Lesy ČR

Kategorie: Zeměpis (celkem: 504 referátů a seminárek)

Informace o referátu:

  • Přidal/a: anonymous
  • Datum přidání: 23. září 2006
  • Zobrazeno: 12489×

Příbuzná témata



Lesy ČR

CO SE MI PODAŘILO ZJISTIT O LESÍCH ČESKÉ REPUBLIKY

ÚVOD

Lidskou činností v kulturní krajině byla pozmě­něna celá příroda. Až na extrémní polohy (ská­ly, vody, nejvyšší polohy hor) byly kdysi v na­šich přírodních podmínkách všude lesy. Dnešní rozložení různých kultur v krajině je naopak výsledkem dlouhodobého tlaku na les, který byl vytlačen na plochy nezpůsobilé k jinému využití. Přesto v srdci kulturní Evropy zůstává­me jedním z mála států se značnou lesnatostí (33,3 % území ČR), zhruba odpovídající lesna­tosti celého suchozemského povrchu Země. Na tomto příznivém stavu mají velký podíl prozíra­vé zákony a nařízení zaměřené ve prospěch le­sa, mnozí majitelé lesů i vysoká úroveň lesníků už v době před 100 až 200 lety.

Z HISTORIE NAŠICH LESŮ

Lesy ve střední Evropě prošly složitým a dlou­hodobým vývojem, který lze sledovat podle prvních stop po rostlinách již v prvohorách (200 mil. roků); později došlo k rozvoji plavuní a přesliček dosahujících až stromového vzrůs­tu. V druhohorách (140 mil. roků) nastal rozvoj jehličnatých dřevin (nahosemenných) a ústup tajnosnubných rostlin. V tropickém klimatu kří­dy bujely převážně listnaté tropické rostliny. V třetihorách (60 mil. roků) vrcholí rozvoj list­natých i jehličnatých dřevin. S postupným och­lazováním (20 mil. let) docházelo k ústupu tro­pických a subtropických dřevin a nástupu smí­šených lesů mírného podnebí. Ve čtvrtohorách (2 mil. let) nastaly ledové a meziledové doby (pleistocén) a les ustupoval do teplejších útočišť (refugií), odkud se po oteplení podnebí znovu rozšířil a kam po ochlazení znovu ustu­poval. V poslední době ledové zasahoval sever­ský ledovec po Berlín, alpský ledovec zčásti překrýval i úpatí Alp v Horním Bavorsku. Vznikaly menší ledovce na Šumavě, v Krkono­ších, Jeseníku. V mladší fázi starší doby kamen­né za ledového i "mírnějšího" arktického klima­tu (30 až 25 tis. let před n.l.) převládaly u nás stepi a tundry a jen v teplejších a vlhčích oblas­tech mohly přežít i odolné dřeviny (bříza, boro­vice, osika, vrby, rakytník), které nevytvářely semknuté lesní porosty. Do této doby spadá ná­stup člověka dnešního typu; známí jsou zejmé­na lovci mamutů na úpatí Pálavy (Dolní Věsto­nice - Pavlov), současníci řídkých porostlin s účastí modřínu a limby v tomto dnes teplém, vinorodém kraji.

Souvisle lesy se vyvíjely až po skončení do­by ledové (pleistocénu) během pouhých deseti tisíc let trvání doby poledové (holocénu). Ve střední době kamenné (8-6 tis. let před n.1.) se suchým a teplým klimatem vrcholí šíření boro­vice, břízy, lísky a smíšených doubrav. Mladší doba kamenná (5-3 tis. let před n.l.) je charak­terizována smíšenými doubravami a smrkový­mi lesy, ubývá borovice, začíná se šířit buk. Na šíření buku a dubu s těžkými nelétavými seme­ny mělo pravděpodobně hlavní podíl lesní ptactvo, např. sojka, která si dělá ze žaludů a bukvic zásobárny na zimu, nebo tažný holub hřivnáč, který polyká celá semena. Lesy od do­by bronzové (2 000 let před n.l.) a železné (600 roků před n.l.) se složením dřevin (jedle, buk, dub, smrk, borovice a ostatní listnáče) i charak­terem velmi přiblížily typu tzv. původních lesů, tj. lesům, jaké by vznikaly a obnovovaly se i dnes. V nížinách však již byly pod tlakem člo­věka - zemědělce, který zabránil spontánnímu návratu lesa v mnoha oblastech, kde se docho­valy černozemě (půdní typ, který pod dlouho­dobým lesním krytem zaniká). Člověk jako pri­mitivní sběrač a lovec původně jen nepatrně ovlivňoval les svými ohni a zůstával v podstatě součástí přírodních biocenóz, podobně , jako velké šelmy. Teprve pastevectví a později ze­mědělství začalo odnímat půdu lesu, přičemž první rolnická sídla byla v nejteplejších leso­stepních krajinách a kolem řek. Reky s úplně zalesněnými povodími tehdy měly poměrně vy­rovnané odtoky, záplavy rostly až úměrně s od­lesňováním a také ukládání dnešních nivních hlín následovalo až s nárůstem eroze, jejíž roz­voj způsobil rozvoj zemědělství a pastvy ve vyšších částech povodí až v době bronzové.

Od 11. století nastala stupňující se koloniza­ce našich zemí i v horských polohách, která se uskutečňovala na úkor lesa. Lesy se klučily a žďářily (vypalovaly) a na jejich místě vznika­la sídliště a pole. Stavebním materiálem bylo dříví, dřívím se topilo, většina nářadí byla dře­věná. Les silně poškozovala i pastva. Od 15. století s počínajícím rozvojem hornictví a zpra­cováním rud a hlavně v 16. století značně stou­pla spotřeba dříví a dřevěného uhlí. Neregulo­vaná spotřeba dříví jako energetické suroviny se stala u nás hlavní příčinou zániku rozsáhlých lesů. Později vznikaly sklárny s velkou spotře­bou palivového dříví a potaše, dále smolaření a nepříznivě na les působily i vysoké stavy zvě­ře v panských honitbách. Dokud neexistovalo lesní hospodářství jako samostatné odvětví lid­ské činnosti, měl každý vzestup hospodářské prosperity za následek velké ubývání lesů.

Například za Karla IV. mnohé královské lesy byly vykáceny a přeměněny v pole. Zvláště v druhé polovině 16. století a začátkem 17. století byly lesy silně zredukovány a byly v neuvěřitelně špatném stavu. Dosud jsou v pahorkatinách i vrchovinách v lese patrné vysoké meze býva­lých polí. Naopak za husitských válek a ještě více za třicetileté války a po ní se les znovu rozšířil na opuštěné zemědělské plochy, doposud obdělávané vyvražděnými nevolníky. V Če­chách bylo tehdy vypáleno 80 měst a 833 ves­nic, na Moravě 22 měst a 333 vesnic. Celkem zbylo v Čechách asi 700 tisíc a na Moravě 500 tisíc obyvatel. Mnohá střediska osídlení a hos­podářství zanikla a jejich území proto znovu zarostlo lesem, který se však svou skladbou často lišil od přírodního stavu.)

Ve středověkých lesích se těžilo toulavým způsobem, tj. výběrem jednotlivých kmenů po­dle technické potřeby, a to jen v dostupných polohách co nejblíže u cest. Tak často vznikaly nekvalitní řediny, odsouzené k zániku. Les se obnovoval přirozeně, nebo zanikal. Běžně se v lesních porostech páslo (hovězí dobytek, ov­ce, kozy, prasata). Řídký pastevní les se neob­novoval. V níže položených doubravách byly pravidlem pařeziny, tj. lesní porosty obnovova­né nikoli ze semena, ale výmladky, které u ně­kterých dřevin vznikají na pařezu po setnutí. Výmladky se mýtily, jakmile dosáhly rozměrů použitelných na palivo, tj. každých 8-20 let. Tímto výmladkovým hospodářstvím se postup­ně stále více prosazoval habr díky své vynikají­cí výmladnosti na úkor cennějších původně převažujících listnáčů. Dub a buk byly tehdy dřeviny ceněné nejen pro své dřevo, ale také pro žír vepřového dobytka. Podobně lípa pro včelařství, neboť význam produkce medu před zavedením cukru byl nesrovnatelně větší než dnes. Nevalný stav lesů se zachovanými původ­ními dřevinami, mrzačenými všudypřítomnou neregulovanou pastvou, je zachycen na četných dobových rytinách a kresbách nejen české, ale obecně evropské krajiny.

Až do konce 18. století neexistovaly "nežá­doucí" dřeviny, které by bylo třeba z lesa od­straňovat. Při tehdejší specializaci řemesel zpracovávajících dříví (více než 20 různých profesí) se každá dřevina uplatnila svými vlast­nostmi: např. bříza pro koláře, javory pro truh­láře, dub na sudy a mlýnská složení, jedle na šindel. Nebylo třeba podporovat smrk, protože potřebu řeziva uspokojovala tehdy všudypří­tomná jedle a celulóza se vyráběla jinými po­

stupy než dnes. Spíše byly v 16. a 17. století podporovány některé listnáče pro svůj význam pro zemědělskou výrobu (žír pro volnou pastvu vepřů). Zato spotřeba palivového dříví pro va­ření, otop, výrobu dřevěného uhlí, potaše na vý­robu skla a topiva pro primitivní hutě byla obrovská a byly to vlastně obavy z nedostatku paliva (dnes bychom řekli "energetická krize"), které vyvolaly vznik lesního hospodářství.

První úpravy lesního provozu k zabezpečení trvalého využívání lesů vznikly již v 17. století. Průkopníkem byla Francie za Colberta, státní­ka a administrátora Ludvíka XIV. Rozsáhlé státní lesy, které byly tehdy téměř výlučně list­naté, měly plnit především tři funkce, a to:

1. dodávku silných dubových kmenů pro královské stavby a zejména pro obchodní i vo­jenské loďstvo,

2. zásobování obyvatelstva a řemesel pali­vem a dřevěným uhlím

3. výkrm velkých stád prasat bukvicemi a žaludy na podzim.

Systém středního lesa, zavedený tehdy pro všechny státní a pro mnohé obecní a soukromé lesy, kombinoval tyto tři funkce vynikajícím způsobem a současně vhodně využíval biolo­gické vlastnosti různých dřevin.

Již prosvětlené lesy byly podle půdní bonity a růstových podmínek rozděleny na 15 až 25 stejných ploch. Každým rokem byl na jedné ploše zmýcen veškerý výmladkový podrost, který poskytoval palivové dříví a dřevěné uhlí. Stromy podrostu se vegetativním způsobem obrazily (zmladily) na pařezu a vytvořily nový porost. Současně byl na téže ploše zmýcen při­bližně každý desátý strom horního porostu který byl ze semena. Tyto stromy poskytovaly mohutné stavební a loďařské sortimenty. Jako náhrada za vytěžené stromy horního porostu byl v podrostu ponechán trojnásobek až čtyř­násobek tvárných jedinců dubů a buků ze se­mena. Ty měly zabezpečit dorost horního po­rostu tak, aby byl k dispozici trvale postačující počet velkých stromů s mohutnou korunou, které na podzim poskytovaly žaludy a bukvice. Ve věku 150 až 200 let daly cenné užitkové sor­timenty. Po 15 až 25 letech se celý cyklus opa­koval na téže ploše. Střední les byl tehdy v ur­čitých přírodních podmínkách mimořádně vhodný pro vzorné zajištění principu trvalosti lesního hospodářství. Ve středním lese byly to­tiž zastoupeny výlučně dřeviny, které se na da­ném stanovišti přirozeně vyskytovaly, a proto byl střední les ekologicky mimořádně stabilní.

Úzkým profilem mezi lesními produkty zůstá­valo dlouho palivo. Teprve za průmyslové re­voluce se začal projevovat nedostatek dříví, a to především v okolí velkých měst a v hustěji osídlených oblastech.

Představa tzv. normálního lesa, v němž všechny věkové stupně převažujících dřevin poskytujících užitkové sortimenty (smrku a bo­rovice) jsou zastoupeny na stejně velkých plo­chách, vznikla až v raně kapitalistické ekono­mice v Německu v 18. století. Například při mýtním věku 100 let mělo být k dispozici 100 stejně velkých ploch v souvislé řadě, z nichž by každý rok byla jedna plocha (setina) zmýcena, pak nově vysazena a určitá část ploch probírá­na takzvanou pěstební těžbou. Tím byl vytvo­řen princip stejnověkého lesa věkových tříd s monokulturami ze sadby, které končí svůj ži­vot jednorázově tzv. holou sečí. Myšlenkový model postavený na tomto principu se stal úspěšným vodítkem pro rekonstrukci zcela de­vastovaných lesů nejen v Německu, ale v celé střední Evropě. Tato rekonstrukce začala po­čátkem 19. století a udává dodnes ráz lesů v mnoha zemích.

V druhé polovině 18. století došlo k převrat­nému zásahu také do skladby našich lesů zavá­děním nejprve borovice a pak i smrku v nesmí­šených porostech s následnými holosečemi. Současně se omezovaly škody neregulovanou lesní pastvou a těžbou lesního steliva souběžně s intenzifikací stájového chovu dobytka i rozší­řením pěstování jetele. Lesní polaření (pěstová­ní brambor a dvouletého žita jako meziplodin uměle zakládaných kultur) sloužilo k rychlému zalesnění rozsáhlých holin. Zalesněny byly i pa­stviny zchudlé v důsledku eroze a pole v nej­méně výnosných polohách, takže krajina dosá­hla téměř dnešního stavu rozložení lesní půdy. Cílem nově vzniklého lesního hospodářství by­lo dosáhnout zvýšeného podílu užitkového dří­ví. To bylo novinkou, protože např. ještě v roce 1847 bylo v Čechách spotřebováno 90 % všeho vytěženého dříví na palivo (ve Vídni, hlavním městě rakousko-uherské monarchie, byla tehdy registrována roční spotřeba 600 tisíc m3 palivo­vého dříví). Spotřeba palivového dříví však bě­hem průmyslové revoluce silně klesala, neboť dříví se nahrazovalo kamenným uhlím z nově otvíraných dolů a rozvojem železnice.

Již v první polovině 19. století se v naprosté větši­ně lesů prováděla těžba na velkých holých se­čích s následnou umělou obnovu, sadbou mo­nokultur smrku a borovice. Tak došlo k téměř úplné přeměně původních smíšených lesu na le­sy jehličnaté, a to v rozsáhlých porostech, často z komerčně získaného osiva neznámého půvo­du. Zbytky přirozených lesů se zachovaly pře­vážně jen v nepřístupných polohách. Jehličnaté monokultury trpěly a dodnes trpí silně přírod­ními kalamitami (sníh, vítr, hmyz - např. v ro­ce 1921 kalamitou mniškovou) a v poslední do­bě hromadně hynou následkem průmyslového znečištění ovzduší. Kalamity (přírodní pohro­my) čas od času postihovaly odedávna i přiro­zené lesy narušené činností člověka. Na tom se hlavně podílely vichřice, méně sněhové polo­my. Škody větrem jsou zaznamenány od počát­ku lesního písemnictví zhruba od roku 1750, když lokální vichřice poničily lesy některých oblastí. (Tehdy se škody vyčíslovaly jen počtem zničených stromů.) Například Šumavu postihlo od roku 1813 do roku 1900 čtyřicet čtyři větr­ných á sněhových kalamit. Největší katastrofu způsobila vichřice v říjnu 1870, kdy ve dvou dnech bylo na ploše 3 800 ha vyvráceno 2 290 000 m3 dříví. Jednorázová pohroma tako­vých rozměrů nebyla u nás od té doby zazna­menána. Důsledkem větrných polomů byly ků­rovcové kalamity hlavně v letech 1893 až 1897. V tomto období padlo větrem a kůrovcem cel­kem 6 250 000 m3 dříví, což podstatně přispělo k zániku až do té doby přežívajících praleso­vých porostů Šumavy. V letech 1900 až 1962 postihlo Šumavu padesát čtyři větrných a sně­hových kalamit.

Zakládáním smrkových monokultur i v niž­ších polohách se sice výrazně zvýšila dřevní produkce, ale značně se rozšířily lesní kalamity i do vnitrozemí, neboť monokulturní porosty jsou poškozovány ve srovnání s původními list­natými porosty mnohem více, a to jak živly (vě­trem, sněhem), tak i hmyzími škůdci (kůrovcem a mniškou). Nejvíce byly postihovány větrem smrkové porosty na "labilních" půdách, ovliv­ňovaných podzemní vodou, takže i při poměr­ně nižší rychlosti větru se tyto porosty vyvráti­ly, kdežto sousední porosty zůstaly stát. Sněho­vé kalamity způsobily velké škody ve všech po­lohách hlavně proto, že byly zaváděny často pro danou oblast cizí nevhodné ekotypy smrku s vodorovnými hustými větvemi, na kterých se sníh snadno zachytil a jeho hmotností se strom zlomil. I v období od roku 1950 činí nahodilá (kalamitní) těžba téměř třetinu ročních těžeb a v delší časové řadě výrazně stoupá. Emisemi oslabené porosty jsou často nejprve napadeny hmyzími škůdci (obaleč modřínový, ploskohř­- betka smrková, kůrovec), které ještě urychlují odumření lesa. Opakovaným pěstováním mo­nokultur se ochuzovaly i lesní půdy. Většina dnešních dospělých porostů je třetí nebo druhá generace těchto monokultur. Na jednotlivých lesních majetcích se však již před sto lety zača­ly zavádět opět odolné smíšené lesní porosty.

Trendy hospodaření po roce 1950 se bouřli­vě vyvíjely. Odklon od holosečí a snaha o pě­stování smíšených lesů vedla k tzv. "podrostní­mu hospodářství", kdy na malých plochách v okraji i uvnitř porostů se vysazovaly převáž­ně listnaté dřeviny a na zbývající ploše se po­měrně snadno dosahovalo přirozené obnov, hlavně smrku a borovice. Byl to velice pokro­kový systém, který byl však náročný na odbor­nost a pečlivé provádění všech těžebních (smě­rové kácení), odvozních (přibližování koněm) a zalesňovacích prací i ochranu kultur (oplo­cenky).

Výsledky byly velmi rozličné. Tam, kde lesní­ci byli pro tuto práci zapáleni, dosáhli vynikají­cích výsledků (např. lesní závod Nové Hrady, Konopiště, polesí Louňovice, Zvěstovice). Ob­jektivně však nebyly vytvořeny předpoklady, aby tento systém hospodaření se mohl uplatnit ve všech lesích, protože postačilo nesplnění, ne­bo špatné provedení jednoho článku tohoto sy­stému prací, a výsledky byly žalostné.

Od počátku 70. let se jednostranně zdůraz­ňovala mechanizace celého lesnictví ve všech jeho odvětvích, podle níž se měl les přizpůso­bovat těžkým mechanizačním prostředkům. Byly dováženy rozličné soupravy a těžké stroje pro kácení, přibližování, odvoz a odkorňování dříví, konstruované pro velkoplošně exploato­vané přírodní jehličnaté lesy na rovinách Skan­dinávie, sice velmi výkonné, ale nepoužitelné pro maloplošné hospodaření. Pro amortizaci vysoké ceny vyžadovaly tyto stroje enormní koncentraci těžené hmoty. Nový lesní zákon č. 61 ze dne 26. 10. 1977 Sb., o lesích, a prováděcí vyhláška k němu přizpůsobily hospodaření v lesích této již obecně používané mechanizaci, takže holoseč se stala opět stereotypem a ná­sledné kultury jsou většinou jen jehličnaté.

ROZDĚLENÍ LESNÍCH POROSTŮ

Přiro­zené lesní i nelesní ekosystémy jsou především soubornou širokou položkou základní typizace rozdělenou na:

- ekosystémy umělé, tj. vytvořené převážně nebo zcela člověkem

- ekosysté­my přirozené, tj. převážně nebo zcela vzniklé přírodními pochody. V tomto širokém pojetí zahrnují ekosystémy přirozených lesů porostní typy podle velikosti lidského vlivu:

A - neporušené (pralesy

B – přírodní

C - přírodě blízké = přirozené v užším po­jetí, které zde budeme uplatňovat.

A. Porosty neporušené, v plném rozsahu nedotčené lidskými zásahy ani přírodními kata­strofami, jsou pralesy v přísném smyslu toho slova. Takto chápané pralesy by byly formová­ny výlučným působením přírodních faktorů, ja­ké odpovídají trvajícímu klimatu, poloze místa, půdotvornému substrátu a vodnímu režimu. Nejlepší náš znalec přírodních lesů Karpat pro­fesor Zlatník napsal již v roce 1935, že "držeti se takové exkluzivní definice by znamenalo od­kázati prales vůbec jen do pohádek". V našich zeměpisných šířkách takto definovaný prales v historické době neexistuje, a pokud jsou sku­tečné lesní porosty takto nazývány, jde o poe­tickou nadsázku a nikoliv o skutečnost které­hokoliv lesního porostu (byť i v rezervaci, označované jako prales).

B. Porosty přírodní vznikly nebo se ob­novily výhradně přírodními procesy a jsou ve svém vývoji ovlivněny lidskými zásahy jen ne­podstatně. Zde ovšem záleží zcela na tom, jak vymezujeme hranici mezi "podstatným" a "ne­podstatným" ovlivněním. Pokud v přírodních lesích nacházíme zřejmé stopy lidských zásahů (např. v pralese Mionší místy velmi výrazné stopy valašské pastvy, v rezervaci Kohoutov stopy dávné výroby dřevěného uhlí v milířích, v půdních sondách Lanžhotského pralesa zbyt­ky ohnišť překryté povodňovými hlínami) jen v takovém rozsahu, které považujeme pro exi­stenci přírodního ekosystému za nevýznamné, pak je ovlivnění nepodstatné.

Člověkem jen ne­podstatně ovlivněné lesy u nás existovaly před trvalým osídlením krajiny člověkem, tedy za současného podnebí v pohraničních hvozdech českých zemí zhruba do 13. století, od novově­ku již jen ostrůvkovitě v nejodlehlejších a fy­zicky nepřístupných horských polohách. Pří­rodní lesy mohou mít druhovou skladbu značně odlišnou od předpokládaného složení pralesa na dané lokalitě, protože mohly vznikat samo­volně po zničení pralesa přírodními pohroma­mi (požáry, větrnými smrštěmi, sněhovým závě­sem spod.). Rozlišení přírodních či antropic­kých příčin pohromy - zda přírodní les vznikl po požáru způsobeném bleskem nebo člově­kem, po polomu vichřicí nebo po exploataci s ponecháním plochy přírodnímu vývoji spod. - není po větším časovém odstupu možné bez historických dokladů vztahujících se k lokalitě. Vyloučení lidských vlivů na přírodní lesy by ve­dlo po několika staletích pravděpodobně k ob­nově předpokládané druhové skladby i struktu­ry pralesa.

C. Porosty přirozené (při chápání i v už­ším smyslu) zahrnují širokou škálu porostních typů s víceméně původní dřevinnou skladbou, nikoliv však prostorovou a věkovou výstavbou; tato výstavba bývá většinou mnohem méně di­ferencovaná než v přírodních lesích. Co do dru­hové skladby mohou být dnešní přirozené lesy bud'

- autochtonní, s dřevinami původními dané oblasti a na daném typu stanoviště (převážně přestárlé, vzniklé přirozenou obno­vou po clonných sečích v průběhu 18. století, nebo přestárlé střední lesy či pařeziny), nebo

- ze směsi dřevin původních i nepůvodních za podmínky, že nepůvodní dřeviny na lokalitě nepřevyšují svým zastoupením autochtonní dřeviny, nebo se chovají jako přirozená porost­ní složka, což je zárukou uchování hlavních vlastností přirozených

ekosystémů (převážně porosty zakládané cílevědomě některými lesní­mi hospodáři do 60. let našeho století, výjimeč­ně i později). .

Přirozené lesy se těžily a dosud se těží naho­dile i pravidelně, ještě před stoletím je vypásal domácí dobytek, ale obnovovaly se přirozeně - ať "samy od sebe", nebo i pečlivými zásahy kvalifikovaných lesních hospodářů, kteří do­vedli využívat "biologickou automatizaci" dáv­no předtím, než tento pojem vznikl. Některé přirozené lesy mohly vzniknout i uměle (pře­vážně síjí původních dřevin nebo doplňováním přirozených náletů sadbou). Takové přirozené lesy dosud vznikaly především ve dvou epo­chách: jednak na samém začátku lesního hos­podářství, tj. v českých zemích zhruba do let 1770 až 1800 z přírodních lesů, jednak jako vý­sledek těch nejintenzívnějších forem hospoda­ření jako tzv. "přírodě blízký" hospodářský les v prvních šesti desetiletích našeho století. Mi­mo tyto dvě epochy zůstal vznik přírodních le­sů vzácností.

Přirozené lesy tedy zahrnují porosty s velmi rozmanitou intenzitou lidských zásahů a s roz­manitým trváním změn proti lesům přírodním. Bez ohledu na intenzitu lidských zásahů je je­jich společným znakem, že jsou v nich uchová­ny přirozené ekologické vazby, a proto jsou schopny se samovolně obnovovat. Při vylouče­ní lidských zásahů by se nerozpadly, ale nabý­valy by opět podobu lesa přírodního.

Při ohromné přeměně většiny našich lesů představují nejpřirozenější ukázky našich lesů v mnoha lesních oblastech porosty mnohem méně pestré ve skladbě i výstavbě, víceméně stejnověké (často věkové rozpětí do 30 let) a obvykle s jednou hlavní dřevinou, např. po­rosty buku nebo dubu. I takové porosty počítá­me mezi přirozené, protože většinu složek pro­středí ovlivňuje výrazný edifikátor, tj. dřevinné patro přirozeného původu. V horských polo­hách s přirozeným šířením smrku je to i smrk horských ekotypů, přizpůsobených horským drsným podmínkám.

SKLADBA PŘIROZENÝCH LESŮ

Přirozené lesní porosty se lišily skladbou dřevin podle jejich nároku na půdu a klima:

- v nížinách převládal dub

- v pahorkatinách přibýval buk a jedle

- ve vrchovinách buk a je­dle převládaly

- v hornatinách byl přirozeně rozšířen smrk

- v nejvyšších polohách pak kleč

Člověk však změnil tuto přirozenou skladbu le­sů ve prospěch dřevin, které mu dávaly svými technickými vlastnostmi větší užitky. V nížině a na části pahorkatiny vystřídala dub borovice, v ostatní části smrk, který se stal i hlavní dřevi­nou vrchovin. Tak se původní přirozené složení lesů změnilo ve fádní rozlehlé stejnověké po­rosty jedné jehličnaté dřeviny - monokultury smrku nebo borovice.

Dnešní zastoupení je:

- 80 % jehličnanů

- 20 % listnáčů

Přiroze­ná skladba byla právě opačná

- 80 % listnáčů

- 20 % jehličnanů

Zásadní přeměny dřevinné skladby našich le­sů ve srovnání s přírodním stavem znázorňuje obrázek 1. Je to grafický přehled hlavních za­stoupených dřevin ve třech odlišných lesních oblastech, a to ve Středočeské pahorkati­ně (198 096 ha), Českomoravské vrchovině (256 378 ha) a Krkonošské hornatině (32 466 ha). Je tu zachycena současná skladba lesů, cí­lové zastoupení dřevin, jaké se nárokuje do bu­doucna v lesních hospodářských plánech, a pravděpodobná přirozená skladba lesů.

Ve všech oblastech je patrné vysoké zastou­pení smrku, a to i v pahorkatině (lesní vegetač­ní stupeň s převahou dubu a buku), kde je dnes smrk hlavní dřevinou (52 %), ale v přirozené skladbě vůbec nedosahoval číselně vyjádřitel­ného zastoupení. Počítá se s ním i dále jako s převažující dřevinou v provozních cílech (37 %). Ve vrchovině (lesní vegetační stupeň jedlobukový, málo smrkobukový) je jeho zastou­pení ještě výraznější (82 %), v přirozené sklad­bě se uplatňoval nepatrně (13 %), v provozních cílech má i zde dominantní postavení (65 %). V Krkonoších (stupeň smrkobukový až klečo­vý) měl již smrk výrazné přirozené zastoupení (55 %), současně je však zastoupen až 87 %, hlavně na úkor buku ve smrkobukovém stupni do budoucna se s ním počítá zatím bez ohledu na jeho citlivost vůči imisím se 75 %. Kleč (ko­sodřevina) je zastoupena málo (6 %) a byla za­stoupena jen nepatrně více (8 %).

Jedle původně dosti hojná (v pahorkatině 11 %, ve vrchovině 36 %, v hornatině 12 %) je

v současných porostech zastoupena mizivě a stále ustupuje. Pro její značnou citlivost na znečištění ovzduší i současné holosečné hospo­dářství se s ní v hospodářských porostech té­měř nepočítá.

Borovice se přirozeně v pahorkatině téměř nevyskytovala, má však v současnosti na suš­ších, kyselých půdách významné zastoupení (28 %), i nadále se s ní počítá s 23 %. Ve vrcho­vině se dnes uplatňuje málo jen v teplejších okrajích (9 %) a je tomu tak i v cílové skladbě (7 %).

Buk tvořil hlavní dřevinu přirozených lesů v pahorkatině (45 %) i vrchovině (rovněž 45 %), méně v hornatině (22 %). V současných poros­tech je všude zastoupen nepatrně (2-3 %). Rovněž v cílových skladbách se počítá jen s je­ho malým zastoupením (12-15 %).

Dub, původně značně rozšířený v pahorkati­ně (38 %), je dnes nepatrně zastoupen (6 %), po­čítá se s jeho zvýšením na 15 %.

Z tohoto přehledu vyplývá:

- smrk je všude protežován na úkor buku, který staří lesníci označovali z mnoha důvodů jako "matku lesa"

- dnešní zbytky bukových porostů se však sou­střeďují do porostů označovaných některými lesníky za "hospodářsky přestárlé", a proto se považují za předurčené k urychlené likvidaci. V pahorkatině se umělé rozšíření borovice us­kutečnilo převážně na úkor dubu

- porosty přirozené skladby s převahou hlav­ních listnatých dřevin, tj. dubu a buku, se zacho­valy jen sporadicky. Dlouhodobým protežová­ním jehličnanů se jejich plocha zmenšila a také se nepříznivě vyvíjela jejich věková struktura (zastoupení věkových tříd porostů). Na plochy po listnatých porostech byly vysazovány jehlič­nany, přirozená obnova listnáčů nebyla využita netěžila se ani minimální výše listnatého dříví pro uvolnění přirozeného zmlazení, protože nebyl na něj odbyt. Těžby listnáčů se odsouva­ly, jejich porosty stárly, takže dnes máme větši­nu zbytků těchto porostů starších 120 let. Říká se jim přestárlé a podle ekonomických hledisek by se měly urychleně (do 10 let) vykácet, proto­že se zhoršuje kvalita dřeva (působením dřevo­kazných hub) a klesá jejich přírůstek (a to i průměrný vzhledem k věku).

PRO KVALITNĚJŠÍ LESY

Část porostů přirozené skladby je chráněna ve státních přírodních rezervacích (SPR), většina z nich je však roztroušena v porostních zbytcích hospo­dářských lesů.

Jejich význam v poslední době tkví však v tom, že právě opadavé listnaté dře­viny nejlépe odolávají současnému zhoršené­mu prostředí, hlavně imisím.

Například v Kruš­ných horách dosud stojí a dokonce plodí buko­vé porosty v polohách, kde sousední smrkové porosty na velkých plochách odumřely. Vedle této vlastnosti listnatých dřevin jsou zde i další důvody, které vedou znovu ke snahám o pěsto­vání smíšených porostů jehličnatých a listna­tých dřevin, zejména pro:

- lepší prokořenění pů­dy pod listnáči

- příznivější rozklad opadu listnatých dřevin

Větší je i stabilita takových porostů proti větru a sněhu i stabilita biologic­ká. Pro toto větší zastoupení listnatých dřevin v zakládaných porostech je zapotřebí zajistit dostatek semena z osvědčených sort dřevin místního původu. Pro zajištění semena je třeba uchránit tyto porosty (i hospodářsky přestárlé) ještě pro další období a tak vytvořit dostateč­nou základnu pro sklizeň semena původních dřevin. Jako genové základny označujeme lesní porosty, které lze považovat za přirozené, ty­pické a reprezentativní pro určitou regionální dílčí populaci (ekotyp) dřevin a které mají slou­žit k jejich záchraně a reprodukci. V chráně­ných krajinných oblastech (CHKO) tuto mož­nost dává lesnické zákonodárství (vylil. č. 13/78 Sb., § l, písni. d) v tzv. vybraných porostech zvláštního určení, v nichž se dodržuje zvláštní režim hospodaření či ochrany. V ostatních le­sích jsou to bud' tzv. semenné porosty (porosty uznané pro sběr osiva), nebo genové základny, které jsou podle tohoto hlediska obhospodařo­vány a předržovány do vyššího věku. Protože zachování listnatých dřevin je velmi naléhavé, je nutné i ostatní jejich zbytky dále zachovat ve všech jednotlivých lesních oblastech.

Tyto po­rosty by se měly maximálně využívat pro sběr semena a opětovné zavádění listnatých dřevin do zakládaných hospodářských porostů. Jako lesy zvláštního určení by měly být respektová­ny v lesních hospodářských plánech. I když se­menná léta jsou nyní v důsledku zhoršení pro­středí převážně méně častá, než tomu bylo dří­ve, je možné zachytit i menší úrody semena pro vypěstování listnaté sadby. Rovněž je možné větší či menší porosty obnovit přirozeným zmlazením. V některých zvláště rozlehlých list­natých oblastech je nutné opět zavést bukové či dubové hospodářství, kde by se pěstovaly kvalitní listnaté porosty z přirozené obnovy a výchovou se dosahovalo cenných sortimentů dříví.


LESY OKRESU UHERSKÉ HRADIŠTĚ

CHARAKTERISTIKA OKRESU UHERSKÉ HRADIŠTĚ

Uzemí mezi hřebenem Bílých Karpat na JV a hřebenem Chřibů na SZ po obou březích řeky Moravy, která je rozděluje na menší západní část s Chřiby a části Kyjovské pahorkatiny a větší východní část s Vizovickou vrchovinou a Bílými Karpaty s nejvyšším vrcholem okresu i jižní Moravy Velkou Javořinou (970 m).

Nejnižší bod okresu je u Uh. Ostrohu ve výšce 172 m. Geologicky náleží k flyšovému pásmu vnějších západních Karpat, z menší části k neogenní Vídeňské pánvi.

Až na ostrůvky neovulkanitů mezi Bánovem a Starým Hrozenkovem je celé území tvořeno sedimentárními horninami převážné tercierního stáří. Flyšové pásmo tvoři horniny paleogenního stáři, a z nepatrné části i svrchnomezozoického (křídové sedimenty u Hluku). Část Vídeňské pánve na území okresu je velmi mladou strukturou, označovanou jako Hradišťský příkop. Jeho výplň je stáři neogenního a kvarterního.

Flyšové vrstvy jsou tvořeny jílovci, pískovci a slepenci, které byly vyvrásněny v magurský příkrov a rozděleny na dvě dílčí jednotky. Račanská jednotka zabitá větši SZ část okresu a bílokarpatská menši JV část. V mladších třetihorách byl magurský flyš proražen na uherskobrodskou četnými žilami andezitů a alkalických čedičů. Ve střední části okresu, v nivě řeky Moravy, dochází od starších čtvrtohor k ukládáni říčních sedimentů, písků a štěrků o mocnosti několika desítek metrů. Četné jsou i náplavové kužele o mocnosti až 30 m (u Boršic u Buchlovic). V chladných obdobích starších čtvrtohor se ukládaly zejména ve Vážanské vrchovině, Kudlovické pahorkatině a Hlucké pahorkatině sprašové navátiny o průměrné mocnosti 1-10 m (nejvíce 27,5 m u Boršic u Buchlovic). Místy se spraše střídají s polohami navátého pisku (sv. Kudlovic, jv. Modré, mezi Jalubím a Starým Městem).

Průměrná roční teplota se v území pohybuje mezi 7-9' C podle nadmořské výšky, v nejvyšších polohách Bílých Karpat kolem 6', C. Průměrné roční množství srážek je mezi 590-900 mm.

Hlavním tokem území je řeka Morava, zleva přijímající postupné vody Březnice, Olšavy a Okluky; zprava pak potoků Kudlovického, Jalubského, Salašky, Zlechovského a Dlouhé řeky. V Chřibech prameni říčka Kyjovka, ústící později do řeky Dyje.Zvláštností jsou říčky Drietomica a Klanečnice, které zpětnou erozí prořízly masiv Bílých Karpat na slovenskou stranu, kde se vlévají do řeky Váhu. Regulaci řeky Moravy vznikla v nivě četná neprůtočná ramena.

Vyšší části B. Karpat a Chřibů, jsou pokryty hnědými půdami nenasycenými (kyselými), které přecházejí do nižších poloh pásmem hnědých půd převážně nasycených, místy oglejených. Přechod mezi hnědými půdami Chřibů a naplavenými půdami moravní nivy tvoři hnědozemě na spraších. Půdy Hlucké pahorkatiny jsou rozmanitější. Pásmo hnědozemi na spraších podél nivy Moravy a přítoků je přerušeno klínem černozemí a degradovaných černozemi na jílech, který zasahuje až k Bánovu. Místy jsou ostrůvky hnědých lesních půd, pararendziny, ilimerizované půdy a pseudoglejů. Trvale zamokřené části údolní nivy Moravy daly vznik glejům, místy ostrůvkům lužních půd - četnic.

Na území okresu zasahuje 6 jednotek fytogeografického členěni, z nichž 3 náleží obvodu termofytika (jihomoravské úvaly, Bílé Karpaty slepni, jihomoravská pahorkatina) a 3 obvodu mezofytika (středomoravské Karpaty, Bílé Karpaty lesní, Zlínské vrchy). V květeně převládají druhy s těžištěm výskytu v celé střední Evropě, kam patři zejména hlavni dřeviny přirozených porostů - buk lesní, dub zimní, javor mléč a klan, lípa srdčitá, olše lepkavá a většina druhů jejich podrostu. Z jihu pronikají do území druhy patřiti geoelementu pontickému, subpontickému a submediterárnímu. K mm se přidružují druhy geoelementu jihosibiřského a od severu i geoelementu subboreálního.

Původně bylo celé území pokryto lesem. Převažovaly dubohabřiny, méně teplomilné doubravy. V nivách řek rostly lužní lesy, ve vrcholových partiích Chřibů a Bílých Karpat bučiny. V současnosti kryje les asi 1/3 rozlohy okresu. Část stávajících lesů je přeměněna na smrkové a borové monokultury. Více jak polovina rozlohy je zemědělsky využívána. Pouze asi na 1/6 výměry okresu jsou louky a pastviny a pouze na nepatrných zbytcích se zachovala přirozená vegetace vlhkých mezofytnich luk (v Bílých Karpatech) a subxerofylních a xerotermních teplých trávníků (Hlucká pahorkatina, Pašovická vrchovina). V nivě řeky Moravy jsou zachovány zbytky vegetace lužních lesů a ve slepých ramenech vegetace stojatých vod.

Fauna je zastoupena typickými druhy mírného pásma Karpat a střední Evropy, vázaná na jednotlivé typy vegetace v závislosti na klimatických a geografických podmínkách. Vzhledem k poměrně velké členitosti zde nalézáme jak teplomilné druhy nížin a teplých stráni, tak i druhy horské. Druhové bohatství pak rozšiřuji druhy pronikající z teplých oblasti Panonica a mediteránní oblasti (kudlanka nábožná).

Výhodná poloha při řekách Moravě a Olšavě a příhodné podnebí umožnilo využívat území již od starší doby kamenné, více než před 25 000 lety. Niva řek pak , je pravidelně obhospodařována až do dnešní doby. Vyšší polohy začaly být osídlovány a využívány až v období stěhováni národu ve středověku, zejména pak v 16. a 17. Století. Klučení lesu, vytvořeni pastvin, luk a poli bylo příčinou změn ve složeni fauny a flory, i širém druhů bezlesí a kulturních stepi. Do druhové skladby zasáhlo i cílené zavádění nových druhů rostlin a živočichů, následně i chemizace zemědělství a lesnictví, regulace vodních toků, odvodňováni atd.



| 12. března 2008
nárez
mimi
popelka tomas | 30. dubna 2008
popelka je nejlepší
mmm
velryba | 01. října 2010
dobře zpracovaný, ale chybí zdroje odkud se zjišťovaly informace?
stefy | 11. prosince 2011
moc dlouhý
nk | 18. února 2015
to si snad děláte srandu?Tak dlouhý.
Nový příspěvek


Ochrana proti spamu. Kolik je 2x4?



Na-mobil.cz

Spřátelené weby

Přidat stránku k oblíbeným

Nejnovější v diskusi

Diskusní fórum »

TIP: Chcete zkrátit dlouho chvíli sobě nebo blízkému?
Klikněte na Puzzle-prodej.cz a vyberte si z 5000 motivů skladem!
TIP: Hračky a hry za dobré ceny?
Klikněte na Hračky obchod.cz a vyberte si z tisícovky hraček skladem!