Ghettoizace židovského obyvatelstva za druhé světové války
Kategorie: Nezařazeno (celkem: 23181 referátů a seminárek)
Informace o referátu:
- Přidal/a: anonymous
- Datum přidání: 24. května 2007
- Zobrazeno: 1478×
Příbuzná témata
Ghettoizace židovského obyvatelstva za druhé světové války
GHETTOIZACE ŽIDOVSKÉHO OBYVATELSTVA
S okupací západní části Polska do nacistických rukou padlo na dva milióny židů, tedy 4x více, než kolik jich žilo v Německu v roce 1933. Tyto židy nebylo možné kvůli množství a ztěžující se situaci přimět k emigraci. Zároveň ještě nacisté nebyli připraveni k uskutečnění samotného cíle „konečného řešení židovské otázky“ - fyzické likvidace židů. Jako přechodné řešení byla zvolena koncentrace a ghettoizace židovského obyvatelstva. Židé měli být soustředěni ve městech, která měla dobré železniční spojení, aby mohli být dále deportováni dále. Nacisté vědomě obnovili středověký koncept ghetta - uzavření městské části určené pro židy. Narozdíl od středověku byla tato ghetta pouze přechodnou fází, jakousi přestupnou stanicí na cestě k vyvraždění. Od koncentračních táborů se ghetta měla lišit především tím, že v nich byla židovská samospráva. Ve všech ghettech na rozkaz nacistů vznikly „Judenraty“ (židovské rady), v jejichž čele stál židovský starší. Ve skutečnosti byla však samospráva pouze zdánlivá a sloužila jako nástroj nacistů. Židé, kteří sloužili v židovské samosprávě byli v nelehkém postavení na jednu stranu se snažili zorganizovat snesitelný život v ghettu, starali se o zásobování, lékařskou pomoc, péči a výchovu dětí, na druhou stranu byli nuceni plnit všechny rozkazy nacistů, včetně sestavování transportů do vyhlazovacích táborů.
Před soustředěním v ghettu byli židé připravení o většinu svého majetku, byly jim zabaveny byty a další nemovitosti a byl tak zničen způsob jejich obživy. Soustředěním v ghettu byly přetrhány jejich vztahy s okolní společností. Největší ghetta vznikla ve městech z významnou židovskou populací: ve Varšavě, Lodži, či Lvově. Byla neuvěřitelně přelidněná a panovaly v nich hrozné higienické podmínky, lidé trpěli nedostatkem potravin a léků. I přes nejlepší snahu nemohly židovské samosprávy tento problém vyřešit. Přímo v ghettech umíralo velké množství především starých lidí a dětí. Nacisté při tom využívali nucených obyvatel ghett k otrocké práci, především pro zbrojní průmysl. V židovských „samosprávách“ tak podporovali iluzi, že budou-li ghetta pro nacisty produktivní, bude tak zajištěna jejich další existence.
Z polských území anektovaných k Říši (Warthegau, Poznaňsko, východní Slezko, východní a západní Prusko) měli být židé v co nejkratší době vyhnáni úplně. Již v prvních měsících se jejich počet z původních 600 tisíc snížil asi na polovinu. Asi 100 tisíc jich bylo v organizovaných transportech vypovězeno do generálního gouvernamentu, zbytek tam byl chaoticky vypovězen, nebo uprchl. Zároveň bylo deportováno asi 300 tisíc Poláků. Převážná část zbylých židů byla soustředěna v ghettu v Lodži.
V západních zemích v nacistické moci - v Německu, v Rakousku, v tzv. protektorátu, od roku 1940 v severní Francii, Nizozemí a Belgii - nebylo zatím možné shromáždit židovské obyvatelstvo v ghettech, jako tomu bylo v okupovaném Polsku. Namísto toho však byli židé opředením řadou diskriminačních omezení a opatření, které je měli izolovat od zbytku obyvatelstva a vytvářela kolem nich společenské bariéry. Ocitli se v tzv. ghettu bez zdí. Již od roku 1938 se proces vydělování židů ze společnosti stále zrychloval a jeho symbolickým vyvrcholením bylo povinné označení židů žlutou hvězdou, které bylo zavedeno na podzim 1941.
Židé byli již prakticky vyřazeni z hospodářského života, jejich majet byl arizován a byli zbaveni téměř jakékoli možnosti obživy. Velká část proto byla závislá na podpoře židovskýchorganizací. Stále větší část z nich byla nasazována na nucené práce v místě jejich bydliště. Také některé sionistické přeškolovací tábory byly na rozkaz nacistů přeměněny na pracovní tábory, do nichž byli zavíráni především mladí muži.
Židům bal zakázán vstup do stále více veřejných míst, např. parků a veřejných lázní. Bylo jim - s některými vyjímkami- zakázáno užívat veřejnou dopravu. Židé nesměli bez povolení opouštět místo bydliště. Zároveň nesměli odebírat a kupovat nežidovské noviny a museli odevzdat rozhlasové přijímače, tak měli být zbaveni možnosti získat aktuální informace a reagovat na ně. V mnoha městech byly židům k bydlení vyhrazeny pouze určité čtvrti. Dále byli židé nuceni se stále více stěhovat a nezřídka bydlelo více rodin v jednom domě. Mnoho dalších omezení postihovalo židovské obyvatelstvo, které se dostávalo do stále bezvýchodnější situace a ještě před deportací do koncentračního tábora bylo de facto izolováno od společnosti.