Bitva u Gravelines
Kategorie: Nezařazeno (celkem: 23179 referátů a seminárek)
Informace o referátu:
- Přidal/a: anonymous
- Datum přidání: 12. srpna 2008
- Zobrazeno: 2666×
- Licence: GNU Free Documentation License
- Seznam autorů a změn
- Vyloučení odpovědnosti
Příbuzná témata
Bitva u Gravelines
| Bitva u Gravelines (Grevelingen) | |||||||||||
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
| Konflikt: Anglicko-španělská válka | |||||||||||
 Zničení španělské armady u města Grevelines podle Philipa Jamese de Loutherbourga |
|||||||||||
|
|||||||||||
| Strany | |||||||||||
 Anglie Nizozemské provincie |
 Španělsko Portugalsko |
||||||||||
| Velitelé | |||||||||||
| Alžběta I. Howard z Efinghamu Francis Drake |
Filip II. vévoda de Medinia Sidonia |
||||||||||
| Síla | |||||||||||
| -34 válečných lodí -164 ozbrojených obchodních lodí |
-22 galeon -108 ozbrojených obchodních lodí |
||||||||||
| Ztráty | |||||||||||
| -50-100 mrtvých -400 zraněných |
-600 mrtvích -800 zraněných -397 zajatých -4 lodě zajaty/potopeny |
||||||||||
| {{{poznámky}}} | |||||||||||
V bitvě u Gravelines došlo ke střetu španělské Armady (španělsky: Grande y Felicísima Armada, známá jako Armada Invencible, česky: Neporazitelná a Nejšťastnější Armada) a anglického loďstva (někdy se používá anglická Armada nebo Counter Armada, proti Armada).
Obsah |
Politické pozadí bitvy
Anglie se Španělskem byly až do roku 1558 dobrými spojenci, a to hlavně z toho důvodu, že Filip II. byl manželem anglické královny Marie Tudorovny a spoluvládcem Anglie. Po smrti Marie nastupuje ovšem na anglický trůn její nevlastní sestra Alžběta I., která na rozdíl od své katolické sestry upevňuje pozici anglikánské církve, což má samozřejmě spolu s odmítnutím Filipovy ruky za následek rychlé zhoršení vzájemných politických vztahů. Alžběta dále pokračuje v jejich ochlazování svolením k přepadávání španělských lodí a měst Francisi Drakeovi, Johnu Hawkinsi a dalším. Tito lidé dostávají ještě navíc šlechtický titul. Další Alžbětin tah, poprava Marie Stuartovny, byl Filipem přijat s nevolí. Posledním hřebíkem do rakve se zdá být pomoc Nizozemským provinciím poskytováním anglických výsostných vod pro úkryt nizozemských námořních partyzánů gézů před Španěly.
Karta se obrací v roce 1580, kdy Filip II. dosedá na portugalský trůn, čímž získává strategický přístav Lisabon. Od této chvíle je už jen otázka času, kdy začne španělský útok na Anglii.
Přípravy
Španělsko aneb podcenění nepřítele
Ve chvíli, kdy Španělsko získalo Lisabon, začal Filip II. realizovat své plány, jak znovu nastolit katolicismus v Anglii. V této době měl ze zámořských kolonii až desetkrát vyšší příjmy než Alžběta, a proto si mohl dovolit své plány uskutečnit. Jeho záměrem bylo vyslat z Lisabonu část armády po moři pod vedením vévody de Medina-Sidonia a spojit ji s armádou vévody parmského, takto generála španělských vojsk v Nizozemí; celé vojsko se pak mělo vylodit v Anglii. Filipova taktika však měla, jak se později ukázalo, řadu chyb. Měl sice jakési zkušenosti s námořními bitvami - např. vítězná bitva u Lepanta -, nicméně nevěděl, jak organizovat tak velkou armádu a neměl ani přesnou představu, proti jaké síle bude bojovat.
Vydržování Armady stálo ročně kolem 4 milionů dukátů, což byla asi polovina Filipových ročních důchodů. Čítala na 130 lodí všeho druhu, vyzbrojených 1 500 kusy mosazných a 1 000 železných děl, její posádky tvořilo na 8 000 námořníků a 18 000 vojáků; dalších 30 000 vojáků se mělo s touto flotilou spojit ve španělském Nizozemí. Podle plánu se pak měla celá 55 000 armáda vylodit poblíž Plymouthu a přesunout se k Londýnu, aby zaútočila na postavení královny Alžběty.
První problém představovaly těžké španělské galeony, tvořící základní výbavu flotily. Byly to velké lodě připomínající plovoucí tvrze, které měly obrovskou nosnost a jejichž základní taktikou bylo zahákovat nepřátelskou loď a vyslat na ni své vojáky. Ale byly příliš neforemné a nestabilní a tím, že vyčnívaly ohromnou hmotou nad moře, také špatně ovladatelné ve větru. Zmíněná bojová strategie v té době již pomalu zastarávala, flotila byla k tomu ještě vyzbrojena 3 000 zastaralými děly používajícími koulí různého kalibru, což při střelbě způsobovalo problémy. Španělé neměli navíc až do ovládnutí Portugalska žádné stálé loďstvo a odpovídající zkušenosti s jeho zásobováním.
Dalším problémem, souvisejícím s hákováním galeon a s úmyslem loďstvo využít víceméně jenom k vylodění armády, byl fakt, že většinu posádky tvořili vojáci (poměr byl 8 000 námořníků a 19 000 vojáků), kteří nebyli zběhlí v námořních bitvách. S tím souvisí i to, že zásobovat tak velkou armádu bylo téměř nemožné, potraviny se kazily a vodu brzy pokrýval sliz.
Ani výběr velitele loďstva v osobě vévody de Medina-Sidonia nebyl zřejmě úplně šťastný. Vévoda sám pochyboval, zda se pro tento post hodí, když před bitvou prohlásil: „Na moři mi bývá vždy zle od žaludku a pokaždé se nachladím.“ Nicméně během bitvy dokázal přesně odhadnout, o co se Angličané pokusí, nepohyblivost jeho galeon a nepříznivý vítr však byly proti němu.
Anglie aneb využití moderních taktik
Angličané měli naopak již delší dobu stálou bitevní flotilu, skládající se z moderních válečných lodí. Tyto lodě prošly pod vedením bývalého korzára Johna Hawkinse rychlým vývojem, jenž spočíval především ve snížení profilu. To významně zvýšilo jejich manévrovatelnost a zlepšilo hydrodynamiku trupu, jako je tomu u rybího těla. Tyto lodě byly pohyblivější, nebylo snadné je zahákovat a navíc spoléhaly na střelbu z děl na dálku, což nebyla právě španělská silná stránka.
Další výhodou bylo, že Alžběta pověřila vedením loďstva admirály sira Francise a lorda Howarda z Efinghamu na základě jejich námořních zásluh, a ne tak jak tomu bylo na dvoře Filipa, který se spoléhal na tradiční šlechtické rody, kdy za vrchního velitele jeho flotil zvolil vévodu de Medina-Sidonia.
Navíc Anglie a Nizozemí byly od Španělska poměrně vzdálené a Španělé potřebovali měsíce, než dopluli z Lisabonu do Lamanšského průlivu; po připlutí k nizozemským břehům potřebovali přirozeně doplnit zásoby a opravit lodě.
To všechno nemění nic na tom, že Alžběta si byla dobře vědoma že by se ani náhodou nemohla ubránit španělské pozemní armádě, pokud by se s ní Filip podle předpokladů vylodil u Londýna. Musela tudíž udržet Španěly na moři, protože její námořnictvo bylo co do zkušeností v boji přinejmenším srovnatelné s Filipovým (v této době ještě nikdo netušil, jak snadno ovšem Španělé podlehnou).
Bitva
28. května 1588 vyplula Nepřemožitelná Armada z Lisabonu, když poslední loď opustila přístav až o dva dny později. V týž den, 30. května 1588, začala mírová jednání mezi anglickým velvyslancem Valentinem Dalem a de Parmovými zmocněnci; ta skončila 17. června.
Armadu zdrželo nepříznivé počasí a proto dorazila k britským břehům (u Cornwallu) až 19. července. Zprávu o blížící se flotile obdržel Londýn pomocí řady ohňových majáků, které byly rozestavěny po celé délce jižního pobřeží. Ještě té noci za odlivu vyplulo 60 lodí lorda Howarda a sira Johna Hawkinse (který byl podřízen siru Francisi Drakeovi) a dostalo se z jihu vévodovi de Medina-Sidonia na závětrnou stranu do zad. Takto se obě flotily držely v šachu celý týden a snažily se najít výhodnější postavení. Na neštěstí pro vévodu de Medina-Sidonia dorazily z přístavů na jihu Anglie se zásobami a střelným prachem anglické lodě a jeho flotilu přečíslily.
Bez zásob a vyčerpaný zakotvil a zformoval de Medina-Sidonia svou flotilu do obraného postavení poblíž francouzského Calais, odkud vyslal naléhavou žádost o pomoc padesát kilometrů vzdálenému vévodovi z Parmy, který vyčkával u Dunquerque. Ten však nedisponoval žádnými adekvátními plavidly, jež by mu mohl poskytnout, měl pouze obchodní lodě, které by byly pro Angličany snadnou kořistí.
U Gravelines
28. července o půlnoci vybral lord Howard osm lodí, naplnil je smůlou, střelným prachem a nabitými děly, všechny je zapálil a vyslal do středu španělské flotily. Ohňové lodě v ní způsobily velký zmatek, takže mnoho španělských lodí přesekalo kotvící lana a odplulo na volné moře. Celkem byla sice poškozena jen jedna španělská loď, ale ráno bylo vidět neuspořádanou a rozptýlenou Armadu na severovýchodě od Gravelines.
Zde se několik lodí snažilo zorganizovat a vytvořit útočný půlkruh. Jejich pozice ostřelovaly anglické lodě nejprve z dálky, a jakmile Španělům došla munice, přiblížily se a zahájily mocnou palbu, při níž bylo mnoho španělských lodí potopeno či zbaveno stěžňů (při průzkumech vraků u Irska se později ukázalo, že většina munice nebyla vůbec vystřílena, nýbrž zůstala na lodích, což bylo způsobeno jednak nestandardními velikostmi kulí, jednak špatným výcvikem námořníků v nabíjení). Ještě několik dní Angličané pronásledovali Španěly na sever, kde je nechali na pospas moři. Zdevastované zbytky Armady obepluly Anglii kolem severních Orknejí a Hebrid, kde bylo dílo zkázy dokonáno přírodními živly.
Návrat do Španělska
Při návratu bylo tedy Španělské loďstvo zahnáno na sever a bylo nuceno vybrat si jestli popluje dál na sever do Norska nebo na západ. Vévoda de Medina Sidonia se rozhodl plout podél břehů Skotska a Irska. Následky dlouhé cesty se začaly projevovat čím dál tím víc. Mnoho lodí se plavilo svázáno spolu provazy. Kvůli nedostatku jídla a vody pro posádku byli do moře shazováni jízdní koně. U skotských a irských břehů se Armada setkala s řadou ničivých bouří, které je nahnaly na zrádné útesy. V této době se projevilo také to, že většina lodí si přeťala kotvící lana při útěku před Anglickými ohnivými loděmi, dále manevrovatelnost zhoršovala četná poškození stěžňů a plachet. Tyto bouře byli chápány protestanty jako pomoc od Boha, který je ochránil před hrozivou armádou. Alžběta vydala medaili se slovy „He blew with His winds, and they were scattered“ (On foukal se svými větry a oni byli rozprášeni).
Moderní odhady říkají, že Španělští námořníci nedokázali důsledně propočítat následky Golfského proudu na jejich trasu a kvůli této chybě byli zaneseni blíž ke břehům než chtěli. Další problém o kterém nemohly Španělé vědět byl, že v osmdesátých letech 16. století byl zaznamenán v této oblasti výjimečný počet ledových bouří, tento fakt se dnes připisuje tzv. malé době ledové.
V tomto nepříznivém počasí se námořníci dostali k Irským břehům. Mezitím ale v Dublinu probíhaly rozsáhlé přípravy na přijíždějící invazní armádu. Irskému místodržícímu, Williamu Fitzwiliamu, byla totiž podána zpráva, že bitvu v Lamanchském kanálu vyhráli Španělé a přicházejí obsadit Irsko. Pro uklidnění lidí byla vydána falešná zpráva o 10 000 britských jednotkách, které se chystají vylodit na pomoc Irsku. Když se ale ukázalo, že se nejedná o španělskou invazní armádu ale o zubožené trosky armády začal velký hon na španělské ztroskotance. Pokud nebyli zabiti na místě, byli obvykle odvedeni mučeni a potom zabiti. Španělům pomáhali především původní galští obyvatelé, všichni tito lidé byli stíháni jako zrádci a zabíjeni.
Do Španělska se vrátilo 64 lodí a kolem 10 000 mužů. Většina z nich ale již byla vysílena a vyhladověna natolik, že umřeli v nemocnicích a na lodích v přístavu. Filip i přes velké zklamání z výsledku uznal velkou zásluhu na zničení jeho Armady přírodními živly a vévodovi de Medina Sidonia odpustil.
Důsledky
Důsledky se sice neprojevily okamžitě, nicméně už samotný fakt, že vybavení Armady stálo polovinu ročních královských důchodů a výsledek tažení nebyl právě uspokojivý, podlomil španělskou morálku i ekonomiku. Filip se až do své smrti v roce 1598 uzavřel ve svém sídle El Escorial v Madridu. Důsledkem bylo zhroucení španělské ekonomiky, který se naplno projevil za třicetileté války. Nejdůležitějším habsburským domem se pak stal rakouský. Došlo také k definitivnímu odtržení nizozemských kolonií.
Angličané sice v této bitvě nepřišli o jedinou loď a vlastní bojové ztráty byly mizivé, ale po bitvě se ukázaly otřesné podmínky života na lodích: vypuklo mnoho epidemií tyfu a dalších nemocí, které stály život 6-8000 námořníků. Angličtí námořníci byli později také výrazně demotivování i několik měsíců trvajícím zpožděním ve vyplácení žoldu. Ale naopak vláda Španělska poskytla svým zničeným námořníkům otevřenou podporu.
Přesto je tato bitva považována za největší od bitvy u Azincourtu. Angličané definitivně převzali moc nad oceánem a stali se nejvýznamnějším státem v Evropě. Pozice anglikánské církve byla posílena dokonce tak, že ani mnohem katoličtější dynastie Stuartovců, která nastoupila na anglický trůn po Alžbětině smrti, jí už nijak neoslabila.
Z hlediska námořních bitev měla tato bitva také velmi dalekosáhlé dopady. Byla to jedna z posledních bitev kdy se lodě spoléhaly na hákován a bitvu námořníků v boji muže proti muži ale hlavně jedna z prvních ve které se začala formovat taktika, která ovládla moře na dalších několik stovek let, při které se tzv. řadové lodě staví do řady navazující přídí na záď další lodi bokem k lodi nepřátelské. Tato taktika byla zpochybněna, až Horatiem Nelsnem v bitvě u Trafalgaru tzv. „Nelsonovým chvatem“.
Bibliografie
- BRIGGS, Asa. Kdy, kde, proč a jak se to stalo. Praha : Reader’s Digest Výběr, 1997. ISBN 80-902069-6-4.