Antické divadlo

Kategorie: Literatura (celkem: 308 referátů a seminárek)

Informace o referátu:

  • Přidal/a: jarmilastastna
  • Datum přidání: 08. března 2007
  • Zobrazeno: 25469×

Příbuzná témata



Antické divadlo

1. Úvod

Téma vzniku a vývoje divadla v Řecku jsem si vybrala především proto, že divadla ráda navštěvuji a zajímám zejména o divadelní hry napsané v době antiky. Námět střetu obyčejných smrtelníků s bohy je podle mého názoru zárukou, že se lidé v hledišti budou bavit a zároveň jim hra přinese určité ponaučení, což mnoho divadelních her v dnešní době postrádá. Proto bych se nyní s vámi ráda podělila o svou lásku k antické kultuře a řecko-římské literatuře.

Ve své seminární práci jsem se zaměřila na počátek divadelní tvorby ve starověkém Řecku, rozvoj řecké architektury, která je spojena s výstavbou divadel, na jednotlivé náměty a formy divadelních her, na život a dílo předních dramatiků a také na vznik a vývoj divadla v Římě a jeho následný úpadek.

V obrazové příloze přikládám fotografie dochovaných divadel v Řecku.

 

2. Počátek divadelní tvorby

Divadlo se v antickém Řecku začalo utvářet v 5.-4. století př. n. l., čili v období obecně známém pod názvem attické (též klasické). V attickém období došlo k rozvoji prózy a filozofie a k založení dramatu a řečnictví. Drama se rozdělilo na tragédii, kterou zastupovala významná trojice Aischylos, Sofokles a Euripides a na komedie, jejímž hlavním představitelem byl Aristofanes. I když Řekové divadlo nevynalezli, často se o této zemi mluví jako o kolébce divadla. Ve vývoji divadla totiž Řecko působilo jako dědic a následovník předchozích snah, které se objevily v minulosti, dávno před vznikem antického světa a kultury a své dědictví se snažilo všemožnými způsoby zmodernizovat a obohatit o četné kulturní vlivy.

Prapůvod veškeré divadelní tvorby můžeme najít v obřadech k uctění bohů. Zpočátku se jednalo především o slavnosti týkající se bohů přírodního cyklu, kteří měli velký význam pro zemědělství (Démétér a Dionýsos). Součástí slavností byl průvod, ke kterému se přidávali obyvatelé celé vesnice a jenž zpravidla končil v chrámu daného boha. Zde byly obětovány dary, a poté začaly bujaré oslavy doprovázené zpěvem, tanci, hrou na hudební nástroje a právě i krátkými divadelními hrami, jenž měly občanům přinést mravní ponaučení a zábavu.

Kult Démétér byl spojen s obřady zasvěcující dospívající mládež, které se konaly v chrámu v Eleusíně. Odtud také pochází název pro tyto slavnosti – Eleusínská mystéria. Při slavnostech bylo divadelně ztvárněno spojení velekněze a velekněžky, které symbolizovalo plodivé síly země.

Kult Dionýsa, z jehož popela a krve vzniklo podle pověsti lidstvo, nese hlavní myšlenku, že smrt je neoddělitelnou součástí života. Smrt je přirozeným ukončením jedné jeho fáze a počátkem další. Z této představy vznikly v praxi rituální zvířecí i

lidské oběti. Dionýsa uctívaly především ženy (tzv.bakchantky), které za zpěvu a tance odcházely z obce do lesa, kde obětovaly dary bohu a v extázi se mu přibližovaly. Po noci strávené v lese se pak vítězně vracely domů. Při průvodech muži i mladí chlapci přednášeli lyrické písně a znázorňovali umučení Dionýsa, z čehož postupně vznikla primitivní hra, jenž byla předchůdcem tragédiím.

Eleusínská mystéria a Dionýsie získaly nový význam za vlády tyrana Peisistrata (546 – 527), který tyto, původem thrácké obřady přenesl do Athén a dal jim oficiální charakter státních slavností. Když se umučení Dionýsa poprvé ztvárnilo v hlavním městě, byly již role rozděleny mezi sbor a jednoho herce, kteří si navzájem kladli otázky a odpovídali. Druhého herce zavedl dramatik Aischylos, třetího Sofokles. Herci hráli v maskách zakrývající mimiku, proto byla důležitá akustika hlasového projevu a vlastní interpretace.

Komedie se začala rozvíjet později, původně pocházela ze Sicílie, odkud ji, v již rozvinuté formě Řekové převzali.

 

3. Architektura divadel

Současně s rozvojem mystérií se ve velkých městech začala budovat velkolepá nezastřešená divadla. Zpočátku se stavěla ze dřeva, později Řekové přešli ke kamenným stavbám. Stavby měly půlkruhové hlediště se stupňovitě se zvedajícími řadami sedadel, pod nimiž byly umístěny hliněné nebo bronzové rezonanční nádoby, které umožňovaly zesilování zvuku. Kapacita byla až 20 000 míst. Na protilehlé straně od hlediště uzavírala prostor obdélníková budova (tzv.skéné), v níž byly šatny herců. . Z této budovy vedly tři vchody na jeviště (tzv. proskénion), které mělo hloubku asi tři metry a táhlo se po celé délce budovy, která většinou měřila až 40 metrů. Pod jevištěm byl snížený kruhový prostor (tzv. orchéstra), kde byl umístěn sbor. V orchestře měly později čestné místo významné osobnosti státu.

Do divadla se vstupovalo dvěma postraními vchody (tzv. parodoi). Po stranách jeviště stály dva otáčivé hranoly (tzv.periakty), na nichž byly malbou znázorněny detaily dekorace. Spolu s dějem se dekorace měnila otáčením hranolů. Během představení se využívaly četné technické pomůcky, mezi které patřila výsuvná plošina, jeřáb ke spuštění boha (po zavedení formy Deus ex machina), propadla, skryté žebříky nebo zařízení na speciální zvukové a vizuální efekty. Například dunění hromu Řekové vytvářeli kutálením bronzového sudu plného kamení po kovové plotně.

Vedle velkých divadelních ploch existoval také typ komorního divadla, které se zabývalo především přednesem a zpěvem. Taneční představení se provozovala v krytých divadlech zvaných Odeion. Postupem času přibývaly různé typy divadel a postupně každé větší město mělo své divadelní zařízení.

V tureckém Efesu se dnes nalézá jedno z největších a zároveň nejzachovalejších divadel na světě s kapacitou 25 tisíc diváků a jelikož se divadla stavěla pouze pro 1/10 obyvatel města, lze odhadnout i tehdejší počet obyvatel v daném městě. Na kamenných sedadlech lze dokonce dodnes přečíst jména některých diváků.

Divadla byla nekrytá, proto se hrávalo za denního světla. Vstupné na představení činilo většinou 2 oboly, za chudé platil stát. Za cenu vstupného mohli diváci zhlédnout až osmihodinové představení.

 

4. Divadelní žánry

Na řecká jeviště zamířily v attickém období dva rozdílné žánry – tragédie a komedie. Tragédiím byla přikládána větší důležitost a podléhaly dokonce i státní cenzuře. Název pochází z latinského tragos-kozel a oidé-písně. Tragédiím předcházely sborové zpěvy, při nichž lidé nosili masky kozlů. Každý rok se ve velkých městech pořádaly divadelní soutěže, na kterých se během čtyř dnů odehrálo přes 20 soutěžních představení. O vítězi rozhodoval sbor deseti soudců. Zpočátku hrál v tragédiích pouze jediný herec, obvykle sám autor, který vedl na jevišti monolog. Pokud v dramatech vystupovaly více než tři postavy, museli herci během představení vystřídat několik rolí a jelikož neměly do divadla přístup ženy, tak muži museli ztvárňovat i ženské role. Velký význam náležel také sboru, tanečníkům a hudebnímu doprovodu. Při soutěžích si účastníci sami vyráběli kulisy, které také byly objektem zájmu hodnotící komise.

Tragédie musely obsahovat tzv. prologos - proslov v úvodu hry, parodos - úvodní píseň následující po prologu, stasimu - píseň prokládající představení a exodos - zakončení.

Mezi největší autory tragédií patřili Aischylos, Sofokles a Eurípidés. Každý napsal desítky her, ale zachovalo se jich jen málo. Nejstarší z nich byl Aischylos, nejplodnějším Sofokles, jenž napsal 123 dramat a získal 24 vítězství na soutěžích.

Dalším významným divadelním žánrem byly komedie, které získaly svůj název podle bujarých oslav plodnosti zvaných Kámos. Nejvýznamnějším autorem komedií byl Aristofanés, který sepsal okolo čtyřiceti komedií. Ve svých dílech parodoval morálku, napadal politiku, athénskou společnost, úplatné soudce a úředníky.

 

5. Námět a forma divadelních představení

Při sepisování divadelních her autoři nejčastěji čerpali z řeckých bájesloví, které byly divákům velmi dobře známé. Proto se dramatici nesoustředili na děj příběhu, nýbrž na jeho filozofický či aktuálně politický význam. Tématem divadelních her se stávaly také významné historické nebo politické události, autoři komedií zesměšňovali rozhazovačný život šlechty, život ve městě, politické rozepře a neshody nebo např.dialogy na trhu, které se stávali velmi oblíbeným námětem.

Představení mělo podobu buď jednoho rozsáhlého dramatu nebo tří her, které byly spojeny v trilogii. Významným představitelem trilogií byl právě Aischylos. K trilogii byla často připojena satyrská dohra, která hru zakončovala komickou formou.

Dříve, ve starších tragédiích měli herci dlouhé monology, které byly v napínavé části prokládány sborovým zpěvem nebo tancem. Důležité bylo dodržení jednoty místa, času a děje, kterou do divadla zavedl Aristoteles. To zavazovalo autora k napsání hry, jenž by se odehrávala na jednom neměnném místě, v rozmezí 24 hodin, aby se divák vyznal v souvislostech a zároveň musela mít hra plynulý děj bez zbytečných zápletek.

Tragédie měly především etické a filozofické poslání, protože se v nich hrdina střetával s osudem, zákony či bohy a bojoval proti nim. Cílem díla byla katarze přihlížejících, tedy vnitřní očista těla, které se docílilo sdílením emocí s herci a velkým kulturním zážitkem.

6. Průběh divadelních her

Den konání divadelního představení souvisel s termíny oficiálních

státních svátků. Nejvýznamnějším z nich byly tzv. Velké dionýsie, které se v Athénách konaly každý rok počátkem dubna. Slavnosti trvaly několik dní a směli se jich zúčastnit pouze svobodní občané. Vstupné bylo zdarma, popř. dobrovolné, občerstvení si diváci zajišťovali sami.

V 5.století př. n. l. za vlády Perikla v době athénské demokracie měly oslavy tuto podobu:

První den byla do Athén slavnostně přivezena dřevěná socha Dionýsa

a během dne probíhalo představování autorů a herců, jenž se účastnili soutěže o nejlepší divadelní představení. Autoři si připravili tři tragédie a jedno satyrské drama. Druhý den se konal slavnostní průvod a obětování bohům, večer pak hody. Poté se soutěžilo ve sborovém přednesu. Čtvrtého dne proběhla soutěž mezi pěti autory

komedií a další čtyři dny se od rána soutěžilo v trilogiích a jednom satyrském dramatu.

Vítěze, který kromě finanční odměny získal i lepší společenské postavení,

určoval sbor desíti soudců. Diváci, kteří v divadle trávili i osm hodin denně, se na výběru vítěze nesměli podílet.

 

7. Nejvýznamnější herci a jejich díla

Hra pod širým nebem si kladla velké nároky na herce, pěvecký sbor i tanečníky, kteří představení doprovázeli. Sbor byl ve starověkém Řecku až padesátičlenný a ke své dobře odvedené práci musel mít každý z členů patřičné vzdělání. Herci, kterých nesmělo být více jak čtyři, byli pouze muži a hráli v maskách, kvůli které museli správně zabarvovat hlas a gestikulací nahrazovat skrytou obličejovou mimiku. Každý

z nich hrál během představení i několik rolí a kromě hlavního herce (tzv.protagonisty) museli vedlejší herci hrát i několik rolí najednou, což bylo náročné na převlékání. Během hry používali různé paruky, nosili dlouhé, různě zdobené a barvené roucho a na nohou měli vysoké boty z měkké kůže a s vysokou podrážkou.

Řecké herectví proslulo především uměním přednesu a gestikulace. Herci se v průběhu svého života museli specializovat na herce tragédií a herce komické a především představitelé tragických rolí se ve společnosti těšili velké úctě. Mnohdy jim byly na počest postaveny pomníky, byli vyznamenáváni a někdy jim byly svěřovány i významné společenské funkce.

Autoři nejstarších řeckých komedií jsou známí pouze jmény a jen zřídka známe jejich díla. Z děl sicilského autora Epicharma se zachovalo pouze několik zlomků, které však svědčí o jeho výrazném komediálním talentu. Ve svých komediích se zaměřil na Homérova rozsáhlá díla Ilias a Odysseia. Nejznámějším řeckým komediografem je bezesporu Aristofanés, který ve svých dílech zesměšňuje kulturní reformy a naopak vzdává hold konzervatizmu. Jeho komedie vynikají vyhrocenými komickými situacemi a komediálními nápady.

S postupným vývojem se komedie stávají umírněnějšími, nezaměřují se již na politiku a vyšší vrstvy, místo toho se obrací na soukromý život obyvatel daných měst. Představitelem této uhlazenější podoby komedie byl Menandros. Účinek jeho her plyne z prokreslení povah, vtipnosti dialogu a intrik. Později začala v antických komediích převládat němá ztvárnění her - pantomima, v nichž směly vystupovat také ženy.

Aischylos (525 – 456 př. n. l.)

Aischylos napsal okolo devadesáti děl, z nichž se dochovalo pouze sedm. Je považován za zakladatele tragédií. Žil v době rozkvětu Řecka, což se projevilo v jeho dílech, která byla naplněna ušlechtilými lidskými ideály a jenž bránila kladné hodnoty společnosti. Na přání tamějšího tyrana Hieróna odjel z Athén na Sicílii, kde na sklonku svého života tvořil a představoval své nově vzniklé hry.

Díla: Prosebnice

Sedm proti Thébám (tragédie pojednává o sedmi původních filozofech, jenž ve starověkém Řecku položili základy filozofii)

Upoutaný Prométheus (ztvárnění řecké báje, v níž Prométheus daroval lidem oheň a Zeus jej potrestá upoutáním na skálu)

Peršané (reportáž z řecko-perských válek)

Oresteia (dílo je trilogií her nazvaných Aganemnon, Obětující ženy, Bohyně

usmíření. Navazuje na Homérovu Iliadu, která vypráví o Trojské válce. Hlavní postavou je Orestes, jenž chce pomstít smrt svého otce Aganemnona, kterého zabila jeho žena s milencem. Orestes po naléhání své sestry Electry zabije nejen milence, ale i jejich matku. Po vraždě začnou Oresta pronásledovat výčitky, musí stanout před bohy, aby rozsoudili jeho čin. Přesto, že je obviněn, Athéna se za něj přimluví a je osvobozen)

Sofokles (497 – 406 př. n. l.)

Sofokles navázal na Aischyla, avšak jeho díla měla hlubší psychologický podtext. Do hry zavedl třetího herce a tím, že již na dvou hercích neleželo tolik povinností, směl si jako autor dovolit sestup do hrdinova nitra a poukázat tak na nejskrytější myšlenky hlavní postavy.

Napsal přes 150 her, ze kterých se v úplném znění dochovalo pouze sedm. Ve své tvorbě se zaměřil na konflikty s bohy, na právo pomsty a na morálku.

Díla: Král Oidipus (Oidipus byl synem thébského syna Laia, kterému však bylo předpovězeno, že jej zabije vlastní syn a ten pak usedne na trůn místo něj. Po narození syna proto nechá král Oidipa odvést na výchovu do Korintu. Po letech se vydá Oidipus do světa, po cestě však zabije cizince – krále Laia, své rodné město Théby zachrání před Sfingou a je dosazen na trůn. Vezme si vdovu po králi Laiovi - svou skutečnou matku. Věštba se tedy vyplní. Když se Oidipus dozví, kým ve skutečnosti je a co provedl, oslepí se, aby neviděl následky svých činů)

Antigona (Antigona i přes přísný zákaz krále pohřbí svého bratra, za což je

odsouzena ke kruté smrti)

Electra (Electra chce potrestat vrahy svého otce, snaha obhájit morální

normy: Měla právo se mstít?)

Eurípidés (485 – 406 př. n. l.)

Eurípidés čerpal ve svých dílech z antických bájí, kterým dodával reálnější pozadí. Jako první se také začal zabývat postavením ženy ve společnosti, kritizoval morálku soudobé společnosti, postavení jedince a jeho práva a povinnosti, postavy byly psychologicky propracované, ztvárňovali je obyčejní smrtelníci.

Napsal přes 90 her, dochovalo se pouze 18 z nich, ve kterých se sbor dostal do popředí, dodal hře na dramatičnosti a získal tak roli, která byla rovna hercům. Do divadla zavedl formu Deus ex machina, kdy byla zápletka náhle vyřešena bohem, jenž se spustil na jeviště. Bůh tak mnohdy zabránil zbytečnému krveprolití nebo potrestal pravé viníky.

Díla: Médea (Médea se zamiluje do Iásona, který ji však opustí s dcerou vládce Kreonta. Médea truchlí a zabije Kreonta, jeho dceru a své syny, aby dokázala Iásonovi, co všechno mu je ochotna obětovat. Euripidés se v díle snažil vykreslit ušlechtilý ženský charakter, jenž těžce nesl Iásonovu zradu)

Hippolitos

Trójanky (V díle kritizuje válečná tažení, konkrétně Trójskou válku. Řekové si po vítězné bitvě rozdělují válečnou kořist, kdy královna Hekabe připadne Odysseovi, její dcera Polyxena je obětována u Achillova hrobu, věštkyně Kassandra připadne Agamemnonovi, vdova po válečníkovi Hektorovi je přiřčena synovi Achilla. Helena která válku zapříčinila, je omilostněna a smí se vrátit domů.)

Bakchantky (dílo oslavující boha Dionýsa a jeho kněžky)

Electra (ztvárnil postavu sestry Oresta, na rozdíl od Sofokla a Aischyla ji však nebrání, nýbrž odsuzuje její mstu)

Aristofanes (445 - 388 př. n. l.)

Aristofanes napsal přes 40 komedií, ve kterých se často objevovaly fantastické motivy, kritizoval athénskou společnost, politiku a morálku a zesměšňoval běžné životní situace. Ve svých dílech vyjadřoval své sympatie k aristokracii, která pro něj představovala čestnost a úctu k zákonům. Kritizoval Euripida, který ve své tvorbě opustil zažitý řád, otevřeně na něj zaútočil v díle Žáby.

Díla: Jezdci (ztotožnění lidu s líným a úplatkářským starcem, aristokracie je v díle nositelkou ctnosti)

Žáby

Lysistraté (Během peloponéské války odmítnou ženy sdílet se svými muži lóže. Muži proto válku ukončí, aby se mohli věnovat rodině)

Ptáci

 

8. Divadlo ve starověkém Římě

Římská literatura existovala po dlouhou dobu jen v podobě ústní lidové slovesnosti. Později začali Římané od Řeků přejímat mytologii, filozofii a vědu a řecká díla postupně překládali do latiny. V latinské formě se také dostaly do Evropy.

Vznik a vývoj divadla na území Římské říše ovlivnila především řecká komedie. Nejstarším známým typem římské divadelní tvorby je tzv. atellánská fraška, nazvaná podle města, kde byla poprvé ztvárněna. Jednalo se o improvizovanou komickou hru, která čerpala z běžného lidského života a jenž využívala ustálenou komickou formu.

V polovině 4. století př. n. l. pronikly do Říma spolu s etruskými kněžími magicko–náboženské hry, které se později staly součásti římských her a zaujaly důležité místo vedle sportovních her a dalších významných událostí.

Architekturu divadel převzali Římané od Řeků, postupně však provedli úpravy, jenž vedli především k lepší akustice divadel a ke zvýšení pohodlí diváků. Také prohloubili a prodloužili jeviště, díky čemuž dobře sloužilo výpravným hrám, které vyžadovaly více prostoru a bohaté kulisy. Sbor vystupoval výhradně na jevišti, zatímco v orchéstře byla zřízena sedadla pro významné hodnostáře a boháče. Chudina byla vykázána do nejvyšších řad.

Divadelní techniku zdokonalili zavedením nových strojů, budovu pokryli plátěnou střechou pro větší pohodlí publika a zavedli dvě opony, kdy jedna byla hlavní, spouštěná shora, druhá pomocná pro vedlejší postavy). Kromě velkolepých divadel začali Římané stavět menší divadla pro neveřejná představení,

cirky pro gladiátorské hry nebo vodní nádrže pro divadelní ztvárnění námořní

bitvy.

Pod vlivem etruských tradic hráli herci zpočátku bez masek, odění pouze do bohatě zdobených rouch. Později se vlivem řeckého divadla začaly uplatňovat masky. Velký důraz byl kladen na dokonalost mluveného projevu a vysoké úrovně dosáhla také gestikulace herců, jenž byla propracovaná do nejmenších detailů.

Divadlo bylo v Římě a městech po celé říši velmi oblíbeno, sloužilo především jako zdroj zábavy a potěšení. Cílem divadla bylo také především odvrátit pozornost od politických a hospodářských problémů státu. Vášeň pro divadlo a společenské důsledky popularity jeho představitelů byly tak významné, že v něm mnohdy jako herci působili i vysocí hodnostáři a někdy i sami císaři. V oficiálním společenském

hodnocení bylo však herci opovrhováno, protože většinou pocházeli z řad otroků.

Rozdělení divadelních žánrů nechali Římané po vzoru Řeků na vážné a veselé. Římské drama se utvářelo v první polovině 3. století př. n. l. v podobě překladů řeckých tragédií a komedií, za což se zasloužil především Livius Andronicus, otrok řeckého původu. Roku 207 povolil stát zakládání organizací sdružujících herce a dramatické spisovatele. Její členové volně zpracovávali řecké předlohy pro římská divadla, sepisovali komedie a tragédie (s řeckými náměty-palliata a s tématy římské historie-togáta).

Zájem o komedie upadl v nezájem, když na jeviště vstoupil nejvýznamnější představitel tragédií Lucius Annaeus Seneca, který ve svých dílech dokázal stupňovat dramatické napětí do krutých výjevů a drastických scén, prokládaných moralizujícími úvahami. Seneca čerpal z řeckých předloh, nejvýznamnějšími díly jsou Medea a Phaedra.

Významným představitelem komedií byl Titus Maccius Plautus, který ve svých hrách využíval živou lidovou řeč, vulgarismy a náměty z běžného života. Jeho díla dokonce inspirovala i takové autory, jakými byl Molier, Shakespeare nebo Klicpero. Uhlazenější, kultivovanější a střídmější komedie psal Terentius. Jeho díla Dívka z Andru, Formio nebo Kleštěnec se dočkala velké obliby až v době humanismu a renesance.

Lucius Annaeus Seneca (4 př. n. l. – 65 n. l. )

Seneca psal v době, kdy na trůn usedl krutý tyran Nero. Svoboda projevu vymizela a v umění začal převládat pesimismus. Psal temné tragédie, v nichž vždy zápornou postavu ztvárnil vládce – tyran. Sepsal také řadu mravněvýchovných děl. Byl vyznavačem stoicismu, avšak některými svými názory se blížil ke křesťanství. Za své názory a jejich obhajobu musel zaplatit životem, když jej Nero vyzval, aby si sám vzal život.

Díla: Medea (zpracoval téma Euripida, divadelní hru doprovázela temná, až pesimistická hudba, Seneca v díle dokazuje, že za vše se platí vysokou daní)

 

Phaedra

 

O duševním klidu (psáno formou dopisů, v nichž se přátelé vzájemně ptají,

jak dojít rovnováhy duše a těla, jak žít v souladu s přírodou)

Titus Maccius Plautus (251 – 184 př. n. l.)

Plautus byl nejvýznamnější osobností rozvíjejícího se římského umění. Původem byl otrok a přivydělával si jako kočovný herec. Po několika úspěších se rozhodl, že si bude komedie sám psát. Napsal 21 komedií, v nichž hojně využívá vulgarismy a vtipné výrazy, kterými si dobírá obyvatele bez rozdílu jejich postavení. Hlavními hrdiny byly postavy z nižších vrstev, otroci nebo lakomci, kteří si vždy dokázali poradit se složitými situacemi.

Díla: Komedie o hrnci (hra inspirovala Moliera k napsání Lakomce, děj se odvíjí od nalezeného hrnce s penězi)

O strašidle (Otec se synem se snaží vystrnadit strašidlo ze svého domu)

Lišák Pseudolus (otrok Pseudolus pomáhá svému pánovi, aby osvobodil svou

milou z otroctví a získal si její srdce – vykreslení charakteru, že i otrok může mít dobré srdce)

Chlubný voják

 

9. Úpadek divadla

V 1. století př. n. l. převažovala v komediální tvorbě domácí tematika a komedie se postupně rozvinuly v četných podobách. Velmi oblíbenou se stala forma atellana, které se věnovala především římská „zlatá mládež“ a která využívala vulgarismy a obscénnost. Provozován byl také minus, který se snažil vyhovět požitkářskému publiku v předvádění erotických praktik. V minu směly vystupovat herečky, jenž pocházely rovněž z řad otrokyň. Výrazným komickým prvkem minu byl šašek (tzv.stupidus), který byl zárukou, že se budou diváci při představení skvěle bavit. Také žánry komické a tragické pantomimy se v římském prostředí zvrhly v úpadkovou záležitost, zabývající se převážně sexualitou.

Mnozí římští vzdělanci odmítali tyto úpadkové podoby římského

divadla, a tak i navzdory divákům, jenž nové formy vřele vítali, začalo divadlo postupně upadat. Autoři již nepsali kvalitní hry a obyvatelé měst přestali postupem času nevkusná divadelní představení navštěvovat.

 

10. Závěr

V pátém století začalo divadlo vzkvétat, v 1. století př. n. l. upadat. Čtyři století se mohlo těšit velké oblibě a zájmu a přestože by každý očekával, že s rozvojem společnosti bude i kultura čím dál lepší, divadelní tvorba se stávala tím horší, čím bohatší byla společnost a čím prostopášnější vedla život. Když v dnešní době zajdete do divadla, aby jste kulturním zážitkem nabyli ztracené síly, můžete s jistotou očekávat, že hra bude parodovat současnou situaci v zemi, využije vulgární výrazy a narážkám na sexualitu se pravděpodobně také nevyhnete. Současná divadelní tvorba se zdá být tak odlišná od antického ideálu a přesto, při podrobnějším zkoumání přesně odpovídá základní charakteristice antického divadla.

 

 



Nový příspěvek


Ochrana proti spamu. Kolik je 2x4?



Na-mobil.cz

Spřátelené weby