Francouzský král Ludvík XIV.

Kategorie: Dějepis (celkem: 619 referátů a seminárek)

Informace o referátu:

  • Přidal/a: anonymous
  • Datum přidání: 21. srpna 2005
  • Zobrazeno: 15173×

Příbuzná témata



Francouzský král Ludvík XIV.

OBSAH:


1. Francouzský král Ludvík XIV. .....str.1-6

2. Ludvíkovy války .....str.7-9

3. Francouzské umění za Ludvíka XIV. .....str.10-13

4. Nejvýznamnější osobnosti královského dvora .....str.14-15

5. Z historie Louvru .....str.16-17

6. Versailles .....str.18-22

7. použitá literatura .....str.23


FRANCOUZSKÝ KRÁL LUDVÍK XIV.
(“král Slunce a Francie“)

Pocházel z rodu Bourbonů. Bourbonové [burbonové], královská dynastie, vládnoucí ve Francii v letech 1589 – 1792 a 1814 – 1830 (vymřela 1883), ve Španělsku dynastie Borbón 1700 – 1868, 1870 – 1873, 1874 – 1931 a od 1975 (Juan Carlos I.), v Království obojí Sicílie 1735 – 1805, 1816 –1861. Původní vedlejší větev Kapetovců založená Jindřichem IV. Navarrským po vymření dynastie Valois po meči; rozdělila se na dvě větve francouzské a větve španělskou, parmskou, neapolsko-sicilskou a brazilskou. Španělský trůn Bourbonové získali vojenskou expanzí francouzského krále Ludvíka XIV. za války o dědictví španělské v letech 1700 – 1714 prostřednictvím jeho vnuka Filipa V. z Anjou.
Ludvík XIV. byl vůdčí osobností celé Evropy. Přispěla k tomu autorita krále Slunce, oslňující palác ve Versailles a dlouhé, avšak na druhé straně velmi nákladné války, které vedl.
Ludvík XIV. se narodil 5. září 1638 jako syn francouzského krále Ludvíka XIII a Anny Rakouské. Bylo to v době, kdy Francie, coby největší evropská mocnost, přebírala místo po dosud nejmocnějším Španělsku. To Ludvíkovi pomohlo, aby se stal největším a nejobdivovanějším vladařem své doby.
Kardinálové Richelieu a Mazarin, zplnomocnění ministři nepříliš schopného Ludvíka XIII. a nezletilého Ludvíka XIV., cílevědomě usilovali o oslabení politického vlivu vysoké aristokracie, omezení privilegií francouzských protestantů (hugenotů) a potlačení hegemonis-tických snah rakouských a španělských Habsburků. Protirichelieuovskou opozici paralyzovala kardinálova energická přímočarost, stejně jako okolnost, že on sám (zemřel 1642) pocházel z nejvyšší francouzské šlechty. Jeho nástupce Giulio Mazarin popuzoval opozici neurozeným a navíc italským původem, mimořádnou hrabivostí a diplomatickou kluzkostí. V srpnu 1648, kdy mírové jednání ve Vestfálsku spěla rychle k závěru, vypuklo v Paříži protimazarinovské povstání frondy, jehož se zúčastnili jak příslušníci nejvyšší aristokracie, tak i měšťané. Po-vstání však nemělo politický program, rovnocenný programu protikrálovské opozice v Anglii, a proto skončilo nezdarem. Tato zkušenost přiměla francouzského krále Ludvíka XIV., aby po Mazarinově smrti vládl sám bez vlivných ministrů.
Na trůn nastoupil po smrti svého otec, jako čtyřletý v roce 1643, pár dní před tím, než francouzská armáda porazila kdysi neporazitelné Španěly v Rocroi. V letech 1643 – 1661 vládla jako regentka jeho matka, politicky ovlivňovaná prvním ministrem a zároveň přítelem, kardinálem Mazarinem.
Během období občanských válek v letech 1648 – 1653, které otřásly Francií, byl mla-dý Ludvík často vydán na milost a nemilost šlechtickým svárům a vyrůstal v přesvědčení, že se stane skutečným vladařem a pánem státu. I přes svou nevzdělanost se dokázal chovat vel-mi vznešeně a důstojně. Ačkoliv nikdy nevyslovil světově proslulý citát:“ Stát jsem já“, z každého jeho chování toto heslo vyplývalo. Byl sebevědomý a pyšný. Ve Francii nastolil absolutní monarchii, aby měl jistotu, že vládne sám. Dvořané ho nazývali “králem Slunce“, neboť ho všichni zbožňovali stejně jako on sám sebe. Byl jediný, byl Bohem a Sluncem Fran-cie. Jeho způsob vlády se stal později vzorem pro ostatní evropské panovníky. Měl rád okolo sebe přepych a vzdělance, o čemž pojednává i překrásný palác a tehdejší rezidence Ludvíka XIV. a jeho dvora, Versailles. K jeho zálibám patřily též dobyvačné války, hony a tanec, kte-rým věnoval spoustu času a peněz.
Ludvíkův nejdůležitější ministr, kardinál Mazarin, konečně porazil povstání frondy a pokračoval ve vítězném velení Francii ve válce proti Španělsku. Mazarin zemřel v roce 1661, ale Ludvík na jeho místo nikoho nejmenoval. Ve svých 23 letech se konečně ujímá vlády nad Francií. Král se stal svým vlastním prvním ministrem a sám si rozhodoval o nejvýznamněj-ších událostech zahraniční politiky. Navíc vládl i velkému období umění a literatury, kdy vět-šina vzniklých uměleckých děl oslavovala Ludvíkovu velikost a jeho božskou podobu krále Slunce.
Ludvík XIV. se ztotožňoval se Sluncem, které se řídí jen božími pokyny a panuje nad dnem i nocí (životem i smrtí). Zároveň se ztotožnil s celým státem, který spravoval v duchu hesla – jeden král, jedna víra, jeden zákon. Stal se středem politického a společenského života a zahájil stavbu zcela nové monumentální rezidence ve Versailles u Paříže.
S pomocí svých ministrů se snažil o zajištění hospodářské nezávislosti Francie.
Na jednu stranu Ludvík XIV. podporoval do roku 1671 politiku rozvoje obchodu a průmyslu a zvýšil tak i státní příjmy, a to hlavně pomocí ministra financí Jeana Baptista Col-berta, avšak na druhou stranu svými válečnými taženími a drahou zábavou přivedl zemi do obrovských dluhů. Prostopášnosti mládí se snažil ve stáří „napravit“ zbožností, která vedla k nesmírnému zvětšení moci a vlivu církve.
Roku 1660 se konala svatba Ludvíka XIV. a španělské infantky Marie Terezie, pro uzavření míru se Španělskem, kdy bylo Francii postoupeno hrabství Artois a Roussillon.
Monarchistické instituce, které se od počátku středověku stále zdokonalovaly, nabyly definitivní podoby, alespoň politické, za vlády právě Ludvíka XIV.. Tento král zlepšil vládní systém a získal mu dosud nevídanou autoritu, ale přitom jeho stavba nebyla logicky skloube-na. Po jeho smrti se prohlašovalo, že „despotismus byl všude, ale despota nikde“. Ve skuteč-nosti monarchie vytvářela stále něco nového, ale nikdy nic nerušila. Tak se stále více stupňoval rozpor mezi společností a politickým stavem, mezi veřejným míněním a institucemi. Správní organizace na konci starého režimu se vyznačovala nepořádkem a zmatkem. Francie byla pouze „neorganickým stmelením nesjednocených národů“.
Jednotu v řízení správy zajišťovaly královské rady, jež ve skutečnosti usměrňovaly celou činnost vlády. Vznikly postupným rozčleněním bývalého královského dvora a speciali-zací, která nastala v jednotlivých správních odvětvích. Nejvyšší zdokonalení vládního systé-mu královských rad bylo dílem právě Ludvíka XIV., který usilovnou činností a pravidelným konáním schůzí různých královských rad dodal sytému jednoty a koordinoval všeobecnou činnost vlády. Ludvík XV. a Ludvík XVI., kteří po něm následovali, neměli už tyto vlastnosti. Dobrý chod systému spočíval na osobní činnosti krále, a když král nebyl vytrvalý nebo neměl autoritu, celý sytém upadal. Nejvyšší rada nebo Státní rada se zabývala vysokou politikou, to znamená „mírem, válkou a vyjednáváním s mocnostmi“. Král do ní povolával na jednotlivé schůze pět nebo šest významných osobností, které měly titul státních ministrů. Žádný ze šéfů ministerských úřadů nebyl z titulu své funkce členem těchto rad, s výjimkou státního tajemní-ka pro zahraniční záležitosti, který v nich vykonával funkci zpravodaje. Státním ministrům se ponechával jejich titul, i když přestali vykonávat svou funkci, to znamená, když přestali být členy Nejvyšší rady. Tato rada se scházela obvykle třikrát týdně. Rada pro vnitřní správu dodávala vnitřní správě jednotu. Rada pro finance spravovala státní finance a příjmy a rozepisovala všeobecnou daň – berni – mezi finanční obvody – generality. Tajná rada nebo Rada pří, které předsedal kancléř, byla jednak kasačním soudem starého režimu, jednak Nejvyšším správním soudem. Tato rozsáhlá správní stavba se všemi podřízenými úřady skrývala v sobě ve skutečnosti mnoho vad a zlořádů; místo aby monarchii posilovala, často její činnost ochromovala.
Jakmile se upevnila královská moc, bylo vrchnosti odňato právo vybírat daně. Za Ludvíka XIV. vznikla praxe, že král uvaloval na své poddané daně podle vlastní libovůle. Organizace daňové soustavy se vyznačovala tím, že zatěžovala poplatníky nerovnoměrně a že také mezi provinciemi byly značné rozdíly. Neexistovala daň, která by postihovala všechny poddané bez rozdílu, ani taková, která by byla společná všem částem království.
Ústřední finanční správu řídil generální kontrolor, který měl svůj pomocný orgán – Královskou finanční radu. Pařížská účetní komora, bývalé finanční oddělení královského dvo-ra, a jedenáct účetních komor v provinciích kontrolovaly královské finance. Spory v daňových otázkách vyřizovalo třináct finančních soudních dvorů. V každém berním obvodu – generalitě – dohlížel zvláštní finanční úřad, v jehož čele stál generální pokladník Francie, na vybírání berně, zatímco daň z hlavy a dvacátek spadaly do pravomoci královského intendanta.
Berni podléhaly pouze osoby nešlechtického původu. Na severu to byla osobní berně, která postihovala souhrn příjmů; na jihu země to byla reálná berně, která měla povahu po-zemkové daně z příjmů z nemovitého majetku. Berně byla daň, která byla stanovena pevnou celkovou částkou, a nikoli kvótou: pro jednotlivé poplatníky král stanovil výši daně nikoli podle určitého procenta z příjmů poplatníka, ale stanovil celkovou částku, kterou musel od-vést určitý kolektiv nebo farnost, jež solidárně ručily za zaplacení celkové částky. Kolektiv nebo farnost pak rozvrhovaly berni na obyvatele. Vláda vydávala každoročně berní patent, to znamená, že stanovila celkovou částku daně, která měla být vybrána pro celou zemi. Finanční rada ji pak rozepisovala na berní kraje- generality- a na berní okresy. V každém berním okre-se stanovil zvláštní úřad, složený z volených poplatníků, výši daně připadající na každou far-nost. V každé farnosti rozepisovali zvláštní rozepisovatelé, volení poplatníky, berni na po-platníky podléhající dani. Vybírání daně obstarávali ve farnosti zvláštní výběrčí, v rámci ber-ního okresu zvláštní pokladník a v rámci berního kraje – generality- generální výběrčí. Vybí-rání berně dávalo podnět k četným zlořádům, proti nimž vystoupil již v roce 1707 Vauban ve svém spise „Královský desátek“ (Dîme royale).
Daň z hlavy, zavedená definitivně v roce 1701, měla původně postihnout všechny Francouze. Poplatníci byli rozděleni do 22 skupin, z nichž každá měla platit stejnou částku: v čele první skupiny byl korunní princ, který měl odvádět 2000 liber; v poslední skupině byli vojáci a nádeníci, kteří platili jen jednu libru. Duchovenstvo se z této daně vykoupilo v roce 1710 za 24 milióny liber; šlechtici dani nepodléhali. Nakonec postihla daň z hlavy pouze ne-šlechtice a stala se doplňkem berně.
Mzdy byly přirozeně různé podle řemesel a podle měst. Kvalifikovaní dělníci ve měs-tech vydělávali až 40 sous. Avšak průměrná mzda nepřesahovala 20-25 sous, zejména v textilním průmyslu. Na konci vlády Ludvíka XIV. odhadoval Vauban průměrnou mzdu na 15 sous. Mzdy zůstávaly pevné až do poloviny 18. století.
Uvnitř státu existovala ještě vnitřní cla, která byla odrazem historického utváření krá-lovství. Rozlišovaly se tři druhy provincií:tak zvané země pěti velkých pronájmů daní, které sjednotil Colbert kolem Ile-de-France a kde se cla vybírala pouze z obchodu s cizinou a ostat-ními částmi království; dále to byly tak zvané provincie považované za cizinu (jih Francie, Bretagne a jiné), z nich každá byla obklopena celní hranicí; a konečně tři provincie pokládané za skutečnou cizinu (tři biskupství – Mety, Toul a Verdun, dále Lotrinsko a Alsasko), které mohly volně obchodovat s cizinou. To byla ovšem organizace plná zmatku, která značně brz-dila rozvoj obchodu.
Kontrolorem financí za Ludvíka XIV. byl Michel de Chamillart (1652-1721), Nicolas Desmarets (1648-1721, synovec Colbertův, byl jeho nástupcem v letech 1708-1715. Ve sku-tečnosti byla však Francie pozadu ve vývoji obchodu a v důsledku toho, že katolická církev zakazovala půjčky na úrok. Především však byla v roce 1715 nesmírně zadlužená.
Luxusním způsobem života a štědrým udílením doživotních rent připoutal aristokracii, náchylnou ke vzpourám, ke svému dvoru. Opozici, kterou pobuřoval nákladný životní styl královského dvora, umlčovala cenzura a svévole soudních dvorů (parlamentů), závislých na panovníkově libovůli. V době, kdy se v Anglii prosazovaly v praxi základní principy občan-ských a lidských práv, naháněly ve Francii hrůzu pověstné královské zatykače in bianco, kam stačilo doplnit jméno podezřelého a ten zmizel třeba na doživotí v pevnostním vězení, mezi nimiž hrála mimořádnou úlohu pařížská Bastila.
Za takové situace si nikdo netroufal omezit obrovské výdaje na dvorskou reprezentaci. Hlavní zdroj příjmů byl spatřován v početném obyvatelstvu, které představovalo zdroj daní a vojenských rekrut. Proto Ludvíkův ministr financí Jean Baptiste Colbert prosadil postupně daňové úlevy pro rodiny s dětmi, státní podporu řemeslné velkovýroby a nově založených obchodních společností. Z původní zámořské osady Quebec v Severní Americe se roku 1671 vytvořila Nová Francie (jádro dnešní východní Kanady) a o devět let později byla založena na dolním toku Mississippi Louisiana. Do těchto kolonií smělo být dopravováno zboží pouze francouzskými loděmi. Administrativními opatřeními však měla být chráněna veškerá eko-nomika i v mateřské zemi, zvýhodněn export a omezen import, v zájmu dosažení aktivní ob-chodní bilance. Odhlédneme-li od skutečnosti, že schopné konkurence bylo jen francouzské luxusní zboží (líčidla, voňavky, látky, galanterie, bižuterie, klenoty, gobelíny a podobně), pak obchodní politika v duchu merkantilismu (lat. mercator = obchodník) popuzovala jiné země k odvetným opatřením.
Ludvík XIV. reorganizoval vojenství, soudní a fiskální systém (instituce intendantů a guvernérů), podporoval politiku J.B. Colberta a ideologii galikanismu, Hospodářský rozvoj a společenská stabilita království byly postupně otřeseny zrušením ediktu nantského (represe a útěky hugenotů ze země) a neustálými válečnými výboji;důsledky ekonomického oslabení se projevily již v posledním desetiletí Ludvíkovy vlády (státní bankrot v roce 1693 a společenské nepokoje), zejména však za jeho nástupců. V zahraniční politice těžil z vedoucího postavení Francie v Evropě po třicetileté válce a usiloval o další upevnění expanzí vůči Nizozemí, ně-meckým zemím na levém břehu.
Jedním z nejúžasnějších činů Ludvíka XIV., jímž vzbudil obdiv svých současníků, byla stavba obrovského paláce ve Versailles, kam Ludvík přestěhoval celý královský dvůr. Ludvík zde vládl v okázalé nádheře vytvořené k tomu, aby zdůraznila jeho velikost. Ale Versailles dobře posloužil i politickým účelům. Zámek stál tehdy daleko od Paříže, takže Pařížané už nikdy nemohli krále děsit, jako tomu bylo během frond. A protože přivedl významné šlechtice ke dvoru a povzbuzoval je v tom, aby soutěžili o jeho pozornost a přízeň, měl je Ludvík stále na očích a odvracel je od politických ambicí. Jak rostla Ludvíkova prestiž, stával se versailleský zámek vzorem k výstavbě podobných paláců – ovšem v menším měřítku – téměř po celé Evropě a vyšší společnost se ve většině zemí odlišovala tím, že používala francouzštinu a preferovala francouzskou kulturu.
Ke konci své vlády Ludvík už tak obdivovaný svými poddanými jako dříve nebyl. Za jeho vlády Francie sice kulturně rozkvétala (Ludvík byl totiž milovníkem umění), ale ke konci vlády zela pokladna prázdnotou.
Když tedy Ludvík roku 1715 zemřel (bylo mu téměř 77 let), všichni si oddechli.


Ludvíkovy války

Ačkoliv Ludvík měl v rukou neomezenou moc, vybral si k sobě schopné ministry. Jean-Baptiste Colbert uvedl do pořádku stav královské pokladny, vehementně prosazoval zavedení nových průmyslových oborů a propagoval koloniální obchod. Byl to právě on, kdo postavil Francii neporazitelné loďstvo. Colbert svojí činností podporoval Ludvíkova vojenská dobrodružství, ačkoliv z dlouhodobého hlediska nemohl ani on krýt všechny obrovské výdaje. V tom sloužil Ludvíkovi vynikající ministr války Louvois společně se skvělými generály, mezi které patřili Henri Turenne a princ Ludvík Condé. Mnohé z Ludvíkových válek byly důsledkem komplikovaných právních nároků a byly podporovány francouzskou armádou. Vlastní program ochrany francouzského pobřeží realizoval Vauban (1633-1707, francouzský maršál a autor vojenských a ekonomických projektů).
Za vlády Ludvíka XIV., francouzské království rozšířilo obě svá námořní průčelí – na západě od Dunkerque po Bayonne a ve Středomoří od Port-Vendres pod východními Pyrenejemi až k Toulonu. Státy mezi sebou nesoupeřily jen o území, ale také o kontrolu nad mořem.
Roku 1659 (jedenáct let po vestfálském mírovém kongresu) byla uzavřena pro Francii výhodná mírová smlouva (pyrenejská) se Španělskem. O osm let později začalo období výbojných válek Ludvíka XIV., kdy Francie díky početné a dobře vyzbrojené armádě bojovala proti přesile řady protifrancouzských koalic, v duchu hesla „více nepřátel, více cti“. Tyto války zpočátku probíhaly pro Francii do té míry úspěšně, že dokonce v mezinárodním diplomatickém styku vytlačila francouzština dosavadní latinu. Ale záhy se začala karta obracet, protože na moři utrpěli Francouzi řadu neúspěchů a na pevnině se drželi jen s vypětím všech sil.
V roce 1662 došlo ke slavné vlajkové aféře, kdy Ludvík XIV., aby si nezadal, prosadil v Londýně právo, podle nějž měly být jeho lodi zdraveny v Atlantiku i Středomoří anglickými loděmi.
Tak zvaná devoluční válka o španělské dědictví (1667 – 1668) vypukla kvůli královu nároku na španělské Nizozemsko, jež si nárokoval jménem své španělské manželky. Trojaliance Anglie, Holandska a Švédska jeho úspěchy přece jenom trochu přibrzdila, ale Ludvík získal Lille, Tournai a další klíčová hraniční města.
V roce 1672 se pomstil Holandsku tím, že prozíravě podplatil jeho partnery v alianci. Ostatní mocnosti přešly na stranu Holanďanů, a když byl v roce 1678 uzavřen mír, nejvíc jím zase trpělo Španělsko. Francie získala část Flander a Franche-Comté na východní hranici a další území v Nizozemí. V další fázi obrátil Ludvík svoji pozornost na Německo, zřídil francouzské soudy, kterým přednesl své nároky a vynutil si na nich konečné verdikty, jež byly zcela pochopitelně plně v jeho prospěch. Tak byla do Francie začleněna města jako Štrasburk, Mety (Metz) a další hraniční města.
Roku 1682 dosáhl Ludvík na francouzském duchovenstvu přijetí gallikánské deklarace, která odmítala papežské intervence do politických záležitostí jednotlivých států (Francie zvláště) a podřizovala papežovu moc církevnímu koncilu. Církev ve Francii se tak stala více závislou na panovníkově moci než na rozhodnutích nadnárodních římskokatolických institucí (papežského stolce a řadových představenstev). O tři léta později došlo ke zrušení nantského ediktu, který zaručoval francouzským nekatolíkům náboženskou svobodu. Tito nekatolíci – většinou vzdělaní a podnikavý lidé – začali houfně odcházet do Anglie, Spojeného Nizozemí, Braniborska i do zámoří, což Francii hospodářsky a kulturně velmi oslabilo. Morální kredit země byl rovněž otřesen, zvláště když se v Evropě rozšířila zpráva, že mimořádně vzdělaný čínský císař Kchang-si toleruje ve své říši všechna vyznání včetně křesťanských.
Po dalším vojenském tažení ve španělském Nizozemsku dosáhl Ludvík XIV. vrcholu své moci. Jeho politická agrese byla tak silná, až se zdálo, že ostatní evropské státy nejsou schopné se proti ní postavit. Nicméně postupně je k sobě navzájem začal připoutávat strach z Francie. A Ludvíkova náboženská politika upevnila postoj protestantských mocností. Pravděpodobně pod vlivem své zbožné manželky paní de Maintenon nejprve krutě potlačil hugenoty (francouzské protestanty) a nakonec podepsal zrušení tzv. nantského ediktu (1685), jímž jim byla zaručena tolerance vyznání. Mnozí z nich byli donuceni konvertovat ke katolicismu, ale mnohem více jich uteklo ze země. A protože hugenoti byli značně podnikaví, hospodářské ztráty, které Francie jejich odchodem utrpěla, byly velké.
Duch soutěživosti se projevoval na jedné i na druhé straně. V roce 1686 byl z rozkazu Ludvíka XIV. proveden výzkum, jehož cílem bylo krále zpravit o způsobu provozu pobřežních ohňů v Anglii tak, aby i on mohl učinit správným způsobem totéž. O to se postaral maršál Vauban. Rostoucí dopravní nároky a technické možnosti napomáhaly dalšímu rozvoji majáků
V roce 1688 Ludvíkova vojska vtrhla do kurfiřtství falckého (palatinátu) v Německu. Ale potom se zformovala evropská aliance, aby společnými silami čelila francouzské rozpínavosti. Ve válce s augsburskou ligou (Anglie, německé země, Holandsko,Španělsko a Švédsko) v letech 1689-1697 prokázala francouzská armáda své kvality, ale osm let bojů nepřineslo žádný zřetelný výsledek a Francie těmito boji značně utrpěla.
Dokonce ještě hrůzostrašnější konflikt propukl během dalších čtyř let. Dlouho očekávaná smrt španělského krále Karla II., který po sobě nezanechal žádného potomka, způsobila, že si na trůn dělali největší nárok rakouští Habsburkové a Bourboni (Ludvíkova dynastie). Dřívější dohody o rozdělení Španělska byly porušeny a Ludvík se rozhodl, že podstoupí riziko a přijme španělské dědictví pro svého vnuka Filipa z Anjou. Výsledkem bylo vytvoření další evropské koalice a válka o španělské dědictví (1701-1714).
Tentokrát utrpěla Francie několik zdrcujících porážek a dostala se téměř do situace, kdy by byla úplně poražena. Nakonec však rozpory mezi spojenci vedly k uzavření dohody, podle které se Filip stal králem Španělska, ačkoliv španělské državy v Evropě přešly na rakouské Habsburky. Francii přišel tento dynastický úspěch neúměrně draho, protože počet jejích obyvatel klesl na polovinu, zatímco státní dluh stoupl na dvacetinásobek. Cena byla vysoká, protože válka Francii vyčerpala a objevil se mocný konkurent – Británie. Jisté je, že Ludvík sám byl ke konci svého života dlouhými desítkami let okázalé vlády velmi unaven. Vždyť okolnost, že sám sebe učinil hlavou jakési světské sekty, vyznávající kult moci, jej nutila, aby ze svého života vypustil jakýkoli rys soukromí.Ludvíka vše, co následovalo po válce o španělské dědictví, už nezjímalo. Král Slunce zemřel v roce 1715 ve věku 76 let.


Francouzské umění za Ludvíka XIV.

Necelých 73 let dlouhá vláda Ludvíka XIV. – doba krále Slunce – byla poznamenána vznešenou velkolepostí a sebedůvěrou ve všech oblastech francouzské kultury, od literatury a malířství po architekturu a řemesla.
Ačkoliv taková velká kontrola státu nad uměním často vede k jednotvárnosti, oficiální francouzské umění druhé poloviny 17. století bylo charakterizováno vznešenou velkolepostí a sebevědomím. Ve Francii se v letech předcházejících vládě Ludvíka XIV. stavělo velmi málo. Král Slunce situaci dramaticky změnil. Dal zakázku na stavbu nových budov v klasickém stylu, které by byly výrazem slávy nové doby. Některá nejlepší architektonická díla, která vznikla v Paříži, byla postavena právě za vlády Ludvíka XIV.. Jeho architekt Jules Hardouin Mansart (1646-1708) navrhl vznešené náměstí Vendome s kolonádou, kde nyní stojí hotel Ritz. Most Pont Royal byl postaven, aby spojil břehy Seiny a nově dokončené Tuilerie, objevily se široké ulice a velké domy – módní Faubourg Saint Germain a Faubourg Saint Honoré. V roce 1676 Ludvík otevřel Les Invalides (Invalidovnu), nemocnici pro veterány-pro 7 000 starých nebo raněných vojáků.
Díky vojenskému staviteli Sebastienu de Vauban (1633-1707) vynikala dokonce i vojenská architektura. Vnesl revoluci do konstrukce pevností, které chránily francouzské hranice.
Královým prvním velkým stavebním projektem bylo rozšíření Louvru, starého opevněného královského paláce v Paříži, ve kterém je v současnosti uložena největší umělecká sbírka Francie. Velký italský barokní architekt Bernini (1598-1680) byl povolán, aby navrhl nové východní průčelí Louvru, ale Berniniho plány byly odmítnuty a byla dána přednost nezkušenému francouzskému architektovi – lékaři- Charlesi Perraultovi. Klasicismus Ludvíkovy doby byl tedy bezesporu francouzský
Největším monumentem postaveným za vlády Ludvíka XIV. je vznešený palác ve Versailles, největší symbol moci krále Slunce. Nikde se lépe neodrážela politická a umělecká výlučnost Francie než právě v prostorných budovách, rozlehlých zahradách a v okázalých ceremoniích ve Versailles.

Řemesla

Pod vedením uměleckého ředitele Charlese le Bruna (1619-1690) se stala továrna Gobelins domovem široké škály zkušených řemeslníků, od tkalců tapiserií a výrobců kabinetů po šperkaře a kovořemeslníky. Nábytek vyráběný v Gobelins byl zdobený a těžký (i když zřídka tak těžký jako sada nábytku vyrobená ze stříbra pro královu pracovnu – ta byla brzy roztavena, aby pomohla zaplatit Ludvíkovi války). V návrhářství se hojně používaly dekorativní vlnky, spirály a antické motivy, zatímco měď, želvovina a perleť byly obzvláště oblíbeny a ceněny pro intarzie (ozdobné vykládání na dřevě).
Ludvík XIV. byl také velký patron malířství a zvětšil sbírku, kterou již zahájil král František I. (1494-1547), když koupil Monu Lisu a mnoho dalších mistrovských děl od Leonarda da Vinciho, jež nyní visí v Louvru. Některé úžasné obrazy byly umístěny ve Versailles, např. Raffaelův Svatý Jan visel proti Domenichinovu Králi Davidovi v královské ložnici.

Malířství

Malířská akademie založená v roce 1648, se dostala v roce 1661 pod kontrolu Colberta. Ten zvýšil její význam i exkluzivitu. Umělci se učili „oficiálnímu stylu“ – modifikované verzi italského baroka. Pokud se ho ve svých vlastních pracích drželi, byli vybráni státem, aby pro něj pracovali.
Charles le Brun byl geniální designér interiéru a kvalitní malíř. Byl jmenován hlavním královským malířem v roce 1662 a stal se skoro diktátorem oficiálního umění doby Ludvíka XIV.. Rozvíjel styl, který odrážel pompu, formálnost a nadutost na dvoře krále Slunce. Le Brun navrhl většinu soch ve Versailles, stejně jako většinu nábytku, tapiserií, výrobků ze stříbra a koberců v paláci.
Le Brun byl následovníkem Nicholase Poussina. Poussin a Claude Lorrain byli nejlepší francouzští malíři té doby, ale oba žili v Itálii a dokonce ani král Slunce je nedokázal zlákat, aby se přestěhovali do Francie. Poussin i Lorrain hledali inspiraci v moderních tématech, jako například v Le Notrových zahradách bez květin, kde barva byla méně důležitá než linie.
Je zajímavé srovnat francouzský a holandský umělecký styl v malířství 17. století. Témata, která oslovovala bohaté republikánské Holanďany, byla domácí, známá a světská – každodenní scény z domácího prostředí znázorňující starší interiér střední vrstvy nebo obscénní barové výjevy spíš než dvorské rituály a klasické chrámy, kterým dávali přednost Francouzi.
Ve Versailles žily tisíce dvořanů a Ludvík je musel bavit. Hazardní hry byly populární formou zábavy s vysokými sázkami a rozšířenými podvody. Často byla uváděna nová dramata jako součást večerní zábavy, ke které patřily také ohňostroje, masky nebo balet. Král sám byl výborný tanečník a často se baletů ve Versailles účastnil.

Dramatici

Bylo to při představení v Louvru, kdy se Ludvík poprvé setkal a záhy spřátelil s Molierem (1622-1673), hercem – organizátorem, který napsal sérii velkých komedií, jež dnes mají co říci stejně jako v 17.století. Ludvík se dokonce stal kmotrem Molierova prvního dítěte.
Jako ostatní spisovatelé té doby byl i Moliere bystrým psychologem, který odhaloval přetvářku a pokrytectví současné společnosti. Pro své hry, jako je Misantrop z roku 1666 nebo Lakomec z roku 1668, použil komedii pro vážný záměr – odhalit motivy, které se skrývají za lidským chováním.
Jean Racine (1639-1699) a Pierre Corneille (1606-1684) byli dva největší spisovatelé tragédie své doby. Corneille ve svých dílech, jako např. Cid z roku 1636 a Polyeucte z roku 1643, odhalil velmi přesným a analytickým jazykem vztah mezi povinností a touhou. Konflikt lásky a povinnosti bylo téma blízké královu srdci – vzdal se ženy, kterou miloval (Mazarinovy neteře Marie Manciniové), pro politicky výhodný sňatek s infantkou španělskou.
Racine, jehož minulost jansenisty (stoupence reformního hnutí katolické církve v 17. a 18. století, jež bylo inspirováno posmrtně vydaným dílem biskupa C. Jansena) ho přesvědčila o všemohoucnosti hříchu, prezentuje postavy, které jsou si mnohem méně jisty tím, co je správné a co špatné, než je tomu u postav Corneillových: jsou to oběti vášní (na které zde pohlíží jako na velmi destruktivní sílu). Tito autoři analyzují tento zápas slovy, pitvají ho tak jasně, jako by měli v ruce skalpel, podobně jako je tomu v Racinově popisu žárlivosti a lásky v dramatu Faidra z roku 1677 nebo lásky a povinnosti v Berenice z roku 1670. Hlavním charakteristickým rysem obou spisovatelů je formální kvalita jejich striktního dodržování klasických idejí jednoty.

Hudba

Ludvík XIV. miloval hudbu. Probouzel se a oblékal za zvuků hudby, kterou mu hráli dole na nádvoří Versailleského paláce. Moteta od Lullyho se hrála v kapli ve Versailles, housle doprovázely krále při večeřích. Za letních večerů Ludvík a jeho přátelé jezdili na gondole po versailleském kanále a hudebníci je následovali na plujícím koncertním molu. V hudebních kompozicích, stejně jako na obrazech, patřilo méně obdivu barvě než linii, což bylo charakteristické pro Ludvíkova oblíbeného hudebníka Jeana-Baptisty Lullyho (1632-1687), který se stal ministrem královské hudby.
S koncem 17. století začala sláva Versailles blednout. Dlouhá válka vysála pokladnu země a její morálku a nový náboženský duch začal ovlivňovat stárnoucí královský dvůr. Styl okázalého přepychu nemohl přežít ani úpadek politického a ekonomického života Francie, ani smrt krále Slunce v roce 1715. Módní dvořané začali opouštět palác ve Versailles a stěhovali se zpět do Paříže. Pompa velké doby krále Slunce byla pryč.


Nejvýznamnější osobnosti královského dvora

Ludvík XIII.(1601-1643)-otec Ludvíka XIV.; francouzský král od roku1910; byl zcela pod vlivem svého ministra kardinála Richelieua

Anna Rakouská-matka Ludvíka XIV.

Marie Terezie -španělská infantka; manželka Ludvíka XIV.

paní de Montespan – Ludvíkova milenka, později si ji Ludvík tajně vzal roku 1697 (vévoda z Maine byl jejich synem, vévoda z Antinu byl také jejich synem, slečna z Nantes jejich dcera); byla vychovatelkou králových levobočků; měla vliv na jeho náboženskou politiku; po jeho smrti se uchýlila do domova zchudlých šlechtičen v Saint-Cyr

Luisa de la Valliere – Ludvíkova milenka

paní de Soubise – Ludvíkova milenka

Filip Orleánský (1674-1723) – byl synovcem Ludvíka XIV.

FilipV. (neboli Filip z Anjou)-byl vnukem Ludvíka XIV.; Ludvík mu získal Španělsko ve válce o španělské dědictví

Giulio Mazarin (? -1661) – kardinál; milenec Ludvíkovy matky Anny Rakouské; začal neúměrně zvyšovat daně- povstala proti němu fronda (parlamentu a princů- velitelem vzpoury princů byl Louis de Condé)-Mazarin vzpouru utišil

Jean Baptiste Colbert (1619-1683)–státník; Ludvíkův ministr financí; zasloužil se o rozvoj průmyslu a obchodu

Hugues de Lion – Ludvíkův ministr zahraničí

Louvois – Ludvíkův ministr vojenství

Louis de Condé(1621-1686)-vojevůdce; vedl vzpouru princů proti kardinálu Mazarinovi

Henri Turenne-vojevůdce; padl v bitvě-1675

Sebastien de Vauban (1633-1707)– vojevůdce; vymyslel novou obléhací techniku

Nicholas Poussin (1594-1665)–malíř; strávil většinu života v Itálii, kde si vypracoval skvělý reflektivní styl; na výletě v Paříži otevřeně kritizoval francouzské dvorní umělce

Charles le Brun (1619-1690) – malíř; byl jmenován hlavním královským malířem (1662)

Louis le Vau (1612-1670)–malíř

André le Nôtre (1613-1705)– architekt

Pugget – sochař

Girardon – sochař

Moliere (1622-1673)-spisovatel; herec

Jean de la Fontaine (1668-1694)- spisovatel

Jean Racine (1639-1699)– spisovatel

Pierre Corneille(1606-1684)-dramatik, básník; tvůrce klasické tragédie-Cid aj.

Jean-Baptiste Lully (1632-1687)-hudebník; ministr královské hudby


Z HISTORIE LOUVRU

V místech, kde je dnes Louvre, postavil král Filip August v roce 1190 čtverhrannou pevnost. Z jejího středu se vypínala kulatá věž s ponurým cimbuřím převyšujícím všechny pařížské budovy i rozestavěnou katedrálu Notre Dame. Kolem rostlo obilí a na druhém břehu Seiny byly samé vinice.
Louvre Byl více než 150 let a pak se stal královským sídlem. V roce 1415 zpustošili palác Angličané. Trvalo sto let, než král František I. dal zbořit velkou věž a pověřil nejtalentovanějšího francouzského architekta své doby Pierra Lescota a sochaře Jeana Goujana, aby vytvořili nový Louvre. Tak začal v roce 1546 vznikat Louvre jak jej známe.Právě František I. začal proměňovat pařížský Louvre z nedostupného hradu v pohodlný městský zámek, naplněný královskými sbírkami. Položil základy sbírek francouzských králů. Zval do Paříže a na svá letní sídla v údolí řeky Loiry kromě nejlepších francouzských umělců také vyhlášené italské mistry, k nimž patřili Leonardo da Vinci a Benvenuto Cellini. Cílevědomě sbíral antické skvosty, k nimž náležela proslulá Gema Augustea.
Na jeho výstavbě se podíleli další panovníci. Ve stavbě pokračoval i syn Františka I., Jindřich II.. Ohromné zásluhy o tento palác má Kateřina Medicejská, která dala dostavět západní křídlo na území dnešních zahrad Tuileries. To se nedochovalo, neboť shořelo při požáru v roce 1870.
Rovněž Jindřich IV. usiloval o rozkvět Louvru. Naopak nikdy tento příbytek příliš nemiloval Ludvík XIII., zanícený myslivec, který si raději nechal postavit myslivecký salónek ve versaillských lesích. Kardinál Richelieu pak odkoupil území kolem Louvru a postavil si tam kardinálský palác, který se po jeho smrti stal královským majetkem. V něm bydlela vdova po Ludvíku XIII., Anna Rakouská.
Klíčovou postavou v dějinách malířských pokladů v Louvru byl Ludvík XIV., král Slunce a nejmocnější Evropan své doby. Když se pětiletý Ludvík stal roku 1643 francouzským králem, vlastnila jeho koruna jen 200 obrazů. V roce 1710, ke konci jeho vlády, měl soupis obrazů již 2376 položek.
Král Slunce se také rozhodl přestavět část královského sídla. Palác byl rozšířen tak, že obklopil celý Cour Carrée neboli Čtvercový dvůr. Naposled se budovalo vnější průčelí východního křídla. Na tuto fasádu, kde měl být zřízen slavnostní vstup, vypracovalo projekty několikero francouzských a italských architektů, ale byly vesměs zamítnuty. Nakonec návrhem nových fasád pověřil král lékaře Charlese Perraulta, což notně pobouřilo profesionální architekty. Jeho autorství není zcela potvrzeno, ale Perraultova kolonáda, dlouhá 185 metrů a důmyslně pospojovaná železnými obručemi na způsob chirurgických svorek, stojí dodnes.
Ludvík XIV: zaplatil královské peníze, aby udělal z Louvru div světa a zároveň mu málem podepsal rozsudek smrti, když se rozhodl postavit nový zámek v bažinách Versailles. I s dvorem se tam přestěhoval roku 1678. Vzal s sebou i umělecké sbírky a Louvre zůstal prázdný a začal chátrat.
Ujal se jej opět až Napoleon, kdy byla část jeho prostor proměněna v muzeum. Císařova vítězství na různých bojištích Evropy notně přispěla k rozkvětu muzejních sbírek. Po jeho porážce, kdy byl poslán do vyhnanství, nařídily vítězné mocnosti, že nejnovější přírůstky musí být vráceny. Tak bylo odvezeno na 5200 uměleckých děl. Část však zůstala, zejména obrazy italských umělců.
Červnové povstání vyneslo k moci Napoleona III., nejprve jako prezidenta, potom jako císaře. Považoval Louvre za ohromnou vývěsní tabuli hlásající blahobyt jeho impéria. Dal přestavět skoro celý palác. To, co dnes návštěvník Louvru vidí, je většinou výsledek této mohutné přestavby, na níž se podílelo 3600 dělníků a 150 sochařů.
V roce 1870 oblehla Paříž pruská armáda. Pařížanům hrozil hlad, lid se vzbouřil proti šlechtě a zapálil palác v Tuileriích, který tehdy spojoval oba dlouhé výběžky Louvru. Palác lehl popelem, ale muzeum se podařilo zachránit Z paláce zbyla vypálená skořápka. Zčernalé kameny odkoupil v roce 1884 korsický vévoda Pozzo di Borgo a nechal je převézt do blízkosti Napoleonova rodiště Ajaccia, aby si tam z nich postavil vilu. Jeho rodina byla s Bonaparty po generace znepřátelena krevní mstou a mohla být sladší pomsta, než dům postavený z trosek paláce posledního Napoleona?
Posledním vážným ohrožením prošel Louvre v době německé okupace a za druhé světové války. Jakmile vypukla, byly cenné exponáty ukryty na sedmdesáti venkovských sídlech, většinou v zámcích na Loiře. V temných sklepeních tam v bezpečí přečkaly lačné choutky nacistů i nejednu bitvu.
V roce 1983 se v Louvru započalo s generální přestavbou. Francouzský stát uvolnil ohromné sumy na přestavbu bývalého královského paláce,na největší stánek umění na světě. V březnu 1989 byla otevřena pyramida, dílo amerického architekta čínského původu I. M. Peie. Jeho návrh budil nemálo sporů, ale byl to úžasný úspěch. Návštěvnost Louvru se po otevření pyramidy prakticky okamžitě zdvojnásobila. Architekt Pei dostal příležitost v přestavbě muzea pokračovat a tak v roce 1993, kdy slavilo toto muzeum všech muzeí 200 let, dostalo do užívání další prostory pro své sbírky. Z Richelieuova křídla se podařilo vystrnadit ministerstvo financí, které tu sídlilo plných 100 let ,a přestavět je na moderní výstavní plochy. Nově upravené Richelieuovo křídlo o ploše 22 000 m2 umožnilo muzeu vystavět 5000 děl, pro něž až do té doby nebylo v expozicích místo. Tak je nyní možno obdivovat například 200 obrazů vlámských mistrů z 850, které Louvre vlastní. Poprvé jsou také vystaveny renesanční tapiserie, příliš velké pro dřívější prostory. Své místo dostala také unikátní sbírka islámského umění zrovna jako 24 pláten v 10 metrů vysoké galerii Medicejských. Na nich Peter Paul Rubens v letech 1622 – 1624 zachytil patřičně idealizovaným způsobem život Florenťanky Marie Medicejské, která vládla Francii za svého nezletilého syna Ludvíka XIII:
Po všech přestavbách a úpravách má nyní Louvre rozlohu 60 000 m2 a to nejgrandióznější z palácových muzeí se tu spojilo s tím nejelegantnějším z muzeí moderních.


VERSAILLES

Bylo mnoho pokusů napodobit Versailles. Avšak palác pro Ludvíka XIV., krále Slunce, zůstal jedinečným dílem.
Versailles, místo vzdálené sotva 24 kilometrů od Paříže, si vyhlédl král Ludvík XIII. pro stavbu skromného loveckého zámečku. Chtěl tu holdovat své lovecké zálibě. Jeho syn Ludvík XIV., rovněž vášnivý lovec, měl však s tímto zámečkem ctižádostivější plány. Byl nespokojen se svými paláci (ke kterým patřily i Louvre a Tuilerie), a rozhodl se proto v roce 1660 rozšířit Versailles v impozantní královský zámek. Měl se stát superlativem nádhery. Král jej chtěl vybudovat v takových rozměrech, aby v něm nakonec mohl sídlit celý francouzský dvůr.
Když byl Ludvík mladý, pořádal zde (v malém loveckém sídle) se svými dospívajícími přáteli večírky – daleko od dospělých u dvora. V roce 1661 jiný večírek přímo inspiroval krále ke stavbě nového paláce. Tehdy Ludvíkův ambiciózní ministr financí Nicholas Fouquet (1615-1680) pozval krále a 6 000 hostů na přepychový večírek do svého nově dokončeného venkovského domu ve Vaux-le-Vicomte jihovýchodně od Paříže.
Fouquet uspořádal bohatou zábavu as baletem, divadelními představeními a ohňostrojem z lodí ve tvaru velryb, které se pomalu pohybovaly po uměle vytvořeném kanálu. Velikost zámku i zábavního programu odhalily, jak Fouquet ve svém úřadě zbohatnul, a během měsíce ho dal Ludvík zavřít za zpronevěru. Jenom několik měsíců po smrti kardinála Mazarina znamenalo Fouquetovo uvěznění konec panování mocných ministrů. Ludvík se rozhodl vyplenit Vaux, vzal sochy, pomerančovníky, tapiserie a stříbro do Versailles a navíc si vzal tři klíčové návrháře z Vaux-le-Vicomte – Le Vaua, Le Bruna a Le Nôtrea.
Stavební práce začaly v roce 1661. Ludvík XIV., který vešel do dějin jako král Slunce, vydal během dvou let nesmírné sumy peněz, což vyvolalo protesty jeho správců pokladu. Stavba skutečně za několik desetiletí spotřebovala nejen enormní finanční prostředky, ale i tisíce pracovních sil.. Prvním architektem Versailles byl Louis le Vau (1612-1670) – jeho původní práce můžeme ocenit jenom podle tehdejších nákresů, protože jeho návrhy byly z velké části přeškrtány Julesem Hardouinem-Mansartem, který po smrti Le Vaua, v roce 1670, převzal jeho práci královského architekta. Stavěl Versailles po třicet let. Mansartovým významným příspěvkem k interiéru paláce je Galerie des Glaces (Zrcadlová síň), která bere dech. Byla postavena v letech 1678 a 1684. Zrcadla - v té době vzácný a drahý luxus – jsou oddělena pilastry ze zeleného mramoru. Zlacené trofeje sedí na bohatě zdobené římse (vystupující zdobený mramor podél horní části stěny) a klenutý strop je zdoben malbami od Le Bruna.
André le Nôtre (1613-1705) zodpovídal za architektonické ztvárnění zahrad. Byl to největší zahradní návrhář století a jeho principy nejvíce vystihují ducha doby – oslavují sílu rozumu a řádu nad chaosem a přírodou. Jeho nejznámější prací je pravděpodobně rozvržení prostoru Champs Elysées v Paříži, které je pro tento styl charakteristické, stejně jako jeho návrh pro Versailles – přímé linie a geometrické vzory.
Le Nôtre neměl rád barevné květiny a vyhýbal se jim. Z celé Francie byly proto dovezeny desítky tisíc dospělých stromů. Voda hrála velkou roli ve versailleských zahradách a přinášela návštěvníkům radost stejně, jako tomu bylo ve Vaux. Versailles se pyšnil 1 400 fontánami, které fungovaly na základě složitého systému pump.
Jednotlivé sochy byly umístěny v zahradách. Byly převážně v klasicistním stylu a tématem jim sloužili římští bohové a bohyně, kteří odráželi obdiv Ludvíka XIV. k starověkému Římu jako modelu pro řád a moc.
Zahrady ve Versailles se sochami, vodotrysky a jeskyněmi byly pro pařížskou šlechtu dějištěm skvělých barokních dvorních slavností, při nichž byly předváděny i Lullyovy opery a hry Racinovy a Molierovy. V jistém smyslu byl celý komplex jedním velkým jevištěm a v této tradici pokračovali i Ludvíkovi následníci, obzvláště Marie Antoinetta. Postavila své vlastní divadlo a bavila se s přáteli v hameau hraním různých rolí, v nichž imitovali život venkovanů.
Versailleské parky se rozprostírají na ploše asi 101 hektarů a jsou v nich četné vyhlídky, promenády a komplex kanálů Grand Canal, který byl také nazýván Malé Benátky. Parkové plochy byly určeny k tomu, aby v nich byla umístěna řada skulptur. Přímo před zámeckou Zrcadlovou galerií jsou dvě jezírka se sochami symbolizujícími francouzské řeky: Loiru a Loiretu (autorem je Regnaudin), Saônu a Rhônu (autorem je Tuby), Marnu a Seinu (autorem je Lehongre) a Garonnu a Dordogne (autorem je Coysevox). Jsou tu působivé skupiny zvířat a četné mytologické postavy jako Apollón, Bakchus, Merkur a Sílénos. Mnohá díla vypadají, jako by byla věrnými kopiemi starověkého umění, například Venuše od Coysevoxe. Od Giradona pochází Bassin des Nymphés a Apollónova lázeň. Nádherné dílo odlité z olova od Tubyho znázorňuje Apollóna řídícího koně a sluneční vůz při výjezdu z bazénu. Také Enkeladova kašna ,z roku 1676, je skvělým výtvorem, v němž sochař Gaspard Marsy zpodobil trýzněného titána Enkelada pohřbeného pod skalními kameny. Rozloha zámku je obrovská: parková fronta je 640 metrů dlouhá; centrum tvoří zrcadlová galerie o délce 73 metrů, šířce10,6 metrů a o výšce 12,8 metrů; ze sedmnácti oken, jimž odpovídá stejný počet zrcadel na protější straně, je vyhlídka do parku. Stropní malby od Le Bruna líčí zidealizovaně velké události z období vlády Ludvíka XIV. mezi lety 1661 a 1678.
Idealizace krále podporovaly královskou auru, kterou Ludvík kolem sebe vytvářel a pěstoval. Roku 1681 raději přenesl své sídlo i s bohatými sbírkami z bouřlivé Paříže do Versailles. Zde byl obklopen svými dvořany a milenkami. Opuštěný Louvre se stal sídlem ateliérů a uměleckých dílen, zásobujících královský dvůr obrazy či luxusním zlatým nádobím. Do Versailles přicházely také tapisérie, nádherný nábytek a jiné předměty z Královské manufaktury gobelínů. Celý areál Versailles, jehož zámek a letohrádky překypovaly uměleckými díly, se stal, včetně sbírek, velkým vzorem pro celou Evropu. S koncem “starého režimu“ (anciene régime) však byla ochromena konjunktura umělecké práce a sběratelská aktivita. Ještě za půl století po revoluci nazval Victor Hugo Francii „hřbitovem památek“.
Roku 1682 se zámek stal Ludvíkovou stálou rezidencí a brzy se tam usídlil i celý dvůr. Vyvinula se dvorní etika s přesně stanovenými pravidly chování. Ten, kdo byl u krále v přízni, mohl tu udělat velkou kariéru. Tak také došlo k tomu, že se do Versailles táhlo mnoho doufajících dvořanů, kteří v králových předpokojích, často nadarmo, čekali s nadějí, že se jim snad někdy dostane té cti, aby směli být přítomni při Ludvíkově levée (vstávání) a coucher (uléhání na lůžko).
Palác ve Versailles, postavený jako symbol francouzské moci, jednoty a centralizované autority krále, se stal výstavními prostorami francouzského umění a řemesel, kde je mohli diplomaté a další zahraniční návštěvníci obdivovat a následně zadávat zakázky na nejlepší a nejmodernější produkci Francie.
Ludvík XIV. zemřel roku 1715. Jeho následník Ludvík XV. angažoval architekta Gabriela. Ten postavil mimo jiné operu a známý Petit Trianon (Malý Trianon), malý elegantní zámeček, který později obývala Marie Antoinetta. Za Ludvíka XVI. k němu byla přistavěna elegantní knihovna. Pak ale nabraly dějiny osudový průběh: V říjnu 1789 zasáhla Versailles Francouzská revoluce a 5. října 1789 se konalo slavné tažení trhovkyň na Versailles.


použitá literatura:


Velká francouzská revoluce – Albert Soboul (1962)

Rekové a rebelové sladké Francie – Jules Michelet (1974)

Divy světa – Gabriela a Jiří Veselých (1993)

Poslední králové Evropy – Pierre Miquel (1994)

Evropa a moře – Michel Mollat du Jourdin (1994)

Dějiny evropské civilizace II. – kolektiv autorů (1995)

Dějiny středověku – Zdeněk Beneš (1998)

Zeměpis světa (encyklopedie) – Graham Bateman a Victoria Eganová (1999)

Svět poznání (encyklopedie) – kolektiv autorů

internet



není obrázek
B a P | 13. ledna 2006
Mohli by jste sem dát obrázekcry_smiledevil_smileangry_smile
Re: není obrázek
| 13. ledna 2006
devil_smilecry_smile
Pravda, pravda
Lakinenka | 25. ledna 2007
jj tj pravda...chybi me tu vsude obrazky:(((((
anýsek | 01. října 2007
verim tomu ze to je urcite dobre...ale ja sem to necetla protoze je to moc dlouhe a takove na prvni pohled nezajimave ale jinak super... :))
Omyl
de Kyzoux | 07. listopadu 2007
Madame Montespan byla druhou metresou Ludvíka XIV, kterou si nikdy nevzal. Tajně se oženil později s vychovatelkou dětí, které měl král SLUNCE právě s madame Montespan. Okněžněný hrabě de Kyzoux
Lenka | 01. ledna 2008
Studuji dějiny a souhlasím ,že je to na první pohled opravdu nezajímavé mělo by to nějak upoutat.....přečtěte si o něm pár knih jsou velmi zajímavé a z toho bych něco pro úvod čerpala a napsala to,protože poté to lidi donutí dočíst to do konce....Lenkaa
Omyl
Flora | 10. ledna 2008
De Kyzoux má pravdu pokud si Ludvík po Marii Terezii někoho vzal, určitě to nebyla de Montespan, i když s ní měl 7 (slovy sedm) dětí, nýbrž vychovatelka těchto dětí Françoise d´Aubigné, později Scarronová, ještě později markýza de Maintenon
Re: Omyl
flora | 27. března 2008
ztotožňuji se s Vámi, tak to uvádí dostupné prameny. Paní de Montespan nebylo manželem odpuštěno a ani nebyla pozvána na svatby svých dětí s Ludvíkem XIV. Dožila se - na tu dobu - požehnaného věku 68 a nepřežila svou nástupkyni a tajnou manželku markýzu Maintenon, která umřela v 78 letech.
baf
ja | 23. ledna 2008
hrůza kdo to sem dal!
!!!
ja | 23. ledna 2008
na to vas uzije,ale aby ste delali neco smysluplnějšího to né!!!
webismen
cl | 14. února 2008
www.dark-gaming.xf.cz
sf
ds | 30. září 2009
nic moc je to dlouhy jak prase tvle:D
ad
ad | 30. září 2009
udelej tam pod to osnovu tezch nejdukletzitejsich veci pls.D
-
já | 08. listopadu 2009
sice tu není to co hledám já,ale jinak to ujde
Děti Ludvíka a madame de Montespan
k | 09. března 2012
Chtěla bych jen podotknout, že vévoda d´Antin nebyl synem Ludvíka XIV. jak se zde uvádí. Madame de Montespan jej měla se svým manželem - tedy markýzem de Montespan.
de Kyzoux
jan | 13. dubna 2014
mu prapra deda byl z rodu de Kyzoux.....a pra-babicku pak prejmenovali na Kyzourova...kde bych mohla dohledat pribuzne? zkousel jsem ruzne family tree ale nikdy jsem se nedostal k mym predkum :) diky za typy :)))))
Nový příspěvek


Ochrana proti spamu. Kolik je 2x4?



Na-mobil.cz

Spřátelené weby