Vývoj křesťanství

Kategorie: Dějepis (celkem: 620 referátů a seminárek)

Informace o referátu:

  • Přidal/a: anonymous
  • Datum přidání: 23. září 2006
  • Zobrazeno: 6793×

Příbuzná témata



Vývoj křesťanství

Vývoj křesťanství

Prvotní křesťané byli všichni Židé a prvním křesťanským centrem byl Jeruzalém. Mnoho nežidovských osob přitahoval už monoteismus židovství a v křesťanství se jim nabízela cesta, jak skloubit židovské a řecké názory. Velmi důležité bylo rozhodnutí křesťanů, že nežidovští stoupenci Ježíše by neměli přestupovat na židovskou víru. Znamenalo to, že noví křesťané (kteří měli brzy většinu) měli zcela odlišný životní styl než první stoupenci Ježíše.
Křesťanství se z Palestiny šířilo všemi směry, ale nejrychleji v římské říši, kde se muselo vyrovnat s řeckou filozofií a nepřátelstvím lidu (a později i úřadů). Přestože se křesťanství rozvíjelo v jednotlivých obcích, proces souhlasné tradice dal vznik učení, které bylo pokládáno za obecné (katolické) a pravověrné (ortodoxní). K definování a stanovení křesťanského učení se používalo metody řecké filozofie, diskuse. Po roce 313 začal římský stát podporovat křesťanství a nakonec je přijal za státní náboženství. Císařové si obvykle přáli náboženskou jednotu, a tak bylo „katolické“ a „ortodoxní“ učení uznáváno státem.
Koncem 1.století už měla církev mnoho stoupenců v Malé Asii až k jižní Indii, Makedonii, Řecku a Římě. Na jejím rozšíření měl velkou zásluhu především Pavel, první významný křesťanský misionář. Pavel také začal šířit radostnou zvěst o Ježíšovi, evangelium. Jako římský občan plně využil možností, daných uplatňováním zákona o spravedlnosti, jež pramenily z „římského míru“ i snadnosti dorozumění prostřednictvím řečtiny a privilegovaného postavení židovské církve.
Nová církev, kterou založil, se hned ujala hlásání evangelia, takže ke konci 2. století se už její působení rozšířilo po celém Středomoří, do Egypta a severní Afriky a dokonce až na území dnešní Francie. Křesťanství přinášelo opravdový důvod k životu: život na tomto světě i naděje na život posmrtný.

Šíření církve
Tyto úspěchy však nebyly dosaženy bez obětí. Pronásledování bylo v této době velmi časté a nejednou vedlo i k hádkám a rozporům, které rozdělovaly a oslabovaly církev. V mnoha případech nenapravitelně.
Avšak vydáním Ediktu milánského r. 313 císař Konstantin I. pronásledování oficiálně ukončil. Křesťanství bylo vzato na vědomí a zanedlouho se stalo státním náboženstvím. Na jedné straně zaplatila církev za spojenectví se státem velkou cenu: až dosud byli křesťané pronásledovanou menšinou, od této chvíle bylo naopak velmi výhodné stát se křesťanem, ať už z politických, ekonomických či společenských důvodů. Na druhé straně toto spojenectví, nejprve díky Svaté říši římské a později i prostřednictvím národních církví, přineslo rozkvět západní křesťanské kultury a křesťanství vůbec.
Jak rostla římská říše, rostla i moc hlav křesťanské církve – papeže v Římě a patriarchy v Konstantinopoli, ale i jejich boj o svrchovanou moc. V roce 1054 pak vyobcoval papež konstantinopolského patriarchu z církve a ten udělal totéž jemu. Tímto aktem byla oficiálně oddělena řecká a latinská církev. Začaly tak vedle sebe existovat současně východní ortodoxní řecko-katolická církev a západní římsko-katolická, což dnes bývá označováno jako velké východo-západní schizma.

Křesťanství a Evropa
Po zhroucení Říma pokračovala říše na východě v Cařihradě až do roku 1453, ale její východní provincie postupně dobývali muslimové. Postup drasticky snížil počet křesťanů i ve Střední Asii. Ale do roku 1000 se většina kmenů od Irska po Rusko pokřesťanštila, některé pod římským, některé pod řeckým vlivem. K tradicím kmene se přidala římská nebo řecká kultura a vytvořily se odlišné křesťanské civilizace západní Evropy a Ruska.
Jazykové a kulturní rozdíly způsobily, že se východní a západní křesťanství od sebe vzájemně vzdalovalo. Západní křesťané používali latinu a obraceli se k Římu; východní křesťané používali řečtinu nebo slovanské jazyky a obraceli se k Cařihradu. Přes mnoho pokusů o smíření se tyto dva směry nikdy neudobřili.

Rozdělení a upevnění křesťanství
V době renesance, v letech 1515-1516 v Německu mladý mnich a učenec Martin Luther při přípravě přednášky o listu sv. Pavla Římanům dospěl k přesvědčení, že spásy lze dosáhnout pouze vírou, a nikoli dobrými skutky, jak to hlásala církev. Vyzvali ho, aby se podrobil autoritě papeže, ale on odmítnul. Tak vlastně začala reformace, hnutí, z něhož později vyrostly protestantské církve.
Od konce 15. století se západ Evropy dovídal o nových cestách a dosud neznámých zemích; a do 16. století začalo Rusko zkoumat své rozlehlé asijské zázemí. Všichni považovali za svoji povinnost obrátit nové sousedy na křesťanství.
V Latinské Americe bylo křesťanství vnuceno španělskými dobyvateli. Na většině dalších území nepřicházelo dobývání v úvahu. OD 16. století vysílala římskokatolická církev misie do Afriky a Asie. V 18. století se hodně rozšířily misie pravoslavné církve na Sibiř a protestantské církve na různá místa. Misie někdy využívaly imperiálních výbojů (jako smluvních přístavů v Číně), mnohé misie předcházely imperiální expanzi ke konci 19. století.

Použitá literatura: Guinnesova Encyklopedie
Víry a vyznání – Myrtle Langleyová

Jana Tichá, Lucie Podlipská



| 10. června 2013
povest
johan | 10. června 2013
uuuuuuuiz
dekuji :)
Z3L! | 20. února 2014
diky opravdu moc mi to pomohlo :)
Nový příspěvek


Ochrana proti spamu. Kolik je 2x4?



Na-mobil.cz

Spřátelené weby

Přidat stránku k oblíbeným

Nejnovější v diskusi

Diskusní fórum »

TIP: Chcete zkrátit dlouho chvíli sobě nebo blízkému?
Klikněte na Puzzle-prodej.cz a vyberte si z 5000 motivů skladem!
TIP: Hračky a hry za dobré ceny?
Klikněte na Hračky obchod.cz a vyberte si z tisícovky hraček skladem!