Samuel Beckett

Kategorie: Nezařazeno (celkem: 23173 referátů a seminárek)

Informace o referátu:

Příbuzná témata



Samuel Beckett

Nositel Nobelovy ceny

Samuel Barclay Beckett [Bekit] (13. dubna 1906 - 22. prosince 1989) byl irský dramatik a prozaik, představitel absurdního divadla.

Narodil se ve Foxrocku u Dublinu v protestantské dobře situované rodině. Vzdělání získal na prestižních středních školách v Dublinu, poté absolvoval studium na Trinity College, kde od roku 1923 studoval práva a evropské jazyky. Po ukončení studia 1927, pracoval jako učitel v Belfastu, ale již roku 1928 odjel přednášet angličtinu do Francie (mimo jiné působil i na prestižní pařížské Sorbonně).

V roce 1930 se vrátil do Irska, kde u něj propukly deprese, které léčil v psychiatrické léčebně. Po svém propuštění z léčebny několik let cestoval po Evropě.

Roku 1938 se Beckett odstěhoval do Francie. V průběhu druhé světové války se Beckett angažoval v protifašistickém odboji - francouzské hnutí odporu.
Roku 1942, odchází do jižní Francie, kde žije do konce války na venkově, a pracuje jako zemědělský dělník.

logo Wikicitátů
Projekt Wikicitáty má sbírku citátů na téma

Po skončení druhé světové války se Beckett vrací do Paříže, kde žije až do smrti.

Roku 1969 mu byla udělena Nobelova cena.

Obsah

Dílo

S. Beckett žil v Paříži, jeho tvorba byla francouzským prostředím značně ovlivněna. Svá díla psal anglicky a francouzsky.

Drama

  • Čekání na Godota - 1952 Dnes již klasické absurdní drama poprvé uvedené v roce 1953. Drama tvoř pouze dvě dějství. Dekorace se omezuje na jeden strom, scéna je tvořena venkovskou cestou. Právě zde se setkávají dva tuláci, přátelé, Estragon a Vladimír, z jejichž chaotického dialogu vyplývá jen jediné, že čekají na jakéhosi Godota, který by měl změnit jejich životní osudy. Jejich nekonečný rozhovor je přerušen příchodem dvojice pána Pozza s bičem a jeho sluhy Luckyho, který je jako otrok veden na provazu. První z nich ztělesňuje vychloubačnou a až sadistickou osobu, otrok je naopak bytostí zcela poníženou.

Tuláci navazují s Pozzem absurdní rozhovor a po jejich odchodu vstupuje na scénu chlapec, oznamující, že pan Godot dnes nepřijde, ale že se určitě dostaví zítra. Odchodem chlapce končí první dějství. Druhé dějství je pokračuje takřka opakování dějství prvého. Jedinou změnou je zde, že brutální pán Pozzo přichází a je slepý, že jeho život je závislý na Luckym. Lucky je zase němý. Na konci druhého dějství se opět objevuje chlapec a sděluje, že ani dnes pan Godot nedorazí. Estragon a Vladimír tedy odcházejí s tím, že přijdou opět zítra. Chtějí odejít, ale přitom se ani nepohnou. Hra je mnohovýznamová. Chápejme ji jako tragické podobenství absurdity lidského údělu, jako důkaz, že jediným možným smyslem života je nesmyslné očekávání a jediným způsobem, jak si svůj úděl ulehčit, je zaplašovat čas, jenž je mu vymezen. A zabíjet je ho možno a nutno jakkoliv. Slova si zde dva hlavní protagonisté odrážejí jako pingpongové míčky, jejich úkolem není tomu druhému něco sdělit, ale jen zaplnit co nejvíce ubíjejícího času. Čekání na Godota není tedy hrou o rozbíjení sdělné funkce jazyka, ale hrou o čekání. Vladimír a Estragon jsou tuláci, kteří se snad už padesát let pohybují po stále týchž místech, ačkoliv přitom putují z místa na místo, tuláci redukovaní na nepatrné množství fyziologických potřeb a na dvě tři potřeby morální, nezůstat sami, čekat na Godota a zabíjet čas. Pozzo a Lucky jsou k sobě přivázání a to zcela materiálně, provazem a smyčkou. Jejich poměr je vztah pána a otroka, vzájemně připoutaných zištnými zájmy. Nakonec pak spolu setrvávají snad i ze zvyku a společně v průběhu hry fyzicky zchátrají tak, že se posléze v nabytém zmrzačení navzájem doplňují. V prvním dějství Lucky tancuje, jak mu Pozzo píská. A vlastně i tak, jak mu Pozzo nepíská, ale jak si on myslí, že by pískal, kdyby zapískal. V dějství druhém sice Pozzo stále vede Luckyho na provaze, ale ve skutečnosti jde, kam ho Lucky táhne, alespoň potud, pokud je sám schopen jít. Toto jejich fyzické zmrzačení je tragickou výzvou k lidskosti. Vladimír a Estragon jsou víceméně svobodní. Ve hře se na začátku scházejí, pak zase rozcházejí každý na jinou stranu a pak se zase vracejí k sobě. Jistě mají někdy jeden druhého dost, ale jeden bez druhého není schopen žít. Vladimír a Estragon jsou tuláci a zároveň i klauni, parodují sebe i Pozza s Luckym. V celém jejich dialogu nelze přesně rozeznat, která slova mají skutečně sdělnou hodnotu a která jsou řečena jen proto, aby zaplnila mlčení. Čekání na Godota se neobrací k divákovi s jednoznačnou a ucelenou odpovědí, kterou by do hry autor předem zašifroval. Spíše na něho naléhá sérií krutých otázek, na něž se divák může pokoušet hledat odpověď vlastní. Drama tedy není ani existencialistické, ani absurdní, ale pouze kruté. Krutost spočívá v tom, že vrhá divákovi do tváře otázky po smyslu hry, po smyslu existence postav, i po smyslu jeho vlastní existence, a odmítá přitom podat odpověď, jež by položené otázky útěšeně zrušila.

  • Akt beze slov - 1957
  • Poslední páska - 1959, hra je o hledání identity poslechem magnetofonových pásek, na kterých má pan Krap, v desetiletých odstupech, nahrány důležité fragmenty svého života.
  • Akt beze slov II - 1959
  • Šťastné dny'
  • Hra - 1964
  • Dech - 1970
  • Já ne - 1974
  • Nyní - 1982

Prozaická tvorba

  • Murphy - 1938
  • Watt - 1945
  • Molloy - 1951, spolu s dvěma následujícími tvoří trilogii
  • Malone umírá - 1951
  • Nepojmenovatelný - 1953
  • Tso - 1953
  • Jak to je - 1961
  • Novely a texty pro nic - 1955 a 1958

Odkazy

Nobelova cena za literaturu
1968
Jasunari Kawabata
1969
Samuel Beckett
1970
Alexandr Solženicyn



Nový příspěvek


Ochrana proti spamu. Kolik je 2x4?



Na-mobil.cz

Spřátelené weby

Přidat stránku k oblíbeným

Nejnovější v diskusi

Diskusní fórum »

TIP: Chcete zkrátit dlouho chvíli sobě nebo blízkému?
Klikněte na Puzzle-prodej.cz a vyberte si z 5000 motivů skladem!
TIP: Hračky a hry za dobré ceny?
Klikněte na Hračky obchod.cz a vyberte si z tisícovky hraček skladem!