Černovice (Ukrajina)
Kategorie: Nezařazeno (celkem: 23181 referátů a seminárek)
Informace o referátu:
- Přidal/a: anonymous
- Datum přidání: 23. srpna 2008
- Zobrazeno: 2391×
- Licence: GNU Free Documentation License
- Seznam autorů a změn
- Vyloučení odpovědnosti
Příbuzná témata
Černovice (Ukrajina)
| Černovice ???????? |
|
|---|---|
 znak |
|
| poloha | |
| souřadnice: | |
| nadmořská výška: | 248 m n. m. |
| Stát: | Ukrajina  |
| Oblast: | Černovická  |
| administrativní dělení: | 3 rajóny |
 |
|
| rozloha a obyvatelstvo | |
| rozloha: | 153 km? |
| počet obyvatel: | 243 500 (2006) |
| hustota zalidnění: | 1796 obyv. / km? |
| etnické složení: | Ukrajinci (79,8 %); Rusové (11,3 %); Rumuni (4,4 %) a další |
| náboženské složení: | pravoslavné křesťanství |
| správa města | |
| starosta: | Mykola Fedoruk |
| oficiální web: | www.city.cv.ua |
| telefonní předvolba: | +380 37(2) |
| PSČ: | 58000 |
Černovice (ukrajinsky ???????? [černivci], rumunsky Cernăuţi, jidiš ?????????? [tšernovic], hebrejsky ?'??????, rusky ????????, polsky Czerniowce, německy Czernowitz/Tschernowitz) je město ležící na úpatí Karpat, historická metropole Bukoviny na dnešní Ukrajině (dřive Rumunsko, Rakousko-Uhersko), správní středisko Černovické oblasti kulturní i hospodářské centrum širšího regionu, středisko několika národnostních menšin.
Obsah |
Historie
Archeologické vykopávky odkryly v této lokalitě stopy neolitické osady. První písemné zmínky pocházejí z roku 1408, avšak opevněné sídlo zde existovalo už ve 12. století. Právě tmavá barva opevnění dala dle legendy městu jméno „Černovice“. V roce 1359 získal město a okolí kníže Bohdan I. a přičlenil ho k Moldavskému knížectví. V 16. a 17. století byla Bukovina a Besarábie dějištěm srážek tureckých a polských vojsk (Nedaleko leží Chotyn, kde byla svedena jedna z nejslavnějších bitev).
Roku 1775 získalo Bukovinu Rakousko-Uhersko a Černovice se tak staly hlavním městem jedné ze zemí pozdějšího Předlitavska. Během 19. století několikanásobně vzrostl počet obyvatel. V době probouzení ukrajinského národního povědomí a zejména po carském zákazu veřejného užívání ukrajinštiny na ruském území (většina Ukrajiny vč. Kyjeva) se Černovice spolu s Lvovem a Stanislavovem staly jedním z center ukrajinského jazyka, písemnictví a kultury; tehdy zde působila mj. spisovatelka Olha Kobyljanska a zrodila se tu též nynější ukrajinská hymna.
20. století přineslo mocenské zvraty a Černovice jednak několikrát připadly jinému státu (podobně jako Zakarpatská oblast), jednak přišly (alespoň částečně) o etnickou rozmanitost (zvláště po holocaustu). Tak se staly roku 1918 součástí Rumunska, r. 1940 součástí SSSR, 1941 opět Rumunska, 1944 znovu SSSR. Od roku 1991 patří samostatné Ukrajině.
Obyvatelstvo
| Rok | Počet obyvatel |
|---|---|
| 1775 | 2 300 |
| 1832 | 11 000 |
| 1869 | 34 000 |
| 1900 | 65 800 |
| 1930 | 112 400 |
| 1941 | 78 800 |
| 1959 | 152 300 |
| 1984 | 238 000 |
| 2005 | 242 300 |
Černovice (potažmo celá Bukovina) vždy vynikaly pestrým národnostním složením a v minulosti též převahou židovského obyvatelstva.Z tradičních menšin je dodnes nejvýraznější rumunská, pro niž jsou Černovice historickým kulturním centrem. V roce 1999 zde byl otevřen rumunský generální konzulát.
Národnostní složení počátkem 20. století:
Židé 33%; Ukrajinci 19%; Němci 17%; Rumuni 15%; Poláci 15%.
Národnostní složení v roce 2001:
Ukrajinci 189 000 (79,8%); Rusové 26 700 (11,3%); Rumuni 10 500 (4,4%); Moldavané 3 800 (1,6%); Poláci 1 400 (0,6%); Židé 1 300 (0,6%); ostatní 2 900 (1,2%).
Kultura
Černovice: křižovatka kultur
Díky své poloze, bohaté historii a etnické, jazykové i náboženské rozrůzněnosti byly Černovice odedávna prostředím, kde se dařilo kultuře, resp. kulturám; mezi světovými válkami byly místem, kde se "prolínaly i protínaly vlivy Západu a Východu v kumulaci až roztodivné. Členové tamější židovské enklávy psali a mluvili němčinou starorakouské provenience (…) Židovská menšina byla obklopena rumunským lidovým živlem a na západě oddělená od Vídně maďarským územím, zatímco z východu se intenzivně prosazoval slovanský, to jest ruský vliv. Na severozápadě Halič posilovala židovskou komunitu, ale i působení další slovanské větve, polské; na jihu Sedmihradsko, navozující dávnou spjatost s Tureckem, upevňovalo - díky své početné německé menšině - jazykovou čistotu."[1]
slavní rodáci
- Rose Ausländer (1901–1988), lyrická básnířka
- Charles K. Bliss, (1897–1985), tvůrce písma Bliss
- Josef Burg, (*1912), poslední žijící černovický jidiš básník
- Paul Celan (1920–1970), rumusnký a německý básník
- Erwin Chargaff (1905–2002), biochemik
- Joseph Gregor (1888–1960), divadelní vědec a libretista
- Eusebius Mandyczewski (1857–1929), muzikolog a hudební skladatel
- Itzig Manger (1901–1969), spisovatel v jidiš
- Carol Miculi (1821–1892), rumunský klavírista a skladatel, žák Chopinův
- Gregor von Rezzori (1914–1998), novinář a spisovatel
- Walther Rode (1876–1934), spisovatel a advokát
- Ludwig Rottenberg (1864–1932), dirigent a skladatel
- Elieser Steinbarg (1880–1932), spisovatel v jidiš
- Otakar Theer (1880-1917), český básník, prozaik, dramatik a překladatel
- Stefanie von Turetzki (1868–1929), založila v černovicích 1. dívčí lyceum v Rakousku-Uhersku.
- Viorica Ursuleac (1894–1985), rumunská sopranistka
- Zvi Yavetz, (*1925), izraelský historik
osobnosti spjaté s městem
- Josef Hlávka (1831-1908), český architekt a mecenáš, projektoval budovu zdejší univerzity
- Olha Kobyljanska (1865-1942), ukrajinská spisovatelka
- Mihai Eminescu (1850-1899), rumunský básník pozdního romantismu
- Ciprian Porumbescu (1853-1883), rumunský hudební skladatel
- Ivan Franko (1856-1916), ukrajinský národní básník, navštěvoval zde univerzitu (1891)
- Gala Galaction, vlastním jménem Grigore Pisculescu (1879–1961), spisovatel
- Alfred Margul-Sperber (1898–1967), básník a překladatel
- Andreas Mikulicz, architekt
- Moses Rosenkranz (1904–2003), básník
- Joseph Alois Schumpeter (1883–1950), rakousko-americký ekonom a ministr financí, narozen v Třešti na Moravě, 1909–1911 zde působil jako profesor
- Constantin Tomaszczuk, zakladatel černovické univerzity
- Karl Emil Franzos (1848–1904), spisovatel a publicista, vyrostl v Černovicích, literárně zvěčnil místní ghetto knihou „Židé z Barnowa“
- Antonín Borovec, (1870–1925), československý diplomat (narozen v Pardubicích), za 1. světové války se zasloužil o vdovy a sirotky
- Wilhelm Reich (1897–1957), psychoanalytik, narozen v Dobrjanyči, navštěvoval zde základní školu
- Wilhelm Stekel (1868–1940), psychoanalytik, vyrostl v černovicích, navštivoval zde gymnázium
- Karl Ernstberger (1887-1892), český architekt
památky a zajímavosti
- Černovická univerzita, netradičně vyhlížející cihlový komplex (vznikal v letech 1864-1882) od českého architekta Josefa Hlávky; ten zde užil zářivé barevné obklady, netradiční mozaiky, geometrické tvary byzantského stylu, mnoho komínů a věžiček. Působivá je zejména kaple.[2]
- Hudebně dramatické divadlo Olhy Kobyljanské
- Černovické regionální muzeum umění
- Muzeum lidové architektury zaměřené na tradiční bukovinské domy a kostely
- katolický Chrám Sv. Ducha s neoklasicistní fasádou a kupolí
- roubený kostel Sv. Nikolaje z počátku 17. století
- „Opilý“ kostel Sv. Nikolaje ze 30. let 20. století
- cihlový Arménský kostel od Josefa Hlávky
- Kalinivská tržnice
Hospodářství a doprava
Na rozdíl od většiny velkých ukrajinských měst nebyl v Černovicích v éře SSSR výrazněji zastoupen těžký průmysl; jsou zde zejména podniky dřevozpracující a textilní.
Přestože Černovice leží na významné trase spojující severovýchodní a jihovýchodní Evropu, dopravní infrastruktura není příliš rozvinutá. Všechny železniční tratě vycházející z Černovic jsou jednokolejné a neelektrifikované. Z nich nejdůležitější vede ze Lvova přes Ivano-Frankivsk, Kolomyji a Černovice dále do Rumunska. Další trať vedoucí na sever do města Ternopil je jedna z nejpomalejších: trasu dlouhou necelých 200 km ujede rychlík v průměru za 7 hodin. Osobní vlaky jezdí též do moldavské Oknice. Přes hraniční přechod ve Vadul Siret jezdí rychlík Moskva - Kyjev - Černovice - Suceava - Bukurešť - Sofia; jinak má význam spíše pro nákladní dopravu.
Do mnoha ukrajinských, rumunských a dalších měst jezdí z Černovic autobusy.
Černovice mají i malé letiště, odkud létají spoje do Kyjeva.
Již roce 1897 vyjela v Černovicích první tramvaj; zdejší síť však neměla dlouého trvání a kvůli členitosti terénu byla nahrazena autobusy a trolejbusy.
Reference
- ? Ludvík Kundera, Vůně soli, kapitola Paul Celan; Olomouc 1996; str. 181
- ? Andrew Evans, Ukrajina, turistický průvodce. Brno 2005; str. 193