Arcadius
Kategorie: Nezařazeno (celkem: 23179 referátů a seminárek)
Informace o referátu:
- Přidal/a: anonymous
- Datum přidání: 11. srpna 2008
- Zobrazeno: 1633×
- Licence: GNU Free Documentation License
- Seznam autorů a změn
- Vyloučení odpovědnosti
Příbuzná témata
Arcadius
Flavius Arcadius (377 – 1. května 408) byl východořímský císař, vládnoucí v letech 395 – 408. Jeho otcem byl římský císař Theodosius I. (vládl 379 – 395), matkou Aelia Flavia Flacilla († 386). Arcadius měl dva vlastní sourozence – bratra Honoria († 423) a sestru Pulcherii († 386), a tři nevlastní z manželství Theodosia I. s Gallou († 394) – bratry Gratiana († 394) a Ioanna († asi 394) a sestru Gallu Placidii († 450). Manželka Eudoxia († 450) porodila Arcadiovi čtyři dcery (Flavillu, Pulcherii, Arcadii a Marinu) a syna Theodosia, pozdějšího východořímského císaře Theodosia II. (vládl 408 – 450).
Obsah |
Dětství a mládí
Císařem byl Arcadius, k jehož učitelům patřil proslulý pohanský řečník Themistios, provolán již 19. ledna 383, kdy mu bylo nanejvýš šest let. Jednalo se o pouhou formalitu, zinscenovanou v souvislosti s oslavami pátého výročí Theodosiova nástupu na trůn (tzv. quinquennalie). V době války s uzurpátorem Eugeniem o jedenáct let později ustavil Theodosius svého syna oficiálně vladařem Východu, de facto se však Arcadius ujal panovnických povinností až po otcově smrti 17. ledna 395. Vládcem západní poloviny impéria se stal desetiletý Arcadiův bratr Honorius.
Vláda
V prvních měsících Arcadiova samostatného panování určoval politiku v Konstantinopoli vlivný císařův rádce Rufinus, jehož do této funkce dosadil již Theodosius I. Pod jeho vedením byl zahájen ostrý kurs proti pohanům a herezím a došlo i k vyostření vztahů se západní říší, kde místo nezletilého Honoria vládl vojevůdce Stilicho. Rufinus pověstný svou touhou po majetku si však na dvoře rychle získal řadu nepřátel a již 27. listopadu 395 byl v hlavním městě zavražděn. Jeho místo zaujal propuštěnec Eutropius, zastávající funkci praeposita sacri cubiculi. Již předtím se císař na Eutropiův nátlak oženil s Aelií Eudoxií, dcerou Franka Bautona, někdejšího magistra militum za Gratiana a Valentiniana II.
Rozpory mezi západní a východní říší, které pokračovaly i za Eutropia, vyvolávala otázka některých provincií v Illyriku, jež si nárokovaly obě strany. Hrála v nich i roli osobní nevraživost mezi Stilichonem a Eutropiem, jejíž odraz je patrný např. v některých dílech Claudianových. Nakonec ale vření mezi barbarskými pomocnými sbory v čele s Gótem Tribigildem a ohrožení ze strany perské říše donutily Arcadia hledat na západě spíše pomoc a to znamenalo obětovat Eutropia (popraven v červenci 399). Protože všemocný ministr vystupoval během své vlády proti soudním pravomocem biskupů a právu azylu, nepodporovala ho na konci ani církev.
Císař zůstal i v příštích letech pouhou loutkou ovládanou dvorskými klikami, ať už vedenými manželkou Eudoxií či prefekty pretoria Aurelianem a Anthemiem. Z četných vnitropolitických problémů té doby je třeba jmenovat aktivity vůdce Vizigótů Alaricha, jenž se již roku 395 vzbouřil proti autoritě císaře a znepokojoval obě poloviny impéria, pokus o převrat zinscenovaný v roce 400 Gótem Gainou a konflikt s biskupem Janem Zlatoústým, který skončil jeho vyhnanstvím (404).
Vojensky byla východní říše vážně oslabena masakrem osob germánského původu (sloužících hlavně v armádě) v souvislosti s Gainovým pučem. Jen výjimečně se dvůr pokusil zorganizovat obranu provincií postižených barbarskými vpády (např. v Libyi či Malé Asii). Přesto byla cesta k zásadní reorganizaci ozbrojených sil v některých směrech nastoupena.
Císař Arcadius zemřel v jednatřiceti letech 1. května 408 v Konstantinopoli a byl pohřben v Apoštolském chrámu po boku své již dříve zesnulé manželky. Idea dědičné monarchie byla tou dobou v říši tak pevně zakořeněna, že na trůn bez problémů nastoupil Arcadiův teprve sedmiletý syn Theodosius II.
Hodnocení
V soudobých pramenech i moderních pojednáních je Arcadius většinou popisován jako slabý panovník a nepříliš bystrý muž, ovládaný druhými. Vytýká se mu trestuhodná nečinnost v době, kdy bylo třeba bránit říši před vnitřními i vnějšími nepřáteli, přepjatá zbožnost atd. Již méně se zdůrazňují kladné stránky jeho osobnosti, např. vlídnost, a také fakt, že byl prakticky od dětství pod vlivem různých poručníků a rádců, kteří se jej snažili využívat.