Anne-Jean-Marie-René Savary
Kategorie: Nezařazeno (celkem: 23181 referátů a seminárek)
Informace o referátu:
- Přidal/a: anonymous
- Datum přidání: 11. srpna 2008
- Zobrazeno: 1460×
Příbuzná témata
Anne-Jean-Marie-René Savary
Anne Jean Marie René Savary, vévoda de Rovigo, (26. dubna 1774 v Marcq poblíž Vouziers, Francie - 2. června 1833 v Paříži) byl francouzský generál a politik, jeden z císaři Napoleonovi Prvnímu nejvěrnějších.
Život
Savary byl třetím synem vojáka, kdysi důstojníka v sedanské pevnosti. Nikoho nepřekvapilo, když i mladý René vstoupil roku 1790 do královské armády jako prostý voják. V revolučním varu pak rychle postupoval, když se účastnil všech tažení rýnské armády pod velením slavných generálů Custinea, Pichegrua a Moreaua a dosáhl hodnosti kapitána. Roku 1798 se účastnil Bonapartovy egyptské výpravy v hodnosti velitele praporu pod přímým velením legendárního generála Desaixe. Po návratu se stihl účastnit bitvy u Magenga (14. června 1800), byl povýšen na brigádního generála a velel gardovémun četnictvu. Od roku 1802 vedl tajnou policii Napoleona Bonaparte. V těchto rolích velel profesionálně dokonale bleskové akci vedoucí k zatčení vévody d´Enghien v Ettenheimu (tehdy Badensko) a jeho transportu do Paříže. Ve vévodově odsouzení a zastřelení však nebyl hlavním viníkem. Již jako divizní generál (1805) účastnil se pak bojů v tažení proti III. a IV. koalici včetně bitvy u Slavkova (2. prosince 1805) a bitvy u Jeny (14. října 1806). Po bitvě u Pultusku (26. prosince 1806) převzal velení 5. sboru za zraněného maršála Lannese a po bitvě u Eylau (8. února 1807) tímto sborem kryl přístup k Varšavě. Této role se zhostil výborně a porazil Rusy v bitvě u Ostrolenky (16. února 1807). Po bitvách u Heilsbergu (10. června 1807) a u Friedlandu (14. června 1807) byl Savary nobilisován s titulem vévoda z Roviga a brzy poté i guvernérem Východního Pruska. Po Tylžském míru (7. července 1807) pak byl jmenován prvním vyslancem císařské Francie v Rusku a krátce pobyl v Sankt Petěrburgu (v listopadu 1807 byl nahrazen Caulaincourtem). Roku 1808 velel ve Španělsku a roku 1810 po odvolání zrádného Foucheho stal se jeho nástupcem ve funkci ministra policie. Tento post zastával až do Napoleonovy abdikace (3. června 1810 – 1. dubna 1814). Doprovázel Marii-Louisu na zámek Blois a pak během první restaurace se zcela stáhl do soukromí. Po návratu Napoleona z Elby se jako jeden z prvních hlásil opět do služby a byl jmenován pairem a vrchním velitelem četnictva. Po bitvě u Waterloo (18. června 1815) se neustále pohyboval v bezprostředním okolí císařově a byl jeho ochráncem, tajemníkem, sekretářem i diplomatem. Doprovázel jej do přístavu Rochefort v úmyslu doprovázet jej do exilu (cíl ostrov Svaté Heleny nebyl ještě znám). Byl však na palubě Bellerophonu zatčen a odvlečen na ostrov Malta.
Roku 1816 se mu zdařil útěk do Turecka (Smyrna dnes Izmir), kde se pokoušel s malým úspěchem věnovat obchodu. Roku 1817 odjel do Rakouska, aby mohl intensivně bojovat za revokaci procesu, který jej v Paříži za nepřítomnosti 26. prosince 1816 odsoudil k trestu srmrti za roli při popravě vévody d´Enghien. V Rakousku sídlil v Grazu (Štýrský Hradec) a byl sledován policií. V červnu 1818 se mu zdařil návrat do Smyrny, odkud se dobrovolně vrátil do Paříže a v novém soudním procesu byl osvobozen. Přes své přání, aby mohl opět vstoupit do armády zůstal mimo službu a od roku 1823 žil v Římě. Až králem Ludvíkem Filipem byl 1. prosince 1831 jmenován velitelem armády v Alžírsku. V této funkci sice slavil určité vojenské úspěchy a s nadšením podporoval kolonisaci, ale zdravotní problémy jej přimněly roku 1833 k rezignaci a návratu do Paříže, kde téhož roku zemřel.
René Savary byl schopným vojákem i dobrým ministrem, ale ze všech vlastností vyniká především jeho neintrikující věrnost císaři Napoleonovi, kterou projevil ve všech dobách ve všech funkcích, které zastával a která byla známa již jeho okolí i Napoleonovi samému. Patří k nejsvětlejším osobnostem Napoleonské legendy.