Machiavellismus - Realistický pojem politiky

Kategorie: Nezařazeno (celkem: 23172 referátů a seminárek)

Informace o referátu:

  • Přidal/a: anonymous
  • Datum přidání: 16. ledna 2007
  • Zobrazeno: 3759×

Příbuzná témata



Machiavellismus - Realistický pojem politiky

Realistický pojem politiky – Machiavellismus

Od doby antických sofistů a především od doby italského politického filozofa Machiavelliho se na počátku novověku začal prosazovat realistický pojem politiky. Pro realistický pojem politiky již není politické jednání něčím, co se poměřuje normativním hlediskem dobrého řádu a co umožňuje ctnostný dobrý život, nýbrž faktickým problémem, identickým s fenoménem moci. Pod vlivem novověkého přírodovědeckého myšlení se v tomto pojetí politiky ztrácí ze zřetele sféra eticky zdůvodněných cílů a účelů politického jednání, pokud o nich není možné získat objektivní a podle přísných metodologických zásad nové filozofie zjištěné poznatky. Místo toho dostávají absolutní přednost prostředky politického jednání. Není náhodou, že pojem moci se stává klíčovým pojmem a rozhodující kategorií pro pochopení politiky.

V politické historii lidstva většinou převládla mocenská politika, pro níž bylo určující používání vnější síly a moci (např. armády a policie). V řadě případů se však uplatňovalo také používání autority (panovníci z Boží milosti, rady starších). Pojmy moc a autorita nelze zaměňovat. Politická moc je projevem určité síly, převážně vnější, která vychází od určitého zdroje, čili subjektu (nositele) moci a směřuje k nějakému objektu (adresátu), aby mu vnutila svou vůli. Autorita je pak jistou vnitřní výbavou a schopností člověka zaujímat čelné a uznávané postavení, které je mu přiznáváno nebo připisováno ovládanými či ovlivňovanými.

Italského politického filozofa Machiavelliho spousta lidí odsuzuje za jeho vyzdvihování účinnosti nad morálkou, dvoutvářnost a vychytralost v politice, jiní ho chválí jako praktického realistu, který se odvážil svět popsat tak, jaký ve skutečnosti je. Pro pochopení jeho učení je každopádně nutné uvědomit si všechny souvislosti, v nichž jeho díla vznikala

Říká se, že se prý Niccolo ` Machiavelli narodil s otevřenýma očima, údajně jako Sokrates, Voltaire, Galileo či Kant. Bylo to ve Florencii 3. května roku 1469. Machiavelliho předkové se jmenovali Maclavelli nebo Malchiavelli. Je to jméno utvořené z latinských slov malus, špatný a clavus, hřebík. Znamená tedy něco jako "špatné hřebíky". Machiavelli byl ale "dobrý hřebík", neboť spojil mnohé myšlenky tak pevně dohromady, že se je dodnes žádnému kritikovi nepodařilo rozpojit. Jeho otec byl advokátem a chtěl, aby se jím stal také syn. Matka byla obyčejná, velmi pobožná žena a chtěla, aby byl knězem. Když se rodiče nad kolébkou dohadovali, co z potomka bude, při slově advokát se prý dítě usmálo a pokývalo hlavou. Tak bylo rozhodnuto, že Niccolo bude studovat práva. Jako každý dobrý Ital se Machiavelli naučil mnoho věcí na ulici. Italská ulice je totiž podle tradice přirozeným pokračováním rodinného domu. Zde a také v obchodech a v krčmách se naučil šťavnatým přezdívkám, vtipům a výřečnosti. Druhou přirozeností se mu stala latina. Studoval latinské autory a vášnivě rád četl
také Danta a Petrarcu.

Itálie prožívala za Lorenza Medicejského, který ve Florencii vládl od roku 1469, období klidu. Byl rozhodčím italských států a dokázal udržet politickou rovnováhu. V diplomacii byl silnější než v politice. Florencie se za vlády Lorenza stala centrem italské renesance. Po jeho smrti roku 1492 klid skončil. Italské státy začaly mezi sebou válčit. Navíc se jednotlivé země ještě samy štěpily na různé sekty, politické skupiny a podle rodových tradic.

Po smrti Lorenzově nabývá na významu Girolamo Savonarola. Dominikánský mnich a reformátor ohnivě káže o hříchu a neustále kritizuje katolickou církev. Lidem hrozí boží pomstou. První Machiavelliho list, který se zachoval, se týká právě Savonaroly. Bohatí i chudí Florenťané, politikové a umělci podléhali Savonarolově výmluvnosti, jeho buřičským výzvám, záhadným symbolům a předpovědím. Machiavelli to vnímal jinak. Nevěřil tomu, co zanícený mnich říkal. Vážil si ho jako politické síly, ale předvídal, že nepřežije zkoušku ohněm. Savonarola se snažil vrátit svět o několik století nazpět. Představoval středověk, Machivelli novověk. Savonarola očekával vše od Boha, Machiavelli od člověka. Roku 1494 byla Savonarolou a Pierem Soderinim vyhlášena Florentská republika, která trvala až do roku 1512. Roku 1498 byl Savonarola papežem Alexandrem VI. exkomunikován z církve, zajat, mučenaupálen.

Téhož roku vstoupil do politického života Machiavelli. Byl zvolen sekretářem Florentské republiky. Zní to vznešeně, ale ve skutečnosti byl jenom obyčejným úředníkem. Pořizoval opisy, psal protokoly a dělal stručné výtahy z došlé korespondence. Jedním z jeho úkolů bylo sloužit radě Deseti, která měla na starosti věci válečné. Být sekretářem rady znamenalo posílat peníze, svolávat do zbraně, vysílat spěšné kurýry, nakupovat nejrůznější zboží, psát úřední výzvy rychtářům a sestavovat seznamy žoldnéřů. V té době v sobě Machiavelli objevuje spisovatelské nadání. Jestě živější je jeho řeč. Jeho proslovy, výroky, poznámky a vtipy jsou dušíúřadu.

Machiavelli byl jako sekretář posílán úředně do ciziny. Vyhovovalo to jeho neklidné povaze i touze poznávat nové lidi. Cestoval výhradně na koni. Cesty byly fyzicky náročné a mnohdy nebezpečné. Niccolo ` měl však pevné zdraví, bez problémů zdolával horské hřebeny, slézal údolí, křižoval silnice za pěkného počasí i v nepohodě.

Při svých cestách se zajímal o lidi a jejich život. V zemích, kterými projížděl, si zaznamenával zákony občanského života, způsoby válčení, mezistátní dohody a smlouvy i to, jací lidé se dostávají k moci. Počátek nejdůležitějšího období Machiavelliho diplomatické dráhy je období, v němž měl možnost hrát úlohu bedlivého pozorovatele a posuzovatele soudobého státnického umění. Florentští Signori po něm chtěli, aby byl pozorovatelem, zprostředkovatelem, vyslancem, zmocněncem, zkrátka odborníkem na všechno. Ale ať měl úspěch nebo neměl, nikdy ho nepovýšili ani mu nepřidali na platu. Celkem mu bylo svěřeno třiadvacet poslání do ciziny a mnoho komisí na území republiky. Byl čtyřikrát u francouzského krále Ludvíka XII., dvakrát u císaře Maxmiliána I., dvakrát na římském dvoře, třikrát v Sieně, dvakrát přímo v Pise. Velký dojem na něj udělal Cesare Borgio. Machiavelli jej pokládal za nadlidského co do odvahy a smělých záměrů, ale i v uskutečňování svých plánů. Přestože však obdivoval Borgiovy vůdcovské schopnosti, zjišťoval, že vévodova vláda se zakládá jen a jen na jeho štěstí. Poté co nepřízeň Štěstěny Borgiu tak úplně rozložila, že se nedokázal držet žádného rozhodnutí, dospěl Machiavelli k přesvědčení, že vévodovy schopnosti jsou omezeny. Osudné chyby se Borgio dopustil, když prosazoval Julia II. za papeže a nevzal v potaz dobře skrývanou nenávist nového papeže vůči své osobě, čímž v podstatě nedokázal udržet svůj úsudek pevně zakotvený v realitě.
Machiavelli pak nahlédl také do povahy a způsobu vlády nového papeže Juliuse II. Zprvu připouští, že Julius vždycky šťastně došel k cíli, protože postupoval ve všem prudce. Machiavelli však tvrdí, že kdyby byla přišla doba vyžadující opatrného jednání, znamenala by jeho zkázu, protože by nikdy neupustil od metod, k nimž ho ponoukala jeho povaha.
Dalším významným vládcem, jehož mohl Machiavelli posoudit zblízka byl Maxmilián, císař Svaté říše římské. Císař připadal Machiavellimu od počátku do konce jako zcela neschopný panovník, jeho základní slabinou byl sklon být celkově příliš laxní a lehkověrný, pročež byl neustále připraven dát se ovlivnit kterýmkoliv jiným názorem, jenž mu byl předložen. Tím se nikdo nemohl spolehnout na jeho rozhodnutí, protože co jeden den nařídil, druhý den odvolal.

Medicejští, kteří byli roku 1494 vyhnáni z Florencie, nepřestali usilovat o návrat na trůn. Podařilo se jim to roku 1512, kdy obnovili vládu a začali se mstít republikánům. Nastalo období zúčtování a mnoha změn. Na řadu přišel i Machiavelli. S nástupem Medicejských přišel o místo. Přitom Machiavellimu bylo jedno, kdo stojí v čele vlády. Měl svůj ideál. Velkou, silnou a sjednocenou Itálii. K tomu by podle něj stačil jediný člověk s pevnou vůlí.

Jednoho dne se našel seznam lidí, kteří měli připravovat spiknutí proti Medicejským. Bylo na něm i Machiavelliho jméno, i když s tím neměl nic společného. Spiknutí se mu nelíbila a odsuzoval je. Byl zajat a uvržen do vězení, vyslýchán a mučen. Po měsíci byl s podlomeným zdravím z věznice propuštěn a na rok vyhoštěn z Florencie. Uchýlil se na nedaleký venkovský statek do San Cassiana. Na politice se nemohl aktivně podílet, a tak o ní začal psát. Nikoli o politice, kterou viděl kolem sebe, ale o politice vůbec, o jejích základech a filozofii. Z úředníka se stal filozof.
Započal dlouhé období úvah, které vyústilo ve spisy o politické filozofii, jež učinily jeho jméno nesmrtelným. S pýchou poukazuje na teoretickou znalost státnického umění, kterou získal nejen během své diplomatické dráhy, ale zároveň pečlivou četbou a studiem starověkých dějin, jakožto nezbytného pramene moudrosti. Když Machiavelli zaznamenával své konečné soudy o panovnících a státnicích s nimiž se seznámil, dospěl k závěru, že existuje jedno prosté ale podstatné poučení, že jedinci schopní udržet moc jsou ti, kteří dokážou uzpůsobit své skutky a osobnost proměnlivým okolnostem svého postavení.
Pokoušel se tak získat zaměstnání u nových florentských pánů z rodu Medicejů.
Machiavelliho obě nejdůležitější díla - Vladař a Rozpravy o prvních deseti knihách Tita Livia se věnují vzestupu a úpadku států a opatřením, s jejichž pomocí může panovník zajistit státu trvalou existenci. Zatímco v Rozpravách pojednává o prvcích, které stály u kořene úspěchu starověkého římského impéria, ve Vladaři se Machiavelli soustřeďuje na činnost jednotlivého vládce. Jeho metoda byla zkušenostní a pragmatická. Machiavelli znovu a znovu prohlašoval, že nenavrhuje novou politiku, ale spíš poukazuje na způsoby, jakými mnoho úspěšných vladařů od nepaměti postupovalo.
Machiavelli byl prodchnut myšlenkou národní jednoty a velikosti své roztříštěné vlasti. Věděl, že pouze tehdy, když vznikne jednotný centralizovaný stát, bude možno odvrátit vzájemný boj měst a učinit konec pustošení země vojsky cizích států. Jednu ze základních příčin neštěstí Itálie spatřoval Machiavelli v politice papežů, kteří se neustále obraceli k nepřátelským silám Itálie, sledujíce své kořistnické cíle. Třebaže Machiavelli pokládal za nejlepší formu státní správy republiku, docházel postupně k přesvědčení, že jediným východiskem pro roztříštěnou Itálii je nastolit silnou neomezenou moc panovníkovu.
Po dokončení Vladaře ožily Machiavelliho naděje, že se vrátí na aktivní veřejnou dráhu, avšak toto se mu nepodařilo. Vzdal se všech nadějí na další diplomatickou kariéru a začal v sobě stále více vidět literáta. Nadále se věnoval vytrvalému čtení antických autorit a sepsal své nejdelší a v mnoha ohledech nejoriginálnější dílo z politické filozofie - Rozpravy... - v typicky humanistické podobě komentáře ke starověkému textu. Klade si především otázku, co umožnilo Římu dosáhnout svého dominantního postavení. Celé Rozpravy pak prostupuje povznášející naděje, že podaří-li se nám objevit příčinu úspěchu Říma, mohli bychom jej zopakovat. Machiavelli za klíč k velikosti považuje svobodu - město toužící po velikosti musí zůstat svobodné ode všech forem politického zotročení. Dodává, že městům pomůže dosáhnout velikosti ne dobro jednotlivce, ale společné dobro. (Víra ve význam svobody stojí v pozadí Machiavelliho požadavku, aby lid sám bránil svá území.) Důležitou roli tu sehrávají instituce města. Na jedné straně uměli Římané dokonale využívat pro blaho republiky náboženství - své náboženství používali, aby vnukali obyvatelstvu děs a tím přiměli řadové občany, aby dávali přednost dobru obce před jakýmkoliv jiným dobrem. Druhý ještě účinnější způsob je využití donucovací moci zákona. Dobré zákony vyvstávají z vyváženosti soupeřících skupin, z rovnováhy, při níž jedna strana hlídá druhou, aby předešla jak „aroganci boháčů“ tak „zpupnosti lidu“. Takto vzniklé tlaky vedou k tomu, že projdou jedině ty zákony, jež prospívají veřejné svobodě. Velcí zákonodárci minulosti věděli, že dobré zákony zajišťují velikost občanů.
Krátce po dokončení Rozprav se Machiavellimu podařilo dosáhnout přijetí u medicejského dvora a byl formálně pověřen sepsáním dějin Florencie. Psaním Florentských letopisů se Machiavelli zabýval skoro celý zbytek života. Celé jsou soustředěny na téma úpadku a pádu. Základním tématem je zkaženost. Machiavelli ukazuje, jak se její zhoubný vliv zmocnil Florencie, zardousil její svobodu a nakonec ji přivedl k tyranii a potupě. Vyprávěním o stále zkaženějším světě boří Machiavelli převládající představy o smyslu dějin : místo aby líčil příběh, který povzbuzuje k napodobení příkladných činů, doufá, že známost nedávných chyb může zase nadchnout k jejich vymýcení. . Kolem roku 1524 napsal Machiavelli komedii Mandragora o nepodařeném manželství starého muže s mladou dívkou, která se hraje dodnes. Roku 1525 napsal frašku Elizia, která popisuje šťastný sňatek. Dále řadu sonetů a epigramů.

Po roce života v ústraní na venkově se Machiavelli vrátil do Florencie. Začal se znovu podílet na politickém a kulturním životě města a čas od času vykonával služby pro Signorii. Roku 1527 byla ve Florencii znovu obnovena republika, Medicejští museli odejít. Machiavelli byl přesvědčen, že se svými zkušenostmi by byl pro obnovenou republiku nejvhodnějším sekretářem. V prvních dnech měsíce června roku 1527 si podal žádost. Desátého se o ní rozhodovalo v Nejvyšší florentské radě. Návrh, aby se sekretářem Nejvyšší rady Florentské republiky stal Machiavelli, byl velkou většinou zamítnut. 555 hlasů bylo proti, jen 12 pro. Zpráva Machiavelliho ranila a zvýšila pocity zklamání a urážek. Onemocněl z toho. Blouznil v horečkách, všechno ho bolelo, byl upoután na lůžko a nemohl spát. Nedokázal zapomenout na křivdu, která se mu stala. Týž měsíc 27. června 1527 ve Florencii zemřel. Je pochován v kostele Santa Croce.


Machiavelli technické pojetí politiky rozvinul ve skutečně klasické podobě ve své knize Vladař . V ní v literární podobě knížecího rádce dává svému panovníkovi rady, jak nejlépe a nejúčinněji dobýt politickou moc.

Vladař se zrodil z bolesti a nouze. Vznikl z řady Machiavelliho životních neúspěchů a neštěstí. Podle Machiavelliho vlastních slov není Vladař prací původní, ale zápisem jeho vlastních myšlenkových rozhovorů s nejlepšími lidmi všech věků. Když Machiavellimu jednou kdosi vytýkal, že naučil tyrany, jak dobýt moci, odpověděl: "Je pravda, že jsem naučil tyrany, jak se dobývá moc, ale také jsem naučil národy, jak zničit tyrany." Kniha vyšla tiskem roku 1532 až po Machiavelliho smrti. Machiavelli v ní srovnává státy, jaké bývaly kdysi a jaké byly v jeho době. Dospíval k poznání, že lidská přirozenost je stále stejná. Nedělá si iluze o svých spoluobčanech. Tvrdí, že nejhorší situace je v Itálii, protože je tam příliš mnoho umění, přepychu a krásy, a proto také příliš mnoho slabosti a malomyslnosti. Podle něj Itálie potřebuje někoho, kdo jí pomůže se vzpamatovat. Tuto roli může sehrát pouze silný vladař. Ve svém spise Vladař poskytl tedy technický návod, jak vládnout dle poznatků z historie v reálném světě. Jsou zde obsaženy rozbory chování vládců té doby, důsledky jejich činů a doporučení z tohoto vyplývající. Spis je adresován Lorenzovi Medičejskému, jako dar, výsledek mnohaletého Machiavelliho bádání. Lorenzo zaujal Machiavelliho možná pro to, že se pokoušel o vytvoření rovnováhy mezi jednotlivými italskými státy a o vytvoření systému vzájemné obrany a bezpečnosti.
Po vydání, ohlas Vladaře postupně vzrůstal: francouzská královna Kateřina Medicejská knihu studovala a doporučila svým synům, císař Karel V. ji přečetl několikrát a sultán Mustafa III. dal dílo dokonce přeložit do turečtiny. Kniha u čtenářů vyvolala bouřlivý ohlas, ať už byla oslavována nebo zatracována.

V úvodní kapitole Vladaře se Machiavelli postupným rozborem typů vladařství dostává ke skupině panství, která ho zajímají především. Říká, že nejvíce je zapotřebí odborného poradce, když panovník přijde k moci „cizími zbraněmi a štěstím“. Předpokládá, že všichni lidé chtějí získat dary Štěstěny. Největší ze všech darů je čest a sláva, kterou s sebou čest nese. Dosažení světské cti a slávy je tedy pro Machiavelliho nejvyšším cílem. Pro nového vladaře je to však velmi obtížné. Nejklíčovější otázkou je tedy tato: jaké poučky, recepty nabídnout novému vladaři, aby bude-li se jimi obezřetně řídit, to bylo, jako by v té zemi panoval už dlouho.
Machiavelliho rada novým vladařům má dvě hlavní části.
Jeho první a základní myšlenka je, že hlavními základy všech států jsou dobré zákony a dobré vojsko. Machiavelli činí jasné závěry v této oblasti a říká, že „moudrý vladař se vždy vystříhá námezdního vojska, protože tato vojska jsou nejednotná, náročná, neukázněná a proradná“, a protože to Machiavelli cítí velmi silně, dodává téměř nesmyslné tvrzení, že „raději prohraje bitvu s vlastní armádou, než aby ji vyhrál s cizí“. Každý nový vladař, chce-li si udržet stát, musí se přestat spoléhat na Štěstěnu a cizí vojska, naverbovat si vlastní vojáky a mít armádu zcela ve svých rukou. Pouze takový panovník bude moci podle Machiavelliho názoru přimět své poddané k poslušnosti a úspěšně odrazit útok vnějších nepřátel.
Druhou myšlenkou je, že vladař, který chce vystoupit na výšiny slávy, musí mít nejen spolehlivou armádu, ale také pěstovat správné vlastnosti vladaře a vůdce. Klíčovou vlastnost úspěšného vůdce, vlastnost, která mu pomáhá přestát rány osudu, získat si přízeň Štěstěny, dobýt si čest a slávu - nazývá Machiavelli virtú. „Jedině muži, vyznačující se virtú jsou schopni vychýlit osud na svou stranu“. Machiavelli se domníval, že naše životy jsou v naší moci způli. Druhá polovina je strhávána proudem sil a působení, které nás přesahují. Klíčem k úspěšnému státnictví je uznávat sílu okolností, přijímat co diktuje nutnost a přizpůsobovat své chování době. K tomu dodává, že k udržení vlády je nezbytné naučit se, že ne vždy je rozumné být mravným a dobrým, ale podle potřeby a okolností někdy ano, někdy ne. Moudrý vladař proto nemá pokud možno opouštět cestu dobra, ale přikazuje-li to nezbytnost, má též umět nastoupit cestu zla. Machiavelliho slavná rada zní, že „nejlépe se mu povede, vybere-li si za vzor lišku a lva a doplní ideály mužné slušnosti nezbytnými uměními násilí a podvodu“. Důležité je vyhnout se nenávisti lidu a přitom jej udržet v bázni. Vladař musí mít na paměti, že sice není nutné mít všechny vlastnosti, jež se obvykle považují za dobré, ale musí umět vzbudit zdání, že je má. Řešením je výborně se vyznat v přetvářce a zastírání a naučit se, jak přimět lidi, aby tomuto předstírání věřili. Machiavelli prohlašuje, že pokrytectví je pro vladařství nejen nezbytné, ale je ho možno bez velké námahy pěstovat tak dlouho, jak je třeba - „vladař, který chce klamat, vždycky najde někoho, kdo se oklamat dá“. Když se zamýšlí nad tím, zda je pro vladaře lepší být oblíbený či obávaný, dospívá k názoru, že by „měl být obávaný i oblíbený, ale když se jedno musí vyloučit, je mnohem bezpečnější být obávaný než oblíbený neboť lásku spoutává řetěz závazků, který se z lidské sobeckosti přetrhne, pokaždé když to poslouží účelu, zato strach se udržuje pod hrozbou trestu, který nikdy neselhává“. V kapitole nadepsané Jak musejí vladaři dodržovat dané slovo Machiavelli tvrdí, že „moudrý vládce by neměl dodržovat dané slovo, pokud by to bylo proti jeho zájmu“. A dodává: „Vladaři, který si chce najít záminku proč svůj slib nesplnil, nikdy nechybějí zákonné důvody“. Machiavellimu jde v této chvíli především o to, aby novým panovníkům připomněl jejich nejzákladnější povinnost, a to že vladař se nesmí starat o to, zda ho někdo bude pomlouvat za špatnosti, bez nichž by těžko obhájil moc, nebo z krutosti, zvláště je-li velitelem vojska, protože bez pověsti, že je krutý, nikdy neudrží vojsko sjednocené a ochotné k boji.
Machiavelli neváhá zdůraznit, že tyto závěry otevírají nepřeklenutelnou propast mezi ním a celou tradicí humanistického politického myšlení.

Machiavelli tak přinesl teorii o moci, o které se velmi diskutovalo. Na moc bylo pohlíženo jako na základní substanci politiky. Podle Machiavelliho je základní skutečností politiky soustředění a udržení vlády. Všechny instituce mají sloužit jako prostředky k tomuto cíli. Vycházel z předpokladu, že všichni lidé jsou špatní a většina z nich je hloupá. V jeho dílech se hodně vyskytuje pesimismus, vždy ale dobře zdůvodněn realitou. Při psaní Vladaře sledoval určitý cíl- popsat prostředky, kterými by se Itálie mohla osvobodit od vlivu nájezdů Francouzů, Španělů a dalších.


Východiskem Machiavelliho politické teorie je vědomí ambivalence člověka : to znamená, že povaha lidí je vrtkavá když se nechají o něčem přesvědčit , toto přesvědčení nemá dlouhé trvání. Umění vládnout se nerozvíjí ve světě ideální morálky, ale v reálném světě, to znamená že vládnutí znamená především poznání a zvládnutí sil, které hýbou světem. Státníkem je člověk, který umí rozvrhnout vlastní možnosti ke zvládnutí těchto sil a jejich využití pro svůj cíl. Stát je pouhou koncentrací moci.
Z hlediska účelu vlády je dobrý pouze výsledek, ospravedlňující všechny použité prostředky, jako lstivost, krutost a bezohlednost. Vládci v jeho pojetí neváhají je-li to nezbytné se zmocnit politické moci i zločinem a uplatňují zásadu rozděl a panuj. V jeho knize Vladař je poskytován detailní recept na techniku vlády. I když tato teorie poskytla podněty i k takovým hnutím, jako je fašismus, přece jen ji nelze srovnávat s protektorským typem vlády Hegelovské kvality. Machiavelli nikde na rozdíl od Hegela netvrdí, že všechny prostředky k zachování státu jsou vždy nutně dobrými prostředky. Účelem není destrukce lidské psychiky, ale zabezpečení prospěchu celé společnosti Machiavelli však zcela přehlédl, že jakémukoliv účelu musí odpovídat i kvalita použitých prostředků. Stejně jako si neuvědomoval, nebo to za daných podmínek nechtěl zveřejnit, že právě fakt lidské nedokonalosti poskytuje důvod k nedůvěře i ve schopnosti samotných vládců a že proto se formy vlády mají vytvářet v polemickém dění za co nejširší účasti občanů.


Pro Machiavelliho současníky nemělo jeho jméno zvláštní zvuk či význam. Za jeho časů ho nechápal téměř nikdo. To se v průběhu staletí změnilo. Machiavelli se stal legendou. Od toho okamžiku byl nenáviděn, odmítán, ale i uctíván, napodobován a opěvován. V průběhu dějin měli svého Machiavelliho jezuité, vlastenci, filozofové, protestanti i katolíci. Svou představu o něm si udělali literáti a spisovatelé, jinou byrokraté. Odvolávali se na něj různí řečníci, politici, vzdělanci i hlupáci. Tak se zrodil machiavelismus. Kdyby se mohl Machiavelli bránit, určitě by řekl, že s machiavelismem nemá nic společného. Je nesporné, že Machiavelliho myšlenky a názory sloužily v historii mnoha lidem. Různí lidé ho interpretovali podle toho, jak potřebovali. Autokraté a despoti se o něm obyčejně nezmiňovali, ale byli přesvědčeni, že v něm mohou najít nejlepší oprávnění ke svým činům. Revolucionáři ho odsuzovali, ale radovali se z některých jeho republikánských výroků. I dnes se Machiavelliho Vladař stále čte. Byl přeložen do mnoha jazyků. Machiavelliho názory zůstanou pravděpodobně navždy předmětem sporů. Nesporná je však jeho odvaha nazývat věci pravým jménem a schopnost proniknout do spletitých mechanismů boje o moc.



Co tedy shrnout pod termín „machiavelistický“ ? Je machiavellismus jedním z nejhorších nebezpečí ohrožujících morální základ politického zákona ? Nebo je etickým systémem, v němž „cíle světí prostředky“ ? Názory jsou různé.
Jistý kritik o Machiavellim poznamenává : „Tento muž, zrozený a vychovaný pro diplomacii, měl odvahu sobě i celému světu přiznat to, co diplomaté všech dob dosud prozrazovali jen svým jednáním.“ Francis Bacon zase říká, že jsme velmi zavázáni Machiavellimu za to, že „píše o tom, co lidé činí, ne co by činit měli“. Avšak pro tuto svou úpřimnost byl po celá staletí pranýřován. Jeho jméno se používalo jako synonymum falše a prolhanosti. Podle Leo Strausse je např. Machiavelli nazýván „učitelem zla“, Shakespeare ho nazval „Lotr Machiavelli“. Nad pozůstatky Machiavelliho dokonce stojí mohutný náhrobek s nápisem „Takovému jménu není práva žádná chvalořeč“.Nezřídka ho nejmohutněji osočovali ti, kdo jeho kázání praktikovali - což byla v podstatě přetvářka, kterou by asi Machiavelli schvaloval.
Zjednodušíme-li jeho složité vývody, můžeme tvrdit, že podle jeho soudu existují dva znaky, které musí mít každý stát. Na jedné straně moc, tj. schopnost se bránit proti možným agresorům a je-li třeba „rozšířit“ vlastní hranice; na druhé straně vnitřní soudržnost, tedy odpovídající vztah mezi „zřízením“ a „zvyky“. Právo má tedy své hranice na hranicích státu. Ve vztazích států neplatí morálka a právo, nýbrž jen holý boj o moc, vedený prostředky vojenskými nebo politickými.

Přes rozsáhlou kritiku Machiavelliho z morálních důvodů musím však v závěru říct, že jeho vliv na politickou teorii je nesporný a Machiavelli je právem považován za jednoho z hlavních zakladatelů moderního politického myšlení. Na platnosti Machiavelliho zásad nemůže moderní doba nic změnit. Pokud budou lidé toužit po moci, bude mít Machiavelli stále co říci.

Citát: Nikdy se neohlížej na to, co politik říká,
ale na to co chce,"



Nový příspěvek


Ochrana proti spamu. Kolik je 2x4?



Na-mobil.cz

Spřátelené weby

Přidat stránku k oblíbeným

Nejnovější v diskusi

Diskusní fórum »

TIP: Chcete zkrátit dlouho chvíli sobě nebo blízkému?
Klikněte na Puzzle-prodej.cz a vyberte si z 5000 motivů skladem!
TIP: Hračky a hry za dobré ceny?
Klikněte na Hračky obchod.cz a vyberte si z tisícovky hraček skladem!