Skupina kolem časopisu Květen (Holub, Šotola, Šiktanc, Brukner, Florian)

Kategorie: Literatura (celkem: 308 referátů a seminárek)

Informace o referátu:

  • Přidal/a: anonymous
  • Datum přidání: 24. července 2006
  • Zobrazeno: 9278×

Příbuzná témata



Skupina kolem časopisu Květen (Holub, Šotola, Šiktanc, Brukner, Florian)

Skupina kolem časopisu Květen

V roce 1955 byl založen časopis Květen jako publikační prostor pro začínající básníky, ale tuto funkci plnil jen krátce. Po 2. sjezdu Svazu československých spisovatelů v dubnu 1956 se kolem něj vytvořila skupina básníků mladší generace – poprvé od roku 1948 se vlastně objevila skupina s vlastním estetickým programem. Vyhlášené heslo „poezie všedního dne“ obsahovalo v sobě vůli nahradit oslavnost, patetičnost a často i rétoričnost a abstraktnost dosavadní poezie střízlivým pohledem na všední realitu, civilností výrazu, zájmem o konkrétního člověka. Snažili se o obnovení bezprostředního smyslového a citového prožitku světa (Brukner, Florian), ale zároveň projevovali i zájem o poznání a vyslovení drsné pravdy o skutečnosti i s jejími rozpory. V tom můžeme vidět snahu vyrovnat se s negativními jevy, jež přineslo období kultu osobnosti. Boj proti vžitým dogmatům, iluzím, lacinému optimismu byl veden nejen v lyrice, ale i v teorii a literární kritice a dotýkal se i základních principů stranickosti, ideovosti socialistického umění. Kladli důraz na konkrétní, detailní skutečnosti viděnou zdola. Proměnila se i poetika na rozdíl od dosud běžné melodie pravidelnosti používali záměrně uvolnění veršové formy.
V červnu 1959 byl díky sílícím konzervativním silám v KSČ časopis Květen zakázán a tím oslabena skupina autorů kolem něj. Jednotliví členové skupiny však mezitím získali důležitá postavení jak ve Svazu spisovatelů a Lidových novinách, tak i v různých jiných časopisech a nakladatelstvích. V době destalinizace vzniká roku 1966 nástupnický časopis Orientace, v němž byly probojovány myšlenky vedoucí k tzv. Pražskému jaru 1968. Po událostech v srpnu 1968 bylo jen otázkou času, kdy bude Orientace zakázána. Došlo k tomu r. 1970. Tím skončily patnáctileté dějiny skupiny Května, do níž patřily např. básníci Jiří Šotola, Miroslav Holub, Karel Šiktanc a Josef Brukner. Z prozaiků, kteří nebyli tak výrazní, publikovali v Květnu např. Karel Ptáčník a Ivan Klíma, méně pak Ludvík Vaculík a Ladislav Fuchs. Program rozvíjeli Jaroslav Boček, Josef Vohryzek a Miroslav Červenka.


Jiří Šotola

Narodil se 28.5. 1924 ve Smiradech u Hradce Králové, po válce absolvoval AMU (obor divadelní režie). Pracoval jako dramaturg a režisér, redaktor, od r. 1967 se věnuje literatuře jako spisovatel z povolání.
Začínal jako básník a jako básník se také účastnil činnosti skupiny Května. První básnickou sbírku Náhrobní kámen vydal r. 1946 a ve stejném roce vyšla i druhá sbírka – Čas dovršený. Obě jsou poznamenány nedávnou válkou. Sbírky Za život a Červený květ (obě 1955) odrážejí zkušenost z mírové vojenské prezenční služby. Vlastní básnický výraz našel Šotola až ve sbírce Svět náš vezdejší (1957), kterým vstoupil do skupiny Květen. Do jeho tvorby proniká vědomí složitosti a rozpornosti světa, ukazuje na jeho špínu a bolesti a téměř okázale provádí kritickou sebeanalýzu. Přes všechna gesta vzpoury a ironického výsměchu, převažuje láska k životu, k práci člověka. Chce postihnout prodění současného světa, podat generační svědectví.

Co že jsme chtěli? – Jít kde není stop.
Nedožít konce. Nikde nemít hrob.
Navrtat mraky. Padat dolů.
Za rudým květem běžet k pólu.
A urvat aspoň metr, aspoň hrst
země, jíž dosud nedotkl se lidský prst.
Zadarmo. Mlčky. Tak jak roste strom a jako vlna pluje.
A nečekat,
až někdo poděkuje.
(Jiří Šotola: Svět náš vezdejší, 1957)

V podobně kladném duchu se rozvinula i milostná poezie v knize Venuše z Mélu (1959). Téma zápasu o společenskou přeměnu zpracovává poéma Bylo to v Evropě (1960). Básníkova tvorba, jejíž dosavadní cestu a charakter vyznačil výbor Ročník 24 (1961), vstupuje do nové fáze sbírkou Hvězda Ypsilon (1962) i Poste restante (1963). Zbavuje se osobní podrážděnosti a provokujících generačních až divadelních gest a zastavuje se u nejzákladnějších otázek života a smrti, lidského bytí, jeho smyslu.
Poslední sbírky nesou znamení deziluze, všednosti, spojení s motivem smrti, která zhodnotí lidský život. Jedná se o sbírky Co a jak (1964), Podzimníček (1967). Tím Šotola končí s poezií a věnuje se próze: Tovaryšstvo Ježíšovo (1969), Kuře na rožni, Svatý na mostě, Cesta Karla IV. do Francie a zpět.

Šotola se ve svých sbírkách pokusil navázat na tradici poetismu v české poezii a především na Nezvalův verš. Využívá prostředí poutí a jarmarků, aby se přiblížil jednak životu obyčejného člověka a zároveň poukázal na jeho radosti (sbírky Svět náš vezdejší, Venuše z Mélu). Na počátku 60. letech se v jeho poezii odráží osobní vyrovnání se se životem, je více filozofující, zabývá se tradičními otázkami lidské existence. Později se tento pohled stupňuje až k rezignaci, začíná se místo životem zabývat smrtí.
Častým prvkem v Šotolově poezii je kontrast. Všednost staví proti fantazii, sen proti realitě. Kontrastní je i jeho přístup k jednotlivým pojmům, jako je život, smrt, smysl bytí.


Karel Šiktanc

Narodil se 10.7. 1928 v Hřebči u Kladna. Vystudoval učitelský ústav v Praze, pak pracoval jako redaktor v Mladé Frontě a v Československém rozhlase. Členem redakční rady časopisu Květen byl po celou dobu jeho existence a podílel se na vzniku a činnosti literární skupiny kolem něj. Ve 2. polovině 60. let patřil do redakce časopisu Orientace. V 70. a 80. letech nemohl publikovat, proto své práce zveřejňoval v samizdatových a exilových nakladatelstvích.
Po prvních dvou slabých sbírkách Tobě živote (1951) a Pochodeň jara (1954), které se zařadily do optimistické, patetické a budovatelsky laděné tvorby první poloviny 50. let, vydal r. 1956 knihu veršů Vlnobití, čímž vstoupil do skupiny Května. K zásadnější proměně básnického obrazu světa došlo až ve sbírce Žízeň (1959), kde se uplatnila poetika všedního dne. Skladby Heinovské noci (1960) a Patetická (1961) přinášejí subjektivní pohled na významné události novodobých dějin, vývojově důležitá je především skladba Heinovské noci věnovaná tragédii Lidic, která má pro autora jako rodáka ze sousední obce, zvláštní význam.

Však naši mrtví spali ve vedlejší vsi
a ta se jmenovala Lidice
(Karel Šiktanc: Heinovské noci, 1960)

Zároveň se v ní formují charakteristické rysy Šiktancovy poetiky – metaforika, dramatičnosti, vesnické motivy, práce s lexikem apod. Sbírkou Heinovské noci začal Šiktancův vzestup. Až do vydání této sbírky zůstával v zákrytu mezi ostatními básníky Května.
Kontrast lyrických a epických pasáží a témata dějinných procesů tvoří základ sbírek z 60. let (Nebožka smrt – 1963, Zaříkávání živých – 1966, Město jménem Praha – 1966, Adam a Eva – 1968). Ve sbírce Mariášky z r. 1970 se už poezie dostává do těsné souvislosti s prózou.


Vystupoval sám.
Konečná stanice byla tiché a bez barvy, jen
žlábkem ve střechách nad táhlou čekárnou stékala
dlouze popelavá mlha.
Stál zády k městu…
(Karel Šiktanc: Mariášky, 1970)

Šiktanc odmítl okupaci r. 1968, a proto se od r. 1970 šířila jeho díla prostřednictvím Edice Petlice – má zákaz publikovat. V 1. polovině 70. let vytváří svou vrcholnou a dobově proslulou skladbou Český orloj (1974) uspořádanou do 12 básní ročního cyklu a koncipovanou jako fiktivní dialog otce se synem o příslušnosti k tradici, národu a zemi. Sbírka Jak se trhá srdce (1978) má tématiku vesnického prostředí, další sbírka Ještě pánbu neumřel (1979), Pro pět ran blázna krále (1979), Sakramenty (1980), Srdce svého nejez (1988) jsou naplněny tragickými motivy devastace světa. Od konce 80. let uvolňuje pevnou kompozici, básně jsou kratší a směřují k reflexi: Ostrov Štvanice (1991), Hrad Kost (1995), Šarlat (1999). Šiktanc se věnuje také poezii pro děti.

Šiktancova poezie se vždy znovu vracela k základním situacím a mravním hodnotám. Již od 60. let se v ní prostupují úlomky „obyčejné“ reality, klíčové vzpomínky z dětství s jakousi mytickou pamětí rodu a společenství. V tomto období se také přibližuje k tématu dějinné a rodové paměti.
V Šiktancových básních, které mívají epické jádro, se objevuje středočeská vesnice, její tradiční řád, křesťanské a ještě více předkřesťanské mytické archetypy. Zlomky lidové řeči (pořekadla, vulgarismy) se mísí s umným metaforickým jazykem, četnými kulturními narážkami a dalšími stylovými vrstvami. Složitě je komponován verš: střídá se jamb o různých délkách i trochej, rytmus je narušován členěním do řádků (řádky nebývají vždy shodné se zvukově rytmickým celkem), s netradiční dovedností jsou využity rýmy. Vzniká tak několikanásobné překrývání a vrstvení významů a zároveň i zvukově působivá báseň.
Osobitý žánr našel Šiktanc v cyklech básní, navzájem spojených mnoha nitkami i celkovým významovým zaměřením. Pět textů v Pro pět ran blázna krále (1991 ve svazku Utopenejch voči) je volně spojeno motty, odkazujícími k životu a smrti K. H. Máchy.

A to je největší trápení ducha,
že hledám to, o čem vím,
že není.
K. H. M.
Češte si mě.
Aťsi zchudnu.

Žádám jen tu jednu studnu,
kde spí krev
a střelný kvítí.
….

(Karel Šiktanc: Utopenejch voči, 1991)


Josef Brukner

Narodil se 15. 2. 1932 v Písku. Vystudoval dramaturgii a filmovou vědu na FAMU v Praze. Po absolutoriu pracoval jako dramaturg, později jako redaktor různých nakladatelství (např. Československý spisovatel) V r. 1973 byl vyškrtnut ze Svazu československých spisovatelů, protože podepsal petici žádající osvobození politických vězňů. V letech 1977 – 1985 působil jako varhaník, kostelník a topič ve sboru Československé církve husitské v Praze na Vinohradech. Od r. 1990 je šéfredaktorem časopisu Mateřídouška.
Debutoval v r. 1956 v časopise Květen. Náhodné spojení jeho básně Óda na sušení prádla a článku Miroslava Holuba Náš všední den v 1. čísle 2. ročníku bylo vlastně prvním impulsem k vyhlášení vlastního programu skupiny Května. Brukner přispíval poezií pro dospělé i děti zejména do novin a časopisů Květen, Plamen, Lidové noviny, Kultura, mateřídouška, Ohníček, Sluníčko, Zlatý máj aj. Psal také básnické texty k obrázkům leporelům, zejména k obrázkům J. Lady, a k o malovánkám. Je autorem scénáře pro film Případ lupínek (1960, rež. V. Vorlíček) a scénářů pro krátké animované filmy Nerovný souboj (1979) a S úsměvem (1981). Jako autor či spoluautor se podílel na četných televizních scénářích, např. na cyklu večerníčků Kocour Mikeš podle J. Lady.
Svým básnickým debutem Brukner spoluvytvářel tzv. poezii všedního dne tak, jak ji programově pěstovali básníci Května. Proti patosu poezie 50. let stavěl střízlivost, civilnost a humorný nadhled. Jeho písňově prostá a spontánní lyrika, volně navazující na tradice Wolkerovy básnické prvotiny, se emotivně dotýká obyčejného života. Optimistické, kladné ladění Bruknerovy poezie ještě znásobuje smysl pro hravost a poetiku nonsensu, která nalezl významné uplatnění v jeho rozsáhlé básnické tvorbě pro děti a mládež.


Miroslav Florian

Narodil se 10. 5. 1931 v Kutné Hoře a zemřel 10. 5. 1996 v Praze. Vystudoval FF UK, obor knihovnictví. Působil jako redaktor v Československém rozhlase a Československém spisovateli. Od sjezdu Svazu československých spisovatelů v r. 1972 je členem jeho výboru, v letech 1976 – 1981 byl poslancem a zastával i stranické funkce. V r. 1982 byl prohlášen národním umělcem.
Florian debutoval v r. 1948 sbírkou Snubní prsten v 17 letech. Byla ovlivněna různými básníky, oslavovala život, obracela se k rodině (např. láska k matce). Upozornil na sebe ale až sbírkou Cestou k slunci (1953), kde se ukazuje jeho obdiv k moderní české poezii od Tomana a Gellnera až k Wolkerovi a Bieblovi. Ve svírkách Blízký hlas (1955) vyzrál zvláště důvěrný tón, který Florian předurčil k psaní milostných veršů. V r. 1957 vyšla sbírka Otevřený dům a také cyklus 5 delších básní ve sbírce Závrať. Od volného verše Závrati a náběhu k žánru pásma v této sbírce se Florian v následující knize Stopy (1960) a v dalších sbírkách z 60. let (Záznam o potopě 1963, Tichá pošta 1965) dobral k útvaru nerozsáhlých lyrických básní slučujících přednosti volného verše a melodické pravidelnosti. Typická florianovská báseň vzniká nepravidelným rozčleňováním rytmicky víceméně pravidelných čtyřverší a podobných strof.

Když ve větru políbí se dva stromy,
trvá to vteřinu-
Náš polibek, ten trvá dny a léta,
a líbat budem se i přes hlínu.

(Miroslav Florian: Záznam o potopě, 1963)

Jako jediný ze skupiny Května setrval Florian u svých mladistvých společensko-politických iluzí. Bez odporu přijal okupaci v r. 1968, a proto mu nehrozilo nebezpečí zákazu publikace. Přesto vyšla v r. 1972 sbírka Iniciály. V básni Lípy najdeme slova, která svědčí o tom, že si Florian uvědomoval tragickou situaci ČSR r. 1968.

Přejte už, přejte téhle zemi klid,
aby jí všechno nepadalo z ruky,
mžením i hřměním aby mohla křtít,
a dole v studnách zelenavý třpyt
a horký vzduch nad bílou tavbou žit
aby se chvěl
o nás a naše vnuky.

(Miroslav Florian: Iniciály, 1970)

Tato i další sbírky (Jízda na luční kobylce - 1974, Zelená flétna - 1979) byly v období normalizace masově vydávány. V 90. letech se Florian dostal do ústraní.
Florian se podobně jako Šotola pokusil navázat na tradici poetismu, využití pásma, lehkosti v tvorbě. Jeho poezie má často písňový charakter s mnoha metaforami.
Tematika jeho básní zůstává poplatná tehdejším pravidlům. Oslavuje svou zemi a člověka, je loajální…

Kdyby jednou přišli
američtí páni,
všechny prosté věci
staly by se zbraní.

(Miroslav Florian: Vybrané spisy I, 1954)


Miroslav Holub

Narodil se 13. 9. 1923 v Plzni. Vystudoval gymnázium a do konce války pracoval jako dělník na dráze. Vystudoval medicínu, kterou ukončil v r. 1953. Byl sekundářem na patologii na Bulovce a v r. 1954 dostal místo vědeckého pracovníka v Mikrobiologickém ústavu ČSAV, od r. 1972 pracuje v Ústavu klinické a experimentální medicíny a publikuje odborné vědecké práce z oblasti biologie.
První práce otiskl v r. 1947 v časopise Ohnice, čímž se připojil k této skupině. Pak se odmlčel a knižně debutoval sbírkou Denní služba (1958), která již patří do proudu poezie všedního dne. Sám se stal v časopise Květen i jinde hlavně díky stati Náš všední den (Lidové noviny 1958) rovněž teoretikem tohoto směru. Přinášel ale do poezie i vlastní osobitou notu. Navazoval na některé české i evropské básníky (Halas, Brecht, Prévert), jeho poezie staví od začátku na intelektu a myšlence, Holub se zříká osobní subjektivní zpovědi, jeho verš je břitký, věcný a střídmý, každá báseň má racionální kompozici. Tyto rysy si Holubova poezie udržuje od první knihy až do současnosti.
Holubova poezie je tedy značně ovlivněna především jeho profesním životem, což vidíme u již zmiňované sbírky Denní služba, ale i u další jako např. Kam teče krev (1963) a Tak zvané srdce (1963). Další sbírky, které opět prokázaly jeho básnickou originalitu a působivost byly Achilles a želva (1960), Slabikář (1961), Jdi a otevři dveře (1961). Holub postoupil ze všech svých generačních druhů nejdál k depoetizaci poezie, nejdůsledněji se vyhýbá vší dojímavosti, líbivosti, všem literárním konvencím, nefunkčním ozdobám, prázdné formě. Velmi střídmě a jen funkčně užívá básnického obrazu jeho verš nechce upoutat rytmem ani melodií, je doveden až na hranici prózy. Básnická hodnota spočívá v překvapivě pronikavém pohledu na konkrétní realitu. Hlavní tvůrčí silou Holubovy poezie je tedy již zmiňovaný intelekt (viz kniha Bohumila Svozila: Vůle k intelektuální poezii – O básnické tvorbě Miroslava Holuba). Intelekt schopný vidět souvislosti a vztahy věcí a poznávat smysl lidských činů, postavení člověka v moderní civilizaci, ve věku vědy, techniky – a válek. Střízlivost a analytičnost Holubovy poezie bývají charakterizovány jako pohled vědce, lékaře, jsou však provázeny zaujatým lidským citem pro spravedlnost. Racionální jednostrannost Holubovy tvůrčí metody samozřejmě nelze zobecňovat, ale zdá se, že právě ona zprostředkovává kontakt poezie se světem vědecké a technické práce i s všedními pracovními dny obyčejných lidí. Výmluvným dokladem Holubova stylu je sbírka Ačkoli (1969) – vrcholná sbírka 60. let. Je souborem básní a lyrických mikroesejů a v jeho tvorbě je i určitým předělem, neboť zde s krajní ironií odhaluje prázdnotu reality, tj. vytrácení se smyslu věd, řeči, lidského života. Drastickými temnými metaforami a vizemi pak reaguje na posrpnovou skutečnost r. 1968. To mělo za následek zákaz publikování. Holub provedl 18. 8. 1973 v tisku veřejné pokání, ale dlouho mu to nebylo nic platné. Až r. 1981 vydal sbírku Naopak, kde se jeho poezie opět přibližuje próze.
V 80. letech je Holubova poezie prostoupena drásavostí pohledu na konfliktnost a paradoxnost situace člověka a společnosti, ukazují se i prvky zla, zmatku, absurdity, Jedná se o sbírku Interfon čili O divadle.
Tvorba počátku 90. let svědčí o návratu k výchozímu sdělnému typu poezie, reagujícímu na konkrétní společenské problémy (Syndrom mizející plíce). Vznikají také dvě beletristické knihy, čerpající z pobytu v USA – Anděl na kolečkách (1963) a Žít v New Yorku (1969).


Při srovnání poezie Miroslava Holuba a ostatních básníků Května dojdeme k zajímavým závěrům. Holub se zásadně vyjadřuje jasně,přímo a jednoznačně, a proto je jeho styl maximálně sdělný, oproti principu rozvinuté metafory Florianovy a Šotolovu oslňování výčtem detailů. Vidíme u něj tendenci ke strohému vyjádření.
Staví na substantivu a slovese, adjektiva, zvláště hodnotící potlačuje. Detailů volí raději méně, báseň směřuje k tzv. „jehlové pointě“. Jiný než u Šotoly a Floriana je u Holuba i poměr k tématům historickým - zatímco oni metaforizují, Holubovi jde o význam přímý. Velikost osobností vidí jako realizaci všednosti. Otázka lidské velikosti se stává otázkou hodnoty jejich života, tak je tomu i u obyčejných lidí (báseň Karcinom plic, Umřela včera, Doma).

Ať nikdo neslyší
ten tichý hlas zevnitř.
To pučí listí. Strom s drápy.
Sametově bílé
druhé já.
Praskot.
Roste kříž
v mezihrudí.
Otče, otče, proč jsi mne opustil.

Ať nikdo neslyší.

 

 


Ucpává ten chřtán,
obrací se ke stěně,
aby podstoupil
bez zaúpění
svůj zápas s andělem.

Ať nikdo neslyší.
Smrt není. Je rentgen,
azaserin, síla života.

Ať nikdo neslyší.
A s očima obrácenýma
jinam
dvakrát denně
táhne na Golgotu
a zpět.

(Miroslav Holub: b. Karcinom plic)


Narozdíl od ostatních básníků Holub odmítá jakoukoli subjektivitu. Např. Florian se zcela bez rozpaků zpovídá ze svým intimních zážitků, ale Holubovi není nic cizejšího. Jde o sklon tak silný, že se vyhýbá i osobně laděným formulacím. Uvědomíme si to již na pozadí autorovy první básně Večer v laboratoři. Použití infinitivního vyjádření, nahrazujícího 1. osobu, propůjčuje básni až nadosobní charakter.

Tematicky je Holubova poezie zaměřena proti myšlenkové pohodlnosti, malosti, plochosti, tuposti. Obranu je podle něj třeba hledat v etice vědy, v její preciznosti vyjadřování, v touze dobrat se pravdy a v hlubokém prožitku všech životních jevů.



PROBLÉM
Hog Garr | 14. března 2010
Problém Kdo jinému jámu kopá, nechá si to zaplatit. Aby do ní sám nespadl, musí si ji oplotit. Poučení těžké není: Žádný problém není k zlosti - stačí řešit souvislosti
| 03. února 2011
Prosím o radu, kde bych nalezl báseň od M. Floriana \"Jen jediné\". Ani v knihovnách to neví a jeho knih básní je velká skutečná žeň, takže ani nemusí v knihovnách všechny mít. Děkuji. daliborzvolsky@centrum.cz
Zdroje
Novák | 10. října 2016
Prosím, moc by mě zajímalo, odkud autor čerpal - jsou nějaké zdroje? Zpracovávám teď na toto téma semestrální práci a neobejdu se bez publikací, děkuji
Nový příspěvek


Ochrana proti spamu. Kolik je 2x4?



Na-mobil.cz

Spřátelené weby