Bohumil Hrabal

Kategorie: Nezařazeno (celkem: 23176 referátů a seminárek)

Informace o referátu:

  • Přidal/a: anonymous
  • Datum přidání: 16. ledna 2007
  • Zobrazeno: 7743×

Příbuzná témata



Bohumil Hrabal

BIOGRAFIE


Bohumil Hrabal se narodil jako nemanželský syn Marie Kilinaové a první tři roky byl vychováván jejími rodiči v Brně. Po matčině sňatku s Františkem Hrabalem žili společně v Polné a d roku 1920 v Nymburku. 1924 se k nim na dlouhá léta přistěhoval otcův bratr Josef (Pepin), inspirující múza a jedna z výrazných postav Hrabalovy literární tvorby.

V Nymburku Hrabal vychodil obecnou školu a po roce studia na gymnáziu v Brně zde navštěvoval i státní reálku. Středoškolská studia ukončil 1938 dostatečnou maturitou na reálném gymnáziu v Českém Brodě. Během studia na Právnické fakultě UK chodil rovněž na přednášky z dějin literatury, umění a filosofie na FF UK a začal se pokoušet i o literární tvorbu. Hodně cestoval (Německo, Polsko, Estonsko, Finsko, Švédsko, později i USA).
Po uzavření vysokých škol byl Hrabal písařem na notářství v Nymburku, úředníkem na obchodní škole v Praze a skladníkem Spotřebního a výrobního družstva železničních zaměstnanců v Nymburku. Poté pracoval jako traťový dělní, asistent traťmistra, telegrafista, výpravčí na stanici v Kostomlatech. Pak se vrátil do Prahy, aby dokončil studia práv, právnickou kariéru však odmítl. 1946-47 byl pojišťovacím agentem u Živnostenského starobního a invalidního fondu v Praze,1947 – 49 obchodním cestujícím s drogistickým zbožím a hračkami, zároveň prodával prskavky, ohňostroje a bengálské ohně.

V červnu 1949 odešel na brigádu do Spojených oceláren na Kladně, setrval tam do r. 1952, kdy utrpěl těžký úraz. Po více než roční léčbě se živil jako balič starého papíru. Následující čtyři roky byl kulisákem v libeňském divadle S.K.Neumanna a v roce 1963 se stal spisovatelem z povolání.

Od 1935 se datuje Hrabalovo celoživotní přátelství s hudebníkem a básníkem K. Maryskem. Jejich zájem o literaturu vedl ke společnému Manifestu neopoetismu. Na přelomu 40. a 50. let se sblížil s řadou literárních osobností, které různou měrou zapůsobily na utváření jeho životních i uměleckých postojů: J. Kolář, J. Hiršal, J. Weil, E. Frynta, V. Boudník.

1937-39 Hrabal přispíval verši a články do regionálních Občanských listů a do Nymburských listů, Května, Plamene, Hosta do domu, Impulsu, Literárních novin, Květů aj. Na základě dlouholetého zájmu o výtvarné umění napsal texty k výstavám a tvorbě J. Smetany, J Koláře, J. Jíry, V. Michálka aj.

Většinu beletristických prací vzniklých v 70. a 80. letech vydal nejprve v exilových nakladatelstvích a v samizdatových edicích. Některé z nich pro oficiální vydání upravoval či překomponoval v nový celek. Podle jeho próz vznikla řada filmů, většinou za Hrabalovy účasti na scénáři.


BIBLIOGRAFIE

* Hovory lidí (1956)
* Perlička na dně (1963)
* Pábitelé (1964)
* Taneční hodiny pro starší a pokročilé (1964)
* Ostře sledované vlaky (1965)
* Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet (1965)
* Toto město je ve společně péči obyvatel (1967)
* Morytáty a legendy (1968)
* Domácí úkoly (1970)
* Poupata (1970)
* Postřižiny (1967)
* Slavnosti sněženek (1978)
* Městečko, kde se zastavil čas (1978)
* Krasosmutnění (1979)
* Obsluhoval jsem anglického krále (1980)
* Příliš hlučná samota (1980)
* Harlekýnovy miliony (1981)
* Kluby poezie (1981)
* Něžný barbar (1981)
* Domácí úkoly z pilnosti (1982)
* Městečko u vody (1982)
* Život bez smokingu (1986)
* Proluky (1986)
* Svatby v domě ((1987)
* Tři novely (1989, obsahuje: Ostře sledované vlaky, Taneční hodiny pro starší a pokročilé. Obsluhoval jsem anglického krále)
* Kličky na kapesníku (1990)
* Kouzelná flétna (1990)
* Listopadový uragan (1990)
* Ponorné říčky (1990)
* Ztracená ulička (1991)
* Růžový kavalír (1991)
*Aurora na mělčině (1992)
* Večerníčky pro Cassia (1993)
* Texty (1994)


HRABALOVA TVORBA

Základ Hrabalovy tvorby tvoří prostředí, ve kterém se Hrabal nejčastěji a nejraději pohyboval, ve kterém tvořil. Hrabal opěvuje pražské hospody a vyjadřuje jejich atmosféru extatickými výkřiky: „Pane vrchní, co jste to přinesl v půllitru za krásu! To pivo s parádní pěnou! To není pěna, to je šlehaná smetana, to je chladivý puding, to je sám parádní gól! Pane vrchní, ta vaše formanka, to není putyka, ta vaše hospoda, to je Betlémská kaple, ve které každý host hovorem stává se tím, kým býval, nebo chtěl by být, pane vrchní, ta vaše formanka, to není putyka, ta vaše hospoda, to je hlučná a hlučící samota, ve které nejlíp se sní. Pane vrchní, panenkomarjá, co jste to přinesl v půllitru
za krásu!“ Tyto výkřiky bychom mohli považovat za šifru a předznamenání celé Hrabalovy tvorby, za jeho inspiraci.
Autor pečlivě analyzuje kořeny pražské ironie, živnou půdu své tvorby, která je spojena nejen s Prahou, v jejímž středu se dlouho pohyboval, ale i s atmosférou periférie. Vlastním prostředím této vrstvy je nejen hospoda, ale i ulice, pouliční automat, místa, kde roste její sepětí s jazykem a dobou. A v tomto prostředí se Hrabal snaží zachytit člověka na špici hovorové situace.
Hrabalovy texty jsou charakterizovány jako hospodské historky. Pro ně jsou charakteristické tyto rysy a stylové konstanty:
1. Nepřetržitě vedená řeč, tj. jazyková směsice
2. Obšírnost, upovídanost, redundance, sklon k opakování, což interpretuje jako úlevu, očistu mluvčího.
3. Hyperbolický charakter, přehánění, která mohou přejít ve vizionářství
Hospodská euforie je spojena s „pábením“ - posedlostí vyprávět. „Pábitel“ je každý člověk, který je navštíven inspirací a říká věty, o kterých rozumní lidé říkají, že jsou nerozumné, dělá věci, které slušní lidé nedělají, „pábení“ je tedy usilování o zakázané
a to, co souvisí s pražskou ironií a humorem. „Pro mne je pábení pokoušet, zda text by mohl být napsán jinak, než jsem jej psal dosud, je to velké pokušení psát věty, které jsou formálně i obsahově nekonvenční, experimentovat a vstupovat na tenký led.“ S pábením je spjato i užití nespisovných výrazů. Dnes už je nemůžeme chápat jako vulgární provokaci. Jsou vedeny se zájmem o jazyk a o jeho tvůrčí možnosti. Hrabal připomíná, „že slang je pro básníky výrazem moderní básnické zkratky. Slang vědomě porušuje jazyk směrem k překvapení, ozvláštnění, humoru, provokaci… Slang dodává hovorovému stylu šperky.“
Hrabal o sobě prohlašuje, že nikdy nepsal o tom,co by sám nezažil nebo neslyšel
od přímých účastníků. Autentická přesnost a věrohodnost jeho událostí, zpestřených
a znásobených prožitkem, je skutečně udivující. Nebudeme daleko od pravdy, jestliže prohlásíme, že vlastně píše příběh jednoho života a jediného, totiž vlastního lidského osudu a existence.


POVÍDKY


Polomy v lese:
Příběh spisovatele, neustále vyrušovaného návštěvami a sousedy. Nemá je rád, protože během jejich vyprávění spisovatel ztrácí inspiraci k psaní. A tím i samotný příběh:
„A zatímco návštěva kouřila a pila kávu a nadšeně mi něco vyprávěla, čemu jsem nerozuměl, myslil jsem na to, jak mi to dlouho trvá, než dosáhnu vrcholu prázdnoty, než se doberu nulté situace, než se zčistím a odhodím daleko od sebe všechny obrazy
a všechny zprávy, co mi to dá námahy, než dojdu vnitřního klidu, ve kterém se dostaví inspirace, a já pak na jeden zátah do psacího stroje nahrčím všechno to, co se mi vynoří, jak z ponorné říčky, abych to potom proškrtal tak, že z toho napsaného nezbude skoro nic…A čím naléhavěji moje návštěva, jejíž jméno jsem zapomenul, čím více kladla důraz na to, co mi vyprávěla, tím více jsem se hroutil nad tím, že můj příběh
ode mne odchází, už mi ukazuje záda, už zhasíná i to moje prudce osvětlené prkno, jediné zářící prkno v tmavém prostoru, po kterém si předvádím svoje postavy, takže
i to prkno mi mizí a moje postavy padají do prohlubně, odkud se mi už nepodaří je vyvolat na mou scénu…“
Spisovatel si představuje polomy v lese, nad jeho chaloupkou, aby se těchto polom bála, aby k němu žádná návštěva nechodila.
Hostinec u Bernarda:
Povídka o manželském páru a bratranci, kteří zařizují „podnik pro šoféry a lesníky,
pro sousedy a rekreanty“, lesní restauraci Hájenku. („… nejšťastnější dny svého manželství prožili v přestavování židlí a stolů v Hájence, aby učinili restauraci ještě krásnější a příjemnější…)
Pan Metek:
Příběh sběratele všeho. I nepotřebného. Hlavně když je to laciné: („…pane Metek, vy rád skopový? A pan Metek si odplivl a řekl, Já kozačinu nemůžu ani vidět… Povídám, Tak na co jste ji vyhandloval? A pan Metek seskočil z motocyklu, otočil světla, která zhasla, a pravil s takovou rozkoší, až mu hlas přeskakoval, Pochopte to! Nekupte to, když je to výhodná koupě! Nekupte to, když je to tak laciný…“, „…a povídám, A že ta deska hrála jen do polovičky? A pan Metek se rozzářil, Vona je kazová, ale nekupte jich třicet za dvě koruny kus, když dalších třicet jsem koupil tak kazovejch, ale ty hrajou zase vod polovičky do konce a radujte se!“…. , „…seker mám třicet, ale nekupte to, když stály každý kus tři koruny… a že jsou přepálený? Tak s nimi nesmím tak třískat… ale to je kauf, co?…“)
Na zahrádce:
Příběh o obžerství pana Karla bez vůle. Nevydrží jen myslet na salám, musí ho vždy mít. V sobě. (viz ukázka níže)
Králíčci v křídle:
Příběh slepého pana notáře: „… A přece žil sám, nikoho nechtěl, sám bydlil ve vilce, a jistě měl peníze, ale nikoho si nenajmul, tak sám se trápil, a dokonce v tom trápení shledával rozkoš, jakési vítězství, a ono to bylo veliké vítězství, když došel až do Jednoty nakoupit si mléko a chléb.Byl to sportovní výkon dobelhat se tam, kam chtěl anebo potřeboval, bylo to veliké morální vítězství, a pan notář se tím netajil, obdivoval sám sebe…“
Čekání na chleba:
Během čekání na chleba u Jednoty se zraky všech sousedů zaměřují na pýchu malíře pana Junka, který díky svému postavení nechce paní vedoucí krámu slepit rozbitého andělíčka. Ta mu nakonec – ne ze zloby - k chlebu přidá ještě rum, kvasnice, rum, kartáč a salám, protože nemá zpět na stokorunu…(„… pan Junek vyjel na bicyklu, ale až na rozcestí u Štulíků mu to došlo… Ale himl, co budu dělat s tím saláme v tomhle horku, já nemám ledničku! A co s tím rumem? A co já, kterej neumím vařit, co budu dělat s kvasnicema? Himl! A rejžáky mám doma čtyři! A ještě , copak já mám doma nějaký nepovedený obrazy? Co si to dovolujete! A já, kterej jsem udělal slabikář, že se podle něj učejí děti i dneska, copak já budu spravovat andělíčkům rozbitý prdýlky? Himl!“).
Maminčiny oči :
Melancholicky laděný příběh, kde hlavním hrdinou je malý srneček, jeho bratříček
a maminka srnka. Po smrti maminky a bratříčka, která byla zaviněna lidskými bytostmi, se malého srnečka ujmou lidé z hájenky. („…ale pak se ozvala rána a já jsem zůstal stát oněmělý, viděl jsem, jak maminka upadla, jak běžela kousek, pak ještě, a z boku se jí řinula červená barva, barva, která třísnila ten její vzácný, ten nejdražší kožíšek….A když jsem se podíval do těch nejkrásnějších očí, viděl jsem, jak z očí maminky tešou pomalé veliké slzy, vydávala takový nářek…. vrátil jsem se k mamince a díval jsem se jí do očí a viděl jsem, že maminka už má docela jinačí oči, že z nich odešlo všechno to, čím mne hřála, čím mi dodávala sílu a radost, že maminka jako by někam odešla nechala tady jen svůj kožíšek a maso, ve kterém už netluče srdce, celá se natáhla a strnula a já jsem vypadl z jejích očí…“ , „….A ta postava ke mně tiše hovořila a její oči byly zrovna tak veliké jako oři maminky a zrovna tak jsem se vešel do těch očí celý, zabalila mě to těch svých očí a já jsem věděl, že tahle postava mně má rada…“).
Jeden dětský den:
Povídka o přípravách a o samotném deštivém dětském dni. Vlastně dni dospělých:
(„… Tak bouře a průtrž mračen odplavila jeden ten krásný Dětský den, den na počest velkých i malých dětí. Teď už ale takové dny nejsou, jedině ve vzpomínce. Teď
se slavnost jmenuje Kerská pouť, na té pouti už všechno klape, propast mezi plánem
a jeho uskutečněním zmizela, …..“).
Mazánkův zázrak:
Příběh flegmatického pana France, milovníka svých jabloní. Jeho největší starostí není jeho manželka – semetrika, ale nezkrotitelný beran bombo, který zodpovídá za rozrůstání se stáda („… … kmotr Vorlíček mi poradil, abych Bombovi, jako mýmu beranovi, navlíkl na hlavu a pak přední nožku malou pneumatiku, že tohle zařízení zchromí jeho zamilovanost, že beran nebude moci vyznávat lásku, a tak zastavím ten příval beránků
a jehňat… hrůza bylo podívat se na berana, musel chodit po třech, pořád padal, až mi ho bylo líto, no a vidíte, za tři měsíce jsem měl o šest oveček víc, beran Bombo pomiloval tak zchromený pneumatikou všechny ovce, takže já se z toho zblázním, já pořád chci
si trochu užít života, chci decimovat ovce na dvanáct, a už jich mám zase jednadvacet,
a konce to nebere a nebere…“).
Pan Kakra:
Příběh o panu Kakrovi, který žije ze dne na den. Žije za to, co mu kdo dá za práci
na zahrádce. Vyniká svou výjimečností pamatovat si všechny viděné filmy, všechny slyšené příběhy, všechny režiséry, hlavní i vedlejší postavy, jména herců…(„… a víte, kdo hrál Malýho lorda v němým filmu? To nemůžete vědět, to hrála sama Mary
Pickfordová, manželka Douglase Fairbankse… A zrovna s takovým nadšením mi pan Krakra řekl hlavní osoby a děj Konvoje do Murmaňska s Humphrey Bogartem
a Raymondem Masseyem, dokonce si pamatoval a vypodobnil mi tu loď, na který se Sea Witch nakonec pod ochranou sovětských letadel blíží s válečným materiálem
do sovětského přístavu, a hned pokračoval pan Karka v Melodii na bruslích se Sonjou Henie a Tyronem Powerem…“).
Slavnost sněženek:
Povídka o ztraceném panu Limanovi. Ztratil se v kerském polesí, ale nebránil se tomu. Zůstal tam, ubytoval se tam a byl šťastný („… A ford vyjel a byl nádherný, a viděl jsem, jak jsem mohl nevidět?, že pan Liman je bývalý pracháč, ten, kterému posílají synové z Ameriky každý druhý rok auto, že mu to tak sluší, jako by v tom autě jel prezident banky… A pan Liman vyskočil křepce, zanechal za sebou na kůži otisky slepičinců, celé auto bylo plné peří, ale panu Limanovi slušelo všechno. Já vím, řekl jsem, vy jste pan Liman. Uklonil se a pravil, Já jsem… a aby mne dorazil, otervřel druhé dveře kůlny soknem do zahrádky, a vyřítili se z té kůlny dva kozlové, div mne neporazili, a s nimi div mne nepovalil i ten strašný zápach. A kozly předběhla koza a pan Liman stál a křičel, Bobeši, Lukeši, Junto! Na pastvu! Alou! A koza s kozlem, když se drali do forda, tak rohama se spletli ve dvířkách, ale koza byla rychlejší a svalila se k oknu a dívala se nedočkavě, až se auto rozjelo….“).
Přátelé:
Příběh o přátelství mezi dvěma kamarády na vozíku a o čisté lásce mezi mužem a ženou („… A Olinka, snoubenka Pavla, to je anděl, za kterým můžete chodit a smetákem zametat peří, které se jí sype z křídel, jako sestřička rehabilitace poznala Pavla a zamilovala se do něho a on do ní, nechoďte ani k Romeovi a Julii, ani k Troilovi
a Cressidě, ani k Radúzovi a Mahuleně, ale stačí se podívat, když Olinka tlačí
před sebou Pavla, když Olinka po schodech, šesti schodech vytahuje Pavla a pak s ním vjíždí do otevřených dveří restaurace Hájenka, stačí jen to, dívat se na tyhle dva milence…“).
Leli
Povídka o kamarádovi všech. Všemu rozuměl, všechno dokázal vysvětlit, angažoval se jako pořadatel na různých oslavách a akcích: „… Čemu nerozumíte, v čem vám to hapruje? A pan Svoboda řekl, že má strach se stříkáním kuchyně, kterou chce
na modro, a Leli řekl, že má pan Svoboda štěstí, že Leli šel kolem, a hned mu připravil
do kbelíku malbyt, ale vylepšil ten malbyt několika kapkami oleje ze speciální lahvičky, kterou přinesl, a pan Svoboda natřel kuchyň, ale když v noci ulehl, tak o půlnoci ho probudil takový zvuk ze tmy kuchyně, jako když si tam někdo dává hubičky, a tkaž rozsvítil a podíval se na strop, tak ten byl samý bublinky, který praskaly… Leli, když se to dozvěděl, řekl Technická závada v malbytu…“
Žil pro kamarády. Ze svého trabanta udělal pojízdný krám, aby kamarádům mohl vozit vejce, máslo, maso… Leli pro kamarády i zemřel, když pro ně chtěl zachránit dršťkovou polívku před vylitím se, „tak uhnul a dostal na sněhu smyk, a Leli, ten, kterej na motocyklu dovedl předvádět vopičky, že jsme trnuli, že vstane s přeraženou rukou nebo že už z písku nevstane vůbec, tak Leli aby nevylil dršťkovou polívku, tak se bál odkopnout od sebe pískem drhnoucí motocykl, protože pořád myslel na polívku, kterou oběma rukama udržoval tak, aby se nevylila, že padl na záda a zavadil týlem hlavy
o silniční kámen, ale stačil ještě postavit hrnec s polévkou…“
Lucinka a Pavlínka
Příběh náladového vrchního Nováka v Hájence a jeho dvou kočkách, které miloval více než lidi. A ony milovaly jeho. Jednoho dne však pan vrchní odjede a už se nikdy nevrátí. Lucinku a Pavlínku se šesti koťaty nechá napospas zimě a dešti… Noví majitelé hájenky kočky vyhazují z hospody a nenechají je ani na chvíli ohřát… („… Lucinka s Pavlínou vběhly a zalehly u kamen, ale cizí lidé je vyhnali a křičeli na Lucinku a Pavlínku, dupali, kočky znovu se chtěly přiblížit, vždyť všichni je dřív měli tak rádi a byly zvyklé jen a jen na pohlazení, ale lidé na ně dupali a tak zalezly Lucinka a Pavlínka do roští….“).

Hostina
Hostinou končí hon a následný spor o divoké prase, které zvedlo ze židlí téměř všechny sousedy. Ti se rozdělí na dva tábory. Každý z nich si určuje právo na divočáka právo. Až
po pokárání paní učitelky z místní školy, kam až divočák doběhl. Právě na půdě školy byl skolen („… Už zpomaluje! radovali jsme se, ale to bylo předčasný, protože divočák vběhl do příkopu, a tam si odpočinul, aby když jsme ho doběhli, s ohromnou rychlostí vyběhl na státní silnici, a tak Janeček musel strhnout loveckou pušku z ramene, aby nezastřelil nějakou babu na bicyklu, která se tam připletla, a navíc, divočák narazil
na jedoucí auto, který pomaličku sjelo do příkopu, ale divoký prase, ač votřesený, zvedlo se, skočil na kapotu tý starý škodovce rapida, viděli jsme, jak cestující zdvihali ruce
a pak se hroutili, protože divočák, to víte, sto padesát kilo, produpl jim střechu těmi lety tak prorezivělou, ale nakonec divoký prase vytáhlo kopýtka, seskočilo a hnali si to voraništěm podle státní silnice směrem do sousedního katastru…“).
Pan Iontek
Tato povídka patří k povídkám nejpůsobivějším. Je to povídka o záhadném panu Iontkovi v bílém klobouku, podle kterého je na dálku poznat. Je zvláštní už jenom pro svou odolnost vůči tvrdému alkoholu, kterou si za ta léta vypěstoval: „…Nabídl jsem mu skleničku a postavil před něj láhev, a pan Iontek pil, ne tak jako se pije alkohol, ale tak jako se pije minerálka, na žízeň, a řekl, Já, jak mám tenhle filcovej klobouk, tak je mi takový horko, že v jednom kuse piju pivo, fefrmincku, všechno, co teče, protože jsem říčnej, a mám z tý říčnosti žízeň….“ Avšak větší zvláštností je jeho záliba ve čtení černých kronik. Pak obchází lidi a připomíná jim jejich smrt, která se podle něj, blíží.
Na smrt nepřirozenou cestou. Snaží se je na ni připravit: „…když čtu černou kroniku, tak myslím, že ten mrtvej jste vy, proto ten schod budete tady mít jako znamení, zlověstný znamení.“…. „… Kdyby se s vámi něco stalo, chcete bejt pochovanej v Semicích u nás, nebo v Hradišťsku? Pravil jsem, že já ještě do smrti mám daleko. Pan Iontek řekl, Já vím, do přirozený smrti, ale já když čtu v černý kronice, tak tam jsou jen smrti nepřirozený…"
Na konci povídky se vypravěč vrací z hospůdky kolem hřbitovní zdi, za kterou zahlídne bílý klobouk. Vyslechne Iontkovu pohřební řeč, kterou si tu trénoval. Poté se dá s panem Iontkem do řeči. Pan Iontek mu začne vyprávět, jak si představuje vypravěčův pohřební den. Při těchto slovech se vypravěč už nebojí, všechno to doopravdy vidí, reálně si
to představuje: „… Pan Iontek stál a rukou ukazoval, a já jsem to všecko viděl v té tmě a v tom přítmí, jasně jsem to všechno viděl a věděl jsem najednou, že vlastně pan Iontek měl psát, že pan Iontek je spisovatel, jen rozdíl je v tom, že pan Iontek nepíše, ale všechno docela správně vidí, že terpve tady na hřbitové vidím, že tak jak myslil pan

Iontek, tak jsem měl myslet i já, já jsem měl tak myslet a od této chvíle budu myslet černou kronikou, tak jako mniší...“…. „..Pane Iontek, podejte mi ruku, vždyť vy jste mi
otevřel oči, vnitřní oči, ten váš bílý klobouk mne naučil vidět, já teprve teďky vidím to, co jsem neviděl, ale to, co jste viděl vy… A pan Iontek stál a byl zasažený září, že jsem si toho nevšimnul dřív, ten jeho klobouk, to nebyl klobouk, jaký nosí kovbojové, ale svatozář, která měla podobu klobouku..“… „ když se vrátil ke koním, tak ten vlak s jeho kloboukem byl pryč. A tak pan Iontek bez klobouku zeslábl, a když přijel domů, ulehl, a za tři hodiny zničehonic umřel. Kampak odvezl ten poslední vagón svatozář pana Iontka?“

TÉMA, MYŠLENKY

Kniha Slavnosti sněženek je sbírkou povídek z kerského polesí. Jsou to imaginativní portréty obyvatel tohoto lesního městečka, s nimiž se autor setkal ve své zvláštní, měnlivě protichůdně symbióze. Ta se čas od času projeví v tvůrčím objevování lidí žijících
ve zdánlivě banálním, klidném prostředí, v nalézání tvůrčích podnětů této znovu se rodivší životní energie a síly, klíčící pod povrchem rezignace. Na tomto základě se rodí nový styl výpovědi, jenž vychází z autentického autobiografického zážitku.
K podstatě se nesnaží proniknout cestou extatických scén, nýbrž výraznou kresbou charakterů. Jejím jádrem je prostota a zdánlivě samozřejmá přítomnost lidství („myslím, že moje povídky se podobají dennímu chlebu, který je smíšen z obilí, které je na zemi
od nepaměti, že však vedle pecnu jsem položil i užitečný nůž, který je potřebný nejen chlebu, ale i lidským osudům, a tedy i psaní.“)
Základním tématem Hrabalovy tvorby je zázrak všednosti, snaha proniknout do reality
a popřít panující banalitu. Pokora a prostota příběhů ze života, zklidnění stylu, zachycujícího přítomnost, však neznamená „harmonizaci“, ztrátu výraznosti. Slavnosti sněženek objevují zázrak nejvšednějších okamžiků pozorným zahleděním do vnitřního světa druhých lidí. Hrabal všední okamžiky běžného života dokáže přenést na papír neobyčejným způsobem. Všímá si banálních věcí – jako věcích nevšedních, které vyzdvihne, až hyperbolicky zobrazí. A právě proto mají Hrabalovy povídky humoristický tón. Humoristický tón v zobrazování lidských typů a charakterů:
„… A vyšla paní Vlašťovková, pořád v dobré náladě, naše paní vedoucí v bílém plášti a zvolala, Ale to je dobře, pane Junek, že jdete, hele, moje dcera se bude vdávat, prosím vás, nemáte doma nějaký nepovedený obraz? Ale pan Junek se rozkatil… Ale já žádný nepovedený obraz nemám! Ale paní vedoucí, snědá jak cikánka, řekla, Ale jen kdybyste se podíval, já myslím takovej vobraz, kterej byste chtěl zahodit, tak… A pak Junek se durdil… Ale co si vo mně myslíte? Já, kterej jsem udělal slabikář, deset let se děti učejí podle mýho slabikáře, tak já žádný nepovedený obrazy, nebo dokonce vobrazy k zahození nedělám!“ ….,,Pane Junek, mistře, řekla, když tedy nemáte pro mě nějaký obraz, kterej se vám nepovedl, tak prosím vás, nemohl byste mi spravit tady toho přelomenýho andělíčka, slepit tu prdýlku? Panu Junkovi se zatmělo v očích
a zakřičel a odtahoval se… Ale já jsem vám řekl, já žádný nepovedený obrazy nedělám! a navíc, já žádný rozbitý prdýlky andělům neslepuju…“

„…ale taky zálibou v dobrém jídle, já vždycky jsem rád jedl fajnový věci… a hodně!“ ….„ Ježíši, já to dneska mám hlady… s jakou ohromnou chutí já ještě dneska sním celou štangli turistickýho salámu, salámu, který školím ve větráku
na záchodě, ale ten salám nikdy nedoškolím, protože ho sežeru hned tu noc, co jsem si tu štangli na školení koupil“…. „…domovník ve svěráku má velikej kus salám a pilkou na železo krájí kousky, hned podle barvy jsem poznal, že se tam krájí uherák, tak hned dolů, a povídám, já mám plnou hubu slin, kolik za ten salám, a řekl si dva tisíce, tak jsem je dal, ale ten salám byl vopravdu tak tvrdej, že se dal krájet jen pilkou na železo, tak jsem mu přidal ještě dvě stě korun, a von to pilkou nakrájel na kolečka, a já jsem se zapomněl a ty kolečka jsem stačil, tak jak to krájel, sežrat, až jsem nakonec sežral i ten provázek…“
CHARAKTERISTIKA POSTAV

Hlavními hrdiny se stávávají obyčejní lidé, protože jsou životodární pro Hrabalovu tvorbu. Zároveň to jsou ale lidé originální, kteří v sobě uchovali zbytky očistných rituálů, kteří jsou naplněni radostným viděním života a naplňují jej citem a nadšením. Jsou to „směšnohrdinové“, citově odevzdaní s pokorným přístupem ke světu. Hrabalovy figury nejsou psychologicky ani sociálně charakterizovány. Autor je označuje obecně jako příslušníky „čtvrté vrstvy“.Hrdinové všech povídek vynikají svou lidovostí a hlavně uměním sáhodlouze vyprávět o obyčejných věcech.

FORMÁLNÍ STRÁNKA

Slavnosti sněženek, stejně jako většina Hrabalových děl, nejsou poutavé pro svůj děj, který je ve většině případů nevýrazný. Hrabal poutá svým jazykem. Svým vtipným jazykem, který je založen na hovorové češtině, obecné češtině, vulgarismech. Na jazyku lidí z periferie, z ulice, z hospody („…ale ten salám tou krásou mě tak láká, že si říkám, školíš ho pro kamarády, školíš ho pro kamarády, ale najednou vstanu a řeknu, hovno!, a jdu na záchod, uříznu půlku, a tak ten salám žeru, až ho sežeru v posteli, a manželka mi jen ze spaní jen řekne, Neumasti peřiny…“…..“…tak jsem si hluboce oddychnul
a manželka se zdvihla a řekla mi, Karle, nemuč se a sežer ten salám…“).
Na nekonečných souvětích, zdůrazněných adresovaným monologem, kombinovaným s monologem ostatních („….To už mám, pane, za sebou, já jsem taky jatej touhou, co je za obzorem lidskejch cest, ale jen na útraty těchhle nohou, já jsem taky jatej touhou bojovat, ale už jen sám proti sobě, jasem taky jatej touhou žít, ale skoro na útraty sebe sama a beru si jen, co mi kdo dá, a nechci víc než se najíst nebo šaty po mrtvým za to zreju lidem zahrádky a pokosím loučku, já jsem teďka taky jatej touhou vraždit, ale zabít všechno to, co je ve mně ještě špatný, ale nejvíc jsem jatej touhou umenšit zlo, kterého je na světě víc než dost, a proto neškodím nikomu, a když, tak jen sám sobě, jděte mi do Mekky s Alexandrem Velikým, takhle byl malej, když umíral na zápal plic, ani mu nepomohl Homér, kterýho mu daroval jeho učitel Aristoteles… to víte, vo mně říkají lidi, že jsem blázen, ale já to mám lidsky v hlavě v pořádku… tak spánembohem, já jdu jatej touhou navštívit paní Jaruškovou a naštípat jí dříví…“)
Styl vyprávění také doceňuje prostou a přirozenou krásou metafory, její konkrétnost, která už nemá nic z vlastnosti „křečovité krásy“. Metafory, čerpané z bedlivého
a pozorného zahledění do světa kolem nás, se stávají kvalitou Hrabalovy prózy („… Karel má krásné a tak husté a kučeravé vlasy, jako mají negři, kučeravý drátek za drátkem přilehlý k hlavě jako kučeravá přílba.“, „…a já jsem naslouchal, jaký krásný zvuk vydává jen tak prstem strhávaný lůj, suchý zvuk, jako když jdete čerstvým suchým sněhem zasypanou mrazivou dubinou, dubovým lese, když vaše šlépěje suše sviští a boty chrupají ve sněhem zasypaném dubovém listí…)
Pro Hrabala je také typická groteskně hyperbolická linie vyprávění, která vychází z konkrétní životní situace, která se liší od banality a pravděpodobnosti jen nepatrným posunutím úhlu pohledu („ a tam na začátku závodiště vystoupil spisovatel Gel a jeho mladá žena, a tu uviděl Nelse a mladá žena na ten kilometr zavolala, Nelsi! A Nels viděl, že to je jeho paní, ta, kterou miloval, a rozběhl se a zabral, aby byl tam co nejřív. Bratranec Heinrich měl vmotané kožené vodítko tak pevně kolem zápěstí, že nejdříve utíkal, pak Nels zabral a bratranec letěl vzduchem jako prápor a Nels běžel kolem dvaceti stolků, kde sedělo sto a víc přísežných znalců psích ras a rodokmenů, a znalců psích předností a vad… a bratranec Heinrich, jak letěl nad těmi stoly, jednou rukou tažen za zápěstí, stačil, že zvedl švarcemberský klobouček a zdravil komisi psích soutěží… avšak komisaři byli zděšeni tím úkazem a předseda všech předsedů řekl pohoršeně, když kolem něho vzduchem proletěl bratranec Heinrich, tažený bernardýnem Nelsem: ,Hrůza! Dopoledne, a už opilí…´ A Nels zatím se položil na záda nabídl své paní svoje slabiny, svoje nejslabší místo, a bratranec Heinrich sundal švarcemberský klobouk a představil se: ,Heinrich Kocian, levoboček hraběte Lánského z Růže…´ a oprašoval si trávou a prachem zamazanou budu…“)


SROVNÁNÍ


Hrabal sám o sobě napsal: „Jsem dědic Jaroslava Haška. Ovšem současně se považuji za žáka Franze Kafky, který mne ohromuje svým vzděláním a svojí existenciální úzkostí a svým směřováním k transcendentu. Myslím, že styl mého psaní je rytmizace těchto dvou světů, které tvoří základ pražské ironie“
Hrabal i Hašek ve své tvorbě se ve druhé polovině století dotkli téhož fenoménu – pražské ironie. Týká se historie i mentality národa, který žil po staletí ve stísněném prostoru. Pražská ironie sahá od každodenní banality až k nejvyšším duševním ideálům.
Oba se vlivem okolností stali výrazem českosti, mentality a dramatického osudu obyčejného člověka, obyvatele malé země uprostřed Evropy. Hospodské prostředí se
pro ně stalo tvůrčí dílnou. Černý výraz „hospodský kec“ je hlavním rysem, který Haška
a Hrabala spojuje. Jde o „hospodskou historku, pejorativní kec“, formu městského folklóru humorného charakteru. Vypravuje se tedy proto, aby se vyvolal smích. Chápání smíchu jako výrazu lidové pravdy, staví Haškova a Hrabalova díla do „smíchové kultury“, jak ji Michail Bachtin nazval. Ta vznikla právě v pivnici. Tam padají veškeré zábrany,mluví se původním jazykem, jenž se liší od vrchnosti, uniforem, oficiální kultury.
Hašek, jako i Hrabal, proslavil pražské lidové prostředí ve světě svým nesmrtelným typem Švejka, v němž vyzdvihl anonymní vyprávění, historku a anekdotu, a uvedl je
do literatury dvacátého století. Hašek ale zaujímá v českém životě postavení prokletého básníka, neboť jeho ironie je zžíravá, kritická, satirická. Byla provázena vidinou přeměny společenských poměrů, neboť jen s touto představou může být kritika skutečně důsledná
a podstatná. Jeho vztah ke světu byl sice komplexní, dotýkal se i mravů, i psychiky lidí, ale byl ideologický, revoluční. Hrabal naproti tomu nechce svět měnit, už proto, že jeho pohled je spíše introvertní než extrovertní. Jeho doménou je poezie, zvnitřelý pocit, jenž vychází z rozeklanosti moderního člověka. S tím souvisí i rozličný vztah k banalitě, jež je realitou každodenního života člověka. Hašek banalitu viditelně nenávidí, chápe ji jako součást maloměšťácké malosti a přízemnosti. Hrabal naproti tomu banalitu tajně miluje
a obdivuje, jeho stále zamilovaný vztah ke světu se stává zdrojem nečekaných objevů.
Stejně jako Hašek směřuje Hrabal k zobrazování anonymního lidského typu, stejně jako u Hrabala jsou to postavy plebejské, směšní antihrdinové.
Hašek i Hrabal se proslavili jako geniální tvůrci, zakládající si na českosti.



Nový příspěvek


Ochrana proti spamu. Kolik je 2x4?



Na-mobil.cz

Spřátelené weby

Přidat stránku k oblíbeným

Nejnovější v diskusi

Diskusní fórum »

TIP: Chcete zkrátit dlouho chvíli sobě nebo blízkému?
Klikněte na Puzzle-prodej.cz a vyberte si z 5000 motivů skladem!
TIP: Hračky a hry za dobré ceny?
Klikněte na Hračky obchod.cz a vyberte si z tisícovky hraček skladem!