Bohemund z Tarentu
Kategorie: Nezařazeno (celkem: 23179 referátů a seminárek)
Informace o referátu:
- Přidal/a: anonymous
- Datum přidání: 12. srpna 2008
- Zobrazeno: 1681×
- Licence: GNU Free Documentation License
- Seznam autorů a změn
- Vyloučení odpovědnosti
Příbuzná témata
Bohemund z Tarentu
| Bohemund z Tarentu | ||
|---|---|---|
| Kníže z Antiochie | ||
 |
||
| Bohemund zachraňuje v bitvě Tankreda z Hauteville | ||
| Doba vlády | 1099 – 1111 | |
| Korunovace | někdy v první polovině roku 1099 | |
| Úplné jméno | Bohemund z Tarentu | |
| Tituly | Kníže z Tarentu (byť tento titul sám za svého života nepoužíval. Titul knížete z Tarentu byl na Bohemunda vztažen až později po jeho smrti) | |
| Narození | 1052-1058 | |
| jižní Itálie | ||
| Úmrtí | 1111 | |
| Itálie | ||
| Pochován | Katedrála svaté Sabiny, Canosa di Puglia | |
| Přechůdce | funkce neexistovala | |
| Následník | Bohemund II. | |
| Královna | Konstancie Francouzská | |
| Potomci | syn Bohemund | |
| Rod | Hautevillové | |
| Otec | Robert Guiscard | |
| Matka | Albegarda z Buonalberga | |
Bohemund z Tarentu (v latinských kronikách psán jako Boamundus) byl italo-normanský válečník a kníže z Tarentu. Byl nejstarším synem dobyvatele Kalábrie a Apulie Roberta Guiscarda a Albegardy z Buonalberga.
Již v mládí se Bohemund se svým otcem vydal na válečné tažení proti Byzantské říši, ale Normané se na Balkáně nikdy neudrželi. Po smrti Roberta Guiscarda se Bohemund dostal do války s vlastními příbuznými, které ho připravily o velkou část majetku. Poté roku 1096 uviděl velkou příležitost v podobě první křížové výpravy, ke které se přidal a stal se jedním z jejích předních vůdců. Výrazně se podílel na vítězství v údolí Dorylaeum (1097) a obléhání Antiochie (1098). Poté, co křižáci město dobyli, prohlásil Bohemund Antiochii svým vlastnictvím a založil tak Antiochijské knížectví.[1] Jeho činy vyvolaly v Evropě velký obdiv a v Konstantinopoli strach.
Po návratu do Evropy se Bohemund snažil získat armádu pro další tažení do Řecka. Jeho záměry se setkaly s přízní papeže Paschalise II. a francouzský král Filip dal Bohemundovi za ženu svou dceru Konstancii. Bohemundovo tažení proti Byzanci a císaři Alexiovi nicméně skončilo kapitálním neúspěchem. Bohemund pak již do boje nikdy nevytáhl a zemřel roku 1111 v ústraní. Raoul z Caen jej označil za hrdinu s velkou pověstí (magni nominis heros).[2]
Obsah |
Mládí a války o dědictví
Nepanuje shoda o tom, kdy se přesně Bohemund narodil, ale přibližně se tak stalo mezi lety 1052 až 1058.[3] Jeho matka, Albegarda z Buonalberga, byla prostého normanského původu a jeho otec Robert Guiscard byl vévodou z Apulie, Kalábrie a Sicílie. Při křtu dostal jméno Marek, ale protože mladý Marek velmi rychle rostl, začal mu jeho otec Robert říkat Bohemund – podle obra Buamunda, o kterém při hostině vyprávěli potulní kejklíři – a podle kroniky Orderica Vitala mu již jméno Bohemund zůstalo.[3]
V roce 1070 se Robert Guiscard rozhodl uspořádat válečnou výpravu proti Byzanci. Tehdy jej již doprovázel mladý syn Bohemund, který měl již první samostatné velení. O této výpravě se mnoho nedochovalo, ale předpokládá se, že šlo o loupeživý nájezd na balkánský břeh Jaderského moře.[4]
O jedenáct let později Bohemund s otcem podruhé vytáhli proti Byzantské říši. Normané se roku 1082 vylodili u Drače, kterou dobyli. Poté se stočili na jih a po císařské silnici Via Egnatia vojsko došlo do Řecka. Poté záležitosti v Itálii donutily vévodu Roberta k návratu, Bohemunda ale s většinou vojska zanechal v Řecku. Bohemund byl díky tomu schopen dvakrát porazil byzantská vojska. Poté se ale císař Alexios I. spojil s Benátčany, jejichž lodě zablokovaly Normanům zásobovací cesty z Itálie. Řekové poté zahájili ofenzivu a roku 1084 se Bohemund musel z obsazené Thessálie stáhnout.[4]
Přístího roku se však Bohemund i s otcem na Balkán vrátil. Normanské lodě rozdrtily Benátčany u ostrova Korfu, který se následně stal Bohemundovou základnou pro další tažení. Následujícího roku Robert Guiscard zemřel a Bohemund se rozhodl tažení přerušit a vrátit se. V Itálii zatím Bohemundova macecha Sigelgaita dosadila na vévodský stolec svého syna Roberta a Bohemund se s ním pustil do války. Válka mezi Robertem a Bohemundem trvala čtyři roky a nakonec Bohemundův a Robertův strýc, sicilský hrabě Roger, vyjednal mír. Bohemundovi zůstalo to, co si během války s nevlastním bratrem vydobyl: Tarento, Otranto, Orii, Gallipoli a Conversanské hrabství.[5]
V létě roku 1096 již Roger, Bohemund a Robert bojovali společně při potlačování vzpoury ve městě Amalfi. Při obléhání města Bohemund poprvé spatřil křižáky. Bylo to vojsko pod velením hraběte Huga z Vermandois a Bohemund přišel na to, že křížová výprava pro něho může být výnosným podnikem.[6]
První křížová výprava
Tehdy se kníže z Tarentu rozhodl přidat k výpravě. Kronika anonymního Bohemundova rytíře zastává názor, že jej v tu chvíli osvítil Duch svatý, ale Bohemund spíše toužil po bohatství a vlastním území na východě.[7] a nijak se tím netajil.[8]
K Bohemundově armádě, která se přidala k první křížové výpravě se připojili normanští velmoži z jižní Itálie a také Bohemundův synovec Takred z Hauteville.[9] Celkem armáda čítala okolo 500 rytířů a 3500 pěších vojáků.[10] Zajímavé je, že v Bohemundově vojsku takřka chyběli neozbrojení poutníci, kteří byli typickým znakem první křížové výpravy. Armáda se v říjnu 1096 v italských přístavech nalodila a vyplula směrem na východ. Normané a Langobardi se zanedlouho vylodili v Epiru poté, co se v oblasti již objevily armády ostatních křižáckých velitelů z Francie. Bohemund prošel Řeckem a Makedonií, aniž by ho provázeli byzantští průvodci, nakonec však Normany dohnali a pohanští Pečeněhové sloužící byzantskému císaři, kteří měli křižáky doprovodit do Konstantinopole. Pečeněhové však zaútočili[11] Bohemund musel Pečeněhy odrazit, čímž byla cesta na Konstantinopol byla volná. V byzantském císaři Alexiovi vyvolala Bohemundova přítomnost velké obavy.[12] Ten sice císaři vzkázal, že říší projde v míru na východ s ostatními účastníky výpravy, přesto jak u Bohemunda, tak u císaře přetrvala vzájemná nedůvěra, proto si Alexios tolik přál, aby mu Bohemund složil lení přísahu.[11] V dubnu 1096 Bohemund dorazil do Konstantinopole[7], aby se osobně setkal s Alexiem.
O velikonocích Bohemund dorazil do Konstantinopole, kde měl audienci u císaře.[11] Bohemund, který znal dobře byzantské poměry, složil císaři lenní přísahu,[13] ve které se zavázal, že všechna území na východě, která dobude, předá pod svrchovanost Byzance. Císaři však navrhl, aby ho jmenoval vrchním velitelem výpravy,[14] což mu však císař neslíbil. V dobách pobytu Bohemunda na dvoře v Konstantinopoli Alexiova dcera, princezna Anna Komnenovna ve svém díle Alexias zaznamenala i Bohemundův fyzický zjev:
| „ | Byl tak vysoký, že málem o loket převyšoval nejvyšší muže své doby, byl štíhlý, měl ploché břicho, široká ramena i hruď a silné paže. Nebyl ani hubený, ani nepřekypoval masem, ale jeho tělo bylo souměrné a odpovídalo, abych tak řekla, Polykleitovým pravidlům. Měl silné ruce, stál pevně na nohou, měl pevnou šíji i záda. Kdo se na něj podíval pozorněji, viděl, že je trochu nahrbený; nebyla to však získaná vada obratlů hřbetní páteře, spíše se zdá, že to byla nepatrná vrozená vada. Měl velmi bílou pleť, jen na tváři provázel bílou barvu ruměnec. Měl plavé vlasy, které mu nepadaly až na záda, jako tomu bylo u jiných barbarů. Bohemund si nezakládal na své hřívě, ale měl vlasy přistřižené až po uši. Nevím, zda měl ryšavou bradu, či zda jeho vous měl jinou barvu. Byl totiž úplně vyholený, břitva odstranila jeho vous lépe, než vápno. Ale myslím, že měl ryšavé vousy. Oči měl modré, vyzařovaly odvahu i jakousi vážnost. Nos i nozdry dýchaly vzduch volně...
Bohemund měl určitý půvab, ale narušovaly jej rysy vzbuzující strach. Celým výrazem dával najevo, že je nelítostný, myslím, že svou výškou vyvolával dojem šelmy, a dokonce jeho smích naháněl lidem hrůzu. Jeho duše i tělo hostily zároveň hněv i lásku a obojí v něm toužilo po válce. Byl bystrý a chytrý, vždy dovedl najít východisko. Vyjadřoval se přesně a jeho odpovědi byly nezvratné. |
“ |
| — Anna Komnenovna[15] | ||
Císař Alexios jej po složení přísahy obdaroval penězi a Bohemund se v dubnu přeplavil na asijskou pevninu, kde se spojil s vojsky Godefroie z Bouillonu a Huga z Vermandois. Na začátku května 1097 vyrazili Bohemund z Tarentu s Godefroiem jako předvoj výpravy a 6. května dorazili před hradby předsunuté bašty turecké moci Nikáiu.[16] V táboře obléhatelů zatím začaly docházet rychle zásoby, proto Bohemund zajistil zásobování křižáků od moře. Jihoitalští Normané v čele s Bohemundem oblehli severní část města.
Křižáci, spolu s řeckými spojenci tvrdě útočili, obránci však vzdorovali. Město patřilo sultánovi Kilič Arslanovi, který po rozdrcení drancujících poutnických křižáků předchozího roku rytířské křižáky velmi podcenil.[17] Až poté, co od Nikáie přišlo mnoho poslů, kteří popisovali obrovské vojsko, které jej obléhá, sultán zanechal bojů na východě a vrátil se zpět. Když spatřil Franky obléhající jeho sídelní město, pokusil se prolomit obklíčení útokem z jihu. Když se mu to 21. května nepodařilo, ustoupil a město zanechal svému osudu.
Město i poté, co jej opustil Kilič Arslan, bojovalo dále. Křižákům se za nedlouho podařilo město odříznout i od moře, načež se obránci města pokusili vyjednávat s velitelem byzantských oddílů Manuelem Butumitem.[17] Ten v noci na 19. června nechal byzantskými oddíly, jimž obyvatelé otevřeli brány, tajně obsadit město. Vévoda Manuel Butumites obsazení města i vyjednávání za zády křižáků utajil a předstíral, že město dobyl. Byzantinci tak město obsadili, Frankům zavřeli brány a na hradbách vztyčili císařskou standartu.[17] Křižáci však byli připraveni o kořist, což je velmi pobouřilo.[18]
28. června 1097 křižácké vojsko odtáhlo od dobyté Nikáie. Bohemund vyrazil jako první a vytvořil předvoj, ale v údolí Dorylaea jej Turci přepadli.[12] Do pasti však padl i Bohemundův synovec Tankred, normanský vévoda Robert, Štěpán z Blois a Robert Flanderský.[19][20] Turci vzali křižáky do kleští. Bohemund zatím převzal velitelskou iniciativu, dal rozbít ležení, kde se našli útočiště civilisté.[20] S rytíři zatím vyrazil do bitvy. Turečtí jízdní lučištníci na křižáky z bezpečné vzdálenosti stříleli a rychle se zase stahovali. Rytíři tak byli nuceni zůstat na místě a jen se krýt. Bohemund rozkázal rytířům schovat se za pěšce, kteří tak chránili nekryté koně před šípy.[21] Bohemundovo velení akceptovali rytíři i ostatní velmoži navzdory faktu, že Bohemund byl na společenském žebříčku níže než francouzská hrabata,[21] a zejména vévoda z Normandie, který byl všeobecně považován za pána všech Normanů.[22]
Bohemund vyslal posly k druhé skupině Raimonda de Saint-Gilles, Huga z Vermandios a Godefroie z Bouillonu, aby přišli na pomoc, zatímco sám Bohemund držel obranu.[9] Godefroi zBouillonu okamžitě přispěchal a zaútočil na turecké pravé křídlo. Bohemund využil tureckého rozpoložení a sám vyrazil do útoku. V Alexiádě protiútok popisuje Anna Komnenovna následovně:
| „ | Protože Turci útočili na nepřítele s větší odvahou, oddělil se Bohemund, který velel pravému křídlu, od ostatního vojska a hnal se odvážně proti samotnému sultánu Klitiziasthlanovi (Kilič Arslanovi) ‚ jak lev, jenž věří své síle‘, podle básníkových slov. To Turky vyděsilo tak, že se dali před Kelty na útěk.[23] | “ |
Turci poté začali kvapně ustupovat. Křižáci zvítězili a turecký svět jejich vítězství naplnilo obavou. Křižáci dále postupovali do nitra Anatolie a turecká vojska při ústupu pálila všechny zásoby a vše, co by Frankové mohli nějak využít. Evropané prošli kolem Pisidijské Antiochie a v Ikonijských nížinách, u města Heraklea, se sultán Kilič Arslan křižákům postavil znovu. Bitva to však byla velmi krátká. Bohemund z Tarentu podnikl výpad přímo na pozice sultána, který se před ním dal na útěk. Turečtí vojáci, když viděli úprk svého velitele, následovali jeho příkladu.[24]
Křižáci postoupili do pohoří Taurus, kde při postupu v horském terénu utrpěli velké materiální i lidské ztráty. Nakonec se výprava dostala k městu Maraš, jehož převážně arménské obyvatelstvo křižáky přijalo vlídně. Bohemund sám nešel stejnou cestou jako zbytek výpravy, ale do Maraše postupoval jinudy a po cestě několikrát narazil na tábory silných tureckých vojsk, kterým se musel důsledně vyhýbat. Z Maraše křížová výprava postupovala dále na jih, až k hradbám Antiochie, kam dorazila 20. října 1097.[24]
Pod hradbami Antiochie
Obléhání
V dobách křížových výprav byla Antiochie mohutně opevněným městem s čtyřmi sty padesáti věžemi.[24] V čele tří tisícového vojska dorazil Bohemund k městu jako první a okamžitě nařídil zřídit tábor. Velitel městské posádky, emír Jaghisjan, nechal všechny křesťanské muže, především Řeky a Armény, v obavě zrady, z města vyhnat. Rozhořčení vyhnanci poté poskytli křižákům cenné informace o místních poměrech.
Křižáci se nejprve rozhodli vypořádat s hradem Harenc, který ležel východně od Antiochie a jehož posádka pořádala partyzánské útoky na křižácké tábory. Bohemund se stovkou normanských rytířů na hrad vytáhl a po tvrdém boji jej dobyl. Mrtvým tureckým obráncům nechal kníže usekat hlavy, kterými následně křižáci nabili katapulty a vystřelili je do Antiochie.[25]
Bohemund dále řídil obléhací operace proti městu. Nechal přes řeku Orontes postavit z říčních lodí most, odkud začali křižáci kontrolovat řeku až k římskému kamennému mostu (ve francouzských kronikách nazýván Porte du Pont). Před bránou svatého Pavla dal Bohemund postavit opěrný malý hrad Malregard, který měl obléhatele chránit před výpady obránců. Přípravy na obléhání trvaly až do zimy roku 1097. V tomto období začaly zimní deště a zásoby křižáků došly. Před Antiochií začal řádit hladomor a poutníci začali ležení opouštět. Tehdy přednesl Bohemund z Tarentu ostatním velmožům návrh, že s Robertem Flanderským a 20 000[26] rytíři opatří zásoby.
Výprava vyrazila proti proudu Orontu. U El Bara však narazila na tureckou armádu, kterou z Damašku k Antiochii přivolal syn emíra Jaghisjana Šams ad-Daula. Damašský sultán Dukak však nejevil o boj s křižáky velký zájem, neboť víc než Roberta a Bohemunda se obával svého bratra Ridvána, sultána v Aleppu, se kterým se nenáviděl. Přesto damašská vojska napadla oddíly Roberta Flanderského, které obklíčila[27] a Bohemund, který do léčky nespadl, Turky napadl a zahnal, čímž Roberta zachránil před katastrofou.[9] Muslimská armáda se dala na útěk a sultán Dukak, jehož vojsko utrpělo od rytířů těžké ztráty,[27] musel vojsku dát povel ke zpáteční cestě do Damašku. Bohemund s Robertem se vrátili k Antiochii s prázdnou.
Když ani Bohemundova výprava nepřivezla zásoby, začali od Antiochie prchat i rytíři. Jednoho dne utekl Guillaume de Charpentiere a duchovní vůdce lidové křížové výpravy Petr Poustevník. To rozzuřilo Bohemunda i jeho synovce Tankreda, který vyrazil za nimi a v řetězech je přivedl zpět.[28] Guillauma pak nechal celou noc přivázaného na zemi před Bohemundovým stanem a ten si ráno na Guillaumovi vylil svůj vztek:
| „ | Bídáku! Hanbo Francie! Špíno a odpadku celé galské země! Ty nejopovrženějšíhodnější, jakého země nosila! Proč jsi jednal tak bezectně?! Chtěl jsi snad vydat rytíře a vojsko Kristovo, jako jsi vydal jiné v Hispánii!? | “ |
| — poznámkou o Hispánii Guillaumovi veřejně připomněl, že již dříve pracoval pro Maury[29] | ||
Petra Poustevníka Bohemund podobnému ponížení nevystavil, protože Petrova přítomnost a jeho kázání držela morálku křižáků. Bohemund mu proto mu proto vynadal v soukromí a Petr slíbil, že již vojsko neopustí a celá aféra tak zůstala pod pokličkou.[30] Krátce na to křižáky opustily byzantské oddíly, což opět prohloubilo špatné vztahy mezi Byzantinci a západními křižáky.[28] O návratu domů začal poté nahlas mluvit i Bohemund, kterého okamžitě křižáci začali prosit, aby to nedělal, když se do křižáckého tábora donesly zvěsti mohutné armádě sultána Ridvána z Aleppa, bratra sultána Dukaka, který přislíbil Antiochii pomoc a kterou opět vyjednal Jaghisjanův syn Šams ad-Daula.[31] Bohemund svůj odchod nemyslel vážně, chtěl jen v táboře vyvolat paniku a připomenout tak ostatním svou vlastní důležitost.ef name="bridge64-65"/> Bohemund tedy slíbil, že neodejde, pokud se po dobytí města stane jeho vládcem.[31]
Ridván se utábořil mezi Orontem a Antiochijským jezerem. Křižáčtí vůdci se zatím sešli, abyse navzájem poradili, co dál. Bohemund prosazoval, že by se mělo vyrazit proti Ridvánovi se všemi sty rytíři (bylo jich přibližně sedm set)[32], kteří měli ještě na čem jet a pěšími se nezdržovat.
Křižáci postavili do boje šest šiků, přičemž každý z šesti velmožů velel jednomu. Pět jich vyrazilo k bitvě, šestý Bohemundův zůstal jako záloha. Křižáci sevřeli Turky mezi řekou a Antiochijským jezerem. přičemž Turci tak nemohli využít svých pohyblivých jízdních lučištníků. Přesto však Turci, kteří měli velkou přesilu, začali křižáky zatlačovat zpět. Obránci Antiochie, vida, že křižáci jsou plně zaměstnáni bitvou, podnikli výpad do jejich ležení. Na to vyrazil Bohemund se svou zálohou do boje:
| „ | Se znamením kříže na všech stranách vyrazil, jako vyráží lev, který po třech či čtyřech dnech hladovění vyskočí s řevem z doupěte žádostivý krve stáda a vrhá se znenadání vprostřed zvířat, drásá ovce, jež prchají na vše strany. Tak se choval vprostřed Turků a pronásledoval je s takovým zápalem, že jeho rudé banderium letělo nad jejich hlavami | “ |
| — líčení anonymního rytíře z Bohemundovy družiny.[33] | ||
Turci útok Bohemunda nevydrželi a dali se na ústup. Rovněž Turci útočící na křižácké ležení museli ustoupit zpět do města. Bohemundovi tak padl do rukou celý tábor Ridvánova vojska i se zásobami. Ani tentokrát Jaghisjan nekapituloval a Šams ad-Daula jel vyjednávat další pomoc, tentokrát do džezírského hlavního města Mosulu k atabegu Kerbogovi, který pomoc přislíbil.
Na jaře roku 1098 do přístavu Saint-Symeon připluly anglické lodě se zásobami a poutníky. Bohemund z Tarentu a Raimond de Saint-Gilles jim vyjeli vstříc, ale cestou zpět padli do léčky a Turci pobili pět set neozbrojených poutníků.[34] Bohemund s Raimondem prchali zpět do tábora s Turky v patách. V křižáckém táboře se zbytek rytířů rychle vzmohl, křižáci přešli do ofenzivy a Turky pobili. Poté na druhé straně římského mostu postavili další pevnůstku, pojmenovanou Mahonerie, a obsadili tureckou pevnost na západních skalách, které se poté, podle Bohemundova synovce, který ji dobyl, začalo říkat Tankredův hrad.
Dobytí města
Bohemund navázal kontakt s velitelem jižního úseku hradeb kolem Věže tří sester, bývalým arménským křesťanem jménem Firuz. Firuz nenáviděl emíra Jaghisjana a když navázal jednání s Bohemundem, rozhodl se město zradit. Bohemund chtěl Antiochii získat sám pro sebe[7] a potřeboval přesvědčit ostatní vůdce o oprávněnosti svých nároků. Učinil jim proto návrh, že pokud se někomu z křižáckých velitelů podaří dobýt město sólovou akcí, nechť je mu poté Antiochie ponechána. Tohle však velmoži odmítli.
Křižáci následně dostali zprávy, že se k městu blíží Kerbogova armáda. Dostali se tak do zoufalé situace a válečná rada nyní odsouhlasila Bohemundův návrh pod podmínkou, že pokud přijde byzantský císař uplatňovat své nároky na křižácké zisky, bude mu město vydáno, i kdyby už je Bohemund držel ve vlastnictví. Ten teď mohl začít uzavřít konkrétní dohodu s Firuzem, který dohodu dodržel. Při západu slunce 2. června dal Bohemund rozkaz k pochodu z tábora oklikou k západním branám. Zde čekal Firuz a Bohemund spolu s Godefroiem z Bouillonu a Robertem Normanským a šedesáti dalšími rytíři[32] vyšplhal na hradby. Ráno 3. června 1098 křižáci zaútočili. Dezorientovaní obránci se dali na útěk a křižáci je pronásledovali a vraždili. Bohemundovi rytíři otevřeli svým spolubojovníkům, kteří zůstali v táboře a osud Antiochie tím byl zpečetěn. Emír Jaghisjan prchl z města, ale cestou zemřel a jeho syn se opevnil v citadele na jihovýchodě města. Křižáci pak začali drancovat a zabíjet.
Kerbogova porážka
Prví útok vedl Kerboga 10. června 1098 proti římskému kamennému mostu hájenému pevnůstkou Mahonerie. Když bylo jasné, že posádka pevnůstky neuhájí pozice, hrádek zapálila a ustoupila do města. Další útok vedl k jižní citadele, kterou držel Šams ad-Daula. Ten v době Kerbogova útoku podnikl výpad a zasel v křižáckých řadách zmatek. Godefroi z Bouillonu se však udržel a nakonec Turky zahnal zpět do citadely. Po této bitvě morálka křižáků klesla natolik, že mnozí, včetně rytířů, začali hromadně přes hradby opouštět město. Té noci se říká nuit des funambules - noc provazolezců. Bohemund z Terantu se zatím pokusil vypudit z města Šams ad-Daulovy vojáky. Nejprve jim nabídl volný odchod z města, což však Turci odmítli. Poté se Normané pokusili citadelu zapálit, ale vítr odvedl oheň do městské zástavby, kde spálil část zásob. Ve městě nastal hladomor.
V té době vystoupil chudý provensálský mnich Petr Bartoloměj se svými vizemi o Svatém kopí. Když bylo kopí skutečně nalezeno, pozvedla relikvie morálku obránců. Bohemund změnu postřehl a 25. června 1098 slavnostně prohlásil, že „město, ani své bratry v Kristu neopustí, i kdyby jej to mělo stát život.“[35] 28. června křižáci vypochodovali z města Kerbogovi vstříc. Bohemundův šik zůstal v záloze. V mosulském vojsku však panovala velká nejednotnost mezi emíry a samotný Kerboga nebyl příliš rozhodný vojevůdce. Po první náporu křižáků se turecké vojsko rozpadlo a dalo na útěk. Bohemund po bitvě nařídil usekat hlavy několika Turkům a péct je na rožni, aby demoralizoval nepřítele.[36]
Šams ad-Daula se poté vzdal Raimondovi de Saint-Gilles, který kvůli nemoci zůstal ve městě. Raimond nad citadelou vztyčil svou standartu, což popudilo Bohemunda, který Antiochii považoval za své vlastnictví. Turkům v citadele pak dal nové podmínky kapitulace - ve městě mohl zůstat každý, kdo konvertoval ke křesťanství, ostatní museli opustit město. Velmoži po bitvě váhali, zda Antiochii definitivně Bohemundovi přiřknout, proti se stavěl hlavně Raimond de Saint-Gilles. V té době zemřel duchovní vůdce výpravy, biskup Adhémar z Le Puy, s jehož smrtí utrpěl Raimond politickou porážku, neboť všemi vážený a respektovaný biskup byl Raimondovým dobrým přítelem.[6] Dohadování o město však nevedlo k výsledku a ve vojsku prokukaly vzpoury. Vojáci požadovali tažení na Jeruzalém a následná anarchie donutila vůdce v tažení pokračovat a situace zůstala beze změny – Bohemund byl prakticky vládcem města.[37]
Kníže z Antiochie
Křižáci setrvali v Antiochii až do listopadu 1098. Poté vyrazil hrabě z Toulouse Raimond dále na jih. Bohemund a Robert Flanderský jej následovali. Všichni tři poté oblehli nedaleké město Maarrat an-Númán, které navzdory houževnaté obraně obyvatel 11. prosince 1098 padlo. Následovalo strašlivé zabíjení, jakému nebylo během celé první křížové výpravy rovno.[38] Z obyvatel města přežilo jen několik málo šťastných, jimž Bohemund, který je zajal, dal milost. Poté došlo mezi Raimondem a Bohemundem k roztržce a normanský vůdce se vrátil do Antiochie. Raimond vyrazil s Provensálci k Jeruzalému. Ostatní šlechtici zůstávali v Antiochii a na jih vyrazili později. I tentokrát je Bohemund doprovázel, ale šel s nimi jen k Tripolisu a odtud se zase vrátil do Antiochie, kde vyhlásil Antiochijské knížectví. Poté se nechal papežským legátem, arcibiskupem Daimbertem korunovat princepsem - tj. knížetem.
Do Jeruzaléma se Bohemund dostal až 21. prosince 1099, kdy bylo město v křižáckých rukách. Navštívil zde svatá místa, vykonal očistnou koupel v Jordánu a odjel zpět do Antiochie. Následně vyrazil s Richardem ze Salerna do Meliténé na pomoc místním Arménům proti danišmendovským Turkům.[39] V údolí Aksú však vjel do léčky a byl zajat Turky. Vlády v Antiochii se zatím ujal Bohemundův synovec Tankred jako regent.[40]
V tureckém zajetí
Zprávy o Bohemundově zajetí vyvolaly záchrannou výpravu, jíž se účastnily nejen staří účastníci první křížové výpravy Štěpán II. z Blois a Raimond de Saint-Gilles, ale i nově příchozí němečtí a francouzští rytíři. Výprava se dala na pochod v červnu 1101. Křižáci cestou dobyli Ankaru a pochodovali dále na Neocaesaru, kde byl Bohemund vězněn. Evropanům se do cesty postavilo spojené vojsko sultána Kilič Arslana I. a Ridvána z Aleppa. Následovala nerozhodná bitva u města Amusia a večer po bitvě se křižáci radili, co dále. Raimond de Saint-Gilles navrhoval ustoupit. Ostatní vůdci jej však neposlouchali a Raimond z tábora v noci odešel sám. Ráno Němci, Francouzi a Burgunďané zjistili, že je hrabě z Toulouse opravdu opustil. Bez jeho podpory byli křižáci značně oslabeni a byli nuceni narychlo vyklidit nebezpečné území a spěchat za Raimondem. Na neozbrojené poutníky, kteří výpravu doprovázeli a to včetně žen a dětí, nikdo z vojevůdců ohledy nebral a civilisté se dali na zběsilý útěk, až když se najednou objevili turečtí jezdci.
V tureckém zajetí se Bohemundovi rozhodně nedařilo zle, Bohemund se těšil úctě nejen mezi svými krajany, ale i mezi Turky a v zajetí prý dokonce flirtoval s manželkami sultána Kiliče Arslana.[41] Na jaře 1103,[40] po dvou a půl letech Bohemundova zajetí, se Kilič Arslan s Danišmendem Moudrým dohodli na Bohemundově propuštění. Za Bohemundovu svobodu požadovali 100 000 byzantiů a mladou dceru obránce Antiochie, emíra Jaghisjana, kterou drželi Evropané v zajetí - což za svobodu antiochijského knížete chtěli relativně málo.[42]
Katastrofa u Harranu
Následujícího roku vytáhl Bohemund znovu do boje. Spolu s hrabětem z Edessy Balduinem Le Bourg zaútočil na pevnost Harran, která kontrolovala karavanní trasy ze Sýrie do Džezíry. Nový vládce Mosulu Jekermich, který se vlády ujal po Kerbogově smrti, vytáhl podle arabských kronik s desetitisícovým vojskem křižáky zastavit.[42] U břehů řeky Balikh se muslimům podařilo oddělit křesťanské rytíře od pěchoty, obklíčit je a antiochijskou armádu zničit. Bohemund se jen s několika spolubojovníky sice probil, ale porážce již zabránit nedokázal.
| „ | Bohemund a Tankred se vzdálili od jádra jednotek a ukryli se za kopcem, aby vpadli muslimům do boku. Když ale viděli, jak jsou jejich muži poraženi, usoudili, že se nepohnout. Čekali tudíž až do noci a pak ujeli pronásledováni muslimy, kteří pobili a pozajímali notný počet jejich druhů. Oni sami unikli jen se šesti jezdci. | “ |
| — líčení arabského kronikáře Ibn al-Athira.[42] | ||
Balduin Le Bourg byl však v bitvě zajat. Mosulský vládce Jekermich Bohemundovi nabídl, že hraběte vymění za svou krásnou milenku, kterou měli v zajetí křižáci. Bohemund měl stále na paměti, že Balduin před pár lety odmítl ze zajetí vykoupit jeho, ženu Jekermichovi vydal za 15 000 zlatých dinárů, ale Balduin zůstal v zajetí.[43]
Války s Byzancí
(miniatura Guillauma z Tyru: Histoire d'Outre-Mer, 13. století)
Ke konci roku 1104 se situace Antiochijského knížectví začala zhoršovat. Ze syrského vnitrozemí útočil sultán Ridván z Aleppa a od západu postupoval Anatolií byzantský císař Alexios a jeho loďstvo porazilo pisánské a janovské lodě a následně odřízlo Bohemundovy námořní zásobovací trasy do Evropy. Bohemund viděl ze situace jedině řešení: proniknout skrz blokádu, dostat se do Itálie a s posilami se vrátit.
Cesta zpět do Evropy
Bohemund se rozhodl přes blokádu řeckých lodí proniknout a rozhodl se rozhlásit, že zemřel. Antiochii zatím svěřil Tankredovi a poté se v rakvi po moři opustil město. Aby Byzantinci uvěřili, že je Bohemund mrtvý, nechal si do rakve dát mrtvého kohouta.[41] Lest se podařila dokonale a teprve na Korfu Bohemund z rakve živý vylezl a poté napsal výhružný dopis císaři Alexiovi:
| „ | Teď věz, že jsem vstal z mrtvých a unikl tvým rukám. (...) Nebudeš mít žádnou radost, až se dozvíš, že jsem svěřil Antiochii svému synovci Tankredovi a nechal jej tam jako důstojného protivníka tvých velitelů. (...) Stal jsem si ‚živou mrtvolou‘ a ‚vstal jsem z mrtvých‘, abych vyvrátil Romanii, které vládneš. Jakmile se dostanu na protilehlou pevninu a uvidím tam Langobardy, všechny Latiny, Germány a Franky, samé statečné bojovníky, pak naplním tvá města a země vražděním a krví a neustanu, dokud nezarazím kopí do srdce Byzantia.[44] | “ |
Na počátku roku 1105 přistál Bohemund v Apulii a celý rok se věnoval soukromým záležitostem. Následujícího roku získal papeže Paschalise II. pro svůj plán křížové výpravy proti ortodoxní Byzanci, kterou líčil jako úhlavního nepřítele křesťanstva.[45] Papež s tímto plánem souhlasil a Bohemund se pro něj snažil získat i francouzského krále. Král Filip I. však plánem křížové výpravy tak nadchnut nebyl, Bohemundovi přesto dal za ženu svou dceru Konstance.[46]
Obléhání Drače
Bohemund se i s novým vojskem, čítajícím 34 000 vojáků,[40] vylodil na Blakáně a na podzim 1107 Drač.[45] Alexios, který stále válčil na východě musel uzavřít příměří s Kilič Arslanem a poté mohl vyrazit na západ na Bohemunda. Byzantská flotila Normanům odřízla námořní zásobovací trasy a císařova armáda blokovala pozemní cesty.[45] Bohemund byl obklíčen. V ležení antiochijského knížete docházely zásoby, propukl hlad a epidemie. Jedinou možností bylo obsazení Drače a zmocnění se jeho zásob. Bohemund provedl celkem tři pokusy o obsazení města, leč ani jedeni nevyšel.
V létě roku 1108 Bohemund z Tarentu stále držel své pozice. Alexios, který s rozhodující bitvou váhal, zkoušel využít lsti a zrádce. Bohemund však jeho pokusy vždy prohlédl a Alexiovy snaha tak vyšla na zmar. Bohemunda přeci jen nakonec zradil hrabě Vilém Klareles a Bohemund, který v obavě, aby hraběte nenásledovali další, začal s císařem vyjednávat.
Bohemundova porážka a smrt
Bohemund přijel do Konstantinopole, kde se mu dostalo poct hodných jeho postavení. Císař mu pak dal k podpisu mírovou smlouvu, která definovala lenní závislost Antiochijského knížectví na Byzantské říši[46] a otrodoxní církve nad latinskou, kterou měl v Antiochii nadále ztělesňovat ortodoxní patriarcha. Antiochijské knížectví dále ztratilo některá svá území ve prospěch přímé vlády Konstantinopole. Ale na druhou stranu přiřkl císař Bohemundovi titul sebastos a jako svému leníkovi i každoroční peněžní příjmy z toho vycházející. Stejně tak dal Bohemundovi přímou finanční hotovost a v míru jej propustil, vojsko však musel kníže předat císařovým zástupcům.
Bohemund z Tarentu poté odplul do Lombardie a navzdory porážce zůstal oslavován jako hrdina.[46] Poslední roky svého života prožil v ústraní a zemřel v březnu roku 1111.[40] Zanechal na světě pouze jediného potomka, kterého měl s francouzskou princeznou Konstancií, budoucího antiochijského knížete Bohemunda II. Sedm let po Bohemundově smrti smrti bylo jeho tělo pohřbeno v mauzoleu u katedrály svaté Sabiny v Canose di Puglia. Na náhrobku má jen obyčejný latinský nápis Boamundus.
Odkazy
 |
Související články obsahuje Portál Křížové výpravy |
 |
Související články obsahuje Portál Středověk |
Literatura
- B. von Kugler: Bohemund und Tancred, Fürsten von Antiochien (Tübingen, 1862);
- L. von Heinemann: Geschichte der Normannen in Sicilien und Unteritalien (Leipzig, 1894),
- R. Röhricht: Geschichte des ersten Kreuzzuges (Innsbruck, 1901),
- R. Röhricht: Geschichte das Königreichs Jerusalem (Innsbruck, 1898),
- R.B.Yewdale: Bohemond I., Prince of Antioch; New York 1924
- Steven Runciman: Geschichte der Kreuzzüge
Související články
- Křížové výpravy
- Křižácké státy
- Godefroi z Bouillonu
- Balduin z Boulogne
- Raimond de Saint-Gilles
Reference
- ? ANGEL RECKLESS RODENT. The First Crusade, 1095 - 1102 [online]. HeavenGames LLC., [cit. 2008-07-07]. Dostupné online. (anglicky)
- ? KOVAŘÍK, Jiří. Meč a kříž. Praha : Mladá fronta, 2005. ISBN 80-204-1289-1. S. 108.
- ? a b Kovařík, str. 60.
- ? a b Kovařík, str. 61
- ? Kovařík, str. 62
- ? a b HROCHOVÁ, Věra. Křižáci v Levantě. Praha : Mladá fronta, 1975. S. 29.
- ? a b c The Crusades to the Holy Land [online]. [Cit. 2008-05-07]. Dostupné online. (anglicky)
- ? ČERNÝ, Pavel. Zapomenutý křižák. Playboy, duben 2008, roč. 14 (18), čís. 4, s. 127. ISSN 0862-9374.
- ? a b c První křížová výprava [online]. 2007-7-1, [cit. 2008-06-30]. Dostupné online.
- ? Kovařík, str. 63.
- ?
new Control.Tabs('tabs');