Chronologie
Kategorie: Nezařazeno (celkem: 23181 referátů a seminárek)
Informace o referátu:
- Přidal/a: anonymous
- Datum přidání: 20. srpna 2008
- Zobrazeno: 4980×
- Licence: GNU Free Documentation License
- Seznam autorů a změn
- Vyloučení odpovědnosti
Příbuzná témata
Chronologie
|
Chronologie (řec. chronos = čas) je pomocnou vědou historickou, jejímž předmětem je měření času a způsoby a prostředky k tomu užívané.
Chronologie se dělí takto:
- matematická (astronomická) chronologie - stanovuje objektivní jednotky času - viz astronomické cykly
- historická (technická) chronologie - sleduje způsoby dělená a měření času v různých kulturních okruzích v průběhu jejich vývoje. Historická chronologie má především tyto dvě funkce
- převádění chronologických údajů minulosti na dnešní způsob datování
- studium chronologických kategorií v jejich historickém vývoji, čímž určuje základní pravidla pro spolehlivé převádění dat.
Rytmus času & kalendáře
- Astronomické cykly
- Dělení dne
- Kalendář
- Letopočet (počáteční roky různých letopočtů)
- Chronologie datování (způsoby datování v průběhů dějin)
Způsoby datace
- indikce, konkurenty, epakty, zlaté počty
- římská datace (kalendy, nony, idy)- dle fází měsíce
- křesťanská datace - dle pevných a pohyblivých církevních svátků
Archeologické metody datace
- Dendrochronologie
- Radiokarbonová metoda
- Termoluminiscence
Bibliografie
- HLAVÁČEK, Ivan - KAŠPAR, Jaroslav - NOVÝ, Rostislav. Vademecum pomocných věd historických. 2. vyd. Jinočany: H&H, 1994. ISBN 80-85467-47-X. s. 99-118
Tento článek potřebuje úpravy. Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vylepšíte. Jak by měly články vypadat, popisuje stránka Vzhled a styl, konkrétní problémy tohoto článku mohou být specifikovány na diskusní stránce.
Chronologie
Úvod
Termín je odvozen z řeckého chrónos = čas a lógos slovo či v přeneseném slova smyslu věda a znamená měření času.Chronologie se dá všeobecně charakterizovat jako nauka o určování časových posloupností, o počítání času a jeho jednotkách. Astronomie k ní připojuje pozorování délky dnů, měsíců a roků stejně jako možnost upřesnit data z minulosti prostřednictvím nebeských jevů. Historická chronologie je jednou z pomocných věd historických, zabývá se a)stanovením stáří geologických vrstev a prehistorických nálezů (většinou přírodovědnými metodami), b)výzkumem způsobu měření času a jeho členění (kalendář) u různých národů v průběhu dějin, c)datováním, resp. opravou datování historických událostí nedostatečně časově určených písemnými prameny, d)převáděním v pramenech uváděných dat historických událostí na dnes platný gregoriánský kalendář.
Chronologie se dělí takto: matematická (astronomická) chronologie – využívá poznatků astronomie a příbuzných věd a stanoví na jejich základě objektivní jednotky sloužící k měření času od největších celků až k dimenzím minimálním a je disciplínou z oblasti věd exaktních. Chronologie historická (někdy i zvaná technická) – sleduje, jakým způsobem byl dělen a měřen čas u jednotlivých národů, resp. v různých kulturních okruzích v průběhu jejich vývoje. Zaměřuje se přitom na zejména kategorie, kterých bylo užíváno v každodenním životě, hlavně v právních textech diplomatického charakteru či v dílech historiografických jako odrazu hospodářského a kulturního života jednotlivých vrstev té které společnosti.
Pokud se zaměřím na vědecké zkoumání historické chronologie západního křesťanství, tak to začíná až polemikami související s přípravou tzv. gregoriánského kalendáře, tj. reformy provedené pod záštitou papeže Řehoře XIII. (1572-1585). Gregoriánský kalendář v současnosti používáme dodnes.tento kalendář byl tedy roku 1582 zavedený Papežem Řehořem XIII., reforma dosavadního tzv. julianského kalendáře.Vypuštěním 10 dnů (5. až 14.10) byl odstraněn rozdíl mezi dosavadním kalendářem a skutečným střídáním ročních dob. Přestupný zůstává jen rok dělitelný 4 (s výjimkou století nedělitelných 400). Průměrný rok v gregoriánském kalendáři trvá 365,2425 dne, tropický rok 365,2422 dne, odchylka činí pouze 26 sekund. V roce 1582 byl přijat pouze katolickými státy (např. Španělsko, Polsko, Portugalsko většina části Itálie), evangelické země ho akceptovaly později (Velká Británie např. až roku 1753). V některých oblastech platil až od počátku 20. století (v Rusku byl zaveden až v roce 1918). V českých zemích byl přijat v roce 1583 a v platnost vstoupil v roce 1584. Reforma byla zavedena přesně 24. února 1582 bulou inter gravissimas. Sladění obou rytmů bylo tedy provedeno tak, že v říjnu téhož roku mělo být vypuštěno 10 dnů a po 4. říjnu se mělo psát hned 15., ale tak, aby nebyl porušen sled dnů v týdnů. Tím ovšem došlo ke změně k tomu roku patřícího písmene nedělního. Písmeny nedělními jsou totiž zvána písmena A až G podle toho, na který den připadla první neděle v roce. Pokud připadla na 1. leden, bylo tím písmenem A, když na 7., tedy G. U let přestupných docházelo od 1.března k posunu, takže pro ně platila návazně dvě různá písmena. Smysl takového zařízení byl v tom, že na základě tohoto údaje bylo možno snadno zjistit týdenní pořadí jakéhokoliv dne v roce. Ale ani pak nebyly odstraněny všechny nesrovnalosti a tak bylo rozhodnuto o tom, že v čtyřsetletých periodách v centenárních rocích, jejichž první dvě čísla nejsou dělitelná čtyřmi, přestupné dny odpadají. Je to tzv. sluneční vyrovnání, při němž ovšem opět dochází k posunu písmen nedělních. Kořeny gregoriánského kalendáře jsou daleko starší. Na počátku stojí biskup Isidor ze Sevilly (570-636). Jeho encyklopedická díla : De natura rerum a Etymologiae. Z Isidových nástupců je nejvýznamnější Beda Venerabilis ze severoanglického Durhamu (672-735). Jde o jeho dva spisy: stručnější dílo De temporibus a jeho podrobnější zpracování De temporum ratione, které přináší ,,dosud nejrozsáhlejší příručku chronologie“(Franz Bruholzl), v níž čerpá nejen ze starověkých autorů (Plinius).
Ale věnuje pozornost i řecké, hebrejské a římské chronologii. Současně ukončil tímto svým dílem nejednotnost ve sporech o postavení Velikonoc v křesťanském církevním roce. Spis Hrabana Maura (780-856) je pouhým výtahem obou předchozích autorů. Významnější je autor z pol. 9. století – Helperich z Auxerre a pak autoři z pozdního středověku – Jan de Sacrobosco či z Holywoodu (1200-1256) Jeho spis pocházel z roku 1244 a byl ještě v 16. století několikrát tištěn a Roger Bacon. Pokusy o kalendářové reformy neutichaly ani ve 14. století Např. spis Jana de Muris Epistola super reformatione antiqui kalendarii z poloviny 14. století. V 15. století Petr z Ailly, biskup v Cambraii a jeho spis Corretio kalendarii z roku 1411. Tímto spisem se pokoušel o reformu na koncilech té doby. Mikuláš Kusánský se pokoušel literárně i diplomaticky prosadit – ovšem marně – na basilejském koncilu reformu kalendáře (De correctione kalendarii).
Postupně se do těchto prací zapojují i čeští autoři. Nejdříve od 2. poloviny 13. století spisek od básníka Domaslava někdy z konce vlády Přemysla Otakara II. Spisek od univerzitních profesorů – Jan z Březnice z roku 1393, věnovaný výpočtu epakt a pohyblivých svátků, několik prací od Krišťána z Prachatic (zemřel 1439) a Jana Ondřejova zv. Šindel (zemřel kolem roku 1456), Dílo Tadeáše Hájka z Hájku (1525-1600).
Druhá polovina 16. století a první polovina století následujícího – spisy, které se vyjádřují k otázce gregoriánské reformy. Zejména materiály bratří Gigliů, Josef ustus Scaliger (zemřel 1609) kritik některých myšlenek o reformě, ve svých prací ale přece jen přinesl něco pozitivního. Teprve proniknutí gregoriánského kalendáře byla vlastně historickochronologická problematika zakotvena jako vědecká disciplína, protože předtím šlo vesměs o otázky praktického rázu. Základním spisem tohoto už nového pohledu je dílo pokračovatelů Mabillonových z kongregace sv. Maura L art de vérifier les dates z roku 1750. Dom M. d Antine, Dom Ch. Clément a Dom V. Durand v něm podávají již soustavné výklady, na něž se pak v různém rozsahu a záběru navazovalo dále. Základní díl od Grotefenda či Ginzela.
České prostředí – vše začal prácema z roku 1777 Mikuláš Adaukt Voigt a Franz Carl Alter knihou z roku 1801. Zakladatelský význam má až dílo Františka Palackého z roku 1829 – toho roku vydal dvě stati. Rok 1876 a příručka od Josefa Emlera, která byla pak nahrazena rukovětí(1934) Gustava Friedricha. Další významný autor z našeho prostředí je Marie Bláhová a její dílo tisícistránková Historická chronologie. Marie bláhová dovedla informace až na práh naší doby, vhodně skloubila výklad o vývoji obecném i českém a svými chronologickými tabulkami i soupisy různých světských a církevních hodnostářů je současně výraznou podporou i bádání ryze historickému.
Základem křesťanského a tím prakticky i našeho dnešního kalendáře se stal kalendář juliánský, vytvořený astronomem Sosigenem a uvedený v život Gaiem Juliem Caesarem v roce 46. př. n. l. Tehdy byl běžný rok rozšířen na 365 dnů, rok 46 sám prodloužen o 90 dnů starého rozsahu (355 + 90) a zaveden pravidelný přestupný rok jednou po čtyrech letech s dnem vkládaným mezi 24. a 25. únor. V této formě také podstatě přešel do středověku. Juliánský kalendář se používal až do konce 16. století, kdy se už v Římě papeži a jeho hvězdářům zdála odchylka kalendáře neúnosná. Přijetí gregoriánské reformy neprobíhalo hladce. Mělo to své politické a náboženské důvody. Jak už bylo řečeno, tak s okamžitou platností ji přijaly jen některé katolické státy – Itálie, Polsko, Španělsko, Portugalsko, Jinak byla přijata ve Francii v prosinci téhož roku, v německých katolických státech během roku 1583, jiné státy, jako např. německé protestanské země a Dánsko či některé švýcarské kantony, ji akceptovaly v roce 1700, Anglie 1752, Albánie 1912, Litva 1915, Rusko 1918, Řecko dokonce až roku 1924.
V Habsburském mocnářství narazila reforma na odpor z důvodů formálních, panovník považoval tuto změnu za věc státu a stejně tak stavy chtěly celou věc projednat a vyjádřit se k ní. Příkaz Rudolfa II. zněl nakonec k Řehořově reformě přistoupit (rok 1584). Gregoriánský kalendář se prosadil částečně i mimo oblast křesťanské kultury: Japonské jej přijalo v roce 1872, Turecko a Egypt v roce 1927, Čína v roce 1949.
Konečně došlo k reformě kalendáře za Velké francouzské revoluce, kdy byl ve Francii v letech 1792-1805 a pak ještě velmi krátce v Paříži za Komuny v roce 1871 používán kalendář Francouzské revoluce, zvaný též kalendářem První francouzské republiky. Od 2.ledna 1792 nařídilo pařížské zákonodárné shromáždění datování podle éry Svobody (os srpna téhož roku ještě i Rovnosti) zpětně od roku 1789. Zásadní změny však nastaly o rok později, kdy byl změněn i počátek roku (východiskem se stala podzimní rovnodennost podle poledníku probíhajícího Paříží).
Co se týče roků, tak roky byly v průběhu minulosti označovány různě. Datování podle křesťanského letopočtu, tedy od narození Krista, bylo uměle zavedeno římským opatem Dionysiem Exiquem až roku 525. Toto datování se ujímalo jen velmi pozvolna. V pramenech vyprávěcích – už od 8. století, v dokumentech úředních – od 9 st. a 10 st. V okruhu naší vzdělanosti bylo před ním a leckdy dlouho vedle něho (podle toho, o jaká teritoria nebo prostředí se jednalo) užíváno ještě jiných označení let. Např. podle jednotlivých konzulů či různých dalších hodnostářů duchovních či světských, zejména papežů, císařů a králů, podle olympiád (východiskem byl letní slunovrat roku 776 př.n.l.), od založení Říma (tj. od roku 754 př.n.l., přičemž epocha byla zpětně vypočítána až o více než 700 let později), podle tzv. španělské éry (od roku 38 př.n.l.), od ,,stvoření světa“ (v roce 221 n.l. zpětně projektováno do roku 5502 před jeho začátkem, ale jsou i jiné varianty), podle éry Diokleciánovy (284 n. l.), letopočtu židovského (rok 3761 př. n. l.). Případně šlo o tzv. jubilejní roky, což byly od pozdního středověku takové roky, v nichž se udělovaly mimořádné odpustky poutníkům přišedším do Říma (v roce 1300 je zavedl Bonifác VIII. Jednou za 100 let, Kliment VI. stanovil v roce 1343, že to bude každý 50. rok, Urban VI. zkrátil termín na 33 let počínaje rokem 1390, až nakonec v roce 1460 bylo ustanoveno, že jubilejní rok bude jednou za 25 let).
Závěr
Spisovatelé, kteří se v dnešní době věnují historické chronologii jsou např. už zmiňovaná Marie Bláhová a její dílo Historická chronologie, Jozef Novák – Chronológia, Juraj Židel – Príručka chronológie, také práce od Jana Sokola – Čas a rytmus, Ivan Hlaváček – Chronologie a její studium v českých zemích – sborník archivních prací. Josef Kollmann – Zavedení gregoriánského kalendáře v českých zemích. V.J.Sedlák – Tabulky k převádění dat historických pramenů, Isidor Vondruška – Kalendárium svatých. Prokop Zaoral – O datování v Kosmově kronice. Eva Kotulová – Kalendář aneb kniha o věčnosti a času. Václav Hrubý – Úvod do archivní theorie a prakse z roku 1930. A také učitel a spolupracovník Marie Bláhové Prof. Ph.Dr. Zdeněk Fiala Dr.Sc., který byl inspirátorem práce Historická chronologie od Marie Bláhové.
Požitá literatura
- Ivan Hlaváček, Jaroslav Kašpar, Rostislav Nový, 2004, Vademecum pomocných věd historických, Jinočany
- Mgr. Jana Jůzlová, Mgr. Antonín Kočí, PhDr. Josef Čermák a kolektiv. 2006, UNIVERSUM – encyklopedie pro 21. století, Praha.
Související články
kkk | 30. prosince 2016