Samurajské meče

Kategorie: Nezařazeno (celkem: 23163 referátů a seminárek)

Informace o referátu:

  • Přidal/a: anonymous
  • Datum přidání: 02. srpna 2005
  • Zobrazeno: 10625×

Příbuzná témata



Samurajské meče

1. Úvod
2. Něco málo z historie samurajského meče
3. Výroba čepelí
3.1 Práce se surovinou
3.2 Kování čepele
3.3 Broušení - leštění
4. Výroba pochvy meče
5. Výroba rukojeti
Přílohy


1. Úvod

Proč jsem si vybrala pro seminární práci vybrala takové neobyčejné téma jako samurajské meče? Důvodů je několik. Nejdůležitější je asi ten, že můj bratr je vášnivý sběratel knih a různých materiálů o mečích a nejvíce ze všech mečů ho zajímají právě samurajské meče. A tak když jsem se zamýšlela nad tématem pro seminární práci a slyšela bratra poněkolikáté mluvit o zbraních napadla mě spásná myšlenka: „A proč bych nemohla psát o samurajských mečích?“ řekla jsem si.
Zkusila jsem si tedy přečíst některé pasáže z knih a byly velice zajímavé. Musím uznat, že jsem od tohoto tématu ani nečekala, že mě natolik zaujme. Myslím si, že tradice samurajských mečů je opravdu neopakovatelná a zaslouží si zachování do budoucnosti.
Japonské zbraně jsou zcela unikátní. Vývojem v průběhu století dosáhly porovnáním s evropským, mnohem dekorativnější podoby a originálnějšího vzhledu. Samurajské meče - zbroj s bohatou ornamentální výzdobou, nosili aristokratičtí bojovníci samurajové, jejichž kodex cti vyplňoval japonský vojenský život od 12. století až do roku 1868, kdy byla třída samurajů zrušena. Japonské zbraně jsou technicky dokonalé. Především meče patří k nejlepším, co kdy byly vyrobeny. Myslím, že si tato tradice a techniky výroby zaslouží zachování do budoucnosti.

2. Něco málo z historie samurajského meče

V Japonsku má od mýtických dob meč postavení zbraně a zároveň symbolu moci. V dochovaných Japonských historických pramenech se ztrácí vznik meče v mýtických temnotách, ale působení čínského vlivu na jeho vývoj je zřejmé. Podle legendy, která není příliš vzdálená od pravdy, byl první samurajský meč vyroben okolo roku 700 n.l. mečířem Amakunim. Doložené je tvrzení o původu starých mečů z dílny mečíře Jasacuny z roku 900 n.l.
Tak jako se vyvíjela japonská společnost, vyvíjel se i meč a jeho výroba. Z počátku byl spíše odznakem hodnosti a byl vyhrazen k nošení pouze určité vrstvě, později se stal nástrojem vojenské třídy. Pro společenskou třídu samurajů znamenal prostředek k získávání obživy. Kvalita a umělecké provedení meče záviselo především na účelu meče a také na společenském postavení objednavatele. Použití a držení meče omezovaly nejdříve obyčeje a zvyky, později i předpisy.
Třída samurajů vznikla v období starých mečů (900 – 1530). Moc se dala získat jedině prostřednictvím válek a meč se stal hlavní bojovou zbraní. Stal se každodenní potřebou a nosil se neustále. Pomalu se vyvíjel a starší zbraně nahradily jednosečné zbraně s zakřivenou čepelí a ty pak speciální zakalené meče. Samurajové měli právo nosit dva meče. Meč byl něco jako samurajova duše, kdo jej ztratil, ztratil i právo žít. Držení a používání meče bylo pro samuraje přísně definováno v podrobně propracované etiketě. Válečníci hrdě zvyky dodržovali a nikomu by netolerovali jejich opuštění.
Podle délky se meče dělily na 3 druhy: dlouhý meč (Daitó), krátký meč (Wakizaši) a na krátký meč nebo dýku (Tantó).
Podle dostupných pramenů lze v japonské historii napočítat celkem okolo 13 000 mečířů. Vezmeme-li za celoživotní produkci každého z nich cca sto kusů, což není nijak přehnané, vyjde nám celkový počet vyrobených mečů přes 2 miliony. Dnes se z této sumy v Japonsku zachovalo asi 100 000 exemplářů. Ostatní meče zmizely s časem a nebo se roztrousily do celého světa a můžeme je najít mezi exponáty muzeí nebo v domácnostech sběratelů.


3. Výroba čepelí

V době, kdy bodná funkce meče začala nahrazovat sečnou, hledali mečíři formu čepele, která by měla rovnoměrnou a zároveň efektivní funkci po celé své délce. Po mnoha zkouškách objevili, že tvrdá, jako břitva ostrá čepel praskne při nárazu na zbroj. Na druhé straně nezlomitelná čepel vyrobená z houževnatého měkčího materiálu se zase ohne. Další problém představovala váha zbraně použitelné v boji, protože se ideální ukázala hmotnost cca 1 – 1,5 kg.
Od nejstarších dob udržovala každá mečířská škola vlastní techniky a metody v nejpřísnější tajnosti. Tajemství výroby se předávalo z otce na syna, z mistra na žáka a to pouze ústní formou doprovázející názorné ukázky. Snaha ochraňovat tajemství tak bránila rychlejšímu rozvoji řemesla.
Vykovat kvalitní meč nebylo otázkou pouhé manuální zručnosti, ale také uměleckého cítění, technických znalostí a zároveň součást kultovního konání. Dříve než začal své dílo, podstoupil mistr mečíř (kadži) rituální akt očisty těla, oblékl si čistý oděv a vlasy si zakryl lodičkovitou čapkou. Pak poklekl před domácí oltář, který byl součástí každé dílny a meditací soustřeďoval ducha na nadcházející práci, neboť jedině tak mohla být úspěšně završena. Pracovní prostor byl ohrazen provazem z rýžové slámy, chránící pracoviště před znečištěním.

3. 1 Práce se surovinou

Vlastní práce mečíře začínala rafinací suroviny. Ruda se může vyskytovat ve formě horniny, ale v Japonsku se nejčasněji dolovala v podobě jemného červeného písku (FE2 O3 – oxid železitý). Pro výrobu oceli z této suroviny musí být materiálu dodán uhlík a redukován kyslík. Dochází k tomu v peci zvané tatara, přičemž dřevěné uhlí slouží jednak jako palivo a zároveň jako zdroj uhlíku.
Jakmile teplota v peci dosáhne dostatečnou výši, kyslík vháněný dmychadlem začne reagovat s uhlíkem z dřevěného uhlí a tvoří oxid uhelnatý (CO). Oxid železa obsažený v rudě s ním poté reaguje a vzniká čisté železo a oxid uhličitý, který uniká ve formě plynu (FE2 O3 + CO = 2FE + CO2). Nečistoty v rudě tají při teplotě nižší než kov. Po dosažení teploty 1 200 C se nečistoty odplaví a teoreticky by mělo zbýt jen čisté železo, ale v tataře dochází ke kombinaci s uhlíkem z dřevěného uhlí a výsledkem je nehomogení materiál zvaný tamahagane, který je dále tříděný podle obsahu uhlíku a používaný k výrobě mečů.
Správné vlastnosti oceli tj. tvrdost a pružnost závisejí na optimálním obsahu uhlíku a tepelném zpracování. Různé teploty jsou spojeny s různými krystalickými strukturami a fázemi atomů FE a C. Čím více uhlíku obsahuje výchozí materiál, tím tvrdší bude ocel. Japonští mečíři dokázali výborně využít fakt, že pomalu ochlazovaný materiál vázaný uhlík opět uvolňuje a tvoří měkčí směs feritu a perlitu.
Japonští mečíři uměli díky precisně ovládaným procesům kalení a temperování vyrobit čepele s relativně měkkým a houževnatým perlitovým pláštěm a tvrdým martensitovým ostřím. Japonský meč však není konstrukčně druhem „laminátu“, ale jedním kusem oceli zahrnujícím rozličné krystalické struktury. Nicméně uvnitř čepele je vloženo jádro z měkké, nízkouhlíkaté oceli za účelem zvýšení pevnosti meče.
V místě, kde se tvrdá ocel zakaleného ostří prolíná s relativně měkčí ocelí nezakaleného pláště, se bělavé krystaly martensitu projevují viditelnou bílou linkou nazývanou habuči. Vzor vytvořený touto linkou se nazývá hamon a patří mezi nejdůležitější estetické a hodnotu určující znaky meče.

3. 2 Kování čepele

Kusy tamahagane (vzniklý nehomogení materiál) se zahřívaly ve výhni a pak se z nich vykovávaly placky asi 6,5 mm silné. Po ochlazení ve vodě je kovář rozbíjel na menší kousky velikosti zhruba 25 x 25 mm. Naskládal je v několika vrstvách na jednu větší placku, ke které v ohni přivařil kus tyčoviny jak o rukojeť. Celý blok zabalil do papíru, aby se při vkládání do ohně udržel pohromadě. Po zahřátí oceli téměř do běla (cca. 1 300 C) se blok poprvé opatrně skoval, aby se jednotlivé kousky materiálu propojily. Zahřívání a skování se muselo ještě několikrát opakovat. Výsledkem tyl kus tyčoviny dvakrát tak dlouhý jako původní blok.
Zahřátá tyč se v polovině své délky nasekla sekáčem, přeložila napůl a opět vykovala do původní délky. Obě polovičky se vlastně svařily v ohni. Proces nahřívání, překládání a kování se opakoval minimálně šestkrát. V jeho průběhu se blok oceli pokrýval řídkou kaší z jílu a popela z rýžové slámy zabraňující jednak přehřátí a jednak oxidace tj. ztrátě uhlíku. Navíc tato kaše ochraňovala materiál před znečištěním.
Po dokončení cyklů překládání a kování dostal mečíř základní polotovar o rozměrech zhruba 255 x 20 x 37,5 mm a váze 1,10 až 1,75 kg. Ještě než byl zahájen dlouhý proces finálního kování, rozsekl mečíř materiál na 3 stejně velké části. Pro dlouhý meč bylo třeba dodat 4 díl oceli z dalšího polotovaru.
V průběhu druhého procesu překládal a koval mečíř materiál opět 6 – 7x. Výsledkem byl kus tyčoviny s obsahem uhlíku kolem 0,7%. Mečíři používali mnohovrstvové skládání, neexistuje jednotný názor na to kolik a jakých vrstev je třeba vykovat. Každá škola i mečíř vycházeli ze zděděných znalostí a zkušeností. Věřilo se čím více vrstev tím pevnější meč. Jsou známy i výjimečné případy, kdy počet vrstev na jedné čepeli převyšuje milion.
V závěrečné fázi mečíř ocel po délce přeložil a vytvaroval do písmene V. Vložil do ní jádro z měkčí nízkouhlíkaté oceli, která se také kovala a překládala zhruba desetkrát. Po vložení jádra se celý polotovar opět zahříval a koval až se různorodé materiály spojily. Z nich pak byla vykována hrubá čepel zvaná sunobe.
Dále přišlo finální tvarování. Materiál se vytahoval do délky i do šířky, zplošťoval, formovalo se žebro a hřbet. Ocel se v průběhu tohoto procesu zahřívala do žluta (cca na 1100 C) a pracovalo se na ní dokud nevychladla na asi 700 C a nezískala světle třešňovou barvu. Pak musela opět do výhně. Nahřívala se jen malá část čepele, aby ji stačil mečíř zpracovat. Jen v rukou opravdového mistra si čepel dokázala udržet přímý tvar. Ostří se v této fázi ponechávalo silnější asi 2,5 mm kvůli kalení.
Po dokončení finálního kování nastoupilo obrábění nahrubo zvané šiage. Po srovnání ploch speciálním obouručním nástrojem (fungoval na principu škrabáku), mečíř pilníkem vytvaroval hřbet a ostří a nakonec hrubým brouskem opracoval celý povrch.
Dále následovalo kalení čepele. Prvním krokem kalení bylo pokrytí celého povrchu čepele kaší nebo pastou namíchanou z jílu, prachu z dřevěného uhlí a jemně mletého pískovce. Nejprve se směs rozmíchala a pak byla ve 3 fázích nanesena pomocí bambusových špachtliček na povrch oceli. Toto nanášení byla velmi náročná a odpovědná práce, na jejímž výsledku závisela nejen krása, ale i kvalita a hodnota zbraně. Výsledkem procedury je pokrytí celého povrchu kovu krycí pastou. Vrstva jílu na ostří, jakkoli tenká, vytváří vlastně větší plochu a tím umožňuje kvalitnější a rychlejší zakalení. Dále tvoří ochranu před bublinami vřící vody v okamžiku ponoření žhavé oceli do vody. Na místě styku s bublinami by totiž na čepeli byly vidět jejich stopy. Po nanesení pasty odložil mečíř čepel asi na hodinu na vysušení.
Vlastní kalení neboli zahřátí meče na určitou teplotu a jeho ponoření do vodní lázně bylo nejdůležitějším momentem při jeho výrobě. Mečíř za souvislého dmýchání do výhně pomalu protahoval čepel obrácenou ostřím vzhůru ohněm tam a zpět. Se vzrůstající teplotou začal kov svítit. Mistr protáhl meč ohněm zhruba 10-15 krát a pak jestliže kov dosáhl správného zahřátí (nad 700 C), otočil čepel ostřím dolů a opět ji několikrát protáhl plamenem až dosáhl rovnoměrné červeno-oranžové barvy po celé délce čepele. Potom ji rychle ponořil do kalící lázně. Teplota vody v kalící lázni by neměla překročit 40 C. Ne všichni mečíři prováděli proces kalení stejně. Proces kalení se vyvíjel po staletí a podílely se na něm tisíce mečířů. V Japonsku je považován za téměř vědní obor.
Po zakalení vyjmul mečíř čepel z lázně a znovu ji několikrát protáhl ohněm. Zahřál ji do maximálně 160 C a pak ji opět ponořil do vody. Zakalený a popouštěný meč se po vyjmutí z lázně očistil na hrubším otáčivém brusu chlazeném vodou. Jestliže vše proběhlo, jak mělo, byla linie hamon jasně viditelná a zřetelná. Hrubé broušení byla přísná práce odborníka, ale mnozí mečíři si ji prováděli sami. Ještě před předáním čepele brusičům – leštičům, byl vhodný moment na její vyzdobení ať už dekorativními žlábky či rytinami.
Řap meče se nečistil ani neleštil. Naopak zašlý a zrezlý řap dodával meči autenticitu.

3. 3 Broušení – leštění

Brusič měl za úkol dodávat čepelím ostrost. S postupem doby se funkce brusiče změnila spíše v leštiče.
Leštění je ve své podstatě obrušovací proces. Každý brusný kámen ať sebejemnější zanechává na povrchu sice jemné, ale přece jen škrábance. Brusič proto používá řadu brusných kamenů odstupňované jemnosti, z nichž ten nejjemnější způsobuje škrábance jemnější než je viditelná struktura kovu vyprodukovaná mečířem. Dobrý leštič dokáže odhalit všechny krásy čepele.
Na základní broušení se používaly velké a hrubé kameny. Čepel se po nich musela pohybovat s velkou přesností a pozorností, aby se zamezilo vzniku škrábanců. Brusič musel pořád sledovat jak velká část čepele je v kontaktu s brusným kamenem. Každá čepel vyžadovala inviduální přístup.
Při finálním leštění používali brusiči ještě o mnoho jemnější brusné materiály. Kameny pro tuto fázi připomínaly spíše průsvitné skoro papírové oplatky. Čepel byla při broušení nehybná a naopak se posunoval brousek přidržovaný palcem pravé ruky k její ploše. Ostatní prsty se opíraly nehty o hřbet čepele a sloužily jako opora a zároveň vedení. Leštění odhalovalo jemné linie hamon a ucuri a ostatní efekty vzniklé kalením.
V předchozích broušeních se hrot vždy vynechával. Poté se brusič soustředil na pouhé broušení hrotu, jelikož musel být vždy vyleštěn zvlášť. Brusič nejprve pro ochranu již vyleštěných částí pečlivě zabalil čepel vyjma hrotu do bavlněného hadru. Pak přiložil meč na pracovní plochu tak, aby část hrotu přesahovala přes hranu příčně podloženého hranolku dřeva. Pak položil hrot na brusný kámen a posunoval jím tam a zpátky. Pro dobroušení zbylých ploch hrotu byl používán speciální nástroj. Byl to malý kus dřeva obdélníkového tvaru. Brusič poskládal kus papíru, tak aby měl 8 – 10 vrstev, důkladně jej namočil a položil na vrchní plochu nástroje. Na mokrý papír přilípl větší, ale tenký plátek kamene hazuja. Oběma rukama pak brusič pohyboval čepelí dopředu a dozadu. Výsledkem byl krásný matový lesk, který se zřetelně odlišoval od ostatních ploch.
Závěrečným počinem leštícího procesu bylo vyhlazování, jehož výsledkem byl vysoce dekorativní kontrast mezi leštěnými a hlazenými plochami. Na rozdíl od leštění, kde se vlastně neustále odebíral materiál za účelem zvýraznění detailů, dostávala při hlazení ocel vlivem tlaku kompaktní a zrcadlově lesklý povrch. Technika hlazení se prováděla takto: Nejprve se povrch kovu slabě poprášil velmi jemným práškem z voskovitých exkrecí cikádovitého hmyzu. Pro vlastní hlazení měl každý brusič soupravu tvrdě zakalených nástrojů, podobných velkým jehlám. Při práci je držel v prstech, jako tužku a krátkými taky sem tam vyhlazoval povrch čepele. Vyhlazováním práce brusiče-leštiče na čepeli končila.
Všechny tyto činnosti zabraly zkušenému řemeslníkovi od 10 do 14 dní. Dokončená, vyleštěná čepel měla mít čisté tvary, vyvážené proporce, zřetelnou linii hamon, zářivou barvu a dobře znatelný kontrast mezi kaleným a nekaleným kovem.

4. Výroba pochvy meče

V Japonsku se odjakživa vyráběly pochvy ze dřeva. Dřevo z magnólií je ideálním materiálem hned z několika důvodů. Je měkké, takže nepoškodí čepel, je snadno opracovatelné, má pravidelnou strukturu, a je-li správně upraveno, neobsahuje skoro žádnou vlhkost, což je pro uchování ocelového meče to nejdůležitější.
Řezbáři si dřevo u obchodníků vybírali vždy osobně. Potom je ukládali pod otevřené přístřešky, kde zhruba po deseti letech bylo dřevo způsobilé k použití.
Další postup při zpracovávání pochvy byl takovýto: vyříznutí polotovaru, rozříznutí polotovaru, hoblování vnějšku na hrubo, hoblování vnitřních ploch, dlabání vnitřního prostoru, lepení, opracování povrchu do požadovaného tvaru, jemné opracování, vyvrtání otvoru pro čep, velejemné opracování, závěrečné leštění.
Jak vidíte bylo toho mnoho, co musel řezbář udělat. Jeho práce byla velmi náročná a pracování dřeva – tj. tepelná roztaživost, vysychání a navlhání bylo vždycky problémem se kterým se musel poprat, protože ovlivňovalo rozměry pochvy a tím i spasovanost s čepelí. Před výrobou musel řezbář vždy vědět, do jakého prostředí meč půjde. Šel-li například z teplejšího a vlhčího prostředí někam do chladu a do sucha, musela výt pochva volnější až na hranici samovolného vypadnutí čepele, protože se při trvalém pobytu v suchu a chladnu zatáhla a pevně pasovala.
Dobrá pochva musela splňovat tyto kritéria: Nejdůležitější byla slícovanost s čepelí, pochva musela být doslova šitá na míru každému jednotlivému meči. Spoje se dělaly naprosto těsné a pevné, aby zabránily pronikání nečistot a vlhkosti do vnitřního prostoru nebo případnému rozpadnutí pochvy při náhodném nárazu či upadnutí. Vnější opracování muselo být čisté a příjemné na dotyk. Celkový vzhled pochvy měl odrážet charakter meče.


5. Výroba rukojeti


Rukojeť se zhotovovala z části dřeva odříznutého ze slepené pochvy. Oba konce polotovaru se musely slícovat s hlavicí na jednom a s objímkou na druhém konci. U některých mečů se hlavice k rukojeti lepila. Pak se polotovar se potáhl rejnočí kůží, jejíž drsný povrch zlepšoval držení meče, ale také zpevňoval rukojeť. Kůže z rejnoka se pro potřeby dekoratérů zpracovávala máčením , drhla se bambusovými kartáči apod. Existovala módní období, kdy se barvila např. tabákem na hnědo, ale většinou byla nejvíce ceněna přírodně bílá s lesklým nádechem, kterého se docilovalo leštěním za vlhka s použitím prášku z rohoviny.
Závěrečným aktem při výrobě rukojeti bylo opletení hedvábnou nebo bavlněnou stuhou, případně koženým páskem. Barva textilního opletu se lišila v závislosti na druhu meče a příležitosti, ke které se nosil, ale i na rodové příslušnosti majitele a dalších faktorech.
Po dokončení opletu umístil dekoratér pod stuhy dvě speciální ozdoby rukojeti, z každé strany jednu a nesymetricky. Japonští umělci se vždy úzkostlivě vyhýbali symetrii při zdobení. Poté už zbývalo jen nasadit rukojeť na meč a do otvoru naťuknout čep.


Seznam použité literatury

Bohmann – Umělecké kovářství a zámečnictví

Letošníková – Zbraně, šerm, mečíři

Křížek – Zbraně a zbroj

M. Byam – Staré zbraně



| 18. března 2008
:)
:) | 01. ledna 2010
To se ti moc povedlo, já osobně si myslím, že evropské zbraně by se s japonskými srovnat daly, ale samurajský meč kombinuje nejlepší možné vlastnosti.
Nový příspěvek


Ochrana proti spamu. Kolik je 2x4?



Na-mobil.cz

Spřátelené weby

Přidat stránku k oblíbeným

Nejnovější v diskusi

Diskusní fórum »

TIP: Chcete zkrátit dlouho chvíli sobě nebo blízkému?
Klikněte na Puzzle-prodej.cz a vyberte si z 5000 motivů skladem!
TIP: Hračky a hry za dobré ceny?
Klikněte na Hračky obchod.cz a vyberte si z tisícovky hraček skladem!