Finsko

Kategorie: Zeměpis (celkem: 504 referátů a seminárek)

Informace o referátu:

  • Přidal/a: anonymous
  • Datum přidání: 05. října 2006
  • Zobrazeno: 8502×

Příbuzná témata



Finsko

„Země tisíců jezer“
(Finsko)
- hlavní město: Helsinky
- rozloha: 338 145 km2
- počet obyvatel: 5 119 000 (leden 1997)
- hustota obyvatel: 15 ob./km2
- státní zřízení: republika (finsky Suomen Tasavalta)
- správní rozdělení: 12 krajů
- obyvatelé: 93,2% Finové, 6,6% Švédové, Laponci
- měna: 1 Markka = 100 Penni
- vývoz: výrobky dřevozpracujícího a papírenského průmyslu, stroje a zařízení,
suroviny, chemické a potravinářské výrobky
- dovoz: stroje a dopravní prostředky, chemické výrobky, suroviny, paliva,
potraviny
- hl. obch. partneři: Německo, Švédsko, Rusko, Velká Británie, USA, Francie,
Japonsko, Itálie, Nizozemí
- doprava: železnice (5 867 km), silnice (76 785 km), dálnice (215 km), splavné
toky a jezera (6 240 km)
- přístavy: Helsinky, Turku, Kotka
- hospodářství: rozvinutý, průmyslově zemědělský stát s moderním průmyslem,
intenzivním zemědělstvím a lesním hospodářstvím; velké zdroje
vodní energie
- prům.: hl. odvětví – zpracování dřeva, výroba celulózy a papíru (Lahti, Kotka),
hutnictví, stavba lodí, stroj. (Helsinky, Turku, Tampere), potravin., textil
- těžba: železná ruda, Cr, Cu, Pb, Zn, Ni, Co, Ti, Ag, Hg, pyrit, fosfáty
- sklizeň: obilniny – ječmen, oves, pšenice, žito, brambory, řepka, cukrovka
- zemědělství: orná půda 7,2%, louky a pastviny 0,4%, lesy 69%
- chov dobytka: skot, prasata, ovce, drůbež, chov sobů a kožešinové zvěře,
rybolov, dřevo
PŘÍRODNÍ POMĚRY


POLOHA

Finsko je po Švédsku druhým největším státem severní Evropy a šestým největším v Evropě. Leží mezi Botnickým a Finským zálivem Baltského moře, podle zeměpisných souřadnic mezi 60. a 70. stupněm sev. šířky a 22. a 32. stupněm vých. délky. Rozlohou je více než čtyřikrát větší než Česká republika. Na severozápadě hraničí se Švédskem, na severu s Norskem a na východě s Ruskem. Tvar státního území je protáhlý severojižním směrem v délce 1 160 km a šířka jeho území je 542 km na jihu a 110 km na severu. Téměř jedna čtvrtina Finska se už rozkládá za polárním kruhem.

GEOLOGICKÝ VÝVOJ

Finsko je součástí Baltského štítu, který byl dříve nazýván Fennoskandie. Zaujímá celý Skandinávský poloostrov, poloostrov Kola a Kalérii až po Oněžské jezero na jihu (Rusko). Na západě je překryt Skandinávským pohořím, vyzvednutým při kaledonském vrásnění, které probíhalo v několika fázích ve starších prvohorách. Na území Finska jsou většinou hlubinné vyvřeliny (žuly) a metamorfované horniny (ruly, svory). Ve čtyřech oblastech jižního Finska se vyskytuje pozoruhodná odrůda žuly zvaná rapakivi (červenohnědé zbarvení, s velkými elipsovitými vyrostlicemi živce.

Povrch

Přestože na první pohled vzbuzuje krajina jižního a středního Finska dojem naprosto plochého povrchu, doopravdy to tak není. Většina pobřeží jižního Finska a finského vnitrozemí má povrch velmi nerovný, plný nízkých pahorků, hřbetů, údolí a různých sníženin, i když jejich výška jen zřídka přesahuje několik metrů či desítek metrů. Příkladem pestrého reliéfu je území národního parku Koli na východě Finska. Vodní toky využily starých zlomových trhlin v povrchu skalních hornin a vytvořily v nich údolí, místy s pěknými vodopády na skalních stupních. Početné sníženiny jakéhokoliv původu posloužily k nadržení vody a přeměnily se v jezerní pánve. Směr starých zlomů zachovávají také početné úzké zátoky na mořských i jezerních pobřežích, a to je příčinou i velké členitosti těchto pobřeží.
Nejrozsáhlejším geomorfologickým celkem země je Finská jezerní plošina (Järvi Suomi). Zaujímá asi třetinu rozlohy Finska na sever od Lahti. V jižním Finsku
se jezerní plošina skládá ze tří volně spojených pánví v nadmořské výšce 76-78 m, které jsou vyplněny některými jezery: na západě je to pánev s protáhlým jezerem Näsijärvi, uprostřed pánev s jezerem Päijänne a na východě pánev jezera Saimaa. Je to obrovská oblast lesů a jezer, skutečný ráj milovníků čisté přírody a vodních sportů. Její mírně nerovný povrch je výsledkem tektonické, erozně denudační a ledovcové činnosti. Teprve za polárním kruhem (66° 33´ s. š.) začíná lučinatá, bažinatá a stále řidčeji zalesněná krajina ožívat výraznějšími, nad 500 m vysokými horami oblých tvarů (zvaných tunturi). V těchto vysokých zeměpisných šířkách a nadmořských výškách je již vegetační pokryv značně chudší a povrch tunturi bývá tvořen vrcholovými balvanovými moři. Nejjižnější skupinou tunturi je oblast nár. parku Pyhätunturi s vrcholem 538 m vysokým. Východně odtud při ruské hranici dosahují hory už 658 m. n. m. a dál k severu, obklopené tundrou, leží Sorsatunturi (626 m), Vämötunturi (552 m) a ještě severněji, v nár. parku Urho Kekkonen, dosahuje Sokosti (718 m. n. m). Asi 1 500 km od Helsinek jsou hory v nár. parku Lemmenjoki při ostrém výběžku norské hranice. Velmi vděčným cílem putování může být také ještě bližší nár. park Pallas-Ounastunturi s vrcholky Pallastunturi (821 m) a Ounastunturi (738 m). Nejvyšší horou Finska je Haltiantunturi, která je vysoká 1 324 m. n. m.

KLIMATICKÉ POMĚRY

Přes svou severskou polohu má Finsko poměrně mírné podnebí, hlavně tam, kde je bezprostředně omýváno vodami Baltského moře. Je to způsobenou poměrnou blízkostí Atlantského oceánu a odtamtud vanoucími teplejšími větry převážně jihozápadních směrů. Zatímco na jihozápadě země kolísají průměrné teploty nejchladnějšího měsíce (února) pouze mezi –2 až –5 °C, směrem k severu od Botnického zálivu velmi rychle klesají na –11 až –14 °C. V letních měsících naopak vody Baltu ochlazují podnebí jižního Finska, takže koncem června a v nejteplejším měsíci červenci jsou rozdíly mezi průměrnou teplotou na jihu a na severu téměř zanedbatelné – pouze 3-4 °C. Vlivem suchého a vyhřátého pevninského vzduchu přicházejícího od východu dosahují průměrné červencové teploty i v Laponsku 12-14 °C oproti 14-17 °C na jihu Finska. A přitom denní maxima např. v Rovaniemi často přesahují i 20-25 °C a extrémy, které jsou zaznamenány, uvádějí i až přes 30 °C. O kontinentalitě podnebí severního Finska svědčí i noční mrazíky, které se v Laponsku mohou objevit prakticky kterýkoli den v roce. Také poměrně malé množství srážek dopadajících v průběhu roku na území Finska přibližuje podnebí této země kontinentálnímu charakteru. Nejvíce (zpravidla kolem 700 mm) zaznamenávají některé kraje jižní části země. Největší (střední část Finska) mívá 500-600 mm srážek ročně a nejméně Laponsko – pouze 400–500 mm. Značné rozdíly mezi létem a zimou ve Finsku jsou patrné v množství dopadajícího světla. Po celé zemi jsou v létě dny dlouhé a noci světlém, a to tím více, čím jsme blíž k severu. V období kolem 21. června je celonoční šero patrné už v jižních oblastech Finska, avšak teprve severněji od Oulu a ještě lépe od Rovaniemi můžeme číst noviny po celou noc bez umělého osvětlení. Zde slunce velmi dlouho do noci nezapadá a v severním Laponsku nezapadá pod obzor vůbec téměř po 8 týdnů. V zimě dochází samozřejmě k pravému opaku, takže v severním Laponsku slunce nevychází nad obzor asi tak 50 dní. Pokud jde o povětrnostní podmínky, převládají v jižním Finsku jihozápadní až západní větry. Je to způsobeno jednak převládajícím jihozápadním prouděním od Atlantiku přes Balt, jednak – v létě – větším zahříváním pevniny, nad níž lehčí teplejší vzduch stoupá a na jeho místo se dere chladnější vzduch od moře. Vichřice a bouřky se vyskytují jen ojediněle a spíše jen ne moři při jihozápadním pobřeží. Jen výjimečně dosahují takové intenzity, aby způsobily škodu na majetku. Vlhkost vzduchu je v celé Skandinávii vyšší než 72%, jako je obvyklé třeba pro střední Evropu. Tedy vlhkost se pohybuje kolem 83%. Vzhledem k velkému rozsahu vodních ploch, bažin a mokrých rašelinišť se vyskytují často přízemní mlhy, hlavně na podzim. Celkově lze označit podnebné poměry jižní poloviny Finska za nepříliš odlišné od našich v červnu, červenci a srpnu a příznivé v tom, že odpolední teploty se pohybují kolem 20 °C.

JEZERA

Tato země je v celém světě známá jako „země lesů a jezer“. Na mapě bychom nenašli jiný stát, který by na stejné ploše mohl vykázat tak velkou hustotu jezer. Je jich tolik, že i odborné literatury udávají jejich počet na 35 000-60 000. Až poslední podrobnější průzkum (pomocí družice) ukázal, že Finsko má kolem 188 000 jezer. Nejvíce jich je samozřejmě ve Finské jezerní plošině, ale ani pobřežní pásmo nebo Laponsko nejsou na jezera nijak chudá. Příčinou takového množství jezer je reliéf zbroušený ledovcem s relativně nepatrnými výškovými rozdíly. Charakteristickým znakem f. jezer je mnohonásobně vinutý, lalokovitý tvar jejich břežní čáry a velké množství ostrůvků vystupujících nad hladinu.

ŘEKY

Řeky jsou vesměs krátké, ale mají vysoké průměrné průtoky a vzhledem k jezerům, jimiž často protékají a jež působí jako přirozené vyrovnávací nádrže, nejsou rozdíly v průběhu toku tak výrazné, jako je tomu např. u alpských řek. Zato jejich spád na krátké vzdálenosti bývá značný. Ovšem řeky v Laponsku, kde většinou neprotékají jezery, mají rozdíly mezi nejvyššími a nejnižšími průtoky až několikanásobné. Další charakteristickou vlastností finských řek je jejich geologická mladost, protože od posledního, i když mírného vyzvednutí Baltského štítu uplynula relativně krátká doba 8-10 000 let. Proto eroze nestačila dosud odstranit všechny terénní nerovnosti v řečišti a řeky směřující po spádnicí přímo k ústí do moře nebo do jezer jsou velmi peřejnaté. Největší a nejdelší řekou Finska je Kemi (512 km), která sbírá vody z jižní části Laponska a která ústí do Botnického zálivu. Její prům. roční průtok je 550 m3 (pro srovnání: Vltava má při ústí 150m3/s). Dalšími výraznými řekami jsou Oulu, na švédské hranici peřejnatá Tornio a v jihozápadním cípu Finska Vuoksi. Z hlediska vodácké turistiky jde o řeky hodnotné, s čistou vodou a většinou s dobrými možnostmi táboření na březích. Ale je nutno počítat s tím, že při mnoha řekách byly postaveny závody na zpracování dřevního bohatství finských lesů, papírenské závody, …a na těchto řekách se plaví mohutné vory. 4asté jsou také vodní elektrárny na přehradních nádržích (např. na řece Kemi) nebo na vodopádových stupních.

OCHRANA PŘÍRODY A KRAJINY

Ve Finsku je celkem 29 nár. parků o celkové rozloze 8 052,58 km2 (z toho 314,5 km2 vodní plochy), 19 přísných přírodních rezervací (=místo, kde dopad lidské činnosti je minimální nebo vůbec žádný. Tato území slouží především pro vědecký výzkum a pro vstup musí být zvláštní povolení. – 1 51689 km2), 34 jiných speciálních rezervací (390 km2) a 173 chráněných rašelinišť (4 040,6 km2).


NÁRODNÍ HOSPODÁŘSTVÍ


NEROSTNÉ BOHATSTVÍ

Nerostné zdroje ve Finsku nejsou příliš vydatné, ale jsou poměrně všestranné. Významná ložiska železné rudy jsou u měst Kittilä, Otanmäki a ve městě Kolari v západním Laponsku, měděné rudy u města Outokumpu, rudy pyritů na severozápadě od Outokumpu, zinkové rudy jižně od Oulu, nikelnatoměděné rudy u města Kotalahti, zinku a olova u města Orijävi. Finsko nemá žádné naleziště uhlí, ropy a zemního plynu.

PRŮMYSL

Území, které je pokryté hlavně lesy a jezery, dávalo málo příležitostí k obživě. Po druhé světové válce došlo k rozvoji v hutnictví, strojírenství, ve výrobě lodí a ledoborců, v elektronice, ve zpracování i výrobě plastických hmot, v chemickém a gumárenském průmyslu. Ve Finsku existuje mnoho skláren, ale „ledové sklo“ od firmy Iitala je známé po celém světě.

ENERGETIKA

Finské Laponsko poskytuje ideální podmínky pro provoz vodních elektráren. Povodí řeky Kemi tvoří na 2 000 km toků, které sbírají vodu z více než 50 000 km2 laponského území. Vodní elektrárny produkují asi 13% elektrické energie, jaderné elektrárny asi 17%. Ostatní energii poskytují tepelné elektrárny, kde se spaluje také rašelina.

ZEMĚDĚLSTVÍ

Z celkové zemědělské půdy Finska je 98% v soukromém vlastnictví. V živočišné výrobě se farmáři ve stále větší míře specializují na chov dojnic na mléko nebo na chov jatečního skotu na maso, na chov vepřů, drůbeže, atd. Pro Finsko je typická velká spotřeba mléka, které je běžným nápojem k jídlu jak v domácích kuchyních, tak i v restauracích. Celková produkce mléka kryje plně domácí spotřebu mléka, másla a sýrů, nadprodukce se vyváží, zejména ve formě sušeného mléka a sýrů.
Severské klima skýtá vhodné podmínky hlavně pro chov kožešinové zvěře. Finsko je největším vývozcem kožešin ze zvířat chovaných na farmách. Jsou to zejména kožky norka a polární lišky.
V Laponsku a v severských oblastech byl odedávna a je doposud významným zdrojem obživy chov sobů.
Rybolov patří k důležitým odvětvím národního hospodářství, a to jak ryb sladkovodních (z jezer), tak z ryb mořských.
Vzhledem ke krátké vegetační době musela i rostlinná výroba projít určitým vývojem. Pěstují se obiloviny (ječmen, oves, pšenice, žito), brambory a cukrová třtina. Značnou rozlohu zaujímá rostlinné krmivo (jetelovina).
Zvláštností zemědělských usedlostí ve Finsku je to, že téměř ke každé farmě patří les, který poskytuje pracovní příležitosti v zimním období a je důležitým zdrojem příjmu. V bohatě zalesněných krajích středního a východního Finska převyšuje velmi často příjem z lesního hospodářství příjem z vlastního zemědělství.

STÁTNÍ A SPOLEČENSKÉ ZŘÍZENÍ


OBYVATELSTVO

Finsko má 5 119 000 obyvatel, z nichž 93% mluví finsky, 5,8% švédsky a necelé 1% jazykem sámi (Laponci). Průměrná hustota osídlení je 17 ob./km2. Demografická pyramida je podobná jako v ostatních průmyslově vyspělých zemích a převládají v ní skupiny středního věku. Průměrná velikost domácností je 2,2 osob. 55% obyvatel žije v rodinných domcích, 42% v činžovních domech. Bytová plocha je 33 m2/1 ob. Roční přírůstek obyvatelstva činí 0,3%, průměrná délka života dosahuje 77 let. 11% obyvatel má univerzitní vzdělání.

JAZYK

Finsko je oficiálně dvojjazyčné, tzn. že úředním jazykem je mimo finštiny také švédština. V současnosti se ve školách celého Finska učí angličtina, kterou se lze domluvit takřka všude. Finština patří mezi ugrofinské jazyky.

NÁBOŽENSTVÍ

Finsko je hlavně protestantskou zemí. 86% obyv. je luteránského vyznání, hlavně na j. a ve střed. Finsku. 1% je vyznání řecko-ortodoxního, především na vých. v Karélii, kam zasahoval vliv ruské ortodoxní církve. Zbývající malý podíl připadá na víru židovskou, katolickou, …

STÁTNÍ ZŘÍZENÍ

Finsko je demokratickou parlamentní republikou, kde v čele je prezident, který je volený na 6 let. Jednokomorový parlament (eduskunta) je zákonodárným orgánem voleným na 4 roky a má 200 poslanců. Ženy se aktivně podílejí na řízení státu, a tak z 18 míst je 7 jimi obsazeno. Finky jako první v Evr. získaly právo volit už v roce 1906.

ÚZEMNÍ ČLENĚNÍ

Od 1. září 1997 vstoupilo v platnost nové územní členění krajů (lääni). Některé kraje byly sloučeny, takže z dosavadních 12 krajů vzniklo pouze 5. Na podporu dynamičtějšího ekonomického a podnikatelského rozvoje bylo vytvořeno 15 ekonomicko-podnikatelských center.

KRAJE

Název Rozloha (km2) Počet obyv. (mil.) Sídelní město
Jižní Finsko (Etelä-Suomi) 30 229 2,02 Hämeenlina
Západní Finsko (Länsi-Suomi) 74 187 1,83 Turku
Vých. Finsko (Itä-Suomi) 48 728 0,61 Mikkeli
Oulu (Oulu lääni) 56 868 0,45 Oulu
Laponsko (Lapin lääni) 93 057 0,20 Rovaniemi



V čele každého kraje je krajský hejtman (maaherra), v jehož pravomoci jsou veškeré krajské vzdálenosti. Alandské ostrovy (Ahvenanmaa) jsou zcela autonomní, mají svůj parlament a vlastní samosprávu.


STÁTNÍ SYMBOLY

Státním znakem Finska je červené pole posázené devíti stříbrnými růžemi, zlatě korunovaný lev (oproti českému lvu má jen jeden jediný ocas) stojí na zahnutém orientálním stříbrném meči se zlatou rukojetí. Místo pravé přední tlapy má lidskou ruku ve stříbrném, zlatě zdobeném brnění, která třímá stříbrný meč se zlatým jílcem. Devět růží na státním znaku představuje devět historických krajů země. Orientální meč symbolizuje vítězství nad nepřáteli.
Státní vlajku tvoří obdélník – bílé pole s křížem modré barvy. Do středu kříže je umístěn zlatě lemovaný státní znak (národní vlajka je bez znaku). Rozměry vlajky jsou 11:18. Šířka kříže je stanovena na 3/11 šířky vlajky a svislé rameno je vzdáleno 5/11 šířky od žerdi.


HISTORIE

Předkové současných Finů přišli do oblasti dnešní země „Suomi“ někdy na počátku křesťanského letopočtu z Povolží. Měli tehdy za sebou již několik stovek let putování rozsáhlými končinami východní Evropy, během nichž se mísili s příslušníky dalších kmenů a utvářeli si osobitou, dosti složitou řeč (14 pádů, ale jen 1 vzor). Původ těchto kočovníků, živících se lovem ryb a divoké zvěře, zůstává do značné míry zahalen tajemstvím. S určitostí lze říct, že Finové jsou příbuzní s Estonci a vzdáleně také s Maďary, s nimiž společně tvoří etnickou skupinu ugrofinských národů. Rybami oplývající jezera a lesy plné zvěře se finským přistěhovalcům na první pohled zalíbily. Jedinou překážku pro ně představovali Laponci, kteří se zde usadili už dřív a nyní se dovolávali práva na své národní území. Ale marně. Přistěhovalci Laponce brzy vytlačili až daleko za severní polární kruh a osídlili tak většinu jejich dosavadního hájemství. Finové žili zprvu velmi izolovaně, na západě chráněni mořem a na východě pak četnými jezery, močály a hustými lesy. Teprve začátkem 9. století byl navázán kontakt s dánskými, norskými a švédskými Vikingy, kteří sem přicházeli nejdříve jako dobyvatelé a později též v roli obchodníků.

Příchod Švédů
Písemné záznamy dějin Finska začínají ve 12. století, kdy zde došlo k ozbrojenému vpádu Švédů pod vedením krále Erika IX. Cílem této křížové výpravy bylo otevřít přes území Finska nové obchodní cesty do významného ruského města Novgorod. Hned za vojáky přirozeně následovali kněží s úkolem obrátit pohanské Finy na tu „jedinou a správnou“ víru pravou. Rokem 1154 tak začala 200letá epocha, během níž bylo ve Finsku pod švédskou nadvládou šířeno křesťanství. Biskup však po položení základů nové církve roku 1155 zemřel mučednickou smrtí. Až do období reformace byl pak uctíván jako ochránce a patron Finů (biskup Henrik z Uppsaly).
Švédové nahradili dosavadní volné a relativně demokratické dědičné panství ve Finsku tuhou politickou správou pod vedením zemského místodržícího, který byl jmenován švédským králem. Přesto si i středověké Finsko udrželo jistou míru samostatnosti. Ta byla oficiálně potvrzena roku 1581, kdy došlo k prohlášení země švédským velkovévodstvím. V té době se taky usadili švédští osadníci na Alandských ostrovech a jihozápadním pobřeží.
Od 13. století bylo všeobecně uznávaným duchovním, kulturním a správním centrem země Turku. Právě odtud podporovali finští biskupové – zvláště po nástupu reformace – úsilí národa o úplnou nezávislost.
Zvěstovatelem reformace se stal Mikael Agricola, který v roce 1548 přeložil do finštiny Nový zákon a vytvořil tak oficiální psanou podobu tohoto jazyka. Za působení luteránů se finština začala běžně používat při bohoslužbách, přestože švédština – jazyk vyšších společenských vrstev – zůstala i nadále uznávanou kulturní řečí.
Malý přístav Helsinky byl založen roku 1550 na příkaz švédského krále Gustava Vasy. Tento významný panovník tehdy totiž potřeboval vytvořit určitou obchodní protiváhu k hanzovnímu přístavu Tallin, kteří leží na protější straně Finského zálivu. První osadníci však do Helsinek přicházeli dost pomalu a váhavě, až musel král zakročit a poslat sem vybrané občany z Porvoo, Ulvily a Raumy úředním výnosem.
Během 17. století byla finská samospráva stále více omezována, Finové si nicméně i nadále udrželi vlastní národní shromážděn, v němž byly zastoupeny i čtyři hlavní sociální třídy obyvatelstva: šlechta, duchovenstvo, měšťané a sedláci. Švédský místodržitel Per Brahe založil univerzitu v Turku, vdechl život několika novým městům a zřídil instituci odvolacího soudu.
Finské národní shromáždění se nejdříve scházelo v Turku. Když v roce 1616 král Gustav II. Adolf nařídil jeho přesídlení do Helsinek, bylo toto rozhodnutí přijato se značnou nedůvěrou. Nikdo si tehdy nedokázal představit, že by zástupci lidu měli zasedat v jakémsi obyčejném přístavu a dokonce ani to, že by toto malé město čekala nějaká významnější budoucnost. Jeho původní poloha u peřejí Helsing, podle nichž dostalo jméno, musela být ovšem roku 1640 změněna, neboť pro účely přístavu nebyla příliš vhodná. Hned vzápětí však mladé město postihla krutá pohroma: v dřevěné zástavbě vypukl požár a zničil ji takřka bezezbytku, až na jedinou čtvrť; obyvatelé trpěli nedostatkem potravin a rychleji se také šířily různé nakažlivé choroby.

Válka s Ruskem
V roce 1700 vypukla „severní válka“ mezi Švédskem a Ruskem o kontrolu nad oblastí Baltského moře. Boje trvaly plných 21 let. Finsko se stalo nárazníkovým pásmem, v němž se neustále přelévaly linie front a přinášely sem obrovské útrapy. Osud Helsinek byl tehdy víceméně totožný s mnoha jinými částmi země. Roku 1710 zdecimovala místní populaci epidemie moru a o 3 roky později město vypálila ustupující švédská armáda. Do zničených Helsinek pak vstoupily ruské vojenské oddíly a zůstaly zde až do konce války. Většina obyvatel uprchla do Švédska. Po
uzavření míru se zpátky vrátilo už jen několik odvážlivců, kteří poté začali s obnovou města. Helsinky postupně opět vstávaly z trosek.
Roku 1741 vypukla mezi Ruskem a Švédskem další válka, z níž však Helsinky tentokrát profitovaly. Švédové totiž ztratili rozsáhlá území na východě své dosavadní říše a uprchlíci z těchto oblastí, obsazených Rusy, zvýšili počet helsinských obyvatel. Zároveň se Švédové, posílení francouzskými spojenci, rozhodli u Helsinek vybudovat mohutnou námořní pevnost, aby tak Rusku zablokovali cestu dále na západ.
Stavba pevnosti Suomenlinna znamenala pro Helsinky éru rozmachu. Opevněný „Gibraltar severu“, zřízení na pěti navzájem propojených pobřežních ostrovech, zahrnoval obranné bašty, kasárna, přístaviště a loděnice, a sloužil jako důležitý opěrný bod armádních flotil. Výstavbu pevnosti financovala Francie, která sem také poslala své důstojníky a odborníky. Francouzská osvěta při tom samozřejmě začala zasahovat i samotné Finsko.
Rodiny vojáků z místní posádky přinášeli do Helsinek nová tržní ruch a ve městě se usazovali zámožní obchodníci, stavitelé pevnosti i další lidé, schopní zajistit jeho dynamický rozvoj. Počet obyvatel brzy přesáhl 3 000. Když ale roku 1808 vzplála nová švédsko-ruská válka, bylo město bohužel opět obsazeno Rusy a ze dvou třetin zničeno ohněm. Jednotky carské armády se pak pokusily dobýt i pevnost Suomenlinna, a to s pomocí psychologické diverze, když předstíraly příjezd posil a všude nechaly rozšířit noviny se zprávami o ruských vítězstvích. Když pak útočníci vyrazili po zamrzlé vodní hladině k pevnosti, švédské vojsko se početně mnohem slabšímu protivníkovi vzdalo zcela bez boje, aniž by padl jeden jediný výstřel.


Pod ruskou nadvládou
Pád Suomenlinny rozhodl o osudu Finska a budoucnosti Helsinek na více než 100 let dopředu. Na základě mírové smlouvy z roku 1809 se Finsko stalo autonomním velkoknížectvím Ruska. Car Alexandr I. se ovšem ukázal jako panovník poměrně velmi liberální a zajistil Finům více práv, než měli v područí Švédska: vlastní parlament, soudní systém a dokonce vlastní armádu.
Turku tehdy z pohledu Rusů leželo příliš blízko švédské hranice, a proto car v roce 1812 prohlásil za hlavní město nového finského velkoknížectví Helsinky. Místní stavební výbor schválil urbanistický plán rozvoje, předložený Johanem Albrechtem Ehrenströmem, a k jeho realizaci povolal pruského architekta Carla Ludwiga Engela. Až do své smrti roku 1840 pak Engel neúnavně pracoval na tom, aby Helsinky získaly skutečně důstojnou tvář metropole.
V roce 1819 byl z Turku do Helsinek přemístěn také finský senát, a když roku 1827 Turku poničil obrovský požár, přesídlila do nového města i univerzita. Helsinky se tak staly národním centrem politiky i vzdělání a mohly utěšeně vzkvétat. Státní správa a rozvíjející se obchod vytvářely pro zdejší obyvatele stále více pracovních míst. S kulturním životem rostlo a cílilo také finské národní uvědomění.

Probuzení národa
V roce 1835 vydal Elias Lönnrot (venkovský lékař, básník a sběratel lidové slovesnosti) první úplný text finského národního eposu Kalevala, který byl do té doby již od předkřesťanských časů šířen pouze ústním podáním. Zveřejnění díla zažehlo jiskru finského národního povědomí, vedlo ke znovuoživení finského jazyka a rozvoji vlastní finské literatury. Roku 1863 byla finština uznána jako oficiální zemský jazyk.
V průběhu 19. století Finsko do značné míry těžilo z tolerance ruských carů. Roku 1863 ustavil car Alexandr II. v Helsinkách opět finský parlament (po 54 letech jeho nečinnosti), a tím započala úrodná éra četných správních, hospodářských, kulturních i vzdělávacích reforem. Na konci 19. století ale car Mikuláš II. otočil pomyslným kormidlem dějin opačným směrem a zahájil imperátorskou kampaň za „poruštění“ Finska. To zde samozřejmě hned vedlo ke vzniku proticarské opozice, v jejímž čele stály právě Helsinky, tehdy už významné hlavní město a hospodářské centrum Finska s téměř 100 000 obyvateli.

Rusifikace
Roku 1899 byl úředním výnosem rozpuštěn finský parlament a o 2 roky později také armády. Tato i další opatření, namířená proti národní svébytnosti Finů a na místě prováděná carským gubernátorem Nikolajem Bobrikovem, vzedmula mohutnou vlnu protestních petic a demonstrací. Davy lidí, shromažďující se na Senátním náměstí v Helsinkách, byly nemilosrdně umravňovány ozbrojenými kozáky, odbojní měšťané putovali do vyhnanství na Sibiř a finské noviny byly zakázány.
Rozhořčení finských vlastenců posléze vyvrcholilo jedinou politickou vraždou v dějinách Finska: roku 1904 byl v budově senátu zastřelen nenáviděný místodržitel Bobrikov. V následujícím roce demonstrovali finští dělníci, povzbuzení porážkou Ruska ve válce s Japonskem, za všeobecné volební právo. Stejně jako v Rusku, tak i ve Finsku se nakonec podařilo předchozí neúnosné kroky carské vlády alespoň trochu zmírnit generální stávkou. Car Mikuláš II. byl donucen k některým dílčím
ústupkům a Finsko tak získalo demokraticky volený parlament a jako druhá země na světě rovněž volební právo pro ženy. Proces rusifikace však probíhal dál.
Finsko ale přece jen leželo trochu stranou hlavního dění v monarchii, takže zde zároveň hledali útočiště mnozí odpůrci carského režimu, jako např. V. I. Lenin aj. V. Stalin, kteří se tu také roku 1905 vůbec poprvé spolu setkali. Lenin, který žil ve Finsku v exilu, podporoval finské národně-osvobozenecké hnutí a slíbil zemi úplnou autonomii, jakmile se v Rusku dostane k moci.

Boj o nezávislost
Finové však na Lenina nečekali a vyhlásili svou nezávislost sami – 6. prosince 1917, nedlouho po Velké říjnové socialistické revoluci a během následných vnitrostátních zmatků v Rusku. To vzápětí ve Finsku vyvolalo krátkou, ale velmi krvavou občanskou válku mezi revolučně orientovanými „rudými“ a převážně konzervativními „bílými“ o další politickou orientaci země.
Dekretem z 31. 12. 1917 sice leninské Rusko skutečně nezávislost Finska uznalo, na dění v zemi to už však nemělo přímý vliv. V lednu 1918 obsadily finské Rudé gardy Helsinky a přinutily dosavadní vládu k útěku. „Bílí“ se stáhli do Vaasy a pod vedením vrchního velitele Gustafa Mannerheima poté přešli do prudkého protiútoku. Za pomoci německých intervenčních jednotek (zahraniční zájem zabránit vzniku „rudého“ státu i za cenu porušení předtím uzavřené mírové smlouvy z Brestu Litevského byl více než zřejmý) nakonec po třech měsících bojů a s velkými ztrátami dobyli ztracené území zase zpět. Mannerheim se stal předsedou prozatímní finské vlády a roku 1919 byla ústavně vyhlášena republika.
Dvě následující desetiletí mezi oběma světovými válkami byla věnována sociální, politické a hospodářské obnově Finska na konzervativní politické bázi. Mladá republika soustředila své síly a zdroje zejména na vybudování vzdělávacího systému a zabezpečení výrobně-ekonomické základny.

Sovětský pád
Mnozí Finové by asi rádi vynaložili více prostředků na obranu, kdyby bývali věděli, že Sovětský svaz v roce 1939 vznese požadavky na východní část jejich území včetně krátkého úseku jižního pobřeží, kde si chtěl zbudovat obrannou námořní základnu. Marně se Finsko snažilo uspokojit tyto nároky obchodní výměnou.
Sovětská armáda, tehdy ještě zvaná Rudá, ve snaze zabezpečit území SSSR před útokem ze severu (proněmecké až fašizující tendence ve Finsku byly už tehdy nepřehlédnutelné a možnost využití finského území k hitlerovské expanzi na východ
zřejmá, což ale nikterak neospravedlňuje konečný velmocenský způsob sovětského řešení tohoto problému) po neúspěchu politických jednání nakonec porušila původní dohodu o neútočení a 30. listopadu 1939 do Finska vpadla, doufajíc, že válka bude trvat jen několik týdnů. Finové se však postavili na statečný odpor.
Hlavní úderná síla Rudé armády se soustředila na Karelskou šíji, kterou bránilo šest finských divizí, zaujímajících bojové pozice podél tzv. Mannerheimovy linie. Maršál Mannerheim, vrchní velitel finských armádních jednotek, tu dlouho držel zhruba dvojnásobnou sovětskou přesilu (12 divizí) ba uzdě a způsobil jí citelné ztráty.
Přes kruté mrazy a vydatné sněžení trvaly boje v Karélii a na severu země déle než tři měsíce. Finové svému velkému sousedovi vzdorovali vskutku udatně, ale nakonec byli přece jen poraženi. Na základě mírové dohody podepsané 13. 3. 1940 v Moskvě museli Sovětskému svazu odstoupit asi 10% svého území, mj. také oblast kolem Vyborgu (Viipuri), tehdy druhého největšího města Finska, a celou východní Karélii.
V dalším průběhu druhé světové války pak Finsko stálo politicky na straně fašistického Německa. Spolu s Hitlerem a jeho dalšími satelity (Itálie, Slovensko, Maďarsko, Rumunsko) napadlo Sovětský svaz, aby se pokusilo získat zpět svá ztracená území. Po dosažení tohoto cíle ovšem jeho vojenská aktivita poněkud opadla a omezila se spíše na defenzivní taktiku. Finové např. dlouho váhali s účastí při blokádě Leningradu. Když se pak karta obrátila a Rudá armáda přešla do mohutné protiofenzívy , hrozilo finské územní celistvosti opět nebezpečí.

Trpká cena míru
V září 1944 požádal maršál Mannerheim Stalina o uzavření příměří. Finsko se muselo stáhnout na hranice vytyčené v zimní válce na přelomu let 1939/40, ztratilo celoročně nezamrzající arktický přístav Petsamo (dnešní ruská Pečanga) a zavázalo se zaplatit Sovětskému svazu válečné reparace ve výši 300 miliónů amerických dolarů.
Následky druhé světové války byly pro „zemi tisíců jezer“ značně hrozivé. Asi 80 000 Finů přišlo o život, ještě mnohem více jich bylo zraněno a téměř půl miliónu lidí muselo opustit svá obydlí na území přenechaném SSSR. Naopak materiální škody byly oproti očekávání poměrně malé. Finská města sice prodělala bombardování, ale žádné z nich nebylo zničeno úplně, Helsinky utrpěly největší škody při sérii náletů v roce 1944. Ústupu německých měst pak padlo za oběť Rovaniemi, hlavní město Laponska, a řada menších vesnic.

Finsko dnes
Aby mohly být vytvořeny nové pracovní příležitosti a splaceny obrovské válečné náhrady, byly ve Finsku po roce 1945 téměř z ničeho vybudovány železárny, ocelárny i další průmyslové podniky. Příliv uprchlíků z východních oblastí zvedl počet obyvatel Helsinek zhruba o 20%, přičemž mnohé Finy lákaly do hlavního města lepší možnosti zaměstnání.
Centrum Helsinek se během těchto prvních poválečných roků měnilo jen málo. Potřeba výstavby větších veřejných budov zde vznikla teprve asi o 20 let později. V roce 1967 bylo dostavěno Městské divadlo a 4 roky nato se začala stavět populární hala Finlandia. Toto mistrovské dílo finského architekta Alvara Aalta dnes představuje skutečnou moderní dominantu metropole. Jako mezinárodní kongresové centrum zároveň symbolizuje specifickou roli Finska coby politického zprostředkovatele mezi Východem a Západem, což se zřetelně prokázalo např. při helsinské Konferenci o bezpečnosti a spolupráce v Evropě roku 1975. V nejčerstvější současnosti pak byly Helsinky vybírány jako jedno z devíti měst reprezentujících evropskou kulturu roku 2000.

TURISTICKÉ OBLASTI


Jezerní oblast

Jedním z nejdůležitější měst této oblasti je Tampere. Průmyslové město obklopené třemi jezery, poskytuje příjemné prostředí. Každé další město v této oblasti má nějakou zvláštnost. Hämeenlinna je město pojmenované podle hradu Häme. Lahti je známé nejen jako hostitel mistrovství světa v lyžování v roce 1978, ale i jako středisko nábytkářského průmyslu. V Savonlinně se koná každé léto operní festival na nádvoří hradu Olavinlinna. V létě se ve Finsku pořádají výstavy umění v přírodě. Jedna z nejpopulárnějších je Suvi-Pinx v Sysmä. Díla jsou vystavena pod širým nebem ve velkém parku u řeky. Za návštěvu stojí i pravoslavné církevní muzeum v Kuopio, kde je zajímavá sbírka ikon.


Finské pobřeží

Finsko má celkem 4 600 km mořského pobřeží, které se táhne od Finského zálivu až k ústí řeky Tornio u švédsko-finské hranice. Pobřežní linie je lemována tisíci ostrovy. Dlouhé pláže na jihu v Hanko a na západě v Yyteri a Kalajoki jsou vynikající, absolutně čisté a ideální pro ty, kteří se chtějí v klidu opalovat a koupat. Pláže jsou písečné a mnohdy připomínají pobřeží Baltu v Polsku nebo v Německu. K nejstarším historickým městům patří Porvoo, které se vedle starobylé architektury honosí též kulturními pamětihodnostmi, př. umělecké muzeum finských umělců 2. pol. 19. století Edelfelta a Vallgrena.
Celé západní a jižní pobřeží lemují malebná městečka, ale i velké přístavy jako Kotka, Helsinky, Pori, Vaasa, aj. Střídá se tu starobylá architektura kamenných kostelů, pevností a červených dřevěných domků s jasnou, bílou architekturou moderní doby.


Souostroví Alandy

Jsou hlavní námořní linkou mezi Finskem a Švédskem . Jsou seskupením 6 500 ostrovů na poměrně malé ploše. Alandy se svými 22 000 obyvateli mají autonomní správu v rámci Finské republiky, vlastní parlament a mohou se pochlubit bohatou historií i staletou tradicí v mořeplavectví.


Finské Laponsko

Zaujímá jednu třetinu celkové rozlohy země. Leží prakticky celé na sever od polárního kruhu. Na tomto velkém území žije jen 200 000 obyvatel, z nichž je 4 000 Laponců. Sobů je v Laponsku stejně jako lidí. Hlavní město kraje – Rovaniemi – leží přímo na polárním kruhu. Je to živé město s moderní výstavbou a s několika významnými budovami od Alvara Aalta. Hotely, obchody, zábavní podniky a kulturní dění je zde stejné jako v kterémkoliv jiném městě.
Protiklady jsou v Laponsku velké. V polovině května oznámí rozhlas i noviny: V Utsjoki u severních hranic Finska vyjde dnes slunce a nezapadne v nejbližších 50 dnech. Není divu, že teplota někdy vystoupí až na 27 °C, když slunce svítí celých 24 hodin denně. V tomto období lidé dostávají tzv. laponskou horečku, která je nutí vracet se znovu a znovu do těchto míst.
Po létě přichází krátké období podzimních barev, nazvané ruska. Stromy, keře, tráva i listí borůvek přímo hoří různými odstíny červené, žluté a zlaté barvy. Na podzim začíná značkování sobů, které pokračuje ještě v zimě. Zima je dlouhá; na nejdálnějším severu trvá polární noc kaamos přes 50 dní. Ale v Laponsku není po
celou dobu úplná tma. Zimní obloha je osvětlena po celé hodiny polární září. První sníh napadne v říjnu a brzo pokryje silnou vrstvou zamrzlá jezera a svahy kopců. Od poloviny března svítívá slunce už jen 12 hodin denně. Začíná nejlepší lyžařská sezóna, která trvá do května.

SPORTOVNÍ A TURISTICKÉ MOŽNOSTI


PŘESPOLNÍ BĚH

Je finským národním sportem, dostupný každému jak cenově, tak výkonnostně. Každoročně jsou organizovány hromadné běhy a maratóny. Mezi ty nejznámější patří Maraton Paavo Nurmiho v Turku, Maraton Helsinki, Běh Lasse Viréna v Myrskylä, Běh žen na 10 km, Helsinky.

VODNÍ SPORTY

Dalším sportem provozovaným bez větších nákladů, je plavání, pro které má Finsko ideální podmínky přírodní i umělé, protože stále přibývá plaveckých hal a stadionů, které umožňují celoroční sportování. Plavání je i součástí školní výuky. Vedle plavání a veslování na pramicích se stále více rozšiřuje jízda na motorových člunech, gumových člunech a kánoích, na kterých se sjíždějí peřejnaté řeky. Stále více sportovců se věnuje jachtingu a vodnímu lyžování. Sjíždění peřejí na gumových člunech je možné od léta do podzimu na řece Kitka nebo na řece Tornio, která je nejdelší divokou řekou v Evropě.

ZIMNÍ SPORTY

Když se ve Finsku řekne jdeme lyžovat, myslí se tím jízda na běžkách. Rovinatý terén umožňuje jízdu na běžkách všem věkovým kategoriím a vzhledem k dlouhé zimě patří běžkování k nejrozšířenějším finským sportům. Vrcholem přípravy těch nejlepších je účast na hromadném lyžařském běhu Finlandia Ski Race, který začíná ve městě Hämeenlinna a končí po 75 km na stadionu v Lahti.
Zamrzlá jezera poskytují výborný terén pro bruslení a rychlobruslení. I v rychlobruslení se pořádá velký veřejný závod, a to na jezeře Kallavesi v oblasti Kuopio.
V posledních letech se těší velké oblibě i lední hokej, a to hlavně od doby, kdy český trenér Gustav Bubník přivedl finské mužstvo na světovou špičku.

PRAKTICKÉ INFORMACE

SAUNA

Saunu můžeme najít všude: v krytých plovárnách, hotelech a motelech, chatových osadách, autokempech, činžovních domech a samozřejmě v každém RD a rekreační chatě. Nejtypičtější „pravé finské sauny“ jsou na venkově u jezera, moře nebo řeky. Ve Finsku je mil. saun, tj. jedna sauna na 5 obyv. Když si Fin postaví chatu, staví nejprve saunu. Jak tato sauna vypadá? Je to místnost obložená dřevem s lavicemi až ke stropu. Má zvláštní kamna kiuas, která ji vyhřejí na 80-100 °C. Na kamnech je vrstva ohřátých kamenů. Když se polévají vodou, vznikne pára löyly, která ale brzy zmizí. Löyly vyvolává pocení, ale protože vlhkost vzduchu je nízká, je horko příjemnější, než by se čekalo. Chceme-li se potit ještě víc, můžeme se šlehat vihtou, svazkem měkkých, voňavých březových větviček.


STRAVOVÁNÍ

Finská kuchyně, které se vyznačují spojením západoevr. a východoevr. vlivů, nabízí četné místní a krajové speciality. V zemi s tolika jezery se klade důraz především na ryby. K nejoblíbenějším patří losos, pstruh duhový, finská bílá ryba, štika, šproty a také druh bílých malých ryb.

ČAS

Střídá se pravid. letní a zimní čas, kde v obou obd. mají o hod. víc než v ČR.

KDE BYDLÍ SANTA CLAUS?

Zatímco české děti marně přemýšlejí, odkud přichází Ježíšek, jejich vrstevníci ze zemí, v nichž dárky nosí Santa Claus, v tom mají jasno: pohádková bytost bydlí ve finské vesničce nedaleko města Rovaniemi. Pověsti, že Santa žije právě tady, uvěří ročně kolem tři čtvrtě milionu dětí z celého světa, které kostrbatými písmenky prosí o vysněný dárek. Nejvíce píší děti z Velké Británie, Polska a Japonska. Vesnici tvoří 30 dřevěných srubů, v jednom je pracovna Santa Clause s laponským kruhovým krbem i obrovskými knihovnami, kam si ukládá všechna dětská přání. V dalším ze srubů je pošta, která dává na dopisy zvláštní razítko, po němž touží sběratelé známek z celého světa. Na poštovním úřadě, v němž i za parného léta zní vánoční koledy, je celoročně zaměstnáno několik lidí, kteří mají jeden jediný úkol: alespoň na část dopisů odpovědět. Připraveny mají univerzální odpověď ve všech světových jazycích a dostane je zhruba pětina dětí, které Santovi napsaly.

- zdroje: Finsko, Helsinky a jižní Finsko, Evropa s prázdnou kapsou (sever), Planeta
Země, Obrazový atlas světa, Kapesní atlas světa, Velká kniha otázek a
odpovědí, Zeměpis 3, Učebnice pro 6. ročník, Rozum do kapsy, Eurasie,
Dějiny severu, Evropská historie, Dětská encyklopedie do kapsy, katalogy
cestovních kanceláří



| 10. listopadu 2007
JHUHHG | 04. prosince 2011
LHHFTGCTHTGUIZGHTRFTETFHUHUIU
FVFDGFF
FDF | 04. prosince 2011
ÁÝUHJZNBUOBBVUJGBBFUIOHOÍ TFVFUIZ HWEDG EJKWEF
Spokojený žák | 09. listopadu 2015
Zdarec hej fakt díky za ten super referát, jenom doufám. že na to učitel nepřijde :) :D :D :D
Nový příspěvek


Ochrana proti spamu. Kolik je 2x4?



Na-mobil.cz

Spřátelené weby