Leonardo da Vinci

Kategorie: Umění (celkem: 305 referátů a seminárek)

Informace o referátu:

  • Přidal/a: anonymous
  • Datum přidání: 16. ledna 2007
  • Zobrazeno: 4052×

Příbuzná témata



Leonardo da Vinci

Úvod

Jednoho dne přišel táta domů a ukázal mi malý dřevěný fotoaparát cameru obscuru. Měl z něj obrovskou radost, o kterou se se mnou chtěl podělit. Dozvěděla jsem, že jako první princip této kamery popsal přibližně v roce 1500 Leonardo da Vinci. Je to vlastně základ dnešních fotoaparátů. Jde o přenesení reálného obrazu pomocí malého otvoru do temné místnosti nebo schránky. Jelikož jsem dříve věděla, jen to, že Leonardo da Vinci je světově známý umělec, který je proslulý hlavně obrazem Mony Lisi zaujalo mě, že se věnoval i oblasti, kde se využívá lomu světla. Postupně jsem zjistila, že Leonardo byl nejen malíř, ale všeumělec. Věnoval se naprosto všemu, co ho nějakým způsobem ozajímalo, nebo ho svádělo k hledání různých odpovědí. Byl jedním z největších a nejvšestrannějších umělců a vědců své doby a zasahuje i do dnešní doby.


Umělec Leonardo da Vinci


Leonardo se narodil v městečku Vinci 15. 4. 1452, které se rozkládá v toskánských kopcích u Pistoje. Byl nemanželským synem notáře sera Piera da Vinci a mladé venkovanky jménem Kateřina, která sloužila v jeho domě. Leonardovi se dostalo dobré a mnohostranné výchovy přímo v otcově rodině. Mohl svobodně rozvíjet své schopnosti v nejrůznějších oborech ať už vědních nebo uměleckých. Ve všech vědách by byl dosáhl velkých pokroků, kdyby nebyl tak vrtkavý a nestálý. Pouštěl se totiž do studia nejrůznějších oborů, ale sotva začal, hned toho zase nechal. V počtech udělal za pár měsíců, co se jim věnoval, takový pokrok, že svého učitele přiváděl neustálými pochybnostmi a obtížnými otázkami co chvíli do rozpaků. Nějaký čas se také věnoval zpěvu, ale brzy se rozhodl, že se bude učit hrát na loutnu, na které improvizoval překrásné písně. Přes všechny tyto rozmanité zájmy však nikdy nepřestal kreslit a modelovat, protože to odpovídalo jeho zálibám víc než co jiného. Když to pan Piero viděl a když vzal v úvahu jeho velké nadání, sebral jednoho dne několik synových kreseb, zanesl je svému blízkému příteli Andreovi del Verrocchio. Ten při pohledu na Leonardovy skvělé počátky užasl a poradil panu Pierovi, aby dal syna do učení. Roku 1472 se tedy Leonardo stal žákem dílny florentského malíře Andrea del Verrocchia, kde byla pěstována hlavně technická zručnost a věcné vědění (znalost perspektivy, anatomie, přírodních věd). Leonardo se nezabýval jen jediným oborem, nýbrž všemi, v nichž se uplatňuje kresba. Je považován za zakladatele vědecké ilustrace. Byl výtečný geometr, pracoval v sochařství, kde vytvořil v mládí několik smějících se ženských hlav z hlíny, odlitých později do sádry a několik hlav andílků, které jakoby vyšly z rukou mistra. Vynikal i v architektuře, kde nakreslil množství plánů a budov. Kromě toho jako první uvažoval o kanálu na řece Arno mezi Pisou a Florencií. Dělal také nákresy mlýnů, valch a jiných zařízení poháněných vodní silou, ale za své povolání si nakonec zvolil malířství. Občas také modeloval z hlíny figury, na které kladl měkké hadry, namočené v hlíně a pak podle nich trpělivě kreslil na velice jemné nebo použité plátno. Kresbu propracoval špičkou štětce černě a bíle.


První Leonardovou prací, kterou lze bezpečně datovat, je kresba z florentských Uffizií s nápisem: „ Dne 5. srpna 1473 na svátek Panny Marie Sněžné“ . Kresba pravděpodobně zobrazuje údolí Arna poblíž umělcova rodiště. Vzhledem k přesnému údaji data má kresba, provedená perem a bistrem s lavírovanými stíny, zvlášť velký význam.

Hodně času ztratil Leonardo kreslením spleti detailů provazů, uspořádaných tak, že je lze sledovat od počátku až do konce, dokud není kruh uzavřen. Jedna z těchto kreseb, neobyčejně složitá a velice krásná, byla provedená v rytině. Uprostřed této rytiny jsou slova Leonardus Vinci Accademia.

Podílel se také na obraze Kristův křest , na kterém tehdy pracoval mistr Verrocchio. Leonardo na něm namaloval anděla držícího roucho, a třebaže byl ještě velice mladý, provedl svého
anděla tak, že byl mnohem lepší než postavy samotného mistra Andrey. Leonardův malý anděl v modré tunice, s obličejem plným nepostižitelného světla, a zamžená krajina v jeho pozadí otvírají zcela nové perspektivy, příznačné pro celé 16.století. Kromě toho postava anděla je začleněna do celkové jehlancové kompozice tak dokonale a přirozeně, že to vyvolává podezření, není li základní myšlenka této kompozice dílem spíše učedníka, než jeho učitele. To byl důvod, proč se Andrea , rozmrzen, že chlapec umí víc než on, už nikdy nedotkl barev.


Učení mělo trvat sedm let, Leonardo však odešel od Verrocchia již po třech letech a vstoupil do služeb bohaté a vlivné rodiny Medicejských.

Malý deskový obraz Zvěstování vznikl v dílně Verrocchiově. Objednali si ho vykonavatelé
závěti Donata de´ Medici. Do roku 1875 byl připisován Domaniku Ghirlandaiovi, ale typicky se vyznačuje leonardovskou koncepcí prostorové hloubky, založenou na sledu světlých tvarů a ploch na temném pozadí. Další Zvěstování , které bylo také připisováno Ghirlandaiovi, pochází z kostela San Bartolomeo v Monteoliveto a je mnohem větší než Zvěstování ze sbírek Louvru ( první zvěstování ). Obličej důstojné mladistvé Panny Marie připomíná spíš Verrocchia, zatímco neobyčejně čistý profil anděla zas poukazuje na Botticelliho. Ale pronikavý, takřka přírodovědný zájem o květenu louky a hloubku prostoru, navozenou střídáním světlých a tmavých horizontálních pásů, jsou už příznačné pro Leonarda. Tajemná daleká krajina s několika bárkami v pozadí nese rovněž osobitou, nenapodobitelnou pečeť mladého Leonarda.


S týmž střídáním jasných a temných tónů, rytmicky řazených za sebou a nahrazujících tak lineární perspektivu, se setkáváme i v Leonardově mistrovském portrétu, v Podobizně Ginevry Benciové, kterou namaloval v roce 1474. Toto dílo se pokládá za Leonardovo první mistrovské dílo. Je to obličej markantně tvrdých, poněkud mongoloidních rysů, jehož studený pohled kontrastuje s lahodností krajiny a temnou skvrnou jalovcového keře namalovaného proti světlu. Identifikace modelu s ženou Ameriga Benciho byla předmětem dlouhé diskuse; na podporu se uváděl oděv a výraz, svědčící o jejím vdovství. Obraz je prvním prototypem "sfumata", jemné gradace světelných valérů, spojujících různé plány a tlumících kontury. Česky by
se dalo říci kouřma.

Leonardo byl jednou požádán svým otcem, aby něco namaloval na kruhovitou desku z fíkovníku. Když Leonardo viděl, jak je zkroucená, špatně opracovaná a humpolácká, srovnal ji nad ohněm a dal ji soustružníkovi, aby z toho hrubého a neforemného kusu dřeva udělal jemnou hladkou desku. Nato ji pokryl sádrou a upravil podle svého a začal přemýšlet, co by se na ni dalo namalovat, aby to každého, kdo se k ní přiblíží, poděsilo stejným způsobem jako kdysi hlava Medúzy. Za tímto účelem si nanosil do jedné místnosti, kam nikdo nesměl plno cvrčků, hadů, motýlů, kobylek, můr, netopýrů a jiné takové havěti a ze všech těchto tvorů, různě spojených v jedno, vytvořil hrůznou a děsivou nestvůru, dýšící jedem a sršící ohněm. Nestvůra vylézala z temné skalní pukliny a chrlila přitom jed ze zejícího chřtánu, oheň z očí a dým z chřípí takovým zvláštním způsobem, že působila opravdu hrozně a děsivě. Tato deska se dostala zakrátko do rukou vévody milánského.

Pro papeže Klimenta VII. namaloval Leonardo výtečný obraz Madona Benois. Byl namalován v roce 1478. V tomto obraze malíř interpretoval tradiční námět novým, osobitým způsobem, který se stal trvalou součástí ikonografie dík psychologickému vztahu mezi matkou a dítětem, vztahu, který se zrcadlí v jejich tvářích a gestech. Chladné světlo, vnikající oknem je dalším typickým prvkem Leonarda.


Jednou si Leonardo usmyslil namalovat olejem hlavu Medúzy se spletí hadů místo vlasů. Byl to nejzvláštnější a nejpodivuhodnější nápad, jaký si člověk dovede představit, ale protože práce vyžadovala čas, zůstala nedokončená jako málem všechny jeho věci.
Rázovité lidi se zvláštními vlasy nebo vousy si Leonardo prohlížel s takovým zaujetím, že člověka, který se mu líbil sledoval třeba celý den, a tak si ho vryl do představy, že ho pak po návratu domů nakreslil, jako by ho měl před sebou. Takovýmto způsobem vznikla řada hlav mužských i ženských.


Leonardo začal malovat Klanění tří králů, kde bylo mnoho krásných věcí, zvláště hlav. Obraz jenž jako jeho jiné jeho práce zůstal nedokončen, je neobyčejně důležitý pro studium malířovi techniky. Zaznamenal zásadní změnu v pojetí tohoto tradičního námětu. Pomíjí veškerý naivní exorcismus. Z tradičního námětu evangelií se stává vážná, tajuplná událost, uvádějící v úžas shromážděné postavy.


Dalším obrazem namalovaným ve stejných letech 1481 - 1482 jako Klanění tří králů byl Sv. Jeroným, který také zůstal nedokončený. Světcův silně expresivní výraz odpovídá umělcovým názorům na výrazovou hodnotu obličejů a gest, tak jak je vyložil ve svých Úvahách o malířství.
Oba tyto obrazy nemohl Leonardo dokončit protože roku 1482 odešel do Milána. Důvody jeho odchodu jsou jak po stránce osobní, tak po stránce historické poněkud nejasné.


Dalším obrazem namalovaným v letech 1483 – 1486 byla Dáma s hranostajem. Je zde velká podobnost ve výrazu mladé ženy a zvířete, které má v náručí. Hranostaj je možná spíš symbolem cudnosti, než narážkou na jméno a Leonardo možná chtěl spíš poukázat na jisté opovržení a hrdou, nezkrotnou povahu, spojenou s přirozenou čistotou.

V roce 1490 namaloval obraz Madona Litta, který se nyní nachází v Petrohradě v Rusku.


Portrét Dámy s perlami byl namalován v roce 1490 a až do minulého století byl pokládán za podobiznu Beatrice d´Este. Obraz se často připisoval Ambrogiovi de Predis a Leonardovo autorství není jisté.

V době roku 1494 zemřel Giovan Galeazzo, vévoda milánský, a protože Lodovico Sforza, zvolený ještě téhož roku za jeho nástupce byl velkým milovníkem hry na loutnu, byl jím Leonardo s velkými poctami povolán. Ten si s sebou přivezl loutnu, kterou si sám zhotovil větším dílem ze stříbra. Měla zvláštní nový tvar v podobě koňské hlavy, aby byl její zvuk plnější a silnější. Tak překonal Leonardo všechny hudebníky, kteří se tam sešli. Kromě toho byl nejlepším improvizátorem veršů. Když vévoda slyšel jeho podivuhodné úvahy, našel v něm a jeho schopnostech takové zalíbení, že to málem nebylo k víře. Na vévodovy prosby namaloval Leonardo oltářní obraz představující Narození Ježíše Krista, který pak vévoda poslal císaři.


Kromě toho namaloval pro dominikány v Miláně v klášteře Santa Maria delle Grazie podivu-
hodnou a překrásnou Poslední večeři. Hlavám apoštolů dal tolik důstojnosti a krásy, že už potom Krista nedomaloval, protože nevěřil, že by mu mohl vytvořit onu nebeskou božskost, která se od Kristovy podoby vyžaduje. A tak zůstal obraz v tomto stavu, jakoby hotov. Dříve toto téma malíři líčili jako posvátnou schůzku. Leonardo ikonografické téma zachytil v běžné středové kompozici zasazené v prosté síni renesančního kláštera. Zachytil okamžik, kdy Ježíš pronesl: „Jeden z vás mě zradí.“ Leonardo se s úspěchem snažil vyjádřit podezření, které se zmocnilo apoštolů chtějících vědět, kdo zradí jejich učitele. A tak se v jejich tvářích zračí láska, obavy, hněv, nebo zase bolest, že mohou pochopit, co Kristus míní. Nemenší podiv však na druhé straně vyvolává zatvrzelost, zášť a zrada, která se zračí v Jidáši. Při studiu postavy Jidáše dochází k zajímavému poznání: esteticky ošklivá tvář se při podrobném pozorování a přesném poznání stává krásnou.
Tento obraz byl namalován na zeď v refektáři. Na protější zdi, na níž byl obraz Ukřižování ve starém slohu, z jedné strany namaloval podobiznu vévody Lodovica s jeho prvorozeným synem Massimilianem a z druhé strany vévodkyni Beatrici a druhorozeného Francesca.


V letech 1499 – 1501 nakreslil kartón s Madonou, sv. Janem, sv. Annou a Ježíškem v obrazu
Svatá Anna samotřetí. Pro svou působivou modelaci a nádhernou drapérii se kresba srovnávala s bohyněmi feidiových reliéfů pro Parthenon. V obličeji Madony se zračila veškerá prostota a krása, které jsou příznačné pro půvab Matky boží, protože Leonardo v ní chtěl ukázat skromnost a pokoru panny tonoucí v blaženosti při pohledu na krásu svého synka, kterého s něhou chová v klíně, zatímco její ctnostně klopené oči hledí na malého sv. Jana, dovádějícího s jehnětem, a sv. Anna se usmívá plná radosti, že její pozemské pokolení se stalo nebeským.


V roce 1499 opustil Leonardo Milán a pobýval v Mantově, kde maloval dva obrazy Isabelly d´Este. Portrét, který se nyní nachází v Louvru v Paříži, byl namalován asi kolem roku 1500, který podle slov Lorenza de Pavia ji věrně zpodobňoval.


Vůbec nejznámějším obrazem, který Leonardo namaloval mezi lety 1503 – 1506 je Mona Lisa ( tzv. Giocconda ).
Je to jeden ze tří portrétů , o jehož autorství nebylo nikdy pochyb. Proslulost tohoto obrazu je založena na tajemném úsměvu ženy Franceska Bartolomea del Gioccondo. Leonardo v podobizně sleduje svůj ideál ženské krásy a půvabu. Jak umělci záleželo na duševním rozpoložení modelu, svědčí zpráva, že při portrétování pečoval o hudbu, tanec a veselou společnost, aby si sedící model udržel duševní svěžest. Pohled do fantastické hornaté krajiny v mlhavé dálce působil jako sen; tím více vyniká plastičnost obnažených částí těla, obličeje a rukou. Modelaci považoval Leonardo za duši malířství; z tmavého podkladu dobývá objemu jemně odstupňovanými valéry. Jedinečné dokonalosti zde dosahuje iluze vzdálenosti mezi dílem a divákem. Celý výjev je namalován jakoby na balkóně. Mona Lisa o níž bylo řečeno, že jí chybí už jen slovo, byla nesčetněkrát kopírována. Spíš než portrét se v tomto obraze viděla Leonardova malířská autobiografie, jedinečné, osobité zrcadlo jeho génia a jeho nedostupných snů.

Obraz Bitva o Anghiari byl namalován v roce 1505 a nyní je k vidění v Mnichově v Německu.

Kartón namaloval Leonardo v Papežské síni v Santa Maria Novella s příběhem Niccola Picciniho, vojevůdce vévody Filippa Milánského. Kresba zobrazovala skupinu jezdců bojujících o prapor a pokládala se za jedinečné mistrovské dílo vzhledem k podivuhodnému rozmyslu, s nímž Leonardo půtku provedl. Zuřivost, zlost, pomstychtivost se na ní totiž zračí nejen v lidech, ale i v koních, z nichž dva, zaklesnutí do sebe předníma nohama, na sebe útočí podobně divoce jako jejich jezdci, zápasící o prapor.

V letech 1506 – 1508 namaloval Leonardo Madonu ve skalách .Obraz ze sbírek pařížského Louvru vznikl na objednávku jednoho milánského bratrstva, ale obrazu se zmocnil Lodovico Sforza. Druhý (londýnský) zřejmě namaloval pod jeho vedení jeho žák de Predis. Sfumato jako by spouštělo mezi díla a diváka nehmotný závoj, kouřový opar, kde se ztrácejí ostrosti.

Obraz Sv. Anna samotřetí , kterou namaloval v letech 1508 – 1510 se díky své jehlancové kompozici postav vyznačuje právě tak obtížnou jako odvážnou dynamickou rovnováhou. Všechny postavy jsou zachyceny v neobyčejně osobitých spontánních pohybech.


Poslední Leonardovo mistrovské dílo, které namaloval v letech 1513 – 1516 se jmenuje
Sv. Jan Křtitel. Provedl ho podle všeobecného názoru celé vlastní rukou. Pomocí rentgenu byl na něm roku 1962 objeven Leonardův jediný nepochybný podpis. Rysy světce, stejně znepokojivého jako Mona Lisa, oscilují mezi chlapeckou ženskostí a unylou mužností. Temná, těžká, měkká atmosféra, držení takřka v jediném barevném tónu, se najednou tajemně rozvírá pásmem světla s jedinečným sfumatem.

Leonardo navrhl jezdecký pomník G. G. Trivulzia. Měla to být bronzová jezdecká socha podivuhodné velikosti na paměť vévodova otce. Tento pomník byl u Leonarda objednán v roce 1511, měl korunovat Trivulziovu pohřební kapli v milánském kostele San Celso. Leonardo s prací hned začal a se zdarem ji dokončil, jenže tak velikou, že se nemohla nikdy odlít. Návrh připomíná přípravné práce k jezdeckému pomníku Franceska Sforzy z let 1483 – 1498. V obou případech se kůň nezkrotně vzpírá, což je v rozporu s klasickým typem jezdeckého pomníku, u něhož kůň nanejvýš přešlapuje na místě. Ti kdo viděli Leonardův velký model, přiznávají, že neviděli nikdy nic krásnějšího a nádhernějšího. Tento model se dochoval, dokud s králem Ludvíkem do Milána nepřitáhli Francouzi, kteří ho rozbili. Rovněž malý voskový model, který byl pokládán za dokonalý, se ztratil zároveň s knihou o anatomii koní, kterou si Leonardo sestavil pouze k vlastnímu studiu.
Vědec Leonardo da Vinci

Leonardo se nevěnoval pouze malířství a sochařství.. Už jako dítě se naučil pozorovat přírodu. Kreslení pomáhalo Leonardovi hledat a objevovat. Pracoval ve všech oblastech přírodních věd. Vynalézá potápěcí přístroje, hydraulický lis, tkalcovský stav, plynové bomby a mnoho dalších .
S velkou péčí a zájmem se věnoval anatomii člověka, přičemž si vzájemně pomáhali s panem Marcantoinem della Torre, vynikajícím filozofem, který tehdy přednášel v Pávii a psal o tomto předmětu. S nástupem renesance studovali malíři a sochaři pečlivěji lidské tělo ve snaze zachytit je co nejrealističtěji. Ve snaze lépe pochopit pohyby končetin, svalů a výrazy obličeje pitvali mnozí (včetně Leonarda) mrtvá těla. Leonardo si udělal knihu kreseb rudkou a perem podle těl, která sám pitval a potom je s nesmírnou pečlivostí zobrazil. Zakreslil v ní všechny kosti a k těm potom připojil po pořádku všechny šlachy a pokryl je svaly, nejprve těmi, které jsou upnuty ke kostem, potom těmi, které dodávají pevnost, a konečně těmi, které způsobují pohyb. Ke každé části připojil nečitelným písmem vysvětlivky, psané obráceně levou rukou. Kdo na to není zvyklí, neporozumí jim, protože se dají číst jedině v zrcadle. Leonardo prováděl všech přes 30 pitev skoro potají. U srdce vykreslil dobře anatomické znaky, ačkoliv plně nechápal jak srdce pracuje. Velice propracovaný byl také skelet. Jeden z Leonardových anatomických sešitů obsahuje analýzu svalů, ale také zajímavé anatomické srovnání kostry zadní končetiny koně a nohy člověka. Skici lidského plodu v děloze dokazují, že znal jeho správnou polohu, díky už zmíněným pitvám. Kresba hrudních a břišních orgánů vznikla asi roku 1512. Ledviny a močový trakt jsou reprodukovány přesně podle pitvaných těl. Než namočil štětec do barvy, vše si pečlivě rozvrhl a navrhl náčrty např. rukou, jimž také věnoval svou studii, ale také věnoval pozornost i celkovému tónu obrazu.
Během svého života, ve snaze pochopit jak věci fungují, si dělal poznámky a pořizoval nákresy v mnoha oborech. Těchto nákresů a poznámek se dochovalo přes 3000 stran. Leonardo měl ve zvyku nosit u sebe sešity, do kterých si dělal skici psal úvahy a poznámky o tom, co zaujalo jeho bezmeznou zvídavost. Právě tak je jisté, že celý život, nebo přinejmenším od svého milánského pobytu kolem roku 1482, používal také větších, až foliových sešitů, věnovaných víceméně organicky specifickým tématům. K nejpříznačnějším patří v tomto směru kodex O letu ptáků z turínské Biblioteca Reale, který pochází z počátku 16. století a obsahuje pozorování a úvahy. Obsahuje přes 1600 listů a zhruba 1700 kreseb. Jeden z dalších kodexů, obejevený v Madridě se skládá ze dvou svazečků. První ( organičtější, a pokud jde o vztah mezi textem a neobyčejnými precizními kresbami, upravenými s takovou péčí, že to vypadá, jako by byl připraven pro tisk ) je věnován aplikované mechanice strojů, a to jak univerzálních, určených k přenášení pohybu, tak speciálních, zejména textilních. Druhý se zabýval teoretickou mechanikou se zvláštním zřetelem ke skládání a rozkládání sil.
Leonardovým velkým snem bylo sestrojit létající stroj. Začínal pozorováním letu ptáků, studiem anatomie jejich křídel. Jeho prvním nápadem bylo, že člověk může létat pomocí mávání páru křídel. Brzy ale pochopil, že síla lidských svalů nestačí, začal proto uvažovat o mechanickém pohonu. Nakonec došel k závěru, že pro člověka by bylo nejvhodnější plachtění pomocí pevných křídel. Proto se pokusil o konstrukci pevného křídla, kdy mu vzorem bylo křídlo netopýra. Také sestrojil křídla poháněná pružinou, která mávala nahoru a dolu, jako křídla ptačí. Po nastolení papeže Lva, který se hodně zabýval filozofií a ještě více alchymií, se Leonardo odebral s vévodou Giulianem de´ Medici do Říma. Tam vyrobil z vosku jakési těsto, a dokud bylo tekuté, dělal z něho drobounká zvířátka, naplněná vzduchem, která létala, když se do nich foukalo a zase klesala k zemi, když se foukat přestalo.

„Toto je jeden z nejznámějších Leonardových nákresů. Odborníci ho označují jako předchůdce dnešní helikoptéry. Jediná kresba doprovázející Leonardovy poznámky je skica "vzdušného šroubu" o průměru 5 metrů, vyrobeného z rákosu, plátna a drátů, ovládaného pravděpodobně čtyřmi muži, kteří by měli stát na středové plošině a rukama by tlačili na tyče před nimi, aby otočily hřídelí uprostřed. Takto konstruovaný stroj by pravděpodobně nebyl nikdy schopen se odpoutat od země a pokud ano, musela by být vynaložena velká síla, což by nebylo možné.“
Mimo jiné navrhl Leonardo zařízení pro zkoušení máchání křídel, kluzák s manévrovatenými konci, létající loď, kloubové křídlo, padák, větroměr ( anemometr ), sklonoměr ( inklinometr ), konstrukci křídel s nastavitelnými kloněními, samopohonné auto, beranidlo, vrtačku, otočný jeřáb, otočný most, kleště se šroubem, kladivo na kování zlata, stroj na broušení skla, dveře do plavební komory, dvojitou stěnu lodi, vlhkoměr a ideální město. Návrh komunikací budovy a města s patrovými ulicemi překvapuje svým moderním pojetím. V dopise milánskému vévodovi Leonardo roku 1482 napsal: „ Jako kdokoliv jiný vás myslím mohu uspokojit i v architektuře, v stavbě veřejných a soukromých budov.“
Leonardo sice popisoval válku jako kolektivní šílenství, přesto ale namaloval mnoho skic nových vojenských strojů a vojenských opevnění. Byl totiž finančně závislý na objednávkách šlechticů a členů evropských královských rodin. Často pro ně na zakázku navrhoval nové válečné zbraně. Například pro Lodovika Mora. Popisuje dokonce granát jako nejvražednější zbraň, jaká existuje. Je mu připsán i vynález děla se zpětným nárazem. Přitom, ale zdůrazňuje, že každý projektil musí být dokonale hořlavého materiálu, aby vynálezu nemohl využít i nepřítel.

Nakonec, už zestárlý, onemocněl a řadu měsíců ležel. Po tom co přijal nejsvětější svátost, vešel do jeho pokoje král Fratišek I., který ho často s láskou navštěvoval; tu se Leonardo z úcty k němu posadil na lůžku, vylíčil mu potíže své nemoci a připomněl, co se nahřešil proti Bohu a lidem na světě tím, že v umění nepracoval, jak se slušelo. Vtom ho přepadla křeč, ohlašující smrt, král se zvedl a podepřel mu hlavu, aby mu prokázal laskavost a pomohl ulevit v nemoci. A protože Leonardův božský duch pochopil, že se mu už větší pocty dostat nemůže, dokonal v náručí krále, dosáhnuv věku sedmdesáti pěti let. Leonardo zemřel 2. 5. 1519 v Cloux u Amboise. Jeho tělesné pozůstatky odpočívají v křížové chodbě kostela Saint – Florentin v Amboise.


Závěr

Leonardo da Vinci byl italský malíř, sochař, architekt, inženýr a vědec, hudebník a básník. Spolu s Michelangelem je největším představitelem vrcholné italské renesance. Je považován za vzor renesančního universalismu. Byl žákem A. Verrocchia, byl činný zejména ve Florencii a v Miláně, dále v Romagni a ve Vatikánu. V roce 1509 byl jmenován v Miláně dvorním malířem francouzského krále Ludvíka XII. V roce 1516 odjel jako dvorní malíř Františka I. do Francie. Byl experimentátorem se snahou po absolutní dokonalosti. Dokončil jen málo děl. Některá díla byla zničena, či jsou zachována pouze v pozdějších kresbách. Kompozice jeho obrazů je založena na trojúhelníku, která je posléze změněna na jehlancovitou. Fantastické krajiny překonávají tradičná perspektivu, prostor a plasticita je podtržena šerosvitovým sfumatem a chvějivou atmosférou. Za vrcholy díla, jsou považována nástěnná malba Poslední večeře a obraz Mona Lisa – vyjádření Leonardova ideálu krásy s nádechem duševního tajemna portrétované ženy. Výrazně ovlivnil zejména severoitalskou malbu. Měl řadu žáků. Jako vědec se soustředil na technické problémy a přírodovědné studium. Položil základy k vědecké a technické ilustraci. Připravoval velké dílo o anatomii člověka, zkoumal optiku, hydrostatiku a další oboru. Vynalezl mnoho strojních částí, strojů a zařízení. Některé nebylo v možnostech tehdejší úrovně techniky realizovat. Leonardova technika byla tak jemná, že jeho tahy nejsou viditelné ani rentgenem. Nesnaží se pouze o přesné zobrazení, ale o to aby věci byli zobrazeny ve svém funkčním stavu – vítězila zde objektivita.


Použitá literatura

Všeobecná Encyklopedie, Diderot, Praha 1999 Kapitoly z dějin malířství : Juliet Heslewoodová, Slovart, Praha 1995 Dějiny umění : José Pijoan, Odeon, Praha 1989 www.volny.cz/kejik http://vomacka.hyperlink.cz/referat/dejepis/leonardo/leonardodavinci.htm www.artchiv.cz/davinci



Nový příspěvek


Ochrana proti spamu. Kolik je 2x4?



Na-mobil.cz

Spřátelené weby

Přidat stránku k oblíbeným

Nejnovější v diskusi

Diskusní fórum »

TIP: Chcete zkrátit dlouho chvíli sobě nebo blízkému?
Klikněte na Puzzle-prodej.cz a vyberte si z 5000 motivů skladem!
TIP: Hračky a hry za dobré ceny?
Klikněte na Hračky obchod.cz a vyberte si z tisícovky hraček skladem!