Benešovy dekrety
Kategorie: Nezařazeno (celkem: 23179 referátů a seminárek)
Informace o referátu:
- Přidal/a: anonymous
- Datum přidání: 12. srpna 2008
- Zobrazeno: 2243×
- Licence: GNU Free Documentation License
- Seznam autorů a změn
- Vyloučení odpovědnosti
Příbuzná témata
Benešovy dekrety
Benešovy dekrety je populární souhrnný název pro dekrety prezidenta republiky, což byly právní předpisy s mocí zákona v londýnském prozatímním státním zřízení, přijímané československou vládou v exilu po slyšení státní rady (někteří jejich zastánci toto označení prohlašují za nepřípustně zjednodušující nebo dokonce pejorativní).
Dekrety byly náhradním řešením po dobu neexistence parlamentu. Prezident republiky Edvard Beneš dekrety zpravidla pouze podepisoval. Na některých, nebo jejich částech, se ale aktivně účastnil. Paragrafové znění vytvářel aparát londýnského exilu a posléze vlády v Praze a v politickém zadání se projevovaly i ostatní proudy zastoupené v londýnské a zejména košické vládě (tedy moskevském exilu, zejména KSČ).
Obsah |
Přehled
Dekrety vydané prezidentem Edvardem Benešem je možné rozdělit do tří částí:
- 1940–1944
- Tyto dekrety byly vydány v exilu v Londýně. Upravují především vytvoření československé exilové vlády a jeich orgánů (včetně armády) a jejich organizací.
- 1943–1945
- Vydány také v londýnském exilu. Upravují především převzetí kontroly osvobozeného území Československa od spojeneckých armád a organizace poválečné československé vlády.
- 1945
- Nová poválečná vláda byla vyhlášena v Košicích a sestávala ze stran sjednocených v Národní frontě pod rozhodujícím vlivem Komunistické strany Československa. Protože nový parlament ještě nebyl vytvořen, i rozhodnutí této vlády byla provedena dekrety prezidenta, ty byly vytvořeny vládou a podepsány Benešem. Vedle několika zákonů o znárodnění těžkého průmyslu mezi ně patří i velmi kontroverzní zákony spojené především s konfiskaci majetku etnických Němců a Maďarů [1].
V roce 1945 vyšlo ve Sbírce zákonů 98 nových dekretů a bylo republikováno 7 starých dekretů. Poslední má číslo 140/1945 Sb., o zřízení Vysoké školy politické a sociální v Praze, ze dne 26. října 1945.
Všechny dekrety prezidenta republiky byly po válce, 5. března 1946, ratihabovány (zpětně ratifikovány) Prozatímním Národním shromážděním ústavním zákonem č. 57/1946 Sb.
Dnešní diskuse
V současných politických sporech o platnost a účinnost „Benešových dekretů“ se tohoto spojení obvykle používá v užším smyslu pro skupinu poválečných dekretů upravujících odsun a konfiskaci majetku Němců a Maďarů.
Hlavním předmětem dnešní kritiky dekretů je jejich neslučitelnost s principy demokratického právního státu, zejména proto, že Benešovy dekrety postulují princip kolektivní viny (postiženy podle nich byly – s úzce vymezenými výjimkami – všechny osoby německé a maďarské národnosti), nerespektují presumpci neviny, diskriminují podle národnosti, zbavují občana státní příslušnosti bez jeho souhlasu a proti vůli, neumožňují mu svobodnou volby místa k životu a kladou na ty Němce a Maďary, kteří by chtěli získat stejná práva jako Češi a Slováci, nespravedlivé a nepřiměřené požadavky: zatímco Čechovi nebo Slovákovi k uchování jeho statusu a politických práv stačilo, aby s okupační mocí nekolaboroval a nedopustil se zrady, Němci a Maďaři museli proti fašismu otevřeně bojovat, což se v podmínkách Protektorátu a Slovenského štátu prakticky rovnalo sebevraždě a představovalo to smrtelné nebezpečí i pro rodinné příslušníky takového občana.
Zastánci dekretů poukazují na to, že jde opatření z historicky poměrně vzdáleného období, které má dnes jen malou relevanci (jde o „mrtvé bezpráví“, něm. totes Unrecht), že vyhnání Němců bylo stvrzeno velmocenskou dohodou v Postupimi a v době, kdy k němu došlo, nebyly postupy etnického čištění území pokládány za nic výjimečného: tak jako dnes již nelze přehodnocovat majetkové konfiskace po bitvě na Bílé hoře nebo vyhnání Židů z Egypta, není možné vracet se k více než půlstoletí staré historii. Dále poukazují na to, že zatímco v právních státech v době míru platí princip presumpce neviny, v době války a jako následek války, která je rozpoutána určitým státem či národem, platí princip kolektivní odpovědnosti. Dále je poukazováno na to, že německá menšina nebyla zbavena československé státní příslušnosti československými úřady až po druhé světové válce, ale že se jí sama zbavila již roku 1938, kdy se sudetští Němci stali říšskými příslušníky nacistického Německa, o což usilovali od druhé poloviny třicátých let prostřednictvím Sudetoněmecké strany (Heim ins Reich).
Související články
Reference
- Blumenwitz, D.: Benešovy dekrety z roku 1945 z hlediska mezinárodního práva, in: Střední Evropa 8, č. 26, Praha 1992 nebo in: Edvard Beneš a Střední Evropa, Praha 1994.
- Hanzlík, F.: Historické souvislosti přijetí Benešových dekretů a řešení otázky odsunu sudetských Němců, in: Politologický časopis roč. 2, č. 2, 1995.
- Kuklík, J.: Mýty a realita takzvaných Benešových dekretů. Dekrety prezidenta republiky 1940-1945. Praha 2002.
- Pavlíček, V.: O dekretech prezidenta republiky, in: Právní aspekty odsunu sudetských Němců. ÚMV, Praha 1995, pp. 29–55.