Amplituda pravděpodobnosti
Kategorie: Nezařazeno (celkem: 23179 referátů a seminárek)
Informace o referátu:
- Přidal/a: anonymous
- Datum přidání: 11. srpna 2008
- Zobrazeno: 1766×
- Licence: GNU Free Documentation License
- Seznam autorů a změn
- Vyloučení odpovědnosti
Příbuzná témata
Amplituda pravděpodobnosti
V kvantové mechanice je amplituda pravděpodobnosti komplexní číslo přiřazené neurčitému nebo neznámému procesu nebo veličině. Pravděpodobnost, že daný proces nastane je pak udána jako čtverec absolutní hodnoty amplitudy pravděpodobnosti.
Amplitudu pravděpodobnosti nelze přímo měřit.
Amplituda a hustota pravděpodobnosti
Ke kvantovému stavu s vlnovou funkcí ? lze přiřadit hustotu pravděpodobnosti jako 
, neboli | ? | 2. Tato veličina se v kvantové fyzice často označuje jako hustota pravděpodobnosti.
- amplituda pravděpodobnosti:
- hustota pravděpodobnosti:
Například vlnová funkce ? přiřazuje každé možné poloze částice v prostoru hustotu amplitudy pravděpodobnosti, hustota pravděpodobnosti nalezení částice v daném bodě je tedy |?|2, resp. .
Interpretace
Podle Feynmanova přístupu ke kvantové mechanice lze jednotlivým procesům, které mohou v daném experimentu nastat, přiřadit amplitudy pravděpodobnosti. Pokud může daný proces nastat více způsoby, kde každý způsob má přiřazenu amplitudu pravděpodobnosti, pak v případě, že v principu nemůžeme rozlišit, jakým ze způsobů proces nastal, je amplituda pravděpodobnosti procesu dána jako součet amplitud pravděpodobností jednotlivých způsobů. Pokud jsme schopni jednotlivé způsoby rozlišit, pak pravděpodobnost procesu je součtem pravděpodobností jednotlivých způsobů. Například ve dvouštěrbinovém experimentu pokud neumíme rozlišit, kterou štěrbinou částice proletěla, sčítáme amplitudy pravděpodobnosti průletu každou štěrbinou a pozorujeme interferenci. V případě, kdy rozlišit umíme, sčítáme pravděpodobnosti průletu jednotlivými štěrbinami a interferenci nepozorujeme.
Skutečnost, že vlnová funkce představuje amplitudu pravděpodobnosti a její čtverec hustotu pravděpodobnosti pochází od Maxe Borna, který byl za tuto práci v roce 1954 oceněn Nobelovou cenou.