Octavianus Augustus

Kategorie: Dějepis (celkem: 620 referátů a seminárek)

Informace o referátu:

  • Přidal/a: anonymous
  • Datum přidání: 23. září 2006
  • Zobrazeno: 6372×

Příbuzná témata



Octavianus Augustus

Seminární práce
Z Dějepisu
Na téma:
Octavianus Augustus



Octavianus Augustus
31BC – 14AC


Období císařství je poslední fáze existence římské říše, zahrnuje zhruba pět set let (31BC až 476AC), během nichž se na trůně vystřídalo kolem dvou set vládců. Pro svou seminární práci jsem si vybral prvního z těchto vládců, a to Octaviana Augusta, který významným způsobem ovlivnil vývoj státu a zanechal v mnoha ohledech hluboké a trvalé stopy na naší civilizaci.


Octavianus Augustus byl první římský princeps čili císař. Narodil se jako Gaius Octavius a po Caesarově smrti si změnil jméno na Gaius Julius Caesar, ale obecně je označován jako Octavianus až do doby, kdy mu bylo v roce 27BC uděleno jméno Augustus.
Narodil se r. 63BC v zámožné rodině jezdeckého stavu z Velitrae.Jeho otec Gaius Octavianus se jako první z rodu stal senátorem a dosáhl hodnosti prétora. Po jeho smrti roku 59BC byla péče o výchovu malého Gaia ponechána jeho vdově Atii. Byla neteří Julia Caesara a právě on ho uvedl do římského veřejného života. Poté co doprovázel Caesara při jeho triumfálním průvodu roku 46BC, se připojil k tažení do Hispánie. Roku 44 BC se v Apollonii v Empiru dozvěděl, že Caesar byl zavražděn, a že Octavianus byl posmrtně adoptován za diktátorského syna.Proto se přes své mládí (bylo mu teprve osmnáct) rozhodl, že se toho nebezpečného dědictví ujme a smrt svého adoptivního otce pomstí. Vyrazil tedy do Říma a pokusil se přesvědčit nejvýznamnějšího z Caesarových stoupenců Marka Antonia, aby mu odevzdal diktátorův majetek a listiny, ale neuspěl. Po tom co uspořádal hry oslavující Caesarovo vítězství mu senát udělil status senátora a podpořil ho tak v jeho tažení proti Antoniovi. Antonius byl pak roku 43BC poražen u Mutiny. Jelikož mu ale nebyl senát přátelsky nakloněn, domluvil se Octavianus s Antoniem a Lepidem a 27.listopadu roku 42BC byli tito tři muži úředně stanoveni „triumviry pro správu státu“. V tažení proti Brutovi a Cassiovi u Filipp v Makedonii, kde oba vrazi zemřeli, ho zdraví donutilo hrát vedle Antonia druhořadou roli. Při Perusijské válce si pak s cílem usmířit si případného nepřítele Sexta Pompeia, vzal za ženu jeho příbuznou, Scribonii. V říjnu roku 40BC však dosáhl dohody s Antoniem vyjádřené ve smlouvě z Brundusia. Tím se zbavil Sexta a mohl se nechat s Scribonií rozvést a zajistit si spojení s aristokracií sňatkem s Livií Drusillou, s níž zůstal po celý život.
Spojenectví mezi Octavianem a Antoniem bylo poté ještě zpečetěno sňatkem Octavianovy sestry Octavie s Augustem. Přestože se Antonius s Octavií brzy rozvedl a vrátil se ke Kleopatře VII. , potvrdil Octavianus roku 37BC v Tarentu dohodu, a tak zůstali triumvirové u moci na další, více než čtyřleté, období.
Roku 36BC Octaviánův skvělý admirál Agrippa přemohl loďstvo Sexta Pompeia nedaleko mysu Naulochus na Sicílii. Lepidus se v téže době snažil čelit Octavianově moci na západě vojenskou konfrontací. Byl však Octavianem odzbrojen, zbaven triumvirských pravomocí a donucen stáhnout se natrvalo do ústraní.
Poměrně brzy se však ukázalo, že Octavianus, zaneprázdněný zakládáním osad pro své věrné vojenské vysloužilce, se zanedlouho dostane s Antoniem do křížku v boji o vládu nad celým římským světem. Mezitím začal před svým jménem užívat titulu „Imperátor“, aby dal najevo, že jako velitel nemá rovnocenného rivala. V letech 35-33BC bojoval postupně ve třech taženích v Illyriku a v Dalmácii, která byla namáhavá a ne zcela úspěšná, ale zabezpečila severozápadní hranice Itálie mnohem víc, než jak tomu bylo dříve.
S Agrippovou pomocí Octavianus vynaložil obrovské částky, aby římské architektuře dodal lesku. Učinil také co mohl aby posílil veřejné protesty proti Antoniově plánu darovat část říšského území Kleopatře. Roztržka mezi oběma muži se rychle prohlubovala. Roku 32BC triumvirát oficiálně skončil a Octavianus poněkud neupřímně popřel, že by nadále vykonával jeho pravomoci. Nato se Octavianus zmocnil Antoniovy závěti a zveřejnil, jaké úlevy byly poskytovány Kleopatře ke škodě říše, což, jak tvrdil, mezi jiným osahovala. Oba vůdci pak nařídili obyvatelstvu na svých územích, aby jim složilo přísahu věrnosti; proslavila se zvláště přísaha Italů daná Octavianovi, coniuratio Italiae. A nakonec Octavianus vyhlásil válku – nikoli proti svému krajanovi Antoniovi, protože představa občanských nesvárů byla velmi nepopulární-, ale proti oné cizí ženě, Kleopatře, která podle jeho názoru porušila své postavení klienta Římu.
Antonius v doprovodu Kleopatry se seřadil se svým námořnictvem a vojsky podél západního pobřeží Řecka. Avšak počátkem roku 31BC, ještě než nastalo jaro, ho Octavianus zaskočil, když vyslal přes Jónské moře Agrippu, aby dobyl Metheone; sám pak ponechal Itálii na starosti svému etruskému příteli Maecenatovi a Agrippu následoval. Krátce nato se Antoniovo loďstvo chytilo do pasti v Ambrackém zálivu, a když se v září Antonius pokusil probít, došlo k bitvě u Actia. On i Kleopatra spolu se čtvrtinou svých lodí si prorazili cestu na otevřené moře a uprchli do Egypta, kde následujícího roku po Octavianově vpádu do země spáchali sebevraždu. Octavianus dal potom usmrtit Kleopatřina syna Caesarina, za jehož otce královna označila Julia Caesara. Nato připojil Egypt k říši a ponechal si nad ním přímou vládu prostřednictvím svých osobních zástupců. Jelikož ukořistil Kleopatřiny finanční prostředky, mohl také vyplatit velký počet svých vojáků a nařídil, že budou usazeni v četných koloniích zakládaných po celém římském světě, který teď spočíval zcela v jeho rukou. Snížil postupně stav svých legií z šedesáti na dvacet pět o celkovém počtu sto padesáti tisíc vojáků. Všechny legie byly umístěny mimo poloostrov. Cítil, že udržovat vojenské zálohy uvnitř země je jednak příliš nákladné a jednak příliš lákavé pro případné rivaly. Důstojnický sbor byl postaven na mnohem pevnější základ než kdy dříve, pod jeho vlastní přísný dohled, a zvláštní pozornost byl věnována profesionálním centurionům, kteří tvořili jeho páteř. Koncem jeho vlády vznikla vojenská státní pokladna, jejímž úkolem bylo uhradit z daní odměny vojákům odcházejícím do výslužby. I loďstvo se dočkalo reorganizace a jeho hlavní základny zůstaly v Misenu a v Raveně; Octavianus také nahradil svou dřívější hispánskou osobní stráž jednotkou germánskou. Ta však jen doplňovala hlavní pretoriánskou gardu pocházející ze strážců podporovaných dřívějšími generály a sestávala převážně z vojáků, kteří měli římské občanství. Byli rozděleni do devíti kohort, každá s pěti sty pěšáky a devadesáti příslušníky jízdy. Pretoriáni, jejichž první společné prefekty – jezdeckého nikoliv senátorského stavu – jmenoval Octavianus v roce 2BC, byli rozmístěni v Římě a dalších italských městech. Vytvořili také tři městské kohorty, každou o tisíci mužích, aby vykonávali funkci policie hlavního města pod velením městského prefekta.
Tato opatření týkající se vojenských a bezpečnostních sil tvořila jen jednu – i když velmi podstatnou – část dlouhé řady předběžných a neuspěchaných kroků, které formovaly římský principát. Třebaže tak vznikl systém, nad nímž si vládce udržoval prakticky veškerou moc, slovy vynášel důstojnost senátu, který zredukoval asi z jednoho tisíce na osm set členů. A přestože senát přijal s úlevou a uspokojením, že občanské války skončily, a dával najevo vstřícnost, Octavianus si nicméně uvědomoval – maje na paměti osud Caesarův -, že tato dřívější vládnoucí třída by jen uvítala, kdyby na oko vzkřísil republikánské tradice. Zatímco tedy v letech 31 až 23 BC nepřetržitě vykonával konzulský úřad, roku 27BC vyšel s tvrzením, že „předal stát volně k dispozici senátu a lidu“ – což bylo poněkud zavádějící prohlášení, protože lidem tu mínil sněm, který neměl žádnou politickou moc. V téže době mu byla na desetileté období úředně svěřena vláda a vojenské velení v provincii zahrnující Hispánii, Galii a Sýrii, tedy regiony, v nichž byla rozmístěna podstatná část armády a které od té doby spravoval prostřednictvím svých podřízených. Zbývající oblasti císařství mimo Itálii měly být řízeny prokonzuly jmenovanými senátem jako za starých časů, neboť princeps byl přesvědčen, že jeho vysoká prestiž zajistí, aby tito úředníci, jejichž výběr nepřímo i nadále ovlivňoval, nepostavili proti jeho vůli.
Císařovu prestiž vyjadřoval vznešený výraz auctoritas, který odrážel tradiční a náboženskou hodnotu. A etymologicky byl s tímto slovem, jakož i se starobylým kultovním zvykem augurství či věštby, spojen i titul „Augustus“, který mu byl nyní udělen a který rafinovaně – aniž by se dovolával úředního výnosu – dával na srozuměnou jeho nadřazenost nad jinými lidmi. S pomocí vynikajících spisovatelů tohoto zlatého věku literatury, jakými byli Livius a Maecenatovi chráněnci, básníci Vergilius a Horatius, jejichž snahu doplňovaly i některé vlastenecké básně Propertiovy a Ovidiovy, dal najevo svou úctu k starému italskému náboženství tím, že vzkřísil mnohé z jeho starodávných obřadů a opravil a zrekonstruoval jeho pobořené chrámy. V roce 17BC sledoval stejný cíl i slavením starobylého rituálu stoletních her (ludi saecurales), které značily přechod z jednoho staletí či epochy do další. Postavil rovněž Oltář míru (Ara Pacis) a vyzdobil ho krásnými reliéfy v klasickém Augustovském stylu. Po smrti Lepida v roce 12BC pak nastoupil na jeho místo jako nejvyšší pontifik (pontifex maximus) státního náboženství. Po základním uspořádání z roku 27BC následovaly Augustovy energické kroky zaměřené na rozšíření císařství a obnovení klidu: podrobil si divoké alpské kmeny, anektoval Galantii (centrální Malá Asie) a sám vedl část tažení s cílem dovršit podmanění Hispánie. Jeho zdraví se však prudce zhoršilo. V roce 23BC se zdálo, že je na prahu smrti; ukončil proto nepřetržitou řadu konzulských úřadů, jež zastával, a místo toho přijal imperium maius, moc, která ho povýšila nad prokonzuly, a byla zcela oddělena od úřadu a jeho běžných povinností a úkolů. Byla mu také propůjčena pravomoc tribuna čili tribunicia potestas. Toto vyznamenání spolu s hodnostmi udělenými dříve ho opravňovalo svolat senát, jak mu vyhovovalo. Zejména však – protože tradiční úlohou každoročně volených tribunů lidu bylo hájit občanská práva – tato moc ho obklopila jakousi „demokratickou“ aurou, o to potřebnější, že skutečné základy císařova společenského uspořádání zajišťovali vlastně svou podporou tradiční třídy. V roce 19BC došlo k dalším úpravám Augustových pravomocí, které mu umožňovaly snáze uplatňovat v Itálii svrchovanou moc. V následujících dvou letech docházelo ke změnám v sociálním zákonodárství, jejichž záměrem bylo podpořit sňatky a omezit cizoložství a výstřednosti. O několik let později byla ustanovena výkonná či plánovací rada (consilium princips), zpočátku jako orgán neoficiální a sestávající z mužů, kteří patřili k Augustovým přátelům (amici princips), aby mu pomáhala připravovat podklady pro práci senátu. Augustus tak byl méně zatěžován povinnostmi a výkonnost státní správy vzrostla zvýšením počtu jeho administrativních pracovníků – jezdců, jejichž povolání tak získalo větší přitažlivost, a propuštěnců, čili bývalých otroků-, což znamenalo počátek státní služby. Mezitím probíhala reorganizace státní správy v Římě i v celém zemi. Umožnila to důkladná reforma finanční struktury, v níž byla ústřední státní pokladna propojena s pokladnami v jednotlivých provinciích, zvláště pak v Augustových, složitými vztahy, jejichž přesný charakter nám uniká. Tento imperiální systém byl financován převážně ze dvou přímých daní – daně z hlavy a daně pozemkové, přičemž rozhodující roli hrála daň pozemková, protože hospodářství římského světa dosud spočívalo na zemědělství. Dlouhý mír za Augusta rovněž výrazně stimuloval obchod a ten usnadňovalo ohromné rozšíření a zlepšení římského oběživa, jež nyní představovaly nejen peníze zlaté a stříbrné, ale i neobvyklé mince s nižší jmenovitou hodnotou ze žluté mosazi a červené mědi, ražené v Římě, Lugdunu (Lyon) i jinde.
Ve všech těchto záležitostech se nevynechala žádná příležitost vychválit hlavní body činnosti vlády ve veřejném zájmu; například s velkou hrdostí se hovořilo o vítězné smlouvě s Parthy v roce 20BC, podle níž Parthové vrátili legionářské korouhve ukořistěné triumvirovi Crassovi, když byl před třiatřiceti lety zabit u Karrh (Haran), a uznali římský protektorát nad Arménií. Tato země se teď stala (dost riskantně) jedním z početných klientských států, jimiž Augustus, v návaznosti na své dřívější kroky, obklopoval císařství. Klientské státy nyní získaly oprávnění razit vlastní oběživo, většinou z bronzu, ale příležitostně i ze stříbra (a v Kimmerském Bosporu ze zlata). I v mnoha částech říše směly městské obce vydávat vlastní bronzové peníze. K těmto regionům patřila (na čas) Hispánie, jakož i většina východních zemí, kde si starobylé městské státy se svými řeckými institucemi a kulturou uchovaly různý stupeň autonomie díky nedbalému dohledu provinčních vládců a jejich finančních poradců, čili prokurátorů.
Ačkoli postavení císaře (princeps) nepředstavovalo formálně úřad, do nějž mohl být jmenován nástupce, pozornost veřejnosti se dlouho soustřeďovala na Augustovy plány do budoucna. V roce 23BC zemřel jeho synovec Marcellus, manžel Augustovy dcery Julie. V témže roce byl jako Augustův zmocněnec poslán na východ Agrippa a po čtyřech letech dovršil dobytí Hispánie. Třebaže byla ovdovělá Julie za Agrippu provdána, senátoři by ho byli za panovníka nikdy nepřijali, proto v roce 17BC adoptoval Augustus Agrippovy a Juliiny děti – tříletého Gaia a ročního Lucia – za vlastní syny. Udělil nicméně významné úřady také svým dospělým nevlastním synům, Tiberiovi a Nerudovi Drusovi (Drusus starší), který připojil k zemi Noricum a Raetii a v letech 16-15BC rozšířil hranici císařství až k Dunaji.
Po Agrippově smrti v roce 12BC přiměl Augustus jeho vdovu Julii, aby se provdala za tiberia, ačkoli se oba zdráhali. Tiberius i jeho bratr Nero Drusus pak několik let vedli války na severu. Nero Drusus postoupil až k Labi, ale roku 9BC zemřel. O tři roky později Tiberius povýšil a začal se podílet na tribunských pravomocích svého nevlastního otce; pak se však stáhl ze scény a vrátil se až po smrti Lucia roku 2 AC a Gaia roku 4 AC jako Augustův adoptivní syn a zřejmý nástupce. Okamžitě byl vyslán do Boiohaema (Bohemia, Čechy), aby obsadil mocný západogermánský kmenový stát Markomanů, a tak zkrátil hranice císařství. Splnění tohoto úkolu však přerušili vzpoury, jež vypukly roku 6AC v Panonii a Illyriku a později v Germánii, kde náčelník západogermánského kmene Cherusků Arminius zabil v roce 9 AC Vara a zničil jeho tři legie. Augustus byl zděšen a připojení Germánie a střední Evropy tak muselo být odloženo na neurčito.
I když reformy státní správy i nadále pokračovaly, princeps začal pociťovat, že mu stáří ubírá stále více sil, a tak v roce 13AC bylo Tiberiovi uděleno postavení v každém zásadním ohledu rovnoprávné s Augustem. Augustus pak uložil svou závěť a jiné listiny v domě vestálek v Římě. Byl mezi nimi přehled vojenských i finančních zdrojů císařství, promyšlený politický testament – ve všem přesný, ale často tendenční-, který je znám jako Činy božského Augusta (či Monumentum Ancyranum), neboť jejich nejlépe zachovaný opis zůstal na stěnách chrámu Romy a Augusta v Ankyře (Ankara) v Galatii. V následujícím roce byl Tiberius odvolán z cesty do Illyrika pro vážné onemocnění jeho nevlastního otce. 19.srpna roku 14AC Augustus naposledy vydechl a byl následně prohlášen za boha.

Octavianus Augustus byl jedním z nejnadanějších, nejenergičtějších a nejobratnějších politiků, jaké kdy svět poznal. Jeho nesmírně rozsáhlé kroky zaměřované na přestavbu a nápravu stavu v každé části jeho rozlehlé říše vytvořily podmínky pro dlouhodobý mír, kdy lepší komunikace a vzkvétající obchod poskytovaly užitek všem s výjimkou nejnižších vrstev. Autokratickému systému, kterým nahradil (poučen chybami Caesarovými) hroutící se republiku, byl určen velmi dlouhý život, jakkoli ho od začátku zpochybňovala četná spiknutí. Přinesl stabilitu, bezpečnost a prosperitu nebývalému počtu obyvatelstva na více než dvě stě let, zajistil přetrvání a konečné zachování politického, společenského, hospodářského a kulturního dědictví, jak římského tak i řeckého, a poskytl také rámec, v němž se šířil judaismus i křesťanství (za této vlády se narodil Ježíš Kristus a Judea se změnila z klientského státu v římskou provincii.
Augustus měl i určité schopnosti literární a byl autorem několika knih: je mezi nimi i práce vybízející ke studiu filozofie, vyprávění o vlastní mládí, pamflet útočící na Bruta, životopis Nerona Drusa a různorodé verše. Všechna tato díla jsou ztracena, ale jeho bystrý a pronikavý pohled, jak se jeví v Res Gastae (Monumentum Ancyranum) naznačuje, co dokázal. Pokud jde o jeho charakter, říká se, že byl v mládí krutý, ale později se umírnil, ačkoli se možná změnil jen proto, že krutost už nebyla politicky tak potřebná, neboť byl i nadále připraven jednat bezohledně, když to situace vyžadovala. Jeho soukromý život se ne vyznačoval ničím mimořádným. Své manželce Livii Drusille byl sice nevěrný, ale zůstal jí hluboce oddán. Na veřejnosti zastával přísné morální postoje, a dokonce vypověděl ze země svou dceru i vnučku – obě jménem Julie (i básníka Ovidia) – za to, že se proti těmto zásadám prohřešily. Do vyhnanství poslal také svého vnuka Agrippu Postuma, který byl považován za vzpurného výstředníka. Co se týče ostatních mužských příbuzných, kteří mu pomáhali, psával jim laskavé dopisy, z nichž se některé zachovaly. Povinnosti od nich však vyžadoval.
Stejně tvrdý byl i sám k sobě, třebaže trpěl mnoha dlouhodobými neduhy.Jeho podobu (již tehdejší sochaři zachytili v řadě vynikajících, různě obměňovaných císařských portrétů) popisuje jeho životopisec Suetonius takto:

Jeho vzezření bylo znamenité a po všechny stupně věku velmi půvabné. O úpravy hlavy dbal málo…Jeho tvář byla, ať mluvil či mlčel, vzácně klidná a jasná…Oči měl jasné a lesklé. Přál si, aby se lidé domnívali, že je v nich jakási božská síla, a těšilo ho, jestliže osoba, na kterou upřeněji pohlédl, sklopila zrak jako při slunečním oslnění. Ve stáří měl však levé oko slabší. Zuby měl řídké, drobné a kazové, vlasy mírně kučeravé a nažloutlé…Jeho propuštěnec a archivář Julius Marathus odhaduje, že měřil 175 centimetrů – to však zakrývala vzhlednost a souměrnost údů, takže to bylo nápadné jenom při porovnání s někým vytáhlejším v jeho blízkosti.

Závěr: Octavianus Augustus byl opravdu výjimečný politik a osobnost římských dějin. Bylo úžasné zjistit při psaní této seminární práci tolik zajímavých informací, týkajících se tohoto politika. Dokázal mnoho věcí (zlepšit), a to i přes to, že měl problémy se zdravím. Už to že se ve svých teprve osmnácti letech ujmul Caesarova dědictví a vyrazil do diplomatického „boje“ s Markem Antoniem a senátem byl velmi odvážný kousek, do kterého už by se asi žádný z našich současných politiků nepustil.



Nový příspěvek


Ochrana proti spamu. Kolik je 2x4?



Na-mobil.cz

Spřátelené weby

Přidat stránku k oblíbeným

Nejnovější v diskusi

Diskusní fórum »

TIP: Chcete zkrátit dlouho chvíli sobě nebo blízkému?
Klikněte na Puzzle-prodej.cz a vyberte si z 5000 motivů skladem!
TIP: Hračky a hry za dobré ceny?
Klikněte na Hračky obchod.cz a vyberte si z tisícovky hraček skladem!