Charles de Gaulle

Kategorie: Nezařazeno (celkem: 23181 referátů a seminárek)

Informace o referátu:

Přidal/a: anonymous
Datum přidání: 20. srpna 2008
Zobrazeno: 1759×
Licence: GNU Free Documentation License
Seznam autorů a změn
Vyloučení odpovědnosti

Příbuzná témata

Vytisknout referát Přidat referát do záložek

Charles de Gaulle

Tento článek pojednává o francouzském prezidentovi. O jeho vnukovi pojednává článek Charles de Gaulle (1948).

Prezident Francouzské republiky

Charles de Gaulle 18. prezident Francouzské republiky
Zvolen	21. prosince 1958 a 19. prosince 1965
Funkční období	8. leden 1959 až 7. leden 1966 8. leden 1966 až 28. duben 1969
Předchůdce	René Coty
Nástupce	dočasně Alain Poher Georges Pompidou
Narození	22. listopad 1890 Lille
Úmrtí	9. listopad 1970 Colombey-les-Deux-Églises
Pátá republika

Charles André Joseph Marie de Gaulle (22. listopadu 1890 Lille – 9. listopadu 1970 Colombey-les-Deux-Églises) byl významný francouzský státník a vojenský činitel.

Mládí

Narodil se v rodině právníka a profesora filosofie, který se účastnil již války s Pruskem v roce 1870. Střední školu absolvoval v Paříži a roku 1911 vstoupil do vojenského učiliště v Saint-Cyru. V první světové válce byl roku 1916 těžce raněn a zajat Němci, ze zajetí se neúspěšně několikrát pokusil utéci. Velitel Pétain se domníval, že de Gaulle zahynul, a in memoriam mu udělil Řád čestné legie. V letech 1920–1921 působil v Polsku jako člen francouzské mise při válce se sovětským Ruskem. Poté působil v Saint-Cyru jako učitel vojenských dějin. V roce 1925 se stal pobočníkem H. P. Pétaina. Od roku 1929 byl důstojníkem francouzského sboru v Bejrútu. V meziválečném období se věnuje publikační činnosti, nejvýznamnějším dílem je esej „Vers l'armée de métier“ (O válečném řemesle) z roku 1934, v níž navrhuje nahradit armádu založenou na branné povinnosti početně omezeným plně profesionálním sborem, plně motorizovaným a dostatečně vybaveným obrněnou technikou, zároveň v ní formuluje požadavky na moderní doktrínu vedení mobilní války; která způsobila jeho značnou nepopularitu mezi francouzskou veřejností i důstojnickým sborem. Před začátkem války byl povolán zpět do Francie jako člen Národní obranné rady.

Druhá světová válka

V roce 1939 byl velitelem tankového pluku. V květnu 1940 se stává velitelem nově formované 4. tankové divize, a za bojové úspěchy a projevenou statečnost byl 25. května 1940 povýšen na brigádního generála. Po porážce Francie uprchl 17. června do Anglie. V Londýně generál začal budovat hnutí Svobodných Francouzů, jehož symbolem se stal lotrinský kříž. Vedle mnohatisícové armády v koloniích se mu prostřednictvím legendárního odbojáře Jeana Moulina podařilo sjednotit podzemní skupiny do Národní rady odboje, čítající kolem sta tisíc lidí. De Gaulle zastával názor, že jeho hnutí, od roku 1942 nazývané Bojující Francie, je reprezentantem Francie. 25. srpna 1944 triumfálně vstoupil do Paříže a převzal politickou moc. De Gaulle se tak v září 1944 stal předsedou prozatímní francouzské vlády. Díky šikovné zahraniční politice se mu pak podařilo znovu vyzbrojit armádu, získat německou okupační zónu a stát se stálým členem Rady bezpečnosti OSN.

Poválečné období

Ale již v lednu následujícího roku rezignoval. Nesouhlasil s návrhem nové ústavy pro tzv. čtvrtou republiku. Nelíbila se mu přílišná moc parlamentu a v něm zastoupených politických stran a naopak slabá pozice prezidenta republiky. V roce 1947 tak de Gaulle založil politické hnutí Sdružení francouzského lidu (RPF), které ale ve volbách nezvítězilo a jeho vůdce odešel do politického ústraní. Poválečná francouzská politika vykazovala velkou nestabilitu - časté výměny vlád a problémy v koloniích. A povstání v jedné z nich – Alžírsku – přispěla k de Gaullovu návratu. Vytvořil zcela nový ústavní režim, pro který se v učebnicích politologie vžil název poloprezidentský nebo gaullismus. V reakci na to vytvořila radikální opozice Organizaci tajné armády (OAS), jejímž cílem se stala destabilizace Francie a atentát na de Gaulla. V roce 1966 také Francie vystoupila z vojenských struktur NATO.

Odchod

Největším otřesem jeho autority se staly studentské bouře během pařížského května 1968, kdy už to vypadalo že odstoupí. Avšak 30. května vypsal předčasné volby a jeho strana drtivě vyhrála. Abdikoval v roce 1969 po oznámení výsledků referenda o přesunu některých kompetencí na kraje a o transformaci Senát, když předtím setrvání ve funkci spojil s přijetím těchto reforem.

Charles de Gaulle zemřel v roce 1970 dva týdny před svými osmdesátými narozeninami.