Thomas Hobbes a jeho myšlenky

Kategorie: Nezařazeno (celkem: 23174 referátů a seminárek)

Informace o referátu:

  • Přidal/a: anonymous
  • Datum přidání: 16. ledna 2007
  • Zobrazeno: 6134×

Příbuzná témata



Thomas Hobbes a jeho myšlenky

Thomas Hobbes a jeho myšlenky

Obsah

I. Stručně o životě ............................................................................................................4
II. Hobbesova filosofie ..................................................................................................4
II.1. Hobbesovi „učitelé“ – Bacon a Descartes ............................................................4
II.2. Existuje pouze hmota ..............................................................................................5
II.3. Bellum omnium contra omnes ...............................................................................6
II.4. Zákon a společenská smlouva ................................................................................7
III. Dílo .................................................................................................................................7
III.1. O tělese ..........................................................................................................8
III.2. O člověku ......................................................................................................9
III.3. O občanu .......................................................................................................9
III.4. Leviathan ..............................................................................................................10
IV. Místo závěru ............................................................................................................10
V. Seznam použité literatury ...................................................................................11
VI. Seznam doporučené literatury..........................................................................12
VII. Odkazy.......................................................................................................................13

I. Stručně o životě

Thomas Hobbes se narodil r. 1588 ve Westportu, Wilshire v Anglii. Podle tvrzení jeho matky se narodil předčasně, jelikož prý byla zděšena zprávou o postupu španělského vojska a bála se vpádu krvežíznivých modloslužebníků1. Hobbesovým otcem byl anglikánský duchovní, ale ten se zjevně nechoval podle přikázání. Jeho koníčkem byl alkohol a měl také mimo jiné dosti útočnou povahu. Když jedné sobotní noci zůstal příliš dlouho vzhůru, následujícího rána usnul uprostřed mše. Poté, co se před svým kostelem dostal do potyčky s jiným duchovním, utekl do Londýna a zmizel, zanechav rodinu svému osudu.
Na Thomasovo vzdělání dohlížel bohatý strýc, který ho ve čtrnácti letech poslal na Oxfordskou universitu. Po studiích působil v jedné zámožné rodině jako domácí učitel a doprovázel svého žáka na cestách do Francie a Itálie. Jeho další cesty mu umožnily být ve styku s Otcem Marsennem v Paříži a Galileiem ve Florencii.
Když v jeho zemi vypukly nepokoje2, přidal se na roajalistickou stranu. Když však v parlamentě zvítězila strana protikrálovská, Hobbes r. 1640 musel uprchnout do Paříže. Pak se projevila jeho „přelétavost“ v názorech, jelikož do této doby přiznával neomezenou moc jen králi, ale v Paříži vydal svůj spis „De cive“- O občanu, v němž svou filosofii královského absolutismu odvolal a prohlásil, že neomezená moc náleží vládě jakékoli. Tento odvrat od stuartovské monarchie se u Hobbesa projevil ještě zřetelněji po popravě krále Karla I.3 v jeho asi nejznámějším díle „Leviathan“. Tam výslovně vybízí k poslušnosti novým vládcům, kteří zvítězili v občanské válce. Tím si Hobbes vysloužil dovolení k návratu z exilu. Když se pak Stuartovci po Cromwellově smrti vrátili na trůn4, Hobbes byl zase v nebezpečí – jeho situace byla tím horší, že nový král Karel II. býval jeho žákem, ale Hobbes se k němu po popravě jeho otce přestal hlásit. Nicméně Hobbes, teď už dvaasedmdesátiletý, vyžádal si u mladého krále audienci, odprosil ho a přijal z jeho rukou pěknou penzi.
Zbytek jeho života charakterizují především různé polemiky s teology a vědci jeho doby. Thomas Hobbes zemřel r. 1679 v Hardwich Hall, Derbyshire v Anglii.

II. Hobbesova filosofie

II.1. Hobbesovi „učitelé“ – Bacon a Descartes

Thomas Hobbes byl již jako mladý zklamán aristotelismem, ale plného přesvědčení o omylech Aristotelovy filosofie nabyl až za svých návštěv kontinentu.
Ve své filosofii spojil dva základní myšlenkové proudy, ovládající jeho dobu, představované Baconem5 a Descartem6. Společně s Baconem Hobbes hlásal, že věda a filosofie se má pěstovat nikoli pro zdokonalení lidského poznání, nýbrž pro zvýšení moci. Tuto myšlenku rozšířil v tom smyslu, že v lidském životě nemají vládnout city a vášně, nýbrž vědomosti.
Stejně jako Bacon, tak i Hobbes bojoval proti scholastice7 a teologii. Teologie je podle něj příšerou, která opírající se na jedné straně o Aristotela, na straně druhé o Písmo, nevyléčitelně kulhá a rozsévá po světě nesčetně svárů a válek. Tato příšera se nedá spoutat jinak než zavedením státního náboženství, jež by vycházelo výhradně jen z bible a bylo by přísně odloučeno od filosofie, která by vycházela výhradně jen ze skutečnosti a zdravého rozumu. Poznání Boha nepatří do vědy, protože tam, kde nelze nic sčítat nebo odčítat, je lidský rozum bezmocný. Bacona pak Hobbes překonal hlavně tím, že se bez výhrady přiklonil k velkým vědeckým objevům své doby8, jež Bacon zavrhl.
Potud Hobbesův vztah k Baconovi. S Descartem ctil Thomas Hobbes matematiku a geometrii. V nich viděl vědy dokonale neodvislé od představ, daných smyslovým vnímáním. Smyslovým vjemům Hobbes nedůvěřoval, viděl v nich pouze znamení skutečnosti neznámé a nepoznatelné. Vjemy jsou podle něj pouze výsledkem pohybů předmětů, které tlačí na naše smyslové orgány. Existuje jen hmota a pohyby hmotných věcí – jak vně našich těl, tak uvnitř nich. I když proto můžeme být sváděni myšlenkou, že představy v naší představivosti a sny jsou čímsi nehmotným, není to pravda. Jakmile v nás předmět (např. znějící zvon či poletující můra) podnítí pohyb a vytvoří sluchový či zrakový vjem, tento pohyb může pokračovat po značný čas, tak jako vlny v oceáně. „Jako při čití to, co se v nás děje, není ... nic jiného než pohyb způsobený činností vnějších věcí, a podle toho, jak se jeví, je to zraku světlo a barva, sluchu zvuk, nosu vůně, atd., podobně, postupuje-li činitel téhož vnějšího předmětu dále z oka, ucha a jiných čidel k srdci, pravý jeho účinek není ani tam nic než pohyb neboli žádost.“ (Leviathan, český překlad s.96)9. I se zavřenýma očima můžeme stále vidět obraz věci, na kterou jsme hleděli, a to díky pohybu, který podnítila. Při spánku mohou tytéž pohyby, zklidněnější a „zkaženější“, zrodit nové obrazy. Paměť je jednoduše dozvuk starého, slábnoucího pohybu. Mezi mozkem a ostatními částmi těla je stálá interakce, takže některé myšlenkové sledy (pohyby v mozku) mohou být buď vyvolány stimuly na jiných částech těla, anebo vést v těchto částech ke vzrušení.

II.2. Existuje pouze hmota

Bytostnou součástí Hobbesova systému bylo popření všech netělesných duchů i duší. Existuje pouze hmota. Tvrdil, že pojem „netělesné podstaty“ je vnitřně sporný. Bůh proto musí být „nejryzejší, nejjednodušší, nejneviditelnější tělesný duch“.
Povaha věcí je určována jejich vlastnostmi. Většina vlastností je ovšem proměnlivá a představuje pouhé účinky působení těchto věcí na naše smyslové orgány a mozek. I když proto běžně říkáme, že jablko je červené, v samotném jablku „červeň“ neexistuje, nýbrž jde o pouhý účinek, který jablko vyvolává v očích normálního jedince. Jediné kvality, které sídlí v samotných věcech, jsou rozlehlost (zabírání určitého prostoru v různých směrech) a poloha (určitý tvar). Odtud vyplývá, že rozlehlost a poloha věci jsou nezávislé na jakémkoli vnímání, ostatní kvality však ne.
Hobbesův nominalismus říká, že není „pojmů“ v aristotelském smyslu tohoto slova, jsou jen skupiny hlásek, jimiž po vzájemné dohodě označujeme věci, z nichž se po našem zdání skládá tento svět. Vidíme malinké bílé tělísko, jemuž po dohodě s ostatními lidmi říkáme sněhová vločka. Té vločce je ale srdečně jedno, říkáme-li jí vločka, stejně jako by jí bylo jedno, kdybychom jí říkal slon nebo universita. Té vločce je nejen jedno, jak jí říkáme, ale je jí také lhostejno, že ji shledáváme malou; pojem velikosti a malosti je totiž také jen naše představa, fikce, zdání – jako vzdálenost zeměkoule od slunce je pranepatrná při srovnání se vzdáleností slunce od některých stálic, stejně velikost vločky je pranepatrná při srovnání s velikostí slunce. A uvědomíme-li si, že velikost prostoru je bez hranic, musíme odvodit, že naše představy „velikosti“ a „malosti“, „většího“ či „menšího“ jsou čistě fiktivní, smyšlené a subjektivní, neboť dvě protikladné nekonečnosti se ruší. (De corpore IV, 27, I)10 Dále: vločka, jíž jsme se zabývali, roztaje, a my jí už nebudeme říkat vločka, ale kapka vody. Taková změna výrazu se zdá svědčit o tom, že předmět našeho zájmu se změnil, ale chyba lávky. Nestalo se nic, než že mezi hmotnými částicemi, z nichž se skládala vločka, nastal nějaký pohyb. Tento pohyb vyvolal obdobný pohyb v našem zrakovém orgánu, a my jsme pak subjektivní pocit tohoto pohybu vyjádřili slovy „vločka roztála“ nebo „vločka se proměnila v kapku vody“11.
Lidské tíhnutí ke zbožnosti pak Hobbes přisuzoval strachu a nevědomosti, zvláště pak nevědomosti o příčinách věcí. Když lidé nechápou, co způsobilo štěstí či neštěstí, mají sklon vymýšlet si imaginární příčiny anebo důvěřovat autoritě druhých, které v takových otázkách pokládají za moudré. Když se jim nedostává porozumění o příčinách věcí, které je děsí, předpokládají, že jejich osudy musí ovládat jakási neviditelná síla. Vychytralci, dychtiví využít jakéhokoli prostředku, jak ovládnout ostatní, tuto náklonnost k pověrám zužitkovali k tomu, aby ostatní přesvědčili k poslušnosti, míru a slušnosti. Mimo jiné pak předepsali rozličné obřady a svátky, jimiž měl být usmiřován boží hněv a jimiž přesouvali ze svých ramen na své ne dosti obezřelé poddané vinu za válečné porážky a další pohromy, které mohly jejich lid postihnout. Lidé pak byli „méně náchylní ke vzpouře proti svým vládcům“ a odvedením pozornosti ke svátkům a obřadům na počest bohů byli zdržováni od „nepokojů, stížností a útoků proti státu“.
Hobbes se domníval, že všichni lidé jsou si rovni. – nikoli svou tělesnou silou či myšlenkovou hloubkou, nýbrž ve své zranitelnosti, možnosti být zabit druhým. I ti nejslabší, říkal, mají dost síly, aby zabili nejsilnější, a nejhloupější mají dosti zručnosti, aby zabili nejchytřejší.. Jelikož všichni lidé chtějí víceméně totéž, jsou ve stálém střetu. Někdy v něm jde o věci, které jsou nezbytně nutné k sebezáchově, ale jindy může jít o prostý zdroj potěšení. Pokud má jeden více než ostatní, lze očekávat, že se jeho bližní sjednotí, aby jej obrali „nejen o plody jeho práce, ale též o jeho život či svobodu“.
Lidé mají tendenci bojovat jeden s druhým, aby získali, co ještě nemají, nebo ochránili, co mají, proti ostatním, kteří jim to chtějí vzít, a někdy zkrátka pro slávu, pro „hlouposti, jako je slovo, úsměv, odlišný názor a jakýkoli jiný projev podceňování“.

II.3. Bellum omnium contra omnes

Pokud tedy neexistuje společná síla k udržení pořádku, všichni lidé jsou navzájem ve válečném stavu, ve válce všech proti všem, kdy je člověk člověku vlkem (homo homini lupus). Tato válka trvá, i když třeba nejsou použity zbraně; je to svého druhu studená válka, v níž je každý neustále ohrožován všemi ostatními a neustále toto ohrožení vnímá. V této situaci, kterou Hobbes nazývá přirozený stav, nemůže nikdo nikomu důvěřovat a každý žije v neustálém strachu z násilné smrti. V tomto stavu proto nejsou možná žádná z dobrodiní civilizace: není tu zemědělství, vzdělání, vývoz ani dovoz, společnost, a co je nejhorší, „lidský život je samotářský, ubohý, odpuzující, zvířecí a krátký“12.
Jinak řečeno, v přirozeném stavu není žádná vláda, žádný zákon, žádný smysl pro to, co je správné a špatné. Je to stav anarchie, v němž každý má právo na všechno, dokonce i na tělo druhého člověka. Tam, kde není zákona, není ani správné a špatné, právo a bezpráví. Vše je povoleno, neboť s výjimkou schopností jedince nemůže žádná síla nikomu zabránit, aby činil, co se mu zlíbí.
Hobbes tvrdí, že všichni lidé mají přirozenou svobodu či právo činit, cokoli je podle jejich vlastního úsudku nezbytné k sebezáchově. Rozum přivádí k jistým přirozeným zákonům, které člověku zakazují činit cokoli, co by mohlo jej samotného zničit, anebo zanedbat cokoli, co by jej mohlo zachránit. Odtud podle Hobbese vyplývá, že každý by měl usilovat o mír. Jelikož život v přirozeném stavu je tak vratký, je nezbytné učinit vše, čeho je člověk schopen, aby se z tohoto stavu dostal do bezpečnějšího. K opuštění přirozeného stavu, což je stav války, je nutné učinit opatření, aby byl zjednán mír. A tímto opatřením je právě přirozený zákon.

II.4. Zákon a společenská smlouva

Jelikož v přirozeném stavu není žádného zákona, vyplývá odtud, že stav míru musí být stav, v němž zákon existuje. A protože ve stavu, jenž je zákonný, lidé nemají právo na vše (neboť zákon na lidi uvaluje povinnosti a omezení), je k opuštění přirozeného stavu nezbytné, aby se každý vzdal některých svých práv a přijal určité závazky.
To neznamená, že by se lidé měli vzdát všech svých práv, neboť Hobbes zdůrazňuje, ze některá práva jsou nezcizitelná, tj. nemohou být přesunuta na nikoho jiného. Právo na život, na svobodu a na vlastnictví „prostředků takového udržování života, aby tento nebyl vyčerpávající“, je nezcizitelné, neboť tato práva jsou samotným cílem, kvůli němuž se vzdáváme ostatních práv.
Lidé by proto podle Hobbese měli uzavřít společenskou smlouvu, dobrovolné ujednání, v němž se každý jedinec vzdává jistých práv za podmínky, že tak učiní i ostatní. Žádná smlouva ovšem nemá smysl, pokud ji někdo neprosazuje. Smluvní strany proto musí navzájem souhlasit při jmenování či volbě osoby, jejíž povinností bude prosazovat podmínky jejich smlouvy. Jakmile k tomu dojde, má tato osoba titul panovníka a ostatní jsou poddanými. Nesmíme zapomínat, že smlouva se uzavírá mezi poddanými a panovník do ní nevstupuje. Panovník zůstává mimo smlouvu, neboť jeho úkolem je dohodu prosazovat. Kdyby byl panovník smluvní stranou, bylo by nutno najít někoho dalšího, kdo by prosazoval smlouvu mezi „panovníkem“ a poddanými. To by vedlo k nekonečnému regresu, čemuž se Hobbes vyhýbá tím, že panovníka ponechává v přirozeném stavu. Panovník proto nemůže spáchat žádné bezpráví, neboť bezpráví je porušení zákona a panovník zákonu nepodléhá.
Panovníci mají podle Hobbese široké spektrum pravomocí a nemohou se jich vzdát, jelikož nemohou zrušit úmluvu, do které nikdy nevstoupili. Hobbes byl zatvrzelým odpůrcem jakéhokoli dělení moci. Tvrdil, že nejlepší vláda je ta, v níž panovník požívá moci výkonné, zákonodárné i soudní, neboť právě ta je nejvýkonnější a nejstálejší, dokud panovník zůstává tělesně i duševně při síle. Hobbes věřil, že jednou z nejdůležitějších panovnických pravomocí je možnost cenzury, neboť činy pramení z názorů, a má-li vládnout mír, je bytostně nutné potlačit podvratná mínění.
Konečně se Hobbes domníval, že panovníkovi by měla náležet moc trestat zločince. Hobbesovo pojetí trestu bylo navíc dosti výjimečné. Tvrdil, že tresty musí být vyměřovány pečlivě, aby splnily svůj specifický účel – „aby lidská vůle byla tímto lépe uzpůsobena k poslušnosti“. Příliš lehký trest by byl pouhým poplatkem za výsadní právo páchat křivdu, zatímco uvalení příliš těžkého trestu Hobbes charakterizoval jako nepřátelský čin. Každopádně měl za to, že cílem trestu není msta, nýbrž odstrašení – názor na hony vzdálený teorii hájené o sto let později Immanuelem Kantem13, který věřil, že jediným mravně přijatelným oprávněním trestu je odplata.

III. Dílo

Dvacet osm let po Descartově „Rozpravě o metodě“14 a dvacet jedna let po jeho „Principech filosofie“15, jimiž byla vytvořena novověká metodologie a ontologie, orientující se na „váhu, míru a číslo“ jako jediné objektivní vlastnosti reality, vydal Thomas Hobbes svůj spis O tělese (1655), první část latinské trilogie „Elementy filosofie“.


III.1. O tělese

Kniha „De corpore“ - O tělese je koncipována jako metodologie nového, matematického způsobu poznání a jako ontologie přírody založené na tomto přístupu. Kniha začíná kapitolou o myšlení jako počítání – tj. skládání a rozkládání pojmů. Hobbes tím zavádí do filosofie velmi podnětnou myšlenku – jednu z vrcholných koncepcí racionalismu. Cílem poznání je převést složité a nejasné pojmy, jimiž poznání začíná (pojmy, které vznikají převedením jevů do pojmové podoby), na jejich významově jednoznačné a jednoduché prvky.
V první kapitole najdeme definici filosofie jako vědění, které má sloužit lidskému prospěchu, a nadšené líčení vymožeností, z nichž se těší vzdělané národy díky „filosofii“ v tomto smyslu. Naproti tomu užitečnost občanské, politické filosofie lze změřit spíše na pohromách, které jsou důsledkem jejího nedostatku. Neexistuje dosud morální nebo občanská filosofie vypracovaná správnou metodou.
Následují kapitoly o jménech (2. kap.), o větě (3. kap.), o sylogismu (4. kap.) a o omylu, nesprávnosti a chybných úsudcích (5. kap.). Na rozdíl od Descarta, který se zaměřuje pouze na „ideje“ jako obsah vědomí, vidí Hobbes nezbytnost uvážit řeč a její složku, jméno. Hobbes vytvořil teorii významu jména, podle níž jméno slouží k evokaci téhož pojmu u adresáta promluvy. Lidská vespolnost a dokonce ani stát by nebyly možné bez řeči.
Slavná je sedmá kapitola s myšlenkou hypotetické privace16, zničení všeho kromě mne samého. Stejně jako Descartův argument souvislého snu má hypotetická suspenze všeho ráz myšlenkového experimentu. Charakteristické je, že na rozdíl od Descarta zůstanu při hypotetickém zničení všeho ostatního světa jako tělesná bytost. To odpovídá Hobbesově materialistické námitce proti Descartovým „Úvahám o první filosofii“, podle níž výrok „jsem“ vyplývá z výroku „myslím“, ale výrok „myslím“ už nemůže vyplývat z žádné jiné myšlenky, nýbrž poukazuje na nositele, na mne jako tělesnou bytost.17 O funkci tohoto argumentu u Hobbese bylo mnoho uvažováno, často je uváděn do souvislosti s obdobnou „privací“ na začátku spisu O občanu, jíž je zde motiv války všech proti všem (viz výše).
Další význam myšlenky privace souvisí s Hobbesovou. kritikou Aristotelovy teorie místa. Prostor, podobně jako později čas, není pro Hobbese něčím objektivně reálným. Objektivně existují pouze vnější věci, nikoli jejich „místo“. Prostor je podle Hobbese vjem, fantazma, který existuje pouze v mysli. Aby se utvořil, je nutný subjekt, který abstrahuje ze všech vnímaných těles jejich společnou charakteristiku „být mimo nás“. Proto nám zůstane „vjem“ prostoru, i kdyby byl veškerý svět odstraněn. Obdobně jako problém prostoru řeší Hobbes i problém času. Tak jako prostorový vjem má objektivní základ, ale je na něj nepřevoditelný, má i čas objektivní základ – jsou jím pohyby ve vnějším světě. Čas je subjektivní fenomén, který vzniká z toho, že pohyb těles pozorujeme z hlediska jeho vzniku, vývoje a zániku. Tyto fáze pohybu podnítí mysl k tomu, aby vytvořila strukturu „dříve“ a „později“.
Hobbes se tedy v tomto díle kriticky vyrovnává s Aristotelovými koncepcemi, které tehdy přežívaly ve školské filosofii. V tomto případě s Aristotelovou definicí místa jako „bezprostřední (nejbližší) nehybné hranice obklopujícího tělesa“18 a s Aristotelovou charakteristikou času jako „počtu pohybu vzhledem k předchozímu a následujícímu“19. Důležitá je i kritika aristotelských pojmů možnosti a skutečnosti; možnost a skutečnost jsou Hobbesovi vlastnostmi materie a nesouvisí s problematikou látky a formy. Tímto vědomým vyrovnáním s minulostí je dokreslen Hobbesův obraz autora, který podtrhuje svůj rozchod s předchozí filosofickou tradicí.


III.2. O člověku

Spis „De homine“ – O člověku je nejpozdější a zároveň velmi ranou částí trilogie. Vyšel teprve v r. 1658. Rozpadá se na dvě části, v prvních kapitolách pojednává o fyzikálně – psychologických problémech optiky, v druhé části, počínajíc 10. kapitolou O řeči a vědách, je probrána Hobbesova antropologie. První, optická část je latinským překladem 2. části Hobbesova spisu „A Minute of First Drought of the Optiques“ (Protokol prvního náčrtu optiky) z r. 1646. Je také z Hobbesových děl nejopomíjenější. Francouzský překlad pochází teprve z r. 1974, do angličtiny ani do němčiny nebyla tato část přeložena. Nicméně ve své době měla význam vědecký – Hobbes například analyzuje promítání obrazu ze sítnice do prostoru mezi okem a skutečným vnějším předmětem.
Ovšem daleko větší význam pro další myšlenkový vývoj měla druhá část tohoto spisu, pojednávající o lidských vlohách, žádostech a vášních stejným způsobem jako o přírodních veličinách.
Další významnou souvislostí je souvislost se Spinozou20 a dalším vývojem novověké filosofie. Spočívá v tom, že Hobbes převádí dobro, které bylo ve staré filosofii metafyzickou entitou existující o sobě, v hodnotu antropologickou: dobré je to, co je prospěšné, užitečné. Měřítkem vlastního dobra je každý sám sobě, ale ve společnosti musí existovat instance, která stojí nad tímto subjektivním pozorováním. Podle Hobbese je jí stát se svými „občanskými zákony“.
Hned na začátku antropologické části spisu O člověku je srovnáván člověk se živočichy a je zdůrazněna (v aristotelské tradici) jeho řečovost. Naprosto nearistotelská je však teze, že člověk je na rozdíl od živočichů „hnán hladem i jen předvídaným“21.Tím je naznačena Hobbesova teze o přirozeném stavu jako „válce všech proti všem“, z níž opět vyplývá jeho absolutizace státu. Celá souvislost je však složitější, Hobbesovi nelze jednoznačně přičítat tezi o člověku od přirozenosti zlém a o státu jako všemocné a utlačující instanci. Hobbes sám v tomto spise zdůrazňuje, že člověk není od přirozenosti zlý, „neboť vášně pocházející z živočišné přirozenosti nejsou zlé samy o sobě, ale zlé jsou někdy činy, které v nich mají původ“22. Zlo vzniká až ve společnosti z nekázně vůči občanským zákonům, zlý muž se podobá neukázněnému chlapci. Člověk není také od přirozenosti jen chtivý, ale i potřebný pomoci druhých.

III.3. O občanu

Spis „De cive“ – O občanu je nejstarším dílem Hobbesovy trilogie. Hobbes si v tomto spise – na rozdíl od filosofie společnosti, jak byla pěstována ve starověku – staví stejný úkol, jaký si postavila novověká věda. Chce poznat vztahy mezi lidmi ve státě se stejnou jistotou jako kvantitativní vztahy přírodních těles. Pojetí státu je přitom vyňato ze středověkého legitimování transcendentní mocí, ale i z vazby na středověkou tradici politické filosofie.
Hobbesova konstrukce státu je srovnávána s Aristotelovým výkladem polis a bývá poukazováno na jejich protichůdnost. Tam, kde Aristoteles vychází z priority lidu, obce před jednotlivcem, vychází Hobbes od jednotlivce. Zatímco Aristoteles vychází z toho, že člověk existuje vždy již ve společnosti, chce ji Hobbes konstruovat na základě antropologické analýzy jedince jako jejího základního článku.
Podle Aristotela se lidský život vyznačuje snahou dosáhnout štěstí, které jedni vidí v majetku, druzí ve správě obce, třetí ve vědění. Bez rozdílu je pro ně všechny nejvyšším štěstím soběstačnost (autarkeia), kterou mohou dosáhnout pouze životem v obci. Jak nižší druhy štěstí (eudaimonia), tak i nejvyšší štěstí je cílem, a je-li dosaženo, jedinec se těší požitku z něho.
Hobbes naproti tomu pracuje s jiným výchozím schématem „štěstí“, po kterém lidé prahnou. Pojímá člověka jako dynamickou bytost, která nenalézá uspokojení v klidu, v požitku z toho, za čím se směřovalo a čeho bylo dosaženo, nýbrž hledá své „štěstí“ ve stálém překračování dosaženého, v životní aktivitě, jež se stává sobě samé cílem. Tady vidíme jistou souvislost s „faustovským pojetím“ člověka, který je hnán dopředu svou neutuchající činorodostí.
Podobně jako později Rousseau vidí Hobbes, že vzájemné spolubytí lidí, jejichž autonomie a rozpínavost předchází společnost, musí vést ke konfliktu. „Z války všech proti všem“ vzniká stát, který je konstituován smlouvou, jíž jedinci odstupují práva, vyplývající z jejich původní suverenity, ve prospěch státu, aby za to požívali ochrany svého života a své bezpečnosti. Vzniká formule společenské smlouvy, která u Hobbesových následovníků, zvláště u Rousseaua, nabude revolučního významu. Přesto není smlouva a pravomoc státu pouze lidským ustanovením. Hobbes je uvádí do souvislosti se zákonitostmi, s „přirozeným zákonem“ a s „přirozeným rozumem“.
Souvislost s přirozeností se projevuje i v tom, že stát vzniká uplatněním pudu sebezáchovy. K lidské sebezáchově patří nejen žádostivost, ale i snaha po přežití, která vede ke smlouvě a státu. Podle pozdější a přesnější formulace v Leviathanu se lidé ve státu vzdávají té části svého přirozeného práva, která by překážela míru a pokoji, kdyby ji podrželi.

III.4. Leviathan

Širší veřejnosti asi nejznámější Hobbesovo dílo. Bylo vydáno r. 1651, je to vlastně pozdější anglicky psaná verze spisu O občanu

IV. Místo závěru

Hobbesův stát je ve srovnání s Aristotelovým chudý a plní v podstatě pouze funkci právního základu společnosti a jeho mocenské garance. Právní podobu má celá konstrukce, podle níž je jedinec díky své vůli nositelem suverenity, které se však vzdává ve prospěch státu či panovníka, aniž tím byl vyňat z platnosti přirozeného zákona. Na titulní straně Hobbesova Leviathanu, který vznikl anglickým přepracováním druhé části spisu O člověku a celého spisu O občanu, je vyobrazena stylizovaná mužská postava s rukama rozpřaženýma nad krajinou a s korunou – alegorie státu. Postava je složena ze samých drobných postaviček občanů. Stát tedy vyrůstá z autonomie jedinců, což je typicky novověká koncepce.
V Hobbesově teorii státu je ovšem napětí mezi úplným odstoupením práv a nároků ve prospěch státu a mezi normou přirozeného práva, k níž patří osobní suverenita a právo na osobní svobodu. Hobbes eliminuje právo občanů na odpor proti panovníkovi či státu. Teoreticky je tato situace podmíněna tím, že panovník a občané nejsou partnery při uzavírání občanské smlouvy – partnery jsou lidé v přirozeném stavu, kteří se vzájemně zaváží, že se vzdávají svých přirozených práv ve prospěch státu. Z tohoto bývá vyvozováno, že Hobbes bezpodmínečně stranil státní moci. Malou změnou v teoretických předpokladech a posunutím akcentů se z teorie o smluvním původu státu stává teorie o možnosti rozvázat smlouvu, z teorie o úplném odstoupení práv jedince vznikne teorie o právu občana požadovat zpět svou svobodu. Proto se lze domnívat, že Hobbese nelze podle vnitřního smyslu jeho díla řadit k teoretikům utlačovatelského státu, nýbrž spíše k teoretikům „buržoazní“ emancipace jedince.

Seznam použité literatury

BALÍK, V.: Thomas Hobbes – Výbor z díla. Nakl. Svoboda. Praha 1988. 1. vydání.
BAUER, J.: Ke kořenům novověkého evropského myšlení (Úvod do filosofie). skripta VŠST
Liberec 1991. 1. vydání.
BEČVÁŘ, J.: René Descartes-milovník rozumu. Prometheus. Praha 1998. 1. vydání.
BĚLINA, P. a kol.: Dějiny evropské civilizace II.. Paseka. Praha 1997. 2. vydání.
DUROZOI, G.; ROUSSEL, A.: Filosofický slovník. EWA Edition. Praha 1994. 1. vydání.
s.54-58, 108-109.
McGREAL, I. P.: Velké postavy západního myšlení. Prostor. Praha 1997. 1. vydání. s.230-234
NEFF, V.: Filosofický slovník pro samouky aneb Antigorgias. Mladá fronta. Praha 1993. 2.
vydání. s. 137 an.
REJMAN, L.: Slovník cizích slov. Státní pedagogické nakladatelství. Praha 1966. 1. vydání.


Seznam doporučené literatury

BERKA, K.: Zakladatelé myšlení. Nakl. Svoboda. Praha 1994. 1. vydání.
BOCHEŇSKI, J. M.: Cesty k filosofickému myšlení. Nakl. Svoboda. Praha 1994. 1. vydání.
HALADA, J.: Průvodce evropským myšlením. Brána. Praha 1996. 1. vydání.
JASPERS, K.: Úvod do filosofie. Oikúmené. Praha 1996. 1. vydání.
MANOVÁ, M.: Dějiny filosofie. Nakl. Svoboda. Praha 1976. 1. vydání.
STÖRIG, H. J.: Malé dějiny filosofie. Zvon. Praha 1991. 1. vydání.
WEISCHEDEL, W.: Zadní schodiště filosofie. Votobia. Olomouc 1995. 2. vydání.

Odkazy

1 viz Velké postavy západního myšlení, s. 230

2 r. 1638 vytvořili skotští presbyteriáni Národní svaz, s tím se chtěl vypořádat Karel I., proto
musel vyjít vstříc požadavkům parlamentu; tím však vyvolal vzpouru irských katolíků a
nakonec r. 1642 vypukla občanská válka mezi králem a parlamentem

3 r. 1649

4 Oliver Cromwell zemřel r. 1658, r. 1660 byla obnovena monarchie a na trůn nastoupil syn
popraveného krále – Karel II.

5 Francis Bacon (1561 – 1626), anglický filosof empirik, státník, právník
dílo: Novum organum scientarium (1620)

6 René Descartes (1596 – 1650), francouzský filosof a matematik, představitel novověkého
racionalismu
dílo: Discours de la méthode pour bien conduire sa raison et chercher la vérité dans les
science (1637)

7 scholastika – z lat. schola = škola, scholastikus = učitel i žák
systém nauk a vyučování na středověkých školách, navazuje na patristiku, základem studia
jsou pro scholastiku tradiční církevní autority (Písmo, tradice, výnosy koncilů a papežů, díla
církevních Otců a ostatních církevních spisovatelů), později se stává autoritou např. i
Aristoteles, kterého Tomáš Akvínský nazývá jednoduše „Filosof“

8 objevy především Koperníkovy a Galileovy

9 viz Neff, V.: Filosofický slovník pro samouky aneb Antigorgias, II., Praha 1993, s. 138

10 O tělese (1655)

11 viz Neff, V.: Filosofický slovník pro samouky ..., II., Praha 1993, s. 138-139

12 viz Velké postavy západního myšlení, s. 232

13 Immanuel Kant (1724 – 1804), německý filosof, představitel německého idealismu a
tvůrce transcendentálního idealismu
dílo: Kritik der reinen Vernunft (1781)
Prolegomena zu einer jeden künftigen Metaphysik, die als Wissenschaft wird
auftreten können (1783)

14 Descartes, R.: Rozprava o metodě, jak správně vést svůj rozum a hledat pravdu ve vědách,
Leiden 1637
spolu s Dioptrikou, Meteory a Geometrií tvoří jeden celek, u nás toto dílo vyšlo prvně
r.1882 v překladu Jiřího Gutha-Jarkovského

15 Descartes, R.: Základy filosofie, Amsterodam, 1644, největší Descartovo dílo, ve kterém je
vyložena jeho teorie poznání, fyzika a astronomie v souvislosti s metafyzikou a názory na
vznik a uspořádání světa, dílo má čtyři části: O principech lidského poznání, O principech
hmotných věcí, O viditelném světě, O Zemi

16 privace – z lat., znamená oloupení, odnětí, zbavení čeho, popř. ztráta, nedostatek

17 viz Balík, V.: Thomas Hobbes – Výbor z díla, I., Praha 1988, s. 17

18 viz tamtéž, s. 19

19 viz tamtéž

20 Benedikt de Spinoza (1632 – 1677), nizozemský filosof, představitel racionalismu, dle něj
je základem přírody jednotná „substance“, jež je příčinou sebe sama (causa sui), věčná,
nekonečná a totožná a Bohem
dílo: Tractatus theologico-politicus (1670)
Ethica ordine geometrico demonstrata (1677)

21 viz Balík, V.: Thomas Hobbes – Výbor z díla, I., Praha 1988, s. 21

22 viz tamtéž



Nový příspěvek


Ochrana proti spamu. Kolik je 2x4?



Na-mobil.cz

Spřátelené weby

Přidat stránku k oblíbeným

Nejnovější v diskusi

Diskusní fórum »

TIP: Chcete zkrátit dlouho chvíli sobě nebo blízkému?
Klikněte na Puzzle-prodej.cz a vyberte si z 5000 motivů skladem!
TIP: Hračky a hry za dobré ceny?
Klikněte na Hračky obchod.cz a vyberte si z tisícovky hraček skladem!