Hlubinná psychologie

Kategorie: Psychologie (celkem: 70 referátů a seminárek)

Informace o referátu:

  • Přidal/a: anonymous
  • Datum přidání: 27. července 2006
  • Zobrazeno: 16936×

Příbuzná témata



Hlubinná psychologie

HLUBINNÁ PSYCHOLOGIE

Sigmund Freud
Psychoanalýza

Sigmund Freund založil vědeckou disciplýnu psychoanalýzy kolem roku 1895. Psychoanalytická teirie se pokouší popisovat způsob fungování a vývojová stádia lidské psychiky. Fundamentální význam mají dvě hypotézy:
a) princip psychické determinovanosti - každé psychické dění je možno vysvětlit předchozími událostmi;
b) význam nevědomých psychických proesů
Pro vědomé jednání osoby zdůrazňuje zvláště význam snů, fantazie a halucinací. Freud srovnává vědomý obsah s viditelnou částí ledovce, zatímco nevědomá oblast představuje daleko větší masu pod vodní hladinou.

Struktura osobnosti
Ve své knize "Výklad snů" hovoří Freud o psychickém aparátu, který srovnává s aparátem optickým. Psychický aparát se skládá z různých psychických komponent. které jsou uspořádány podle určité pčedem dané struktury. Freud zdůrazňuje hypotetický charakter této konstrukce.
Freudův první výklad teorie osobnosti byl uveden v 7. kapitole "Výklad snů" (1900), kde předpokládá první topický model psychického aparátu. Jako topika je označována teorie, která rozděluje psychický aparát do různých systémů současně se specifickými druhy funkcí. V prvním topickém modelu se rozlišují tři systémy: nevědomí, předvědomí a vědomí. Mezi každým z těchto systémů je jako hranice cenzura, kterou je kontrolován přechod knásůedujícímu systému.

Nevědomí
Nevědomí se označuje jako "obecná záklasna psychického života", z ní se vyvinuly ostatní systémy. Obsah nevdomí se skládá z pudových přání, která lze označit za záklaní jednotky nevědomí. Tato pudová přání jsou nositeli energetického potenciálu, který od jistého stupně intenzity usiluje o vybití, aby zrušil nelibost vyvolávající stav napětí. estliže semůže pudová energie přímo a bez překážek uvolnit, je potřeba bezprostředně uspokojena. Tento proces nazývá Freud primárním procesem. Přímé vybití uvádí organizmus do konstantního energetického stavu.

Předvědomí
Systém předvědomého je určován v psychickém aparátu vzájemným působenm mezi pudovými přáními na straně jedné a podněty vnějšího světa na straně druhé. V předvědomí dochází k přezkoušení přání pocháejících z nevědomí, které teprve pak mohou proniknout do systému vědomého. Systém, předvědomého je místo sekundárního procesu: přímé vybití pudové energie je posunuto, aby se nalezl ve vnějším světě adakvátní objekt uspokojování potřeb.

Vědomí
systém vědomého vidí Freud na povrchu psychického aparátu, který je primárně vázán na vnímání vnějšího světa. Je především napojen na vjemy, které získávají naše smyslové orgány z vnějšího světa.

Vědomí současně přijímá informace zevnitř (pocity libosti nelibosti, jakož i revokované vzpomínky). V systému vědomého je psychockým obsahům propůjčována kvalita vědomí.
Od roku 1920 vyvinul Freud nový topický model, který je rozdělen do tří oblastí: na ono (id), já (ego), nadjá (superego). Jednotlivé instance jsou pojímány relativně autonomně. Stojí vůči sobě v určitém dynamickém vztahu.

Ono
V druhém topickém modelu odpovíá ono přibližně systému nevědomého. Ono tvoří rovněž původní systém psychického aparátu. Jeho obsahy zahrnují vrozené a zděděné psychické vlastnosti. "Ono" slouží jako rezervoár pudové energie, z něhož jsou zásobovány ostatní instance. Instance ono je podle Freuda nastrukturováno, má chaotický charakter a pracuje iracionálě. Je místem primárních motivů a pudů, jejichž obsah je převážně sexuální a agresivní povahy. Pudové impulzy se derou ven a chtějí být ihned a zcela uspokojeny, důsledky bezpodmínečného uspokojení nejsou brány na zřetel. Nehraje proto žádnou roli, je-li pudový cíl realizovaný nebo morálně acelptovaný. Ono zná jen úsilí umožnit pudovým potřebám uspokojení za zachování principu slasti. Ten je považován za důležitý regulační princip psychiockého dění;jeho cílem je vytváření libosti a zameení nelibosti.


Instance jepovažována za sprostředkovatele mezi ono a nadjá. V konfrontaci sreálným vnějším světem musí být potřeby pudů organizovány, aby mohly být vůbec artikulovány. Strukturování se stává nutným, aktuální pudová přání musí být přizpůsobena reálným podmínkám vnějšího světa. Psychické aktivity jsou nyní usměrňovány podle principu reality.

Nadjá
Od já oddělená instance nadjá je nositelem funkce a soudce a vzoru, který posuzuje a hodnotí aktivity já. Hlavní úkol nadjá spočívá v sebekritice, která se orientuje na ideálních představách, jež reprezentujíhodnotové a morální představy společnosti a větčinou jsou zprostředkovány rodiči. Nadjá přebírá charakter přísné, trestající osoby. Jestliže nedovedou odpovídat požadavkům nadjá, vystupuje vědomí viny, které se artikuluje v sebeobviňování.

Teorie pudů
Pudy jsou jediným zdrojem lidského chování; zásobí psyché energií a umožňují organismu směřovat k cíli. Existují vnitřní zdroje, které vyvolávyjí nestálé stupňování podnětů, až dosáhnou určitého stupně intenzity, který nutí k odvodu vzrušení. Freud diferencuje; rozlišuje mezi zdrojem, nutkáním, objektem a cílem pudu. Jako zdroj pudu je definován somatický, nikoliv psychický moment, "jehož dráždění je reprezentováno v duševním životě pudem."
Jako pudové chování chápeme jeho motorický moment, souhrn síly nebo míru pracovního zatížení, které reprezentuje.
Nutkání provází každý pud a vysvětluje akci, která slouží uspokojení. Cílem pudu je aktvita, která vede k zrušení vnitřního napětí a požaduje realizaci např. opatření potavy připocituhladu. Pojem objektu pudu je podle Freuda definován jako:
Objektpudu jeonen objekt, na němž nebo skrze něhož může pud dosáhnout svého cíle
Použití energie, která slouží k uspokojení pudu, se označuje jako volba objektu nebo obsazení objektu. Tato volba objektu je určována specifickými příhodami z dětství každé jednotlivé osoby.
Pudy se dělí do dvou velkých skupin: pudy života apudy smrti. Životní pudy zahrnují pud sebezáchovy a sexuální pudy. Jako libido se označuje energie, která zajišťuje aktivitu životních pudů. Tento sexuální pud je složen z různých komponent; jednotlivé potřeby a přání mají svůj původ v diverzních tělesných oblastech kůže a svalových pouzder. které se označují jako erotogenní zóny.
Pudy smrti jsou skupinou pudů. kterí usilují o to, převést osobnst do anorganického stavu. Pud smrti seobrací především do nitra s cílem sebezničení. Nyní je konfrontován s lebidem,

Dětská vývojová fáze
Dítě prožívá během prvních pěti let života rozhodující stádia, která mají zásadní význam pro další rozvoj. Kařdá vývojová fáze koresponduje s určitou zónou. Souhrn těchto tří stádií se označuje jako pregenitální vývoj.

Orální fáze
Orální fáze zabírá první rok života. jejím středem je oblast úst, kde dochází k dotekovému dráždění dutiny ústní a rtů. Orální oblast se projevuje jako erogenní zóna; je to patrné na smyslovém uspokojení při sání z matčina prsu a cucání prstů.

Anální fáze
Mezi druhým a čtvrtým života dostává se do centra libidózního vývoje anální oblast. S návykem čistoty, který vzniká tlakem rodičů, dochází k e konfrontaci s vnějším světem. Dítě je nuceno reagovat na vnější tlak. Pocity rozkoše, které vznikají při vyměšování výkalů, musí být usměrňovány podlepožadavků vnější instance; pudové impulzy se regulují potlačováním stolice. Vztah ke světu se orientuje na funkci vyměšování - zadržování stolice. Současný výskyt obou podnětů charakterizuje ambivalenci typickou pro tento vývojový stupeň, která se později projevuje v problematice dávání a nedávání, popř. brání. Dávání a brání mají v pozdějším pohlavním aktu ústřední roli. Podle stylu matčiny výchovy k hygieně se formují charakterové vlastnosti dítěte. Podstatné rysy jako smysl pro vlastenectví, spořivost, pořádkumilovnost jsou uváděny do souvislostí s anální erotikou.

Falická fáze
Ve falické fázi (falus = symbol pro mužský orgán), která probíhá mezi čtvrtým a pátým rokem života, vystupují do popředí sexuální pocity v souvislosti s genitáliemi jako primární erogenní zónou. V této době se poprvé stává dítěti problémem anatomická diference mezi pohlavímy. Nedojde-lik řešení tohoto problému, může to vést k odmítání dané pohlavní role.
V tomto stádiu vystupuje poprvé oidipovský komplex. Oidipovský komplex představuje kombinaci erotických přání a pocitů nenávisti, které představuje vůči rodičům; a to vůči rodiči stejného pohlaví pocity nenávisti a rivality, vůči rodiči opačného pohlaví lásku a něžnost. Freud rozlišuje mužský a ženský oidipovský komplex. Středem obou pohlaví je falus. Syn vidí v otci rivala v boji o matku, a cítí se jím ohrožen. Pocit ohrožení se zaměřuje především na genitálie; vzniká obava z kastrace jako realizace otcovské hrozby; tento pocit Freud označuje jakokastrační komplex.. Strach z kastrace potlačje sexuální touha po matce; současně je potlačován nepřáptelský postoj vůči otci. Dochází k identifikaci s otcem, rysy otcovy postavy, tlumící pd, jsou přijímány do já dítěte - tam se vytváří základna pro nadjá. Erotická žádost vůči matce se mění v něžnou náklonnost. Zřeknutí se incestního vztahu kmatce a idenntifikace s otcem oznamuje ukončení oidipovského kompleu. Vývoj ženského Oidipa:děče se cítí být znevýhodněno ve srovnání s chlapcem; touží mít penis (závost penisu). Závist penisu představuje požadavek, který je přikazován závisti. Projeví-li děvče přání, chtěla bych být raději chlapcem, pak víme, jakýnedostatek má toto přání odstranit. Závist penisu jepovažován za opak kastračního strachu chlapce. S výskytem závisti penisu docházíke vzdalování se matky, která je činěna zodpovědnou za neexistenci penisu a sama se jeví jako kastroaná. Současně následuje přenesení lásky na otce jako majitele ceněného orgánu. Přání, s nímž se děvče obrací k otci, je asi původně přánípenisu, který ji matka odepřela a který očekává odotce. Tento proces Freud souhrně nazývá kastrační komplex, který u dívek oznam,ijepočátek oidipovského komplexu. Chlapci i dívky naleznou východisko z této problematiky falické fáze ím, že se nakonec identifikují s rodiči stejného pohlaví. Tak naleznou současně odpovídající pohlavní roli v kultuře, v níž žijí. Děti, ketré žijí pouze s jedním rodičem, a to opačného pohlaví (např. chlapec se svoumatkou), mají často velképotíže, najít sveou specifickou pohlavní roli.

Perioda latence
Perioda latence nastává v pátém nebo šestém roce života. Je charakterizována zánikem infantilní sexuality a ukončením oidipovského konfliktu. V této době dochází k silnému ovlivňování vnějšími sociálními a kulturními institucemi, které přinášejí potlačení infantilní sexuality. Vystupují morální a estetické aktivity, objevují se pocity studu a ošklivosti a posiluje se nadjá.

Genitálůní fáze
V genitální fázi se organizují různé pudové impulzy pod nadvládou genitálních orgánů. Tato organizace, která se formuje v pubertě, je ve službách rozmnožování a je tedy poslední fází, kterou sexuální organizace prochází.

Chybné úkony
Chybnými úkony rozumíme nezáměrná přeřeknutí, nechtěnné chybné chování, které sevšsk neobjevuje náhodně, nýbrž může být odvozeno z potlačených impulzů. Jsou to jednání, u nichž nedosahujeme žádný cíl, který je nahrazen cílem jiným.
Pdle Freuda je chybný úkom určen takto: musí se "pohybovat uvnitř rozpětí normálního"; význam chybného úkonu je realtivně nedůležité povahy. Má charakter přčchodné poruchy a zdá se, že vzniká náhodně. Nejdůležitější formy chybných úkonů jsou přeřeknutí, přepsání, chybné čtení, vynechání, zapomenutí.

Příčina překlepnutí nebo přepsání spočívá často v tom, že se nedaří nevědomé přání nebo myšlenka zcela potlačit. U mluvení nebo psaní bývá pak často vyjádřeno to, co jsme sice chtěli nevěomě říct nebo napsat, ale co se snažíme skrýt. Smysl vyjádřeného může být zřejmý nebo zakódovaný. V tom případě semůže odhalit teprve pomocí asociací.
Chybné úkony se mohou projevit i v jednání např.
vmalých nehodách, tak, jak se to stalo jednomu mladému muži o svaebním ránu cestou k nevěstě, když zastavil před semaforem na zelenou. Teprve když se světlo změniov červené, poznal svou chybu. Asociace řidiče při psychoanalýze vedly k odhalení nevědomých zábran (částěčně sexuální povahy) před sňatkem.

Také přehmátnutí je chybný úkon, např. když někdo dá žebrákovi místo měděné nebo stříbrné mince zlaťák. Rozluštění takových přehmatů je snadné; jde o přinášení obětí, jak uniknout osudu, odvrátit neštěstí apod.

Jednání, u nichž se již nepovažuje omluva za neobratnost, jsou náhodná jednnání. Jsou nenápadná a jejich efekty bezvýznamné. Freud je označuje za symptomová jednání.
Starší kolega nerad prohrával v kartách, zaplatil jednoho večera sice bez reptání, ale velmi zdrženlivé náladě větší prohranou částku. PO jedhoodchocu se zjistili, že téměř všechno, co s sebou nosil, nechal ležet na svém místě: brýlůe, pouzdro na cigarety, kapesník. Což "v překladu" znamená: Vy zloději, vy jst mě pěkně obrali.

Chybné čtení: Spočívá v nahrazení jednoho slova jiným, což je určováno osobní situací při očekávání. Tak píše Freud.:
Jednoho dne sáhnu popopelníku nebo večerníku a najdu natištěno velkmi písmeny Mír v Gorici. Ale ne je to Nepřátelé před Goricí. Kdo má dva syny jako vojáky právě na tomto bojišti, snadno chybně čte.

Zapomínání: Při zapomínání se bráníme vzpomínce na trapné myšlenky; představy, které mohly vzbudit pocity nelibosti, zapomínáme.
Vidíme, že mnoh ověcí zapomínáme kvůli ním samým; kde je možné, přesune tendence obrany svůj cíl a přináší alespoň něco jiného méně významného pro zapomenutí, co se dostalo do asociativního spojení se závadným.

Ztrácení a založení: Tyto procesy se interpretují tak, že se chceme něčeho zbavit: např předměty, které pocházejí od osoby, k níž již necítíme žádný vztah.

Zkoumání snů

Teorie snů
Analýza a interpretace snů mají v psychoanalýze důležitý význam. Sny otevírají přimý přístup k nevědomým procesům, které jsou obrannými mechanismy instance já často potlačovány. Freud vidí v každém snu pokus o splnění přání, které v oblasti já zůstává většinou skryto. Vědomý, vzpomínce přístupný sen, který se reprezentuje ve formě nelogických situací, nazývá freud manifestním snem.Původní, vlastní výpověď obsahující tvorbu snů, která stojí v pozadí, se označuje jako latentní snový obsah. Latentní snový obsah se skládá z tělesných pocitů, dětských vzpomínek a denních zbytků (prvky z bdělých stavů přecházejícího dne). Psychická činnost, která proměňuje latentní snový obsah do manifestního snu, so označuje jako snová práce a podstata snu. Snová práce má vztah k obranné funkci instance já. Potlačovací odpor já působí během spánku v oslabené podobě a dále.
Hlavní práce spočívá v přetváření snového materiálu do maniofestního snu; pomáhá si přitom různými mechanismy:

1. Zhušťováním: Jeden prvek nebo téma zůstává v různých asociacích řetezích zachováno v místě, kde se tyto řetězce křižují. Zhušťování umožňuje manifestnímu snu objevovat se jako zkrácený překlad latentního snového obsahu, čímž se pokouší uniknout cenzuře.

2. Přesunutí: Význam důležité představy se převee na nedůležitou představu. Ve snu se důležité události překrývají s nedůležitými, sen se zdá být cizorodý.

3. Zobrazitelnosti snů: Výrazový systém snů podléhá určitým zákonům. Snové myšlenky potřebují překlad do převážné vizuální obrazů. Mnohé si ponechávají svůj tvar a jeví se v manifestním snu rovněž jako myšlenky.

4. Používání symbolů: Aby se mohly zobrazit myšlenky, objeví se ve snech symboly. Symboly se považují za nepřímý druh zobrazení.

5. Sexuální zpracování snů: V tomto mechanismu docháází ke zpracování zkomoleného snového obsahu, aby mohl vzniknout uspořádaný celek.
Sny se objevjí u všech lidí, ale ne všichni si na ně vzpomínají. Zapamatovatelnost snů závisí na mnoha komponentech. Zvláštní roli přitom hraje časový rozdíl mezi fází REM a probuzením. Právě tak jako způsob probuzení (rychlý, pomalý, při ukončení spánku) a specifičnost na ně navazujícího stavu vědomí (jasné vědomí, polospánek) Důležitou komponentou je především obsah snu. Osoby, u nichž se objevují v emocionální oblasti poruchy, mají sklon k tomu, že je neberou na vědomí, potlačuje je.


Carl Gustav Jung
Analytická psychologie

C. G. Jung rozděluje celou osobnost do různých systémů, které jsou vůči sobě v určitém vztahu.
Já: Zahrnuje oblast vědomého (vnímání, myšlenky, vzpomínky). Nezavrhuje však lidské bytosti; pro osobu představuje ústředí bod.
Osobně nevědomé: Je to sousední oblast já a skládá se z vědomé získaných zážitků, které byly potlačeny, zapomenuty nebo zapuzeny. Uvnitř osobně nevědomého zaujímají důležité postavení komplexy. Jako komplexy označuje Jung skupinu asociací, pocitů nebo myšlenek, které se zformují kolem určité emocionální oblasti. Tak např. otcovský komplex, který se odvozuje z zůzných zkušeností dítěte s otcem, určuije různé myšlenky s jednáním dítěte, které s ním nejsou bezpodmínečně v přímé souvislosti. Většinou pak dochází k nevědomé orientaci na tyto představy.
Rozsáhlou experimentální základnu pro hypotézu komplexu se pokoušel Jung vytvořit pomocí "diagnostických asociačních studií". Vychází přímo z předpokladu, že reakce na podnětové slovo není ničím náhodným, nýbrž je determinováno obsahem představ, které máme k dispozici při reagování. Komplex je onen obsah představ, který je schopen ovlivňovat reakce na podnětové slovo.

V testu slovních asociací je nabízena série slov bez jakékoliv souvislosti. Na každé slovo je třeba reagovat jiným slovem, které pokusnou osobu právě napadne. Měří se doba reakce na každé slovo. U pokusné osoby zaznamenává odpověď, ale i nápadné chování. Pro vyhodnocení má význam délka reakční doby i charakter odpovědi. Jestliže se zvyšuje reakční doba a odchyluj-li se odpověď od běžných asociací (např. muž - žena), pak poukazuje na existenci komplexu.

Komplexní nevědomí: To reprezentuje archaické zbytky biologického a prehistorického vývoje člověka. Je to ta část psyché, která obsahuje a dále předává společné psychické dědictví lidstva. Kolektivní nevědomí určuje od narození chování každé osoby. Obsahuje v sobě možnost zažívat specifickým způsobem zkušenosti celého lidského vývojového procesu. Kognitivní nevědomí má moudrost zkušenosti nespočetných tisíciletí, která je uložena v jeho archetypických strukturách. Tyto struktury kolektivního nevědomí, archetypy, hrají v Jungově koncepci významnou roli.
Archetyp je vrození tendence vytvářet univerzální motologické obrazy. Jsou psychickými, energetickými centry, které mohou vyvolávat silné emoce. Archetypy jsou produktem veškerých zkušenocstí lidstva. Příkladem je hrdinský mýtus, který jako archetyp existuje ve všech kulturách a ve všech dobách. Ve středu stojí mohutná postava, která zvítězí nad ohrožující silou. Mýty se mohou v detailech od sebe odlišovat, ale základní struktura je zachována. Kolektivní nevědomí zahrnuje ještě jiné důležité archetypy: zrození, smrt, sílu, kouzlo, Boha, dítě, matku apd. Archetypy kolektivního nevědomí pronikají do vědomí; tam vystupují v podobě snů, fantazií a symbolů. Symbol je výrazem nebo znakem, který v denním životě může být důvěrný, avšak odkazuje na sebe do jiné oblasti. Symbol je považován většinou za naznačující narážku pro nezobrazitelnou představu. Symboly, které často vystupují ve snech, mohou se vyložit jenom tak, "jak je to přiměřené životní situaci dotyčného člověka". V protikladu k Freudovi tvrdí C. G. Jung, že obecný platný výáklad snových symbolů není přístupný. Některé archetypy se osamostatnily a mají zvláštní význam:
Anima a animus jsou archetypické obrazy opačného pohlaví, které existuje již před konkrétními zkušenostmi člověka s jiným pohlavím.
Anima ztělesňuje představy muže o ženě, které nosí sám v sobě; Jung k tomu přiřazuje nálady, pocity, tušení, vnímavost pro iracionální.
Každý muž má v sobě ženu. Tento ženský prvek se označuje anima. Amima vystupuje často jako personifikace mužské erotické žárlivosti; představuje obraz, který se může promítnout na reálnou ženu.
Animus představuje archetyp muže v ženě.
Persona představuje masku, kterou pužívá osoba, aby splňovala požadavky přicházející z vnějšku (např. společnosti). Mnohdy dochází k identifikaci já s personou; celková osobnmost působí pak již jako nositel role.
Stín je vytvářen souhrnem vlastností z vitální instinktivní oblasti (animální část osobnosti, které si však "já" neuvědomuje v dostatečném rozsahu.
Bytostné já představuje ústřední bod veškeré osobnosti. Pro Junga je bytostné já jako živé "něco", co je napjato mezi dva obrazy světa a jejími temně tušenými, ale o to zřetelněji pociťovanými silami. Označil tento střed jako bytostné já. Můžeme je rovněž označit jako boha v nás. Zdá se, že počátky celého našeho duševního života mají svůj berozluštitelný zdroj v tomto bodě a zdá se také, že všechny nejvyšší a poslední cíle směřují k němu.
Bytostní já je iracionální a nedefinovatelné; je archetypem, který představuej úsillí člověka o jednotu. Manifestuje se v různých symbolech; nejdůležitější je mandala.
Plná osobnost najde sebe samu, kdyz se oprostí od daných podmínek (společenské, kulturní nebo sociální povahy) a odváží se sebeuskutečňování. Tento proces označuje Jung jako proces individuace.
Individuace znamená: stát je jedinečnou bytostí, a - pokud chápeme pod pojmem individuality svou nejzazší a nesrovnatelnou jedinečnost - stát se úplným bytostným já.

Rozdělení psychologických typů
C. G. Jung rozlišuje dva základní postoje osobnosti: extroverze a introverze.

Extroverze se vyznačuje vstřícnou, jasně otevřenou a ochotnou bytostí, která se snadno orientuje v dané situaci, rychlke navazuje vztahy a odvažuije se často bezstarostně a důvěřivě do neznámých situací, aniž by brala zřetel na možné problémy.

Introverze je carakterizována váhavou, reflexivní, uzavřenou bytostí, která se nepoddává lehce, bojí se objektů, je vždy trochu v defenzívě a ráda se skrývá za nedůvěřivá pozorování.
Oba dva postojesou v každé osobě přítomné; většinou však jeden z nich dominuje.

Funkce psyché
Jung vypočítal čtyři základní psychologické funkce: myšlení, cítění, počitky a intuici.
Myšlení je pokus pochopit intelektuálně svět; "dává věcem jména".
Cítění zdůrazňuje hodnotu věí pro osobu; "říká mi, co je pro mne cenné".
Počitek objasňuje, že věc existuje, "říká mi, že něco je".
Intuice spočívá většinou na nevědomých procesech; "zajímá se spíše o pravděpodobnostt než fakta".


Alfred Adler
Individuální psychologie

Adler vychází z představy, že osobu lze pochopit z jejího cíle, který často nevědomě nese v sobě samé. Individuální psychologie má finalistický charakter:
Individuální psychologie spočívá absolutně na nezbytnosti finality pro pochopení všech psychologických fenoménů. Konečný cíl sám může nám vysvětlit lidské chování.
Jako důležitý cíl lidského vývoje uvádí Adler úsilí o převahu, sklon k dokonalosti v určité oblasti. Toto úsilí je vyvoláváno pocity méněcennosti, které mohou vystupovat v kterémkoliv věku života. Pocit méněcennosti, základní skutečnost lidské psyché, může pramenit z méněcennosti orgánu nebo ze srovnmání s jinými lidmi. Pocit méněcennosti ovládá duševní život a dá se snadno pochopit z pocitu nedokonalosti, neukončenosti a z nepřetržitého úsilí člověka a lidstva. Tento pocit méněcennosti se může vyvinout na abnormální pocit méněcennosti, který je charakterizován hluboce zakořeněnou malomyslností. "Normální" pocit méněcennosti jako poznání nedostatečnosti vyžaduje kompempenzaci; zdánlivě slabost se musí překonat. Vědomí nedostačnosti považuje Adler za rozhodující faktor dalšího vývije lidského druhu. Jako příklad cituje Adler proslulého řeckého řečníka Demosthena, který v mládí koktal a svou vadu kompenzoval vytrvalým cvičením.
Kompenzace má být ovšem spojena se sociálním zájmem; následova má zařazení se do společnosti.
Integrace je zajištěna rozsáhlými výchovnými opatřeními.
Životní styl je podstatným principem, který určuje vývoj každého jednotlivce. Životní styl se vytváří již ve věku čtyř a pěti let; je formován klamnou nebo skutečnou představou nedostatečnosti osoby. Životní styl lze tedy považovat za kompenzaci těchto jevů nedostatečnosti. Následuje všeobecné vyrovnání zážitků podle principu životního stylu.
Tvůrčí bytostné já je centrálním řídícím principem osobnosti. Považuje se za systém vytvářející smysl a cíl.
Formuje se ze zděděných nadání a sociálně kulturních podmínek prostřednictvím svého tvůrčího potenciálu a působí kreativně.



| 13. října 2007
NAUCTE SE PORADNE PSAT SLOVA!!!!!!TO SE NEDA CIST!!!!!
Re:
| 26. listopadu 2007
díky za to
| 17. prosince 2007
ty hrubky, to jsem jeste nevidela. Ze se stane preklep (v takovych clancich by se to stavat nemelo) jeste chapu, ale ty hrubky, to je silene...priste lip
| 25. listopadu 2009
to je doslovně opsaný z knihy Maria Furst - Psychologie
| 27. března 2011
Porušujete autorský zákon! Necitujete literaturu!
Nový příspěvek


Ochrana proti spamu. Kolik je 2x4?



Na-mobil.cz

Spřátelené weby