Kurdové

Kategorie: Zeměpis (celkem: 504 referátů a seminárek)

Informace o referátu:

  • Přidal/a: anonymous
  • Datum přidání: 27. července 2006
  • Zobrazeno: 6559×

Příbuzná témata



Kurdové

1. Obsah

Obsah .....................................2
Úvod.......................................3
Kurdové jako etnikum.......................4
Kurdové včera a dnes.......................6
Závěr.....................................13
Zdroje....................................14
Příloha...................................15

2. Úvod


Za téma své práce jsem si zvolil kurdskou menšinu, protože jsem si chtěl rozšířit své zakrnělé obzory ohledně tohoto etnika. Kurdové, příslušníci nejpočetnějšího národ, který nemá vlastní stát a v Turecku dokonce ani autonomii, jsou v médiích dosti opomíjeni. Mnohem více se přetřásá problém Tibetu, Palestiny, Kosova apod., přestože si myslím, že kurdská otázka je neméně závažná. Turkům, kteří Kurdy nejvíce utlačují, totiž do karet hraje zločinecká aktivita PKK a členství v NATO. Nicméně fakt, že Turecko není schopno uznat skoro 14 milionů Kurdů jako etnickou menšinu, a násilné vysidlování vypovídají jasně o porušování lidských práv.
Ani Washington, ani OSN, ani NATO se nedokáží k problému Kurdů postavit čelem. Jediným orgánem, který na Turecko tlačí, aby se snažilo vyřešit otázku Kurdů, tak zůstává Evropská unie. Vstup Turecka do EU je podmíněn dodržováním lidských práv kurdské menšiny, otázkou však zůstává, zda EU nesleduje tímto prohlášením jiné cíle než lidská práva (nechuť k rozšíření EU).


3. Kurdové jako etnikum

Základní charakteristika
Kurdové jsou nejpočetnějším etnikem, které nespravuje svůj vlastní stát. Kurdské menšiny nalezneme především v Turecku, Iráku, Íránu a Sýrii, ale nezanedbatelný počet obyvatel kurdského původu se nachází i na Kavkazu. Menšiny kurdských přistěhovalců žijí v západní Evropě a USA. Tabulka uvádí rozšíření Kurdů ve světě, jedná se o odhad z roku 1997 (podle inMedia.cz).

země počet obyvatel kurdské národnosti % z celk. populace země
Turecko 14 300 000 19
Írán 6 500 000 10
Irák 4 400 000 23
Sýrie 1 100 000 8
býv. SSSR 500 000 zanedbatelné
zbytek 1 700 000 zanedbatelné
celkem 28 500 000 zanedbatelné

Historická oblast Kurdistánu se nachází mezi pohořím Taurus ve východní Anatolii, pohořím Zagros v západním Íránu, severním Irákem a Velkým Kavkazem. Jedná se o vysoce strategickou oblast, která se v historii stala jakýmsi nárazníkem mocenských zájmů Arabů, Turků a Peršanů, tedy národů, kterým byli Kurdové podřizováni.
Přestože bývají Kurdové spojováni hlavně s Tureckem, jedná se o menšinu íránského původu. Kurdové si po staletí zachovali vlastní kulturu, dnes například vydávají vlastní tisk i knihy. Snad největší překážkou v získání vlastní autonomie Kurdů je jejich roztříštěnost. Kurdský jazyk se dělí na dva dialekty (kurmanji a sorani), které se natolik liší, že jsou prakticky nesrozumitelné. Přestože většina Kurdů se hlásí k sunnitské formě Islámu, nemalou skupinu tvoří šíité. Dalším zádrhelem je, že existuje velice mnoho národně osvobozeneckých skupin, které se prohlašují za jediné zástupce kurdské menšiny, tyto skupiny pak mezi sebou spolupracují jen ve výjimečných případech. Celková rivalita jednotlivých kurdských kmenů a rozštěpenost Kurdů podle státní, kulturní i náboženské příslušnosti spolu s výše zmíněnými důvody zapříčinily, že se Kurdové nikdy v historii nedokázali sjednotit a vytvořit tak vlastní stát.
Kurdské tradice
Přestože mají Kurdové pohnutou historii a jsou rozptýleni na poměrně velké ploše, zachovali si mnoho zvyků a tradic, z čehož vychází bohatá kurdská kultura. Ušlechtilou tradici nemá jen kurdská hudba, tanec a výtvarné umění, ale i kurdská literatura. Z výtvarného umění je asi nejproslulejší výroba koberců (vždyť také Kurdové mají íránský původ).

 

Kurdská vlajka
Kurdská národní vlajka byla poprvé představena na mírové konferenci v Paříži roku 1920. Pod touto vlajkou byla zřízena první kurdská vláda v exilu roku 1927 a do roku 1936 se stala symbolem Kurdského ozbrojeného odboje. Zástava byla vzkříšena roku 1946, když na kratičkou dobu vznikla Kurdská demokratická republika. Tzv. sluneční vlajku přijali všichni Kurdi nejrůznějších vrstev v celém Kurdistánu. Vlajka má být podle Kurdů posvěcena krví všech kurdských patriotů, kteří padli v boji za svobodu v tomto století. Kurdská vlajka se skládá ze tří podélných pruhů (červený, bílý a zelený) a žlutého slunečního kotouče uprostřed.

4. Kurdové včera a dnes

Dávná historie a původ Kurdů
První známí obyvatelé Kurdistánu jsou zde žili zhruba mezi 6000 a 5400 lety před naším letopočtem. Kultura nese pojmenování podle starodávné mohyly Tell Halaf, hovoříme tedy o halafské kultuře. O těchto lidech nevíme mnoho, přesto dnes archeologové oceňují bohaté nálezy keramiky, která slouží výzkumu v oblasti míšení kultur Blízkého východu. Postupy výroby keramiky totiž přejímali i ostatní národy a lze tedy určit, která etnika byla ve spojení. Lidé Halafské kultury byli pravděpodobně nejprve nomádi, později usedlí zemědělci, kteří domestikovali některá zvířata včetně kozy a psa.
Po halafské kultuře přichází kultura Ubaid. Ubaidští lidé přišli ze stepí Mezopotámie i do hor. Kultura Ubaid vydržela v Mezopotámii i Kurdistánu zhruba jeden tisíc let. Jazyk a etnické zařazení těchto lidí jsou nejasné, pravděpodobně se však jedná o příbuzné pozdějších Khaldů, doložených kurdských předků. Pojmenování řek Eufrat a Tigris pochází právě od ubaidských lidí.
Okolo roku 4300 před naším letopočtem se v oblasti hornatého Kurdistánu objevuje hurrianská kultura. Hurriané obývali jak horský masív Zagros-Taurus-Pontus tak i íránské nížiny. Hurrianský jazyk, který byl příbuzný např. Čečenštině, pocházel z rodiny kavkazských jazyků. Hurriané totiž expandovali na Kavkaz a je pravděpodobné, že teprve jejich příchod přinesl základ pro vznik kavkazských jazyků. Hurriané žili rozštěpení v městských státech. Okolo roku 2500 př. l. některé ambiciózní městské státy expandovali po celé oblasti Kurdistánu. Jména nejvýznamnějších městských států zůstala zachována v regionálních názvech v Turecku a okolních zemích. Podle státu Subaru se jmenuje konfederace kurdských kmenů Zubari, žijící severně od iráckého města Erbil. V polovině druhého tisíciletí př. l. je celá oblast Kurdistánu nositelem hurrianské identity. Důkazem příbuznosti Kurdů s Hurriany, jsou motivy tradičních kurdských tetování (sluneční kotouč, pes, déšť), které se objevují i na hurrianských figurkách. Na konci hurrianské periody se zdá, že oblast Kurdistánu má všechny předpoklady státi se svébytnou homogenní civilizací.
Od doby 2000 let př. l. se však do oblasti přistěhovávají zástupci indoevropského etnika. Příliv indoevropských kmenů nastává okolo roku 1200 př. l., sever Kurdistánu byl osídlen Haigy (Arménci), zatímco na zbylé části Kurdistánu se zacílili různé skupiny íránského původu, Médové, Peršané atd. Do roku 850 př. l. smetla poslední hurrianské státy vlna Ariánů. Příchod indoevropského obyvatelstva zapříčinil změnu jazyka i genetických dispozic lidí v Kurdistánu. V 8. století př. l nastal prudký rozmach Médů, které můžeme považovat za přímé předky dnešních Kurdů. Médská federace zanikla roku 549 př. l.

Pozdější historie Kurdistánu

Po zániku Médské federace území ovládá Perská říše. Od druhé poloviny 4. století př. l. náležel Kurdistán do říše Alexandra Makedonského, později část Kurdistánu spadala do území Seleukovců, většinu území Kurdistánu však ovládali Arménci a Asyřané. Římané celou oblast ovládali pouze za vlády císaře Traiana (zač. 2. století n. l.). Byzanc dobyla část Kurdistánu (zbytek náležel Peršanům)v 7. století, ale na konci tohoto století jej získají Arabové. Po rozpadu Arabského chalífátu na přelomu 8. a 9. století je Kurdistán rozdělen mezi Byzanc, Bagdádský chalífát a nově vzniklé malé státy. Po bitvě u Manzikertu roku 1071 se Turci dostávají do Malé Asie a část území Kurdistánu náleží Osmanské říši. Turecký vliv v oblasti kolísá, ve 14. století zde dokonce vzniknou nezávislá kurdská knížectví (Során, Babán, Bohtán, Benínán a Hakkárí). Celý Kurdistán připadne Turkům až v roce 1515. Následujících dvě století Kurdistán ovládají střídavě Turci a Peršané. V roce 1727 se západní část Kurdistánu stane definitivně tureckým územím. Spolu s ostatními národy v tureckém područí, Arménci, Gruzínci, Albánci a Řeky, v 80. letech 18. století bouří i Kurdové.

Kurdský boj za nezávislost ve 20. století
Jako u mnoha jiných národů i u Kurdů se již v 19. století projevují sjednocující snahy. Kurdové měli získat jakousi autonomii po 1. světové válce. Měl být ustanoven stát Velký Kurdistán, který by odděloval SSSR, Turecko, Írán a Arabské státy, háček byl v tom, že Kurdové by neměly vlastní samosprávu, nýbrž celý stát by fungoval jako britská kolonie. V Turecku ovšem propukla revoluce Mladoturků a mocnosti raději od původního záměru upustily. První vzpoura Kurdů v Turecku se datuje na roky 1924-1925. Povstání, které vedl náboženský vůdce Saíd, však bylo krutě potlačeno. V roce 1926 byl Kurdistán rozdělen mezi Turecko, Írán, Irák a Sýrii, jak je tomu dodnes. Posledním významným pokusem o vytvoření samostatného kurdského státu je pravděpodobně íránsko-sovětský experiment s Kurdskou demokratickou republikou v roce 1946 s centrem v Mahábádu, který však ztroskotal ihned v roce 1947 po odchodu sovětských vojsk z Íránu. Současné vyhlídky Kurdů nejsou příliš nadějné. Západní velmoci (USA) sice Kurdům v několika případech vyjadřují podporu, ale spíše z důvodu možné opozice vůči Saddámu Husajnovi, než aby riskovali podporu vzniku samostatného státu v této výbušné oblasti.
Jak bylo zmíněno panuje rivalita mezi jednotlivými kurdskými stranami. Nepřátelství panuje zejména mezi PKK (Kurdská strana pracujících) a iráckými Kurdskou demokratickou stranou (KDP) Masuda Barzaniho a Vlasteneckou unií Kurdistánu (PUK) Džalála Talabáního, frakční boje však panují i mezi těmito stranami navzájem. Problémem kurdských stran je, že se každá považuje za vedoucí sílu kurdského hnutí. Přes všechny tyto neshody, zejména v otázce ideologie a metod, je PKK na iráckých kurdských stranách do jisté míry závislá. V roce 1981 podepsala PKK dohodu s Kurdskou demokratickou stranou, která ji poskytla transitní práva a možnost vybudovat si základny v Iráku. V roce 1988 podepsala PKK i dohodu s Vlasteneckou unií Kurdistánu, která povolila PKK vybudovat v Iráku politická centra, nemocnice atd.

Irák
Na počátku 50. let se role vedoucí autority boje za autonomii ujala strana Rizgari Kurd v Iráku. Přestože Kurdové podpořili za slib autonomie iráckou vládu během revoluce (1962), když se situace uklidnila, vzalo vedení Iráku Kurdy na hůl. V roce 1974 je třem prokurdským provinciím v Iráku přislíbena autonomie, které se však dočkají až po vílce v zálivu roku 1991. V roce 1992 vznikne v rámci irácké federace Spolková země Kurdistán.

Turecko
.V Turecku (zejména v Anatolii), žije zhruba 55% všech Kurdů. Poválečný turecký stát Kemala Atatürka byl však budován na nacionalistických principech, jehož kurdská politika měla jediný cíl - asimilaci. V praxi to znamenalo, že Kurdům, přejmenovaným na ,,horské Turky", byla odmítnuta národnostní ochrana, bylo zakázáno užívání kurdštiny v úředních stycích a ve školách, většina kurdských obcí dostala turecká jména atd.
Tato politika způsobila řadu povstání v 11 kurdských provinciích (v letech 1925, 1930-31, 1938-39), všechny bouře byly krutě potlačeny. Rostoucí vzájemné násilí začalo podněcovat vznik kurdských organizací, např. první kurdské politické strany Chojbun ve 20. letech. Kurdské hnutí se však záhy začalo názorově rozštěpovat (zejména díky otázce nacionalismu). Postavení Kurdů se měnilo jen pomalu, nevýrazně a často neefektivně, např. po zavedení nových ústav v roce 1961 a 1973. Zhruba v této době však začala mírné politické zrovnoprávňování Kurdů komplikovat nově vznikající politická nacionalistická hnutí.
Kurdský problém se stal v 90.letech hlavním vnitropolitickým problémem Turecka. V roce 1990 vláda zavedla dekret 413, který zmocňoval guvernéry v kurdských oblastech k zvláštním pravomocím (např. možnost vyhlášení stanného práva). V roce 1991 prezident Turgut Ozal prosadil zákon, který rušil ustanovení o turečtině jako jediném mateřském jazyku v Turecku. Kurdům bylo povoleno užívat kurdštinu např. v hudbě, ale stále zůstala zakázána v úředních stycích, školách, tisku nebo vysílání. Spolu s tímto zákonem byl přijat i nový protiteroristický zákon, který považuje za ilegální všechny aktivity, které směřují k separatismu a rozbití jednoty Turecka.
Krátkou nadějí pro kurdský problém se stal v roce 1996 překvapivě jmenovaný předseda vlády Necmetin Erbakan, představitel fundamentalistické Strany prosperity Refah (RP). Jeho strana získala dobré volební výsledky hlavně v kurdských oblastech jihovýchodní Anatolie. Jako premiér slíbil Erbakan Kurdům zahájení nepřímých rozhovorů s PKK, což jeho předchůdci dosud rezolutně vylučovali. Erbakanův návrh však odmítla jak armáda a opozice, tak i koaliční partneři. Pravým opakem ve vztahu ke Kurdům se stal i poslední turecký premiér Bülent Ecevit.
Ústava sice charakterizuje Turecko jako demokratický stát, který zakazuje diskriminaci založenou na etnických, náboženských nebo rasových základech, výklad ústavy však nepovažuje Kurdy za etnickou menšinu. Kurdové se tedy mohou účastnit veškerých oficiálních aktivit, včetně státních funkcí, ale zdůrazňováním svého původu riskují různé druhy postihu. Turecká rada pro rozhlasové a televizní vysílání postihuje ty soukromé stanice, které vysílají v kurdštině. Existuje však kurdská satelitní televizní stanice Med-TV, která sídlí v Belgii a Velké Británii. Dnes je jediným legálním prokurdským hnutím Strana lidové demokracie (HADEP).

PKK (Kurdská strana pracujících)
Šest let po svém založení Abdullahem Ocalanem v roce 1978 přichází na tureckou a později i celosvětovou scénu Kurdská strana pracujících (PKK). Tato levicová strana se po celém světě stala symbolem boje Kurdů za nezávislost, zároveň platí za jednu z nejkontroverznějších organizací. Prostudoval jsem celkem tři oficiální publikace turecké vlády, proto mohu shrnout její názory do následujích odstavců.

"V důsledku teroristických útoků PKK přišlo od roku 1984 o život přes 30 000 tureckých občanů." Ministry of foreign affairs:PKK files; Ankara;1999.

Tato brožura dále obsahuje úvod, ve kterém se píše, že PKK likviduje civilní cíle včetně žen a dětí. Následuje popis asi třiceti vybraných teroristických útoků PKK a fotografie z pohřbů obětí.
Druhá publikace pojednává o řecké podpoře PKK, potažmo jejího předsedy Abdullaha Ocalana. Turecké ministerstvo zahraničních věcí obviňuje řeckou vládu, že poskytuje PKK zbraně a výcvik. Údajně to po zatčení v roce 1999 potvrdil Abdullah Ocalan. Publikace sice podává poměrně jasné důkazy o tom, že někteří řečtí vrcholní politici byli ve spojení s kurdskou exilovou vládou i některými členy PKK, přesto neusvědčuje řeckou vládu z vycvičování a vyzbrojování PKK.
Nejzajímavější mi přišla třetí publikace, která obsahuje Turky vybrané články z renomovaných zahraničních tiskovin, které reagují na zatčení Abdullaha Ocalana (byl za velezradu a další zločiny odsouzen k trestu smrti, poprava však ještě nebyla uskutečněna). Přestože přímo prokurdské články zde těžko nalezneme, několik zajímavých názorů je zde obsaženo. Většina publicistů se shoduje na tom, že PKK nepředstavuje organizaci, která by jednala v zájmu většiny tureckých Kurdů. Vždyť také nezanedbatelné procento obětí PKK tvoří Kurdové.
V roce 1995 se základny PKK staly terčem masivního útoku turecké armády, po nevýrazné reakci Rady Evropy (Turecko je členem) následovali další vojenské akce v této oblasti. Boje si vyžádaly nejen destabilizaci již tak dosti chabého hospodářství tureckého jihovýchodu, ale i životy asi 3000 tureckých vojáků, 12 000 kurdských povstalců a 5000 civilistů.
PKK se v programu přijatém na posledním stranickém kongresu z roku 1995 v Haftaninu prohlašuje za představitelku revoluce v Kurdistánu, která má podle ní dva aspekty, národní a demokratický. Jejím cílem je ukončit tureckou kolonializaci a všechny ostatní formy imperialistické dominance nad Kurdistánem. Dále se vysocí představitelé PKK usnesli na dodržování lidských práv a celkové změny strategie, příliš se však tohoto prohlášení nedrží.
Oficiální turecké zdroje uvádějí, že přestože volebním právem disponuje ve straně asi 200 lidí, v roce 1992 měla PKK asi 5000 členů. Uvnitř strany vládne tvrdá disciplína, mladí rekruti z Turecka, ale i Německa nebo Belgie, se musejí podřídit přísným pravidlům (včetně přerušení příbuzenských styků). Roční náklady na jednoho bojovníka představují částku asi 120 tisíc Kč. Kde tedy PKK získává finance? Kromě občasných sponzorských darů zajišťuje trvalý přísun obrovských finančních prostředků pašování a distribuce drog. Např. v roce 1993 PKK tímto způsobem údajně vydělala 56 milionů marek. Podle OSN má dnes PKK v prodeji heroinu v Evropě monopolní postavení.
Přestože násilná asimilace Kurdů a jejich diskriminace v Turecku znamená závažný problém, není možné jej řešit ozbrojenými útoky. Tato aktivita samozvaného vůdce Kurdů, PKK je v každém případě odsouzeníhodná. Problém tureckých Kurdů se ještě více nafukuje a komplikuje vzájemnou nevraživostí dvou partnerů z NATO, Turecka a Řecka. Navíc není možné, aby NATO nějak intervenovalo a nutilo Turky uznat Kurdskou menšinu a zajistit dodržování lidských práv (jak tomu bylo v Kosovu), protože Turecko, jak jsem zmínil výše, je členem Severoatlantické aliance. Podle prohlášení turecké vlády navíc USA považují PKK za teroristickou organizaci. Obchodu s drogami a svými ozbrojenými akcemi, dává PKK turecké vládě záminku, aby zjednodušila kurdské snahy o autonomii na teroristické aktivity a celkově Kurdy tak PKK zdiskredituje Kurdy v očích zahraničí veřejnosti. Kurdský problém je jedním z faktorů, které brání Turecku vstoupit do EU.


Diagram ukazuje dělení kurdských kmenů
5. Závěr

Pokud bych měl stanovit několik málo vět, které by vystihovaly situaci Kurdů, zněly by pravděpodobně takto:
Kurdové nejsou v Turecku uznáni jako etnická menšina, v Iráku a v Turecku jsou Kurdové tvrdě diskriminováni. Druhá strana mince ovšem ukazuje, že hlavní kurdská strana v Turecku, PKK, je veskrze teroristická organizace, která se živí prodejem drog. Celkem jasně vykresluje situaci fakt, že např. přední turecké fotbalové kluby mají rozpočty srovnatelné s penězi, kterými disponují evropské velkokluby, na druhou stranu však kurdské oblasti živoří na podobné hospodářské úrovni jako rozvojové státy Afriky.
Pár posledních řádků této práce bych chtěl věnovat shrnutím celkových dojmů z nově vzniklého pojednání o Kurdech. Poté, co jsem se pustil do psaní, narazil jsem na problém objektivity zdrojů. Prakticky jediné zdroje týkající se kurdského etnika totiž pochází buď ze strany kurdské menšiny nebo se jedná o prohlášení vlády v Ankaře. Jiné zdroje bývají jen jako hodící se úryvky zakomponovány do dvou výše zmíněných materiálů. Jelikož jsem se z pochopitelných důvodů nemohl seznámit se situací osobně v Kurdistánu, spoléhal jsem převážně na vlastní úsudek a snažil jsem se pečlivě přehodnotit všechny zprávy a prohlášení, abych mohl vybrat snad pravdivé informace. Pokud bych měl více času, snažil bych se asi kontaktovat tureckou ambasádu i kurdské centrum v Praze nebo střední Evropě. K tomu, abych se mohl pouštět do nějakých obsáhlých diskusí, bylo by nutné velice hloubkově proniknout do tématu a prozkoumat všechny dostupné zdroje. Přestože tedy tato práce není dokonalá ani převratná, myslím si, že svému účelu, tedy spíše propagačnímu, docela dobře poslouží.

6. Zdroje

Internet:
prof. Izady M. R.: Kurdish origins; WWW, 1993
Lederer Edith M.: Iraq Human Rights Situation Grim
www.inmedia.cz
www.kurdistan.com

Literatura:
Ministry of Foreign Affairs (Turkey): Greece and PKK terrorism II; Ankara, 1999
Ministry of Foreign Affairs (Turkey): News reports, commentaries and statements on Abdulah Ocalan and the PKK; Ankara, 1999
Ministry of Foreign Affairs (Turkey): PKK files [How the PKK terror has destroyed its civilian targets]; Ankara, 1999
Peterková Barbora: Kurdistán; Praha, 1997
Wolf Josef: Abeceda národů; Praha 1984
Gombár Eduard: Úvod do dějin islámských zemí; Praha; 1994
Gombár Eduard: Moderní dějiny islámských zemí; Praha; 1999
Oliva Pavel a kol.: ABC světových dějin; Praha; 1967
Cafourek Petr: Školní atlas světových dějin; Praha, 1973



Kurdove
Tominek | 10. září 2007
Doporucuji zajet do Turecka a situaci obhlidnout na miste. Kurdove jsou stejne neprispusobivi jako romove. Porusuji zakon ... mnohozenstvim, krevni mstou, upiranim prav zenam ...... Nevim, jestli autorkou je zena ... pokud ano mela by soucitit s kurdskymi zenami, ktera v radikalni podobe islamu nemaji zadna prava .... Pral bych kurdum vlastni stat stejne jako romum. Do nekolika let by je vyhladil hladomor.
Re: Kurdove
Misa Tran | 28. dubna 2008
Ty ses taky rasista a kdyby jsi byl rom tak drzis hubu.
Re: Kurdove
| 29. srpna 2010
Tak to jsi se trefil ,odkud jsi myslis ,ze Romove jsou?
Good
Misa Tran | 28. dubna 2008
Nato ze je to nuda jsme to potrebovali do skoli tak to nemusim hledat v atlase tak dik.
Nový příspěvek


Ochrana proti spamu. Kolik je 2x4?



Na-mobil.cz

Spřátelené weby