Benešovy dekrety
Kategorie: Dějepis (celkem: 620 referátů a seminárek)
Informace o referátu:
- Přidal/a: alois-matuska
- Datum přidání: 16. července 2006
- Zobrazeno: 3459×
Příbuzná témata
Benešovy dekrety
Prezidentské dekrety byly vydávány od roku 1940, tehdy exilovým prezidentem Benešem ve Velké Británii, až do ustavení Prozatímního Národního shromáždění do dne 28. 10. 1945. Bylo jich vydáno za toto období celkem 143, z toho 44 v zahraničí, tj. v průběhu války. Tyto dekrety byly formou zákonodárné činnosti v době ústavní nouze, kde nemohly působit ústavní orgány ČR. Při jejich dnešním hodnocení je třeba brát v úvahu historické i právní okolnosti jejich vzniku. Tehdejší Československo bylo první obětí totální války, rozpoutané Německem. Platnost všech dekretů (ústavních a ostatních) a jejich prohlášení od počátku za zákony a ústavní zákony, byla potvrzena a prohlášena ústavním zákonem z 28. 3.1946 (č. 57/1946 Sb.) Dnes je součástí našeho právního řádu už jen 57 dekretů, z toho 48 dekretů vydaných až po válce na území ČSR. Jsou výrazem kontinuity čs. státu a jeho právního řádu. Podobně svojí normotvornou činnost tehdy prováděly i jiné exilové vlády, například Polska, Nizozemí, Lucemburska, Norska a Belgie.
Dekrety prezidenta Beneše vycházely z mezinárodních dohod o reparacích a konfiskaci německého majetku v cizině, přijatých na konferencích na Krymu a v Postupimi. Dohoda o reparacích od Německa vstoupila v platnost 24. ledna 1946 a ČSR k ní přistoupila 17. května 1946. Podle Dohody si každá signatární vláda rozhodovala o formě, již sama při reparacích zvolí. Dohodou bylo také mezinárodně právně stvrzeno konfiskování majetku sudetských Němců. ČSR v roce 1945 tak zkonfiskovala majetek osob německé národnosti dvěma dekrety - č. 12 z 21. 6.1945 a č. 108 z 25. 10. 1945. Na dekret č. 12 ještě navazoval dekret č. 28 ze 20. 7. 1945 o osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu. Obdobně konfiskace majetku probíhaly například v Nizozemí, Belgii, Dánsku, Řecku a v Rakousku.
Znamená to tedy, že čs. vláda a prezident Beneš nepostupovali svévolně a protiprávně, ale v souladu s mezinárodním právem. Z vyčíslených válečných škod na ČR v celkové výši téměř 19,5 miliard dolarů bylo nakonec nahrazeno jen 91 miliónů dolarů, tj. pouze 0,4 procenta. Reakce některých kruhů na západ od našich hranic jsou nestoudné také proto, že v přijatých tzv. Pařížských dohodách (1954) se SRN zavázala, že nevznese v budoucnu žádné námitky proti opatření, která byla provedena proti německým majetkovým hodnotám v zahraničí nebo jinému majetku, zabavenému pro účely reparací nebo restitucí. Znamená to tedy, že němečtí občané nemohou vznést jakékoliv nároky vyplývající z opatření provedených z důvodu existence válečného stavu v Evropě. Platnost tohoto ustanovení tzv. Převodní úmluvy byla potvrzena i pro sjednocené Německo Dohodou čtyř vlád (tzv. Smlouva 4+2) o konečném uspořádání ve vztahu k Německu, podepsanou 12. 9. 1990.
Trochu odlišnou problematikou byl odsun osob německé národnosti z ČSR. To probíhalo na základě opatření z Postupimské konference v srpnu 1945. Vysídlení Němců z ČSR tedy mělo také jasnou oporu v mezinárodním právu a není předmětem Benešových dekretů. Článek XIII. Postupimské dohody stanovil, že německé obyvatelstvo nacházející se v Polsku, ČSR a také v Maďarsku, bude třeba přemístit do Německa. Toto mělo být prováděno spořádaným a humánním způsobem. Je ale smutnou skutečností, že poválečné emoce často způsobily i u nás zejména z počátku tzv. divoký odsun a také řadu excesů a osobních tragedií.
Vydání dekretů prezidenta Beneše tedy bylo i z hlediska mezinárodního práva legálním a legitimním aktem. V případě vysídlení většiny osob německé národnosti po válce z ČSR šlo z hlediska mezinárodního práva o součást sankcí a bezpečnostních opatření, tedy zase o výkon práva. Šlo tehdy o legitimní kroky vítězných mocností a jejich spojenců, k nímž Československo patřilo, které byly založeny na principu odmítajícím války jako prostředek národní politiky. Z toho vycházely i přijaté dekrety prezidenta Beneše a zpochybňovat je by pak ve svých důsledcích znamenalo zpochybňovat i výsledky druhé světové války a poválečného uspořádání v Evropě.
(Použito odborného tisku a publikovaných výsledků vládní expertizy k dané problematice)