Moliére: Tartuffe
Kategorie: Nezařazeno (celkem: 23179 referátů a seminárek)
Informace o referátu:
- Přidal/a: anonymous
- Datum přidání: 27. července 2006
- Zobrazeno: 4606×
Příbuzná témata
Moliére: Tartuffe
MOLIÉRE: TARTUFFE
Komedie o lidské přetvářce a spravedlnosti
Jeden z největších dramatických francouzských básníků, vlastním jménem Jean-Baptiste Poquelin (1622-1673), se celý život zabýval divadlem - ať už jako herec nebo tvůrce komedií, které ho proslavily po celém světě. Ze začátku působil jako autor, herec, režisér a ředitel venkovské divadelní společnosti. Po úspěšném představení konaném před panovníkem zakotvil v Paříži, kde v 51 letech umírá po dlouhé nemoci. Moliérovo dramatické dílo zahrnuje 33 her. Některé z nich byly psány na objednávku a nedosahují vysoké kvality, avšak řada z nich stále zůstává živou součástí repertoárů světových scén. Mezi nejvýznamnější z nich kromě jiných patří: Lakomec, Učené ženy, Misantrop, Škola pro muže, Lékařem proti své vůli, Scapinova šibalství, Don Juan, Láska lékařem…
K opravdu mistrovské tvorbě Moliér dospěl až v posledním desetiletí své tvorby, kdy již vyzrál jeho životní názor a umělecký tvar. Již od svého mládí se totiž cítil dědicem starofrancouzské frašky, která se drsně vysmívala lidské hlouposti a ubohosti, prohnanosti i nepřirozenosti. Tento nástroj brzy ovládl přímo virtuózně, navíc často přejímal děj nebo jednotlivé epizody z těchto frašek nebo z italské komedie dell`arte. Při svém cestování po Francii v oblasti této frašky stále žil a její formy ovládal velmi přesně. Což se mu stalo značnou tvůrčí zábranou, protože zde nastával rozpor mezi jeho viděním světa, v němž se kupředu úskalími feudálního světa prodírala mladá buržoazie, a formou frašky, která zesměšňovala obecně celý svět a jeho nedokonalosti. Musel tedy najít rovnováhu mezi fraškou a svým viděním společenského světa, a hledat mezi nimi specifické rozpory a nalézat pro ně zcela zvláštní formy. Takže až obdobím Tartuffa, Misantropa, Dona Juana a Lakomce vytvořil komedii, který je drsným soudem nad společenskými abnormalitami doby, které tvrdě odhaluje lidské pokřiveniny, dovede je nadnést a zveličit, odhalí zvrácené společenské konvence a dovede je prorazit a najít možnost polidštění společnosti i člověka. Zároveň dozrává i jeho formální umění, schopnost ostré a přísné střelby na pravý střed společenského zla, schopnost vytvořit ze základních protikladů přesné komické situace, které dovede až ke komické explozi a k závěrečné kataru.
Moliŕe byl v zemích českých hojně hrán i překládán, z Tartuffových překladů jsem vybrala Františka Vrbu z roku 1966, který je poměrně moderní, vtipný a přirozený.
Tartuffe patří k hrám největší myšlenkové odvahy a nejhlubšího poznání člověka i společnosti. K této výbojné komedii vedly Moliéra události tehdejší doby, zvláště Zbožná kabala, kterou církev vytvořila ve Francii stát ve státě s vlastní výkonnou mocí, který přímo ohrožovala moc královskou. Moliére tuto světskou moc církve poznal na vlastní kůži a viděl v ní i velké nebezpečí veřejné. Od roku 1964, kdy byly občas hrány a občas zakazovány tři akty Tartuffa, až do premiéry v roce 1669, prožíval dobu velkého napětí, kdy se proti němu hromadily velké síly, které ovlivňovaly i krále.Ten Tartuffa jednou povolil, jednou zakázal, až nakonec dovolil premiéru po odstranění scén, situací a dialogů, které nejvíce pobuřovaly. Moliére Tartuffa třikrát přepracoval a nakonec využil příznivé situace, dílo náhle uvedl a díky překvapení odpůrců tak dosáhl tak vítězství své hry.
Téma náboženského pokrytce v Tartuffovi už dávno nezabírá hlavní zájem publika, ale rozšiřuje se na nové společenské skutečnosti, protože pokrytectví zůstává v jiných podobách i dnes. Je vždy tam, kde lidé předstírají, že věří nové společenské a sociální pravdě, zatímco ve skutečnosti vedou dvojí život a dopouštějí se leckdy i podlosti, aby dosvědčili svou pokrokovost. Viz. například moderní trend „pseudointelektuálství“. I na současné politické scéně nacházíme mnoho takových Tartuffů, kteří, předstírajíc starost o sociální zabezpečení „obyčejného člověka“, usilují pouze o vlastní obohacení.
O S O B Y
PANÍ PERNELLOVÁ, matka Orgona
ORGON, manžel Emíry
ELMÍRA, druhá manželka Orgona
DAMIS, Orgonův syn z prvního manželství
MARIANA, Orgonova dcera z prvního manželství
VALÉR, Marianin nápadník
KLEANTES, Orgonův švagr
TARTUFFE, svatoušek
DORINA, Marianina komorná
PAN LOYAL, soudní vykonavatel
KRÁLOVSKÝ ZMOCNĚNEC
FILIPKA, služka paní Pernellové
Odehrává se v Paříži v Orgonově domě.
PANÍ PERNELLOVÁ
Starší dáma, dříve koketná a společenská, nyní moralisticky opovrhuje bujarým společenským životem své snachy a jejích dětí. Společně se svým synem jako jediní nevidí skutečnou tvář Tartuffa. Hra začíná jejím pohoršeným odchodem z domu, kdy ještě z pozice „moudrého stáří“ neopomene urazit každého v domě. Kromě Tartuffa a svého syna, samozřejmě. Ovšem nemůže také nepřipomenout své snaše, že její předchůdkyně byla mnohem lepší a mravnější. Během celé hry pevně stojí za Tartuffem, nemá tolik inteligence, aby ho dokázala prohlédnout. Až když je nakonec vystavena nezvratným důkazům o jeho pravé povaze, uvěří svým příbuzným.
ORGON
Byl v mládí, kdy bojoval proti vzpouře šlechty, tzv. Frondě, člověk činorodý, bojovný a odvážný. Pak se ale vzdal veškeré činnosti, zapadl do rodiny, staral se jen o svůj majetek a rod. Po úmrtí své první ženy se znovu oženil s mladičkou Elmírou. S tou se však až tak moc neshodne a tak neuspokojen rodinným životem touží po vyšším životě - a najde jej v úlisném svatouškovi Tartuffovi, kterého přivede do rodiny, vidí v něm vzor čestnosti a náboženské opravdovosti a podléhá mu, jako by byl ve stálé hypnóze. Očarován silnou vůlí Tartuffovou, je ochoten věnovat mu i dceru a celé jmění a nic nedá na svého syna, který se mu pokouší vysvětlit, jak se situace doopravdy má. Teprve až když je sám lstí svědkem Tartuffova přiznání, že mu usiluje o ženu, procitá z hypnózy.
ELMÍRA
Mladá, avšak přesto moudrá, druhá manželka Orgona. Společně se svými nevlastními dětmi prohlédne Tartuffa hned z počátku, ale marně svému muži vysvětluje, jak se věc má. Více než ona je pro něj důležitější Tartuffe.
DAMIS
Výbušný mladík, který se stůj co stůj snaží otci vysvětlit, co je Tartuffe za pokrytce. Svým otcem i babičkou je pokládán za příliš mladého na to, aby dokázal takovou věc správně posoudit. Bouřlivě se s otcem pohádá a odchází z domu. Nakonec však neváhá přijmout jeho omluvu a vrací se zpět.
MARIANA
Mariana miluje Valéra, kterého si chce vzít. Orgon už mu její ruku přislíbil. Teď ji však chce dát Tartuffovi. Mariana neví, co s tím. Při hádce s Valérem ani jeden z nich nehodlá ustoupit a omluvit se (nebo-li v jejich očích - ponížit se).
VALÉR
Je charakterní mladík, který by pro svou milou udělal všechno na světě. Ovšem pouze do chvíle, kdy se to nijak nedotkne jeho mužské ješitnosti. V naprosto hloupé a zbytečné hádce nehodlá ustoupit ani o píď.
TARTUFFE
Je jasné, že Tartuffe byl vytvořen z mnoha odpozorovaných charakterů tím, že ho Moliére uviděl v celé jedinečnosti dovedl ho zevšeobecnit, když v něm vyzvedl mocný proud vůle, která vede od domnělé askeze k tyranské smyslnosti a vůli po moci. Je zajímavé, že Tartuffe v milostných scénách používá formy náboženské litanie, kde je bůh zaměněn představou kvetoucího ženského těla. To vše ukazuje na pokrytecký probabilismus, jemuž účel světí prostředky. Tento Tartuffův kompromis mezi nebem a zemí, který mu dovoluje být fanatickým katolíkem a současně smyslným bezbožníkem, je zvlášť důležitý pro jeho charakterizaci. Moliére odhaluje jeho komiku v tom, že tento člověk dělá náboženská gesta místo opravdových činů.
DORINA
Prostořeká komorná, která není hloupá. Co na srdci, to na jazyku, nešetří nikoho. Lidový soudce nad pokrytectvím a podlostí vetřelce.
D Ě J
Moliére v prvních dvou aktech přímočarým způsobem rozvinul pomocí Orgonovy rodiny kopii obrazu Francie za ludvíka XIV., v níž se vytvořily zhoubné společenské konvence tím, že církev se Zbožnou kabalou zmocnila světské moci, které zneužívala. V obrazu jediné rodiny nakreslil Moliére celek národa a odhalil zdroje velkého společenského zla. Ve III. a IV. aktu nastává situace, kdy všichni čestní lidé se postaví proti zlu a chtějí ukázat Orgonovi jeho pravou tvář. Ve III. aktu se to nepovede Damisovi a teprve ve IV. dějství ve scéně mezi Tartuffem a Elmírou, kdy je pod stolem přítomen Orgon, je Tartuffovi skutečně stržena maska a Orgon konečně prohlíží. Pokrytec Tartuffe využívá chyb Orgonových, zmocňuje se jeho domu a Orgona i jeho rodinu z něho vypovídá. V V. aktu pak nastává změna drmatické situace. Protože za Tartuffem stojí mocná Zbožná kabala, chce pokrytec dostat Orgona do vězení pro malý politický přečin. Ale v té chvíli zasáhne síla větší, než jakou vládne svatoušek a Zbožná kabala - sám král, který dá uvěznit Tartuffa a vrátí majetek a čest Orgonovi.