Historie Lidských práv

Kategorie: Právo (celkem: 74 referátů a seminárek)

Informace o referátu:

  • Přidal/a: xaverius
  • Datum přidání: 01. listopadu 2009
  • Zobrazeno: 9016×

Příbuzná témata



Historie Lidských práv

Historie lidských práv

Historie lidských práv zahrnuje náboženský, kulturní, filozofický a právní vývoj v celé zaznamenané historii.

Zatímco moderní hnutí za lidská práva se velmi rozšířila v druhé světové válce, lze jejich koncepci vysledovat ve všech hlavních náboženstvích, kulturách i filozofiích. Jak starověké hinduistické právo (Manu Smriti), tak konfucianismus, či Qu\'ran a Desatero přikázání nastiňují některá z práv, nyní zahrnutých ve Všeobecné deklaraci lidských práv.

Pojetí přirozeného práva, které zaručuje přirozená práva člověka i přes rozdílné zákony a zvyklosti, lze vysledovat až k starověkým řeckým filozofům, zatímco filozofové osvícenství naznačují spíše, společenské smlouvy mezi vládci a poddanými. Světově první buddhistický stát nacházející se v Indii, známý jako Mauryajské impérium, ustanovil světově první sociální systém, včetně vzdělávání a lékařské péče zdarma. Africký koncept Ubuntu je kulturní pohled na to, co to je být člověkem. Moderní myšlenky lidských práv pocházející z těchto mnoha tradic lidských hodnot a přesvědčení.

Raná historie lidských práv

kodex Hammurabi

I když je známo, že reformy Urukagina Lagashe, nejstaršího známého zákoníku (cca 2350 př.nl), musí nějakým způsobem řešit pojetí lidských práv alespoň do určité míry, nebyl jeho text dosud nalezen. Nejstarší dnes existující právní kodex je Neo-Sumerský kodex Ur-Nammu (ca. 2050 př.nl). Několik dalších souborů právních předpisů bylo také vydáno v Mezopotámii, včetně kodexu Chammurapiho (cca 1780 př. nl), jednoho z nejznámějších příkladů zákoníku. Ten popisuje pravidla a tresty, pokud jsou tato pravidla porušena a dělí je na řadu podsložek jako práva žen, práva mužů, práva dětí a práva související s otroky. .

Mauryajské Impérium

Mauryajské Impérium ve starověké Indii ustanovilo už ve 3.st BC nebývalé principy občanských práv za vlády Ashoký velkého. Přijal buddhismu a začal být znám jako \"zbožný Ashoka\". Během své vlády, prosazoval oficiální politiku nenásilí (ahimsa) a ochrany lidských práv, neboť jeho hlavní starostí bylo štěstí jeho poddaných. Vznikl tak první sociální stát. Ashoka též ukázal slitování nad uvězněnými, tím že je každý rok na jeden den pustil. Zavedl vzdělaní na „vysokých školách“ zdarma. Choval se ke svým poddaným stejně bez ohledu na jejich náboženství, politické přesvědčení či kasty, a konstruoval nemocnice pro lidi a zvířata. Ashoka definovál hlavní zásady nenásilí, tolerance všech sekt a názorů, poslušnosti rodičům, úctě k učitelům a kněžím, liberálnosti k přátelům, humánního zacházení se zaměstnanci a velkorysosti ke všem. Tyto reformy jsou popsány v Ashókových ediktech.

Magna Carta

Magna Carta byla sepsána v roce 1215 AD v Anglii.

Magna Carta je anglický zákoník původně vydaný v roce 1215. Magna Carta byla první dokument z těch, které vedly k právnímu uspořádání ústavního práva dnes. Ovlivnila vývoj zvykového práva a mnoho ústavních dokumentů, jako jsou Ústava spojených států amerických a anglická „Bill of Rights“ neboli Listina práv..

Magna Carta byla původně napsána kvůli neshodám mezi Inocencem III, králem Janem Bezzemkem a anglickými barony o právech krále. Nutila krále, aby se vzdali určitých práv, dodržoval určité právní postupy a akceptoval, že jeho vůle je vázána zákonem. Chránila některá práva králových poddaných a ustanovila soudní „habeas corpus \", což je odvolání proti neoprávněnému uvěznění.

Pro moderní doby, je nejdúležitějším dědictvím Magna Carty právě právo habeas corpus. Vyplívající z klauzulí 36, 38, 39 a 40 Magna Carty. Magna Carta také obsahuje právo na spravedlivý proces:

\"No Freeman shall be taken or imprisoned, or be disseised of his Freehold, or Liberties, or free Customs, or be outlawed, or exiled, or any other wise destroyed; nor will We not pass upon him, nor condemn him, but by lawful judgment of his Peers, or by the Law of the Land. We will sell to no man, we will not deny or defer to any man either Justice or Right.\"

Filozofie lidských práv

Několik teoretických přístupů pokročilo k vysvětlení, jak a proč se lidská práva stávají součástí společenského očekávání.

Jedna z nejstarších západních filozofií lidských práv je, že jsou produktem přirozeného práva, vyplývajícího z různých filozofických či náboženských důvodů.

Jiné teorie si myslí, že lidská práva kodifikují morální chování, které je lidský společenský produkt vyvinutý procesem biologického a sociálního vývoj (dle Davida Humeho). Lidská práva jsou také popsána jako sociologický model vlády (sociologická teorie práva a práce od Webera). Tyto přístupy jsou založeny na představě, že jedinci ve společnosti přijmou pravidla z legitimní moci výměnou za bezpečnostní a ekonomické výhody – tzv. společenské smlouvy.

Přirozená práva

Teorie přirozeného práva zakládá lidská práva na \"přírodní\" morálce, náboženském nebo dokonce biologickém pořádku, který je nezávislý na přechodném lidském právu či tradici.

Socrates a jeho filozofičtí dědici, Platón a Aristotel, vyjádřili existenci přirozené spravedlnosti a přirozeného práva. V nich je Aristoteles často označován otcem přirozeného práva, ačkoliv to dokládá převážně interpretace jeho děl Tomášem Akvinským.

Rozvoj této tradice přirozeného práva je obvykle přičítán helénistickému Řecku a jeho filosof. proudu stoicismu.

Někteří z raných církevních otců se snažili začlenit do té doby pohanské pojetí přirozeného práva do křesťanství. Teorii přírodních zákonů prezentovali Tomáš Akvinský, Francisco Suárez, Richard Hooker, Thomas Hobbes, Hugo Grotius, Samuel von Pufendorf a John Locke.

John Locke vpletl přirozené právo do mnoho ze svých teorií a filosofií, zejména do Dvou pojednání o vládě.

Belgický filozof práva Frank van Dun je jedním z těch, kteří připravují sekulární pojetí přirozeného práva v liberální tradici. To obsahuje nové formy a sekulární teorie přirozeného práva, které definují lidská práva jako derivát pojmu univerzální lidské důstojnosti.

Společenské smlouvy

Švýcarsko-francouzský filozof Jean-Jacques Rousseau navrhl existenci hypotetické společenské smlouvy, kde se skupina svobodných jedinců dohodne v zájmu obecného blaha vytvořit instituce, kterými si sami budou vládnout. To odráží dřívější teorie Thomase Hobbese, že existuje smlouva mezi vládou a poddanými - a vedlo k teorii Johna Locka, že neúspěch vlády při zajištění práv je selháním, které odůvodňuje zrušení vlády.

Mezinárodní expert na „právo ekvity“ Pavel Finn odráží tuto teorii následovně: \"the most fundamental fiduciary relationship in our society is manifestly that which exists between the community (the people) and the state, its agencies and officials.\"

Vztah mezi vládou a poddanými v zemích, které provozují anglické zvykové právo vychází ze zástupnictví. V „právu ekvity“ nejsou zástupnické závazky politiků jenom povinnosti dobré víry a loyality, ale také obsahují povinnost dovednosti a schopnosti v řízení země a jejích obyvatel. Původem ze „soudů ekvity“, zástupnický koncept existuje proto, aby se zabránilo těm, kdo mají moc jí zneužívat, tak činit. Zástupnický vztah mezi vládou a jejími poddanými vyhází ze schopnosti vlády ukázat svou sílu. Ve skutečnosti, pokud vláda má moc zrušit veškerá práva, je rovněž zatížena zástupnou povinností chránit takový zájem, protože může těžit z jeho neuplatnění.

Vzájemné právo

Zlaté pravidlo uvádí, že člověk musí zacházet s ostatními tak jak si přeje, aby bylo zacházeno s ním, principem je, že vzájemné uznávání a respektování práv zajišťuje, že vlastní práva budou chráněna. Tento princip lze nalézt ve všech hlavních světových náboženství jen v nepatrně odlišných formách, a byl zakotvena v \"Declaration Toward a Global Ethic\" Parlamentem světových náboženství v roce 1993.

Jiné teorie lidských práv

Filozof John Finnis tvrdí, že lidská práva jsou odůvodněna z důvodu jejich instrumentální hodnoty při vytváření nezbytných podmínek pro lidské bytí. Zájmová teorie zdůrazňuje povinnost respektovat práva jiných osob na základě vlastního zájmu: \"Human rights law, applied to a State\'s own citizens serves the interest of states, by, for example, minimizing the risk of violent resistance and protest and by keeping the level of dissatisfaction with the government manageable\"

Moderní hnutí za lidská práva

Dobytí Ameriky v 16. století Španěly vyústilo ve vášnivé debaty o lidských právech ve Španělsku. Diskusi v letech 1550-51 mezi Las Casases a Juan de Sepúlveda Ginésem na Valladolidu byla pravděpodobně první diskusí na téma lidských práv v evropských dějinách. Několik evropských filozofů ze 17. a 18. století, nejvíce John Locke, vyvinulo koncept přirozených práv což je, představa, že lidé jsou svobodní a rovní v přírodě. Ačkoli Locke věřil, že přirozená práva byla odvozena z božství, protože lidé jsou výtvory Boží, jeho myšlenky byly důležité ve vývoji moderního pojetí práv. Lockova přirozená práva neuplatnila občanství, ani právo státu, ani nejsou nutně omezena na jednu konkrétní etnickou, kulturní nebo náboženskou skupině.

V tomto století (18.) došlo ke dvěma velkým revolucím: ve Spojených státech (1776) a ve Francii (1789). Virginia Declaration of Rights 1776 zřizuje řadu základních práv a svobod. Později United States Declaration of Independence zahrnuje pojetí přirozených práv a skvěle uvádí, \"že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že jsou nadáni určitými nezadatelnými právy, mezi něž patří život, svobodu a hledání štěstí.\" Podobně francouzská Déclaration des droits de l\'homme et du citoyen definuje sadu individuálních a kolektivních práv lidí. Ty dle tohoto dokumentu jsou považována za univerzální - a to nejen u francouzských občanů, ale u všechny lidi, bez výjimky.

Od 1800AD do první světové války

Filozofové, jako je Thomas Paine, John Stuart Mill a Hegel rozšířili téma univerzálnosti v průběhu 18. a 19. století. V roce 1831 William Lloyd Garrison píše v novinách s názvem Liberator, že se snaží nalákat své čtenáře na \"velké záležitosti lidských práv\", takže pojem lidská práva se zřejmě začal používat někdy mezi Ppainovými a Garissonovými publikacemií. V roce 1849 Henry David Thoreau psal o lidských právech v jeho pojednáních „On the Duty of Civil Disobedience“ (na povinnosti občanské neposlušnosti), který později ovlivnil mnoho myslitelů v oblasti lidských a občanských práv. soudce Nejvyššího soudu Spojených států David Davis, ve svém stanovisku 1867 pro Ex Parte Milligan, napsal \" By the protection of the law, human rights are secured; withdraw that protection and they are at the mercy of wicked rulers or the clamor of an excited people.“

Založení Mezinárodního výboru Červeného kříže: 1864 Lieberův zákoník a první z ženevských konvencí v roce 1864 položili základy mezinárodního humanitárního práva, které se dále rozvíjelo v souvislosti se dvěma světovými válkami, jež následovaly

V období první světové války a druhé světové války

Liga národů byla založena v roce 1919 při jednání o Versailleské smlouvě po skončení první světové války. Cíle ligy obsahovaly odzbrojení, zabránění válce prostřednictvím kolektivní bezpečnosti, řešení sporů mezi státy prostřednictvím jednání, diplomacie a zlepšení celkové nálady na státní úrovni. V její Listině byl zakotvený mandát k podpoře mnoho práv, které byly později zařazeny ve Všeobecné deklaraci lidských práv.

Společnost národů měla pověření k podpoře mnoha bývalých kolonií západních evropských koloniálních mocností při jejich přechodu z kolonie na nezávislý stát.

Založena jako agentura Ligy národů, a nyní součástí OSN, Mezinárodní organizace práce také měla mandát prosazovat a chránit určitá práva, později obsažení v UDHR: \"Prvotním cílem ILO (Mezinárodní organizace práce) dnes je podporovat příležitosti pro ženy a muže získat slušnou a produktivní práci v podmínkách svobody, spravedlnosti, jistoty a lidské důstojnosti. \"

Po druhé světové válce

Mnoha skupinám a hnutím se podařilo dosáhnout hlubokých sociálních změny v průběhu 20. století ve jménu lidských práv. V západní Evropě a Severní Americe odbory přinesly pracovníkům právo na stávku, zákony, které stanoví minimální pracovní podmínky a zákaz nebo regulaci dětské práce. Hnutí za práva žen se podařilo získat pro mnoho žen hlasovací právo. Národně osvobozeneckých hnutí v mnoha zemích úspěšně vyhnalo koloniálních mocností. Jedno z nejvlivnějších bylo Mahatmy Gandhiho hnutí za osvobození Indie od britské nadvlády. Hnutí dlouho-utlačovaných rasových a náboženských menšin se dařilo v mnoha částech světa, mezi nimi i hnutí za občanská práva, a novější rozmanitější politiky identity hnutí ve prospěch žen a menšin ve Spojených státech.

Práva ve válce a ženevské konvence

Ženevské konvence vznikly mezi lety 1864 a 1949 jako výsledek úsilí Henryho Dunanta, zakladatele Mezinárodního výboru Červeného kříže. Úmluvy chrání lidská práva jednotlivců zapojených do konfliktů, a navazují na Haagské úmluvy z let 1899 a 1907, které jsou prvním pokusem mezinárodního společenství o vymezení válečného práva. Navzdory prvnímu formulována před druhou světovou válkou, byly úmluvy revidované v důsledku druhé světové války a přijaty znovu mezinárodním společenstvím v roce 1949.

Ženevské úmluvy jsou:

První Ženevská úmluva \"o zlepšení osudu raněných a nemocných příslušníků ozbrojených sil v poli\" (poprvé přijata v roce 1864, poslední revize v roce 1949)

Druhá Ženevská úmluva \"o zlepšení osudu raněných, nemocných a trosečníků ozbrojených sil na moři\" (poprvé přijata v roce 1949, nástupce 1907 Haagské úmluvy X)

Třetí Ženevská úmluva \"o zacházení s válečnými zajatci\" (poprvé přijata v roce 1929, poslední revize v roce 1949)

Čtvrtá Ženevské úmluvy \"ve vztahu k ochraně civilních osob za války\" (poprvé přijata v roce 1949, založena na části 1907 Haagské úmluvy IV)

Kromě toho existují další tři pozměňovací návrh protokolů k Ženevské úmluvy:

Protokol I (1977): dodatkový protokol k Ženevským úmluvám ze dne 12. srpna 1949 o ochraně obětí mezinárodních ozbrojených konfliktů. Ke dni 12. ledna 2007 ji ratifikovalo 167 zemí.

Protokol II (1977): dodatkový protokol k Ženevským úmluvám z 12. srpna 1949 a vztahujících se k ochraně obětí ne-mezinárodních ozbrojených konfliktů. Ke dni 12. ledna 2007 ji ratifikovalo 163 zemí.

Protokol III (2005): dodatkový protokol k Ženevským úmluvám ze dne 12. srpna 1949 o přijetí dalšího rozlišovací znaků. Ke dni 20.května 2008 jí ratifikovalo 28 zemí a podepsalo, ale dosud neratifikovalo dalších 59 zemí

Všechny čtyři konvence byly naposled revidovány a ratifikovány v roce 1949 na základě předchozích revizí a částečně na některých z Haagské úmluvy z roku 1907. Později konference doplnila ustanovení zakazující určité metody válčení a řešení otázek občanských válek. Téměř všech 200 zemí světa, je „podepsanými zeměmi“, potvrzujíc tak, že tyto úmluvy ratifikovaly. Mezinárodní výbor Červeného kříže je řídícím orgánem Ženevské konvence.

Všeobecná deklarace lidských práv

Všeobecná deklarace lidských práv (UDHR) je nezávazné prohlášení, která přijalo Valné shromáždění OSN v roce 1948, částečně v reakci na barbarství druhé světové války. UDHR vyzývá členské národy, aby podporovaly řadu lidských, občanských, hospodářských a sociálních práv, tvrdíc že tato práva jsou \"základem svobody, spravedlnosti a míru ve světě\". Toto prohlášení bylo první mezinárodní právní snahou omezit chování států a tisku povinností vůči svým občanům po vzoru duality práva-povinnosti. \"... Uznání přirozené důstojnosti a rovných a nezadatelných práv všech členů lidské rodiny je základem svobody, spravedlnosti a míru ve světě \"

UDHR byla koncipována členy Komise pro lidská práva, s Eleanorem Rooseveltem jako předsedou, který začal projednávat Mezinárodní listinu práv v roce 1947. Členové komise se však na začátku nemohli dohodnout na podobě tohoto zákona o právech, a zda a jak by mělo být vykonáno. Komise přistoupila ke koncepci UDHR a doprovodných smluv, ale UDHR se rychle stala prioritou. Kanadské profesor práv John Humprey a francouzský právník Rene Cassin byli zodpovědní za většinu mezinárodního výzkumu a strukturu dokumentu, respektive, kde artikly byly interpretačními prohlášeními o obecných zásadách preambule. Dokument byl Cassinem strukturován aby zahrnoval základní principy důstojnosti, svobody, rovnosti a bratrství v prvních dvou článcích, následovaných postupně právy vztahujícími se k jednotlivcům; právy jednotlivců ve vztahu k sobě i ke skupinám, duchovními právy, veřejnými a politickými právy a hospodářskými, sociálními a kulturními právy. Poslední tři články definují, práva v rámci limitů, povinností a sociálního a politického řádu, ve kterém mají být realizována.

Některé části z UDHR byly prozkoumány a napsány komisí mezinárodních expertů v oblasti lidských práv, včetně zástupců ze všech kontinentů a všech hlavních náboženství, a vychází z konzultací s vůdci jako Mahatma Gandhi. Zařazení obou občanských a politických práv a hospodářských, sociálních a kulturních práv, byl založeno na předpokladu, že základní lidská práva jsou nedělitelná a že různé typy uvedených práv jsou neoddělitelně spojeny. Ačkoliv tento princip nebyl proti srsti jakýmkoliv členským státům v okamžiku přijetí prohlášení (byl jednomyslně přijat, zdrželi se členové sovětského bloku, apartheid Jižní Afrika a Saúdská Arábie), tento princip byl později předmětem značných problémů.

written by Jan Sedlák alias Xaverius



| 09. ledna 2013
ažruiarizizaz
Nový příspěvek


Ochrana proti spamu. Kolik je 2x4?



Na-mobil.cz

Spřátelené weby