Charles Maurice de Talleyrand-Périgord
Kategorie: Nezařazeno (celkem: 23179 referátů a seminárek)
Informace o referátu:
- Přidal/a: anonymous
- Datum přidání: 20. srpna 2008
- Zobrazeno: 2052×
Příbuzná témata
Charles Maurice de Talleyrand-Périgord
Charles Maurice de Talleyrand-Périgord, (* 2. únor 1754; † 17. květen 1838) byl patrně nejznámější a nejúspěšnější státník a diplomat období Francouzské revoluce, napoleonských válek a Vídeňského kongresu. Pro své zásluhy obdržel několik šlechtických titulů: r. 1806 kníže beneventský, r.1807 vévoda de Talleyrand-Perigord, r. 1815 vévoda de Dino.
Život a činnost diplomatická
Talleyrand se narodil 2.2.1754 v Paříži a studoval kněžský seminář Saint-Sulpice. Po jeho absolvování byl vysvěcen na kněze r.1779 a první post jeho církevní kariéry byl opat v Saint-Denis. V roce 1788 se stal biskupem v Autun. Jelikož pro vadu dolní končetiny nemohl vykonávat vojenskou službu (nápadně kulhal), měl vzhledem ke svému původu z vyšší, třebaže zchudlé šlechty jedinou možnost, jak dosáhnout vysokých funkcí, a sice kariéru duchovního. O charakteru postižení dolní končetiny panují rozporné názory. Talleyrand sám se ve svých Pamětech zmiňuje, že jako malé dítě spadl z komody, zlomenina byla příliš pozdě diagnostikována a léčena, a následkem toho se špatně zhojila. Častější je však názor, že se jednalo o vrozenou vadu dolní končetiny (typu pes equinovarus), nelze pomimout ani podezření na Marfanův syndrom (systémová vývojová vada).
Francouzská revoluce a klérus
Během revoluce v roce 1789 přešel Talleyrand od kléru k třetímu stavu a reprezentoval jej na zasedání generálních stavů i v nově se tvořícím Národním shromáždění. Byl politikem, jenž uznával nutnost reforem, což jej vzdalovalo od kléru. Vztah k duchovenstu se výrazně přiostřil, když se Talleyrand vyslovil pro znárodnění církevního majetku a výtěžek této akce chtěl použít k vyrovnání státních dluhů. V návrhu, který předložil, odůvodnil konfiskaci tím, že církev svůj majetek má jen k výkonu služby, a ne jako osobní vlastnictví, čili pro Talleyranda se nejednalo o vyvlastnění. Roku 1791 složil přísahu na ústavu ve jménu kléru, čímž jej podřídil státu, což papež Pius VI. ostře kritizoval, exkomunikoval jej z církve a zbavil církevních úřadů. V předvečer hrůzovlády v roce 1792 opustil Talleyrand prozíravě Francii, když si za Dantonovy pomoci opatřil výjezdní povolení, oficiálně s diplomatickým posláním (což mu později umožnilo hladký návrat, jelikož na něho nepadlo odium emigranta). Nejprve pobýval v Anglii, ale byl Pittem na nátlak francouzských exulantů vyhoštěn a uchýlil se do USA. Teprve roku 1796 se vrátil do Francie a byl direktoriem pod vedením Barrasse jmenován občanem ministrem zahraničí, jako nástupce Charlese Delacroixe, otcem malíře Eugéne Delacroixe. Tuto funkci obdržel na přímluvu své milenky Germaine de Stael. Jelikož nechtěl být spojován s direktoriem, které bylo dle jeho mínění odsouzeno ke krachu, rezignoval roku 1799, na funkci ministra zahraničí a připojil se k nové mladé síle - Napoleonu Bonapartemu, kterého podpořil při jeho převratu 9. listopadu 1799, načež byl prvním konzulem jmenován opět ministrem zahraničí. Roku 1802 vstoupil do svazku manželského s Catherine Worlée--Grandovou, ženou s níž již delší dobu žil, a která měla velmi pochybnou pověst. Říkalo se, že je krásná a hloupá. Manželství zůstalo bezdětné. Byl hlavním propagátorem myšlenky vytvoření císařství a postaral se o hladké diplomatické uznání císařství většinou světových států. Jeho názory na budoucnost Francie se však od Napoleonových dost lišily. Talleyrand zastával názor, že mírem v Amiensu z roku 1802 získala Francie víc, než bylo možno očekávat, přesto však Napoleona dále podporoval a v roce1804 byl jedním z protagonistů mezinárodní aféry spojené s popravou vévody z Enghienu. Roku 1805 podepsal Bratislavský mír a v roce 1807 i mír v Tylži (Tilsit). S obrovskou předvídavostí, vida Napoleonovu říši na vrcholu svých možností, podal demisi ještě v roce 1807 a postupně se od Napoleona vzdaloval. V roce 1808 při setkání monarchů v Erfurtu pak tajně s carem Alexandrem I. uzavřel dohodu o spolupráci a od té doby Napoleona soustavně zrazoval. Po Napoleonově pádu byl v období restaurace krátce ministrem zahraničí Ludvíka XVIII., kterému výrazně pomohl k trůnu. Jeho hvězdná hodina udeřila na Vídeňském kongresu, kdy se mu jako zástupci poražené země podařilo mistrným diplomatickým postupem dojednat příznivé podmínky pro Francii a uhájit její hranice v rozsahu z roku 1789.
Vyslanec ve Velké Británii
Když v roce 1830 vypukla Červencová revoluce, byl Talleyrand jedním z předních navrhovatelů Ludvíka-Filipa jako francouzského krále. Ten jej pověřil diplomatickým zastupováním Francie ve Velké Británii (1830-1834). Zde se Talleyrand snažil působit na sbližování obou států, jejichž vztahy byly léta těžce narušeny. Svůj poslední kousek mistrovské diplomacie předvedl při jednáních o nezávislosti Belgie. I díky jeho postupu mohl být 4. října 1830 princ Leopold Georg Christian Friedrich von Sachsen-Coburg-Saalfeld zvolen belgickým králem Leopoldem I. Talleyrand proslul jako vynikající řečník, vtipný glosátor, labužník a mimořádný znalec vína a žen.
Smrt
Charles-Maurice de Talleyrand-Périgord zemřel 17.května 1838 v Paříži a byl pohřben na svém zámku Valencay. Universální dědičkou se stala jeho dlouholetá milenka Dorothée de Talleyrand, od roku 1824 rozvedená manželka jeho synovce Edmonda de Talleyrand-Perigord.
Zajímavost
Talleyrand neměl žádné manželské děti, ale několik nemanželských. Nejznámější je Charles-Joseph de Flahaut, důstojník armády Napoleona a milenec jeho vyženěné dcery Hortensie de Beauharnais(královny holandské) a otec pozdějšího ministra vnitra Druhého císařství vévody de Morny. Talleyrandovo otcovství slavného malíře Eugena Delacroixe, dokládané podobou obou mužů a Talleyrandovou nápadnou podporou mladého malíře je naproti tomu nejisté.