Astrologie

Kategorie: Nezařazeno (celkem: 23164 referátů a seminárek)

Informace o referátu:

Příbuzná témata



Astrologie

Ručně kolorovaná verze Flammarionské dřevořezby od neznámého autora (1888).
Ručně kolorovaná verze Flammarionské dřevořezby od neznámého autora (1888).

Astrologie (česky někdy také hvězdopravectví) je obor lidského poznání zkoumající vztah mezi ději ve vesmíru a pozemskými událostmi. Původ slova je možné přímo odvodit od řeckého ?????????? (????? = hvězda, ????? = slovo).

Za účelem tohoto zkoumání vytvořili astrologové v různých dobách a různých civilizačních okruzích řadu samostatných symbolických systémů a tradičních nauk, které mají pochopení vztahů nebeských a pozemských dějů zprostředkovat. Spolu s alchymií a magií je Západní astrologie zařazována mezi Hermetické vědy založené na základním hermetickém axiómu o jednotě makrokosmu (tj. vesmíru) a mikrokosmu (tj. člověka). S těmito obory lidského poznání má astrologie společná východiska a společný pohled na svět. Vzájemně se doplňují a prolínají a používají částečně společný vyjadřovací aparát (symbolismus). Ačkoliv řada primárních astrologických poznatků položila základy mnoha moderním vědeckým oborům (např. astronomie, astrofyzika, biologie, fyzika), je astrologie současnou vědou odmítána jako nevědecká či pseudovědecká.

Obsah

Principy astrologie

Astrologie, jak ji chápe většina astrologů západní tradice, je založena na principu synchronicity a nikoliv kauzality.[1] Převážně zkoumá vztah postavení nebeských těles k jevům na Zemi a příliš se nezabývá příčinami (například fyzikálními) tohoto vztahu. Proto také podle tohoto pohledu není deterministická. Popisuje sklony a tendence, neurčuje, že se něco musí stát. Výstupy astrologie nejsou exaktní, nýbrž empirické. Astrologie je založena spíše na zkušenostech a tradici než na měřitelných a statisticky zpracovatelných výzkumech podle kritérií moderní vědy. Z tohoto pohledu je tedy spíše hermeneutikou, neboli interpretačním uměním, a je ji nutno řadit mezi esoterické nauky.

V historických materiálech i současných studiích o astrologii není na těchto principech astrologického výzkumu shoda (je to jen převažující názor západní astrologie). To je také jeden z důvodů sporů o vědeckou hodnotu astrologie (vizte Spor astrologie a vědy).

Oblasti zkoumání

Anatomicko-astrologické zobrazení člověka z knihy Tr?s Riches Heures du Duc de Berry.
Anatomicko-astrologické zobrazení člověka z knihy Tr?s Riches Heures du Duc de Berry.

Nejznámější oblastí astrologického zkoumání je popis vztahu postavení astrologických planet v okamžiku narození na člověka pomocí astrologického diagramu zvaného horoskop. Na rozdíl od astronomických planet jsou mezi planety v astrologii označovány i Slunce a Měsíc a západní tradice užívá pro sestavení horoskopu také postavení mnoha skutečných astronomických objektů (hvězdy, mlhoviny, asteroidy apod.) i řadu naprosto spekulativních bodů (např. ascendent, lunární uzly, „bod štěstí“ apod.)

Obdobně jako na člověka, zkoumají někteří astrologové vztah postavení astrologických planet na rostliny, živočichy, neživé věci (stavby, lodě apod.) i další pozemské události (státy, organizace, počasí, katastrofy apod.), či dokonce různě kladené otázky. Těmto oblastem astrologie se věnují specializované astrologické obory jako mundánní astrologie, meteoastrologie, horární astrologie, astromedicína.

V astrologickém zkoumání se používá jak horoskop sestavený pro okamžik narození, či vzniku, (nativní horoskop), tak i postavení planet v průběhu času vůči jejich pozici v nativním horoskopu (tranzity planet). Z této metody ve 20. století zprofanoval způsob lidové tvorby horoskopů, oblíbený zejména zbulvarizovaným tiskem, jako jednoduchých předpovědí na určité období rozdělený do tabulky pro čtenáře narozené ve dvanácti obdobích roku formálně totožných s astrologickými znameními Zvěrokruhu. Tato lidová tvorba je zpravidla prováděna bez jakékoliv astrologické souvislosti a používá pouze podobný způsob symboliky a pseudoastrologický slovník. Z hlediska principů astrologických výzkumů má tato metoda mizivou vypovídací hodnotu, protože ke svým předpovědím používá pouze jeden z mnoha prvků skutečného astrologického horoskopu - postavení Slunce v nativním horoskopu - a ostatní jeho prvky úplně pomíjí.

Astrologické tradice

V průběhu historie vznikla v různých částech světa několik různých samostatných astrologických systémů a tradic, z nichž pouze některé se vyvíjely ze společných základů. Tyto systémy používají při popisu zkoumaných jevů zpravidla vlastní symboliku i způsob její interpretace. V rámci těchto systémů vznikly další astrologické směry, často se lišící jak ve východiscích, tak v cílech svého zkoumání.


Historie

Védská astrologie

Viz článek Védská astrologie.

Jedná se o jeden z nejkomplexnějších a nejpřesnějších astrologických systémů. Hlavní disciplíny jsou známy jako gola (astronomie), ganita (výpočty založené na postavení planet), džátaka (nativní astrologie), muhúrta (vybírání vhodného času), prašna (zodpovídání konkrétní otázky) a nimitta (výklad specifických znamení). Je založena na velmi starobylé tradici, ale přesto (či spíše právě proto) je astrology stále více používána, třebaže studium, zvláště v tradičním pojetí guru-žák, je velmi náročné. Za jednu z nejuznávanějších autorit je považován mudrc Parášara, autor klasického díla Parášara Hora Šástra. Používá siderický systém, čímž se liší od západní astrologie, která používá tropický systém.

Babylónská astrologie

Více informací o tomto tématu najdete v článku: Babylónská astrologie.

Astrologie vznikala v dávných vyspělých civilizacích na Blízkém východě někdy ve 2. tisíciletí př. Kr. Zprvu tvořila nedílnou součást tehdejších náboženských kultů. Babylónský astrologický systém pracoval s pěti postavami babylónských bohů (Marduk, Ištar, Ninibe, Nabu, Nergal). Tato božstva byla později identifikována s helénským pantheonem. Do dnešních dní se dochovaly zlomky babylónských nábožensko-věšteckých textů, zvaných omen („znamení“), z nichž mnohé mají astrologické náměty (jiné se ovšem zabývají např. i věštěním z vnitřností obětních zvířat).

Babylónští kněží-astrologové jsou považováni za první, kdo rozdělili roční pouť Slunce zvěrokruhem mezi dvanáct souhvězdí, či spíše astrologická znamení po 30°. Babylónským astrologům je připisováno také sestavení prvních horoskopů. Nejstarší dochovaný horoskop je diagram z r. 410 př. Kr. Jedná se o horoskop syna babylónského panovníka Šuma Usa, který se narodil 29. dubna 410 př. Kr.

Ptolemaiovský model vesmíru zachycený Andreasem Cellariem, 1660/61
Ptolemaiovský model vesmíru zachycený Andreasem Cellariem, 1660/61

Egyptská astrologie

Také astrologická pozorování ve starověkém Egyptě se nejprve rozvíjela jako nedílná součást náboženských mystérií pěstovaných v chrámových centrech po celé zemi. Mnohé indicie (např. interpretace značek na stropní hvězdné mapě chrámu v Dendeře) svědčí dokonce o tom, že by egyptská tradice mohla být ještě starší než tradice babylónská a mohla by sahat až před 5. tisíciletí př. Kr. Souhvězdí, planety, hvězdy a nebeská tělesa byla v egyptské astrologii spojena s jednotlivými nečeru (egyptskými „bohy“ se zoomorfními rysy) a mnohá astrologická pozorování byla zakódována do mnoha veřejně šířených náboženských mýtů předávaných ústní tradicí i výtvarnou formou. Některá astrologická znamení (a tedy i souhvězdí) mají svou egyptskou podobu dodnes.

Egypťané používali astrologii také v architektuře a stavitelství. Mnohé dochované starověké stavby v Egyptě jsou orientovány podle soudobého postavení hvězd (sloužily často také jako astronomické pozorovatelny) a v jejich rozměrech jsou rozpoznávány astrologické údaje.

Helénská astrologie

Více informací o tomto tématu najdete v článku: Helénská astrologie.

Helénská astrologie má pravděpodobně své kořeny v astrologii egyptské, i když částečně absorbovala a rozvinula i zdroje babylónské astrologie a astrologie chaldejské. Pozdně helénský spis známý jako Corpus Hermeticum na tuto egyptskou tradici přímo poukazuje a je známo, že mnoho řeckých filosofů a astrologů studovalo v egyptských chrámech.

Za helénskou astrolgii lze považovat astrologické nauky vzniklé v oblasti Středomoří v období mezi lety 200 př. Kr. a rokem 500 n. l. Astrologie nicméně pronikala do starověkého Řecka již dříve. Řecký básník Hesiodos (8. - 7. století př. Kr.) ve své didaktické básni Práce a dni pomocí postavení hvězd podává termíny zemědělských prací a také vhodnou dobu k početí syna či dcery. Další názory šly ještě dál a hlásaly, že postavení planet ve zvířetníkových souhvězdích při zrození člověka předurčuje celý jeho život.

Kolem roku 200 př. Kr. se v astrologii náhle prosadil nový systém tvorby horoskopů, který významným způsobem rozšířil původní systém babylónský. Nový systém se objevil náhle a ustálil se během půl století, což vede k závěrům, že byl pravděpodobně dílem jedince (za něhož lze považovat legendárního Herma Trismegista) či neznámé malé astrologické školy.[2] Tento systém ustálil sestavování horoskopů prakticky v podobě, jaká se dochovala dodnes (zavedla systém domů, aspekty, používala sedm klasických astrologických planet apod.)

V helénském období astrologie se ustálila astrologická terminologie a vznikla stěžejní díla, ze kterých čerpala pozdější arabská astrologie a západní astrologie. Překlady řeckých textů do sanskrtu dokonce ovlivnily terminologii staré indické tradiční astrologie. Mezi nejvýznamnější astrology tohoto období lze zařadit zejména Klaudia Ptolemaia, autora „Čtyř knih o astrologii“ (Tetrabiblos) a hvězdného katalogu Almagest, či Héfaistióna Thébského a Vettia Valense, autora významné Antologie.

Západní astrologie

Více informací o tomto tématu najdete v článku: Západní astrologie

Rytina Albrechta Dürera z titulní strany De scientia motus orbis (1504).
Rytina Albrechta Dürera z titulní strany De scientia motus orbis (1504).

Se zánikem Římské říše postupně astrologické znalosti helénského období z Evropy vymizely a zachovávaly se pouze některé astrologické prvky pohanských náboženských kultů. Na Starý kontinent se astrologie začala vracet až prostřednictvím arabské astrologie, zejména působením arabských univerzit na Araby ovládaných územích v Evropě, na sklonku 1. tisíciletí po Kr. Ve středověku musela astrologie kvůli silným arabským vlivům nejprve vyřešit spor s oficiální katolickou církví, čehož dosáhla zejména díky tomu, že ji uznali především dva významní teologové té doby - Albertus Magnus a Tomáš Akvinský. Na univerzitě v Boloni přitom existovala od r. 1125 významná astrologická fakulta, která trvala zhruba dvě století.

Velkého rozvoje dosáhla astrologie v období renesance. Středověkou astrologii založenou na zprostředkovaných překladech klasických helénských astrologických spisů z arabštiny v té době obohatily přímé překlady ze znovuobjevených řeckých zdrojů. Astrologií se zabývalo i několik papežů, později však katolická církev astrologii opět potírala a pronásledovala. K významným osobnostem zabývajících se astrologií té doby lze zařadit francouzského astrologa Michela Nostradama, jehož známá zakódovaná proroctví jsou předmětem výzkumů dodnes. Astrologii se v renesanci věnovali i osobnosti, které se proslavily zejména svými výsledky v oblasti astronomie, která se na přelomu 16. a 17. století začala z astrologie vyčleňovat. Významnými a úspěšnými astrology s řadou zajímavých astrologických výsledků tak byli Galileo Galilei či v Praze působící Tycho de Brahe a Johannes Kepler. Astrologii studoval a obhajoval ještě na počátku 18. století i fyzik Isaac Newton.Od poloviny 17. století udržovalo západní astrologickou tradici především hnutí rosekruciánů, jejichž úlohu udržovatele a pokračovatele astrologických výzkumů později převzalo svobodné zednářství.

Značné obliby na veřejnosti dosáhla Západní astrologie ve 20. století poté, co opustila uzavřené společnosti zednářských lóží. Velký rozruch do astrologického zkoumání vnesl švýcarský psychoanalytik Carl Gustav Jung, který se pokusil tradiční astrologický aparát propojit s psychologickými fenomény. Přestože řada astrologů jeho závěry odmítá jako dezinterpretaci staré tradiční nauky, vznikl na tomto poli rozsáhlý psychologicko-astrologický výzkum jak ze strany psychologů, tak i astrologů. Bádání na pomezí psychologie vedlo k tomu, že část astrologů opustila tradiční astrologická východiska a založila několik různých psychologizujících astrologických teorií revidující některá stará pojetí (Hamburská astrologická škola, Humanistická a transpersonální astrologie, Kosmobiologie apod.)

Astrologie prožila ve 20. století velký nárůst zájmu laické veřejnosti a to jak díky rozvoji masových sdělovacích prostředků (tisk, rozhlas, televize, internet apod.), tak i rozvoji informačních technologií, které umožňují ve velmi krátké době sestavit jakýkoliv horoskop s velkou přesností. Západní astrologie se rozvíjí nejen na evropském kontinentu, ale díky silné zednářské a pseudorosekruciánské esoterické tradici také v USA. Tento „astrologický boom“ také podpořilo hnutí New Age, které starou západní tradici (často velmi násilně a protichůdně) propojilo s mnoha orientálními, indiánskými a pohanskými astrologickými systémy a vytvořilo poněkud nepřehlednou změť astrologického symbolismu a interpretačních metod. Velký nárůst zájmu o astrologii také vedl k její profanaci a častému mediálnímu zbulvarizování původních astrologických nauk (vizte Oblasti zkoumání).

Astrologie v českých zemích

Západní astrologická tradice začala na české území pronikat z jižní a západní Evropy již ve středověku. Jistého oficiálního uznání se astrologii dostalo zejména ve 14. a 15. století za vlády lucemburských císařů Karla IV. a jeho následníka Václava IV..

Astrologie se studovala na nově založené pražské univerzitě, astrologii se prokazatelně věnoval její druhý rektor Jan Šindel, známý jako autor astrolábu Staroměstského orloje.[3] Astrologické poznatky té doby se odrážely i v architektonické výzdobě mnoha významných gotických staveb Petra Parléře.[4][5]. Královská knihovna Václava IV. obsahovala několik velmi významných astrologických spisů (včetně tzv. Alfonsinských tabulek a Ptolemaiova spisu Tetrabiblos), z nichž se dodnes v zahraničí zachovaly tři sborníky.[6]

Dalšího období velkého rozmachu se astrologie na českém území dočkala na přelomu 16. a 17. století za vlády císaře Rudolfa II., vyhlášeného mecenáše všech provozovatelů okultních nauk. V roli císařských astrologů v té době u pražského dvora působili i Tycho de Brahe a Johannes Kepler, na českém území působili i další tehdejší proslulí učenci zabývající se astrologií (např. John Dee). K okruhu pražských rudolfinských zasvěcenců i krátké epizodě s vládou Fridricha Falckého lze vystopovat stopy založení rosekruciánského hnutí.[7]

O obnovení astrologické tradice na českém území ve 20. století se postarali zejména členové prvorepublikového sdružení hermetiků Universalie. Astrologií se zabývali především Otakar Griese a Jan Kefer. Za komunistického režimu byla astrologie v Česku potírána a pronásledována jako učení neslučující se s oficiálním marxisticko-leninským světonázorem. Česká astrologická společnost obnovila svou činnost až v devadesátých letech po pádu totalitního režimu.

Spor astrologie a vědy

Tzv. Martický efekt: relativní frekvence pozice Marsu v nativních horoskopech úspěšných sportovců.
Tzv. Martický efekt: relativní frekvence pozice Marsu v nativních horoskopech úspěšných sportovců.

Spor s teologií

Astrologie díky svým základním principům (vizte Principy astrologie) vyvolávala a vyvolává velkou řadu kontroverzí se zastánci jiného pohledu na svět. V evropském kontextu musela evropská tradiční astrologie nejprve řešit spory s křesťanskou teologií. V různých érách historie se střídala období, kdy byla astrologie dominantní katolickou církví uznávána, či alespoň tolerována, a astrologii se věnovala řada církevních hodnostářů a učenců, a období, kdy byla astrologie církví potírána a neuznávána. Tento stav trvá prakticky dodnes.

Spor s racionalismem

Od dob ustavení moderní vědy jako racionalistického systému založeného především na opakovatelnosti a přenositelnosti experimentů a exaktnosti, měřitelnosti a statistické zpracovatelnosti jejich výsledků, je astrologie vystavena oponentuře z řad vědecké veřejnosti, protože tato kritéria kvůli svým principům (vizte Principy astrologie) nikdy zcela naplnit nemůže.

Další nedorozumění mezi moderní vědou vznikají zejména proto, že v době ustavení těchto pravidel se z astrologické tradice vyčlenila velká část zkoumaných fenoménů, která tato racionalistická vědecká kritéria splňovala. Tyto fenomény vytvořily teoretický či faktografický základ mnoha současným vědním oborům (některé obory fyziky, astronomie, biologie, lékařství, meteorologie a některých dalších). Mnoho fenoménů, kterými se původně zabývala pouze astrologie (například polohy hvězd a planet), zkoumá moderní věda a nachází jejich racionální vysvětlení.

Spor se statistikou

Ve druhé polovině 20. století proběhla řada studií, které si vytkly za cíl potvrdit či vyvrátit astrologická východiska statistickou metodou. U zrodu těchto experimentů stál zejména francouzský psycholog a statistik Michel Gauquelin, jenž největší rozruch způsobil publikací tzv. Martického efektu - významných statistických odchylek v postavení Marsu v nativním horoskopu významných sportovců v porovnání s běžnou populací.[8] V podobných výzkumech pokračoval i uznávaný psycholog Hans Eysenck. Další psychologicko-statistické studie pak například podle svých autorů potvrdily souvislost mezi introverzí a extraverzí s astrologickými vlivy Starunu a Marsu, či emoční labilitou u lidí narozených se Sluncem v tzv. vodních znameních. Jiné podobné studie však podobné statisticky významné korelace mezi astrologickými a psychologickými fenomény nepotvrdily a všechny studie jsou předmětem odborných disputací dodnes.[9] (Více vizte Externí odkazy).

Přestože lze určité zajímavé výsledky získat, nahlíží na podobné statistické experimenty astrologové převážně skepticky. Tyto výzkumy totiž zpravidla zkoumají pouze jeden, či velmi malou část, ukazatelů, kterými astrologie dospívá ke svým závěrům. Součástí astrologického výzkumu je však vždy subjektivní vyhodnocení mnoha různých možných kombinací těchto ukazatelů (a to včetně jejich nepřítomnosti v konkrétním případě) a posouzení jejich významnosti.[10]

Odmítnutí astrologie vědou

Převážná část moderních přírodovědců astrologii odmítá jako nevědeckou, protože neexistují experimentální data, která by působení planet prokazovala. Jako nevědu ji označil například fyzik Richard Feynman[11]. V české společnosti je hlavním současným oponentem astrologie dobrovolné sdružení občanů Český klub skeptiků SISYFOS, které astrologii zařazuje mezi pseudovědy.

Významní astrologové

Poznámky

  1. ? Nakonečný, Milan: „Lexikon magie“. Nakl. Ivo Železný, Praha 1995
  2. ? Schmidt, Robert H.: přednáška „The Astrological Tradition: Whither & Whence“, 2000. Český překlad Z. Bohuslav: (1), (2), (3), (4), (5)
  3. ? Zdeněk Horský: Pražský orloj. Panorama, Praha 1988
  4. ? Milan Špůrek: Praga mysteriosa - Tajemství pražského slunovratu. Eminent, Praha 1996
  5. ? Jakub Malina: Staroměstský orloj (Praha esoterická). Eminent, Praha 2005
  6. ? Svatopluk Svoboda: Praha astrologická. Melantrich, Praha 1994.
  7. ? Frances A. Yatesová: Rozenkruciánské osvícenství. Pragma, Praha 2000
  8. ? např. Michel Gauquelin: Is There a Mars Effect? Journal of Scientific Exploration Vol. 2, Nr 1 (1988)
  9. ? Paul Kurtz, Marvin Zelen, and George O. Abell:Response to the Gauquelins, Skeptical Inquirer, Vol 4 #2, Winter 1979/80, 44-63.
  10. ? Např. Milan Špůrek: Encyklopedie západní astrologie. Vodnář, Praha 1996
  11. ? Richard Feynman:radost z poznání s. 137, ISBN 80-7299-068-3

Související články



Nový příspěvek


Ochrana proti spamu. Kolik je 2x4?



Na-mobil.cz

Spřátelené weby

Přidat stránku k oblíbeným

Nejnovější v diskusi

Diskusní fórum »

TIP: Chcete zkrátit dlouho chvíli sobě nebo blízkému?
Klikněte na Puzzle-prodej.cz a vyberte si z 5000 motivů skladem!
TIP: Hračky a hry za dobré ceny?
Klikněte na Hračky obchod.cz a vyberte si z tisícovky hraček skladem!