Křižové výpravy

Kategorie: Dějepis (celkem: 620 referátů a seminárek)

Informace o referátu:

  • Přidal/a: anonymous
  • Datum přidání: 24. července 2006
  • Zobrazeno: 7587×

Příbuzná témata



Křižové výpravy

V Palestině byly náboženské, kulturní i politické vztahy vždy velmi komplikované. A ostatně, není se co divit. Téměř po dvě století se na Levantu postupně hnaly vlny Evropanů, nejdříve s cílem osvobodit Svatou zemi od muslimů a později ve snaze své državy uhájit proti v mnoha směrech vyspělejšímu nepříteli. Ze západu sem přicházeli poutníci, jednotliví ozbrojenci, ale i celé armády. Křížové výpravy byly něčím víc, než pouze pověstnou řadou jednotlivých tažení. Byl to neustálý pohyb románských a severských národů na Blízký východ, na který se dívali jako na posvátnou zemi, kde žil a zemřel jejich spasitel. Do té doby zde však veškerá náboženství žila ve vzájemné shodě. Vždyť již v pátém století byl Jerusalem prokazatelně nejnavštěvovanějším místem křesťanstva, přestože si západní vládci mohli nechat o ovládnutí Palestiny leda tak zdát. To vše platilo i v jedenácté století. Co tedy přimělo Evropu rozpoutat obrovskou vlnu tažení proti Východu? Pravou příčinou křížových výprav nebyl útlak nebo snad ničení svatých míst (vždyť pro každého pravověrného muslima je Jerusalem třetím nejposvátnějším městem hned po Mekkce a Medině), ale něco zcela jiného.

Seldžučtí Turci totiž roku 1071 na hlavu porazili byzanské vojsko v bitvě u Mazinkertu, obsadili Sýrii a Palestinu a v zápětí dobyli téměř celou malou Asii. To vyvolalo u byzantských císařů téměř hysterické obavy o další osud jejich okleštěné říše. Nejednalo se pouze o ohrožení ze strany muslimů, ale také o značné finanční příjmy plynoucí z maloasijských provincií. Toto vše logicky vyústilo v zoufalé volání o pomoc Západu. Samozřejmě v rámci křesťanské sounáležitosti. Z Konstantinopole byla vyslána četná poselstva určená převážně papeži Řehoři VII., jimž však bylo popřáno sluchu až jeho nástupcem Urbanem II. Ten viděl v momentálním oslabení Byzance jedinečnou příležitost k opětovnému sjednocení všech křesťanů pod nadvládou Říma. Dlouho se nerozmýšlel a roku 1095 na koncilu v Clermontu pronesl plamennou řeč vyzývající k první křížové výpravě. O tom, že se nejednalo o spontánní projev, ale o předem připravenou záležitost svědčí mimo jiné to, že se po jeho skončení znenadání objevily metry rudého plátna, které si přítomní hosté vzájemně přišili na oděv. A to není jediná podivuhodná událost, co se samých počátků křížového tažení týče. Papež se totiž překvapivě neobrátil na nejmocnější panovníky té doby. Císař i francouzský král sice zrovna byli v církevní klatbě, ale to pro něj bylo spíše výhodou. Pokud by se totiž postavili do čela tažení, bylo by jim odpuštěno. V tomto směru však nebyly podniknuty žádné kroky. Evropa tuto výzvu přijala spíše jako skvělou příležitost k odstranění nepohodlných šlechticů, případně šanci pro druhorozené syny či zchudlé rytíře získat slávu a pohádkové bohatství v bájemi opředeném Orientu. Ovšem i ten nejhorlivější rytíř potřebuje na přípravu čas. První, kdo si na své odění našil červený kříž nebyl nikdo jiný než prostý lid. Chudí, negramotní, zmrzačení, bezprávní a přesto neuvěřitelně věřící lidé, kterým pološílení kazetelé namluvili, že osvobodí svatá místa. Sami, bez přípravy, proviantu, zbraní, jen s pomocí boží. Jedním z těchto bláznů byl Petr z Amiesu. Říkal si „Petr Poustevník“, ale mezi kronikáři byl populární pod jiným uměleckým pseudonymem – Petr Osel. Na tomto zvířeti projížděl celou jižní Francií a hlásal slovo boží. Jako pádný argument používal dopis, který mu prý seslalo samo nebe. Některé jeho opisy se dokonce zachovaly do dnešních časů. Když zverboval slušný dav, vyrazil do Německa. Na začátku zimy stanuli před Kolínem. Tam už ho následovalo asi 15 000 lidí, včetně Emicka z Leningenu, který o sobě tvrdil, že mu samo nebe vypálilo na prsa kříž. Později se proslavil rozpoutáním vlny židovských pogromů, jakou Evropa dosud nezažila. Po přezimování lůza vyrazila z Kolína směrem na Konstantinopol. To, že tam vůbec dorazili, byl sám o sobě zázrak. Cestou vypálili a vyplenili Bělehrad a stejně se chovali na byzantském území. Nakonec jim císař, který už nemohl snést jejich chování, dal k disposici své lodě a přepravil je do Malé Asie. „Křižáci“ zde nejprve vyplenili krajinu, jenž byla dosud pod byzantskou kontrolou, a pak se přesunuli dále na východ. Tam spatřili první nepřátelské město – Nikáju. Část výpravy se ho rozhodla oblehnout, zbytek pokračoval dále. Tito negramotní chudáci samozřejmě neměli šanci opevněné město dobýt, ale v předměstí řádili jako divá zvěř. Někteří se po několika dnech zpití krví a bohatým úlovkem vrátili zpět k hlavnímu voji. Když pak Turci rozšířili zprávu, že Nikája padla, celá „armáda“ udělala čelem vzad a hnala se za vidinou snadné kořisti. Po pár mílích však byli obklíčeni Seldžuky, kteří celý dav čítající asi 20 000lidí nemilosrdně zmasakrovali. Takto neslavně skončila výprava lidu.

Mezitím pokračovaly přípravy v Evropě. Vše zorganizovat bylo těžší, než se zprvu čekalo - teprve roku 1097 stanulo vojsko před branami Konstantinopole. Odhady početní síly se různí, ale většina historiků se shoduje na tom, že se celkem jednalo asi o 150 000 mužů.

První střet s Seldžuky se odehrál opět před Nikájou. Za to, že nebyli vysílení a hladoví křižáci zničeni hned v první bitvě, nepřímo vděčí Petru Oslovi – byli totiž považováni za stejnou sběř a Turci udělali osudnou chybu. Poté co první linie zasypali šípy, vyrazili do útoku. Se svou lehkou zbrojí, neměli proti těžkooděncům nejmenší šanci. Boj byl krátký a krvavý. Po bitvě Nikája otevřela brány a kapitulovala. Dále už to tak jednoduché nebylo. Poražený sultán totiž ustupoval velmi pomalu a přitom důsledně uplatňoval taktiku spálené země. Trochu načerpat síly před tažením na Achnatonii mohli křižáci až v Ikonu. Achnatonie byla město blízko moře s obrovskými hradbami a doslova přecpané proviantem a zbraněmi. Obléhání se protáhlo na několik měsíců, až se konečně podařilo podplatit velitele strážců několika hradebních věží. Ten umožnil několika mužům v noci přelézt hradby a otevřít Jiřskou bránu. Ze spícího města zůstal ušetřen málokdo. Radost z vítězství však netrvala příliš dlouho, protože už za tři dny dorazil sultán Kerbogh a město neprodyšně uzavřel. Proviantu mnoho nezbývalo a začal hrozit hladomor. Právě v té době došlo k objevení svatého kopí, jímž byl proboden Ježíšův bok. Nikomu zjevně nevadilo, že ono kopí již leželo v Byzanci, nemluvě o dalším, které burgundský král Rudolf II předal roku 926 na římském sněmu ve Wormsu králi Jindřichu I. Nepochybně se tedy jednalo o epizodu pečlivě připravenou nějakým vychytralým klerikem, snažícím se pozvednout morálku vojska. Je však třeba uznat, že se mu to povedlo bezezbytku. Místo naříkání, městem nyní znovu znělo Deus le volt a velitelé se s takto bojově laděným vojskem rozhodli pro výpad. Ovšem stále ještě početné křesťanské vojsko nemohlo jako mávnutím kouzelného proutku stanout před hradbami připraveno k boji. Trvalo celé hodiny, než se houf za houfem protáhli branou a zaujali posice. Tady snad skutečně zasáhl Duch svatý. Když totiž Kerboghovi jeho podřízení radili zaútočit na nepřítele a zabránit mu tím v rozestavění, prohlásil prý, že nechce zlikvidovat pouze předvoj, ale jediným úderem zničí celou křižáckou hotovost. Tím poskytl křesťanům jedinečnou šanci rozestavit se jako na manévrech a pak se strašlivou silou vrhnout proti jeho vojsku. Vítězství bylo drtivé. Od té chvíle všichni věřili, že Kristus je skutečně na jejich straně a dovede je až do Jerusalema. Ráno 7. června 1099 skutečně stanuli před jeho hradbami. Hned na první pohled bylo zřejmé, že křižákům nespadne jen tak do klína. V té době se jednalo o jedno z nejlépe opevněných měst na světě a křesťanské vojsko zdaleka nedosahovalo té velikosti, aby ho bylo možno zcela obklíčit a tím odříznout od zásobování ze zázemí. A jelikož frankům opět začaly docházet jak potraviny, tak voda, bylo nutné podniknout zteč a to co nejdříve. Ovšem to se lehce řekne, ale hůř udělá. K provedení takového plánu bylo potřeba obrovské množství žebříků a obléhacích strojů. Avšak v okolí města se už nenacházely žádné lesy s použitelnými stromy – nejbližší hvozd ležel až v Samarii vzdálené tři denní pochody. A tak musel na pomoc opět přispěchat Hospodin. Jako na zavolanou zakotvilo v přístavu Jaffa šest Italských lodí vezoucích nejen proviant, ale i dřevo, lana, hřeby a vše potřebné pro obléhání. Křižáci zajásali a začali budovat. Vyhotovili dokonce i dvě obrovské věže vysoké přes dvacet metrů. Den před útokem ještě na radu jakéhosi kněze obešlo celé vojsko co nejrychleji okolo města. Po tomto dozajista působivém představení začalo to, na co všichni celou dobu čekali. 15.července byly konečně prolomeny hradby a začal jeden z největších masakrů v dějinách. Všichni muslimové a židé včetně žen a dětí byli nemilosrdně povražděni, mešity a synagogy vydrancovány. Pro tento čin se vžil termín „foror Normanorum“ – běsnění Normanů. Na něm také později ztroskotala většina jednání s arabskými vládci.

Mezi těmi,kteří již před začátkem obléhání opustili město, byl i jistý bratr Gerard – představený tamního křesťanského špitálu. Ten v Jerusalemě fungoval již od roku 1080. Jeho patronem byl svatý Jan. Dodnes není zcela jasné, o kterého Jana vlastně šlo. Jedna z teorií tvrdí, že se původně jednalo o sv.Jana Almužníka. Ovšem jemu zasvěcený kostelík, téměř zničený při obléhání, byl přestavěn, či spíše nahrazen svatostánkem novým. Tentokrát zasvěceným sv. Janu Křtiteli. Když mluvíme o špitálu, musíme mít na paměti, že se rozhodně nejednalo o žádnou nemocnici v dnešním slova smyslu. Bylo to spíše místo, kde se mohl znavený poutník najíst a vyspat. S příchodem křižáků mu nastaly zlaté časy. Měl totiž zásadní význam pro vojáky a poutníky proudící nyní do Jerusalema. Krom toho bylo v té době zvykem, že umírající šlechtici odkazovali církvi štědré dary. A koho jiného podarovat, než špitálníky, kteří o ně pečovali v poslední hodince.

Vládcem Jerusalema se stal Godefroi z Boullonu. Ten odmítl královský titul s odůvodněním, že se žádný muž nemůže nazývat králem ve městě, kde byl ukřižován Ježíš Kristus. Jeho nástupce Balduin z Boulogne již tak zbožný nebyl: sám se korunoval a vytvořil tak Království jerusalemské. Stalo se 11. listopadu 1100. Také on přijal špitál pod svou ochranu a po vítězství nad egyptskou armádou mu věnoval desátý díl z válečné kořisti. Vytvořil tak predsedens, jenž učinil špitál jedním z nejbohatších na světě. Jeho příkladu následovali mnozí církevní hodnostáři z Východu, kteří mu dávali desátek ze svých příjmů.
Oficiálně bylo špitální bratrstvo schváleno a potvrzeno až 15. února 1113 bulou papeže Pascala II. Od této chvíle mnichy zaštiťovala moc svatého stolce a bylo jim zaručeno právo svobodné volby představených bez vměšování církevních či světských autorit. Oficiálním patronem byl Bulou ustanoven sv. Jan Křtitel.

Zde nelze nevzpomenou obrovské zásluhy bratra Gerarda, za které byl záhy po své smrti svatořečen. Byl neobyčejně praktický – podobně jako mnozí svatí – a vynikající organizátor. Za svého života položil pevné základy instituce, která přetrvala až do dnešních časů. Z malého špitálního bratrstva se mu podařilo vybudovat mocný řád. V době jeho smrti již byly v jeho držení veliké majetky ve Francii, Itálii a Španělsku. Jako vlastník rozsáhlého území začal v Evropě stavět dceřiné domovy podél poutních cest. Všechny hlavní přístavy, kde poutníci nastupovali na lodě do Svaté země, měly brzy špitály spravované Řádem sv. Jana. Jednalo se například o Marseille, Bari, Messinu a další. Gerard zemřel dne 3. září roku 1120. Dle některých historiků nejsou slova vytesaná na jeho náhrobku vůbec přehnaná: „Zde leží Gerard, nejpokornější muž Východu a služebník chudých. Byl to pohostinný muž pro všechny cizince, muž ušlechtilý s odvážným srdcem. Uvnitř těchto stěn můžeme uvažovat, jak byl dobrý. Obezřetný a činorodý ve všech směrech, rozpřáhl ruce do mnoha zemí, aby získal vše potřebné k nasycení svého lidu.“ 1)

Jeho nástupcem se stal téměř stejně pozoruhodný muž – Raymond de Puy, později taktéž svatořečen. Ten začal budovat na základech položených Gerardem, ale přitom změnil zaměření řádu tak, že v příštích staletích byla jeho špitální funkce, byť zůstávala značná a důležitá, přece jen zastíněna. Zatímco se původní členové řádu sv.Jana soustředili na práci ve špitálu, na poskytování potravin chudým a léčení nemocných, byla k ní připojena nová náplň jejich činnosti, zaměřená převážně na ochranu poutníků na cestě od moře do Jerusalema. Vojenská ochrana by se mohla víceméně jevit jako logické rozvinutí hlavního úkolu řádu – pečovat o chudé a bezbranné.Vyvinula se však v militantní křesťanství, jehož úkolem bylo bojovat s muslimy, kdekoli se vyskytnou. Ustanovení vojenského řádu na Východě se tak stalo nevyhnutelným důsledkem zpustošení Jerusalema, které vyvolalo v celém muslimském světě fanatickou nenávist ke křesťanům. Ostatně nebyli první. V té době již byl na světě první čistě vojenský řád – Templáři. Ti vznikli už roku 1119 jako bratrstvo francouzských rytířů zavazujících se k ozbrojené ochraně křesťanských poutníků, oficiálně však byly jejich statusy potvrzeny až roku 1139 papežem Innocencem II.. Za svůj symbol přijali rudý kříž na bílém podkladu, jenž původně označoval bojovníky první křížové výpravy. Naproti tomu Johanité si vyvolili „bílý kříž míru na krvavě červeném poli války“. Kromě těchto dvou řádů vznikl roku 1190 ještě třetí – Řád teutonský či německý. Ten byl založen vévodou Fridrichem Švábským jako špitální bratrstvo, ovšem brzy i z nich stali spíše vojáci než mniši. Jejich znakem byl černý kříž na bílém poli. Všechny tyto řády spolu byly většinu času na kordy. Přesněji řečeno na palcáty. To bylo způsobeno neustálými rozepřemi mezi horkokrevnými šlechtici příliš hrdými na svůj původ, čest a statečnost na poli válečném. Není třeba dodávat, že tyto rozepře citlivé a jednotné politice vůči Východu vůbec neprospívaly. Přesto se křižáci ve svaté zemi udrželi překvapivě dlouho. Obrovské převaze muslimů neměli šanci odolat (většina rytířů totiž Jerusalem chvilku plenila, pak se porozhlédla, pomodlila a slavně vyrazila k domovu. Ve Svaté zemi zůstalo několik set jezdců a pár tisíc pěšáků.), jejich jedinou šancí proto bylo udržovat muslimské státečky obratnou diplomacií neustále ve válce proti svým sousedům.

V této etapě historie řádu byla ještě stálou prioritou péče o chudé. Rozdíl mezi pracujícími a bojujícími mnichy nebyl na první pohled zřetelný. Všichni skládali přísné sliby chudoby, mravní čistoty a poslušnosti vůči představeným řádu. Teprve až v druhé polovině 12.století se začal výrazněji projevovat vojenský aspekt života rytířů. V té době již ovládali několik hradů v Sýrii (včetně legendárního Krak des Chevailers) a řádový mistr se stal velitelem, zvaným na vojenskou radu ke králi. V době úmrtí Raymonda de Puy již tedy bylo rozhodnuto o budoucím vývoji řádu. Přes výtky některých papežů, aby špitálníci pokud možno omezili vojenskou stránku své činnosti a zaměřili se více na svou původní řeholi podle ustanovení bratra Gerarda, vstoupili rytíři-vojáci na scénu dějin.

Relativní klid a mír však ve Svaté zemi nikdy netrval dlouho. Po třiceti letech od první křížové výpravy zahájil roku 1127 Zengí, atabek mausilského seldžuckého prince, expanzi směrem na západ ve snaze rozšířit území svého státu. V srpnu 1130 zemřel Jeruzalémský král Baldurin. Vzhledem ke komplikovaným nástupnickým poměrům po něm nastoupila na trůn jeho dcera královna Melisanda a její choť Fulco. Následovala série vojenských neúspěchů, z nichž dokázal s obratností sobě vlastní těžit především atabek Imán ad-Dín Zengí. Přicházela jedna pohroma za druhou. Tento neutěšený stav byl s největší pravděpodobností způsoben nejednotností strategického velení. Tam vznikal zvláštní řevnivost mezi představiteli bratrských rytířských řádů, především mezi johanity a templáři. Jak už bylo řečeno, velmistři obou řádů zasedali společně v královské válečné radě a jejich názory na postup ve vedení operací byly nezřídka protikladné. Někdy docházelo úmyslně k odděleným akcím vojenských kontingentů obou uskupení a ke vzájemným intrikám. To vše mohlo vést jedině ke katastrofě. Ta na sebe skutečně nenechala dlouho čekat: O vánocích roku 1144 pod náporem seldžuckých Turků vedených atabekem Zengím padla mohutná křesťanská pevnost Edessa, hájená arcibiskupem Hugonem. Událost vyvolala bouřlivou odezvu v Evropě. Papež Evžen III. svou výzvu k další křížové výpravě adresoval nejprve do Francie. Volil neobyčejně dobře, neboť právě Francie byla osobami z řady šlechtických rodů těsně spojena se zámořím. Důrazně formulované poselství se neminulo účinkem. Král Ludvík VII. a spolu s ním představitelé mnoha významných rodů přijali na sněmu v Bourges roku 1145 kříž. Tento impuls vyvolal řetězovou reakci. O to se zasloužil především vášnivý kazatel, řečník a mystik Bernard, opat z Clairvaux, později prohlášený za svatého a učitele církve. Díky němu se k výpravě připojil i čelný představitel Štaufů Konrád III. a český kníže Vladislav II. Ti vyrazili na cestu roku 1147 a drželi se trasy první křížové výpravy. U Dorylea jim však došly potraviny a byli zničeni tureckým útokem. Konrád se s hrstkou přeživších vrátil do Nikaje a pak doplul do Palestiny po moři. Francouzi táhli podél pobřeží, a po nerozhodné bitvě u Laodikea rovněž dopluli se svými jezdci do Palestiny po moři, kdežto pěchota postupující po souši byla zničena. Oba velitelé se připojili k jeruzalémskému králi Balduinovi III. a společně dobyli Damašek, ale pak došlo k vleklým sporům mezi veliteli a vojsko se rozpadlo. Již tehdy se vyskytly názory, že vina za neúspěch padá do značné míry na špitální rytíře. Kanovník Vincencius však příčinu porážky viděl zcela jinde: „Léta Páně 1148 vrátil se domů král Konrád a francouzský král Ludvík z výpravy, kterou podnikli proti Turkům, na níž byla většina vojska pobita mečem, jiní byli od Turků zajati. A nebylo divu! Neboť Bůh pokořuje všechno pyšné. Neboť svrchu řečení králové vydali se na takovou cestu se svými manželkami a jiní pánové vyhledávali styk s lehkými ženami, a tak tam vznikaly přemnohé neřády Bohu ohavné. Nehodí se dobře k sobě a nesnášejí se na jednom místě válečné zbraně a obcování s nevěstkami.“ 2)To je teorie smělá a nepochybně originální. Pravdou však je, že nevěstky doprovázely křižáky, kam se jen hnuli. Pokud prameny nepřehánějí (ale to obvykle dělají), zdržovalo se občas ve Svaté zemi na 30 000 velice nesvatých žen. Mnohé z nich byly vdovy, které na křížovém tažení ztratily manžela a nevěděly, jak jinak se uživit. Rozhodně ale neplatilo, že za peníze lze mít všechno. Vždyť ještě v 16.století jedna lehká děva z Kolína nad Rýnem pohnala před soud rektora škola z Dürenu za to, že po ní požadoval, aby s ním souložila na podlaze. Pěkně se na toto téma vyjádřil dominikánský páter Tolomeo da Lucca, žák slavného Tomáše Akvinského: „Ve společnosti má děvka stejnou úlohu jako žumpa v paláci. Nebýt žumpy, smrděl by celý palác.“3) Ne všichni však byli takto benevolentní. Například kazatel Berthold z Řezna varoval všechny manželské páry, že se mají zdržet manželského styku v těchto dnech: na sv. Marka a tři dny před svatodušními svátky, o všech nařízených svátcích a v noci před nimi, během těhotenství a šestinedělí ženy a po celou dobu půstu a adventu. Když to všechno spočítáme a vezmeme v úvahu, že v té době kvůli naprosté neexistenci ochranných prostředků ženy přicházely rok co rok do jiného stavu, museli by muž a žena žít jako Josef s Marií. Což pochopitelně nikdo nedělal. (Snad jenom poslední saský císař Jindřich II. a jeho manželka Kunigunda kteří byli mimo jiné proto prohlášeni za svaté.) Ostatně proč taky? Když se někde konal knížecí sněm nebo byl svolán církevní koncil, proudily tam prostitutky ze všech stran a nikdo se nad tím nepozastavoval. Ve Svaté zemi se duchovní především snažili zabránit mísení křesťanů se Saracénkami. Jestli bylo v této oblasti dosaženo nějakých úspěchů, není známo, ale pravděpodobnost je minimální.

I v Království jeruzalémském se však uplatňovalo rčení, že kdo si hraje nezlobí. Možná je to tedy jeden z důvodů, proč řád svatého Jana a templáři rozvinuli v bohaté míře vojenskou architekturu, takže zastínila vše, co se dosud stavělo v Evropě. Hrad, jaký poprvé zavedli Normané v období svého vpádu do –Anglie, byl v podstatě kruhový val obklopený suchým příkopem. Na vrcholu byl násep zarovnán a ohrazen dřevěnou palisádou. Takové hrazení zcela postačovalo proti útoku mužů ozbrojených jednoduchými zbraněmi té doby a umožnilo Normanům ovládnout Anglii. Logickým rozvinutí byla přeměna dřevěné palisády v kamennou stěnu, hradbu a výstavba budov za ní. V místech, kde čněly přirozené pahorky nebo skalisté ostrohy, stačilo jen poněkud vylepšit jejich výhodné postavení. Křižáci se na Východě setkali s hrady a opevněními vybudovanými už Byzantinci a muslimy. Promyšleným skloubením západního stylu s východním vystavěli křižáci největší a nejmocnější hrady na světě. To bylo nutné jednak díky místnímu obyvatelstvu, ze kterého se mohl každou chvíli stát silný nepřítel, a jednak díky obrovské rivalitě různých skupin v královstvích Latinců. Ta už roku 1187 přesahovala všechny meze – situace byla tak špatná, že Království jeruzalémské stálo na pokraji občanské války. Přitom to byla pro spora nejhorší možná doba. Na obzoru se totiž objevil stín Saladinův. Tento skvělý a pozoruhodný muž, první ajjúbovský sultán Egypta, byl rodem Kurd z Arménie. Vzdělání se mu dostalo v Damašku, významném středisku muslimského učení. Žil v době, ve které dosáhl východ svého vrcholu, v době, kdy se projevovala upřímná snaha po sjednocení všech věřících. Bylo jasné, že jedině stálé rozepře a náboženské rozkoly mezi muslimy dovolovali Frankům udržet si vliv na jejich země. Saladin je však měl sjednotit svou náboženskou horlivostí. Islám byl pro něho vším a byl rozhodnut zatlačit křesťanské vetřelce do moře.

Syrský panovník Nur-ed-Din Pověřil Saladina, aby mu pomohl při dobývání Egypta. Ten dosáhl tak velkého úspěchu, že byl jmenován vezírem. V té době jeruzalémský král Amalrych vyslal do Egypta čtyři různé křesťanské výpravy, které skončily těžkými ztrátami, především v řadách templářů a špitálníků. Po Nur-ed-Dinově smrti dobyl Saladin téměř celou Sýrii. Asi deset let obkličoval křesťany, dobýval jedno město za druhým, takže kolem roku 1186 celé království Latinců obklopovala jeho říše. Ve stejném roce se také odehrála takzvaná pohroma u pramenů Cressonci v Galilei. Jednalo se o další přiklad nejednotnosti a rivality mezi templáři a johanity. Templáři z hradu La Feve se rozhodli o své újmě porušit příměří se Saladinem, jímž se necítili být vázáni. Neodhadli správně sílu jeho mameluků, které pokládali pouze za výzvědnou hlídku, a rozhodli se na ně zaútočit. Na hradě La Feve byl přítomen také velmistr johanitů Gilbert d´Assailly, který vyzýval k opatrnosti a zdrženlivosti. Templáři ho však obvinili ze zbabělosti, takže mu nezbývalo nic jiného, než se se svými rytíři k útoku připojit. Necelé dvě stovky řádových rytířů – templářů a johanitů – tak zaútočily na sedm tisíc mameluků. Stalo se, co se v takovém případě stát muselo. Velmistr johanitů na místě padl, velmistrovi řádu templářů a třem rytířům se s těžkými zraněními podařilo z boje uniknout, jinak všichni zahynuli.

Čtyřleté příměří bylo velmi brzy porušeno také Reginaldem de Chatillon, pánem z Montrealu, který ze zálohy napadl muslimskou karavanu a odmítl se vzdát své kořisti. Saladin patrně něco podobného očekával. Kontroloval území pod vlastní správou a vymáhal poslušnost svých poddaných, zatímco neukáznění Latincové s různícími se zájmy si vzájemně „házeli klacky pod nohy“. Rozhodl se proto udeřit. Vydal rozkazy a brzy se celý Východ ocitl ve varu. V létě roku 1187 přehlížel Saladin své jednotky, asi dvacet tisíc mužů z nichž dvanáct tisíc tvořilo jeho vynikající jezdectvo. Byli to prý úžasní jezdci, kteří se měli stát smrtonosnými bojovníky proti rytířům.

Ani křesťané však nelenili a po celé léto mobilizovali veškeré své síly. Zvláště představení obou řádů byli dychtiví odčinit potupu porážky u Cressonských pramenů. Johanité povolávali k boji každého schopného rytíře, snažili se shromáždit co nejvíce finančních prostředků k najmutí pomocných pěších i jezdeckých jednotek – turkopolů. Stejně tak činili templáři. Na sklonku května se v okolí Saffuríje shromáždilo více než patnáct set obrněných rytířů, tři tisíce turkopolů, deset tisíc pěšáků a lučištníků. Hlavní velení nad vojsky patřilo podle tradice králi jeruzalémskému, jimž byl v té době Guy z Lusignanu. Ještě nikdy nebyla k bitvě shromážděna taková síla křesťanských vojsk. Dokladem obav o bezpečnost jeruzalémského království je také čin patriarchy Héraklia. Ten poslal na bojiště tu nejposvátnější relikvii, aby zajistil úspěch armády – relikvii svatého kříže. Ta byla nalezena v Jeruzalémě ve 4.století. (Za několik málo let konstatoval biskup Ciril, že celý svět je doslova zaplaven úlomky tohoto kříže.)

1.července překročila Saladinova armáda Jordán a zahájila tak invazi. Část jí poslal proti městu Tiberias, kterého se rychle zmocnila. Pouze hrad pod velením hraběnky Eschivy z Tripolisu odolal útočníkům. Ten Saladin oblehl, ale dovolil poslovi, aby doručil králi žádost o pomoc. Mezi Tiberiadou a Saffurríjí vytvořil pak v bezvodé poušti důmyslnou past. Král Guy svolal ve svém stanu válečnou radu, jejímiž členy byli významní velitelé jeho vojska a velmistři obou rytířských řádů. Raymund Tripolský varoval, navzdory ohrožení své manželky, před tažením na pomoc Tiberiadě. Věděl, že Saladinův manévr není nic jiného než léčka. Vyjádřil také přesvědčení a víru v rytířské ctnosti Saladinovy, které mu nedovolí ublížit bezbranné ženě, byť manželce nepřátelského rytíře. Velmistr templářů Gérard z Ridefortu Raymunda ostře napadl a označil ho za zbabělce. Vyzval k záchraně křesťanů v Tiberiadě. Měl v tom směru výjimečnou podporu velmistra johanitů. Rada se však přiklonila k mínění Raymundově, s nímž nakonec vyslovil souhlas i král. Ještě než se Guy uložil ke spánku, navštívil ho ve stanu velmistr templářů s pohrůžkou, že oba řády opustí vojsko, jestliže nedá příkaz k tažení na pomoc obleženému městu. Král si byl dobře vědom podpory, jíž se mu od obou řádů dostalo při jeho volbě, a stejně tak věděl, že odchod rytířů od jeho vojska by pro něj znamenal pohromu. Změnil tedy své rozhodnutí a vydal příslušný rozkaz. Ráno před východem slunce 3.července 1187 se křesťanské vojsko vydalo ze saffurijských oáz na pětadvaceti kilometrovou pouť rozpálenou a vyprahlou plání. V poušti trpělivě čekal Saladin, vědom si toho, že mu z křižáků nikdo neunikne.

Předvoj královského vojska s oddílem johanitů vedl Raymund z Tripolisu. Ve středu postupoval král se svými rytíři a vazaly. Zadnímu voji, v němž byli zastoupeni i templáři, velel Balian z Ibelinu. Záhy po vstupu na pláň začali vojsko znepokojovat saracénští harcovníci, jejichž úkolem bylo vyřadit z boje co nejvíc koní. Postup se tak zpomalil, protože pěchota byla nucena krýt postup jízdy štíty a někdy i vlastními těly.

Vojsko podněcovala nejen křesťanská víra, ale též vědomí, že bojují za své majetky, léna, rodina a v neposlední řadě také o své vlastní holé životy. Rytíři se ani dostatečně nezásobili vodou v přesvědčení, že rychle dosáhnou Genezaretského jezera. Osobní zásoby vody spotřebovali většinou ještě předtím, než začal největší sluneční žár. Vládlo nesnesitelné vedro a vápencový prach z cesty se dostával do úst a očí a zvyšoval tak pocit palčivé žízně. V tu dobu zaútočil Saladin se svými Saracény po mírných svazích vedoucích přímo k cestě. Zleva se na křižáky valil atabek Keukburi, zprava Taki al-Din. Křesťané byli obklíčeni. Jejich střelci z kuší, většinou Janované či Nizozemci, udržovali po nějaký čas útočníky v bezpečné vzdálenosti, ale střelba do slunce a prach k jejich výkonům rozhodně nepřispívali. Křižácký proud byl nucen pod žhavým sluncem zastavit. V deset odpoledne už byla vojska plných šest hodin na pochodu a jejich stav se blížil vyčerpání. Bylo nutné se za každou cenu dostat k vodě. Padlo rozhodnutí vydat se na sever směrem k Hattínu. To ovšem znamenalo nechat obleženou Tiberaidu prozatím bez pomoci. Tentokrát nikdo nic nenamítal. Změna pochodového směru vyvolala zmatek, v němž se někteří rytíři pokusili bez krytí pěchoty co nejdříve dosáhnout spásných pramenů. Saladin se obával toho, aby mu kořist neunikla, a proto přikázal svému synovi Taki al-Dinovi, aby se svými oddíly přístup k Hattínu blokoval. Jediný, kdo pochopil a poznal nutnost prolomit Taki al-Dinovo manévrování, byl Raymund z Tripolisu. V okamžiku, kdy se připravoval k rozhodnému boji, přišel králův rozkaz zastavit postup a utábořit se. Zadní voj templářů byl už na pokraji sil a nemohl dál. Rytíři byli žízní a horkem zcela vyčerpáni. Zastávka bez vody však znamenala konec. Tábor křižáků byl obklíčen a vojska po celou noc znepokojována křikem, bubnováním, troubením a provokativním vyléváním vody do písku. A aby toho nebylo málo, připojili se k tomu ještě škorpióni, jedovatí pavouci a jiná havěť, která pronikala pod bojové odění a způsobovala bolestivá zranění. S východem slunce se žíznivá, neodpočinutá a ztrápená vojska vydala směrem k pramenům. Saracéni vystupňovali šarvátky, ostřelování z luků, dokonce zapálili okolní porost, takže dým ztěžoval dýchání a vysušoval sliznici. Morálka křižáckého vojska značně poklesla. Mnozí dezertovali k nepříteli, mnozí se začali na vlastní pěst drápat po svahu. Nepomohla ani výzva ke shromáždění se k obraně svatého Kříže. Tuto vzácnou relikvii měl původně za povinnost nést patriarcha jeruzalémský, ale ze zbabělosti ji svěřil do opatrování biskupovi z Akkonu. Malé skupině pod vedením Raymunda z Tripolisu se povedlo probít do hor. Zbytek rytířů se shromáždil kolem králova nachového stanu a odrážel jeden útok za druhým. Mezi těmito posledními obránci byli také johanité a templáři. V poslední chvíli prorazili obklíčení také Balián z Ibelinu a Rainald ze Sidonu. Za sebou nechali svého krále i svatý Kříž. Nikdo jim to však později nevyčítal, protože bojovali statečně a v době, kdy opouštěli bitvu, šlo již o pouhý masakr. Mameluci mohli onen poslední hlouček křižáků bez problémů z bezpečné vzdálenosti postřílet stáli však o čest pobít je všechny v boji muže proti muži. Odložili proto luky a vrhli se na rytíře s meči a sekyrami. V tom okamžiku padl biskup z Akkonu a svatý Kříž byl ztracen.

Poslední, komu se podařilo uniknout byl Roger de Moulins, velmistr johanitů. Ten však zemřel druhého dne v Askalonu na těžká zranění a úplné vyčerpání. Všichni zajatí řádoví rytíři, kromě velmistra templářů, byli neprodleně popraveni, neboť Saladin nepochyboval o tom, že by všichni pokračovali v boji, jakmile by byli propuštěni za výkupné. Řadoví pěšáci byli hromadně prodáni do otroctví. (To nebylo zase tak špatné, jak se na první pohled může zdát. Podle islámského práva mohli otroci dokonce samostatně provozovat živnost, získávat osobní majetek, případně se vykoupit. Před otroky zakoupenými pro gardu chálífů či samotných vládců se otevíraly lákavé vyhlídky. Schopný a inteligentní otrok měl šanci stát se například generálem či vysokým dvorním hodnostářem.)

Oba řády se z porážky u Hattína jen velmi těžko vzpamatovávali. Johanitů zůstalo, mimo kněze a ošetřovatele, jen několik desítek (Ostatně vojenská moc johanitů nebyla v předchozí slávě již nikdy obnovena. Část řeholníků, zejména však řeholnice, odešla ze zámoří do Španělska a Itálie. Došlo k rozkvětu řádových komend v Evropě, začala se psát nová kapitola Řádových dějin). Z templářů se udržela malá posádka pouze v Gaze, kde je Saladin vyzval k vydání pevnosti jako výkupné za jejich velmistra. Přestože šlo o porušení řádových regulí, svolili. A tak po pádu Askalonu už Saracénům nestálo nic v cestě tažení na Jeruzalém. 20.srpna stanul před jeho hradbami.

Obrany města se ujal Balian z Ibelinu. Mluvil plynně arabsky a byl nadán neobyčejným diplomatickým talentem. V Jeruzalémě našel pouze dva nemocné rytíře, ostatní vyjeli svého času k Hattínu. Aby posílil bojového ducha obránců, pasoval na rytíře všechny mládence z urozených rodin starších patnácti let a třicet vybraných měšťanů. Většina z nich padla při obraně města. Zbylí obránci se vzdali 2.října 1187. Podle dohody se Saladinem se obyvatelstvo mohlo zachránit výkupným před otroctvím. Peněz z pokladnic johanitů a templářů bylo použito k vykoupení nemajetných, jichž bylo takto zachráněno dvacet tisíc. Po křesťanském vraždění si tedy Saladin dokázal zachovat chladnou hlavu a nezopakoval pověstné foror Normanorum. To bylo možná také způsobeno tím, že Balian navštívil jeho ležení a prohlásil, že dříve než stačí muslimové vzít hradby ztečí, on a jeho lidé promění v prach a popel Skalní dóm a mešitu al-Aksa, dvě nejposvátnější místa islámu. Na druhé straně je prý ochoten město vydat, bude-li křesťanům v něm obklíčeným zaručen za výkupné volný odchod. Saladin souhlasil a dokonce ještě dalším šesti tisícům křesťanů velkomyslně daroval svobodu.

Ovšem v jiné záležitosti sultán nezůstal nijak pozadu. Poté co zničil křižácké vojsko, dobyl i citadelu ve městě Tiberias. S galantností sobě vlastní umožnil hraběnce Eschivě a jejímu doprovodu volný obchod. Pak ale ukázal, jak krutý dovede být Saladin. Všechny tamní křesťany za vysokou cenu rozprodal svým lidem, kteří tak zároveň dostali právo svého zajatce na místě odpravit.

Kronikář Imád ad-Dín líčí tuto příšernou scénu z arabského pohledu. Uvádí, že své zajatce stínali nejen válečníci vyškolení v zabíjení, ale že i sultánovi služebníci, poradci, vědci, astronomové, eunuchové a ostatní dvořané se domáhali práva koupit si vlastního zajatce pro soukromou popravu. A sultán přihlížel, jak tito neškolení lidé nešikovně bodali a mlátili zajatce tak dlouho, dokud konečně nezemřeli. Bojovníci postávali okolo a smáli se neobratným katům. Podle slov arabského kronikáře se touto podívanou dobře bavil i sám Saladin.

Pád Jeruzaléma vyvolal v křesťanském světě vlnu zděšení a příboj bojových nálad. Výjimku tvořil pouze byzantský císař Izák Angelos, který Saladinovi písemně blahopřál k velkému vítězství a prosil ho, aby správa svatých míst byla vrácena do řeckých rukou. Saladin této zdvořilé prosbě velkomyslně vyhověl. Naproti tomu český kníže Bedřich se na sněmu v Mohuči v únoru 1189 přihlásil ke křížové výpravě proti Saladinovi. Neučinil tak zajisté pouze z oddanosti a vděčnosti vůči císaři Fridrichu Barbarossovi, ale také z vnitřních pohnutek křesťanských. Mezi nimi určitě hrála vážnou roli sympatie k rytířskému řádu johanitů, jehož byl ctitelem a ochráncem. Ještě před shromážděním křižáckých vojsk k výpravě však roku 1189 zemřel. Jeho nástupce Konráda Otu Bedřich i císař k dodržení slibu zavázali. České křížové však výpravě nevelel. Tímto úkolem pověřil svého strýce Děpolta. Jejich cesta do zámoří byla strastiplná a nutila je k dramatickým bojům už na Balkáně. Friedrich Barbarossa do jehož vojska český kontingent patřil, byl zkušený válečník a Němci mu byli bezmezně oddáni. Zúčastnil se již druhé křížové výpravy a věděl dobře, co na něj čeká. Naneštěstí se 10.června 1190 utopil při koupání v řece Salef. Velení převzal jeho méně schopný syn Fridrich Švábský. Ten přišel o vojsko v důsledku hladovění, nemocí a stálých potyček s nepřáteli. Ke křižáckému vojsku obléhající Akkon dorazil pouze s 1000 muži (na začátku výpravy měl Fridrich k disposici přes 30 000 mužů). Město bylo dobyto 12.července 1191. Převážná část Čechů se však tohoto úspěchu nedožila. Zemřeli strádáním a v bojích, stejně jako jejich velitel kníže Děpolt, o němž již před dobytím Akkonu mizí všechny zprávy. Nemáme také žádných spolehlivých důkazů o tom, že by se kdokoli z Čechů ve zdraví vrátil domů.

Anglický král Richard Lví srdce zadržel v Akkonu 3000 muslimských rukojmích, které hodlal vyměnit za zajaté křižáky a jejich rodiny. Arabové jako obvykle nejdřív smlouvali. Smlouvali dlouho. Pro Richarda zřejmě příliš dlouho, protože dal v náhlém záchvatu vzteku všechny rukojmí pobít před branami. Saladin se nenechal zahanbit a od té doby bez milosti pobíjel všechny křesťanské zajatce. S výjimkou těch mimořádně bohatých, od nichž bylo možno očekával zajímavé výkupné.

Jinak ovšem pojil Richarda se starým sultánem a jeho synem Malikem zvláštní vztah. Jeden příklad za všechny. Právě při obléhání Akkonu Richard náhle onemocněl (pravděpodobně šlo o malárii). Jeho družina se začala obávat o králův život, protože Richard stále slábl a táborová strava nebyla právě ta nejlepší dieta. V nouzi vyslali posla k Malikovi s prosbou, zda by nemohl poskytnout nějaké maso pro královy lovecké sokoly, kteří přepravou na lodi velice utrpěli. Několik exemplářů že sultánovi rádi věnují, jakmile se ptáci trošku zotaví. Jakkoli taková prosba adresovaná nepříteli, s nímž se zároveň sváděl rozhořčený boj, byla téměř nepochopitelná, stejně nepochopitelná byla i reakce Saracénů. Malik poslal kuřecí maso se stručnou poznámkou, že králi přeje dobrou chuť a pokud to bude nutné, může kdykoli dostat další.

Při obléhání Akkonu byl založen Řád německých rytířů, který však v té době nebyl příliš početný a jeho velmistr neměl patřičný vliv při rozhodování o válečných operacích. Oba původní řády se v té době poněkud vzpamatovávali z předchozích ztrát a jejich představitelé se snažili Richarda pohnout k útoku na Jeruzalém. Velmistrem johanitů se roku 1190 stal Garnier de Naplous. Neměl rozhodně lehkou pozici, neboť při neustálém mocenském soupeření s templáři musel často sáhnout i proti nim. Velmistr templářů stranil spíše Richardovi, johanité byli na straně francouzské (Filip II. August). Rozpory pokračovaly i po Richardově odchodu ze Svaté země. Než ale odjel, uzavřel dne 2.září 1192 se Saladinem smlouvu. V ní se Saladin zavázal zachovat mír s křesťany alespoň po dobu pěti let ponechat stávající državy v jejich rukou s výjimkou Askalonu. Neozbrojení poutníci budou mít přístup na svatá místa v Jeruzalémě, kde smějí nanejvýš čtyři latinští kněží vykonávat bohoslužby. Neozbrojení muslimové směli naproti tomu obchodovat v křesťanských přístavech. Množství křižáků se pak začalo ze zámoří vracet zpět do Evropy.

Zde končí nejslavnější etapa výprav do orientu. Na těchto výpravách se západoevropští křižáci hodně poučili od kulturně vyspělejších Byzantinců i Arabů. Stejně významné jako poznatky z oboru vědy jsou významné i poznatky z oboru vojenství. Naučili se manévrovat v obklíčení, přepadat ze zálohy, používat lehké jezdectvo pro průzkum a krytí, pohyblivou střelbu jízdních lučištníků, koordinaci činnosti pěchoty, jezdectva a vrhacích zbraní. Od Byzantinců pochytili poznatky stavbě hradeb pevností a opevněných měst, někdy až trojitých a prokládaných věžemi, které byly do té doby v Evropě neznámé. Po tomto vzoru postavil Richard Lví srdce po návratu do Evropy svůj Château Gaillard v Normandii. Velice důležité poznatky se uplatnily v logistice, do té doby v Evropě nepoužívané, kde po krátkou dobu povinné lenní služby byla tažení poměrně krátká. Značný význam měl také vznik rytířských řádů: templářů, johanitů a německých rytířů. Zatímco posledně jmenovaní se brzy přemístili do Pruska, kde podnikali křížové výpravy proti pohanským Slovanům, templáři a johanité vytvořili jádro pravidelných vojsk jeruzalémského krále, získali obrovské zkušenosti a jejich velitelé se stali důležitými poradci panovníků a vojevůdců západoevropských vojsk. Jediný z těchto řádů, který přetrval do dnešních času, jsou johanité. Ti se po mnoha staletích opět vrátili ke své původnímu poslání – pomoci chudým a bezbranným. Mají zastoupení snad ve všech zemích světa (U nás působí od roku 1183. Současným českým velkopřevorem je Jindřich Schlick). Přijatý rytíř se může honosit tzv. Osobním šlechtictvím, podobně jako je tomu v případě dekorovaných rytířů řádu Britského impéria, kteří jsou zpravidla titulováni sire. Nakonec je třeba dodat, že není možné podat si žádost o členství, ale uchazeč musí být řádem k takovému kroku vyzván.

 


1) Bradford, Ernle: Řádoví rytíři
Praha, Zvon 1996, str.26
2) Pořízka, Jiří: Řád maltézských rytířů
Praha, Elka Press 1997, str.30
3) Breuers, Dieter: Na hradech, v klášterech, v podhradí
Praha, Brána 1999, str. 131

 

Přílohy

 

Turecké vojsko

Co se týče organizace a výzbroje, byla armáda chalífů velice podobná armádě Byzantské. Tam byl základní stavební jednotku katafrakt (kyrysník). Nosil kuželovou přilbu s barevným chocholem z koňské hřívy, řetízkovou drátěnou košili od šíje k lýtkům, železné boty s koženými holenicemi, ruce a zápěstí byly chráněny rukavicemi. Malý kulatý štít byl připevněn k paži řemínky, aby s ní mohl volně pohybovat, přes kroužkovou košili měl pláštík nebo kabátec stejné barvy jako štít, chochol přilby a spodní tunika: barvami se odlišovaly jednotlivé jednotky. Koně řazení do prvních řad měli rovněž zbroj na hlavě, šíji a na hrudi. Zbraněmi katafraktů byl luk, toulec se šípy, dlouhé kopí, šavle, dýka nebo sekera. Někteří jezdci byli specializovaní lučištníci. Ti měli většinou kopí zasunuté v tuleji u sedla, aby si zachovali volné ruce pro střelbu. Na kopí býval zpravidla praporek v barvě stejnokroje. Tito jezdci byli dokonale vycvičení provádět složité manévry jak na cvičišti tak na bojišti: v užívání svých zbraní se neustále cvičili.
Pěchota se dělila na těžkou a lehkou. Těžcí pěšáci byli vybaveni podobně jako katafrakti. Také oni měli kopí, štít, meč a někdy sekeru; také oni se rozlišovali barvou stejnokrojů, štítů a chocholů podle jednotek. Lehcí pěšáci byli většinou lučištníci, nebo vrhači oštěpů. Nosili málo výzbroje, aby byli co nejpohyblivější; většina měla kožené kabátce, někteří také přilbu a krátký meč.
Bojová sestava vojska se členila do velké hloubky. První linii tvořil pravidelný šik jezdců a nazývala se Jitro psího štěkotu. Druhá – Den pomoci – a třetí – Večer otřesů – se skládaly z jezdeckých kolon a semknutých šiků pěchoty, stojících šachovitě za sebou. Ve čtvrté, záložní linii byli vybraní bojovníci chránící prapor. Do boje zasahovali jen v krajním případě. Součástí armády byly také zvláštní oddíly disponující různými válečnými stroji: mnohé z nich muslimové značně zdokonalili. Měli dokonce vrhače ohně s ohnivzdornými obleky.
Na ochranu maloasijské hranice byla ustavena vojensky organizovaná marka (al-°avásim), kde posádku tvořila směsice Arabů, Peršanů, Turků, Mardaitů, Slovanů i cikánů z Indie. Po byzantském vzoru byla chráněna řetězem pevností (thughúr); nebylo to však pásmo čistě obranné, sloužilo i jako základna pro letní nájezdy na byzantské území. K ochraně hranic přispívali také strážní věže. Ty taktéž plnily funkci nejenom obrannou, ale také signalizační a to tak dokonale, že umožňovaly během jediné noci předat zprávu z Ceuty do Alexandrie. Náboženská horlivost při vedení svaté války dala vzniknout také jakýmsi opevněným klášterům (ribát). Jejich osazenstvo (murábitové) se zavazovalo konat náboženská cvičení a vést boj proti nevěřícím. Ty se objevily již okolo roku 800 a byly tak jakousi předzvěstí rytířských řádů.
Také muslimské vojsko se nenechalo zahanbit a podnikalo ze syrských, egyptských a severoafrických přístavů nájezdy plenící křesťanská pobřežní města a ostrovy. Arabské námořnictvo vycházelo i zde z byzantského vzoru, ale brzy své učitele překonali stavbou daleko větších korábů vybavených různými technologickými a organizačními novinkami. Některé arabské názvy vešly dokonce do mezinárodní terminologie.

 

 

Křižácké vojsko

12.století bylo věkem brnění. Ale teprve ve 14., někde až v 15.století se vyskytovalo v takové formě jak je dnes všeobecně chápáno. Plátové brnění se hojně používalo ve starém římském světě, ale po invazi barbarů do západního císařství prakticky vymizelo. Jediným pozůstatkem těchto časů byly štíty, často vyrobené pouze ze dřeva, vyztužené kůže, nebo kůže natažené na dřevo, a také přilba. Normané vyvinuli vysoce účinný typ přilby, jež měla kónický tvar a umožňovala maximální počet vychýlení úderů směřujících na hlavu. Často, ale ne zcela pravidelně byla doplněna výběžkem směřujícím dolů, který měl krýt nos (tzv. nasal). Chránil oči, nos a čelo proti sečným úderům vedoucím na obličej. Normané zhotovovali své přilby většinou z bronzu nebo ze železa a ještě je obkládali proužky téhož kovu. Nejlepší a nejsilnější přilby byly vykovány z jednoho kusu železa. Vnitřní obložení tvořila prošívaná látka nebo vycpávky, aby se tlak kovu alespoň trošku zmírnil. Uprostřed parného léta na východě však nemohla být normanská přilba nikdy příjemnou pokrývkou hlavy. Alternativou k přilbě byl coif, těsně přiléhající kroužková kapuce.
Kroužkové brnění vzniklo patrně na východě, ačkoli byrnia (kroužková košile) se často připomíná v islandských ságách. V dřívějších dobách si jen bohatší Evropané mohli dovolit brnění. Bojovníky z nižších vrstev chránila pouze kožená, nebo prošívaná halena. V době křížových výprav vyráběli evropští zbrojíři vynikající zbroje. Bylo tomu tak již od dob normanských výbojů. Většinou se vyrábělo z pětkrát točených kroužků. Hauberk (kroužkový kabátec) byl někdy doplněn náholenicemi rovněž z kroužkového brnění. Rukávy mohly sahat pouze po loket, ale zbrojíři se je snažili protáhnout až dolů k zápěstí, později až do rukavic chránících hřbet ruky. Hauberk mohl dosáhnout až ke kolenům jako jakýsi přehoz, nebo mohl být kratší, hubergon, v délce saka.
Pod brněním rytíř nosil ještě kabátec z tuhého sukna, sterý ho měl chránit před pohmožděninami, případně řeznými ranami. Vezmeme-li v úvahu, že v letních měsících se teploty na východě pohybují okolo 36°C, můžeme jedině obdivovat fyzickou zdatnost rytířů, jež jim umožňovala bojovat i za těchto podmínek. Charles Ffoukle to komentoval těmito slovy: „Je jedním z tajemství historie, jak mohli křižáci bojovat v žáru žhavého slunce Východu v silném oděvu, na kterém spočívalo mimořádně těžké kroužkové brnění. Takovou výstroj bylo velmi těžké navlékat a svlékat, takže ji rytíř musel často nosit ve dne v noci…“
Mělo to i další nevýhod. Těžký oblek z tuhého sukna a větší váha brnění umožňovaly pouze široce rozmáchlé seknutí rukou držící meč. Navíc se při zvedání lokte zbroj shrnovala u lokte. Zároveň se při pohybu zvednutou paží nadzvedávala také část mezi podpažím a pasem. Váha samotného brnění, horko a omezení bojových pohybů – to vše určovalo jeho čistě obranný charakter. A to bylo určovalo jeho hlavní úkol. Když takto vybavená skupina rytířů hájila nějakou věž nebo hrad proti mnohem většímu počtu protivníků, radikálně se snižoval počet raněných na straně obránců. Ovšem za podmínek, které vládli u Hattínu, byla zbroj spíše nevýhodou než čímkoli jiným. Lehce odění Saracéni a jejich osedlaní lučištníci se pohybovali velice rychle a obrnění křesťané proti nim neměli žádnou šanci.
Hlavní zbraní zůstával stále meč, ačkoli v boje muže proti muži se často užíval i oštěp, kopí, sekyra a palcát. Typický francký meč, jaký používali rytíři, byl odvozen od meče vikingského, který dobal rozsáhlé oblasti Anglii a rozsáhlé oblasti Evropy až po jižní Itálii a Sicílii. Měl větší jílec než jeho předchůdce, ale jinak se od něj lišil jen málo. Byla to zbraň sečná, měřící asi tři stopy (0,914m). Ukázal se jako poměrně málo účinná zbraň pro muže v sedle; hodil se spíše ve chvíli, kdy rytíři sesedli a vytvořili obranný kruh nebo když se zapojili do všeobecné bojové vřavy. Následky úderu takovýmto mečem byly děsivé. Vykopávky odhalily, že někteří muži byli rozseknuti od ramene až po stehenní kost, měli useknutá celá ramena, a jednom případě dokonce obě nohy v kolenou. Přes všechny své chyby se dlouhý sečný meč užíval jako jezdecká zbraň až do zavedení plátového brnění. Pak se stal neúčinným. V době, kdy byl protivník téměř zcela chráněn brněním z přesně zalomených, zakulacených až trubkovitých kovových dílců, skutečně účinným mečem mohl být pouze meč bodný, který klouzal po kovové ploše až nalezl slabý bod mezi jednotlivými dílci. Až do 15.století – tedy dlouho poté co vyvrcholilo drama Latinců na Východě – se však takové meče vyskytovaly jen zřídka.
Rytíři i pěšáci používali v období křížových výprav též různá břevna či jednoduché hole. Některé z těchto zbraní pocházeli z zemědělského nářadí, jako například sekáčky, kosy a oštěpy, jež se používaly od počátku historie jak při honu, tak při válce. Dále zde nacházíme dlouhé zahrocené kyje, bitevní sekery, halapartny či palcáty, někdy označované též jako „ranní hvězdy“ (podle původního germánského termínu). Jinou důležitou zbraní byl luk, které se dlouho užíval na Východě a byl jednou z nejoblíbenějších saracénských zbraní. Ovšem teprve angličtí lučištníci 15.století definitivně vytlačili obrněné jezdce z evropských bojišť.
Ve Svaté zemi křesťané nejčastěji používali dvě bojové sestavy. První se skládala z několika hlubších formací, tzv. klínů. Zde těžkooděnci tvořili obvod klínů a hůře vyzbrojení jezdci jejich střed. Za jezdectvem se sešikovala pěchota. Tohoto rozestavění se užívalo k porážení nepřátelské linie, kdy se po nárazu rozjížděli rytíři z klínů vlevo a vpravo a bitva se tak rozpadla na mnoho soubojů muže proti muži. Pěchota měla za úkol dobíjet raněné, brát zajatce, případně strhávat nepřátele z koní.
Druhá bojová se stava se nazývala plot a používala se především v boji proti početnějšímu protivníkovi. Těžkooděnci vytvořili první řadu s velkými rozestupy, za nimi se řadili jezdci jejich doprovodu, vzadu pěchota. Tímto způsobem se dala vytvořit velice dlouhá linie, která zabraňovala obchvatu ze strany silnějšího protivníka. Na druhé straně mohl nepřítel touto sestavou velice snadno proniknout.

 

 

Vliv křížových výprav na evropské vojenství

Na vývoj nových zbraní křížové výpravy příliš velký vliv neměly: hojněji se užívalo kuše, umožňující přesnější míření a jejíž šipky měly velkou průraznost. Nevýhodou byla malá rychlost střelby. Kopí si podrželo svůj standardní tvar: sloužilo rytíři při prvním rozjezdu a pak bylo odhozeno. Délka se pohybovala kolem 3 až 3,5m. Od 12.století dostalo další funkci: připevněním praporku se stalo odznakem feudálova postavení a moci. Kopí pěchoty bylo dlouhé asi 3m, lis hrotu byl delší a širší. Oštěp jako zbraň pěchoty postupně vymizel a stal se pouze zbraní loveckou.
Jak už bylo řečeno, z ochranné zbroje vytlačilo kroužkové brnění prakticky veškeré ostatní typy ochrany. V Palestině si křižáci navykli nosit přes něj dlouhou košili bez rukávů, aby tak byli chráněni před slunečními paprsky, které kov nesnesitelně rozpalovaly. Tento zvyk se pak stal módou i v Evropě. Přes tuto košili, které se říkalo francouzsky gambesom a česky varkoč (z německého Waffenrock) se připínal pás s mečem a dýkou a často také býval vyveden v heraldických barvách majitele. Také na přilbu bylo připevňováno heraldické znamení, tzv. klenot (křídla, rohy, deska z vyobrazením znaku jako na štítě). Například čeští králové měli na přilbách připevněnou dlouhou lištu, vzadu i v předu přesahující, na níž byla upevněna supí nebo orlí péra, vybarvená v heraldických barvách království – červené a stříbrné. Genese dalšího zvyku je podobná jako v případě varkočů. V Palestině s rytíři dávali přes přilby kusy látky namočené ve vodě, a chránili se tak před sálajícím sluncem. Za bitvy byly tyto látky šavlemi protivníků všelijak posekány a tak se v heraldice zrodily tzv. pokrývky a fafrnochy.
Domněnka, že rytíř,pod nímž padl kůň, byl bezmocný, pro tuto dobu neplatí. Kroužkové brnění nebylo příliš těžké a do mládí cvičení profesionálové se v něm uměli pohybovat i jako pěšáci. Dobrým příkladem je bitva u Antiochie (první křížová výprava), kde opěšalí rytíři zvítězili nad početnějším jízdním vojskem muslimů; není to ojedinělý příklad a jsou i doklady o tom, že takto obrnění rytíři zlézali hradby dobývaných hradů. Nicméně právě na křížových výpravách se objevily první pokusy o ochranu koně před zraněním. Jednalo se převážně o ochranné kožené čabraky, ve 13.století se začaly používat i přehozy z kroužkového pletiva.

 

 

Použitá literatura:

Augusta, Pavel: Války a válečníci, Praha 1995
Bradford, Ernle: Řádoví rytíři, Praha 1996
Breuers, Dieter: Na hradech, v klášterech, v podhradí, Praha 1999
Hrych, Ervín: Velká kniha bitev, vojevůdců a zbraní, Praha 2000
Křížek, Leonid: Encyklopedie zbraní a zbroje, Praha 1997
Pořízka, Jiří: Řád maltézských rytířů, Praha 1997



dějepis
Neťuková Týna | 21. listopadu 2006
Dějepis je super ale vikyngové jsou nej(BORCI)
No tak
Ricus | 10. prosince 2007
No tak.. snad se nebudete chlubit cizím peřím .http://www.maturita.cz/referaty/referat.asp?id=2915 tady je uplně shodnej clanek s timto.Nerad bych vám křivdil ale myslím že tam to bylo dřív
Uz po prvnim odstavci musim reagovat..
Michael | 27. listopadu 2009
teda obcas je to opravdu historie - ala Bin Ladin.. Na papežské univerzitě Regina Apostolorum se 18. a 19. března konala konference o křížových výpravách. Podala kruciády převážně jako obranné opatření, jejichž cílem bylo znovuzískání Svaté země pro křesťanství. Italský historik Roberto De Mattei řekl, že křížové výpravy byly \"odpovědí na muslimskou invazi do křesťanských zemí a ničení svatých míst\" a zmínil konkrétně zničení Chrámu Božího hrobu muslimskými vojáky v roce 1009. Americký publicista Robert Spencer zpochybnil pojetí kruciád jako \"nevyprovokovaných útoků Evropy na islámský svět\". Citoval papeže Urbana II., který chápal křížovou výpravu jako obrannou akci, na kterou je nejvyšší čas, protože bez takové akce \"budou věřící v Boha stále více atakováni\" Turky a dalšími muslimskými armádami. \"Jak jste slyšeli, Turci a Arabové na ně útočí a dobyli území řeckého císařství až k břehům Středozemního moře a Hellespontu, jemuž se říká Rameno svatého Jiří,\" řekl papež Urban roku 1095 v Clermontu. \"Zabírají další a další křesťanské země... Zabili a zajali mnohé a zničili kostely a zdevastovali císařství. Jestliže jim dovolíte pokračovat ... bude útoků na věřící v Boha přibývat.\" \"A měl pravdu,\" pokračoval Spencer. Džihád od 7. století až do jeho doby dobyl a islamizoval polovinu křesťanského území. Až do křížových výprav se křesťané nebránili. Když muslimové v roce 638 dobyli Jeruzalém, byli křesťané obíráni o majetek, křižováni, masakrováni, kostely byly ničeny, děti nesměly být učeny víře a docházelo k nuceným konverzím, pokračoval Spencer. Krutosti, jichž se po dobytí Jeruzaléma dopustili křesťané, odpovídaly tehdejším vojenským standardům. Profesor církevních dějin Jonathan Riley-Smith polemizoval s pojetím kruciád ve filmu \"Království nebeské\" a označil je za \"naprostý nesmysl\". Režiséra Scotta obvinil z podporování muslimského fundamentalismu a propagace \"bin-ládinovské verze historie\". Lidé, kteří se omlouvají za křížové výpravy, řekl Riley-Smith, \"neznají své vlastní dějiny\".
dejepis
| 19. ledna 2010
Katrina | 17. listopadu 2013
Si jako myslite že to někdo bude cele čist? Ste asi klepli.
Nový příspěvek


Ochrana proti spamu. Kolik je 2x4?



Na-mobil.cz

Spřátelené weby

Přidat stránku k oblíbeným

Nejnovější v diskusi

Diskusní fórum »

TIP: Chcete zkrátit dlouho chvíli sobě nebo blízkému?
Klikněte na Puzzle-prodej.cz a vyberte si z 5000 motivů skladem!
TIP: Hračky a hry za dobré ceny?
Klikněte na Hračky obchod.cz a vyberte si z tisícovky hraček skladem!