Homosexualita

Kategorie: Nezařazeno (celkem: 23170 referátů a seminárek)

Informace o referátu:

Příbuzná témata



Homosexualita

Duhová vlajka je symbolem homosexuálního hnutí
Duhová vlajka je symbolem homosexuálního hnutí

Homosexualita (z řeckého homós stejný a latinského sexus, pohlaví) je výhradní nebo převažující erotická náklonnost k osobám stejného pohlaví. Používají se také označení homosexuální orientace, homosexuální preference, homosexuální zaměření, homosexuální založení a další. Existence pojmu je doložena od roku 1869, v 80. letech 19. století byl zmíněn ve významnějších psychiatrických dílech. V roce 1973 vyřadila homosexualitu ze seznamu nemocí Americká psychiatrická asociace a v roce 1992 Světová zdravotnická organizace.

Homosexuální založení se obvykle projevuje celoživotně v citové a vztahové rovině. Za příznivých okolností bývá spojeno se schopností vytvářet plnohodnotný citový vztah s osobou téhož pohlaví, který je srovnatelný s citovými vztahy heterosexuálů.[zdroj?] Za nepříznivých okolností může vést k neurotizaci, asociálnímu způsobu života nebo sebevraždě a různým formám společenského odmítání, stigmatizace nebo i k vážnému ohrožení jejího života ze strany společenského okolí.

Podle některých teorií a zkušeností (Sigmund Freud[1], Alfréd Kinsey[2], ale i některých dnešních zastánců tzv. reparativní terapie[3]) je homosexuální reaktivita v různé či stejné míře vlastní většině lidí, třebaže u většiny jako nedominantní vlastnost: může se projevovat například citovou hloubkou v běžných a akceptovaných sociálních vztazích (přátelství, idea mužských spolků [4] atd.).

Slovem homosexualita bývají někdy označovány i

  • tzv. homosexuální chování, míněn například pohlavní styk mezi osobami stejného pohlaví, často bez ohledu na souvislost s homosexualitou v prvním významu,
  • homosexuální identita – označení nebo sebeoznačení nějakého člověka za odlišného kvůli jeho homosexualitě v prvním nebo druhém významu slova,
  • život ve stejnopohlavním párovém vztahu.

Obsah

Obecně k pojmu

Projevy a typy homosexuality

Gay pride
Gay pride

Homosexualita se zpravidla projevuje citovou náklonností, intenzivnějším prožíváním nebo potřebou citově významných vztahů k osobám stejného pohlaví, schopností se do nich zamilovat, obvykle též specificky vyšší genitální reaktivitou nebo touhou po fyzické blízkosti nebo orgasmických aktivitách ve vztahu k nim.

Z obvyklé definice homosexuality vyplývá, že homosexuální reaktivita, je-li nedominantní vlastností vedle silnější heterosexuální reaktivity, pod pojem homosexuality nespadá. V jiných teoriích bývá jako homosexualita označena i nedominantní vlastnost, která je například v Kinseyově pojetí v různé míře zastoupena u všech jedinců v populaci, nebo chování a vztahy jen v určitém období života.

Nejběžnějšími typy homosexuality jsou mužská androfilie a ženská gynekofilie (gynofilie). V teoretickém modelu, který rozlišuje pouze dvě erotická zaměření, tedy pouze sexuální orientaci, bývají pod pojem homosexuality zařazována i pedofilní erotická zaměření na osoby stejného pohlaví. Homosexualita se obvykle klade do protikladu k heterosexualitě, případně též k bisexualitě.

Homosexuální chování

Slovo homosexualita je často (a to i ze strany lékařů nebo gay aktivistů) používáno i v jiném významu, pro tzv. homosexuální chování – například je-li řeč o „trestnosti homosexuality“. Jako homosexuální chování se obvykle označuje orgasmická aktivita mezi příslušníky stejného pohlaví, a to zpravidla bez ohledu na to, zda je projevem homosexuality jako založení. Někdy jsou za homosexuální chování pokládány i jiné projevy náklonnosti, které jsou v příslušném kulturním prostředí a kontextu považovány za příznak homosexuální identity, například vzájemné soužití, něžnost, fyzická nebo duševní intimita, intenzivní přátelství nebo obdobný vztah apod.

Homosexuální identita

Édouard-Henri Avril (1843-1928) (Hadrián a Antinoos)
Édouard-Henri Avril (1843-1928) (Hadrián a Antinoos)

Pojem homosexualita bývá vnímán též jako homosexuální identita, tedy v souvislosti s tím, že dotčená osoba se k tomuto pojmu (konstruktu) buď sama přihlásí, nebo je jím ocejchována jakožto odlišná od většiny či od normy a jsou jí tím přiřazeny prezentační stereotypy (konotace), které jsou na pojem navázány. V tomto smyslu homosexualita není vrozená, ale historicky a kulturně podmíněná. Za jiných okolností jsou tytéž psychické dispozice interpretovány v jiných pojmech a kontextech, v důsledku čehož se projevují jiným chováním a jinými společenskými interakcemi. Podobné posuny lze pozorovat také u lidí, kteří se „stanou“ homosexuály (objeví svou homosexualitu) v pozdějším věku nebo kteří se považují za napravené nebo vyléčené z homosexuality.

Homosexuální identita nemusí vždy znamenat ztotožnění se s gay hnutím a jeho prezentačními stereotypy; uvědomění si vlastní homosexuality může být slučitelné i například s egodystonním postojem a vědomým odmítáním homosexuálních vztahů a citů nebo s jejich vědomým uplatňováním v rámci různých jiných typů společenských vztahů (přátelství, mužské spolky atd.), případně s přijetím většinového životního stylu a životem v manželství a rodině.

Původ a užívání označení pro homosexualitu

Slovo homosexuální je hybrid řeckého zájmena homos (tentýž) a latinského podstatného jména sexus (pohlaví), doslova by znamenalo stejnopohlavní. První známé užití tohoto slova pochází z textu publikovaného anonymně v roce 1869, jehož autorem byl v Rakousku narozený Maďar Karl-Maria Kertbeny (Károly Mária Benkert) a který byl namířen proti pruskému zákonu proti sodomii.[5][6] Vlivem nejednoznačnosti pojmu sexualita slovo homosexuální vyvolává představu genitálních a orgasmických aktivit, proto se ho někteří zdráhají užít v některých významech, mimoto je někdy pociťováno jako příliš lékařské a odlidšťující. Různí autoři používají též pojmy jako homofilie, homosocialita, homoerotika.

Sigmund Freud používal kromě termínu homosexualita též pojem inverse (a homosexuály nazýval invertovanými). V pojmu inverze homosexualita částečně splývala s transsexualitou či hermafroditismem, vedle toho Freud používal termín perverze pro označení jiných modifikací sexuality.[7]

V angličtině se vžilo slovo gay (výslovnost [?e?] IPA), jehož původní význam je veselý, bezstarostný, jásavý a které zprvu pro sebe homosexuálové užívali sami. Nový význam se v angličtině obecně ujal a slovo bylo jako více či méně neutrální označení homosexuála přejato i do jiných jazyků včetně češtiny.

Slovo gay obvykle označuje jen homosexuální muže, slovo homosexuál/homosexuální sice může zahrnovat obojí pohlaví, častěji se však rovněž užívá jen pro muže. Pro označení žen homosexuální orientace se běžně užívá slovo lesbička (od 90. let se šíří i forma lesba, dříve vnímaná jako slangová či hanlivá) a lesbický. Toto označení souvisí se starověkou řeckou básnířkou Sapfó, která žila v 6. stol. př. Kr. na ostrově Lesbos; v některých jejích básních se objevuje opěvování ženského těla a přátelství mezi ženami. Sapfó byla učitelkou vychovávající především šlechtické dívky, zda byla sama homosexuálního zaměření, není jisté (ukončila život z nešťastné lásky k muži). Pro označení mužské homosexuality se užíval i termín uranismus.

V předmoderních dobách, zejména ve středověku a raném novověku, se pro označení homosexuálně se projevujících osob užívalo slovo sodomita, pro pohlavní styk mezi muži sodomie. Tento termín však často označoval i jiné zakázané pohlavní aktivity, například soulož se zvířetem nebo nedovolené formy heterosexuálního pohlavního styku.

Čeština zná několik vulgarismů označujících homosexuály, mj. teplouš, buzerant, bukvice.

Slovo buzerant se do češtiny dostalo přes němčinu ze severoitalského buzarada (sodomita), které vzniklo z pozdnělatinského bugeru (pův. bulgaru). Původně označovalo příslušníka hnutí bogomilů, které vzniklo v Bulharsku (na Západě z něj vycházeli albigenští). Přenesení významu vycházelo z dobových představ, které kacířství spojovaly s různými sexuálními nevázanostmi. Sloveso buzerovat, jehož význam je posunut opět do nesexuálního významu, je pravděpodobně novější.[8]

V němčině se užívá kromě slangového slova „der Gay“ často neutrální označení „der Schwule“, vzniklé z hanlivého „die Schwuchtel“. Regionálně užívané sloveso „schwuchteln“ znamenalo původně „poskakovat, tančit“. Spíše hanlivým slovem „die Tunte“ se označují zženštilí homosexuálové.[9]

V ostatních evropských jazycích (kromě němčiny) převažuje užívání neutrálního pojmu gay. [zdroj?]

Homosexualita a medicína

Podrobnější informace naleznete v článku Léčení homosexuality.

Od polovina XIX. do třetí čtvrtiny XX. století byla homosexualita vnímána jako nemoc se všemi z toho plynoucími důsledky. V současnosti se většina odborné veřejnosti kloní k názoru, že homosexualita je trvalá, nezměnitelná, nezpůsobená, nezaviněná a neléčitelná vlastnost, která neovlivňuje negativně život člověka ve společnosti, a že na vině případných psychických problémů, které se u homosexuálů vyskytly, není homosexualita per se, ale negativní postoj daný kulturními vzorci západní společnosti vůči nim.[10][11][12][13] [14] [15][16]

Pokusy o změnu sexuální orientace člověka probíhaly celosvětově od poslední čtvrtiny 19. století do vyřazení homosexuality ze seznamu nemocí a poruch na sklonku století 20. (viz výše). Organizace prosazující i v dnešní době tzv. reparativní terapii homosexuality čelí ostré kritice profesních organizací psychiatrů, psychologů i sexuologů.[17]

Biologie a psychologie homosexuality

Původ lidské homosexuality

Na původ (podstatu) homosexuality existuje několik rozdílných pohledů.

Před rozvojem moderní sexuologie byly v křesťanské kultuře sexuální aktivity mezi muži posuzovány jako dobrovolné rozhodnutí pro hříšné chování nebo jako následek předchozího zhýralého sexuálního života.

Ale i později se někteří psychoanalyticky orientovaní psychologové snažili homosexualitu vysvětlit vlivy rodičů, výchovy a jiných činitelů na člověka v raném období života, například v neúplných rodinách nedostatečnou identifikací s rodičem stejného pohlaví. Této teorii se však příčí jak skutečnost, že mezi lidmi vyrostlými v takto problematických podmínkách není více homosexuálně orientovaných[zdroj?], tak skutečnost, že mnoho homosexuálních mužů a žen vyrostlo v úplných a harmonických rodinách a že mnozí byli vychováni ve stejných podmínkách jako jejich heterosexuální sourozenci.

Na počátku 20. století se objevila hormonální teorie, podle níž je budoucí sexuální orientace jedince dána působením různě vysoké hladiny pohlavních hormonů na zárodek, podobně jako hormony určují pohlaví vznikajícího jedince. Teorie se dělí podle toho, kterým hormonům účinek připisují a zda za příčinu hormonálního stavu považují genetickou dispozici plodu, nebo některé vnější faktory, například hormonální a psychický stav matky. Německý endokrinolog Günter Dörner[18] ve výzkumech ze 70. let 20. století zjistil, že po podání samčích hormonů kryse v určitém období březosti se část narozených samiček chovala homosexuálně, po podání samičích hormonů ve stejném období se homosexuálně chovala část narozených samečků. Dörnerovi, který se domníval, že objevil příčiny vzniku lidské homosexuality, se namítalo, že nelze mechanicky přenášet zjištění o zvířatech na lidi a také to, že jeho výzkumy nevypovídají nic o prožívání sexuality a že nevylučují genetický vliv na hormonální pochody. Vliv hormonů také stojí v pozadí rozšířené teorie (hypotéza mateřské imunosenzitivity, autorem Ray Blanchard), podle níž s každým dalším dítětem mužského pohlaví vzrůstá pravděpodobnost porození homosexuálního potomka a statisticky nejpravděpodobnější je, že homosexuální bude nejmladší z bratrů.

S rozvojem genetiky po objevu DNA se vynořila i genetická teorie homosexuality. Této teorii nasvědčuje výzkum (1993) amerického molekulárního genetika Deana Hamera, který na chromozomu X homosexuálních mužů popsal část jím označenou jako q28, která podle něj s homosexualitou silně souvisí. Mutace genů této oblasti u žen vede k dřívějšímu rozvinutí menstruace a prodloužení reprodukční doby života. To by dávalo ženám s takovou mutací biologickou výhodu a vysvětlovalo, proč se homosexualita u lidí stále udržuje. Tato teorie však nevysvětluje vznik ženské homosexuality. Některým jiným vědcům se nepodařilo stejnou souvislost mezi zmíněnou částí chromozomu X a homosexualitou nalézt.

Statistickou souvislostí výskytu homosexuality s genetickou příbuzností se zabýval výzkum amerického psychologa Michaela Baileyho a psychiatra Richarda Pillarda, který publikovali v prosinci 1991 pod názvem „Genetická studie mužské sexuální orientace“. Studie se zabývala výskytem homosexuality u dvojčat a adoptivních sourozenců, kde alespoň jeden ze sourozenců byl homosexuál. Ve svém výzkumném vzorku zjistili, že pokud jedno z jednovaječných dvojčat bylo homosexuální, s pravděpodobností 52 % bylo druhé rovněž homosexuální (29 z 56 případů), u dvojvaječných dvojčat byla shoda ve 22 % (12 z 54 případů), u biologických sourozenců (ne dvojčat) 9 % (13 ze 142), u adoptivních bratrů 11 % (6 z 57) a že bratři matek homosexuálních mužů byli třikrát častěji homosexuální než bratři jejich otců. Autoři z této statistiky vyvodili závěr, že tyto rozdíly nasvědčují genetické příčině homosexuality.[19] K podobným číslům (48 %, 16 % a 6 %) došli v roce 1993 i při zkoumání ženského vzorku populace stejnou metodou.[20]

David Gelman založil kritiku Bailey-Pillardovy teorie na tom, že jednovaječná dvočata mají identickou genetickou výbavu, a proto je evidentní, že zde musí být jiný než genetický vliv.[21] Richard Cohen považoval za metodický nedostatek, že zkoumaný vzorek byl složen z dobrovolníků nalezených prostřednictvím inzerátu v homosexuálních časopisech a nikoliv v běžném tisku.[22]

Jednoznačně se původ (podstatu) homosexuality zatím nepodařilo určit. Za nejpravděpodobnější[zdroj?] se považuje nezávislá nebo zřetězená kombinace genetických příčin a hormonálních vlivů v období těhotenství či krátce po narození. Rozhodující část vědců[zdroj?] se nicméně shoduje, že homosexuální orientace je člověku dána ve velmi raném období jeho života a jako základní dispozice je pak stálá a nezměnitelná, třebaže sebepojetí a chování je pak ovlivňováno i psychosociálně.

Vedle biologických teorií homosexuality lze postavit též sociologické teorie, které se zabývají vznikem a vývojem homosexuální identity. Za vznik či původ homosexuality lze považovat kulturní proces, v jehož rámci homosexuální dispozice byly vyčleněny z mnoha škál a kombinací lidských vlastností a z integrity společnosti a ohraničeny tak, aby bylo možno rozdělit společnost na menšinu a většinu.

Fyziologické znaky korelující s homosexualitou

V roce 1921 se berlínský lékař Arthur Weil v rámci teorie, že psychické vlastnosti se odrážejí na vnějším vzhledu, pokusil najít tělesné charakteristiky homosexuálů. Objevil, že u homosexuálních mužů jsou boky v poměru k ramenům širší. Tyto závěry byly dalšími výzkumy potvrzeny, jinými naopak vyvráceny. V roce 1961 zkoumal stejnou otázku český sexuolog Kurt Freund na skupině homosexuálních a heterosexuálních mužů a nezjistil mezi nimi podstatné rozdíly s výjimkou většího penisu u homosexuálů. Tento závěr potvrdil ještě výzkum amerických sexuologů Anthony F. Bogaerta a S. Hershbergera v roce 1999 (ti skutečnost vysvětlili prenatálními hormonálními vlivy). Americký neuropsycholog James Lindesay v roce 1987 zjistil, že u homosexuálních mužů se častěji vyskytuje levorukost. Americký neurolog Simon LeVay prováděl průzkum, který neodhalil tělesné rozdíly mezi heterosexuály a homosexuály. Americký biolog Terrance Williams v roce 2000 zjistil, že homosexuální muži mají delší prostředník oproti ukazováčku než heterosexuální muži. Koncem 80. let 20. století se začalo i se zkoumáním mozku homosexuálů, výsledky těchto výzkumů (v USA např. Simon LeVay, Roger Gorski) jsou však napadány, protože k výzkumům sloužily mozky osob zemřelých na AIDS a tato choroba v pozdních stádiích zasahuje mozkovou tkáň.

Podobné fyziologické výzkumy u žen se dosud neprováděly.[zdroj?]

Rozšíření v lidské populaci

Určit zastoupení homosexuality v lidské společnosti je velmi složitý úkol, podle některých názorů vědecky nesmyslný. Problémem bývá již metodologické podložení výzkumu. Výzkumy obvykle mohou podchytit výskyt určitých druhů dílčích fyziologických reakcí, chování nebo sebepojetí, které bývají považovány za příznačné pro homosexualitu. Samotná podstata homosexuality běžné kvantitativní vědě dostupná není.

Je třeba nejprve pro potřeby šetření vymezit homosexualitu (přičemž zpravidla bývá omezena srovnatelnost s výzkumy vycházejícími z jiné definice), je třeba také vzít v potaz nejednoznačný vztah mezi orientací a chováním (přičemž výzkumy mohou zachycovat jen vybrané chování); protože se výzkumy provádějí dotazováním náhodného vzorku populace, roli hraje i ožehavost tématu pro dotázané a v neposlední řadě také jejich sebeuvědomění v oblasti sexuální orientace. Velkou roli také hraje, jak je homosexualita v dané společnosti přijímána. Ze všech těchto příčin plyne, že výsledky průzkumů jsou nejednoznačné, kolísají ve velkém rozmezí od 1 % do 10 % i dále. Vyšší čísla obvykle preferují skupiny a média blízké gay ideologii, nižší čísla skupiny s konzervativními názory. Nejčastěji bývají uváděna 4 %, ikonizovaný údaj z Kinseyových zpráv. Vzhledem ke kulturním rozdílům se obvykle přesnější výzkumy zaměřují na Evropu a Severní Ameriku.

Průzkumy sexuální aktivity a identity

První podrobnější výzkum provedl v USA mezi bělošskou populací Alfred Kinsey, výsledky zveřejnil ve dvou zprávách - Sexuální chování muže (z r. 1948) a Sexuální chování ženy (1953). Podle těchto zpráv dosáhlo po dosažení dospělosti 37 % mužů orgasmu s jiným mužem. Kinseyho výzkumy se okamžitě staly předmětem kritiky jak z ideologických, tak z vědeckých pozic.

V roce 2003 provedlo v USA Národní středisko pro výzkum mínění výzkum, podle nějž 4,9 % amerických mužů mělo po 18. roce věku mužského sexuálního partnera, méně než 1 % však mělo výhradně homosexuální styky.

Počítačový dotazník mezi dospívajícími muži ve věku 15–19 let v USA ukázal 5,5 % sexuální aktivity s partnerem téhož pohlaví. Podobné číslo (4,9 %) vykázal průzkum v Nizozemsku, pokud se však připouštěla volnější hlediska (např. kontakt rukama), číslo vzrostlo na 13,4 %.

V roce 1998 se uskutečnil výzkum v Kanadě (Christopher Bagley a Pierre Tremblay), v němž se za homosexuála v nějakém stupni označilo 15,3 % mužů, za výhradně homosexuální 5,9 %.

Národní průzkum zdraví a sociálního života v r. 1992 oznámil výskyt mužské homosexuality v populaci nad 18 let v USA v hodnotě 4,9 %.

V roce 1993 oznámil Institut Alana Guttmachera, že v jeho výzkumu udalo od 1,8 do 2,8 % mužů sexuální kontakt s jiným mužem za posledních 10 let.

Během parlamentních a prezidentských voleb v USA v roce 2004 byli voliči u východů z volebních místností mimo jiné dotazováni na sexuální orientaci. Homosexuální uvedla 4 % dotázaných, mužů i žen, z čehož lze usuzovat, že skutečné číslo je vzhledem k neochotě části tázaných tuto orientaci uvést vyšší.

Každopádně se většina výzkumů shoduje, že počet lidí, kteří měli vícenásobnou sexuální zkušenost s osobou téhož pohlaví, je menší než počet lidí s takovou zkušeností jednorázovou a že počet lidí, kteří měli opakovaně sexuální zkušenost s osobou téhož pohlaví, je větší než počet lidí, kteří se identifikují jako výhradně homosexuálně orientovaní.

Homosexualita u zvířat

Genitální aktivity mezi zvířaty stejného pohlaví jsou ojediněle doloženy již z konce 18. století. Výzkumy podrobnější a oproštěné od hodnotících soudů se uskutečňovaly až ke konci 20. století. Výsledky novějších výzkumů shrnul v knize Biological Exuberance (Biologická nevázanost, 1999) kanadský biolog Bruce Bagemihl. Podle něj byl sexuální styk mezi jedinci téhož pohlaví zjištěn u 471 živočišných druhů, nejvíce u savců (167) a ptáků (132), překvapivě hodně u bezobratlých (125).

Zpočátku panovalo přesvědčení, že homosexuální styky u zvířat jsou (podobně jako někdy u lidí) náhražkové v situaci, kdy nemají možnost se pářit s příslušníkem opačného pohlaví (nejprve totiž byly pozorovány u zvířat v zajetí – například v některých zoologických zahradách v Německu, Japonsku a USA, v některých oceanáriích). Další výzkum[zdroj?] ale ukázal, že tomu tak není – například v hejnech hus divokých se vytvářejí stejnopohlavní páry, i když je dostatek volných partnerů opačného pohlaví. U některých druhů se vytvářejí stabilní páry z jedinců téhož pohlaví - třeba u některých druhů racků se samice spáří se samcem, ale pak ho opustí a o mláďata se stará s jinou samicí. Někteří vědci (Janet Mannová a další) takové chování označují za evoluční výhodu, protože zmírňuje vnitrodruhovou agresi v době rozmnožování, při výchově mláďat nebo v jiných citlivých situacích.

Homosexualita v lidské společnosti

Homosexualita v dějinách

Poté, co znásilnil boha Hora, chlubil se egyptský bůh Sutech, že mu "učinil dílo člověka".
Poté, co znásilnil boha Hora, chlubil se egyptský bůh Sutech, že mu "učinil dílo člověka".

Starověk

V Babylonské říši byla homosexualita odsuzována. Chamurapiho zákoník stanovoval jako trest za homosexuální styk kastraci.[23]

V Egyptě byl vztah k homosexualitě lhostejný, trestné byl pouze znásilnění chlapce. V mytologii je znám příběh boha Seta (též Sutech), který znásilnil boha nebes Hora. Hanba to byla pro znásilněného, naopak násilník se svým činem chlubil, že konkurentovi "učinil dílo člověka".

V Řecku byla homosexualita široce akceptována a mnohdy dokonce státně podporována (Sparta). Mít mladého chlapce patřilo k dobrému tónu a bylo to považováno za znak mužnosti.

Ve Římě byla situace obdobná, císař Nero dokonce uzavřel s mužem sňatek, láska císaře Hadriána k řeckému mladíkovi jménem Antinoos byla dokonce proměněna ve státní kult. Situace se změnila poté, co se státním náboženstvím v Římě stalo křesťanství a homosexualita byla postavena mimo zákon.

V Číně byla mravně indiferentní až do pádu dynastie Chan. I poté však byla tolerována umělcům a aristokracii.

Přírodní národy

Vztah přírodních národů k homosexualitě zahrnuje celé spektrum možných postojů. Některé národy pěstovaly iniciační homosexualitu, jiné ji trestaly, další podporovaly. Prérijní Indiáni například pěstovali homosexualitu při "pláňovém tanci", který měl zajistit úspěšný lov bizonů. Indiáni znali a respektovali rovněž transsexualitu, kterou nazývali "Dvojím Duchem".[24]

Pozdní středověk a renesance

Eduard II. (1284-1327), homosexuál na anglickém trůnu.
Eduard II. (1284-1327), homosexuál na anglickém trůnu.

V období pozdního středověku a renesance byla homosexualita (sodomie, také zvrácená láska) v Evropě společensky odsuzována a trestná. To však nebránilo především aristokracii, aby se jí nevěnovala. Anglický král Eduard II. byl svou homosexualitou znám.

Dantova Božská komedie, resp. její část Peklo, je plná jmen Dantových současníků, sodomitů. Boccacciův Dekameron dokonce příběhem homosexuála známého jako "věneček" začíná.

Homosexualita se tolerovala i významným umělcům, jako byli Leonardo da Vinci, Michelangelo Buonarotti, nebo Caravaggio. Leonardo byl sice v roce 1476 na základě anonymního udání vyšetřován pro poměr se sedmnáctiletým modelem Jacopo Saltarellim, ale vyšetřování bylo ukončeno po dvou měsících bez dalších následků pro jeho život a kariéru, třebaže byl po celý život v hledáčku Ufficiali di notte e conservatori dell'onest? dei monasteri, jakési florentské mravnostní policie.[25] O Caravaggiově lásce k jeho modelu Ranucciovi Thomassonimu vypráví například oblíbený film Caravaggio.[26] Caravaggio svého milence (snad neúmyslně) zabil 25. května 1606. Největší láskou Michelangela Buonarottiho byl Thomasso dei Cavalieri, kterého potkal sedmapadesátiletý Michelangelo, když mu bylo 23 let. Michelangelo mu dedikoval mj. velké množství milostných básní.[27]

O skutečný rozruch se postaral papež Julius III. (1550-1555) vztahem se svým adoptivním "synovcem" Innocenzo Ciocchi Del Monte. Pozdější papež sebral tohoto negramotného hocha z ulic Parmy, když mu bylo třináct, nebo čtrnáct let. Jako sedmnáctiletého jej jmenoval do úřadu cardinalis nepos mezi nejmocnější muže tehdejšího světa. Dobové satiry nazývaly sedmnáctiletého kardinála Ganymédés a benátský vyslanec hlásil, že Innocenzo sdílí s papežem ložnici i lože. Protestanté využili do očí bijícího skandálu k rozsáhlému útoku na instituci papežství. [28]

Historie represe

Růžový trojúhelník, označení homosexuálů v nacistických koncentračních táborech.
Růžový trojúhelník, označení homosexuálů v nacistických koncentračních táborech.

Navzdory silné averzi středověkého a raně novověkého křesťanství vůči homosexualitě, nelze do 19. století o represích homosexuality vůbec mluvit. Ne z toho důvodu, že třída je definována svým sebeuvědoměním (Marx), ale především proto, že se nic takového nedělo. Občasná obvinění ze sodomie, jaké bylo vzneseno například proti řádu templářů, byla s nejvyšší pravděpodobností jen záminkou pro politický boj. Sodomie byla jaksi "přihazována" navrch k dalším tradičním obviněním: čarodějnictví, ateismu apod. Ve skutečnosti (viz předchozí odstavec) máme dostatek nepřímých důkazů o tom, že v sexuální oblasti života si šlechta druhého tisíciletí udržovala tytéž výsady jako ve všech ostatních.

Až konec 19. a především první polovina XX. století přináší skutečně systematické represe spojené především s pravicovými diktaturami Franca, Hitlera a Mussoliniho, i když spíše ojedinělé případy se odehrály i ve Velké Británii a USA ještě v padesátých letech 20. století (Thomas Mann, Alan Turing). Paralelně s tím, s poklesem vlivu křesťanství, rozvojem sexuologie jako zcela nové vědy a růstem životní úrovně Západu však sílí LGBT emancipační hnutí a připravuje hluboké systémové změny ve společnosti.[zdroj?]

Moderní homosexuální hnutí

  • 1791: Francie jako první země západního světa[zdroj?] dekriminalizovala homosexuální pohlavní styk.
  • 1897: Magnus Hirschfeld zakládá v Německu Scientific-Humanitarian Committee, první organizaci bojující za práva homosexuálů (pod manifestem se podepisují mj. Albert Einstein, Hermann Hesse, Thomas Mann, Rainer Maria Rilke, a Lev Tolstoj).
  • 1910: Anarchistka Emma Goldman veřejně vyslovuje podporu homosexuálům.
  • 1924: První americká organizace bojující za práva gayů a lesbiček - The Society for Human Rights.
  • 1932: Polsko dekriminalizuje pohlavní styk mezi osobami stejného pohlaví
  • 1961: pohlavní styk mezi osobami stejného pohlaví je dekriminalizován v Československu.
  • 1969: Stonewallské nepokoje v USA jsou někdy považovány za počátek moderního homosexuálního hnutí
  • 1973: vyškrtnutí homosexuality z amerického diagnostického a statistického manuálu DSM
  • 1992: homosexualita nebyla zařazena do nové verze mezinárodní klasifikace nemocí, MKN-10

Homosexualita a náboženství

Vztah náboženství k homosexualitě se různí a jednota nepanuje ani uvnitř velkých skupin náboženství, jako například v křesťanství, kde jednotlivé denominace zaujímají různé postoje, od příkře odmítavých Apoštolská církev, Jednota bratrská, Římsko-katolická církev, až po tolerantní, vstřícné, postoje Starokatolická církev, švédští luteráni, část metodistů.

Podrobnější informace naleznete v článku Homosexualita a náboženství.

Homosexualita v umění

Sexuální styk dvou mužů vyobrazený na chrámu v Indii
Sexuální styk dvou mužů vyobrazený na chrámu v Indii

Homosexuální vztahy byly inspirací pro vznik mnoha významných děl literárních, filosofických i hudebních. Antická literatura obsahuje nespočet příběhů o lásce mezi muži, ať už v písních, milostné poezii, nebo satiře. Nejznámější příběhy najdeme shrnuté v Ovidiových Proměnách, legendárdní groteskní román Satyricon je příběhem dvojice bývalých studentů zápasících o přízeň milce Gitona. Zhruba čtyřicet procent milostné literatury antiky je věnováno homosexuální lásce.

Sklonek 19. a 20. století přináší renesanci homoerotického umění ve všech oblastech. Mužskou lásku glorifikoval Walt Whitman ve svých Stéblech trávy, homosexualita je leitmotivem díla Thomase Manna, Allena Ginsberga a mnoha dalších spisovatelů. Ikonickými postavami gay pride hnutí se stali například italský režisér Pier Paolo Pasolini, výtvarník Andy Warhol, hudebníci Elton John, Freddie Mercury nebo George Michael. Světovou proslulost si vydobyl slovenský homosexuální fotograf Robert Vano.

Podrobnější informace naleznete v článku Homosexualita v umění.

Stereotypy, předsudky a protiargumenty

Neuroticita nebo nezralost

Někdy bývá za bytostný znak nebo dokonce příčinu homosexuality považována neuroticita, psychosexuální nezralost nebo obdobné osobnostní charakteristiky.

Výchova dětí

Lesby, gayové i bisexuálové, podobně jako heterosexuálové, mohou být dobrými i špatnými rodiči. Předmětem odborných studií jsou statisticky podchytitelné rozdíly ve výsledku výchovy dětí.

Podle některých názorů jsou negativními stránkami výchovy dětí v homosexuálním páru absence mužské nebo ženské role v rodině, znejistění narušením tradičního pojetí rodiny a z toho vyplývající traumatizující postavení dítěte v nepříznivě naladěné společnosti. Názory o narušení vzorů mužské a ženské role se vyskytují zejména u některých psychoanalyticky nebo systemicky orientovaných psychologů. V Česku je popularizují například L. Trapková a V. Chvála[29], jimž oponuje pomocí odkazů na odborné studie například sexuolog Ivo Procházka[30].

Přibližně od poloviny 80. let 20. století existují studie, které při porovnání skupin dětí vychovávaných homosexuálními a heterosexuálními rodiči nezjistily žádné specifické vývojové rozdíly v jejich inteligenci, psychologickém a sociálním myšlení a popularitě u kamarádů. Americká psychologická asociace ve svém osvětovém textu uvádí, že sexuální orientace rodičů neovlivňuje orientaci jimi vychovávaných dětí[31] (míněno zřejmě výchovné ovlivnění). Negativní vliv výchovy ženským stejnopohlavním párem nezjistily ve své studii[32] ani Wainrightová a Pattersonová.

Vztah homosexuality k pedofilii a ke zneužívání dětí

Podle některých názorů gayové mají oproti heterosexuálům větší tendenci k sexuálnímu zneužívání dětí nebo že je mezi nimi více pedofilů než mezi heterosexuály.

Jednou z příčin názoru je, že muži orientovaní na chlapce nezřídka ze společenských důvodů přijímají navenek nebo i vnitřně identitu (androfilního) homosexuála nebo za ně bývají považováni. Rovněž některé ideologické koncepce zařazují pedofilní orientace pod homosexuální nebo heterosexuální orientaci jako jejich varianty. Vzhledem k tomu, že nejsou relevantní empirické ani teoretické důvody k domněnce, že by pedofilních mužů zaměřených na chlapce (boyloverů) mělo být výrazně méně než zaměřených na dívky (girlloverů), mohlo by osob zaměřených na chlapce být téměř tolik, jako androfilních mužů (několik procent z populace), zatímco mužů zaměřených na dívky řádově méně než mužů zaměřených na dospělé ženy. Úvahy jsou však komplikovány tím, že erotická reaktivita vůči dětem a zejména dospívajícím je vlastní desítkám procent mužů i žen, kterým pedofilní identita nebývá přisuzována. O vztahu homosexuality k pedofilii ani o pedofilii samé jako založení (orientaci) neexistují významnější hodnotné výzkumy (studie se většinou zaměřují jen na pohlavní zneužívání dětí).

Americká psychologická asociace ve svém osvětovém článku uvádí, že neexistuje žádný důkaz, který by naznačoval, že homosexuálové jsou k zneužívání dětí náchylnější než heterosexuálové.[33][34]

Obecné povědomí o zvýšené náchylnosti homosexuálů k dětem či mladistvým bylo však posíleno například sérií sexuálních skandálů katolických duchovních v USA, jejichž činy se v převážné většině medializovaných případů týkaly dospívajících chlapců. PhDr. Jeroným Klimeš k tomu uvedl, že podle blíže nespecifikovaných analýz sexuálních skandálů kněží (pravděpodobně analýz provedených Vatikánem)[zdroj?] mělo 90 % případů homosexuální pozadí, což podle metodických východisek Vatikánu[zdroj?] znamenalo, že se delikty týkaly chlapců, nikoliv že šlo o kněze zaměřené na muže nebo kněze s homosexuální či pedofilní identitou.[35][36]

Homofobie

Podrobnější informace naleznete v článku Homofobie.

Homofobie je pojem, kterým se označuje strach z osob s homosexuální orientaci, odpor nebo apriorní nedůvěra k nim, nebo jejich diskriminace.[37][38] Může mít pejorativní charakter.

Vymezení a používání slova je kontroverzní, protože osoby vyjadřující se nepříznivě k homosexualitě nebo homosexuálně orientovaným osobám obvykle nepovažují své postoje za iracionální a nepovažují svá východiska za předsudky, zastánci práv homosexuálně orientovaných osob naopak mnohdy považují jakékoliv odmítavé názory automaticky za iracionální.

Právní podmínky

Přehledná tabulka po jednotlivých státech spolu s mapou světa a Evropy je v článku Zákony týkající se homosexuality.

Homosexualita

Homosexualita jako založení či zaměření v zemích s moderním právem pravděpodobně nikdy nebyla trestná, některé právní systémy však umožňovaly nebo umožňují znatelnou diskriminaci homosexuálně orientovaných lidí. Omezováno bývá například právo na zaměstnání nebo činnosti v oblasti výchovy a školství, armády a bezpečnostních složek, zdravotnictví atd. V Číně údajně homosexuálně orientované osoby nemají právo uzavřít sňatek s osobou opačného pohlaví. Rovněž římskokatolické církevní právo umožňuje anulaci (zneplatnění) sňatku muže se ženou pro relativní impotenci.

V některých státech se do některých částí právního řádu postupně prosazuje ochrana před diskriminací, násilím nebo jinými formami útisku pro sexuální orientaci, a to zpravidla současně s ochranou jiných menšin a ohrožených skupin.

Sexuální styk osob stejného pohlaví

V některých státech a společnostech je sexuální styk mezi osobami stejného pohlaví trestný, často pod sankcí nejvyšších trestů, například až trest smrti v některých muslimských státech jako Íránu nebo Nigérii.

V mnoha (většině evropských, asijských a amerických) státech na světě se nekladou překážky pro dobrovolný sex mezi nepříbuznými osobami téhož pohlaví, pokud již dosáhli věku ze zákona daného státu dostatečného pro provádění sexuálního styku obecně. Ve Francii byla sodomie vypuštěna z trestního zákoníku v roce 1791, v ostatních zemích započala hlavní vlna odtrestňování po roce 1960.

Svazek nebo soužití osob stejného pohlaví

V zemích západní (euroamerické) právní kultury svazky a soužití osob stejného pohlaví spadají pod obecná základní práva a svobody a nejsou státní mocí ani omezována nebo regulována, ani podporována.

Zákony některých zemí uznávají pro páry osob téhož pohlaví obdobnou nebo stejnou právní ochranu, podporu i omezení jako pro manželství.

Společenské, tedy neoficiální postoje se však mnohdy liší od postoje deklarovaného nebo uplatňovaného státní mocí.

Výchova dětí

Český Zákon o rodině umožňuje osvojení dítěte nebo pěstounskou péči o ně jak manželským párům, tak jednotlivcům za podmínky, že poskytují vhodné výchovné prostředí. Vhodnost prostředí je posuzována individuálně správním řízením a znaleckými posudky, v nichž se mohou projevit společenské názory i lidské kvality osob, které rozhodují.

Zákon o registrovaném partnerství osob stejného pohlaví, přijatý v ČR roku 2006, toto právo výrazně omezil tím, že osvojení dítěte registrovaným partnerem zcela vyloučil bez ohledu na další okolnosti, podobně jako jsou vyloučeny osoby úředně zbavené svéprávnosti. Někteří odpůrci i příznivci zákona předpokládají, že přijetí zákona do budoucna usnadní postavení registrovaného partnerství osob stejného pohlaví na roveň manželství, včetně možnosti společné adopce dětí.[39][40][41][42]

Reference

  1. ? v rámci pojmu polymorfní perverzita Freud předpokládal, že každý člověk se rodí se všemi sklony a ty se teprve kulturním vlivem tříbí
  2. ? Alfréd Kinsey ve svých zprávách používal tzv. Kinseyovu škálu sexuální orientace, na níž jen malý podíl osob byl zařaditelný do krajních bodů
  3. ? např. Lois J. McDermott, Sexual Orientation, 1996, University of Washington, Department of Psychology
  4. ? Hans Blüher: Die Rolle der Erotik in der männlichen Gesselschaft, 1919–1920
  5. ? Feray, Jean-Claude; Herzer, Manfred: Homosexual Studies and Politics in the 19th Century: Karl Maria Kertbeny, Journal of Homosexuality, roč. 19, č. 1, 1990
  6. ? Biography: Karl Maria Kertbeny, GayHistory.com (web navštíven 7. 9. 2007)
  7. ? Sigmund Freud: Tři pojednání k teorii sexuality., 1905, česky in: Sebrané spisy Sigmunda Freuda, Spisy z let 1904–1905, Psychoanalytické nakladatelství J. Kocourek, Praha, 2000, str. 33–40
  8. ? Jiří Rejzek: Český etymologický slovník, LEDA, Voznice, 2001, ISBN 80-85927-85-3, heslo buzerant
  9. ? Wikipedia DE: původ slova „schwul“
  10. ? Stanovisko polské sexuologické společnosti
  11. ? Společnost pro plánování rodiny, prof. Petr Weiss
  12. ? Czech Kid: informativní stránky pro pedagogy s podporou EU
  13. ? Metodologická kritika tzv. léčby homosexuálů
  14. ? Metodická kritika tzv. léčby homosexuálů
  15. ? Petr Kaňka: Abeceda homosexuality, leden 2000
  16. ? MUDr. Radim Uzel, CSc. - Tmářství kolem homosexuality
  17. ? Americká asociace psychiatrů odmítá tzv. reparativní léčbu homosexuality
  18. ? Günter Dörner: 197x, citační údaje chybí
  19. ? Bailey JM, Pillard RC (1991). „A genetic study of male sexual orientation“. Archiv General Psychiatry 48 (12): 1089–96. PMID 1845227.
  20. ? Bailey JM, Benishay DS (1993). „Familial aggregation of female sexual orientation“. Americký časopis Psychiatry 150 (2): 272–7. PMID 8422079.
  21. ? David Gelman, „Born or Bred?“ Newsweek (24. února 1992), str. 46.
  22. ? Richard Cohen - „Coming Out Straight: Understanding and Healing Homosexuality“ (Oakhill Press, 2000), kapitola 2, dostupné online - http://www.gaytostraight.org/cos-chapter2.htm
  23. ? Diplomová práce: Problematika homosexuality ve výuce na českých školách
  24. ? Diplomová práce: Problematika homosexuality ve výuce na českých školách
  25. ? Bailey JM, Pillard RC (1991). „A genetic study of male sexual orientation“. Archiv General Psychiatry 48 (12): 1089–96. PMID 1845227.
  26. ? Caravaggio: film o malířově životní lásce.
  27. ? "Michelangelo", The New Encyclopaedia Britannica, Macropaedia, Volume 24, page 58, 1991.
  28. ? Profesor Louis Crompton: Julius III.
  29. ? Ludmila Trapková, Vladislav Chvála: Rozd

    Nový příspěvek


    Ochrana proti spamu. Kolik je 2x4?



Na-mobil.cz

Spřátelené weby

Přidat stránku k oblíbeným

Nejnovější v diskusi

Diskusní fórum »

TIP: Chcete zkrátit dlouho chvíli sobě nebo blízkému?
Klikněte na Puzzle-prodej.cz a vyberte si z 5000 motivů skladem!
TIP: Hračky a hry za dobré ceny?
Klikněte na Hračky obchod.cz a vyberte si z tisícovky hraček skladem!