Literatura a hudba pod vlivem humanismu,renesance a reformace

Kategorie: Literatura (celkem: 308 referátů a seminárek)

Informace o referátu:

  • Přidal/a: anonymous
  • Datum přidání: 03. srpna 2005
  • Zobrazeno: 3830×

Příbuzná témata



Literatura a hudba pod vlivem humanismu,renesance a reformace

Nové směry, humanismus a renesance, vstupovaly do české literatury jen pozvolna a dlouho se obtížně prosazovaly proti živému dědictví husitské kultury. Česká literatura sice učinila za vlády Karla IV. a Václava IV. výrazný krok k seznámení se s humanismem, ale husitská epocha tento rozběh přerušila. Proto na sklonku 15. století vyhlížela situace v oblasti písemnictví jinak než například v sousedních Uhrách, kde dal podnět k přijímání humanismu a renesančního životního stylu dvůr Matyáše Korvína (jeho druhou manželkou byla neapolská princezna Beatrice Aragonská), pěstující styky s italským prostředím. Jistá odloučenost a izolovanost české literatury se projevila jak v pomalém otvírání se impulsům zvenčí, tak v konzervování tradičních žánrů. V okruhu kališnické i katolické šlechty se těšil již od husitské revoluce opětovné oblibě rytířský epos a s ním spojené útvary, což nepochybně souviselo s dlouhodobými válkami a důrazem kladeným ve výchově na vojenskou zdatnost a osobní statečnost. Nevznikala sice nová díla, ale už za revoluce a poté až do konce 15. věku byly opisovány starší práce (Tristram a Izalda, Jetřich Berúnský, Vévoda Arnošt, Tandariáš a Floribella, ale i Trojánská kronika, která ne náhodou patří k prvním českým tištěným knihám). Poslední rozkvět rytířské kultury se projevoval i ve výtvarném umění (nástěnné malby na hradech v Žirovnici, Písku, Zvíkově a Blatné) a v popularitě turnajů. Světský rozměr písemnictví vyvažovala na druhé straně stále rozsáhlá produkce, věnovaná náboženské problematice: kázání, traktáty a polemiky, které byly v podstatě pokračováním sporů mezi husity a katolíky. Na konci 15. a počátku 16. století vystupovali se svými názory na věroučné otázky a chápání světa také přední členové jednoty bratrské, mezi nimiž brzy zaujal čelné místo Lukáš Pražský. Vzhledem k nelegálnímu postavení této církve však jeho spisy měly význam hlavně pro samotnou jednotu.

Právě na rozhraní 15. a 16. století se začal v české literatuře více uplatňovat humanismus. Po nesmělých nábězích za vlády Jiřího z Poděbrad, kdy šlo spíše o seznamování se několika jednotlivců s novým proudem, se v letech 1490–1510 objevují první významnější tvůrci domácího původu. Zprvu pochopitelně v katolickém prostředí, které mělo ke směru přicházejícímu z Itálie blíže. Čeští katoličtí stoupenci humanismu se snažili napodobovat zahraniční vzory (Francesco Petrarca, Aeneas Silvius Piccolomini), psali latinsky a zákonitě spatřovali hlavní autority v antických, zejména římských klasicích.

K nejrozšířenějším žánrům humanistického písemnictví náležel list, dopis (latinsky epistula), který se z prostředku sdělení stal svrchovaným (často velmi rozsáhlým) uměleckým dílem, vypovídajícím o názorech a pocitech svého autora, jeho vzdělání, rozhledu a stylistické vytříbenosti. Předpokládalo se, že list nebude číst pouze adresát, nýbrž též kruh jeho shodně kulturně orientovaných přátel. Tomuto způsobu dopisování se říká epistolografie, na rozdíl od korespondence, výměny listů, jejichž hlavním smyslem je prosté sdělení. Obliba epistolografie byla konkrétním dokladem návratu k antickým vzorům, jimiž se řídilo i humanistické básnictví. Zvláště rozšířeny byly příležitostné verše (nápisy na hroby–epitafy, gratulace, alegorické skladby, plné aktuálních narážek apod.), skládané pochopitelně časomírou (hexametr, pentametr) a obsahující obvykle četné antické reálie (zmínky o starověkých událostech, jména bohů, bájných i historických hrdinů, přirovnání k nim). Postupem doby se tato poezie stala módní záležitostí, jíž se i v českých zemích věnoval každý vzdělanější člověk.

Z latinsky píšících katolických humanistů vynikl šlechtic Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic (asi 1461–1510), autor alegorických básní a významný epistolograf. Na Moravě byla centrem humanistické tvorby Olomouc. Jako biskup zde působil Jan Skála z Doubravky (asi 1486–1553), módním latinizovaným jménem Dubravius. Psal práce odborné (o rybníkářství), dějepisecké i básnické.
Humanismus postupně pronikl také do kališnického prostředí, kam se ovšem dostával obtížněji než mezi katolické vzdělance. Rovněž utrakvističtí humanisté uměli pochopitelně velmi dobře latinsky a chovali kladný vztah k antice, ale snažili se tyto hodnoty sloučit s husitským kulturním odkazem, což nebylo jednoduché. Tato okolnost dávala kališnickému humanismu charakteristický ráz, umocňovaný ještě programovým úsilím o širší společenské zaměření humanistických zásad. V utrakvistickém pojetí přestával být humanismus výlučnou záležitostí úzkého kruhu vzdělanců, nýbrž měl promlouvat k širším vrstvám společnosti. Latina, která byla jako jazyk starověkého Říma jedním z určujících znaků humanistického písemnictví, kališnickým potřebám nevyhovovala. Utrakvističtí humanisté zastávali názor typický pro husitský přístup již od počátku 15. století, názor, že literatura plní své poslání pouze tehdy, je–li srozumitelná co největšímu počtu lidí. V praxi to znamenalo psát i humanisticky pojatá díla česky. Většina měšťanů, již tehdy hlavní základna čtenářstva, totiž na složitou humanistickou latinu nestačila. Požadavek, aby humanisté psali česky a do češtiny překládali klasické autory, zdůvodnil v předmluvě ke Knihám o napravení padlého od Jana Zlatoústého učenec Viktorin Kornel ze Všehrd (asi 1460–1520), jinak též autor velkého právnického díla O práviech, o súdiech i o dskách země české knihy devatery:

„Nechť jiní knihy nové latině píšíc skládají římský jazyk, vody do moře přilévajíc, šířie, ač i těch velmi málo u nás jest: já, knih a sepsánie starých a právě dobrých lidí v českú řeč překládaje, chudého chci radějie obohatiti, nežli se k bohatému špatnými dárky a jemu nevděčnými lísaje, pohrdán a potupen býti. To jsú i staří Římané činili: řeckému jazyku se v Athénách vyučiec, svój jsú, nic řecky, než všecko latině píšíc, velebili, šířili, vzdělávali... A jest bez pochyby na jich samých seznánie jazyk řecký lahodnější, ozdobnější i na slova bohatší nežli latinský. Učinil to také nedávno (na počátku 14. století – pozn. red.) i Dantes Vlach (tj. Dante Alighieri, italský básník – pozn. red.), kterýž velikým filozofem času svého jsa a výborně jazyk latinsky znaje a dokonale jej uměje, však proto múdrust svú knihy věčné potomním paměti svým vlastním přirozeným vlaským jazykem radějie nežli latinským sepsal jest. Kdyby též i Čechové činili, měli by řeč svú mnohem spravenější, ozdobnější, hojnější. Neb uměnie všecka od počátku byla jsú mezi lidmi prvními v jich vlastním a přirozeném jazyku.“

Stejně postupovali i jeho přátelé: Václav Písecký (1482–1511), který jako první u nás překládal řecké spisy z originálu, a Řehoř Hrubý z Jelení (+1514), překladatel Cicerona, Petrarky a slavné Chvály bláznovství soudobého humanisty Erasma Rotterdamského. Řehořův syn Zikmund Hrubý (Gelenius) se však usadil v Basileji a proslul jako vynikající vydavatel spisů starověkých autorů.
Humanistická orientace dominovala v literatuře, katolické i nekatolické, česky i latinsky psané, až do Bílé hory. Humanistická poezie ani próza však nedosáhly úrovně souměřitelné se souvěkými špičkovými zahraničními díly. K pozoruhodnějším výtvorům náleží politické spisy a listy čelného moravského pána Karla staršího ze Žerotína (1564–1636), příslušníka jednoty bratrské.

I tato menšinová církev přijala v polovině 16. století určité humanistické principy, zvláště důraz na zvládnutí řečtiny, latiny i dalších jazyků. Byla to především zásluha Jana Blahoslava (1523–1571), který přesvědčil jednotu, že vyšší vzdělání nevede k vlažnosti v křesťanské víře. Učenost a život v souladu s božím zákonem se nevylučují, ba jsou, podle Blahoslavova názoru, prospěšné. Teoreticky tyto úvahy vyložil ve spise Filipika proti misomusům (tj. projev proti nepřátelům múz, tedy umění a vědy), namířeném proti Janu Augustovi, hájícímu starší bratrské pojetí. Praktický důkaz pak podal ve svém překladu Nového zákona. Blahoslav zde vyšel z humanistického požadavku, že učenec musí pracovat s původními prameny a opírat se přímo o ně. Sám sice vzhledem k nedokonalé znalosti řečtiny nemohl tento úkol plně uskutečnit, dal však podnět svým následovníkům, aby přeložili celou Bibli do češtiny na základě tří „biblických“ jazyků (hebrejština, řečtina, latina).

Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic (1564-1621): Maria Kron (zač. 17. stol.), Pěvecký sbor českéhorozhlasu, 1980

Je to známá Bible kralická (nazvaná podle bratrské tiskárny v Kralicích na Moravě). Humanistické zásady tak v pojetí jednoty plnily hlavní cíl: dobrat se v co možná nejčistší podobě původního smyslu nejautoritativnější knihy křesťanstva. Jednota bratrská tímto způsobem pokračovala v úsilí, které bylo charakteristické pro české reformní snahy od konce 14. století: umožnit věřícímu seznámení s nezkreslenými zásadami božího zákona, obsaženého v Bibli, a poskytnout mu oporu pro jeho pozemský život i orientaci na cestě k spasení duše. Této tradici zůstávali věrni též utrakvisté (přidržovali se Bible vydávané Jiřím Melantrichem, tzv. Melantrišky) a rozvíjeli ji i členové jiných nekatolických církví. Ve vývoji českého písemnictví zaujímá však Bible kralická prvořadé místo. Její čeština přihlíží k hovorové řeči, ale vyznačuje se zároveň krásou a vznešeností. Jistě i proto, že tým překladatelů těžil z předchozího zájmu reformace o národní jazyk (vzpomeňme v této souvislosti Jana Husa či Mikuláše z Pelhřimova); Blahoslav sám byl autorem příručky Gramatika česká (1571), navazující na starší obdobné kolektivní dílo Petra Gzela, Beneše Optáta a Václava Philomatese.

Pro rozvernou a mravně uvolněnou linii renesanční literatury nemělo zprvu vážné české prostředí přílišné porozumění. Překlad a adaptace jedenácti „odvážných“ novel z Boccacciova Dekameronu bývají připisovány Hynkovi z Poděbrad (1452–1492), který, ač synem Jiřího z Poděbrad, přestoupil ke katolicismu. Tento šlechtic byl též autorem veršované skladby Májový sen, zachycující, poprvé v české literatuře, milostný akt nesezdaných milenců. V průběhu 16. století si čeští měšťané oblíbili příběhy s postavami vtipných a moudrých mužů (vypravování o Janu Palečkovi, šaškovi krále Jiřího; potulný tovaryš Eulenšpígl) lidového původu. Smysl pro vtip a humor uplatnili ve svých dílech také Mikuláš Dačický z Heslova (1555–1626) a Šimon Lomnický z Budče (1552–1623). Touha člověka renesančního období po poznání světa a uplatnění vlastních sil se promítla do oblíbené látky o životě doktora Johanna Fausta.

Dobovému vkusu, požadujícímu zábavnost a barvitost dějů, vycházelo vstříc též dějepisectví. Nejvýrazněji tomu tak bylo v Kronice české, rozsáhlém a roku 1541 vydaném díle katolického kněze Václava Hájka z Libočan (+1553). Rozený vypravěč si mnohé události, když neměl dostatek pramenů, jednoduše vymyslel. Tehdejší doba to však nedokázala plně posoudit. Hájkova sdělná a přitažlivá práce dosáhla nebývalé popularity a po dlouhá staletí, fakticky až do národního obrození, ovlivňovala nazírání na české dějiny. K jejímu rozšíření přispěl autorův kladný vztah k městskému stavu a vcelku umírněný katolický postoj. Zvláštní žánr dějepiseckých prací představovaly tzv. historické kalendáře, sestavené v 16. století jednak Prokopem Lupáčem z Hlavačova a dále samotným Danielem Adamem z Veleslavína.

Ve sféře hudebního vývoje znamenalo předbělohorské období na jedné straně částečný rozchod s husitskou epochou, na straně druhé její dovršení. V tomto tvrzení není rozpor. Zatímco husité pěstovali jednohlasý zpěv a odmítali zpěv vícehlasý (vokální polyfonie) jako příliš zdobný, renesance si ve vícehlasu libovala a navázala tak na podněty 14. století. České země napodobovaly ve vokální polyfonii nizozemské umělce, pro interpretaci složitých kompozičních útvarů italských jim chyběly zdatné profesionální soubory. Teprve na dvoře císaře Rudolfa II. působila kapela světové pověsti, jejíž vzor se snažily kopírovat kapely zřizované a podporované šlechtickými mecenáši. Vliv husitské tradice a převažující reformační chápání života se projevily v poměrně malém počtu skladatelů, kteří zpracovávali světské motivy. Nejvýznamnější z nich byl Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, mecenáš hudebního souboru na zámku Pecka (u Nové Paky).

Typickým znakem hudební kultury českých zemí byl zrod a působení amatérských pěveckých souborů, zvaných literátská bratrstva. Jejich činnost byla těsně svázána s městy, neboť obvykle vznikala na cechovním základě. Literátská bratrstva, ať již katolická či nekatolická, se věnovala hlavně zpěvu při bohoslužebných obřadech. I ona se, byť v zjednodušené formě, usilovala zvládnout vícehlas. Literátské zpěvníky, zvané kancionály, se začaly objevovat ve druhé polovině 15. století a obvykle vynikaly bohatou výtvarnou výzdobou.

Tradice husitského zpěvu, zvláště meditativního chorálu, se nejdůsledněji přidržela jednota bratrská, projevující zvýšenou péči o myšlenkovou kvalitu textů. Nejslavnějším bratrským zpěvníkem je Šamotulský kancionál, vydaný roku 1561. Obsahuje 744 písní a jeho hlavním redaktorem byl Jan Blahoslav. Ten také napsal práci Muzika, knížka zpěvákům náležité zprávy sobě zavírající, první českou teorii skladby a hudby, určenou široké veřejnosti. Počet literátských bratrstev, množství zpěvníků i obliba hudby ve všech společenských vrstvách dokládají, že rčení „co Čech, to muzikant“ mělo opodstatnění už před Bílou horou.



| 09. února 2006
kiss
t.s | 06. června 2006
thumbs_down
Nový příspěvek


Ochrana proti spamu. Kolik je 2x4?



Na-mobil.cz

Spřátelené weby