Chiliasmus

Pod pojmem chiliasmus (z řeckého ?????? chilioi, což je řadová číslovka s českým významem tisíc a jenž se poprvé – pro chiliasmus relevantním způsobem – vyskytuje v biblické knize Zjevení Janovo 20,1-10) neboli millenarismus (z latinského mille tisíc, annus rok) se rozumí zejména křesťanské očekávání Boží pozemské říše trvající tisíc roků (srovnej eschatologie), jíž budou ukončeny světové dějiny a v níž povstanou jen spravedliví. Toto očekávání má svůj původ v židovské apokalyptice.

Pravě v novozákonní Apokalypse hraje roli představa tisícileté Boží říše nejzřetelněji; její výklad je ovšem v exegezi sporný. Přesto lze v textu rozpoznat určité schéma, v němž konečné, věčné spáse předchází právě tisíciletá říše. Předpokladem pro vznik tisícileté říše je spoutání Satana (ďábla skrze anděla, který sestupuje z nebe; ten spoutává Satana a uvrhuje ho do propasti na tisíc let. Následuje částečné vzkříšení Kristových učedníků. Po uplynutí tisíciletí, dojde k propuštění Satana z propasti a ke konečné eschatologické bitvě, po níž je Satan zničen uvrhnutím do ohnivého jezera.

Raně křesťanská církev rozvinula chiliasmus paralelně k judaismu do podoby nauky, která se udržela – přes stálé oslabování – až do doby sv. Augustina, jenž pod vlivem Tichonia přispěl k nejvýznamnější změně obsahu chiliasmu od doby apoštolů. Chiliasmus tvořil významný element v chronologických spekulacích s délkou kosmického týdne dokončené obnovy stvoření v starozákonní knize Genesis. Jak dokazují odkazy z Listu Barnabášova 15,3-9, novozákonního apokryfu, rozuměl pisatel tohoto spisu tisíciletému panování Krista jako poslednímu článku z 6000 let trvajícího úseku od stvoření světa, podle vzoru šesti stvořitelských dnů z Genesis. Každý stvořitelský den byl předobrazem pro počítání jednotlivých eschatologických dnů trvajících 1000 let na základě znění biblické pasáže ze žalmu 90,4 o dni, který u Boha trvá tisíc let. Tento text našel také rezonanci v 2. listu Petrově 4,8. Oba texty vytvořily chiliastům různých směrů podmínky pro nejrůznější spekulativně-chronologické koncepce, jenž v různých obměnách přetrval až dodnes (dispenzionalismus a Církev adventistů sedmého dne).

Za hlavní raně křesťanské představitele chiliasmu konce 2. století jsou považování Papias z Hierapole, sv. Justin Mučedník, sv. Irenej z Lyonu, Metoděj z Olympu a Viktorín z Ptuje. Zatímco Papiovy texty jsou dochovány jen fragmentárně v podobě citátů u Eusebia a Ireneje z Lyonu, poskytuje Justin Mučedník okolo roku 150 n.l. širší pohled na chiliaistické představy své doby (Dialog s Tryfónem, kap. 80). Nejrozvinutější systém chiliasmu nacházíme pak v závěrečných kapitolách páté knihy Proti bludům (Adversus haereses) Ireneje z Lyonu. Irenejův žák, sv. Hippolyt Římský pokračuje v tradici svého učitele, ale jeho řecky psaný komentář na knihu Daniel (první křesťanský komentář této knihy) a Demonstratio de Christo et Antichristo (O Kristu a Antikristu) nachází na sklonku 2. století s ústupem řečtiny před latinou již slabou odezvu. Chiliasmus sloužil těmto otcům především jako účinný nástroj v boji proti gnozi, jež popírala vzkříšení těla a pozitivní hodnotu hmoty a dějin.

Již ve 3. století se formuje v samotném křesťanství též opačný názor a dochází ke spiritualizaci výkladu Písma, zvláště Janova Zjevení. Eusebios z Césareje, sv. Řehoř z Nyssy, Epifanios a Theodorétos z Kyrrhu chiliasmus odmítají. Ondřej z Césareje (počátek 7. století) označuje chiliastické komentáře Janovy Apokalypsy Irenejovy, Hippolytovy a od Metoděje z Olympu za neuznávané církví a chápe 1000 let jako dobu od Pánova vtělení až do Antikrista.

S Augustinem, ačkoli zastával určitý čas chiliastický výklad Apokalypsy, nastává transformace celého pojetí, nastoupená jeho předchůdci (zvláště Tichoniem) a Augustinovým přítelem Jeronýmem. V raném středověku je chiliasmus především vírou lidových vrstev a v latinském křesťanství je považován za heretický (sv. Tomáš Akvinský (1225-1274), i když nebyl nikdy oficiálně odsouzen. Tuto myšlenku oživil částečně Jáchym z Fiore (asi 1130-1202). V jeho době a částečně i přímo u něj lze hledat počátky pozdějšího evropského dispenzionalismu, jenž se plně rozvinul v církvi adventistů a jeho dalších variantách.

Rozkolem v západním křesťanství během protestantské reformace došlo také k znovuoživení chiliasmu, a to na obou stranách – jak v katolictví, tak v protestantství. V chiliasmu našla svoji ideovou základnu i různá sociálně-revoluční hnutí – v příslibu zlatého věku – jako např. státní zřízení novokřtěnců v Münsteru v 16. stol. Na teologické rovině přispěl v německy mluvících zemích Johann Albrecht Bengel (1687-1752) se svým výkladem Apokalypsy a zejména s chronologickými spekulacemi, k celé záplavě osvíceneckých knih na toto téma (srovnej pietismus). V anglický mluvících oblastech lze uvést např. jméno Isaac Newton. Přesto augsburské vyznání chiliasmus odsoudilo jako heretické učení.

Tyto přímé vlivy a dějinné události 18. a začátku 19. století, (napoleonské války, první velké katastrofy vlivem urbanizace a populační exploze) našly své východisko ve vystěhovalectví do Severní Ameriky. Zde došlo k prolnutí různých směrů a dalo vznik zejména Církvi adventistů a Svědkům Jehovovým, kteří působí až dodnes.

Základní idea chiliasmu byla v na přelomu 19. a první polovině 20. století neprávem zdiskreditována politickým zneužitím a to zejména tisíciletou říší Adolfa Hitlera.

Související články

• Náboženství

Na-mobil.cz

• Melodie na mobil
• Animace na mobil
• Tapety na mobil
• Vyzvánění na mobil
• Zvuky na mobil
• Hry na mobil
• SMS zdarma
• SMS zdarma

Spřátelené weby

• Překlady levně a kvalitně
• Účetnictví
• Společenské hry - společenské deskové hry
• Tvorba www stránek - Webové stránky, SEO
• Puzzle-prodej.cz - puzzle na prodej Ravensburger
• Puzzle
• Seminární práce
• SMS zdarma
• Na-mobil.cz
• Dějepis.info
• Referáty-seminárky.sk