Baroko

Kategorie: Literatura (celkem: 308 referátů a seminárek)

Informace o referátu:

  • Přidal/a: anonymous
  • Datum přidání: 18. srpna 2005
  • Zobrazeno: 27220×

Příbuzná témata



Baroko

Jak jsme již naznačili, baroko - i když vyrůstá z hlubších kořenů minulosti - je umění vzniklé pod tlakem protireformačních snah, s nimiž bylo povětšinou spjato i upevnění pozic světských absolutistických vládců. Ekonomicky se již začal rozvíjet kapitalismus, politicky však stále ještě vládli feudální panovníci.

Časové vymezení
Baroko bývá vymezováno zhruba od r. 1600 do r. 1750. Je to období, v němž probíhaly ostré spory jak náboženské, tak i filozofické. Rozdílné světonázorové přístupy se odrážely i v umělecké tvorbě. Tridentský koncil učinil řadu rozhodnutí jak upevňovat víru. Dovolil např. užívat obrazy k uctění Panny Marie, měly být zesíleny viditelné znaky náboženských obřadů (mystická žehnání, světla, ornáty, dýmání kadidla atd.). Tak se ovšem spojil vnitřní duchovní svět s vnější smyslovou (v umění někdy dokonce i smyslnou) názorností. To mělo řadu důsledků. Nešlo jen o vztah víry a smyslovosti, ale též o vztah smyslovosti a racionality. Tento druhý problém trápil filozofy, kteří se v podstatě rozdělili na senzualisty, tj. na ty, kteří se odvolávali na smyslovou zkušenost jako na základ a zdroj poznání, a na racionalisty, kteří zdůrazňovali nikoli smyslový, ale rozumový základ poznání (rozum má poznávací sílu i bez smyslových údajů). Senzualizmus se rozvíjel především v Anglii, racionalismus ve Francii a Německu.
Předpokládalo se však nejen vědecké, ale i náboženské poznání. Filozofie obnovila tzv. teorii dvojí pravdy, tj. pravdy teologické a pravdy filozofické. Náboženská pravda se nedá dokazovat, filozofická ano. Jestliže ve středověku sloužila tato teorie obraně filozofie, nyní již umožňovala oddělovat filozoficky chápanou vědu od náboženství.

Protiklady
Vznikla tak řada protikladů, které činí baroko obdobím mnohem rozpornějším, než jsou období jiná. Uveďme ty základní: náboženské vytržení - smyslová zkušenost; askeze (tělesná zdrženlivost) - smyslnost; božské - světské; církevní - světské; Bůh - příroda; víra - rozum; duše - tělo; smysly - rozum atd.
Zdůrazňování síly víry nevylučovalo přitom zdůrazňování hrůzy ze smrti. V barokním myšlení a umění se často vrací téma marnosti (lat. = vanitas) z biblické věty "marnost nad marnost a vše je marnost".

Název baroko
V této atmosféře se rozvíjelo umělecké baroko. Původ názvu baroko (barok) je nejasný. Protože barokní umění je proti renesančnímu přebujelé, předpokládá se, že název vznikl z portugalského slova barocco, které označuje nepravidelnou perlu. V každém případě šlo původně o název, který měl záporný význam. Kladný význam se prosazoval až od poloviny 19. století a celkově bylo toto označení slohu přijato ve všech druzích umění až po první světové válce. Dnes se běžně uvažuje o baroku raném, vrcholném a pozdním. Kromě toho se rozlišuje baroko panské a baroko lidové, což má v naší kultuře zvlášť' velký význam.

Smyslovost
Povrchní dojem z výtvarného umění by nás mohl vést k závěru, že v baroku je vše podřízeno principům smyslové názornosti. Do popředí vystupují přebujelé tělesné tvary, v architektuře tvarová plnost, bohaté dekorace, četné štukatury, časté zlacení v sochařství i v architektuře, vypjatý výraz v sochách, v literárních dílech i operách a oratoriích, monumentální umělecké útvary (opery, oratoria, balety) atd. Ve skutečnosti se však v barokním umění prosazuje jistota, energie, pevnost, soudržnost, především však rozumový (racionální) princip. V umělecké tvorbě baroka se rozum pevně opírá o vůli. Mohli bychom proto také říci, že se v umění prosazuje racionální řád lidské vůle.
Racionalita
Například v dramatu není vývoj událostí podnícen logickou nutností látky samé, ale racionalisticko-voluntaristickým (volním) záměrem (např. u Calderóna: Život je sen). Pokud bychom chtěli zjistit, který z výše uvedených rozporů je pro charakteristiku barokního umění základní, lze říci, že b a r o k n í umění je určováno napětím mezi senzualizmem a racionálním voluntarismem.
Racionálně je zpracováván výraz nejen v literárním jazyce, ale též v divadle i v hudbě. Mechanika, která se stala centrálním zájmem fyziky, měla vliv i na vědecký model světa. Mechanisticky byly vysvětlovány stavy duše jako výsledek mechanicko-fyzikálních procesů. Člověk je ve svém charakteru determinován, tj. určen, vymezen. Proto se také v divadelních hrách dramatické postavy psychologicky nemění (nejsou ovládány principy psychologickými, ale racionalistickými). Z morálního hlediska stojí proti sobě ve hře nebo v románu neměně dané charaktery; jsou zcela ovládány jednou jedinou morální vlastností, takže část zastupuje celek. Můžeme je bez zábran psát s velkými písmeny: Dobro, Zlo, Lakomství apod. (Toto pojetí se prosadilo i v barokních výtvarných - zvláště sochařských - alegoriích.) Někdy měly dramatické postavy jména přímo podle svého charakteru nebo podle některé své význačné vlastnosti. Tak postupuje i Komenský v Labyrintu světa a ráji srdce, v němž se soudci jmenují Zlatomíl, Malověd, Ledabyl, Darober apod.

Racionalita k hudbě
Také hudba byla uvažována z hlediska stálých emocionálních stavů, afektů (tzv. afektová teorie). Afekty nebyly chápány psychologicky, ale racionálně, mechanisticky, strnule, staticky. Předpokládalo se, že určité hudební postupy musejí vyvolat zcela konkrétní afekt. Ten se měl udržovat po dobu trvání skladby nebo alespoň jejích jednotlivých částí. Racionalisticky byly komponovány i tzv. rétorické figury; pro jejich zhudebnění byla stanovena pevná pravidla. Rétorická figura měla na sebe upozornit sluchově, v notovém záznamu i zrakově. Například při slově "nebe" mělo dojít k takovému tónovýškovému vzepětí, aby noty vybočily z běžné pětilinkové notové osnovy. Stejně tomu mělo být směrem dolů při slově "peklo" apod.
Souhrnně vzato, barokní umění bylo plně ve službách ideologie bojovné katolické církve, která se po tridentském koncilu semkla pod praporem protireformace, rekatolizace a absolutismu. Nádhera a pompa barokních chrámů plných zlata, barev a ornamentů měla v srdcích jejich návštěvníků rozněcovat oheň víry a zároveň jim připomenout jejich vlastní nicotnost. Tam kde se niternost začala vytrácet ve prospěch vnější okázalosti, (různé náboženské poutě, procesí apod.), ústilo barokní umění do vnitřní prázdnoty a akademismu.

L I T E R A T U R A

Proti neklidu světa začali spisovatelé 17. století hledat pro člověka jistoty v niterném prožitku, ve filozofické spekulaci a v náboženské víře. Samo toto hledání, vznícení a vzrušení, jež je provázely, staly se součástí barokního výrazu v literatuře.

Anglie

John Milton
Mezi zatracením a vykoupením, v boji mezi absolutním dobrem a zlem, Bohem a Satanem, se pohybovaly postavy Ztraceného ráje (1667) a Ráje znovu nabytého (1671) JOHNA MILTONA [džon miltn]. Tento veliký anglický básník (1608-1674) byl těsně spjat s vývojem anglické revoluce. Když byl po její porážce pronásledován, a navíc strádal ztrátou zraku, promítl vlastní zkušenost do velkoryse a odvážně pojatého volného zpracování biblického příběhu o vyhnání Adama a Evy z ráje. Ve svém veršovaném duchovním eposu tento prastarý mýtus aktualizoval - zajímal ho jako první případ neposlušnosti člověka vůči Bohu. Miltonův Satan, svůdce a našeptavač v oné vzpouře, překypuje vůlí mstít se za porážku, kterou od Boha utrpěl při vzpouře andělů. Svým "hrdým hněvem" proti božskému vládci inspiroval později tento Satan romantické básníky. Český překlad Ztraceného ráje (1804) chápal Josef Jungmann jako výzvu k odvaze vzepřít se starému a hledat nové ve všech oblastech českého života, myšlení, umění.

John Bunyan
Miltonův anglický současník JOHN BUNYAN ([banjen] 1628 až 1688) byl člověk prostý, vychodil jen venkovskou školu, ale vypracoval se v kazatele na sektářských náboženských shromážděních; po restauraci (viz str. 18) byl po léta vězněn. Částečně v žaláři vznikla jeho alegorie (jinotaj) Poutníkův pochod (1678, pokračování 1684).

Z pozemského Města zkázy putuje do Nebeského města Křesťan, k němuž se cestou připojí tři duchové. Potkávají další alegorické postavy; je mezi nimi pan Světaznalý, pan Klábosil, pan Korouhvička. Navzdory jejich radám, jak se světem chytře protřít a jak uspokojovat drobné záliby, obhájí Poutník svou cestu za velkým cílem.

Bunyanova alegorická próza mocně zapůsobila i mimo Anglii; až do naší doby se jí přiznává vliv na anglickou literaturu.
K manýrismu a baroku měla blízko tzv. metafyzická škola v anglické poezii z předělu 16. a 17. století. Její zakladatel JOHN DONNE ([dan] 1572-1631) znal zjemnělou hru se slovy a jejich významy. Pocit rozpadu životních jistot vyjadřoval také napětím mezi výrazivem vytříbeným a hrubým. I svoji náboženskou poezii proložil rouhavými pochybnostmi a hrůzou před smrtí. Většina jeho básní vyšla až posmrtně a byla tištěna z opisů, v nichž se předtím Donnova poezie šířila. (Někdy bývá Donne přiřazován ještě k manýrismu; manýristické protiklady v jeho díle nepochybně najdeme.)

Španělsko
Díla a typy barokně reprezentativní vydalo španělské písemnictví v prvních třiceti letech 17. století. Tehdy vrcholil pikareskní román (viz. s. 27). V protikladu k tzv. góngorismu (viz s. 25) se vyhranilo jiné pojetí literatury.

Baltazar Gracián
Razil je BALTASAR GRACIÁN (1601-1658). Byl to jezuita, ale dostal se do rozporu s řádem, z něhož se mu nepodařilo vystoupit, a sklonek života strávil na přikázaném místě. Do tohoto střetu se dostal pro třídílný román Nelítostný soudce. V něm vzdělaný průvodce provází "přírodního člověka" soudobým světem, který je osvětlován s krajní kritičností. V knize Příruční rádce a umění obezřetnosti autor shrnuje názory na to, jak se urozený člověk má prosadit ve společnosti, z níž vymizely rytířské ctnosti; úspěšnosti lze dosahovat nejen vzděláním a statečností, ale také lstí a pokrytectvím. Ve spisu Ostrovtip a umění duchaplnosti vyložil teorii a estetiku tzv. k o n c e p t i s m u (ze šp. concepto - pojem, myšlenka, duchaplný výrok). Tato tendence ve španělském barokním písemnictví sledovala přesné a oslňující vyslovení myšlenky pomocí nečekaných přirovnání, kontrastů a paradoxů. (Pro tyto znaky bývá někdy konceptismus přiřazován k manýrismu.) Konceptismus se uplatnil hlavně v próze. Vedle Graciána byl jeho význačným stoupencem FRANCISCO GOMÉZ QUEVEDO [kebedo], autor románu Život rošťáka a satiricko-moralistních Snů ( 1627).

Německo
Německá barokní literatura měla několik center a časových vln. Hledání rájů v labyrintech světa, rozpětí mezi idylismem a hrůzou z vratkosti žití zvlášť' naléhavě vyjadřovali spisovatelé, kteří zblízka poznali třicetiletou válku.

Martin Opitz
Její první obraz podal MARTIN OPITZ (1597-1639) ve sbírce Útěšné básně v protivenství války (1633). Tento básník a teoretik barokní literatury tlumočil stavy člověka, který propadá nicotám uprostřed hrůz a běd.

Andreas Cryphius
Jeho mladší současník, nejvýznamnější spisovatel 17. století ANDREAS GRYPHIUS ([gryfijus] 1616-1664) napsal v básni Slzy vlasti (1636):

Ted' už jsme docela, ba hůř než ve psí dáni!
Přívaly zpupných vojsk, třeštících polnic vřesk,
meč krví přepitý, kartáčů hrom a třesk...
Už dvakrát devět let je tomu teď, co tok
řek téměř ucpaných jen mrtvé ztěžka valí.
Leč co je horšího než toto vše, než zmar,...
že nám ti katané i duše zdrancovali!
(Přel. E. A. Saudek, výbor Růže ran, 1959)

J. Ch. von Grimmelshausen
Zkušenosti člověka vystaveného válčení shrnul a korunoval největší německý barokní prozaik HANS JAKOB CHRISTOFEL VON GRIMMELSHAUSEN (1621-1676). Jeho román Dobrodružný Simplicius Simplicissimus (Prost'áček Nejprostší) vycházel v letech 1668-1675 jako seriál novel, jež na sebe volně navazovaly.

Hrdina této "kroniky třicetileté války" se stává poutníkem proti své vůli. Je z otcova domu vyvlečen vojáky. Několikrát si v chaosu válčení najde úkryt či závětří u poustevníka, v přestrojení za blázna nebo za ženu, ve službách vysokých pánů atd. Ale vždy znovu je zase vtahován na bojiště, na cesty a do všemožných pokušení (snadno ve válce zbohatnout, podrobovat si ženy, šálit své nadřízené a pány). Posléze se Simplicius rozhodne oddat se samotě. Je si ovšem vědom toho, že "jak v radosti, tak v žalosti je cosi stálého jedině nestálosti". Však také neskončí mezi poustevníky: chodí světem a živí se vypravováním, které koření nadsázkou a humorem. Přestože je nazván „Nejprostodušším Prostoduchým“, jak se někdy název Grimmelshausenova románu překládá, je tento pěšák třicetileté války mazaný, a dokonce i sčetlý. 3vou chytrostí bývá svému okolí až podezřelý i nepohodlný. Nejednou si bláznovskou masku nasazuje vědomě, aby unikl kontrole a byl volnější v pohybu i v názoru.

Celkovou stavbou a zaměřením se Simplicius Simplicissimus poučoval z tradic románu výchovného a pikareskního; těžil ze znalosti lidového humoru. Autor na toto dílo navázal dalšími rozsáhlými, kriticky vyhrocenými obrazy člověka ve válce a po jejím skončení. V německém písemnictví našel hned napodobitele i následovatele. Tento největší barokní protiválečný román předznamenal Dobrého vojáka Švejka Jaroslava Haška a další tzv. válečný román 20. století. Německá barokní lyrika, vydaná v českém výboru Růže ran poprvé počátkem okupace, se aktualizovala protiválečně ("a slovo Bůh jsme si často podkládali slovem Svoboda", vzpomínal František Hrubín).

Rusko
V Rusku se barokní literatura vyvinula pod polsko-ukrajinsko-běloruským vlivem. Carská říše totiž nepoznala renesanci jako ucelený myšlenkový a kulturní proud. Přechod k novověku tam byl zdlouhavý. Přelom v tom směru tvoří sklonek 17. a počátek 18. století. Barokní sloh se v odlišných sociálních podmínkách nejsvébytněji projevil u dvou autorů.

Simeon Polockij
SIMEON POLOCKIJ (1629 až 1680), kazatel a učitel v carské rodině, vynikl umnou kompozicí básně (verše byly uspořádány tak, že vytvářely obrys orla, kříže nebo hvězd), ornamentálností a patosem. Jeho stěžejní dílo Zahrada mnohokvětá připomíná zřetelem k detailu až výkladový slovník ruského jazyka.

Perrovič Avvakum
PETROVIČ AVVAKUM (1620-1682) sloužil zprvu v Moskvě u dvora, ale odmítl církevní reformu. Byl za to vykázán do vyhnanství a posléze s dalšími jinověrci upálen. Ve vyhnanství počátkem let sedmdesátých stvořil svéráznou autobiografii Život protopopa Auvakuma. Psal o sobě podobně, jako se psávalo o světcích. I prosté příběhy svého žití povyšoval na zázrak a slovům přikládal věčnou platnost. Jedinečná "autobiografie" vyniká polemickým patosem, expresí a citovým zanícením, tak typickým pro baroko. V jeho duchu se také oba ideově protikladní autoři snažili postihnout v měnícím se čase trvání. Pro vyslovení protikladu mezi pomíjivým a věčným, mezi přehledným a nedohledným, mezi lidsky prostým a vznešeným používali rozličné tvary minulého času (aorist, perfektum).

Česko
V české literatuře na křižovatkách vývojových drah od renesance a humanismu k osvícenství vyrostlo k světovému významu dílo JANA AMOSE KOMENSKÉHO (1592-1670).

Jan Amos Komenský
Tento rodák z Moravy, odchovanec a poslední biskup jednoty bratrské, chtěl pokračovat v díle Daniela Adama z Veleslavína a Jana Blahoslava. Rozhodl se, že bude psát výhradně česky (pojednal o tom mj. ve stati K vzdělancům mého národa, což byla předmluva k chystanému encyklopedickému spisu, který se nezachoval). Po léta chystal slovník Poklad jazyka českého, avšak materiál připravený již k tisku mu shořel při požáru Lešna. Osudy Čech po Bílé hoře a situace Komenského, který musel roku 1628 opustit vlast a žil pak na různých místech Evropy, způsobila, že mnoho spisů (nejen pedagogických) napsal v zájmu dorozumění a šíření vlastních myšlenek latinsky.
Většina jeho beletristických spisů začala vznikat ještě na domácí půdě; reagovala na dějinný přeryv a byla napsána česky. Citová naléhavost, s jakou autor vyslovoval nejistoty a hledal naděje, je staví do čela českého barokního písemnictví.
Evropské proslulosti a základního významu v národní kultuře až po náš čas nabyla próza Labyrint světa a ráj srdce (poprvé vyšla v Čechách roku 1623, pak ji Komenský ještě roku 1631 a 1663 doplnil a vydal v zahraničí).

Je to alegorický (jinotajný) obraz mladého člověka, který hledá své místo ve světě. Nejistoty, jichž se při svém putování světem dopracoval, shrnuje zkormoucen: "Ale co mám? Nic. Co umím? Nic. Kde jsem? Nevím sám." ~Rozčarováním ze světa se uzavírá první díl Labyrintu. Kratší díl druhý je věnován "ráji srdce". Poutník se na radu Kristovu obrací k vlastnímu srdci, jímž se spojuje s Bohem.

Dvě části Labyrintu se odlišují i stylizací. První část je zbarvena hovorově, uplatňuje se v ní výrazivo studentů, řemeslníků, venkovanů atd. V části druhé vládne lyricky zabarvené rozjímání, vize a modlitba, řeč vzdělance protkaná citáty z Bible.
Myšlenkově náročná a dramaticky stavěná próza žila doma mezi tajnými nekatolíky, přetiskovali si ji čeští vyhnanci (exulanti), šířila se v překladech. V Čechách se dočkala nového vydání hned na prahu národního obrození (1782). Velkému rozšíření díla napomohla okolnost, že Komenský nově použil některé tradiční motivy. Motivem putování, postavou poutníka a jeho průvodců a také jinotajnými prvky se dílo přimykalo k žánru alegorického putování. Ten je znám již v řecko-orientální tradici, rozvinul se ve středověku (Dante Alighieri: Božská komedie) a nové obliby dosáhl v 17. století. Také motiv bludiště - labyrintu - měl dávné kořeny; v baroku nabyl takového uplatnění, že se stal přímo symbolem epochy. (Komenský ho užíval i ve spisech didaktických.) Uporný spor poutníka o poznání světa a o spočinutí v jistotách víry a v ráji srdce nabyl subjektivního zbarvení a citové naléhavosti. Komenský do svého jinotajného obrazu promítal zápasy, jimiž žili vyhnanci z pobělohorských Čech a on sám.

V časové blízkosti Labyrintu vznikal Komenského Truchlivý. V jeho prvním díle z roku 1623 se Truchlivý, naříkající nad "žalostnými vlasti a církve bídami", hádal s Rozumem, Vírou i s Kristem. Spor uzavíralo přitakání, že Bůh má pravdu, i když se někdy jeho úradky příčí lidskému chápání. Beznaděj zaplňuje čtvrtý díl Truchlivého, nazvaný Smutný hlas (1668). Zde se Komenský - "zaplašený hněvem božím pastýř" - loučí se svým "rozplašeným hynoucím stádem". Jednotu bratrskou vidí jako církev odsouzenou k zániku.
Větší popularity než Truchlivý nabyl spisek, v němž vidinu zanikající církve doprovázela sílící naděje, Kšaft umírající matky jednoty bratrské (1650). (Něm. Geschäft = závěf.) Zde se církev odsouzená k smrti obrací k národu jako ke svému dědici. Jemu ukládá, aby střežil odkaz husitství, aby dbal na český jazyk a na výchovu mládeže. Prorokuje národu, že znovu nabude politické samostatnosti, že je nesmrtelný a přes přechodné nezdary předurčený k velikým činům: "Věřímť i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu, hříchy našimi na hlavy naše uvedeného, vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó lide český." Sebeobětováním v zájmu duchovní očisty uchvacuje přání "matky" - jednoty bratrské: "...Všecky své pozůstalosti, jako popel po svém shoření, tobě, vlasti milá, poroučím, aby sobě z něho luh k smývání špin dítek svých připravila; jakž mne v počátcích mých učinil Pán, že z popela Husova mne a dítky mé vzbudil."

Kromě prózy básnické a filozofické zabýval se Komenský i kazatelstvím. Jemu věnoval také vážnou teoretickou studii (v obrození ji přeložil do češtiny J. L. Ziegler).
Jako všestranný tvůrce zasáhl Komenský přebásněním Žalmů a tzv. Katona (souboru latinských rad o mravném chování) i do vývoje české poezie. Ve stati O poezii české doporučoval pro české básnictví časomíru. Nabádal básníky k trpělivé vynalézavosti a k tříbení verše.
Z poezie největší pozornost věnoval duchovním písním. V jeho Kancionálu (1659) se dovršil dvousetletý vývoj bratrské duchovní písně. Celý jeden oddíl v něm tvoří písně exulantské. Obohacením sbírky byly písně Komenským nově přeložené a napsané v novém duchu (vztah mezi člověkem a Bohem je pojat jako láska mezi mužem a ženou; také Komenského písně o posledních věcech člověka nemají ve starší hymnologii obdoby).
V Komenském vyvrcholil celý předchozí rozvoj předbělohorské české literatury a vzdělanosti; kladly se základy nových modelů školství i způsobů literární práce. Skutečnost, že tradice českého vzdělavatelského a výchovného úsilí rozvinul Komenský ve vyhnanství, že do svého programu pojal celé lidstvo a péči o mír a že také spisy, jež pokládáme za beletristické, adresoval národu, od něhož byl odtržen, učinily z této osobnosti mravního hrdinu. Představy o tom, že svět lze humanizovat pomocí školy a výchovy a s pomocí umělecky naléhavé smyšlenky, řadí velkého Čecha mezi průkopníky náboženské snášenlivosti a osvícenství.
V poezii, jež v pobělohorských Čechách vyrůstala z katolického prostředí, se uprostřed
17. století samostatně uplatnily čtyři osobnosti: Adam Michna z Otradovic, Bedřich Bridel, Felix Kadlinský a Václav Jan Rosa.

Adam Michna z Otradovic
Průkopnické hodnoty v duchovní písni, hlavním žánru barokní lyriky, stvořil ADAM MICHNA Z OTRADOVIC, varhaník a zámožný měšťan z Jindřichova Hradce (asi 1600-1676). K písním skládal také nápěvy a sestavil z nich dva kancionály, nazvané Česká mariánská muzika a Svatoroční muzika. Tyto zpěvníky složil jen z vlastních, původních písní, prodchnutých vroucím citem a rozvažováním. Podobně jako na obrazech svatých z té doby se také v Michnových písních uplatňuje příroda. Krajinný motiv bývá už tak propracovaný, že upoutává větší pozornost než ústřední náboženské téma. Michna pro českou poezii objevil půvaby otevřené májové krajiny. (V barokním pojetí ovšem tyto půvaby pro svou prchavost ustupují před věčně kvetoucími zahradami v ráji.) Do domácké venkovské krajiny a do rodinných výjevů vánočních s narozením Ježíška mířily také Michnovy idyly. Z vánočních písní zlidověla kupříkladu Vánoční noc ("Chtíc, aby
spal ... ").
Jako tvůrce nové duchovní lyriky se Michna představil také v Loutně české (1653). Cyklus třinácti básní vzývá Kristovu matku Marii za to, že svým synem obnovila na světě božský řád. Vyzývá srdce - "tvrdou skálu", aby se očistilo pokorou. Duše nabádá v Michnových básních tělo, aby se svěřilo jejímu vedení k Bohu, jenom tak člověk vyvázne nástrahám nepřátel, nestálosti přátel a hrůzám smrti.

Bedřich Bridel
Na Michnu navazoval BEDŘICH BRIDEL (1619-1680), jezuitský misionář, profesor rétoriky a poetiky. Psal jazykově i myšlenkově náročnou poezii i prózu, předpokládající vyspělé čtenářstvo. Starší a odjinud známý příběh zpracoval kupříkladu v legendě Život svatého Ivana tak, že v díle kombinoval prózu a verš, pro vyobrazení krajiny rozvedl partie popisné a pro osvětlení niterného rozpoložení hrdiny rozvinul pasáže úvahové. Takto předjímal práci romantiků.
Pro českou poezii Bridel objevil šerosvit lesních samot. Do nich se utíká člověk pronásledovaný pocitem marnosti; uklidněn povznáší svou mysl k Bohu. Mezi přední evropské barokní mystiky řadí Bridela báseň Co Bůh? Člověk? (1658). Proti světlé nepomíjejícnosti boží se tu člověk jeví jako "kroužek bolesti", "kolo žalosti", "bláto", "tesknost" a "psota".

Felix Kadlinský
V estetickém zhodnocování přírody z českých vrstevníků nejdál pokročil FELIX KADLINSKÝ (1613-1675). Ve svém Zdoroslavíčku (1665 a 1726) volně zpracoval písňový soubor německého jezuity Friedricha von Spee [fon špé] tak, že básně přiblížil české lidové písni. Proti německému autorovi zjemnil krajinomalbu ("Již libější větříčkové / své křídla zas rozvíjí,/ již ti bouřliví vichrové / své měchy v chundel svíjí,/ již muziku začínají / v tom přemilostném háji, / stromy pomalu hejbají / a co na housle hrají.") Ladění přírody v Zdoroslavíčku souzní s citovým rozpoložením člověka. Lásku ke Kristovi a k Bohu Kadlinský vyslovuje s naléhavostí, jež mysticko-erotickým básním dává průkopnický význam pro vývoj milostné lyriky.

Václav Jan Rosa
Kult přírody jako útočiště člověka před strastí pěstoval také VÁCLAV JAN ROSA (1620-1689). Povoláním to byl právník, zálibami filolog. Roku 1672 vydal latinsky psanou mluvnici češtiny, Čechořečnost. Zřetelem k "čistotě" jazyka a k slovanské sounáležitosti spojoval tradice předbělohorské s buditelstvím. Do českého barokního básnictví vnesl tzv. alamodovou milostnou poezii (z franc. á la mode - podle módy), rozvinutou hlavně v prostředí francouzském a v okruzích francouzského vlivu kolem roku 1600. Alamodová poezie tlumočila tzv. galantní postoje; ze šlechtických sídel přenášela do měšťanských salonů cizí, módní slova a s nimi "vznešené" city, jimiž si výmluvní "kavalíři" hodlají dobýt přízeň krásné dámy. V Rosově skladbě Discursus Lypiriona, to jest smutného kavalíra de amore aneb o lásce (1651) je již název vyšperkován nečeskými slovy. Těmi se pak hemží celý nářek hrdiny, že neví, zda a jak má u vyvolené dámy "suplikovati".
Na rozdíl od baroka výtvarného česká barokní literatura teprve čeká na své nepředpojaté studium a hodnocení. Jejími častými pěstiteli na domácí půdě se stali příslušníci jezuitského
; řádu, který do Čech přivedl první habsburský panovník a jenž přijal vůdčí úlohu v násilné rekatolizaci země. Ale výjimeční příslušníci řádu, kteří se věnovali literatuře a umělecké kultuře, namnoze vynikali uvědomělým vlastenectvím, byli zaměřeni protišlechticky a lidově. Nad ideologii, jíž byli poplatni, se povznášeli tvořivým dílem. Českému písemnictví se věnovali navzdory tomu, že museli počítat se zúženou čtenářskou základnou a najednou i s nelibostí svých nadřízených.

Dějepisectví
Na poli dějepisectví se zasloužili o to, že monumentálními spisy (Bohuslav Balbín) i kronikami (o Moravě psal Tomáš Pešina z Čechorodu, o Kutné Hoře Jan Kořínek, o Plzni Jan Tanner atd.) udržovali dějinnou paměť porobeného národa, odpovědnost vůči mateřskému jazyku i smysl pro českou státnost.

Ústní slovesnost
Náboženská ideologie, zapojená do rekatolizační převýchovy, se po svém přepracovávala v ústní lidové slovesnosti. Některá původně náboženská témata se v lidovém prostředí měnila v témata světská. Z Michnovy vánoční písně Chtíc, aby spal se stala světská svatební píseň; podobně se proměnilo biblické podobenství o pěti moudrých a pěti pošetilých pannách atd.

Knížky lidového čtení
Zábavná četba šířená v tzv. knížkách lidového čtení získala teprve v pobělohorské etapě hlavní čtenářstvo ve vrstvách lidových (předtím měla své hlavní publikum v měšťanstvu). Repertoár látek a žánrů se proti předchozímu stavu zúžil. Téměř zmizel typ prózy zábavně naučné. Zato se rozšířily "kroniky" či "historie", v nichž hlavní úlohu měl dobrodružný děj bez úvah, bez motivace a se šťastným rozuzlením na způsob pohádky. Tyto napínavé příběhy měly málo společného s protireformační ideologii. S jejich "pouhou" zábavností se utkalo až koncem
18. století osvícenství.
Na barokní básníky, na rozvětvenou ústní slovesnost pobělohorské doby a na aktivitu písmáků, jako byl milčický rychtář František Jan Vavák (1741-1816), navázala obrozenská literatura.



jaaa | 11. listopadu 2005
embaressed_smileembaressed_smilewink_smile
Re:
| 08. března 2006
Je toho tu MOC!!!!! whatchutalkingabout_smile embaressed_smile sad_smilesad_smile
Re:
M. | 08. října 2008
jj,je toho tady fakt hodne...ale musim rict,ze mi to kotel pomohlo..diky!
Re:
on ona ono | 10. října 2009
ako proč tu není jean baptista moliere :( ŠKODA
jaaa | 11. listopadu 2005
embaressed_smileembaressed_smilewink_smile
| 28. listopadu 2005
thumbs_up
| 20. února 2006
heartheartwink_smileregular_smilekisslightbulbangel_smileangel_smilebroken_heartconfused_smileembaressed_smileomg_smileshades_smilethumbs_downthumbs_upwhatchutalkingabout_smilewhatchutalkingabout_smilesad_smileomg_smileenvelopecry_smileconfused_smilecakebroken_heartangry_smileheart
žíýá | 12. dubna 2006
thumbs_upthumbs_upthumbs_upthumbs_up
táňa | 12. dubna 2006
chybí mi tu Antinín Koniáš omg_smile
ja | 29. května 2006
thumbs_uplightbulb
| 09. června 2006
Ty vole kdo to psal??? toho je tady tolik ze se mi to ani nechce cist.Ale zase si v tom kazdej najde to svoje.lightbulb
Áťa | 23. října 2006
Ty jo je toho hrozně moc ale děsně mi to pomáhá autorům díky moc :)
11.11.2006
zelvička | 11. listopadu 2006
Je tady toho moc, ale ja jsem si tu sve bohuzel nenasla=0(
| 23. listopadu 2006
chybí seznam použité literatury
Martina | 07. ledna 2007
Jsou tady samí kraviny který, nepotřebuju............
pána jána
Sam | 07. ledna 2007
Tolik!!!!!
Chybí tu popis barokního plesu!
Gusta | 24. ledna 2007
Potřebuju do dějepisu popis barokniho plesu. Tenhle článek jsem jen projel očima, ale nic o barokním plesu jsem nenašel. A tenhle článek mi připadá příliš dlouhý, mohl by být tak o 50 vět kratší.
Re: Chybí tu popis barokního plesu!
lidka | 01. února 2007
Tuto konkrétní informaci najdeš ve filmu Král slunce od \\kubricka. Vřele doporučuji.
Skutečně dobrá práce
lidka | 01. února 2007
Myslím si, že narozdíl od jiných,je tato práce je kvalitní. Obsahuje dokonce i ruské barokní spisovatele, což nás na gymplu neučili. Velmi povedené. Ostatním doporučuji k přečtení:)
Re: Skutečně dobrá práce
lidka | 01. února 2007
jen ta literatura fakt chybí
Fakt hustý
Trouba | 09. února 2007
Autor tohoto referátu má můj hlubokosekořící obdiv.
| 20. února 2007
jak se tu uz reklo je to celkem dlouhe..ale je pravda ,ze skoro kazdy si v tom neco najde :) :) :)
NADPIS
| 20. února 2007
JA SEM MYSLEL
na nic
| 08. března 2007
jsou v tom jenom kraviny nic jinýho!!!!!
Re: na nic
hmm | 11. března 2007
ty seš kravina..je to moc pekne
jakej debil to psal!!!
| 08. března 2007
Re: jakej debil to psal!!!
| 06. března 2008
blablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablblablblablablablablablaablablablablaa
OK
Aluš | 05. dubna 2007
Pěkný ,pro toho, kdo o baroku nic neví to musí být naprostá bomba :0) Ale spokojenost !
Olga | 05. dubna 2007
Mě se náhodou baroko líbí! Moje oblíbené období!!!
nevdeu | 10. června 2007
je to tu pěkné ale chybý tu divadlo-náměty,atoři a díla
milackove
alolola | 07. října 2007
milackove
alolola | 07. října 2007
takze ja si myslim, ze to tu super, a pojdte nekdo na poradnou jizdu do mojiho gayklubu, poradne to tam orztocime drahouskove, papa, jo, a je to v praze 3, to tam urcite nejdeme zlaticka, tak navidenou :O)
| 17. října 2007
je to dobry.ale chtelo by to obrazky
baroko
martina sevcikova | 25. října 2007
myslim, ze je to napsano velice ucene, chybi obrazova priloha,podpis autora, na druhou stranu si s tim dal praci, neni ale vylouceno, z meho pohledu, ze je tam plno chyb, nemyslim pravopisnych ale z pohledu baroka tam mohou byt neexistujici informace, dejme si proto pozor a overujme v literature
smrdis
neni | 05. února 2008
píčo
JJJJ
SOK | 05. února 2008
CURAKU
nice
JEFF | 21. února 2008
thanks guys a mám po problémech.:D
Hmmm....
!Putn@ | 25. února 2008
Jo je to fajn aleje tam hrozně moc o literatuře a málo o Baroko všeobecně ale jinak je to super - toto je jen můj názor ne žádná urážka nebo tak !!
JE TO HUSTÝ
autor | 06. března 2008
| 17. března 2008
neni tu to co chci
...
spartan009 | 27. března 2008
MOOOOOOOOC WAM DEKUJI ZE STE SEM DALI NECO Z TOHO BAROKO MOOC DEKUJI
Re: ...
| 02. dubna 2008
není zač
oo | 02. dubna 2008
Ďekuji že je tu toho dost o baroku
oo | 02. dubna 2008
škoda že tu nemáte barokní oděvy
super
ew@ | 06. května 2008
konečně sem našla to co sem hledala....
good
fredka | 29. září 2009
PEKNE ALE JE TU TOHO HAFO, TAKZE KDYZ CHCI NECO VYBRAT POTREBUJU TO PRECIST CELE xD xD xD
help
help | 08. října 2009
potřebuju náááboožeeeeeeenstvíííííí:(
gj
hgj | 21. ledna 2010
je toho hodně :( :( :( :( :(
| 04. října 2010
mate tu hovno
je to blbost
já | 15. května 2011
mg, je tu toho tři prdele o literatuře, ale to co potřebuju ani náhodou ://
fg
Pejkova máma | 06. října 2011
blbost
blb
blb | 07. února 2012
:D
Nový příspěvek


Ochrana proti spamu. Kolik je 2x4?



Na-mobil.cz

Spřátelené weby