Extremismus

Kategorie: Filozofie (celkem: 141 referátů a seminárek)

Informace o referátu:

  • Přidal/a: anonymous
  • Datum přidání: 24. července 2006
  • Zobrazeno: 17570×

Příbuzná témata



Extremismus

Projevy extremismu se počaly v České republice otevřeně projevovat po listopadu 1989. Problematika extremismu, komunistický režimem na veřejnosti uměle zakrývaná, se začala razantnějším způsobem manifestovat. Do obecného povědomí vstoupila v podobě útoku na příznivců hnutí skinheads na romské etnikum a občany tmavší barvy pleti. Za situace, kdy česka společnost po více než 40 let byla společností uzavřenou, nikoliv multikulturní, současně začalo pomalu vystupovat napovrch xenofobní naladění části obyvatelstva. Lhostejností veřejnosti, či její podstantné části, k extremsitickým projevům, sympatizování s těmito projevy, nebo dokonce jejich skrytá či otevřená odpora, počaly spoluvytvářet příhodné podmínky pro projevy s extremistickým podtextem.

Extremismus ( z lat. extremus - nejzazší), krajně radikální, hraničení až výstřední postoj, který vztah mezi realitou a poznáním převádí na jediný problém - na atak polotické moci, na nezákonnou cestu ke státní moci, na zásadní změny v její dělbě, kontrole i realizaci. Jedná se o poměrně rozšířený fenomém, a přesto není zastoupen ve slovnících a encyklopediích. A pokud je vymezován, tak jako ultralevé nebo ultrapravé polotické stanovisko, která není schopné reálně vidět politickou situaci. Zatím je za extremistu označován člověk mající a prosazující extrémní politické názory, které směřují k výměně polotické elity, k změně polotického systému. Vyznačuje se neochotou k polotickým kompromisům, k užívání nedemokratických a násilnách prostředků polotického převratu, k prudké, radikální, násilné změně polotického systému za účasti velké masy lidí, které zasahují až k změně sociálních a ekonomických vztahů.

Protizákonná cesta ke státní moci vede k přímému boji, neboť polotická skupina, která ji zvolila, musí k dosažení svého vlivu na státní záležitosti přemoci státní aparát, která chrání právní řád a moc vládnoucích polotických organiczací, které hájením právního řádu hájí i svou pozici.

Koho však označit v tom či onom státě za politického extrémistu? Odpověď není snadná. Jedno je však zřejmé. Politický extremismus se znaží o vylolání rozporu mezi svými členy a přívrženci na jedné straně a státem na straně druhé. To začíná propagandou, demagogií usilující o zvětšení nespokojenosti se stavem společnsoti a fungováním státu, vyvoláváním přímých srážek formou provokací a také individuálním terorem se státní mocí. Dochází ke střetnutí a také k měřění sil státu a vlastní výkonné složky extremistů. Sleduje zda už je chopen úspěšného boje s orgány státní moci (armáda, policie), zda rozklad a oslabení silových institucí státu, oslabení jejich stability a jistot, je natolik rozkolísané, že lze vystoupit s úspěchem v přímém boj. Pro extremní organizaci je v té situaci každé řešení, které odstraní nespokojenost občanů a zejména jejích přívrženců, nejnebezpečnější. Zavrhují proto uplatnění prospěšných návrhů státních orgánu, odmítají je. Stupňují své pořadavky pro stát nepřijatelně. Prohlašují účinná opatření za vynucené ústupky, sílicí tlak na stát stupňují do maxima.

Nejúčinnějším prostředkem k prohloubení rozporu mezi státem a stoupenci extremistické organizace je vyvolání přímých srážek. Pokus o ně je označován jako provokace, které se mohou rozrůstat v masové, nezákonné projevy, v demonstrace, průvody, tábory často spojené s násilným porušováním právního řádu (obsazováním cizích budov, rozbíjení a plenění obchodů, vandalizace všeho druhu). Extremisté jsou ochotni se rozejít s ostatní společností v bouři vzájemnéího obviňování a stupňované persekuce. Možnosti k vzájemné dohodě se v té situaci přibližují nule.

Bezpečnostní politika demokratického státu by měla směřovat k těmto zásadám:

1.navyplnit jejich požadavky a nečinit jim žádné ústupky
2.nesmí se s nimi uzavírat žádné dohody, které by jím snížily trest
3. jejich stíhání a zatýkání musí být věnováno zvýšené úsilí
4. nesmějí v žádném případě uniknout trestu na základě existujícího práva
5. musí být přijata pravidla pro trestání států, které poskytují teroristům jakoukoliv podporu

Tyto výše uvedené zásady neznamenají, že všichni extremisté se nutně musí stát teroristy a naopak, že každý radikál se stane extremistou. Ovšem je fakt, že souvislosti a vzájemné vztahy mezi extremistou a radikalistou je možné spatřovat v určité posloupnosti, kdy nejprve prochází radikalismem, dále extremismema nakonec terorismem.

Za této situace má pojem politický extremismus malou vypovídací a označovací hodnotu. Naproti tomu pojmy ,, levicový,, a ,, pravicový,, politický extrmismus konkretizují pozici subjetku v rámci politického spektra a tím přiřazují takto označeným politickým organizacím (extrémně levicové, extrémně pravicové) určité ideologické a programové charakteristiky. V této souvislosti se rovněž objevuje termín ,, krajní,, pravice a levice, který se více používá pro označní politických stran než hnutí a skupin, protože na rozdíl od označení extrémní nemá pejorativní podtext.

Z bezpečnostího hlediska nemá pravo-levo orientace extremistických subjektů velký význam, neboť z obou pólů vzniká riziko narušení bezpešností situace demokratického státu. Rovněž i přiřazení extremistických subjektů na pravo-levou osu vykazuje slabiny. To je patrné v případě punks a skinheads. První hnutí je označováno jako levicový extremismus ( v širším ráci anarchismus) je prezentovaný zejména anarchoautonomními skupinami, neobolševickými a nacionalistickými skupinami či organzacemi a druhé jako pravicový extremismus je reprezentovaný neonacistickými, fašisticky a nacionalisticky orientovanými skupinami. Avšak tvz. NAZI PUNKS participují na akcích skinheads a na druhé straně tvz. REDSKINS vyznávají různé marxistické ideologie jako je stalinismus, maoismus, trockismus. Malá část se orientuje anarchisticky.

Někteří autoři, proto opouštěji pravo-levo osu a snaží se rozlišit extremní subjekty na základě aktérů a hodnot, které sledují. Slouží k tomu v poslední době i termín extremismus středu. Stoupenci extremismu středu u nás volají po izolaci republiky. V obranné oblasi požadují neutralitu země misto začlenění do NATO. Hlásají nesmiřitelný postoj k Němcům, Romům a cizincům, intolerantní jsou i k etnickým minoritám. Vystupují proti kriminalitě. Požadují zavedeni trestu smrti. Preferují drobné podnikání českého kapitálu a soběstačnosti země v produkci potravin. Jejich politický program je směsicí radikalismu, autoritářství, nacionalismu a intolerance. K prosazování svých politických cílů využívají i prostředky zatupitelské demokracie (volby, parlament), kde se snaží za každou cenu zviditelnit jako nositelé ,, národních zájmů,,. Takové vymezení je šité na míru české SPR-RSČ (Republikáni).

Důležitější než různé varianty politického extremismu se jeví jeho vztah k pojmu jako je politický radikalismus, politický populismus, terorismus a politický protest v podobě občanské neposlušnosti. Omezíme-li se jen na vztah mezi extremistickým a radikálním postojem v souvislosti s populismem. Je potřebné připomenout, že ani zde politologie dosud nedospěla k uspokojivému řešení. Respektuje názor, který převládá u širší veřejnosti a ve sdělovacích prostředcích. Vnímá radikalismus jako krajní politický postoj, jež nevede k odstranění pravidel politické hry a pohybuje se v rámci demokratického právního státu, byť i na jeho okraji. Naproti tomu politický extremismus odmítá demokratický politický režim a usiluje o jeho odstranění či modifikaci, a to i mimo ústavní státní rámec.

Přes pojmovou neujasněnost se v současnosti při analýze bezpečnostní situace ve většině evropských zemí extremismus objevuje. A to v krajní podobě nějakého následujícího ismu: fašismus, komunismus, radikalismus, anarchismus, rasismus, nacionalismus, antisemitismus, populismus, terorismus, náboženský fundamentalismus a fanatismus.

Obecně je však možné konstatovat, že projevy extrémních jedinců jsou věštšinou, z hlediska stability společnosti a jejích institucí, nezávažné a že pro většinu stabílní společnosti představuje extremismus okrajový problém. Za nežádoucí jev je však nutné považovat, když veřejnost, nebo alespoň její podstatná část je k projevům extremismu lhostejná, nebo s ním dokonce sympatizuje. V tomto případě jde o nebezpečný ,,protispolečenský,, jev, který může vést k sociálníám konfliktům, a dokonce k pololitické destabilizaci. K radikálním postojům a k nárůstu extremistických projevů dochází za určitých společensko-ekonomických podmínek, jejichž průvodním jevem jsou mimo jiné i nárůst zločinnosti, nárůst počtu asociálních osob, zvýšená migrace, snížení prestiže státního apartátu a další. Průvodním jevem extremismu je narůstající násilná trestná činnost a radikálnější postoj něktrých skupin obyvatelstva k určitým sociálním skupinám, speciálně pak k občanům s rozdílnou barvou pleti. Demokracie totiž nemá dostatek mechanismů, aby se ubránila těmto projevům, prtože jinak by se mohla stát opětž diktaturou. Vzniká tak paradoxní stav, kdy principy, na kterých je demokracie společnost založena, se obracejí proti ní. Dá se tedy vyslovit na závěr, že extremismus je průvodním jevem demokracie.



skoš do pole | 26. února 2008
kkmjhjkbhbhj
| 07. listopadu 2013
Extrémismus je u nás už 15 let, a to od té doby co se utvořil humanismus! A to dochází ke korupci!
Nový příspěvek


Ochrana proti spamu. Kolik je 2x4?



Na-mobil.cz

Spřátelené weby