Írán a Irák

Kategorie: Dějepis (celkem: 620 referátů a seminárek)

Informace o referátu:

  • Přidal/a: anonymous
  • Datum přidání: 20. srpna 2005
  • Zobrazeno: 6125×

Příbuzná témata



Írán a Irák

Írán

První archeologické nálezy potvrzují zemědělské osídlení íránské vysočiny již ve 4. tis. př. n. l. Území Íránu bylo středem zájmu mnoha kmenů pro svou odlehlost a dobře chráněnou hradbami vysokých hor. A tak zemí prošli Elamité, Árijci, kteří dali zemi dnešní název Írán, Médové. Nejstarší civilizaci představuje říše Elam, která vznikla v oblastni dnešního Chúzistánu ve 3. tisíciletí př. n. l. Ve 2. tis. osídlili oblast íránské kmeny. Existovaly tu říše Médská (Zarathuštra), Perská, Řecká a Parthaská. Prvním světově významným vládcem území byl však Kýros Veliký z rodu Achaimenovců, který si v 6. století podmanil Babylónskou říši, Sýrii a velkou část Malé Asie. Jeho nástupci na počátku 5. stol. př. n. l. se střídavými úspěchy bojovali s Řeky v Řecko-perských válkách (bitvy u Marathonu, Salaminy).
Peršané si však zachovali kontrolu nad severní a východní částí tzv. „úrodného půlměsíce“ až do 2. poloviny 4. století př. n. l. 30. léta tohoto století jsou ve znamení vítězného tažení Alexandra Makedonského. Tehdejší vládce Dáreios III. mu podlehl v důležitých bitvách (Issos v JV Turecku aj.) Nakonec byl nucen ustoupit i ze svého hlavního města - Persepolis. Alexandr přiřadil Persii ke své říši, která zaujímala téměř celý tehdy známý svět - jeho vojska se zastavila až u Indu v dnešním Pákistánu. Celé území jeho říše bylo ovlivněno hellenistickou kulturou.
Po jeho smrti spravovali Persii Seleukovci a od 3. století začínal převažovat vliv jednoho z mnoha středoasijských kmenů - Parthů, kteří vedli četné války s Římskou říší, jež dosáhla největšího rozkvětu právě v této době.
V roce 224 n. l. Ardašír I., vládce vazalského království Pársu, porazil Parthy a založil sásánovskou dynastii perských vládců a jejich vláda trvá 400 let. Tato století jsou dobou nejen rozkvětu perské kultury, ale také pokračujících konfliktů s Římskou a později Byzantskou říší. Roku 633 začíná arabsko-perská válka, ve které arabští nájezdníci poměrně snadno dobývají byrokratizovanou a upadající Sasánovskou říši a přinášejí do Persie islám. Původní náboženství Zarathuštry s kultem ohně se udrželo pouze v několika městech středního Íránu (Kermán, Yazd). „Uctívači ohně“ nebyli často mezi muslimy vítáni a mnozí odešli dále na východ - do Indie. Peršané přejali islám, později v odboji proti Ummájovcům a Abbásovcům se přidali na stranu šíi a dodnes je Írán jednou z mála zemí na světě, kde většina muslimů patří k šíitům (k dalším patří např. Bahrajn nebo Ázebajdžán a mírnou většinu mají šíité také v Iráku).
Abbásovský chalífát postupně ztrácel v Íránu své pozice a v 11. století byl Írán v rukou místních vládců, věšinou tureckého původu.
V 1. polovině 11. století obsadili Írán turečtí Seldžukové ze Střední Asie, kteří předtím dobyli větší část střední Asie a rozvrátili středoasijskou říši Chorezmšáhů. Počátkem 13. století se však Írán opět rozdrobil na malé státečky a nemohl odolat první vlně mongolských nájezdů ve 20. letech 13. století. Mongolové zničili mnohé památníky arabské kultury, avšak sami přejali islám a rozšířili je do Mongolska a Číny.
Opětné sjednocení země dovršil krví a mečem Čingischánův vnuk Hülägü chán v polovině 13. století, který protáhl Íránem, vyplenil Bagdád (1258) a zanechal v celé dobyté oblasti místodržící a ti vládli v Íránu téměř celé století jako tzv. Ílchánové. Mongolové zničili mnohé památníky arabské kultury, avšak sami přejali islám a rozšířili je do Mongolska a Číny.
V průběhu 14. a 15. století vládli Íránu turecké dynastie Džalájirovců, Karakoyunlu a Akkoyunlu, načas přerušené nájezdy Tamerlána (Timura) na počátku 15. století. Část jeho potomků měla svá území i v Persii.
Počátkem 16. století se však v Íránu dostala do popředí dynastie Safíjovců. Největší rozkvět státu je spojen s šáhem(1) Abbasem I. (1587-1629), zvaným Veliký, který obnovil moc jednotného Perského státu a vystavěl nádherné hlavní město v Isfahánu, jehož monumenty můžeme v plné kráse obdivovat dodnes. Období vlády šáha Abbase je posledním vrcholným obdobím Persie - poté následoval pozvolný úpadek. Safíjovská dynastie se udržela v Persii přes 200 let a byla vystřídána vládou výbojného Nadir-šáha, který dočasně rozšířil říši v 1. polovině 18. století až do Indie, Afghánistánu a Střední Asie. Po jeho smrti se však jeho říše rozpadla. Poslední velké královské dynastie v Persii představovali Zandové a Kadžárové, kteří se v Íránu udrželi až do roku 1925.
V průběhu 19. století vzrostl zájem evropských koloniálních mocností o území Íránu. Historie kontaktů Persie a novověké Evropy se však datuje mnohem hlouběji do historie. Již v 16. století si Portugalci vystavěli pevnost a strategickém ostrově Hormoz, při vjezdu do Perského zálivu. Na počátku 17. století vyslal šáh Abbas poselstvo do Evropy, aby projednal možnosti společné obrany proti Osmanské říši. Jeho poslové zavítali i do Prahy na dvůr Rudolfa II. Evropa však byla v tuto dobu rozdělena náboženskými sváry a schylovalo se ke třicetileté válce, a tak sjednocení Evropy proti Turkům v tuto dobu nepřicházelo v úvahu.
O vliv na tomto území však brzy začaly soupeřit 2 mocnosti - Velká Británie ve snaze zabezpečit přístup k Indii a Rusko, které mezitím rozšířilo své území do Střední Asie a na Kavkaz a na počátku 19: století několikrát Persii porazilo. Roku 1828 a 1841 podepsal Írán mírové smlouvy s oběma hlavními velmocemi. Tyto smlouvy zaručovaly významné výsady pro zahraniční obchod a odbyt ruských resp. anglických výrobků. Domácí řemeslníci nebyli schopni čelit takové konkurenci levných výrobků z Evropy a zaostávání země vedlo k permanentní ekonomické krizi.
Šáh se tomu pokoušel čelit. Naseruddín vyzval k uskutečňování reforem a jejich realizace se ujal jeho první ministr Mirza Tákichán, známý pod jménem Amír Kabír. Jeho snahy o reformy armády, státní správy, správy státních financí boj proti korupci a byrokracii se však ukázaly marnými, podobně jako tomu bylo o něco dříve v Osmanské říši. Jeho cílem bylo zvýšit počet vzdělaných lidí a důsledkem bylo založení Teheránské university, ale přes všechnu snahu se Persie stávala stále závislejší na evropských mocnostech.
Reformními kroky si však Mirza Takichán proti sobě popudil většinu mocných, protože se všechny reformy dotýkaly jejich zájmům - ať to byli feudálové a kmenoví náčelníci nebo šíitské duchovenstvo. Nakonec jeho činnost skončilo násilné zavraždění.
Persie sice uhájila svou formální samostatnost, avšak šáh ovládal především vnitřní záležitosti a ve vnějších vztazích byl omezován nevýhodnými smlouvami s Ruskem a Velkou Británií. Persie se sice otevřela světu ekonomicky a do země pronikly myšlenky evropského liberalismu a demokracie, ale právě tím upadalo nadále domácí hospodářství. Začaly se ozývat kritické hlasy - jako vždy byli prvními kritiky vzdělanci. Myšlenky ruské revoluce a následná rusko-japonská válka s vítězným koncem pro Japonce otevřely revoluční stavidla také v Íránu. Počátek revoluce byl úspěšný. Odpůrci šáha - inteligence a šíitské duchovenstvo, zvláštní spojení všech, často velmi protichůdných sil, které však spojoval odpor proti šáhovi (podobně vypadala i o 73 let později i druhá íránská revoluce) - podařilo se jim zavést ústavu a zřídit parlament (Madžlis), což byly jejich dva největší požadavky. Ústava z roku 1906 byla však kompromisem mezi liberálními demokraty a šíitským duchovenstvem. Proto bylo zaručeno, že v madžlisu bude zasedat 5 šíitských duchovních (mudžtáhidů), kteří budou dohlížet na to, jestli přijaté zákony nejsou v rozporu s šaríou (islámským právem).
Určitá část duchovenstva přešla do opozice, protože poukazovala a to, že rozhodnutí parlamentu nejsou v souladu s šaríou.
Přestože byl roku 1909 šáh oficiálně sesazen, parlament nebyl schopen zformovat účinnou obranu proti zákrokům velmocí. Ztroskotal i pokus o půjčku u Spojených států a roku 1911 byla země fakticky dobyta anglickými a ruskými vojsky, rozpuštěn madžlis a revolucionáři pozatýkáni. Revoluce tím v podstatě skončila a k moci se opět dostali feudálové.
O rok později Velká Británie a carské Rusko žádaly perskou vládu o uznání anglo-ruské smlouvy, podepsané roku 1907, o rozdělení sfér vlivu obou mocností. Slabý regent (2) Kadžárovské dynastie Azad al-Molk s touto smlouvou souhlasil.
Již předtím, roku 1909, byla založena společnost Anglo-Persian Oil Company, kontrolovaná Velkou Británií, která velmi rychle soustředila v rukou „černé zlato“ - největší bohatství Íránu.
První světová válka se Persii nevyhnula, ačkoliv šáh vyhlásil neutralitu. Nebyla však žádná velmoc, která by ji uznala a dodržovala. Persie se stala nárazníkovou zónou mezi Tureckem a Německem na jedné straně a Ruskem a Británií na straně druhé. Íránští nacionalisté vyjadřovali podporu Ústředním Mocnostem ve snaze zabránit ruské a britské rozpínavosti. Země však byla prakticky v rozkladu, teheránská vláda neměla kromě Teheránu žádnou moc, v provinciích vládli fakticky nezávislí guvernéři, země trpěla přítomností vojsk a zoufalou hospodářskou situaci podtrhl hladomor v roce 1918.
O rok později byla podepsána smlouva s Anglií, která uznala samostatnost Persie, ale fakticky pod britskou kontrolou. V zemi vládla anarchie a rozvrat a hrozilo, že se země stane kolonií. Za této situace se moci chopil důstojník íránské kozácké brigády Reza Chán a po 4 letech svrhl Kadžárovskou dynastii, nechal se korunovat za šáha (1925) a přijal pro svou dynasti jméno Pahlaví, což mělo symbolizovat moc a slávu Sásánovské Persie.
Zahájil reformy ve stylu Attatürka v Turecku. Zemí proběhla vlna změn, šáh zakázal ženám nošení čádorů(3), diktoval evropský standart života, přizval mnoho expertů ze zahraničí, udělil nové koncese na těžbu ropy, s pomocí zahraničních inženýrů vybudoval první železnici v Íránu (tak byla Persie přejmenována roku 1934) z ropných oblastí Perského zálivu do Ázerbajdžánu a pobřeží Kaspického moře, která za druhé světové války sehrála důležitou zásobovací roli při obraně SSSR.
Ve 30. letech stoupal vliv fašistického Německa na záležitosti země. Většina šáhových poradců byla z Německa.
Když vypukla 2. světová válka, přidal se Írán logicky na stranu svého německého spojence. Tím se chtěl Reza Šáh zbavit ruského a britského vlivu v oblasti. Země opět trpěla polohou nárazníkové zóny mezi Tureckem a SSSR - sever země ovládli opět Rusové a jih obsadila britská vojska. V roce 1941 ho však britská a sovětská okupační vojska přinutila abdikovat ve prospěch svého dvaadvacetiletého syna - Muhammada Rezá Šáha Pahlavího (1919 – 1980).
Po válce byly všechny vojenské jednotky nuceny odejít ze země. Muhammad Reza Šáh vzal na sebe veškerou moc a Írán se zařadil na stranu Západu. Byla obnovena nezávislost a vytvořena Mahábhádská republika.
Začátkem 50. let se ujal vedení politiky ministerský předseda dr. Mosaddek, který prosazoval nezávislost země na evropských mocnostech - zrušil například nevýhodnou koncesi s Velkou Británií na těžbu ropy a zestátnil tento klíčový průmysl. Situace se vyhrotila a roku 1953 byl s pomocí Západu zosnován státní převrat, ve kterém byl dr. Mosaddek odstraněn. Írán byl podepsal pakt s Tureckem, Pákistánem a Velkou Británií (později i s Afghánistánem a Irákem) o společné obraně proti SSSR (pakt CENTO(4)), což znamenalo faktické připoutání země k Západu.
V roce 1961 vyhlásil šáh tzv. „bílou revoluci“, program radikálních hospodářských a sociálních změn, který vyvolal růst opozičního hnutí. Šáhova vláda byla represívní(5), avšak Írán se rychle modernizoval - alespoň v některých odvětvích a některých místech. Bylo sníženo procento negramotnosti, zlepšena zdravotní péče a byl spuštěn hlavní program industrializace, avšak to vedlo k migraci do měst a následně i sociální nespokojenosti obyvatel. Odpovědí byly další represe ze strany šáha.
Roku 1974 se ropná krize obrátila proti šáhovi. Šáh se na nátlak USA k ropné krizi nepřidal a to mu přineslo pohádkové bohatství v podobě petrodolarů. Tok peněz však většinou končil v kapsách několika vybraných, zatímco pádivá inflace pro velkou většinu země znamenala zhoršení jejich životních podmínek. Začaly se ve zvýšené míře objevovat hlasy proti stávajícímu režimu.
Od počátku dynastie Pahlaví zde byl doutnající odpor, který občas přerostl v násilí. Studenti a vzdělané vrstvy požadovaly rychlejší tempo reforem, věrní muslimové se dožadovali zpátečnických kroků a všichni útočili na zjevnou rozmařilost šáhova dvora. Jakmile vedla šáhova politika ke zhoršení životních podmínek lidí, sílící opozice se prosazovala pomocí sabotáží a mohutných pouličních demonstrací, na které šáh odpovídal velice razantně.
Koncem 70. let šáhovy snahy o udržení režimu se stále více stávaly brutálnějšími a předchozí americká podpora pomalu upadala. V listopadu 1978 došlo k protivládním demonstracím, které ovládaly islámští fundamentalisté(6), stoupenci exilového náboženského vůdce Ajatolláha Ruholláha Chomejního (asi 1900 až 1989). Bylo vyhlášeno stanné právo a stovky demonstrantů byly zabity v pouličních bojích v Teheránu. 16. ledna 1979 (dnes národní svátek) odletěl šáh ze země, aby o rok později zemřel v Egyptě.
Ajatolláh Chomejní
Ajatolláh Chomejní, vedoucí představitel šíitského kléru, byl uznán lídrem šáhových oponentů - skupinu, která jako v předchozí revoluci sjednocovala všechny politické formy od fundamentálních Muslimů až po marxistické levicové sily.
„Za šáha jsme byli závislou zemí, protože naše záležitosti spravovali poradci. To, co se v této zemi za minulých 50 let uskutečnilo, bylo důsledkem vlivu západní civilizace.“ (Ajatolláh Chomejní)
Mnozí v něm viděli hlavní postavu, který by nahradila šáha a pokračovala v tradici království. Tito royalisté(7) se však velmi mýlili. Charismatický vůdce vyžadoval absolutní loajalitu svých stoupenců a následovníků a neuznával západní demokracii. V exilu rozpracoval ideu obnovení islámského státu v jeho čisté podobě ( islámský duchovní vůdce valíje fakíh – podle ústavy z r. 1979 má nejvyšší moc) a po návratu do vlasti tento program začal tvrdě uskutečňovat.
Ajjatolláh Hadží Sajjid Rúholláh Músví Chomejní se narodil v malé vesnici ve centrálním Íránu, která dnes nese jeho jméno Pokračoval v rodinné tradici na studiích teologie, filosofie a práva ve svatém městě Kommu. Roku 1920 si vysloužil titul Ajjatolláh (nejvyšší vůdce šíitského duchovenstva) a usadil se, aby mohl učit a psát. Poprvé vystoupil na veřejnosti roku 1962, když oponoval šáhovým plánům na zredukování práva majetku duchovenstva a emancipaci žen. Roku 1964 odešel do exilu do Turecka, poté byl vyhnán do Iráku, kde zůstal do roku 1978, kdy odešel do Paříže. V té době přestávala podpora a pomoc šáhovu režimu ze západní Evropy a USA a tím se nadále oslabovala státní moc. Chomejní v té době již promlouval ke svým občanům za pomocí namluvených projevů, které se vozily do Íránu a pouštěly na shromážděních. V té době měl dokonce podporu i západních sdělovacích prostředků, včetně např. BBC.
Chomejní se vrátil 1. února 1979 triumfálně do Íránu, oslavován a vítán milióny obyvatel. Jeho zapálený nacionalismus a nesmlouvavá protišáhovská doktrína s řešením revoluce pomocí návratu k islámu mu vynesl podporu velké části obyvatel země. Nahlas pojmenovával nepřátele Íránu a přitom vycházel z islámské tradice, hluboko zakořeněné v každém muslimovi - nepřítel pro něj znamenal euroamerický svět nevěřících, který v Íránu reprezentoval šáh a jeho režim, podporovaný právě západní Evropou a Spojenými státy. Jeho úmyslem bylo vytvoření islámské republiky pod vládou duchovenstva, první opravdový islámský stát od dob chalífů a šel za tímto cílem bez ohledu na překážky.
„V současnosti (1979) neexistuje ani jediná opravdová islámská země, kde by byla uplatňována idea sociální spravedlnosti. Naší úlohou je, abychom se poprvé v moderních dějinách pokusili přiblížit se tomuto ideálu, pokud je to vůbec možné“ (Chomejní)
Avšak skupin, které podporovali šáhovo svržení a návrat Chomejního, bylo velké množství a jejich názory na další vývoj republiky se výrazně lišil. Chomejní začal tvrdě uplatňovat politiku islámské revoluce a podobně jako v jiných momentech historie se začal zbavovat nepřátel.
Zanedlouho se Írán nalézal v boji proti zbytku světa. Za hlavního nepřítele označila propaganda USA a jeho spojence - západní Evropu a v oblasti Blízkého Východu zejména Izrael.
„Všechny úchylky našeho mládí vznikly pod vlivem západní kultury“ (Chomejní)
Nesnažte se dívat na tuto propagandu evropskýma, ale íránskýma očima. „Bezbožná“ kultura západu podporovala nenáviděného šáha, později Irák - svého nepřítele ve válce. Roku 1988 bylo dokonce sestřeleno osobní íránské letadlo nad Perským zálivem. Byla zde také vzpomínka na dobu, kdy Írán byl začleněn do sféry vlivu velkých mocností bez předchozí dohody s Íránci pomocí nevýhodných smluv. Všechny tyto argumenty, sahající často hluboko do historie, byly nyní probuzeny a slity v jeden celek, a tímto prostředkem lze vzbudit silnou zaujatost vůči označenému protivníkovi a přesvědčit lidi jít dokonce položit život. Podobná ideologická propaganda fungovala i v našich podmínkách .
V říjnu roku 1979 došlo k obsazení velvyslanectví USA tzv. „studenty“ a 52 rukojmích, kteří byli označení íránskými úřady za špióny, bylo drženo 444 dní. Tato událost vyvolala velkou krizi na americké politické scéně a prakticky zničila prezidenta Jimmyho Cartera.
Roku 1980 irácký prezident Saddám Husajn po sérii provokativních útoků napadl íránskou provincii Chúzestán, když využil zmatku v Íránu, s argumentem, že tato provincie, bohatá na ropu byla vždy nedílnou součástí Iráku. Doufal, že snadno ovládne bohaté zásoby ropy a země, zmítaná nestabilitou a revolucí, nebude mít dost sil na obranu. Ačkoliv byl menší Irák lépe vyzbrojen, síla Íránu tkvěla ve větším počtu obyvatel a nadšení lidí, ochotných položit život za revoluci.
Poprvé od 1. světové války se svět stal svědkem hrozné skutečnosti zákopové války a použití chemických zbraní . Válka, která si vyžádala stovky tisíc životů, se však držela pouze díky Západu a Sovětskému svazu, kteří do obou zemí prodávaly zbraně. Írán se dostal do konfliktu i s USA, když Američané vyslali do Perského zálivu letadlové lodě a sestřelili civilní letadlo, Írán se naopak pokoušel zaminovávat vstup do Perského zálivu.
Rada Bezpečnosti OSN vyhlásila roku 1987 usnesení číslo 598, kterým vyzývá znepřátelené země k uzavření příměří. Obě země byly v tu dobu již velmi vyčerpané a vleklá hospodářská krize na obou stranách fronty donutila oba protivníky zasednout k jednacímu stolu.
Příměří bylo konečně dohodnuto v polovině roku 1988, aniž by jedna nebo druhá strana dosáhla jakýchkoliv výsledků.
Jednou z událostí, která tehdy vzrušila svět v souvislosti s Íránem, byl incident v nejsvatějším městě islámu - Mekce - v roce 1987., kdy 25 000 šíitských muslimů z Íránu zablokovalo posvátná místa a na místě zemřelo několik desítek lidí obou náboženských směrů islámu.
_________________________________________________
Írán 3.6.1989
Smutek a naděje
Vůdce íránské islámské revoluce ajatolláh Ruholláh Chomejní zemřel v Teheránu po operaci střev ve věku 89 let.
Po desetiletém účinkování na scéně islámské revoluce tak navždy odešel její charismatický vůdce. Úřady nařídily čtyřicetidenní smutek. Teheránský rozhlas upozorňoval obyvatelstvo na hrozbu státního převratu. Armáda stála v bojové pohotovosti, připravená i po smrti Chomejního bránit revoluci a hranice islámské republiky.
Pohřebních obřadů, které se uskutečnily 6. června, se zúčastnilo 4-5 miliónů truchlících. Úmorné vedro si v jejich průběhu vyžádalo několik obětí.
Reakce na Chomejního smrt nebyla ve světě stejná. Irák, válečný protivník Íránu, vyjadřoval upřímnou a nefalšovanou radost, jeho šíitská část obyvatelstva však upřímně truchlila. Americký prezident George Bush vyjádřil v jednom projevu naději, že Írán nyní opět sehraje zodpovědnější roli ve světové politice. Ihned po smrti duchovního vůdce revoluce zvolila církevní rada, sestávající z 83 církevních hodnostářů za Chomejního nástupce čtyřiceti devítiletého prezidenta republiky Alího Chameneího. V boji o nástupnictví mezi radikálními fundamentalisty a umírněnými byla tato nominace pokládána za dočasnou a pro všechny strany přijatelnou. Současně došlo i k rozdělení náboženského a světského vůdcovství, které Chomejní třímal pevně v rukou. 28. července byl za nového prezidenta Íránu zvolen padesátipětiletý předseda parlamentu Ali Akbar Rasfandžání, který se stal současně i vrchním velitelem ozbrojených sil. Změnou ústavy byly posíleny prezidentovy pravomoci, takže prezident Rasfandžání vykonával i současně i funkci předsedy vlády. Tyto změny však nic nezměnily na skutečnosti, že Írán i nadále zůstal státem dirigovaným náboženskými vůdci.
(Světová kronika, str. 1089, Fortuna Print, Bratislava, 1992)
______________________________________________________________________
3. června 1989 Ajatolláh Chomejní zemřel. Odkazoval nejisté dědictví zemi, které vládl po jednu dekádu. Když byl Imám naživu, nebylo jiné cesty než poslechnou jeho diktát. Po jeho smrti se rozdělila světská a náboženská moc, která byla postavena výše.
Předseda Madžlisu (parlamentu) Rafsandžání byl zvolen prezidentem a post, který byl dříve spíše symbolický, se stal nástrojem mocenské politiky. Tento politik, který stál u zrodu íránsko-irácké války patřil k méně konzervativním politikům. Ve svém funkčním období se mu podařilo normalizovat vztahy se zahraničím a více otevřít zemi světu. Přesto zůstalo mnoho sporných bodů v jednání mezi Západem a Íránem. USA a Evropa obviňuje Írán z porušování lidských práv a z podpory teroristických organizací v Libanonu.
V domácí politice je však stále velká moc v rukou tajné policie, neexistuje zde legální opozice, sdělovací prostředky jsou cenzurovány.
Po vypuknutí války v Kuvajtu, Írán obnovil diplomatické styky s Irákem, ale jinak zachovával přísnou neutralitu. Země se v očích západního světa rehabilitovala.
Mezitím spokojenost lidí s režimem trvale klesala a přestože mnoho lidí stále věří islámské revoluci, jsou jejími výsledky v praxi zklamáni. Přes silnou protizápadní propagandu velká část lidí vzhlíží k demokratické Evropě a touží po změnách. Navíc počátek 90. let byl poznamenán hospodářskou krizí a další vlnou inflace.
Rok 1997 znamenal nepatrný posun vpřed. Poprvé v dějinách si lidé mohli zvolit svého vlastního prezidenta z více kandidátů v relativně svobodných volbách. Prezidentem byl trochu překvapivě zvolen Sajjid Muahmmad Chátamí, politik, který je zastáncem větší otevřenosti vůči západnímu světu. Již v minulosti zastával ve vládě funkci ministra kultury a islámského vedení, ze které byl právě pro své příliš liberální postoje odvolán. 4. srpna 1997 byl slavnostně inaugurován a byla schválena jeho vláda. Ve svých volebních slibech Chátamí přislíbil větší svobody obyvatelstvu a zahájil vnitřní reformy.
Již za téměř dva roky se mu podařilo zlepšit vztahy s USA, na historické schůzce ve Vatikánu navštívil papeže a přihlásil se k dialogu civilizací, avšak na domácí politické scéně je stále mezi dvěma mlýnskými kameny – konzervativním křídlem, které si nepřeje jakékoliv reformy, umírněným křídlem, požadujícím pokračování volnější politiky. Jeho neklesající podpora byla vyjádřena v parlamentních volbách na počátku roku 2000, kdy jeho stoupenci zvítězili s drtivou převahou. Přesto však duchovenstvo má stále v rukou páky, kterými může brzdit reformy.

Irák

Mezopotámie, úrodná krajina mezi Tigridem a Eufratem, jenž byla obděláván již 5000 let př. n. l., byla kolébkou nejstarších civilizací. Počátky městských států (Sumer) se kladou do období 3450 př. n. l. Akkadský panovní Sargon (vládl asi 2334 až 2279 př. n. l.) spojením městských států vytvořil první velkou říši v této oblasti. Babylon, který roku 612 př. n. l. porazil svého tisíciletého rivala Asýrii, dobyli zase roku 539 př. n. l. Peršané.

Peršany porazil Alexandr Veliký (356 – 323 př. n. l.) a Mezopotámie se stala součástí řecké Seleukovské říše. Následovala římská a později opět perská okupace, než oblast ovládli v polovině 7. století n. l. muslimští arabové. Za bagdádského chalífátu (750 – 1258) došlo k velkému rozkvětu a Bagdád Hárúna ar_rašída se stal největším kulturním střediskem vzdělanosti a uměním a obchodním centrem muslimského světa.

Vpád Mongolů v roce 1258 zemi zpustošil. Úpadek ještě prohloubilo připojení k Osmanské říši roku 1534.

Írák má dva zdroje bohatství: ropu a vodu z dvou hlavních řek. Zásoby ropy, objevené v roce 1926, patří k největším na světě. Ropa je základním bohatstvím a voda jeho živobytí.
Koncem 19. století nastává britská a německá expanze (stavba bagdádské dráhy). Po porážce Turecka v 1. světové válce vzniká roku 1921 království pod britským protektorátem. V roce 1930(2) za krále Fajsala I. (1885 – 1933) byla vyhlášena formální nezávislost. Proněmecká aktivita za 2. světové války vedla k opětovné krátké britské okupaci. Monarchie skončila krvavou revolucí roku 1958, kdy revolucionáři zavraždili krále Fajsala II. A celou jeho rodinu. Téhož roku byla vyhlášena Irácká republika. Následovalo deset neklidných let státních převratů.

V roce 1967 se Irák zúčastnil arabsko-izraelské války. Následujícího roku se chopila moci socialisticky orientovaná strana Baas, která zahájila celou řadu sociálních a hospodářských reforem a v roce 1975 přibyla k ropným polím v Kirkúku a Mosulu na severu a v Basře nová naleziště u Bagdádu. Roku 1979 těžila země 3 miliony barelů ropy denně. Následná prosperita byla patrná v celé zemi: automobily, hojnost spotřebního zboží, ambiciózní rozvojové programy, nové školy,nemocnice, silnice a továrny. Bylo zavedeno bezplatné zdravotnictví a vytvořením neproduktivních pracovních míst téměř zmizela nezaměstnanost.Téhož roku se stal vůdce Bassu, Saddám Husajn (nar. 1937), prezidentem.

Po dlouhodobých sporech o kontrolu hraniční vodní cesty Šatt al-Arab napadl Irák v roce 1980 Írán. Írán, který se zbavil šáha, byl ve vleku revolučních změn ajatolláha Chomejního. Chomejního mladí vojáci kladli fanatický odpor a válka pokračovala osm let až do doby, kdy OSN dojednala příměří. Rozvojové programy se zpomalovaly a těžba ropy se snížila na 1 milion barelů denně. Pro Irák znamenala jen těžké ztráty (přes 100 000 Iráčanů bylo zabito či zraněno) a velký válečný dluh (přes miliardu USD měsíčně).

I přes škody způsobené s válkou pokračoval Saddám Husajn ve zbrojení. Druhého srpna 1990 irácké síly bez varování přepadly a obsadily Kuvajt, ropný emirát, s nímž měl Irák vleklé hraniční spory, aby dostal pod kontrolu jeho bohatá ropná pole. To vedlo k druhé válce v Perském zálivu. Kuvajtský emír prchá do Saúdské Arábie. V duchu rezoluce Rady bezpečnosti OSN vstoupily do Iráku jednotky Spojených států podporované většinou západních států (včetně kontingentů z Británie, Francie a Nizozemska, ale i z Československa) a arabskými spojenci. Začala nelítostná vzdušná válka, na Bagdád dopadaly rakety a dělostřelecké granáty a velká část infrastruktury země a komunikační sítě byly zničeny. Sankce OSN zamezily vývozu ropy přes Turecko. Na 60 000 iráckých vojáků bylo spojenci zajato. V zoufalém úsilí vyhnout se úplnému zničení prchala irácká vojska z Kuvajtu. Spojenecké bombardovací a stíhací letouny napadaly prchající konvoje tak dlouho, dokud nebyla celé armáda rozprášena. Prchající Iráčané slibovali pomstu a rozpoutali první velkou „ekologickou válku“. Ničili a zapalovali ropné vrty, takže černý kouř z hořící ropy, vrhající plameny do výše mnoha desítek metrů, si vyžádalo nadlidské úsilí a trvalo několik týdnů, než byl poslední požár uhašen.

Po neustálé Saddámovy represe bouřících se Kurdů se na severovýchodě i šíitů na jihovýchodě uvalila OSN na Irák přísné hospodářské embargo (přísné sankce na prodej irácké ropy na světových trzích), předložily potupné podmínky požadující zničení iráckých zbraní hromadného ničení a pravidelné inspekce OSN a zřídila pro následované chráněné zóny. Koncem roku 1998 bombardovala americká a britská letadla irácké cíle, poté co Irák vojenským pozorovatelům Spojených států neumožnil kontrolu svých obranných i útočných prostředků.

Problémy moderního Iráku

Arabský svět rozděluje spor o význam Muhammadova zetě a nástupce Alího. Írán je šiitský a fanatický a považuje iráckého prezidenta Husajna, sunnitu (sunnité tvoří 85% muslimů na celém světě), za nevěřícího. Husajn navíc v roce 1978 vypudil ze země Chomejního, který tam byl v exilu.

Iráčtí šíité povstali proti Husajnovi po válce v perském zálivu, ale jejich akce byla krutě potlačena. Od té doby jsou na jihu země časté šíitské nepokoje, zatímco na severu pokračují Kurdové ve svém boji za nezávislost. Saddámovo porušování lidských práv bylo opakovaně odsouzeno Komisí pro lidská práva OSN.
I když následkem sankcí žije většina iráckých obyvatel v bídě, OSN je připravena sankce zrušit, jakmile Husajn zlikviduje zbraně hromadného ničení. Do té doby však země nebude moci svého ropného a nerostného bohatství využívat. K prvnímu zmírnění došlo ke konci roku 1996, kdy OSN povolila Iráku prodat v průběhu šesti měsíců ropu za dvě miliardy dolarů a za takto získané peníze nakoupit potraviny.


Úryvek ze zahraničních zpráv:

Irák protestuje proti OSN: zastavil vývoz ropy
Bagdádu se nelíbí rozhodnutí prodloužit program "ropa za potraviny" jen o měsíc
BAGDÁD, 4. června 2001 - Irák už nebude vyměňovat ropu za potraviny. V pondělí v 6 hodin ráno středoevropského času zastavil její vývoz v rámci programu "ropa za potraviny". Protestuje tak proti pátečnímu rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN prodloužit tento program jen o měsíc místo obvyklých šesti měsíců. Vývoz ropy v rámci tohoto programu probíhá pod přísnou kontrolou OSN a je výjimkou ze sankcí, které byly na Irák uvaleny po jeho invazi do Kuvajtu v roce 1990. Za takto získané peníze mohl Irák nakupovat, rovněž pod dohledem OSN, potraviny a léky pro své obyvatele.Rada bezpečnosti by v tomto měsíci chtěla projednat návrh selektivních sankcí navržených Spojenými státy a Británií, které by nahradily sankce stávající. Projekt Washingtonu a Londýna, který Bagdád odmítá, by měl vyjmout z embarga zboží pro civilisty, ale zpřísnit dohled nad vývozem všeho, co by mohlo být použito pro výrobu zbraní.Zpřísnit by se měl také boj proti dosavadnímu nepovolenému prodeji irácké ropy.


Vysvětlivky:

1. šáh (šach) – titul panovníka, užívaný v některých zemíchna Blízkém východě nebo Středním východě
2. regent – vladař, zemský hejtman, správce; zástupce panovníka (v době nepřítomnosti), vávající vládu jeho jménem
3. čador – závoj, jímž si muslimská žena zakrývá vlasy a šíji
4. CENTO – anlg. Central Treaty Organization, původně Bgdádský pakt – vojensko-politický blok založený v roce 1955; původními členy tureckoa Irák, poté Velká Británie, Pákistán a Írán. Irák v roce 1958 vystoupil, sídlo z Bagdádu přeneseno do Ankary. 1979 Vystoupily Pákistán, Írán a Tirecko. CENTO prakticky zaniklo.
5. represe – právo potlačení. Užití prostředků donucení
6. fundamentalismus – přístup vlastní některým jednotlivcům a skupinám v různých náboženství; charakterizovaný jednak nekritickým přístupem k pramenům (bible, korán ap.) a k oficiálně prohlášené nauce, jednak nesnášenlivostí k jiným náboženstvím a k profánnímu(nenáboženskému) světu. Často prosazuje mravní požadavky daného náboženství násilím nebo pomocí státní moci.
7. royalisté – lidé, kteří jsou oddáni panovnickému rodu
8. emirát – území a správní celek c čele s emírem (původně arabský kmenový vůdce) v arabských státech severní afriky a Blízkého východu i ve Španělsku. Závislý na chalífátu.
9. rezoluce – zásadní usnesení vzešlé z kolektivního jednání (schůze, sjezdy ap.)




| 28. května 2006
confused_smile
nn
bb | 05. května 2010
jnn
Nový příspěvek


Ochrana proti spamu. Kolik je 2x4?



Na-mobil.cz

Spřátelené weby

Přidat stránku k oblíbeným

Nejnovější v diskusi

Diskusní fórum »

TIP: Chcete zkrátit dlouho chvíli sobě nebo blízkému?
Klikněte na Puzzle-prodej.cz a vyberte si z 5000 motivů skladem!
TIP: Hračky a hry za dobré ceny?
Klikněte na Hračky obchod.cz a vyberte si z tisícovky hraček skladem!