William Shakespeare

Kategorie: Literatura (celkem: 308 referátů a seminárek)

Informace o referátu:

  • Přidal/a: anonymous
  • Datum přidání: 27. července 2006
  • Zobrazeno: 4440×

Příbuzná témata



William Shakespeare

Dalším představitelem alžbětinského dramatu, který se také podílel na formování „základů novověkého dramatu“ je bezesporu William Shakespeare. William Shakespeare patří mezi největší světové dramatiky všech dob. Podařilo se mu spojit v organickou jednotu tři fundamentální prvky, jež vytvořily podstatu alžbětinského divadla: způsob jevištního provedení, nároky diváků a rozvoj dramatické literatury. Shakespeare byl velmi odlišný od svých současníků, neboť neabsolvoval žádnou známou anglickou univerzitu ani nežil příliš bouřlivým životem jako např. Marlowe. Narodil se ve Stratfordu nad Avonou roku 1564 a v tomto městě také získal základní vzdělání. S největší pravděpodobností navštěvoval „scholy grammaticalis“ – školu, kde se vyučuje především základům latiny. Bohužel o Shakespearově životě toho příliš nevíme a proto níže uvedené informace vycházejí pouze z hypotéz. V osmnácti letech se oženil a narodily se mu děti – roku 1583 dcera, roku 1585 dvojčata. Nevíme, kdy a proč odešel Shakespeare do Londýna, ani co dělal v době svého mládí ve Stratfordu. Ovšem v roce 1599 už byl zapsán jako spoluvlastník divadla The Globe (Zeměkoule), kde až do svého odchodu z Londýna hrál.Svou dramatickou tvorbu zahájil zřejmě roku 1590 hrou Titus Andronicus. Po dokončení této hry se podílel na historických hrách Jindřich IV. A Richard III. Tím začalo první období Shakespearovy tvorby, v němž důvěra ve společenskou stabilitu i historický optimismus vyjadřují rozhodně a přesvědčivě renesanční sebevědomí spoléhající na síly a schopnosti člověka. V Shakespearových historických hrách se z chaosu a rozpadu starého řádu zdvihá nová perspektivní podoba společnosti. Snad nejlépe se to podařilo vyslovit v Jindřichu IV. Je to mohutná freska, kde se obrazy z vrcholů dějin střídají s obrazy jejich dna. Znamenitá je především postava rytíře Falstaffa – tlučhuby, chvastouna, zbabělce, příživníka a přitom přitažlivého milovníka životních slastí. Dramata tohoto období nesou ještě stopy mnoha cizích vlivů – jsou to Shakespearova léta učednická a tovaryšská. Richarda III. Jistě poznamenal Marlowův „nadčlověk“. Titus Andronicus stojí na půdorysu oblíbené tragédie pomsty, Komedie plná omylů je pod přímým vlivem Plauta a Zkrocení zlé ženy zase vychází z komedie erudity – zejména z Ariosta. Ale už se také začíná plnou silnou projevovat mohutnost a jedinečnost Shakespearova talentu. Potvrzují to především veselohry vzniklé mezi lety 1595 – 99: Sen noci svatojánské, Mnoho povyku pro nic, Jak se vám líbí a Večer tříkrálový. Komedie se jimi stala „veseloherním dramatem“ – lyrické pasáže střídá brilantní slovní vtip, postavy dravě, temperamentně jednají ve vypjatých situacích. Celek byl pak prodchnut duchem bytostného životního optimismu, jenž byl skutečně hlubokým výrazem renesance. Není asi náhodou, že v této době napsal Shakespeare svou patrně nejlepší tragédii: Romea a Julii. Přes žánrovou rozdílnost její vášnivý lyrismus a nezkrotitelná, prudká touha i vůle jejích postav rostou zřejmě z týchž kořenů jako podoba veseloher.
Na přelomu 16. A 17. Století začalo druhé Shakespearovo tvůrčí období. Renesance „zesmutněla“, zostřuje se dramatikův vhled do rozporů světa, zvyšuje se jeho smysl pro bezvýchodnost nesnesitelných situací. A počátku této řady byl Julius Caesar, ale zároveň s ním Shakespeare dokončoval Hamleta a na obzoru byly tragédie Othello, Král Lear, Macbeth. Na těchto textech se divadla na celém světě znovu a znovu pokoušejí interpretovat svou současnost, projít toutéž cestou, kterou šel Shakespeare: prozkoumat smysl a možnosti jednání člověka zároveň odkrýt hlubiny jeho vnitřního světa. „Technika“, s níž Shakespeare napsal Othella, je v tomto směru až školsky názorná. Jago ve svých monolozích v první části hry předestře před divákem všechnu svou nenávist k Othellovi a naznačí i způsoby, jak chce dosáhnout své pomsty. A pak už nezbývá než sledovat, zda a jak se mu jeho záměry podaří. Macbeth se rozběhne na samé vrcholy, vraždou sáhne až po koruně. Právě v tom okamžiku se ale vnitřně zhroutí, svět se mu proměňuje v povídku vyprávěnou idiotem. Král Lear pro své potěšení a z libovůle rozdělí svou říši mezi dcery a vzdá se vlády. Jeho rozhodnutí však byl mylné, a jeho jednání proto nesmyslné. Teprve když Lear zešílí – těsně před smrtí, dobírá se moudrosti. Toto téma se ještě umocňuje podobným osudem mocného šlechtice Glostera, jenž prohlédne teprve tehdy, když je slepý. Jsou to lidé, kteří se vlastními rozhodnutími a vlastním jednáním přivedou do nesnesitelné situace a teprve potom uvidí sami sebe i skutečnost v nahotě pravdy.
Hamlet, který uvedlo ND v roce 1886, celou tuto linii završuje. Jeho rozhodujícím a základním cílem je prozkoumat smysl lidského jednání. Hamlet si klade otázku, zda je možné vůbec žít ve světě plném zla a nízkosti a zda lze v tomto světě vůbec něčeho pozitivního dosáhnout.
V poslední fázi své tvorby se Shakespeare snažil stvořit jakousi vizi jiného, alternativního světa, v němž jednání má šanci přinést štěstí, zvítězit nad zlem. Vznikl vysněný, vymyšlený, neskutečný a často nadpřirozený svět her jako je Cymbelín, Zemní pohádka, Bouře.

Sen noci svatojánské

Sen noci svatojánské je po Romeovi a Julii druhou nejhranější hrou Williama Shakespeara na českých jevištích. Není divu: má v sobě fantastické ovzduší pohádky s kroužením víl a elfů, jimž vládnou Oberon a Titánie, v němž řádí skřítek Puk a kde se dějí zázračné věci. Po potření očí šťávou z květiny člověk posedle miluje první bytost, již potká. Tomuto kouzlu podlehnou čtyři milenci v hustém a divokém lese - a chvíli to trvá, než se všechno zase dá do pořádku. Zatím projdou řadou situací humorných i vážných. Zvláštní půvab má skupina athénských řemeslníků, ochotníků se všemi ochotnickými chybami a vadami, kteří v lese chystají své představení o velké lásce Pyrama a Thisbe. Tím je řečeno vše: Sen noci svatojánské je o lásce ve všech podobách - a to je snad největší důvod jeho oblíbenosti.

Hamlet

Východisko dramatu je neobyčejně jednoduché - duch Hamletova otce, oběti vraždy, osobně vypovídá o pachateli a ukládá Hamletovi způsob, jak vraždu pomstít. Svědectví otcova ducha o vraždě je nepochybné. Hamlet přesto pochybuje a pomstu odkládá. Nezpochybnitelné je zpochybněno - v tom je genialita Shakespearovy hry. Jeden konkrétní zločin vyvolává otázku, jaký je smysl lidského jednání, zda svými činy může člověk účinně zasáhnout do společenského dění, ovlivnit chod dějin a zda mu to může přinést vyrovnání se se sebou samým. Proto je každá dobrá inscenace Hamleta odpovědí na nadčasové problémy, které prožívá kterákoli určitá generace v kterékoli určité době.

Cymbelín

Cymbelín je řazen k těm hrám Williama Shakespeara, které dnes bývají nazývány dramatickými romancemi. Britský král Cymbelín má dceru Innogenu, kterou slíbil provdat za syna své druhé manželky - nevlastní matky Innogeny. Ale Innogena si vezme římského občana Posthuma Leonata. Král se rozzuří, zavře Innogenu do vězení a Posthumus musí odejít do vyhnanství.



HOVNA
ÁTMO | 14. prosince 2006
JE TO FÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉF
Re: HOVNA
| 21. února 2015
kokote
Bárbínka | 02. května 2007
Ahoj váše strányk my hodně pomohly při literatuřa a určitě se sem ještě alespon milionkrát vrátím!! :-)
summer dream
jarka | 03. května 2007
hodlate nekdy v budoucnu žnapsat a zverejnit zde rozsahlejsi referat o snu noci svatojanska
Re: summer dream
Craigie | 08. května 2008
Si ho sama přečti a napiš si o tom, agresivní lemro
Nový příspěvek


Ochrana proti spamu. Kolik je 2x4?



Na-mobil.cz

Spřátelené weby