Amalgám
Kategorie: Nezařazeno (celkem: 23179 referátů a seminárek)
Informace o referátu:
- Přidal/a: anonymous
- Datum přidání: 11. srpna 2008
- Zobrazeno: 5398×
- Licence: GNU Free Documentation License
- Seznam autorů a změn
- Vyloučení odpovědnosti
Příbuzná témata
Amalgám
Amalgámy jsou kapalné nebo pevné slitiny rtuti (případně gallia) s jedním nebo několika kovy, například se sodíkem, stříbrem, zlatem, zinkem, mědí, cínem, kadmiem či olovem. Lze je připravit většinou přímým stykem rtuti s kovem.
Obsah |
Objev
Amalgámy začal využívat již v roce 1826 francouzský zubař Auguste Taveau. Vytvořil středně tuhou pastu složenou ze stříbra a rtuti, která dobře vyplnila zub a pak v něm ztuhla do potřebného tvaru. Taveauovy plomby byly sice levnější než tehdy používané zlaté fólie a snadněji se s nimi pracovalo, avšak měly vážné nedostatky. Při tuhnutí tento první amalgám značně zvětšoval svůj objem (dnes je jeho mírné rozpínání výhodou) a buď ze zubu přečníval a bránil dobrému skusu (tehdy ještě neexistovaly vhodné nástroje pro jeho snadné zbroušení), nebo dokonce zub vnitřním pnutím roztrhl. Taveauova „stříbrná pasta“ proto nebyla mezi lidmi příliš populární.
První amalgám se v Evropě příliš neuchytil, a tak napadlo bratry Crawcoury otevřít si ordinaci v New Yorku. Nebyli to údajně příliš dobří odborníci, ale spíš skvělí obchodníci, kteří vsadili na sílu reklamy, s kterou slavili obrovský úspěch. Jejich popularita se příliš nelíbila ostatním zubařům, kteří je nejdříve veřejně obvinili z nemorálnosti a profesionální neschopnosti a označili je za pouhé šarlatány, a když to nepomohlo, tak napadli materiál, který bratři k výplním používali. Prohlásili, že amalgám se nehodí na plomby, poněvadž je zdraví škodlivý, tudíž se nesmí dostat lidských úst. Zdůrazňovali, že rtuť tím, jak z plomby postupně vyprchává, způsobuje v těle velké škody. Kvůli útoku odborné veřejnosti museli bratři Crawcourové opustit město. Od té doby se amalgámu již nedotkl žádný „slušný“ zubař, aby nepoškodil své dobré jméno. Kampaň proti tomuto materiálu dále pokračovala. Nemoci s neznámými příčinami byly připisovány amalgámovým plombám. Někdo dokonce tvrdil, že amalgám způsobil několik případů ochrnutí, byl prý i příčinou nejrůznějších krčních chorob a dokonce i tuberkulózy.
Mnozí lékaři však věřili v budoucnost amalgámu. Předsudků, i když nepodložených, bylo mnoho. Například ještě v roce 1843 zástupci Americké zubařské společnosti zakazovali použití amalgámu. Někteří dentisté byli vyloučeni z Lékařské společnosti, protože ho veřejně začali používat. Našli se i lékaři, kteří amalgám na veřejnosti odsuzovali, ale pak ho tajně na svých pacientech používali. Místo argumentů podložených důkazy se v kampani proti amalgámu začala používat mediální propaganda. Objevovala se opravdu zvláštní prohlášení: v roce 1874 napsal Dr. Payne v časopise Dental Cosmos: „Ani asijská cholera, ani černé neštovice, ba dokonce ani malárie nezpůsobily tolik škody jako jedovatý amalgám.“ Přitom v té době logicky nemohl být amalgámem „postižen“ ani zlomek z počtu lidí sužovaných těmito nemocemi. Situace se obrátila až v 70. letech 19. století, kdy se jeden z nejslavnějších amerických zubařů Joseph Foster Flag zcela jednoznačně vyslovil pro amalgám. Prohlásil, že po letech pokusů s různými druhy této slitiny došel k závěru, že zuby vyplněné amalgámem vydrží mnohem déle než s jakoukoli jinou výplní včetně zlata. Od konce devatenáctého století byl amalgám na mnoho desetiletí nejpoužívanější plombou.
Amalgámy
Amalgám zlata
Vzniká pří tzv. amalgačním způsobu těžby zlata, kdy je rozemletá hornina kontaktována s elementární rtutí. Vzniklý kapalný amalgám zlata je po oddělení horniny pyrolyzován a rtuť prostě odpařena, což znečišťuje životní prostředí, nebo je zpátky vrácena do procesu. Část rtuti se ovšem dostane do atmosféry. Rtuť se z tohoto amalgámu odpařuje při teplotě přes 300 °C a zbude ryzí zlato. Pro těžbu zlata se ročně spotřebuje asi 800 tun rtuti, zejména v Africe, jižní Americe nebo Asii. [1]
Sodíkový amalgám
Vzniká při elektrolýze roztoku se sodíkovými kationty na rtuťové katodě. Používá se dále při výrobě hydroxidu sodného.
Použití
Dentální amalgámy
Používají se jako velmi odolná výplň zubu po odstranění zubního kazu. Jde o slitinu rtuti se stříbrem, mědí a cínem v poměru 1 dílu rtuti ku 1 dílu ostatních kovů.
Dentální amalgám musí splňovat řadu přísných kritérií:
- Rychlost tuhnutí musí být taková, aby lékař měl dostatek času plombu do zubu správně zasadit a mechanicky upravit, současně by však již po hodině až dvou měla být natolik tvrdá, že ji pacient může používat (kousat na ošetřený zub). Celkově amalgám tvrdne po dobu přibližně 24 hodin.
- Během tvrdnutí nesmí docházet k velkým rozměrovým změnám amalgámu – při expanzi by hrozilo roztržení zubu, při zmenšení objemu by plomba vypadávala.
- Amalgám musí být co nejvíce chemicky odolný vůči prostředí v lidských ústech, aby nedocházelo k uvolňování rtuti a zbylých kovů do organismu.
V dnešní době se hodně uvažuje o zrušení zubních amalgámů, protože si vědci nejsou jisti, jestli poškozují zdraví nebo ne. Je sice zjištěno, že to není zdroj pomalé otravy organismu, který v masovém měřítku způsobuje určitý typ chronického či akutního onemocnění, ale může být zodpovědný za spoustu spolu nesouvisejících příznaků jako jsou deprese, únava apod. Proto se hledají náhrady jako například plastické polymery, skloinomerní cementy a novější materiál ARISTON pHc.
Paradoxně zubní amalgámy nejvíce ohrožují lidi, kteří bydlí v okolí krematorií. Rtuť se totiž za běžně teploty z používaných zubařských slitin prakticky neuvolňuje a riziko pro samotného pacienta je tak minimální. Naopak při značně vysokých teplotách, které jsou potřebné pro dokonalé zpopelnění zemřelého, se do atmosféry dostává rtuť z amalgámu prakticky kvantitativně. Dochází tak k postupnému narůstání obsahu rtuti v blízkém okolí krematoria, protože vypařená rtuť po ochlazení opět kondenzuje a sorbuje se atmosférický prach, ukládá se v půdě a dostává se tak i do potravního řetězce při konzumaci rostlin. V současné době proto zdravotní pojišťovny v některých státech plně hradí výměnu amalgámových zubních plomb za polymerní, plastické.
Světová spotřebuje rtuti pro zubní amalgámy činí přes 300 tun ročně, z toho 27 členských států EU spotřebuje za rok asi 125 tun. Každý rok končí v zemích EU asi 30 tun rtuti z dentálních amalgámů v půdě, 24 tun ve vodě a 23 tun v ovzduší. [2]
Norsko od 1. ledna 2008 používání dentálních amalgámů zakázalo.[3]
Chemická analýza
Rtuť je preforována jako elektroda na analýzu kovů pomocí polarografie. Amalgámy usnadňují redukci kovových iontů ve vodném roztoku, což normálně není možné, protože mají více negativní redukční potenciál než vodný roztok.
Organická chemie
Amalgámy jsou používány pro zvýšení reaktivity kovů. Amalgamát hořčíku usnadňuje Grignardovu reakci. V Barbierově reakci a dalších reakcích využívajících hliník je nezbytný, protože povrchový oxid dělá hliník nereaktivním.
Těžba kovů
Rtuť je využívána k těžbě zlata a stříbra, jelikož s nimi lehce tvoří amalgám. Při rýžování byla používána k oddělení zlata od ostatních těžkých kovů.
Potom, co byl všechen použitelný kov vytažen z rudy, protekla rtuť dlouhým měděným žlabem, na němž vytvořila tenkou povrchovou vrstvu. Do žlabu se potom dala ruda a zbytek zlata v ní vytvořil s rtutí amalgám. Tento nátěr byl občas seškrabán, destilací z něho byla odstraněna rtuť a tím se získalo zlato.
Amalgamace byla poprvé použita na těžbu stříbra v Mexiku v roce 1557.
Dnes byla těžba zlata a stříbra pomocí rtuti nahrazena jinými metodami kvůli únikům rtuti do životního prostředí. Amalgamace je pořád používána jen v omezeném měřítku k rýžování zlata, obzvláště v rozvíjejících se zemích, hlavně v Brazílii.
Odkazy
Související články
Reference
- ? M. Šuta: Jak se (taky) rodí zlato http://suta.blog.respekt.cz/c/23370/Jak-se-taky-rodi-zlato.html
- ? M. Šuta: Dám či nedám (si) amalgám? http://suta.blog.respekt.cz/c/22884/Dam-ci-nedam-si-amalgam.html
- ? M. Šuta: Dám či nedám (si) amalgám? http://suta.blog.respekt.cz/c/22884/Dam-ci-nedam-si-amalgam.html