Antropologie
Kategorie: Nezařazeno (celkem: 23181 referátů a seminárek)
Informace o referátu:
- Přidal/a: anonymous
- Datum přidání: 12. srpna 2008
- Zobrazeno: 7983×
- Licence: GNU Free Documentation License
- Seznam autorů a změn
- Vyloučení odpovědnosti
Příbuzná témata
Antropologie
Antropologie (z řeckého ???????? anthrópos člověk) je věda zabývající se člověkem, lidskými společnostmi, kulturami a lidstvem vůbec. Patří mezi vědy holistické – snaží se vytvořit celkový obraz člověka, zabývá se všemi lidmi ve všech dobách a zároveň také všemi rozměry lidství. Od anatomie se liší důrazem na funkční souvislosti a vývoj, od sociologie důrazem na jednotlivého člověka a snahou porozumět jeho náhledům, od etnografie snahou o zobecnění a postižení společného.
Obsah |
Rozdělení
Antropologie se tradičně dělí na dvě základní oblasti bádání se stejným předmětem, ale odlišnými metodami:
- Fyzická antropologie
- Kulturní a sociální antropologie.
Podle jiného rozdělení, které vzniklo pod vlivem Franze Boase ve 20. století v USA, tvoří obecnou antropologii:
- Fyzická či biologická antropologie, jež studuje lidské tělo, jeho vývoj a genetiku;
- Kulturní a sociální antropologie, jež zkoumá lidské společnosti a kultury a jejich rozmanité projevy s důrazem na přímé pozorování a terénní výzkumy;
- Lingvistická antropologie či sociolingvistika, čili studium vývoje jazyka a jeho společenských rolí;
- Archeologie, která zkoumá hmotné pozůstatky starých kultur.
Dějiny antropologie
Fyzickou antropologii jako srovnávací studium lidských ras založil německý anatom Blumenbach roku 1775 prací De generis humani varietate nativa (O vrozené rozmanitosti lidského rodu). Na něj navázal německý filosof Immanuel Kant, který svou prací Anthropologie in pragmatischer Hinsicht (Antropologie z pragmatického hlediska, 1798) založil antropologii jako celkové studium charakteristických rysů člověka vůbec. V průběhu 19. století postupně převážila přírodovědecká a evolucionistická stránka antropologie, z níž vzešly i neblaze proslulé rasové teorie.
O obnovu studia rozmanitých lidských společností a kultur se zasloužili zejména etnologové a lingvisté v první polovině 20. století, kteří si všímali jednak kulturní rozmanitosti a její evoluce, jednak funkčních souvislostí různých stránek archaických („promitivních“ či před-dějinných) společností. Vnějškový popis těchto pro Evropany těžko srozumitelných kulturních celků nahradila snaha o porozumění, nikoli z hlediska cizího pozorovatele, nýbrž očima samých účastníků, „domorodců“. V polovině 20. století vstoupil do antropologického studia strukturalismus (Claude Lévi-Strauss) jako jistá reakce na zjednodušující evolucionismus předchozí doby.
Od šedesátých let 20. století se antropologie prudce rozvíjí a větví do množství dílčích disciplin a proudů. S kritikou rasismu, kolonialismu, eurocentrismu a vůbec přezíravého postoje bělochů k jiným kulturám, k menšinám a diskriminovaným skupinám se antropologie stává kritickou disciplinou s velkým politickým nábojem. V posledních letech sílí snahy o těsnější spolupráci přírodních, sociálních a humanitních oborů, zejména při studiu evoluce společnosti, kultury a jazyka a hledání odpovědí na kritické problémy současného lidstva.
(Srv. Budil 2001; Soukup 2004)
Fyzická antropologie
Studuje hmotnou, fyzickou stránku člověka, ovšem s důrazem na celek lidského těla, na jeho funkční souvislosti a na jeho vývoj ontogenetický i fylogenetický. Mezi dílčí discipliny fyzické antropologie patří:
- auxologie studuje ontogenetický růst člověka
- forensní antropologie soudní a kriminologická aplikace antropologie
- genetika zkoumá dědičný materiál (genom) člověka
- osteologie studuje lidskou kostru a kosti
- kraniologie studuje lebky
- paleoantropologie studuje hmotné pozůstatky pravěkých lidí.
Předmět studia i metody fyzické antropologie úzce souvisejí s anatomií a dalšími lékařskými disciplinami, s archeologií a v současné době zejména s genetikou, která otevřela nové možnosti studia a identifikace živých tkání.
Antropologie a lidské rasy
Do fyzické antropologie patřilo od počátku i studium lidských ras, jež tvořilo v 19. století dokonce její hlavní náplň. Vzhledem ke zneužití rasových teorií, které vyvrcholilo v eugenice a v rasismu, panuje dnes k pojmu rasy značná nedůvěra. Jakkoli jsou určité nápadné tělesné znaky nepochybně dědičné (barva pleti, tvar nosu, vlasů a pod.), představují rozdíly spíše povrchní, které nic neříkají o intelektu a dalších schopnostech svých nositelů. Genetické studium člověka spolehlivě ukázalo, že míra příbuznosti mezi všemi lidmi nedovoluje dělit lidstvo na nějaké poddruhy či rasy a že genetické rozdíly uvnitř těchto skupin jsou daleko větší než mezi nimi. Naopak domnělé „rasy“ rasistických teorií („židé“ i „cikáni“ jsou z antroplogického hlediska nepochybně běloši) nemají žádný společný genetický základ a jsou to spíše menšinové kulturní skupiny, vytlačované na okraj (marginalizované), případně utiskované většinovou společností. (Srv. Beneš 1994; Soukup 2004).
Rasistické teorie mají společného jmenovatele – představu o přirozené nerovnosti lidí a nepřiznávání stejné lidské důstojnosti všem lidem bez rozdílu (v otrokářství byla snaha ospravedlnit nadvládu nad otroky, později byly zdůrazňovány rozdíly ve šlechtické a nešlechtické krvi, koloniální mocnosti měly potřebu ospravedlňovat svou imperiální politiku na základě rozdělení lidstva na nižší a vyšší rasy).
Ukazuje se, že než by popírání lidských ras bylo „sociálním konstruktem“, je pravdivé mnohem více to, že „sociálním konstruktem“ je jejich samotná existence.
Podíváme-li se do dějin rasistických projevů, snižujících lidskou důstojnost vybraných skupin, pak je třeba si všímat, že „vědecké“ ospravedlňování bývalo téměř pravidelně až druhotné. S rasisty je právě z tohoto důvodu nemožné vést argumentaci na základě vědeckých metod, protože se jedná především o vytvořenou ideologii.
Strach z používání pojmu rasa vedl například i k tomu, že objev nového léku, který vykazoval při testech odlišnou účinnost mezi bělochy a černochy, vzbudil naprostou senzaci. Někteří lékaři se ovšem pojmu rasa nijak nebrání a poukazují na výskyt některých chorob v závislosti na rase. (Srv. Kokaisl 2007).
Kulturní a sociální antropologie
- Hlavní článek: Kulturní a sociální antropologie
Generace misionářů, cestovatelů a etnografů za více než tři staletí nashromáždily nesmírné bohatství etnologického a lingvistického materiálu, který udivuje především rozmanitostí možných uspořádání lidských vztahů a společenství. Zatím co etnologie 19. a 20. století zdůrazňovala tyto nepřekonatelné rozdíly, kulturní a sociální antropologie se snaží tento materiál uspořádat a pochopit. Snaží se pronikat ke smyslu rituálů, vyprávění a mýtů, společenských zvyků a institucí, které cizího pozorovatele zarážejí svojí až bizarní pestrostí.
Jakmile si však antropologové uvědomili, že jejich smysl nemohou odhalit ze svých hledisek, nýbrž musejí se na něj ptát svých „domorodých“ informátorů (etnometodologie), začaly se pod zdánlivou absurdností jednotlivých jevů objevovat stopy společné lidské zkušenosti. Protože zkoumané „primitivní“ společnosti byly většinou daleko jednodušší než společnosti moderní, dají se z této zkušenosti vytěžit velmi cenné klíče k pochopení základních kulturních rysů a institucí našich společností. Studium starých a „primitivních“ společností tak není jen studiem minulosti, ale snahou o hlubší pochopení současnosti z jejích dávných kořenů.
Od poloviny 20. století archaické společnosti velmi rychle mizí a ty zbývající se právem brání být zkoumány jako nějaké kuriozity. Pozornost současných antropologů se tak obrací ke zkoumání okrajových skupin, menšin a subkultur uvnitř moderních společností. Vybaveni znalostí a chápáním archaických společností mohou lépe identifikovat skutečné problémy ve střetech většinových společností s jejich menšinami a imigranty, navrhovat a monitorovat strategie jejich začleňování do společenského provozu a přitom podle možností chránit jejich vlastní kultury před úplnou asimilací.
Po nedobrých zkušenostech např. s indiánskými rezervacemi v USA dnes víme, že při stále masivnějším setkávání lidí různých kultur nezbývá než hledat choulostivou rovnováhu, střední cestu akulturace mezi segregací a asimilací, která by menšiny ze společnosti nevyřazovala, a přitom jim pomohla zachovat jejich vlastní identitu a kulturní bohatství.
(Srv. Budil 2001; Hrdý 2000; Lévi-Strauss)
Dílčí obory a školy
- Antropologie města studium městských populací a subkultur
- Antropologie práva právní instituce archaických společností
- Antropologie cestovního ruchu turismus jako kulturní proces
- Antropologie náboženství studium náboženství z hlediska jeho role pro člověka a společnost
- Divadelní antropologie člověk jako herec, prezentace
- Ekonomická antropologie hospodaření archaických společností
- Etnografie studium jednotlivých kultur a subkultur
- Etnologie srovnávací studium kultur
- Etologie člověka lidské chování, mimika, gesta
- Feministická antropologie člověk z hlediska genderu
- Filosofická antropologie propojuje vlastní zkušenost s tím, co o člověku ví věda
- Folkloristika národopis, starobylé zvyky v moderních společnostech
- Lingvistická antropologie, sociolingvistika, jazyk a společnost
- Politická antropologie vznik a vývoj moci, vládních systémů
- Psychologická antropologie
- Teologická antropologie teologický pohled na člověka
- Vizuální antropologie
- Evolucionistická antropologie snaží se vystopovat vývojové linie kultur
- Difuzionistická antropologie šíření kulturních prvků jako hybná síla kulturního vývoje
- Funkcionalistická antropologie všímá si fungování a účelu institucí a zvyklostí
- Strukturální antropologie studuje strukturní podobnosti různých společností
- Symbolická antropologie zkoumá vznik, význam a funkce symbolů
Odkazy
Reference
Související články
- Archeologie
- Etnografie
- Etnologie
- Kulturní a sociální antropologie
- Filosofická antropologie
- Seznam antropologů
- Seznam českých antropologů
- Seznam fyzických antropologů a paleoantropologů
kkk | 30. prosince 2016