Bolevecká katastrofa
Kategorie: Nezařazeno (celkem: 23179 referátů a seminárek)
Informace o referátu:
- Přidal/a: anonymous
- Datum přidání: 12. srpna 2008
- Zobrazeno: 2931×
- Licence: GNU Free Documentation License
- Seznam autorů a změn
- Vyloučení odpovědnosti
Příbuzná témata
Bolevecká katastrofa
Bolevecká katastrofa je označení pro tragický výbuch v muniční továrně „Střílna“ v Plzni v roce 1917.
„Střílna“ je v současnosti zaniklá výrobna Škodových závodů na severu Bolevce v Plzni a na jejím místě dnes stojí podnik Škoda Jaderné strojírenství, a. s. Od roku 1901 zde fungovala zkušební střílna děl, sestavovaných ve Škodovce v centru Plzně a ještě před 1. světovou válkou se tu začala také vyrábět munice. V roce 1917 se v továrně odehrála jedna z největších válečných tragédií v Plzeňském kraji.
Obsah |
Munička
Díky 1. světové válce se původních 5 nebo 6 budov se 3 zkušebnými palebnými stanovišti rychle rozrostlo v největší muničku Rakouska-Uherska. Rozvoji továrny napomohla i bezprostřední blízkost železniční trati Plzeň - Žatec, s níž byl areál propojen vlastní vlečkou. Na ploše přes 60 ha vzniklo téměř malé městečko, tvořené 57 budovami - dílnami i skladišti. Celý komplex chránily vysoké hliněné valy (na některých místech i dnes zřetelné), ostnatý drát a kulometné věže. Téměř 3000 lidí, zejména žen a dospívajících dětí sem denně přicházelo za prací z širokého okolí. Vyráběli na 50 druhů nábojů velikosti 37 - 305 mm.
Správa závodu se snažila na válečné mašinérii co nejvíce získat, a tak se, ve snaze splnit stále větší požadavky fronty, pracovalo v šíleném tempu. Nové objetky se stavěly bez úředního povolení, nanejvýš se příslušným institucím stručně oznámila existence již stojící budovy. Kvůli maximálním úsporám se nedodržovaly základní bezpečnostní ani hygienické předpisy. Dílny i sklady byly přeplněny hotovou municí a surovinami, na závodní vlečce se hromadily plně naložené vagóny.
Výbuch
V pátek 25. května roku 1917 bylo v bolevecké továrně přítomno 2580 vlastních dělníků (862 mužů a 1718 žen) a 354 lidí, pracujících na stavbách (většinou se jednalo o vojíny, vyslané od pluku ke stavební firmě Alexander). Kromě nich v areálu zůstávali také úředníci Škodových závodů, vojenští důstojníci, dohlížející na kvalitu vyráběného střeliva, 42 maďarští vojáci a 25 četníků jako strážní oddíl a také stálá hlídka městského hasičského sboru z Plzně. V soupise ovšem není zahrnuto několik desítek haličských Poláků, kteří, v Plzni ještě řádně nezaregistrovaní, byli prozatím posláni do práce v muničce.
Přesně ve 13:32 došlo náhle k silnému výbuchu v baráku číslo 10, v oddělení zapalovačů (Zündabteilung), zvaném „zündr“. Vše zahalil dým a ohňostroj min, létajících na všechny strany, vyvolával v řetězové reakci exploze dalších objektů. Nastal neskutečný zmatek, jak se více než 3000 lidí v panice snažilo uniknout z pekla, hrozícího všudypřítomnými létajícími střepinami.
Poslední ze série velkých výbuchů zazněl v 15:08, když do vzduchu vylétlo skladiště trhavin. Jednalo se současně o nejsilnější explozi celé katastrofy, po níž se nad muničkou objevil sloup krvavě zbarveného dýmu, který svým hřibovitým tvarem připomínal jaderný výbuch. Okolní les zachvátil požár. Vzniklá tlaková vlna byla tak silná, že způsobila značné škody nejen v okolí, ale až v centru Plzně. Vytloukla mnohá okna i výlohy, vyrazila dveře, díky ní také popraskaly zdi některých domů a opadaly omítky. Za měřítko síly výbuchu se pokládají poničená okna Měšťanské besedy a hotelu Waldek (Slovan).
K večeru pak následovalo ještě 18 větších explozí a až do rána se ozývaly rány z jednotlivých nábojů. Munice létala na kilometry daleko, až na Košutku a do Třemošné. Vyděšení obyvatelé města i okolních obcí se ukrývali v lesích, polích i v lomech. Ustal veškerý život - obchody i školy zůstaly zavřené, nepracovaly úřady ani továrny.
Následky
Největší munička monarchie se během okamžiku ocitla v troskách. Všechny budovy kromě jedné byly zcela zničeny. Dlouhou dobu však nebylo možné začít s odklízením sutin a vyprošťováním raněných či mrtvých. Vzduchem stále létaly střepiny z vybuchující munice a jakákoliv neopatrnost mohla lehce způsobit další sérii explozí.
I přesto se našlo dost odvážlivců, kteří vyrazili na pomoc. Již pět minut po prvním výbuchu se na cestu k továrně vydal městský hasičský sbor, brzy je následovali také lékaři (jmenovitě dr. Lažanský a dr. Tengler), samaritáni a sestry. K místu neštěstí se sbíhali lidé z celého okolí, a tak museli vojáci s četníky uzavřít přístup k továrně, aby zamezili další tragédii. Zastaven byl také provoz na železniční trati z Plzně do Žatce. Hasiči se snažili zlikvidovat požár, vojáci z plzeňské posádky pročesávali les a zneškodňovali rozptýlené střelivo. Zdravotníci ošetřili celkem 689 raněných - popálených, osleplých, bezrukých i beznohých. Obvaziště zřídili na Orlíku, v hostinci na Zavadilce. Vážněji raněné lidi rozvezly přistavené vozy do plzeňských nemocnic. Ukázalo se, že někteří dělníci měli štěstí a spásnou myšlenku. Schovali se v tunelu pokusné střílny, aby odtud po několika hodinách ve vhodné chvíli utekli do bezpečí.
Až druhý den bylo nmožné zahájit odklízení sutin. I přes veškerou opatrnost bylo při záchranných pracích v tomto i v předchozím dni zabito několik desítek dalších lidí. Zemřelo také několik dětí, když při svých hrách v následujících týdnech narazily na nevybuchlou munici.
Znetvořené pozůstatky lidských těl se ukládaly do provizorních, narychlo vyrobených rakví. Ty pak byly „vystaveny“ na boleveckém hřibtové i s předměty, nalezenými poblíž mrtvých. Často totiž nebylo možné zjistit identitu obětí, některé byly silným žárem téměř dokonale zpopelněny, v mnoha případech lidé nedokázali určit ani pohlaví zemřelého. Pozůstalí tak museli své příbuzné identifikovat jen na základě zbytků šatstva či obuvi, prstýnků, náušnic, a podobně. V některých rakvích bylo uloženo více jedinců pohromadě, protože nebylo možné jednoznačně prokázat, komu ostatky patřily a také proto, že z některých obětí zůstaly skutečné nepatrné části. Přesný počet obětí tak není znám a nelze jej zjisit i z toho důvodu, že po výbuchu shořely veškeré písemnosti včetně seznamu dělníků. Udává se, že mrtvých bylo 202, z toho 33 obětí patnácti- či šestnáctiletých.
Rakouské úřady se snažily katastrofu v Bolevci všemožně tutlat a potlačovaly jakékoliv zmínky v tisku. Až 27. 5. vydala c. k. korespondenční kancelář stručnou úřední zprávu, v níž ovšem důsledky výbuchu silně zlehčila (připustila pouhých 13 mrtvých).
Pohřeb obětí
29. května se konal společný pohřeb obětí. Na hřbitově v Bolevci byl vykopán hromadný hrob, hluboký 3 m. Do něj se ve dvou řadách naskládalo 53 rakví. Kvůli obavám z nepokojů byl přístup umožněn jen nejbližším příbuzným, spolupracovníkům a úředním osobám, a to na základě zvláštní, jmenovitě vydávané legitimace. Ostatním bránila ve vstupu silná stráž policie a četníků. Nakonec byla donucena pustit alespoň malou delegaci z průvodu Škodováků, která si vymínila krátký projev. Ovšem ani přítomní pozůstalí se nesměli k hrobu vůbec přiblížit. Byl jim vyhrazen prostor u hřbitovní zdi a vojáci je neustále kontrolovali. Jako zástupce císaře se obřadu zúčastnil arcivévoda Karel Albrecht. V následujících dnech a týdnech pak byly do hrobu ukládány další oběti, nalézané při odklizu trosek i těla lidí, kteří v nemocnicích podlehli svým zraněním. Jáma byla zasypána až v srpnu, kdy obsahovala celkem 143 rakví (3 oběti byly na žádost příbuzných pohřbeny v Třemošné a 1 v Druztové).
Škodovy závody sice uhradily náklady na pohřeb, nicméně toto gesto bylo jen malým odškodněním pro pozůstalé a rozhodně nemohlo utišit rostoucí odpor lidí vůči válce i císařské moci, boleveckou katastrofou jen vyhrocený.
Příčiny exploze
O přesných příčinách neštěstí se vedly v denním tisku živé diskuse. Vše zřejmě způsobil nový, vadný typ miny, u které často vypadával zapalovač. Tyto čtrnácticentimetrové miny o váze 16 kg se montovaly právě v baráku 10. 25. května prý mistr Vojtěch Žižka oznámil závadu na jedné mině. Ředitel závodu, ing. Rudolf Thiel však údajně mávl rukou, doporučil vadný kus odložit stranou a odešel na oběd. Netušil, co bude následovat. Také Vojtěch Žižka při výbuchu zahynul (v budově 10 přežili jen 4 lidé ze 100 přítomných) a Rudolf Thiel, poté, co byl vzat do vazby, spáchal sebevraždu. Dodnes tak zůstaly jen spekulace bez možnosti ověření.
Nicméně je pravdou, že případný výbuch jedné miny nemusel způsobit takové škody, pokud by byly dodržovány základní předpisy. Expoze by zřejmě zasáhla jen objekt č. 10 a zabila či zranila několik málo lidí. Ovšem, jak už bylo řečeno, munička byla přeplněná a navíc právě v den výbuchu bylo do továrny doručeno několik vagónu trinitrotoluenu. Ten se musel ihned složit, aby mu neuškodila vlhkost a z nedostatku místa byla většina zásilky uložena pod pracovními stoly v budově 10.
Výbuch v boleveckém závodě ohrozil zásobení rakousko-uherské armády střelivem, a proto Škodovka prosazovala urychlenou obnovu továrny. Nepoučila se a nově předložený a realizovaný projekt v podstatě kopíroval staré plány, znamenal tedy stejné nebezpečí. Naštěstí se tragédie neopakovala.
Současnost
Sdružení boleveckých rodáků si tragédii každoročně připomíná mší v kapli u hrobu obětí.
Málokdo ví, že tato neveselá událost byla námětem Karlu Čapkovi k napsání románu Krakatit. Spisovatel totiž celou situaci sledoval z oken zámku v Chýších u Žlutic, kde působil jako vychovatel v rodině hraběte Lažanského.
Literatura
- Bolevecké rybníky a okolí. Pohledová mapa s ilustracemi (1996)
- Štastná, V.: Ocel - granáty - lidé. Pásmo k 50. výročí bolevecké katastrofy.
- Nedvěd, A. 1924: Katastrofa v Bolevci 1917.
- Janeček M. a kol. 2001: Bolevec a okolí.