát odešel do Ruska jako vychovatel a společník ve šlechtických rodinách, procestoval mnoho cizích zemí, v Čechách žil střídavě v Praze a ve Vodňanech, stranou literárních bojů.
Novoromantickou zálibu pro rytířský středověk projevil Zeyer už dílem Román o věrném přátelství Amise a Amila, volnou parafrází starofrancouzských skladeb. Obnovenými obrazy jsou i další díla: Báje Šošany(1884), Stratonika a jiné povídky(1884), Obnovené obrazy(1894), Amparo a jiné povídky(1896), středověká křesťanská legenda Sestra Paskalina(1887), staroirská náboženská legenda Maeldunova výprava(1896) a zpracování severských ság V soumraku bohů(1898).Zeyerova epika se nejčastěji obracela k starým bájím, mýtům a pověstem.Z mýtického českého dávnověku čerpá epický cyklus Vyšehrad (1880), soubor pěti výpravných básní (Libuša, Zelený vítěz, Vlasta, Ctirad a Lumír).Doplňkem Vyšehradu je méně zdařilá epická báseň Čechův příchod (1886).Nejrozsáhlejším z epické tvorby „obnovených obrazů“ je Karolínská epopeja (1896), parafráze starofrancouzských hrdinských zpěvů o rytířské skupině Karla Velikého.Má čtyři části: Pohádka o Karlu Velikém, Román o čtyřech synech Ajmonových, Píseň o Rolandu a Píseň o krále Lovise. Zeyerovi nešlo o oslavu silného panovníka , chtěl zobrazit staré děje tak, jak je viděla tradice, a navíc oslavit ty ctnosti, které postrádal u současníků a které spatřoval ve středověkém rytířství: hrdinskost, čestnost a věrnost.Dalším dílem byly historické veršované novely Z letopisů lásky (1889 – 1892) obsahují mimo jiné epickou skladbu Olgerd Gejštor, o lásce litevského zemana k české královně Anně.
KRITICKÝ REALISMUS
V tomto období vrcholí obliba historické tématiky.Kladou se důrazy na historickou věrnost a pečlivé studium pramenů.
1879 – napsán román Bludné duše. Autorem tohoto díla je katolický kněz Václav Beneš Třebízský, který získal největší oblibu v lidových čtenářských vrstvách. Uměleckému záměru Třebízského odpovídala nejvíc historická povídka nebo črta, jen výjimečně se odvážil k románové skladbě, například román Královna Dagmar.Povídky řadil do větších tématických cyklů : V červáncích kalicha, V záři kalicha – z doby husitské, Pobělohorské elegie a Pod doškovými střechami – z doby josefínské a napoleonské.
Nejznámějším dílem Třebízského je román Bludné duše z roku 1879, zobrazující selské povstání v rodném kraji Třebízského (Slánsko) za doby josefínské. Po boku selských vůdců rebelie stojí i mladý kněz, který hyne jako poslední oběť povstání.
Národně buditelskou tradici české literatury 19.století dovršil nejznámější historický beletrista Alois Jirásek. Svou demokratickou představu národních dějin, vycházející v podstatě z koncepce Palackého, umělecky ztvárnil v obrazech velkých dějinných epoch, v nichž ukázal lid jako nositele historického dění.
Alois Jirásek (1851 – 1930)
Narodil se v Hronově, což je malé město poblíž Náchodu. Jako středoškolský učitel působil ve starobylé Litomyšli a od roku 1888 v Praze. První světová válka přiměla Jiráska k politickému vystoupení. Roku 1917 podepsal mezi prvními květnový Manifest, v němž se čeští spisovatelé přihlásili k boji za samostatný stát.Stejně jako Palacký spatřoval vrchol českých dějin v husitství a bratrství, naopak úpadek viděl v době pobělohorské. Se zvláštní zálibou se vracel k období národního obrození.Nositelem dějinných hnutí je Jiráskovi vždy lid.Z toho vyplývá i umělecká výstavba Jiráskových románů.Jeho romány nejsou monografické, jejich hrdinou není jedna postava, jak tomu bývalo často u starších typů historické prózy, ale lid typizovaný několika postavami, které ztělesňují názory a postoje rozsáhlého lidového kolektivu.Bohatý děj se vine několika proudy, které se navzájem prolínají. Jirásek dovede barvitě a náladově představit dobovou atmosféru, dramaticky zobrazit válečné scény nebo vystihnout patriarchální zátiší.
Jiráskovo dílo je velmi rozsáhlé, zájem spisovatelův začíná mytickým českým pravěkem a pokračuje přes dobu posledních Přemyslovců k husitství, jeho doznívání až k době pobělohorské a obrozenecké.Dobu husitskou zobrazil Jirásek především ve třech rozměrných románech: Mezi proudy, Proti všem a Bratrstvo.Třídílný román Mezi proudy (Dvojí dvůr, 1887, Syn Ohnivcův, 1888, Do tří hlasů, 1890) zachycuje vznik českého reformního hnutí v době vlády Václava IV. ve všech jeho složkách : národní, sociální i náboženské.Na román Mezi proudy navazuje druhá trilogie z husitské doby, Proti všem 1893, Skonání věků, Kruciata, Boží zástup), zobrazují rozmach a vrchol husitského hnutí.Na obě předešlé trilogie navazuje umělecky nejucelenější Jiráskův historický román Bratrstvo( Bitva u Lučence, 1899, Mária, 1904, Žebráci, 1909),už nikoli obraz husitství v plné jeho síle, spíše jeho dohasínání a postupný rozklad.Intimní příběh lásky mezi hejtmanem Talafúsem a vášnivou a zrádnou Máriou souvisí přímo s dějovým tokem a historickými událostmi.K této husitské tématice, ukončené románem o Jiřím Poděbradském Husitský král (1920), přistupuje i dramatická trilogie Jan Hus, Jan Žižka a Jan Roháč.
Umělecké ztvárnění doby pobělohorské zahajuje román Skály (1886), představující společenské síly trpící útlakem feudálního řádu a katolické církve.Dalším Jiráskovým dílem z pobělohorské doby je román Psohlavci (1883 – 1884). V postavě rozvážného Jana Sladkého-Koziny, vůdce Chodů v jejich odboji proti Lamingerovi, vykreslil Jirásek důsledného bojovníka za práva lidu.Závěrečný román z doby pobělohorské, Skaláci (1874), vznikl jako první Jiráskův román : autor v něm vylíčí poslední velkou selskou vzpouru roku 1775 na Náchodsku.
Nejvýše dostoupilo Jiráskovo prozaické umění v románu Temno (1912 – 1914), zachycujícím v plné šíři morálních a kulturních situací národa v době protireformační.Děj románu se odehrává ve dvacátých letech 18.století, kdy je již celá země pokatoličtěna a nepatrné zbytky tajných nekatolíků, podporovaných emisary z Pruska, se marně brání jezuitskému tlaku.
Dobu národního obrození vykreslil Jirásek především v pětidílném románě F.L.Věk (1888-1906), zobrazujícím období od sedmdesátých let 18.století až do dvacátých let 19.století.Román vypráví o životních osudech F.L.Věka, na pozadí soudobích evropských událostí se sleduje obrozenský proces v Praze i na venkově. Vedle Věka vystupuje v románě celá řada postav, zejména Václav Thám, Jan Theobald Held, Stanislav Vydra, Václav Matěj Kramerius aj. Nejvýraznějšími postavami jsou však dva protagonisté, k nimž neměl Jirásek historické předlohy – konzervativní vlastenecký kněz P.Matouš Vrba, nepřítel osvícenství a Francouzské revoluce, a jeho protiklad – vzdělaný stoupenec francouzských racionalistů, vyznavač revoluce a nepřítel absolutismu dr. Srnka. Pokračováním F.L.Věka je čtyřdílná kronika U nás (Úhor, 1899, Novina, 1899, Osetek, 1902, Zeměžluč, 1903), zobrazující národní obrození v Jiráskově rodném kraji. Obrozenské hnutí tu má jinou podobu, směřuje k řešení sociálních otázek a k zlepšení hmotné situace venkovského lidu blahodárným působením kněze Havlovického. Závěru doby obrozenecké se dotýká půvabná povídka Filosofská historie (1877), studentská idylka z litomyšlského prostředí s výstižně prokreslenými typy studentů, jejich lásek, s radostmi, strastmi i jejich bojovným nadšením v době „jara národů“, které tak ostře kontrastuje s ustrašenectví aktuára Roubínka.
Z Jiráskovy tvorby pro mládež se staly populárními Staré pověsti české (1894) a beletristické převyprávění cestopisu Václava Šaška z Bířkova ( u Jiráska z Mezihoře) Z Čech až na konec světa.
1907 – napsán historický román Mistr Kampanus. Autorem tohoto díla je Zikmund Winter, který se narodil roku 1846 a zemřel roku 1912.Byl v mnohém Jiráskův protiklad.Winter byl druhý nejvýznamnější historický spisovatel z konce 19. a začátku 20. století. Byl profesorem dějepisu v Rakovníku a v Praze. Wintrův zájem o národní minulost se soustředil hlavně k 16.a začátku 17. století. Ve vědecké práci z kulturní historie se vracel i do doby vzdálenější, do 14. a 15. století. Své hrdiny volí Winter nejraději z měšťanského prostředí, jsou to zámožní měšťané nebo univerzitní studenti a mistři, ale také řemeslníci, ba i lidé z okraje společnost.
Z posledního období Wintrovy tvorby pochází několik mistrných povídek : Krátký jeho svět (1902), Panečnice a Rozina sebranec (1905). Zaměřil se v nich na vystižení složitých psychologických pochodů svých hrdinů, ale zachytil i společenské rozvrstvení města i život utlačených vrstev.
Nejvýznamnějším Wintrovým dílem je jediný jeho historický román, Mistr Kampanus (1907). Hlavní postavou je již zmíněný Mistr Kampanus, který zastává funkci rektora pražského vysokého učení a humanistického básníka. Osudy mistra Kampana tvoří základní osnovu, která spojuje osudové historické události : nástup protireformace, lehkomyslný život studentů i měšťanů a veřejné události s tragédií bělohorské bitvy i staroměstské popravy. Kampanus vynakládá marně všechno své úsilí na záchranu univerzity před vnitřním úpadkem i před jezuity, marně obětuje milovanému učilišti i vlastní přesvědčení.V tomto díle vytvořil Winter působivý obraz národní tragédie. V celém svém díle dosahuje výrazné slohové jednoty pomocí archaizovaného jazyka i charakteristické stavby vět.
Obliba žánru historické beletrie
V první polovině 20. století historická tvorba spíše stagnuje, zato v druhé polovině dominuje.
První polovina 20. století.
Historické náměty v první polovině 20.století se v literatuře vyskytují spíše jako doplněk tvorby.
1929- napsána trilogie Bloudění. Autorem tohoto díla je Jaroslav Durych (1886 – 1962), který se narodil v Hradci Králové. Těsně po narození mu zemřeli oba rodiče. Po vystudování medicíny se stal vojenským lékařem, prodělal za první světové války frontu v Haliči a severní Itálii. Jako vojenský lékař pak sloužil na různých místech, hlavně v Olomouci a Praze. Durych byl vyznavačem a hlasatelem katolického baroka, v jehož duchu chápal i svou koncepci české minulosti. V době, která byla pragmatická a vedla k sociální problematice, usilovala Durychova tvorba o pevný řád zakotvený v náboženských jistotách a v hledání Absolutna. Nejvýznamněji se Durych prosadil v historické tématice, která byla převážně zastoupena v tzv. větší valdštejnské trilogii Bloudění (1929). Je to široce komponovaná freska z třicetileté války s ústřední mileneckou dvojicí „kacíře“ Jiřího a španělské dívky Andělky. Napsání trilogie předcházelo důkladné studium i cesty do Německa, Španělska a Itálie. Dalším historickým dílem byla menší valdštejnská trilogie Rekviem (1930), tvoří tři povídky: Kurýr, Budějovická loutka a Valdice. K historické beletrii patří také romány Masopust (1938), jehož děj se odehrává za vpádu Pasovských do Prahy roku 1611, a Služebníci neužiteční (1940 – 1. díl, další díly čtyřdílného cyklu vyšly v Římě).
1931- napsán baladicky laděný příběh středověkých lapků Markéta Lazarová.Autorem je Vladislav Vančura(1891 – 1942). Narodil se v Háji u Opavy, mládí však prožil v povltavském městečku Davli a v blízké Praze, kde roku 1915 maturoval a později vystudoval lékařskou fakultu. Jako lékař se usadil natrvalo se svou ženou Ludmilou (která je také lékařka a autorka vzpomínkové knihy Dvacet šest krásných let, kterou napsala v roku 1967) na Zbraslavi. Tam vzniklo celé Vančurovo dílo, tam byl také v květnu 1942 zatčen gestapem a krátce nato popraven.Vančura publikoval od roku 1919 v mnoha časopisech (Červen, Kmen, Host, Panorama), podílel se na sborníku Devětsil, tvoři pro avantgardní divadla a pracoval také jako filmový režisér ( Marijka nevěrnice podle scénáře I. Olbrachta, Na sluneční straně, Před maturitou a Naši furianti).
V letech 1931-1932 vytvořil Vančura tři prózy – baladicky laděný příběh středověkých lapků Markéta Lazarová (1931), román z česko-slovenského měšťanského a zemanského prostředí Útěk do Budína (1932) a soubor drobných renesančních povídek Luk královny Dorotky (1932). Zvláště v Markétě Lazarové, v románu, který je oslavou lásky, i když končící tragicky, představil se prozaik jako renesanční milenec života, přestože zpodobuje i nejtemnější stránky lidské existence. To ostatně stvrdila i mistrovská filmová adaptace románu.
Od soustavné práce Vančury vytrhly tragické události následující po Mnichovu a naléhavý úkol zpracovat Obrazy z dějin národa českého ( 1939-1940), které v druhém díle rozvedl téměř do 13. století. Svou estetickou působivostí se staly duchovní oporou v nejtěžších chvílích nacistické okupace. Závěrečný díl, který vyšel až roku 1948, zůstal už nedokončen.
1935 – napsán román Atentát. Autorem tohoto díla je Karel Nový, který se narodil roku 1890 a zemřel roku 1980.Byl zástupcem sociálně motivovaného kritického realismu. Nový převážně čerpal témata ze svého rodného Benešovska.Román Atentát později přejmenovaný na Sarajevský atentát, zobrazuje srbské anarchisty-atentátníky (Principa, Iliće a Čabrinoviće) jako vlastenecké hrdiny, kteří s nasazením vlastních životů usmrtili rakouského následníka trůnu. Z doby okupace pochází historická freska Rytíři a lapkové (1940, později pod názvem Železo železem se ostří). Vypráví o mladém Janu Žižkovi a jeho boji proti jihočeským Rožmberkům.
1939 – 1940 vyšla kniha tří próz Klíče království,Dcera královská,blahoslavená Anežka Česká. Autorem je František Křelina (1903 – 1976). Narodil se na Jičínsku, byl učitelem v Praze, v padesátých letech byl obžalován z protistátní činnosti a dlouhodobě vězněn ( do roku 1960 ). Křelina vyšel v počátcích své literární dráhy z ruralizmu, spolupracoval z Knapovým měsíčníkem Sever a východ, později se zcela přiklonil k náboženské tematice. Od konce 30. let se Křelina orientoval k historické tematice. Průpravou k větším celkům byla kniha tří próz Klíče království (1939), po ní následoval román Dcera královská, blahoslavená Anežka Česká(1940), legenda v próze o „nejvzácnějším rubínu z koruny přemyslovské“. Dílo vzniklo na základě historických pramenů a s přísným zřetelem k dobové skutečnosti, ale spíše jako legendární oslava světice, dcery krále Přemysla Otakara I.
1940 – napsána kniha Ze starých letopisů. Autorem je Ivan Olbracht (1882 – 1952), vlastním jménem Kamil Zeman, syn spisovatele Antala Staška. Právě toto rodinné prostředí působilo na Olbrachta již v dětství a rozhodlo o zaměření jeho literární i veřejné činnosti. Ivan Olbracht studoval na gymnáziu ve Dvoře Králové a po nedokončených vysokoškolských studiích v Berlíně a v Praze se věnoval novinářství. Jako žurnalista strávil sedm let v redakci vídeňských listů, později v pražském Právu lidu a Rudém právu. Byl dvakrát vězněn ( roku 1926 ve Slezské Ostravě, což literárně zpracoval v knize Zamřížované zrcadlo, a roku 1928 na Pankráci).
Historické náměty se u Olbrachta vyskytly v Biblických příbězích (1939), což byl text Starého zákona. Podobný smysl měla i kniha Ze starých letopisů(1940), vyprávějící o české minulosti, a beletristická adaptace díla amerického historika první poloviny 19. století Williama Prescotta Dějiny dobytí Mexika pod názvem Dobyvatel (1947), o Fernardu Cortesovi, dobrodružném a násilnickém pokořiteli mexických Aztéků.
Konec 30.let – vytváří se celá generace autorů.
1939 – napsán román Největší z pierotů. Autorem je František Kožík, který se narodil roku 1909. Kožík již upoutal svým prvním již uvedeným román Největší z pierotů (1939), který vypráví o proslulém představitel francouzské pantomimy z napoleonské doby Janu Kašparu Deburauovi. Další Kožíkův román, Básník neumírá (1940), líčí životní osudy portugalského básníka Luíse de Camoese, tvůrce eposu Lusovci. V kompozici díla se projevily rovněž romantizující prvky. Žánru historického a životopisnému románu zůstal Kožík věrný i v tvorbě po roku 1945.
1941 – napsán román Osamělý rváč. Autorem tohoto románu je Miloš Václav Kratochvíl (1904 – 1988).Byl archivářem a filmovým pracovníkem. Pozornost vzbudil již v prvním, kompozičně i stylisticky vyspělým románem Osamělý rváč (1941), o pohnutém životním osudu císařského maršála z doby okupace. Z této doby je i další Kratochvílův román Král obléká halenu (1945). Král Václav IV. ústřední postava díla, je líčen jako osamělec, trochu dekadent, který trpně přihlíží převratným událostem, jež kolem něho probíhají, citově je rozeklaný a dobře se cítí jedině mezi prostými lidmi.
1944 – napsán povídkoví soubor Karlštejnské vigilie.Autorem tohoto díla je František Kubka, který se narodil roku 1894 a zemřel roku 1969. Kubka byl za první světové války legionářem v Rusku.
V pozdější době se Kubka zaměřoval nejčastěji k historické beletrii. Napsal tři romány: Skytský jezdec (1941), Pražské nokturno (1943), Karlštejnské vigilie (1944). Všechny tyto knihy jsou soubory novel, přičemž první dvě čerpají tematicky z nejrůznějších dějinných epoch: od raného středověku přes gotiku, renesanci a baroko až k době nedávno minulé, zatímco Karlštejnské vigilie vyprávějí po vzoru Boccacciova Dekameronu příběhy o lásce, zradě, věrnosti z nejrůznějších končin světa.
Historické náměty v literatuře po roku 1945
Literatura těsně po válce chvíli diferencuje. Až po roku 1948 si však již klade za cíl vyložit národní historii „plakátově“,jako klíč k současnosti.V 60. letech stojí historická próza na okraji zájmu.
1957 – napsána pentalogie Sňatky z rozumu.Autorem je Vladimír Neff , který se narodil roku 1909 a zemřel roku 1983. Byl romanopiscem, scénáristou. Byl nazýván největší z českých epiků 20.století.V.Neff je otcem spisovatele Ondřeje Neffa.V. Neff se narodil v Praze, kde také odmaturoval na reálném gymnáziu. Dále pak studoval na francouzské obchodní akademii v Ženevě.Od roku 1935 pracoval jako cizojazyčný lektor v nakladatelství Melantrich. Od počátku války žije jako volný spisovatel. Neff obracel svou pozornost především k minulosti, kterou dokázal přiblížit s notnou dávkou vypravěčské elegance a s příslovečnou epickou šíří. Také je někdy nazýván kronikářem života podnikatelů. Neffovi není cizí inteligentní humor, silnou stránkou je i psychologická propracovanost postav. Neffovy příběhy jsou dokonale prokomponované, plné osudových zvratů, aniž by se dotkl umělecké náročnosti.
Pentalogie Sňatky z rozumu(1957), Císařské fialky(1958), Zlá krev (1959), Veselá vdova(1961) a Královský vozataj(1963)- rozsáhlá románová freska o období od 50. let 19. století, kdy je společnost nazírána skrze osudy měšťanských rodů Bornů a Nedobylů.Neff sleduje prudký vzestup a následující zhroucení domácí měšťanské vrstvy.
1963 – napsán historický román Kladivo na čarodějnice. Autorem tohoto románu je Václav Kaplický (1895-1982). Byl prozaikem a autorem historických románů. Ačkoliv začal psát již v meziválečném období, teprve v roce 1945 nasměroval svůj pohled hluboko do minulosti. Kaplický formálně i tematicky navázal na jiráskovskou tradici, jeho zaměření bylo spíše na lidové revoluční tradice, proto také častá tematika selských rebelií a bouří. Svým dílem Kaplický idealizoval dějinný proces, v němž přeceňovaná ideologicko výchovná rovina próz odsouvala do pozadí rovinu estetickou.
Kladivo na čarodějnice (1963) – vrchol Kaplického díla, historický román o čarodějnických procesech na severní Moravě ve druhé polovině 17. století. V románu vystupují rovněž skutečné historické postavy. Na jedné straně úlisný a chladnokrevný Boblig, na straně druhé přímočarý Lautner, který nachází zbraň proti zastavení hrůzných procesů. Tento román byl dokonce i zfilmován roku 1969, režie Otakar Vávra.
1955 – napsán román Josef Mánes. Autorem je F.Kožík ad. Rok 1939
1974 – napsán román Evropa tančila valčík. Autorem je M.V.Kratochvíl ad. rok 1941.Tento román byl dokonce zfilmován roku 1989, režie O.Vávra.
Významní autoři poslední doby
Jiří Šotola (1924 – 1989)
Básník, dramatik a prozaik. Byl autorem osobitých a zajímavých, ale především umělecky přesvědčivých historických románů, v nichž mnohdy polemizuje s jiráskovskou tradicí o rozhodující dějinné úloze lidu. V centru Šotolovy pozornosti jsou zhoubnost náboženského fanatismu, cynismus moci, tlak mocenských institucí.
Román Tovaryšstvo Ježíšovo (1969) – román z doby pobělohorské rekatolizace, v němž páter Vojtěch Had, historicky doložená postava, je svědkem potlačovatelských praktik svých nadřízených, a to tak dalece, že na konci svého života odmítne sloužit věci, s níž se již není schopen ztotožnit.Dalším románem je Kuře na rožni (1974). Je to samizdatově vydaný román, příběh zběha a herce z loutkového divadla Matěje Kuřete za napoleonských válek. Právě hra z loutkami umožnila Šotolovi vyjádřit neskrývané přesvědčení o mocenské manipulaci s lidmi. Mezi poslední romány patří Svatý na mostě (1978), vypráví o Janu Nepomuckém a Osmnáct Jeruzalémů (1986)
Bohumil Říha (1907 – 1987)
Kromě historických a dětských knih napsal román Doktor Meluzin (1973), který byl zfilmován jako Dým bramborové natě, režie F.Vláčíl (1976).
Jarmila Loukotková (1923)
Je to autorka čtenářsky poutavé historické beletrie, v níž jsou „sladkobolným“ způsobem obalována historická fakta ve výslednou romantickou fresku. Pozornost Loukotkové přitahují především výjimeční jedinci ve středověku a antice. Obě epochy díky vypravěčskému talentu v románech barvitě ožívají (Loukotková vzdáleně připomíná historické knihy světoznámého M.Waltariho).
Román Není římského lidu (1949).Tento román vypráví o básníku Petroniovi.Mezi další romány patří Spartakus (1950), Navzdory básník zpívá (1957) – romantický biografický román o francouzském básníkovi F. Villonovi, do antického Říma jsou situovány romány Pod maskou smích (1977) a Doma lidé umírají (1981).
Vlastní četba: Jarmila Loukotková – Není římského lidu.
Příběh se začíná odehrávat v Římě v císařském paláci, za vlády císaře Klaudia a cíařovny Agrippiny. Agrippina je druhá manželka Klaudia a má z předchozího manželství syna Nerona. Nero je nezvladatelný, ač má tak výborné učitele a vychovatele, jako je starý Seneka a jiní. Agrippina jej ale velice zbožňuje a plánuje, že se jednou stane po Klaudiovi císařem. Dosáhla toho, že Nero se oženil s Klaudiovou vlastní dcerou z prvého manželství Oktávií. Kromě Oktávie má Klaudius ještě syna Britanika, který má nastoupit po svém otci na trůn. Agrippina připravila Britanika o jeho přirozená práva. Tak se stal Nero ve svých dvaceti letech už konzulem. Jednou se stalo, že Britanikus nepozdravil Nerona jako budoucího panovníka a Agrippina přesvědčila Klaudia, že Britanikus má neschopné vychovatele a učitele a Klaudius je dal do jednoho popravit.
Při jednom ze slavných obědů u císařského dvora marně čekali na básníka šprýmaře, který skládá posměšné verše. Všichni si přejí aby přišel. Titus Gaius Petronius. Dnes má představit u dvora Marka Ostoria, který se svým otcem získal velké zásluhy ve válce v Británii. Konečně přichází Petronius a nálada se lepší. Jenže při obědě se nečekaně podaří Agrippině otrávit svého manžela Klaudia za pomoci doktora Xenofanta.
Petronius má velký dům v zahradě za městem a vedle v domě bydlí krásná Pappaea. Říká se jí římská venuše. Je nejkrásnější ženou v celém Římě. Petronius je jí okouzlen a dvoří se jí. Jeho obdiv ke krásné sousedce záhy končí, když ji spatří jak karabáčem bije starou otrokyni. Pappaea je ale ctižádostivá a chce, aby jí Petronius uvedl ke dvoru, jelikož se stal konzulem. Petronius jí radí, ať to odloží že zemřel Klaudius. Neví se zatím, kdo se stane císařem jestli Nero nebo Britanikus. Pappaea se chce stát císařovnou, ať je císařem kdokoliv.
Agrippině se zdaří dostat Nerona na trůn. Nero se ale po nocích přestrojuje za gladiátora a chodí po nevěstincích. Nakonec si přivede ke dvoru otrokyni a učiní ji svojí milenkou. Jeho matka mu ale vyhrožuje, jestli se nebude chovat jak se na císaře sluší, že ještě může být císařem Britanikus. Aby tomu Nero zabránil, tak dá Britanika otrávit, a nezastaví se ani před vraždou vlastní matky.
Mezitím se Pappaea provdala za Othana, který má známosti u dvora a nechá se se ženou pozvat k Neronovi. Její příchod je triumfální. Nero jí líbá ruce a je jí okouzlen. Jejího muže Othana pošle do vzdálené Lusitánie a Pappaea se stane ochotně jeho milenkou.
Po smrti Agrippiny se Nero stává neomezeným vládcem. Snaží se za každou cenu pošpinit památku své matky. Povolal zpět všechny, které ona poslala do vyhnanství a bohatě je daroval. Lid ho za to pochopitelně velebil a senát ho nestačil oslavovat.
Jeho žena Oktavia má strach z budoucnosti, ale Pappaea je velice šťastná a čeká, že se brzy stane císařovnou. Císař má volnou ruku a pořádá velké hostiny na terasách a lid, který hladoví pohoršeně přihlíží jeho rozhazování. Byla poslední léta velice neúrodná. Jedou když dvořané zaslechli reptání poddaných,dal císař Nero vysypat na jejich hlavy pytle mouky. Smál se, že když si mouku na ulici vysypou, mohou přímo na dlažbě válet chléb.
Pappaea podplatila služebnictvo, aby nařklo Oktavii z nevěry, a Nero se nechal rozvést. Pak poslal Oktavii do vyhnanství. To ale Pappae nestačilo, nedala Neronovi klidu, až jí nechal na ostrově Paudaterie usmrtit. Tak se stala císařovnou, a stála na vrcholu krásy a štěstí.
Petronius se vrátil z Bilbymie kde pobyl několik let. Je dosti bohatý a tak se snaží pomáhat nejchudším. Dokonce nechal dovést pšenici ze svých sýpek a tu pak úředníci rozdělili. Chodí na trh a nakupuje věci, které nepotřebuje, aby dal vydělat trhovcům. Jeden trhovec mu nabízí sochu čistoty z živého mramoru. Zavede jej do zadního oddělení a tam Petronius oněmí. Stojí tam dívka štíhlá a má spanilou tvář jakou nenajdeš v celé říši. Je krásnější než Papaea. Petronius se vzpamatuje a hází kramáři měšec. Balí dívku do pláště a odvádí ji. U nosítek se dívka zastaví, dívá se na Petronia a řekne „Otrokář mě mohl prodat, ale ty si mě nemůžeš koupit“. Petronius si ji odvádí do svých zahrad.
Zatím se v Římě kupí davy lidí, kteří pokřikují na Nerona posměšná hesla ve smyslu nestoudných zločinů. Seneka jeho učitel a vědec odchází z Říma, protože se hanbí za jeho nemravný život. Petronius má přítelkyni z mládí Marcii. Často se spolu scházejí. Teď má Marcie známost z Ostoriusem, který usiluje s několika přáteli o Neronův život, a chrání křesťanstvíí, které se začíná v Římě rozšiřovat. Křesťané jsou pro svou víru předkládány v arénách dravcům, někteří jsou ukřižováni a jinak mučeni. Marcie s Ostoriusem netuší že je zradí otrok Milich.
Koupená dívka Petronia velice okouzlila a proto se zdržuje ve svém domě, aby byl blízko Nealcé, tak mu řekla že se jmenuje. Petronius měl ve svém životě několik vážných lásek, ale tohle bylo mnohem krásnější, přesto že dívka s ním odmítala mluvit. Nevzalal si ani oblek a šperky které ji přivezl. Posléze jí nabídl, že ji vrátí svobodu a nebo jí odveze do jejího rodiště. Nealké byla dojata a odběhla do zahrady. Petronius má obavy jestli mu neodejde. Ze zahrady se ozve zuřivý štěkot psů, kteří Nealké vždy provázeli. Pak se domů nevrátila.
U dvora je vrchním velitelem Tiggelius je to bývalý milenec Marcie,teď je jeho cílem vetřít se do přízně císaře. Pořádá honičky na křesťany a také zajal Ostoriovu matku, která ve své stáří věří v jednoho boha. Tigellinus zná císařovy neřesti a slíbí mu, že mu přivede o půl noci překvapení. Zajal totiž Nealké, když v zahradě plakala a zabil její dva psy. Chtěl se tak pomstít Petroniusovi za to, že ho před senátem a dvorem zesměšňoval. Jak odbije půlnoc, rozhrne se závěs a dva strážci přivedou Nealké před Nerona. „To je můj dárek císaři“, říká Tigellius a Petroniovi vypadne z ruky pohár. Snaží se dívku bránit, ale marně. Neronovi se třesou ruce a hlas je jí očarován. Nařídí ať ji přivážou k posteli v jeho ložnici. Petroniovi se vysmál do tváře. Pappaea zlostně vyskočila ze sedadla. Všichni na ni hledí co tomu bude říkat, ta dívka je krásnější než ona Římská Venuše. Odchází za císařem, který celou společnost vede do sálu.
Pappaea potká na chodbě Tigellia, jde spát. Císařovna mu vytkne, že dal císaři dárek a ji tím připravil o manžela. Velitel se jí omlouvá, že ona je daleko krásnější. Císařovna si uvědomí, že v ložnici leží ta dívka, a dá se odvést velitelem do jeho ložnice. Zůstane tam do rána. Vzbudí je tlučení na dveře. Rozzuřený Nero hledá manželku, v jeho ložnici byly jen přeřezány provazy. Petronius nad císařem vyhrál. Jak hosté odešli do zahrad našel Neronovu ložnici a odřezal dívku a zabalil ji do císařova pláště s kapucí.Tak, jako císařovnu odvezl z paláce.Slíbil jí že jí odveze do jejího rodiště, ale ona už se nechce vrátit. Chce zůstat za účelem státního převratu a svržení císaře. Ten s ní nesouhlasí, že ještě nepřišel čas. Lid je hladoví a každý kdo má nějaké potraviny by mohl přijít o život. Tak by umírali i nevinní. Lid trpí ukrutností. Oaorius chce zničit Nerona hlavně za to, že zabil jeho matku, která byla křesťanka. Vidí před očima svoji matku s dýkou v hrudi. Hlásá stále „lid chce chleba, chce Neronovu krev“. Žádá po Petroniusovi větší půjčku peněz, ten mu to slíbí.
Hned za Ostoriusem přijela Pappaea. Varuje Petronia před Neronem, že stráž mu ohlásila, že císařovna v noci odešla s ním. Petroniuse napadne spásná myšlenka, zavede přes plot císařovnu do jejího starého domu, kde jej udržuje služebnictvo a uloží se ke spánku. Tak ji také Nero nalezl. Petronius je tam poslal, že utekla z paláce, že jí manžel zradil s otrokyní. Pappaea plakala, že mu uvolní cestu za jeho milenkou, on jí ale ujišťoval, že miluje jen ji a odveze si ji do paláce.
V paláci je čekal Tigellius a varoval císaře před vzbouřenci, kteří se shromažďují po celém městě. Císař se rozhodl, že město projede sám. Oba se oblékli do císařské nádhery, císař s věncem na hlavě a Pappaea s korunou. Nasedli do krásného vozu taženého deseti bílými koňmi. Když ale projížděli městem neměli komu kynout na pozdrav, neviděli jediného člověka, jen přivřené okenice. Čekali davy lidí jásajících a volání slávy a přiběhly jim přes cestu jen kočky a psi. Neron se vztekal, dal obrátit k cestě zpět. V paláci prohlásil, že v to ohavném městě nikdo nebydlí a je zbytečné aby stálo! „Není římského lidu“! Ještě v noci odjeli do Antia. V Antiu příští den císař pořádal večeři na terase s vyhlídkou na Řím. Někdo vykřikne „hoří“. Za chvíli záře zachvacují celý severní obzor. Nero začíná předříkávat své verše, a celá společnost ví že hoří Řím. Ženy se od císaře odvracejí a muži chtějí odejít, ale ve dveřích stojí hlídky. Petronius skáče přes zábradlí ven, jde pomáhat.
Šestého dne po požáru se vrátí císař do Říma. Jedno křídlo paláce zůstalo uchráněno. Také Petroniův dům požár nezachvátil. Nero se snaží stavět nové domy, ale zároveň zatýká povstalce, také Ostoria. Jeho přátelé ale připravují vraždu císaře. Rozdávají lidem obilí, ale mučí zadržené aby zradili své přátele. Dojde i na Petronia. Nealké s ním čeká dítě a narodí se jí syn. Jsou oba šťastni, aleNero už ví, že Petronius peněžně pomohl povstalcům. Ten se snaží ukrýt někde Nealké se synem. Ještě stačil varovat stařičkého Seneku a jeho ženu. Ten mu děkuje, že ho uchránil potupy a mučení, oba se otráví. Ve městě vládne hrůza, protože polovina města je uvězněna. Lidé v poutech jsou vláčeny ulicemi a slabé stráže dobíjejí. Ostatní čekají před branami dvora až na ně dojde řada. Následuje poprava za popravou.
Nero nemůže přestat, protože lidé jej stále více nenávidí. Dokonce to vidí i jeho žena, která je těhotná. On chce nechat popravit i Petronia a císařovna se ho zastává. Nero jí obviní, že i ona patří mezi vzbouřence a surově ji bije. Když konečně Nero odejde a otrokyně ji položí na postel, pošle pro Petronia. Když přijede, císařovna jen blouzní a vztahuje k němu ruce. On je tiskne a ona umírá. Petronius neví proč jej volala, šeptala jen „pozdě, pozdě“.
Marcia přiběhla za Petroniem a prosí o pomoc. Neví co se stalo s Ostoriem, kterému pomohla k útěku z vězení. Petronius se rozhodl okamžitě, pojedete s Nealké do Bithynie. V přístavu čeká loď a tam budete v bezpečí. Ihned sbalí co je potřeba k cestě.Petronius se s nimi rozloučí. Marci slíbí, že se podívá po Ostoriovi. Loď se vzdaluje.
Petronius chtěl jet do Říma, když přijel Tigellius. Ptal se po Marcii a oznámil mu, že Ostoriu spáchal sebevraždu. Také vybízí Petronia, aby rychle uprchl, že vojáci jdou za ním. Petronius odmítá, že loď už odplula a jinam by neunikl. Jeho žena a dítě jsou v bezpečí a budou pokračováním jeho života. Pak si nařízl žíly v zápěstí, přednášel verš a skonal.
Nero ještě dva roky ničil, mstil se za celý život, který prohrál. Napřed mu překáželi jedinci, pak celé davy lidí, a teď si všichni přejí jen jeho smrt. Konečně když každý na něj naléhal, aby se vyhnul potupám, byl senátem prohlášen za nepřítele státu a byl potrestán podle zvyku předků. Když se dověděl jaký trest to je, v hrůze a strachu si probodl hrdlo za pomoci svého tajemníka.
Použitá literatura:
Malý labyrint literatury, Dušan Karpatský, Albatros 1997
Přehled české literatury 20. století, Vladimír Prokop, O.K.- Soft 1998
Přehledné dějiny literatury I. a II., Bohuš Balajka, Fortuna 1995
Není římského lidu, Jarmila Loukotková, Československý spisovatel 1975
David Šedý P4A