Byzantská říše

Kategorie: Nezařazeno (celkem: 23144 referátů a seminárek)

Informace o referátu:

Příbuzná témata



Byzantská říše

Byzantská říše
???????? ??? ???????
<- Římská říše 3951453 Osmanská říše ->
Benátská republika ->
Trapezuntské císařství ->
Morejský despotát ->

vlajka

znak
geografie

Byzantská říše ve svém největším územním rozmachu za císaře Justiniána I. (cca rok 550)
hlavní město:
rozloha:
4 500 000 km? (v roce 550)
nejvyšší bod:
Ararat (5137 m)
obyvatelstvo
počet obyvatel:
34 000 000 (ve 4. století)
národnostní složení:
jazyky:
řečtina (oficiální jazyk)
státní útvar
solidus, hyperpyron
vznik:
395 (rozdělení Římské říše na Západořímskou a Východořímskou)
zánik:
29. květen 1453 (dobytí Konstantinopole Turky)
předcházející státy:
Římská říše Římská říše
nástupnické státy:
Osmanská říše Osmanská říše
Benátská republika Benátská republika
Trapezuntské císařství Trapezuntské císařství
Morejský despotát Morejský despotát
Konstantin I. Veliký s modelem Konstantinopole (detail mozaiky v Hagia Sofia)
Konstantin I. Veliký s modelem Konstantinopole (detail mozaiky v Hagia Sofia)

Byzantská říše (řecky: ???????? ??? ??????? - [Basileja ton Romajon]) je označení, jehož se zhruba od 19. století užívá pro východořímskou říši (3951453), která si po roce 476 udržela jako jediný státní útvar státoprávní kontinuitu s římskou říší. Hlavním městem říše byla Konstantinopol (česky také Cařihrad) založená roku 330 císařem Konstantinem Velikým jako Nový Řím.

Vznik říše je datován do období po smrti císaře Theodosia (379395) roku 395, kdy byla římská říše de facto rozdělena na západní (hlavní město Řím) a východní část (hlavní město Konstantinopol). Definitivně však můžeme mluvit o samostatné říši až po roce 476, kdy byl sesazen poslední západořímský císař Romulus Augustulus. V každém případě však nejvýznamnější podíl na vzniku říše má císař Konstantin založením Konstantinopole a zahájením christianizace (šíření křesťanství) Východu.

Obyvatelé byzantské říše sami sebe považovali za Římany a svoji říši za římskou. Stejně tak se její císařové prohlašovali za následníky římských císařů. V islámském světě byla říše nazývána ???? (Rúm). Úředním státním jazykem státu byla řečtina a státním náboženstvím bylo křesťanství. Po velkém schizmatu roku 1054 se říše stala centrem nové, pravoslavné církve, jež stála v opozici proti katolické církvi ovládající západ.

Definitivně říše zanikla dobytím Konstantinopole osmanskými Turky roku 1453, ale některé její části si ještě po nějakou dobu udržely svoji samostatnost (Mystra byla dobyta až roku 1460 a Trapezunt (Trabzon) roku 1461).

Obsah

Pojmenování říše

Název byzantská říše je odvozen od původního názvu řecké osady Byzantion, na jejímž místě byla později založena Konstantinopol. Pochází až z doby humanismu a vlastním obyvatelům Byzance by byl cizí. Obyvatelé říše se označovali sami jako Rhómaioi (??????? Římané) a svou říši pak jako Rhómania (???????) či basileia tón Rhómaión (???????? ??? ???????, království Římanů), což se do latiny překládalo jako imperium Romanorum, římská říše. Slovem hellénes (??????? Řekové) neoznačovali obyvatelé byzantské říše sami sebe, ale staré, pohanské Řeky a jejich kulturu, kteří nepřijali křesťanskou víru.[1]

Pojem byzantská říše se poprvé objevil teprve roku 1557, celé století po pádu Konstantinopole, u německého autora Hieronyma Wolfa, který představil byzantskou historiografii ve svém díle Corpus historiae byzantinae.[zdroj?] Označením byzantská chtěl odlišit starověké římské dějiny od dějin středověké říše, aniž by se přitom zabýval jejími staršími dějinami. Wolfa ve vytvoření termínu inspirovaly dohady 9. století mezi tehdejšími „Římany“ (tedy Byzantinci) a „Franky“, kteří měli snahu legitimizovat snahy Karla Velikého o vytvoření říše, která se považovala za dědičku starověkého Říma. Pojem sám se však rozšířil teprve v 18. století, kdy jej zpopularizovali francouzští autoři, např. Montesquieu.[2]

Charakteristika byzantské říše

Státoprávní pojetí byzantské říše

Podle teorie translatio imperii, kterou nejvýstižněji vyjádřil v 6. století historik Prokopios z Kaisareie, byla císařská moc přenesena z Říma do Konstantinopole.[3] Pouze její panovník směl právoplatně užívat titulu římský císař – v pozdně antickém období imperator (řecky ?????????? – autokratór), augustus (řecky ???????? – sebastos) nebo caesar (řecky ?????? – kaisar), od 7. století basileus tón Rhómaión (???????? ??? ´???????). To v Byzanci platilo až do roku 1453, přestože realita se lišila. Pokud byzantská diplomacie přece jen v některých případech přiznala císařský titul cizím panovníkům (Karlu Velikému, bulharskému Simeonovi I., srbskému Štěpánu Dušanovi), uznala je vždy jen jako císaře - basilea, zatímco označení císař Římanů (basileus tón Rhómaión) zůstalo výsadou byzantských vládců. Státním mottem bylo: ???????? ???????? ????????? ???????????? [basileus basileón basileuón basileuontón] (řecky „král králů vládnoucí nad těmi, kdo vládnou“).[zdroj?]

Obyvatelstvo byzantské říše

Obyvatelstvo říše bylo etnicky různorodé. Spojovalo je křesťanské vyznání a řečtina, zpočátku jazyk kultury, který byl od Justiniánových časů užíván na císařském dvoře a od konce 6. století také v administrativě a v církvi, zatímco znalost latiny upadala.[4] Sami sebe ovšem považovali Byzantinci za Římany a nazývali se – ovšem řecky – Rhómaioi (´???????). Rhómaios byl chápán jako římský občan a vzhledem k jednotnému státnímu náboženství také křesťanchristianos (??????????), později christianos orthodoxos (?????????? ?????????) Termínem orthodoxos pistis (????????? ??????) je označována v Justiniánově právním kodexu správná víra jako protiklad k hairesis (???????) - kacířskému učení). Pojmy Helén (????????) a helénismus se nyní pojily s antickým pohanstvím.

Byzantská říše a křesťanství

Interiér chrámu Hagia Sofia v Konstantinopoli
Interiér chrámu Hagia SofiaKonstantinopoli

Křesťanství bylo nepochybně jedním ze základních pilířů byzantské říše a civilizace. Již nedlouho po založení Konstantinopole začal prosazovat Eusebios z Kaisareie, jenž je nazýván Otcem církevní historie, nové pojetí římské říše, které vyložil ve svých Církevních dějinách (Ekklesiastike historia).[zdroj?] Římské impérium chápal jako křesťanskou Boží říši, pozemský obraz nebeského Jeruzaléma, v níž vládne zásada jeden Bůh – jeden císař – jedna víra.[zdroj?] Ta se podle Eusebia projevila za vlády císaře Konstantina Velikého, kdy se říše obrátila ke křesťanství. Boží vůle a dějiny tak dospěly ke svému konečnému cíli, neboť po pozemské Kristově říši již žádná jiná nebude. Konstantinopol se stala Novým, lepším Římem, protože byla založena jako křesťanské město, a starý pohanský Řím ztratil svoje postavení. [5] Odtud odvozovali v Byzanci božský původ moci císaře, který byl pokládán za zástupce Boha na zemi. Paradoxně se tak stalo následkem poměrů panujících v pohanském Římě, kde byli císaři, používající od konce 3. století titulu dominus et deus, zbožštěni. Sakrální povaha osoby a moci byzantského císaře však byla postavena na jiných základech a byly z ní vyvozovány nároky na císařovu svrchovanost nad celou křesťanskou ????????? oikumené (osídleným zemským okrskem) a všemi ostatními panovníky. Tento vztah bývá někdy označován jako caesaropapismus – císař byl sice chápán jako zástupce Boha na zemi, církev však řídil patriarcha. Patriarcha byl dosazován císařem, který ho také mohl podle svého uvážení sesadit. Na trůn konstantinopolských patriarchů se ale často dostala osobnost tak silná, že dokázala vzdorovat i tlakům císaře. [6] Stalo se tak například v případě císaře Konstantina IX., kterýžto byl patriarchou Michaelem Kerullariem v roce 1054 donucen potvrdit exkomunikování papežského poselstva, které dorazilo do Konstantinopole, a dokončit tak Velké schizma, které natrvalo rozdělilo dosud formálně jednotnou církev.

Správa říše, vojsko

Byzantské mince
Byzantské mince

Byzantská říše byla centralizovanou monarchií, v níž všechny rozhodující pravomoci náležely císaři. Panovník se stal středem okázalého politicko-náboženského kultu, ovlivněného nejen představou o nadpozemském původu jeho moci, ale také zvyklostmi orientálních despocií, především sásánovské Persie.[zdroj?] Císař stál v čele přísně hierarchicky uspořádaného byrokratického aparátu, který z jeho rozhodnutí řídil a kontroloval veškeré dění v říši týkající se politiky, ekonomiky i sociálních záležitostí. Úředníky, kteří byli za výkon svých funkcí placeni, dosazoval císař a mohl je také kdykoliv odvolat. Až do 7. století se systém provinciální správy a vojenská organizace zachovaly v té podobě, v jaké je zavedli císaři Dioklecián a Konstantin. Typické pro ně bylo striktní oddělení civilní moci od moci vojenské. Byl to jeden z mnohých projevů kontinuity s antickým zřízením. To však přestalo vyhovovat v situaci, kdy byla říše ze všech stran ohrožena vnějšími nepřáteli – Slovany, Avary, Peršany a Araby, kteří pronikali hluboko do jejího nitra. Správa se postupně militarizovala a začaly se vytvářet předpoklady pro zavedení themního zřízení.[zdroj?]

Termínem théma (????), který se v dochovaných pramenech objevil poprvé v roce 622,[zdroj?] se původně označoval seznam vojáků v oddílu, později samotný oddíl, legie patřící k určité oblasti. Později se stal výrazem pro správní jednotku, v níž došlo ke spojení vojenské a civilní správy, kterou vykonával stratég, stojící v čele thematu. Systém themat nebyl zaveden najednou, šlo o dlouhodobý proces, v němž se staré a nové zřízení prolínalo. Themata většinou zahrnovala území několika dřívějších provincií, které pod správou civilního prokonsula ještě jistou dobu přežívaly uvnitř nových správních celků. Postupně však získal vyšší postavení stratég thematu. Themata byla zřizována nejprve v oblastech, které se ocitly pod silným tlakem útočníků a kde se podařilo zachovat či obnovit byzantskou správu. Jejich počátky spadají pravděpodobně do doby vlády císaře Hérakleia, kdy bylo nutné zajistit obranu východního byzantského území proti začínající arabské expanzi.[zdroj?] Kolem poloviny 7. století byla dokončena organizace themat v Malé Asii (Anatolikon, Armeniakon a Opsikion). Další thémata byla vytvářena na Balkáně ohroženém nájezdy Slovanů (Thrakesion, Hellas, Makedonia, Peloponnésos, Kefalenia).

Na obranu thematu byly přiděleny vojenské jednotky. Jejich příslušníci začali v době, kdy se neválčilo, obdělávat půdu. V 9. a 10. století (pro dřívější dobu nejsou k dispozici dochované prameny) existovaly tzv. vojenské statky, stratiotika ktemata, na nichž stát propůjčoval rolníkům, případně válečným zajatcům, za povinnost vojenské služby příděly půdy, z nichž nebylo nutné odvádět daně. Tato nově vzniklá složka byzantského vojska, vojíni - zemědělci, stratiotoi, byla určena k obraně území, na němž byla usazena.[zdroj?] Zřízení themat vedlo k hlubokým změnám nejen v systému správy byzantské říše, ale také v její sociální struktuře. Stratioti, domorodé rolnické vojsko, se stali jednou z hlavních složek byzantské armády a postupně z větší části nahradili placené žoldnéře cizího původu. Posílili tak vojenský potenciál říše a zároveň ulehčili státní pokladně. Byzanc, která současně udržovala stálé kontingenty vojska, jízdy a loďstva, se mohla razantněji postavit novému silnému vnějšímu nepříteli, Arabům, i vzrůstající moci Slovanů na Balkáně.

Mohutný protiútok Byzance proti Arabům a Bulharům, ke kterému došlo v 9. – 11. století, a formování bohaté pozemkové aristokracie na venkově výrazně ovlivnily dosud fungující správní systém a vojenskou organizaci. Stratioti usazení na vojenských statcích v thematech dobře zabezpečovali jejich obranu, ale k vedení útočné války se nehodili. Kromě toho se počet vojínů začal zmenšovat a již v 9. století byl pociťován jejich nedostatek. Po zahájení úspěšné expanze ztratila themata ve vnitrozemí svůj původní význam, během 10. století se demilitarizovala a byla podřízena civilní správě. Systém themat se začal rozpadat. Stratioti existovali do 11. století, ale již netvořili základ byzantské armády. Minimální objem půdy, která jim v rámci vojenských statků náležela, se nyní zdvojnásobil, neboť vojíni se museli vyzbrojit do boje jako těžkooděnci – katafraktoi. Byli tak spíše drobnými feudály než svobodnými sedláky. Z větší části však vojenskou službu stratiotů nahradilo vybírání poplatků (strateia), z jejichž výnosu byla budována profesionální žoldnéřská armáda (jízda, pěší vojsko, námořnictvo), jež podléhala ústřední vládě.[zdroj?] Přestože tyto oddíly zvané tagmata tvořili většinou vojáci z jednoho kraje, byly na rozdíl od themních útvarů nasazovány do bojů daleko za hranicemi oblastí, odkud pocházeli. Již počátkem 9. století nařídil Nikeforos I. pravidelné vojenské odvody venkovanů, jejichž službu platila příslušná selská obec.[zdroj?] Postupně byly vojenskou daní zatíženy různé vrstvy byzantského obyvatelstva a toto zdanění se s potřebami státu zvyšovalo.[zdroj?]

Dějiny Byzance

Stručná chronologie byzantských dějin
330 Konstantin I. Veliký přesídlil z Říma do Konstantinopole, kterou učinil hlavním městem římské říše.
395 Theodosius I. rozdělil před svojí smrtí vládu v římské říši mezi své syny Arcadia a Honoria, což prakticky znamenalo rozdělení impéria na dvě říše.
476 Zánik západořímské říše – říše východořímská se stala jedinou legitimní římskou říší.
527565 Vláda císaře Justiniána I. - pokus o renovatio imperii, dobytí území bývalé západořímské říše a obnovení otrokářských poměrů
532
Povstání Nika!
532537
Výstavba chrámu Hagia Sofia (???? ?????)
533554 Justiniánovi vojevůdci dobyli území Vandalů v severní Africe, OstrogótůItálii a část vizigótské říše v jihozápadní části Pyrenejského poloostrova
568 Invaze Langobardů připravila Byzanc o nadvládu nad severní Itálií.
610641 Vláda císaře Herakleia – zastavení hluboké krize a rozkladu byzantské říše, porážka Peršanů, odvěkých nepřátel Byzance
634641 Počátek arabské expanze – arabská vojska dobyla byzantskou Sýrii, Palestinu a Egypt a v následujících desetiletích většinu severní Afriky.
730787 První fáze sporů o uctívání obrazů
812 Michael I. Rangabe přiznal Karlovi Velikému titul basileus a uznal západní císařství za rovnocenné s východním.
815843 Druhá fáze sporů o uctívání obrazů
863 Císař Michael III. vyslal na Moravu Konstantina a Metoděje.
8671056 Vláda makedonské dynastie – vrcholný vzestup středověké Byzance
913 Patriarcha Nikolaos Mystikos, představený regentské rady za nezletilého císaře Konstantina VII. Porfyrogenneta tajně korunoval knížete Simeona bulharským císařem (basileus ton Bulgaron – carem).
9761025 Vláda císaře Basileia II., nazývaného Bulgaroktonos (Bulharobijce) – znovu nastolil autokracii a do 1018 systematicky dobyl celé Bulharsko
992 Benátky získaly první obchodní privilegium od byzantského císaře
1014 Basileios II. zničil v soutěsce pohoří Bělasica vojsko bulharského cara Samuila
1045 Poslední posun byzantské hranice na východ, kam začínají pronikat Seldžučtí Turci
1054 Počátek velkého schizmatu mezi konstantinopolským patriarchou a římským papežem – rozdělení křesťanské církve na východní (pravoslavnou, řeckou) a západní (římskou, latinskou, katolickou) trvá dodnes
1071 Císař Roman IV. Diogenes byl poražen seldžuckými Turky v bitvě u Mantzikertu – poté Byzanc ztratila v jejich prospěch většinu Malé Asie;

Normané dobyli Bari, poslední byzantskou državu v Itálii.

1095 Císař Alexios I. Komnenos požádal papeže o pomoc proti seldžuckým Turkům, což se stalo záminkou pro vyhlášení křížových výprav
1176 Císař Manuel I. byl poražen seldžuckými Turky v bitvě u Myriokefala.
1204 Konstantinopol byla dobyta účastníky 4. křížové výpravy – vznik latinského císařství a byzantských nástupnických států nikájského a trapezuntského císařství a epeirského despotátu.
12591282 Vláda císaře Michaela VIII. Palaiologa
1261 Hlavním městem byzantské říše se znovu stala Konstantinopol, dobytá na latinech.
1299 Vznik osmanského sultanátu v Malé Asii – počátky útoků osmanských Turků proti Byzanci
13221328 Válka „dvou Androniků“ - občanská válka mezi císařem Andonikem II. a jeho vnukem Andronikem III.
1341 Ioannes Kantakuzenos se prohlásil v Dimotice císařem (Jan VI.)
13421354 Občanská válka mezi Janem V. Palaiologem a Janem VI. Kantakuzenem
13421347 Povstání zélotů v Soluni
1352 Osmanští Turci získali pevnost Cimpe, první záchytný bod na evropské pevnině
1354 Osmanští Turci dobyli byzantskou přístavní pevnost Gallipoli, a definitivně tak zakotvili na evropském území
1439
Uzavření florentské unie
1453 Osmanští Turci dobyli Konstantinopol – zánik byzantské říše

Pozdně antické období

Byzantská říše kolem roku 550 za vlády Justiniánovy
Byzantská říše kolem roku 550 za vlády Justiniánovy

Byzantská společnost vykazovala ve 4. – 6. století mnohem větší stabilitu a kontinuitu antických forem života, než tomu bylo v západní části římské říše, která zmítána hlubokou vnitřní krizí a marným zápasem s náporem barbarů. Přestože i tady bychom našli krizové jevy, nezasáhly tak ničivě a Byzanc dokázala krizi překonat. To mělo řadu důvodů. Zdejší provincie byly lidnatější a jejich ekonomika nespočívala pouze na práci otroků. Na císařských i soukromých velkostatcích pracovalo mnohem více kolónů, než tomu bylo na Západě, a stát se je již od dob Konstantina I. Velikého snažil připoutat k půdě, aby zajistil obdělávání pozemků, z nichž plynuly do státní pokladny nejlukrativnější daně a jejichž produkty byla zásobována armáda. Kromě toho se zachovala početná vrstva svobodných zemědělců s drobným pozemkovým majetkem a v tomto období se dokonce začaly v některých částech říše rozšiřovat statky středního rozsahu. Proto zde slábnutí přílivu válečných zajatců a následný nedostatek otroků nezpůsobily tak hluboký hospodářský úpadek jako na západě. Na Východě byla mnohem hustší síť rozmanitých městských sídlišť od drobných městeček agrárního charakteru, jež byly zároveň centry správy a společenského života, přes významná střediska řemeslné výroby, zásobující celou říši, a důležité přístavy nebo křižovatky suchozemských obchodních cest až po mnohasettisícová velkoměsta, jakými bylo sídelní město císařů Konstantinopol, syrská Antiochie nebo AlexandrieEgyptě. Ve srovnání se západní částí říše tu zůstala zachována intenzívní řemeslná výroba a obchod, východořímská společnost se agrarizovala v mnohem menší míře a uchovala si a dále rozvíjela politický život i kulturu. To samozřejmě vedlo k dalšímu prohlubování rozdílů mezi Východem a Západem.[7]

V době stěhování národů byla byzantská říše nucena bránit se před nájezdy barbarských kmenů, mezi něž patřili zvláště Gótové, Hunové, později Avaři, Slované či Bulhaři. Díky vojenské a často i kulturní převaze a diplomatickému umu byzantské vlády dokázala říše těmto útokům odolat. V 6. století za císaře Justiniána I., který byl nejvýznamnějším byzantským vládcem pozdně antického období, dokonce vojensky ovládla území, která kdysi náležela západořímské říši (Itálie, severní Afrika, jižní Hispánie). Na císařův podnět došlo v této době ke kodifikaci římského práva (Corpus iuris civilis).[zdroj?] Šlo o významný právní počin, jímž byly uzákoněny současné normy života v byzantské říši. Patřilo k nim výsadní postavení staré otrokářské aristokracie a hospodářství založeného na práci otroků a kolonů, ortodoxní křesťanství jako státní náboženství, spojení nejvyšší moci světské a církevní (caesaropapismus).

Posledním císařem tohoto období byl Maurikios, který sice dokázal zastavit perskou ofenzívu, nicméně nedokázal zabránit slovanské expanzi na Balkáně. Po jeho sesazení a zavraždění (602) se Byzanc dostala do vážných problémů. Pozdně antické období bylo u konce.

Východní říše v období velkých proměn

Události přelomu 6. a 7. století zřetelně ukázaly, že Justiniánovy snahy o renovatio imperii nebudou mít trvalý efekt. Životní zájmy říše, potýkající se s mnoha nesnázemi a zmítané vnitřními spory, ohrožovaly zvenčí slovanské migrace a vleklé války s Peršany, jež vzápětí vystřídala razantní arabská expanze. Aby mohla Byzanc tuto krizi překonat, musela projít zásadním přerodem, klíčovou proměnou pozdně antického státu a společnosti ve stát a společnost středověkou. Její čas nastal v 7. století, kdy podle slov významného byzantologa G. Ostrogorského „vdechl velký císař Hérakleios zvětralému římskému impériu čerstvý život a obnovil je rozhodnými reformami.“[8]

Slované a Arabové přivodili Byzanci svými útoky mnoho problémů. Během 7. století byly prakticky ztraceny balkánské i východní provincie (Mezopotámie, Egypt, Sýrie ad.) a říše byla připravena o hospodářský potenciál východu včetně většiny prosperujících měst (Antiochie, Alexandrie ad.). Tyto geograficko-politické a demografické změny a potřeba účinné obrany území státu však pomohly nastartovat vojenské reformy a reformy administrativního systému, které následně vedly k proměně sociální struktury byzantské společnosti i její ekonomiky. Zároveň ztráta provincií, jejíž obyvatelstvo většinou nebylo řeckého původu a lišilo se svým jazykem (hovořilo většinou aramejsky, arménsky nebo koptsky), vyznáním (monofyzitismus) i kulturou, přispěla k upevnění jednoty říše jak po stránce náboženské, tak kulturní. Arabská a slovanská expanze představovaly jeden z důležitých faktorů, jenž v mnoha směrech působil na přeměnu východořímské říše ve středověký řecký stát.

Byzantská ikona Panny Marie ze 7. století, zvaná Vlachernská. Nyní Treťjakovská galerie
Byzantská ikona Panny Marie ze 7. století, zvaná Vlachernská. Nyní Treťjakovská galerie

Poté co Byzanc ztratila rozsáhlá územní ve prospěch Arabů a Slovanů, zaujímala v 8. století mnohem menší teritorium, než tomu bylo v pozdně antickém období. Na druhé straně se císařům podařilo zastavit hluboký politický rozvrat říše, který se hrozivě rýsoval o století dříve, a upevnit centrální moc.[zdroj?] Krize v mocensko-politické sféře byla zažehnána, ale vzápětí se přenesla do oblasti náboženské ideologie a církevní politiky. Roku 726 zakázal císař Leon III., zakladatel syrské dynastie, uctívat obrazy a nařídil jejich odstranění z byzantských kostelů. Dodnes vedou historici diskusi o tom, proč se tak stalo.[zdroj?] Faktem je, že uctívání obrazů, ikonodulie, bylo v té době mezi křesťany velmi rozšířené, přestože je Starý zákon zakazuje.[9] V době, kdy byla Byzanc zle tísněna Araby, kteří obrazy uctívat nesměli, vyvstala otázka, proč Bůh dopřává vítězství muslimům a ne křesťanům, která vyústila do zahájení boje proti uctívání obrazů - ikonoklasmu. Nařízení svého otce prohloubil Konstantin V. Kopronymos, který uspořádal v roce 757 v Konstantinopoli koncil, jehož účastníci prohlásili ikonoklasmus za oficiální učení křesťanské církve.[zdroj?] Poté začal císař ikonofily (uctívače obrazů) pronásledovat.

Roku 787 svolala císařovna-regentka Irena koncil do Nikáie, který uctívání obrazů obnovil. V roce 815 zavedl císař Leon V. Arménský ikonoklasmus znovu.

Boj o uctívání obrazů zasáhl byzantskou společnost citelněji než dosavadní christologické spory a ovlivnil dění v říši na více než 120 let. Prudké názorové střety rozdělily obyvatelstvo Byzance na dva nesmiřitelné tábory, přispěly k prohloubení rozdílů mezi západní evropskou a východní, asijskou částí říše a vedly k osudnému odcizení řeckého ortodoxního světa a západního křesťanstva, jehož důsledkem byla změna orientace papežů na karlovskou franskou říši a také restaurace západního císařství.[zdroj?]

Vzestup raně středověké Byzance

Proměna velikosti Byzantské říše během historie
Proměna velikosti Byzantské říše během historie

Za vlády amorejské dynastie (820867) byly ukončeny vleklé dogmatické spory o uctívání obrazů, které měly za následek rozsáhlou duchovní i společenskou krizi, otřásly východní církví a výrazně prohloubily rozpory mezi latinským Západem a řeckým Východem. Návrat k ikonodulii po roce 842[10] učinil nejen definitivní tečku za ikonoklastickým hnutím, ale znamenal překonání extrémistických projevů obou směrů. Svůj podíl na tomto vývoji měla nejen všeobecná únava, ale také nové problémy v zahraniční politice. Zároveň byly vytvořeny předpoklady pro vrcholný vzestup středověké byzantské říše.

V tomto období došlo k další proměně struktury byzantské společnosti, jejímž nejvýraznějším rysem se stalo vytváření velkého soukromého pozemkového majetku.[zdroj?] Půdu těchto statků obdělávaly různé kategorie zemědělského obyvatelstva, námezdní dělníci, nájemci, až do 11. století se v byzantském zemědělství setkáváme také s otroky. Postupně se však masovou vrstvou stali paroikoi – závislí rolníci, poddaní. Paroikos byl osobně svobodný a teoreticky mohl ze statku odejít. Pokud však setrval na půdě 30 let a řádně odváděl rentu, nemohl být vyhnán. Početná vrstva závislého rolnictva obdělávajícího půdu velkých pozemkových vlastníků se postupně stala základní složkou zemědělského obyvatelstva, zatímco svobodní rolnici přestali v byzantské společnosti zaujímat důležité postavení a pozvolna se z ní vytráceli. V Byzanci se zformoval feudalismus, který měl své specifické rysy, jimiž se lišil od běžných jevů západoevropského feudalismu.[zdroj?] Nevyvinula se tu například osobní závislost poddaných – nevolnictví, ani klasické lenní vztahy.

Formující se byzantská feudalita – dynatoi (mocní) – získala ekonomicky významné postavení a začala usilovat o proniknutí do důležitých úřadů a nejvyšších vojenských hodností. Ve snaze zabezpečit si politickou moc se pozemkovým magnátům snažila zabránit úřednická aristokracie, která dosud představovala vedle vojska politicky nejvlivnější skupinu. Zároveň usilovali úředníci i důstojníci o získání pozemkového majetku v provinciích.[zdroj?] Tento vývoj významně ovlivnil vnitropolitickou situaci v Byzanci. V 10. století se jedním z jejích nejcharakterističtějších rysů stal sílící boj ústřední moci se vzmáhajícími se provinčními magnátskými rody. Císaři se snažili omezit hospodářskou moc magnátů a zlomit jejich politické ambice.[zdroj?] Velkého úspěchu dosáhl v tomto směru Basileios II. Bulgaroktonos, který zlikvidoval opozici v občanské válce a mocné magnáty podřídil ústřední vládě. To mu umožnilo podřídit si celé území bulharského státu na Balkáně a dosáhnout úspěchů v boji s Araby na východě.

V polovině 9. století zahájila byzantská říše nejprve na východní hranici a později také na Balkáně mohutnou ofenzívu. V jejím důsledku byla do počátku 11. století vytvořen rozlehlý, dobře zorganizovaný a ekonomicky prosperující stát, který se rozkládal od břehů Dunaje na západě až po řeku Eufrat na východě. To bylo zásluhou makedonské dynastie (8671056, nejvýznamnějšími představiteli byl Basileios I. a Basileios II.) a dalších císařů, kteří v této době vládli (Romanos I. Lakapenos, Jan I. Tzimiskes, Nikeforos II.)[11] Tento stav však netrval dlouho. Po Basileiově smrti v roce 1025 došlo k novému vzestupu provinční aristokracie, která získala v byzantské společnosti koncem 11. století, po nástupu Komnenovců, jednoho z významných provinčních rodů, na trůn, rozhodující postavení. Byzantské území bylo znovu ohroženo z několika stran. Největší nebezpečí představovaly útoky sicilských Normanů na západě a Seldžuckých Turků na východě.

Roku 1054 došlo k velkému schizmatu, vyhrocení vztahů mezi západní (tj. katolickou) a východní (tj. pravoslavnou) církví. Velkou vinu na tom nesl konstantinopolský patriarcha Michael Kerullarios a papežští legáti, kteří v té době přijeli vyjednávat do Konstantinopole. Legáti a patriarcha se po ostrých sporech navzájem exkomunikovali, čímž se následně značně zhoršily vztahy mezi východem a západem. Bezprostředními důvody byly především mocenské zájmy a také mentalita obou církví či rozdílný způsob nazírání na svět.[12]

Byzanc v období křížových výprav

Rozsah byzantské říše kolem roku 1180 před zahájením 4. křížové výpravy
Rozsah byzantské říše kolem roku 1180 před zahájením 4. křížové výpravy

Roku 1095 se obrátil byzantský císař Alexios I. Komnenos s prosbou o pomoc proti nevěřícím Turkům na papeže Urbana II. Po roce 1054 to byl první pokus obnovit vztahy mezi Východem a Západem, přerušené církevním schizmatem. Papež jeho prosbě vyhověl a vyhlásil křížovou výpravu na osvobození Svaté země. Představa jejích účastníků i samotného Urbana II. o cílech výpravy se však značně lišila od představ byzantské vlády. Alexios si přál, aby západní rytíři vstoupili do jeho služeb a pomohli mu dobýt nazpět ztracená území říše na východě. Pokud by sami získali další državy, měli se zde usadit jako leníci Byzance.[13]

Od samého příchodu křižáků na byzantské území se mezi Byzantinci a křižáky, které zde označovali jako „Franky“ nebo „Latiny“, projevovaly hluboké názorové rozdíly. Zrcadlily nejen náboženské odlišnosti, ale rozdíly mezi západoevropskou a východní byzantskou společností vůbec. Vztahy mezi byzantskou říší a Seldžuky se do té doby již zlepšily, takže zahájení první křížové výpravy je paradoxně znovu zkomplikovalo. Křižáci měli sice postupovat do Svaté země s byzantskou pomocí (například při zásobování), mezi spojenci však docházelo k častým neshodám a dohody o spolupráci nebyly často dodržovány.[14]

Za složité situace se dokázali prosadit císařové z komnenovské dynastie (Alexios I., Jan II., zvaný Kalojohannes, Manuel I. Komnenos) a úspěšně se vypořádat s mnoha zahraničně politickými problémy. Znovu upevnili a rozšířili hranice byzantské říše a navázali vztahy s křižáckými státy, které vznikly ve východním Středomoří. Tento pokus o obnovení mocenského postavení Byzance ukončila zdrcující porážka byzantského vojska Seldžuky u Myriokefala v roce 1176.[15] Po osudné bitvě přestala být východní říše pro muslimy vážným protivníkem. Její maloasijské državy se nyní omezily pouze na pobřeží, ostatní dosud byzantská území byla vystavena tureckým nájezdům a plundrování. Po smrti Manuela I. (1180) eskalovaly v Byzanci také vnitropolitické problémy. Jedním z hlavních byly spory mezi přívrženci prolatinské politiky a jejich odpůrci.[16]

Katastrofální důsledky měla čtvrtá křížová výprava, během které dobyli křižáci na přání Benátčanů samotnou Konstantinopol.[zdroj?] Poté vyhlásili tzv. latinské císařství, které zaujímalo především evropské území říše. Ve zbývající části byzantské říše, kterou se „Frankům“ dobýt nepodařilo, vznikly státy, které zachovávaly státoprávní kontinuitu římské říše i její církevní tradici. Šlo o nikájské císařství, trapezuntské císařství a epeirský despotát).

Podrobnější informace naleznete v článku Čtvrtá křížová výprava.

Latinské císařství

Podrobnější informace naleznete v článku Latinské císařství.

Nastolení latinského panství přineslo do života byzantské společnosti řadu změn. Projevily se v oblasti politické, ekonomické, sociální i demografické a většinou měly negativní důsledky. Jedním z prvních byl úbytek obyvatelstva, jež se nechtělo smířit s nadvládou Latinů. Mnoho příslušníků aristokracie odešlo do Nikáie, Konstantinopol houfně opouštěli také lidé z nižších vrstev. V dříve téměř půlmiliónovém městě zůstalo nyní jen několik desítek tisíc obyvatel.[zdroj?] Následoval hospodářský úpadek, který postihl především města, řemeslnou výrobu a obchod.

Na venkově se vedle institucí typických pro byzantský feudalismus začaly prosazovat lenní vztahy západoevropského typu. Půda, jíž se zmocnili latinští dobyvatelé, byla rozdělena na řadu lén, která byla udělována vojenským velitelům, rytířům a později také byzantské šlechtě, pokud byla ochotná ke spolupráci (některé rody si ovšem udržely své dosavadní majetky).[zdroj?] Půdu obdělávali závislí rolníci, kteří byli v podstatě osobně nesvobodnými nevolníky. Na východ přesídlovalo také měšťanské obyvatelstvo, především z Itálie.[zdroj?] V důsledku toho došlo ke značným demografickým změnám ve městech.

Nikájské císařství

Podrobnější informace naleznete v článku Nikájské císařství.

Nikájští císařové z rodu Laskaridů prováděli úspěšnou hospodářskou politiku směřující k soběstačnosti, díky které se jim podařilo konsolidovat vnitřní poměry říše a především překonat odstředivé politické snahy provinční aristokracie, které byly v této oblasti zvláště silné. Magnátské rody byly buď zainteresovány na boji s „Latiny“ a politice směřující k znovudobytí ztraceného území, nebo byly jejich ambice potlačeny. Snahy císařů směřovaly také k obnově měst, především těch, která měla pevnostní charakter a byla strategicky významná, přístavů, a k rekonstrukci flotily, která byla po roce 1204 ve velmi špatném stavu.[zdroj?] V důsledku protežování vlastní produkce na úkor dovozu, zejména přepychového zboží, se podařilo oživit domácí výrobu. Omezeny byly obchodní vazby s italskými republikami, zatímco obchodu s tureckým ikonyjským sultanátem, který se rozkládal v Malé Asii, se nikájské císařství nebránilo.[zdroj?] To vše přispělo k nastartování úspěšné zahraniční politiky, která vedla k postupnému znovudobývání dřívějšího byzantského území.

Poslední etapa byzantských dějin: úpadek a zánik říše

Rozsah Byzance kolem roku 1400
Rozsah Byzance kolem roku 1400

Roku 1261 se začala odehrávat poslední etapa byzantských dějin. Na jejím počátku stál úspěšný návrat nikájského císaře Michaela VIII. Palaiologa do Konstantinopole a obnovení byzantského panství na evropském území. To představovalo velké vítězství nastupující palaiologovské dynastie. V podstatě však šlo o jeden z jejich posledních úspěchů. Finanční i vojenský potenciál říše byl vyčerpán, administrativní systém zničen, hlavní město vylidněné a zdevastované.[zdroj?] V původně byzantském prostoru Balkánu se konstituovalo několik slovanských států, které mezi sebou soupeřily o hegemonii (Srbsko, Bulharsko), menší část území stále zůstávala v rukou „Franků“, západních křižáků. Byzantská říše již nedosáhla svého původního rozsahu, dřívější ekonomické prosperity, vnitropolitické stability ani mezinárodního významu.[zdroj?]

Nejvlivnější prosperující společenskou vrstvou pozdního císařství se staly aristokratické rody, jako byli například Dukové nebo Kantakuzeni, a členové vládnoucí dynastie.[ new Control.Tabs('tabs');

Nový příspěvek


Ochrana proti spamu. Kolik je 2x4?



Na-mobil.cz

Spřátelené weby