Gladiátorské hry

Kategorie: Dějepis (celkem: 620 referátů a seminárek)

Informace o referátu:

  • Přidal/a: anonymous
  • Datum přidání: 27. července 2006
  • Zobrazeno: 12729×

Příbuzná témata



Gladiátorské hry

GLADIÁTORSKÉ HRY
SPARTAKOVO POVSTÁNÍ

Gladiátoři (odvozeno od gladius - meč) byli zápasníci určení v Římě pro Gladiátorské hry (munus gladiatorium), které byly převzaty z Etrurie (do Říma se dostaly z Campanie). Původně byly tyto hry součástí pohřební slavnosti, při níž měla gladiátory prolévaná krev vyjadřovat míru bolesti. V Římě zápasily poprvé r. 264 př. n. l. při pohřbu na dobytčím trhu tři dvojice etruských gladiátorů.
Počátkem 1. století př. n. l. hry ztratily svůj původní význam a byly pořádány při triumfech, o svátcích i mimo ně jako hry zábavné. Pořádání her nabylo velkého politického významu. Na starost je měli aedilové a v době císařské praetoři. Již záhy v době republiky se za aedily dávali volit ti, kdo si chtěli získat přízeň a hlasy voličů. Gladiátorské hry byly původně pořádány na fóru, v cirku a od konce republiky v amfiteátru. Byly velmi oblíbené, takže se amfiteátry v době císařské stavěly v celém impériu (ve vých. Části říše se Glad. hry konaly v divadlech).

Gladiátoři stáli společensky níže než profesionální zápasníci. Stávali se jimi z trestu otroci, dále zajatci, zločinci, lidé odsouzení na smrt nebo k nuceným pracím, a koncem republiky i chudí občané najatí za peníze (auctorati). Gladiátoři byli ubytováni v kasárnách, byli dobře živeni a procházeli příslušným výcvikem ve zvl. školách pod vedením učitele (lanista). Tyto školy (ludi) byly zpočátku soukromé, později se jejich řízení ujal stát, když si senát a císaři začali uvědomovat, že není dobré, aby v Římě měli soukromníci vlastní ozbrojené čety (-> městské školy, později císařské). Tato výcviková střediska byla v Římě (při Colosseu byly postaveny čtyři moderně vybavené státní školy), v Capui, v Pompejích, Alexandrii i jinde). Speciální výcvik se sestával z obtížných cviků (i nebezpečných) – užívalo se při něm např. dřevěných figur zabodnutých do země; o životosprávu a ošetření utržených ran se starali vlastní lékaři. Kázeň byla vyžadována přísně, až krutě. Pro krutost s jakou se s gladiátory zacházelo, byly gladiátorské školy ohniskem vzpour otroků (z proslulé školy Lentulovy v kampánské Kapui vyšel i vůdce největšího povstání římských otroků Spartacus).

V předvečer zápasů se v kasárna gladiátorů konala veřejná hostina, na níž si mohli fanoušci zblízka prohlédnout zápasníky. Slavnostní nástup a pochod gladiátorů arénou v den zápasu byl spojen s pozdravem císaře: „Ave, imperator, morituri te salutant“ (Zdráv buď císaři, jdoucí na smrt tě zdraví).

Podle výzbroje se gladiátoři dělili v čety (familiae), které byly označovány jmény kmenů, z nichž se obvykle rekrutovalo nejvíce zápasníků:
- Samnité měli přilbu a s hledím a chocholem, velký štít, na jedné noze kovovou holeň a krátký rovný meč
- Thrákové měli přilbu s hledím, malý kulatý, nebo čtverhranný štít, kovové vysoké holeně na obou nohou a zahnutou krátkou šavli
- Gallové (zvaní též murmillones) – štít, meč, holeně
Dále se gladiátoři dělili podle způsobu boje:
- retiarii se snažili zaplést protivníka, který představoval rybu, do sítě (rete) a zasáhnout jej trojzubou vidlicí
- essedarii bojovali na vozech (essedum = vůz)
- andabatae bojovali snad na koních
- dimachaeri útočili dvěma dýkami
- laquearii se snažili hodit na protivníka provaz se smyčkou (laqueus)
Mezi sebou se utkávali gladiátoři stejně, ale i různě vyzbrojení.
Se stoupající náročností obecenstva se zvyšoval počet zápasících dvojic až na 100 párů. V císařské době přibyl pak ještě jeden druh gladiátorů a to bestiarii – zápasníci se šelmami (bestiae). Bojovalo se též proti slonům a jiným zvířatům. Štvanice (venatines) byly zpočátku připojovány ke hrám v cirku jako zvláštní číslo a za Caesara byly přeneseny do amfiteátru. Za principátu byla dokonce založena zvláštní škola (ludus matutinus) pro výcvik zápasníků se zvěří. Venationes byly pořádány ještě v 6. století.

Vítěz byl odměňován palmovou ratolestí a ověnčením, od doby Augustovy i peněžitou odměnou. O život prosil poražený gladiátor pozdvihnutím palce nebo ukazováčku levé ruky, výsledek však závisle na milosti diváků. Splnění jeho prosby dávalo obecenstvo najevo máváním šátky, nebo vztyčením palce, zamítnutí obrácením palce dolů (pollice verso). Vítězní gladiátoři mohli dosáhnout propuštění z otroctví, ale mohli se stát pouze dediticii (svobodní obyvatelé říše bez občanských práv; původně nepřátelé, kteří se vzdali na milost Římanům). V době císařské však, kdy vývoj zápasnictví vůbec spěl stále více k profesionalismu, mohli gladiátoři dokonce udělat významnou kariéru – dostávalo se jim přístupu do předních rodin i ke dvoru, a šlechtici a římské paní se od nich nechali zaučovat do šermu.

Gladiátorské hry se postupně rozšířily nejen po celé Itálii, nýbrž i do východní části říše, pro svou surovost se však setkávaly i s odporem. Roku 325 je císař Konstantin zakázal ve východní části říše a na počátku 5. stol. byly císařem Honoriem zrušeny vůbec.


SPARTACUS
- vůdce největšího povstání otroků v římské říši v letech 73 – 71 př. n. l. Pocházel z Thrákie a sloužil v pomocných římských jednotkách. Podařilo se mu odtud sice uprchnout, byl však zajat a prodán do gladiátorské školy v Capui. Organizoval zde povstání, ale jeho plán byl prozrazen, a tak se útěk zdařil jen menší skupině otroků (cca 70). Vzbouřenci se uchýlili na blízký Vesuv. Římané proti nim vyslali menší vojenskou jednotku, která obsadila jedinou cestu vedoucí na Vesuv. Otroci se lstí dostali z obklíčení, zaútočili na Římany a porazili je. Ke vzbouřencům se po tomto úspěchu začali přidávat četní noví přívrženci, a to i z řad svobodného zemědělského obyvatelstva, nejspíše bezzemci. Spartakovým cílem bylo odvést vzbouřence z Itálie a z římské říše. Část otroků s tímto programem nesouhlasila. Pod vedením Crixovým se oddělila od Spartaka část nespokojenců, byla však Římany snadno poražena. Spartacus dorazil se svým vojskem na sever až k Mutině (v pádské nížině) a tak zvítězil nad římským vojskem. Od Mutiny se však nečekaně obrátil zpět k jihu a vrátil se do jižní Itálie. Zde se pokusil přepravit se na Sicílii, avšak tento pokus ztroskotal. Římané jmenovali velitelem vojska poslaného proti Spartakovi Marca Licinia Crassa; ten uzavřel vzbouřence Bruttiu. Od Spartaka se oddělila další část otroků vedené Gannikem a Castem. Odštěpenci byli Římany poraženi. Rozhodná bitva mezi Spartakovým a Crassovým vojskem byla svedena v Apulii. Otroci byli poraženi a Spartacus sám padl v boji. 6 000 zajatých otroků dal Crassus ukřižovat podél silnice Via Apia vedoucí z Říma do Capue.

 


- Spartakovo hnutí bylo mnohokrát zpracováno literárně – např. R. Giovagnoli: „Spartaco“, J. Vrchlický: „Spartacus“ (báseň z díla Zlomky epopeje lidstva), J. S. Machar: „Smích Crassův“ (sbírka V záři hellénského slunce), S. K. Neumann: „Kázání Spartakovo“ (Rudé zpěvy); i hudebně – A. Chačaturjan: „Spartak“.



jo takový je život
Gladiátor | 14. října 2006
Spartakovo povstání a pár informací o gladiátorech Kdo to však byli gladiátoři? Původně váleční zajatci, otroci nebo těžcí zločinci jako žháři, vrazi, svatokrádežníci, dezertéři nebo velezrádci. V pozdějších dobách, kdy bylo zapotřebí více gladiátorů se posílali do arén i lehčí zločinci. Zvláštní skupinou gladiátorů byli auctorati - státní občané, kteří se dobrovolně zavázali k boji v aréně. Lákalo je k tomu státní odbytné, které dostávali poté, co přestáli výcvik v gladiátorské škole. Tito lidé sice mohli bydlet mimo školu, ale byli nuceni pravidelně docházet na cvičení, mohli být mučeni i zabiti mečem. Smlouva se sice dala kdykoli zrušit, ale občan pak musel vyplatit zpět dojednanou výkupní částku. Gladiátory nebyli jen muži, ale i ženy, nazývané amazonky. Jejich vystoupení fungovalo jako zvláštní atrakce, kterou však zrušil již Septimius Severus v roce 200 n.l., neboť se tento jev velmi rozšířil. Dalšími typy gladiátorů byli ti, kteří bojovali se zvířaty. Původně bylo gladiátorství vážné počínání, říkalo se mu boj u már, neboť se skutečně odehrávalo před ověnčeným úmrtním ložem. Bojovali vždy váleční zajatci. Účelem zápasu bylo usmířit krví zajatců ducha zemřelého a získat tak přízeň boha smrti. Takto, kdy bojovalo jen velmi málo dvojic, a boj se odehrával sice na veřejných prostranstvích, ale v kruhu několika příbuzných zemřelého, známe zápasy od Etrusků. Gladiátoři bojovali meči (gladius), podle kterých také dostali svůj název - gladiátoři. Římané tuto tradici převzali - zpočátku ji dokonce téměř okopírovali. Nejstarší historicky doložený souboj se odehrával na dobytčím trhu roku 264 před n.l. Hry se pochopitelně protahovaly pro velké množství bojujících na několik dní a účastnilo se jich stále více diváků. Dalším pokračováním vývoje gladiátorských her se stalo jejich přímé politické zneužívání. To počalo rokem 105 před n.l., kdy se jejich pomocí konsulové Gaius Marius a Publius Rufus snažili utišit paniku po porážce dvou početných římských armád na severních hranicích. K tomu došlo v bojích proti germánským Teutonům a zvláště pak Kimbrům, kteří Římany drtivě porazili u dnešního Orange ve Francii a v bitvě ztratili Římané údajně na 80000 mužů. V Římě se poté rozšířila fáma, že barbaři překročili Alpy a táhnou na město, což vyvolalo velikou paniku. Aby ji utěšili, uspořádali veliké gladiátorské hry. Jak se ukázalo tak zbytečně, neboť barbaři do Itálie nevtrhli. Ráz her však byl pozměněn a to navždy. Politici nyní získávali podporu mimo jiné pořádáním her. Stejný trend se udržel po celou dobu pádu republiky a po většinu doby trvání císařství. Hry si totiž získali takovou oblibu, že další rozšiřování her bylo logické. Snad jen císaři Tiberius a Marcus Aurelius se postavili proti hrám, první z nich dokonce zakázal soukromým osobám konat gladiátorské hry s více než 60 dvojicemi. Jinak ovšem císaři hry podporovali a rostl počet dní, ve kterých se souboje konaly. Za Augusta to bylo 66 dní za rok, za Marca Aurelia (trochu paradoxně) už tento počet činil 135 dní a ve 4.století se bojovalo přes 175 dní v roce - tedy vlastně každý druhý den. Máme i zprávy o zvláště velikých oslavách - za císaře Vitellia se jeho narozeniny slavily ve všech 265 obvodech Říma, za Tita zabraly oslavy otevření Kolosea 100 dní a oslava Traianova vítězství nad Dáky trvalo 123 dní (pozn.J.Ch. - já jsem slyšel o 117 dnech) a utkalo se zde na 10 000 gladiátorů. Konec gladiátorství s sebou přinesl až rozmach křesťanství. Záminkou ke zrušení her byl incident, kdy řecký mnich Telemachos roku 404 vnikl do arény ve snaze zabránit boji a byl davem zabit. Císař Honorius, kterého čin velmi pobouřil, pak nařídil zastavit gladiátorské hry na věčné časy. Zvláštním druhem soubojů zavedeným za prvních císařů byly naumachie, kde se gladiátoři utkávali na válečných lodích. Příkladem takových her může být Tiberiova oslava Gaia Julia Caesara, kdy se utkalo na 6000 mužů nebo Claudiovy hry s 19 000 bojujícími. Mezi klasické gladiátory patřili například: Thrák - nosil jednoduchou otevřenou helmu s lícními klapkami, malý kulatý štít, dvě holenice, krátký zahnutý meč nebo méně často oštěp Retiarius - nosil jen pancíř na paži s pevným štítem na rameni. Bojoval vrhací sítí, trojzubcem a dýkou Andabates - bojoval s helmou bez otvoru pro oči Laquerius - gladiátor podobný Retiariovi, strhával však nepřítele lasem a zbraní mu bylo kopí a dýka Veles -gladiátor, jehož hlavní zbraní byl oštěp Soukromým provozovatelem gladiátorské školy byl lanista. Obchod s gladiátory patřil mezi výnosnější zaměstnání, ale neměl žádnou společenskou prestiž - nemohl třeba vykonávat veřejný úřad. Přestože se o gladiátory dobře pečovalo a měli dostatek jídla (především ječmenných jídel, která měla mít vliv na růst svalů - proto se gladiátorům říkalo posměšně žrouti ječmene), docházelo kvůli tvrdému režimu i trestům k zoufalým činům, kdy se gladiátoři nechávali probodnout nebo se sami zabíjeli. Výcvik začínal útočením proti kůlu nebo slaměné panně, pokračovalo se s dřevěným mečem a končilo se na pravých nebo dokonce přetížených zbraních. Byli-li gladiátoři dobře vycvičeni, mohli se podrobit boji v aréně. Tyto boje byly zahajovány Pompou - slavnostním vstupem gladiátorů do arény. Doprovod bojovníkům tvořili pozounéři, otroci nesoucí zbraně, jezdci a kapela. V úvodu her docházelo k nekrvavým (a neoblíbeným) soubojům takzvaných paegnariů (s biči a háky) a luzoriů (s dřevěnými nebo tupými zbraněmi). Poté nastoupili samotní gladiátoři. Jejich souboj mohl (nepočítáme - li smrt v boji) končit buď tím, že poražený gladiátor zvedl prst na znamení kapitulace, nebo tím, že soudce zadržoval ruku vítěze tak dlouho, než dal dav najevo své mínění. Přežil -li toto rozhodování, byl odveden zvláštní bránou, měl - li zemřít, poklekl před vítězem, sklonil hlavu a ten ho poté zabil jedinou ranou. Poté k poraženému přistoupil sluha převlečený za Charona, aby zasadil případnou poslední ránu z milosti a tělo pak bylo odneseno zvláštní branou. Vítěz byl odměněn palmovou větví nebo (ve východních provinciích)věncem z dubového listí. Po určitém počtu vyhraných soubojů dostal gladiátor dřevěný meč, což znamenalo propuštění na svobodu. Propuštěnci tohoto druhu se nazývali rudiariové. Někteří však odmítli odejít z řad gladiátorů a bojovali dál. Známe příklad jistého syrského gladiátora Flamma, který získal čtyři dřevěné meče a padl ve třiceti letech po osmatřiceti zápasech. Je nutno samozřejmě zmínit i útěky otroků. Většinou nebyly vůbec úspěšné a vojenské jednotky si s nimi lehce poradily, ale jeden takový útěk se dostal do dějin - jde samozřejmě o Spartakovo povstání, které datujeme lety 73 - 71 před n.l. Spartakus byl původem Thrák z jihu dnešního Rumunska. Sloužil v pomocných jednotkách římské armády (auxilia), kde se neúspěšně pokusil o útěk. Jakožto dezertér a vzbouřenec se dostal do otroctví a prodali ho do gladiátorské školy ve městě Capua. Zorganizoval zde všeobecné povstání, ale jeho úmysl byl prozrazen, takže utekl jen se 70 muži. Ti se uchýlili k blízkému Vesuvu. Římané proti nim vyslali vojenskou jednotku, která zatarasila jedinou cestu na horu. Gladiátoři se však lstí dostali z obklíčení a oddíl vojska porazili. Na původních 70 mužů se pak začalo nabalovat množství otroků i svobodných bezzemků. Vzbouřenci ovládli brzy celou Campanii, část Lucanie a Bruttia a jejich počet stoupl na 70 000. Gladiátoři porazili vojsko znovu nedaleko Vesuvu a Spartakus se poté rozhodl odvést otroky z Itálie domů, ale kvůli nesouhlasu části z nich se dosud jednotné vojsko rozpadlo. Od Spartaka se oddělil podvelitel Crixus, kterého pak Římané porazili v Apulii. Spartakus mezitím překročil Apeniny a porazil další vojsko pod vedením obou konsulů. Tím si otevřel cestu přes Alpy, ale jeho muži cestu kvůli vidině drancování ve střední Itálii vzdali a Spartakus se musel v dnešní Modeně otočit nazpět. Spartakus došel nečekaně a nerušen na jih Itálie. Proti němu vyslali Římané armádu osmi legií pod velením Marca Licinia Crassa, který později ještě významně vstoupil do dějin. V prvních bitkách Crassus zvítězil a doslova Spartaka s jeho muži uzavřel v Bruttiu na jihu Itálie. Spartakus plánoval přemístění na Sicílii, kde chtěl ve spolupráci s piráty vyvolat vzpouru, ale ti jej opustili. Vzbouřenci bojovali dál, Spartakus našel způsob, jak odejít z Crassova obklíčení do Apulie-stalo se tak na přelomu let 72 a 71 před n.l. Část vzbouřenců germánského a keltského původu se opět oddělila a znovu byla poražena. To oslabilo síly Spartaka natolik, že v následné bitvě na řece Silaru s legiemi prohrál. Na jejím konci, kdy Římané lámali řady Spartaka, se rozhodl velitel gladiátorů zabít výpadem s několika věrnými Crassa, ale byl raněn do nohy a výpad se nepodařil. Konec povstání byl neodvratný, Spartaka Římané nakonec také zabili v boji a s ním asi 60 000 povstalců. Stalo se tomu roku 71 před n.l. po devíti vítězstvích uprchlíků. Šest tisícovek zajatých otroků nechal Crassus ukřižovat na Via Appia.Tak skončilo největší povstání otroků v dějinách. Přestože římské impérium přežilo tento revoluční plamen, stále jasněji se ukazovala nutnost změny společenského systému. Ten přišel v podobě triumvirátu.
jedno Upozornění
UČITEL SLAVAČ MATEMATIKY NA VYSOKÉ ŠKOLE HUDEBNÍ V PRAZE | 14. dubna 2008
U části, kde máte napsáno: ,,Tato výcviková střediska byla v Římě (při Colosseu byly postaveny čtyři moderně vybavené státní školy), v Capui, v Pompejích, Alexandrii i jinde).´´, by mělo být:,,Tato výcviková střediska byla v Římě (při Colosseu byly postaveny čtyři moderně vybavené státní školy (v Capui, v Pompejích, v Alexandrii i jinde)).´´ Jinak vše máte dobře
| 20. února 2010
| 05. února 2011
to sem nechtěla
Gladiatorske hry
yyy | 17. března 2011
vrghjukilopô=úňäú=épíoáiýuztťgrfedswol.pô.lokijuhgffghjiiuztreedfghjkjhgfdsdfghjklkjgfdssdftguiutfdssdfghjklkjhgfdsdfghjkjhgfdsdfghjkjhgfdsdfghjhgfdsdftgugfdsdfghjkjhgfdssdfghjkjhgfdsaasdfghjkjhgfdsaASDFGHJKLKJHGFDSAasdfghjklkjhgfdsaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaasdfghjklôlkjhgfdsasdfghjklô§ôlkjhgfdsasdfghjklô§ §ôlkjhgfdsssssdfghjklô§ôlkjhgfdfghjklôlkjhgfdsdfghjklôlkjhgfdsdfghjklôlkjhgfdssdfghj klkjhgfdsasdfghjklkjhgfdsasdfg a predsa Moje meno:zzz
gladiatorské hry
ja preco | 03. června 2011
huste
Nový příspěvek


Ochrana proti spamu. Kolik je 2x4?



Na-mobil.cz

Spřátelené weby

Přidat stránku k oblíbeným

Nejnovější v diskusi

Diskusní fórum »

TIP: Chcete zkrátit dlouho chvíli sobě nebo blízkému?
Klikněte na Puzzle-prodej.cz a vyberte si z 5000 motivů skladem!
TIP: Hračky a hry za dobré ceny?
Klikněte na Hračky obchod.cz a vyberte si z tisícovky hraček skladem!