2. světová válka v próze

Kategorie: Literatura (celkem: 308 referátů a seminárek)

Informace o referátu:

  • Přidal/a: anonymous
  • Datum přidání: 23. září 2006
  • Zobrazeno: 9423×

Příbuzná témata



2. světová válka v próze

Osnova:

Úvod: stručné pojednání o 2. světové válce

Stať: a) cizí literatura – vlastní četba (A. Seghers, Sedmý kříž)
b) česká literatura – vlastní četba (O. Pavel, Smrt krásných srnců)

Závěr: jak zapůsobila válka lidi a jak na mě působí přečtená literatura

 

2. Světová válka
Světová válka proběhla v letech 1939 – 1945. Zapojil se do ní téměř celý svět.Válku zorganizovaly fašistické země v čele s hitlerovským Německem. V září 1939, kdy Nacisté rozpoutali druhou světovou válku, rostl hospodářský potenciál Německa především obsazováním a vykořisťováním dalších území, vraždění, týrání a znevažování lidí jiných než „čisté rasy“ a nebo lidí nesouhlasící s nacistickými a fašistickými ideologiemi. Válka skončila poražením fašistických velmocí 8. května 1945, kdy Německo kapitulovalo, ale také obrovskými materiálovými škodami a lidskými životy.
Protifašističtí autoři ve svých dílech líčili strach z války, rozebírali psychiku jedince. Na válku se dívali i pod jiným úhlem, a tak vznikaly satirické a humoristické romány z války, kde autoři zesměšňovali nejen nepřítele, ale i vlastní řady.

Cizí literatura

Anna Seghers
"Nepíšeme proto, abychom psali,
ale abychom tím, že píšeme, měnili svět."

Anna Seghers (narozena 1900), vlastním jménem Netty Radvanyi, patří k zakladatelům německé proletářské a socialistické literatury a její prózy patří k vrcholům světového písemnictví 20. století. Celé její dílo je velkou obžalobou fašismu. Je to autorka románů, novel, povídek a esejí. Její život ovlivnily významné události 20. století, od třídních bojů ve dvacátých letech a teroru v období vlády fašistů až po
výstavbu socialistického německého státu.
Nejvíce ji proslavil román Sedmý kříž. Napsala jej v emigraci roku 1939. Toto slavné dílo, umělecky nejvýznamnější protifašistický román a jeden předních moderních románů vůbec, je širokým obrazem fašistického Německa.
Kniha byla roku 1944 v USA zfilmována Fredem Zinnemannem.
Anna Seghers v této knize, která ji proslavila po celém světě, a za niž obdržela v roce 1947 Büchnerovu cenu, dokazuje, že všemocná diktatura fašistů není všemocná, že mezinárodní antifašistická solidarita je silou, která zvítězí.

Sedmý kříž
Sedmý kříž zůstane prázdný a stane se pro vězně symbolem odhodlání k odporu proti fašismu a solidarity, kterou nemůže potlačit ani největší teror. Hlavní hrdina prochází jako štvanec Porýním, snaží se hledat pomoc u svých přátel, kteří mu převážně ochotně pomáhají, i když si jsou vědomi nebezpečí, které na sebe jeho ukrytím přebírají. Autorka líčí obyčejný život v německých vesnicích i městech, množství nejrůznějších lidí, zastrašených i statečných. Tímto hledá autorka odpověď na otázku, jak hluboko pronikla nacistická ideologie do nitra německého národa, jaké revoluční síly v Německu existují a jaké jsou možnosti protifašistického odboje. Zdařilý útěk Georga Heislera symbolizuje autorčinu víru, že moc
nacistického režimu v Německu není neomezená.

V Sedmém kříži prostupuje mnoho paralelních dějů (osudy Heislerovy bývalé ženy Elli, přítele Franze Marneta, ostatních uprchlých vězňů). Všechny dějové a časové roviny se však protínají v jediném průsečíku, jímž je Heislerův osud. Metaforický titul románu navozuje představu Kristova utrpení a obsahuje magické číslo sedm; smrt šesti uprchlých vězňů na křížích je paralelou biblického ukřižování; sedm kapitol knihy odpovídá sedmi dnům Heislerova útěku a zároveň sedmi dnům stvoření světa.

Děj se odehrává na podzim 1937 v Porýní v Hesensku, kde z politického koncentračního tábora ve Westhofenu uprchne sedm vězňů, mezi kterými je hlavní postava Georg a jeho blízký přítel Wallau, ve kterém vidí svůj vzor a obrací se na něj s radami, které mu Wallau v duchu dává. Uteče přes les, stoku a pole na silnici, po které jde se starou, nic netušící paní a malou holčičkou. Když kolem přejíždí hlídka, rychle přeleze střepy posázenou zeď a s poraněnou rukou zaleze do skleníku místní školy. Tam si vezme manšestrový kabát jednoho ze studentů a odchází dál do polí k vesnici v Buchenau. Jen co tam dorazí, je vesnicí slyšet hvízdot a rozkaz, ať jdou všichni domů. Georg tedy vklouznul do nejbližších vrat a tam se schoval za hromadu dříví. Za nedlouho je dopaden jeden z vězňů, který byl schovaný v psí boudě. Mezitím se ve škole zjistilo, že byl ukraden kabát, boty a vytrhnutá podšívka ze staré bundy, což bylo ihned nahlášeno. Dále se zjistilo, že ten uprchlík, který měl školákův kabát, musí být zraněn, protože našli stopy od krve na zdi a ve skleníku. Georg pokračoval do Mohuče, kam potřeboval za doktorem. Noc strávil v kostele. Ráno ho doktor ho ošetřil a Georg pokračoval ve své cestě k Rýnu, kde potkal rybáře, kterých tam bylo hodně. S jedním si vyměnil manšestrovou bundu za teplý svetr. Další noc strávil v kůlně, kde měli noční schůzku dva milenci. Ráno vyrazil dál. Potkal hlouček mladých chlapců a s nimi a jejich učitelem přeplaval řeku. Měl namířeno k Leni, jeho bývalé lásce. Ve Westhofenu se mezitím dozvěděli od jednoho muže, že jeden člověk se zraněnou rukou byl v ordinaci doktora a potom pokračoval směrem k Rýnu. Rybáři, co s ním Georg vyměnil vršek byl kabát zabaven a všichni svědci šli k výslechu. Byl předvolán i majitel kabátku, mladý Fritz. Ten však z nějakého důvodu řekl, že kabát není jeho. Tím nemohlo pátrání pokračovat, protože šlo zřejmě o jinou osobu. Zatím Georg vystoupil z loďky, prošel kolem hlídky, rozloučil se s chlapci a vydal se cestou do Wiesbadenu. Toho dne zatkli Wallaua, což bylo pro vězně hrozné, vězni v táboře byli zoufalí a zděšení. Wallau byl chycen jako třetí a byl pověšen na třetí kříž ve Westhofenu. Georg kráčel do města. Kolem jezdilo hodně aut, tak se rozhodl jedno „stopnout“. Zamával na cizince, který ho s úsměvem přijal. Když dorazil k Leni, otevřela mu mladá žena a říkala, že tu žádná Leni nebydlí. Georg ji ale poznal, a když mu odmítala pomoci, vzal si od ní alespoň jídlo a odešel. Dorazil na adresu, kterou mu dal jeden z uprchlých, kde mu obtloustlá paní dala nové oblečení. Dnešní noc chtěl strávit s jakoukoliv prostitutkou, která mu jako první přijde do cesty. –Byla hrozná, řekl jí, že bude spát. V noci ho něco probudilo, dal si dohromady, že ho ta žena mohla udat, a tak vyskočil z postele i okna a utíkal pryč. Zbytek noci strávil v křoví. Dalšího dne byl chycen jeden z vězňů, byla předvolána paní, která Georgovi prodala nové oblečení, a u které našli ranec s Georgovými starými věcmi. Ráno se Georg najedl a napil v bufetu. Byli tam i dva mladí hoši a jeden z nich Georga poznal. Řekl tomu druhému: „Bože“ Mohl sis vydělat.“ „Mohl? A ty ne?“ Podívali se na sebe a řekli si, že by to neudělali, že by ho neudali. Sbalili své brašny a odešli. Georg odjížděl tramvají z města. Když vystoupil z tramvaje, uviděl jednoho z vězňů. Ten ho vzal kousek dál a říkal mu, že se jde přihlásit a přemlouval i Georga, ať jde s ním. Ale Georg nešel. Místo toho začal přemýšlet nad svými starými známými a přáteli, kteří by mu mohli pomoci. Rodina – hlídaná, Elli (jeho manželka) – hlídaná, Werner, farář Seitz – všichni hlídaní. Potom si vzpomněl na svého starého přítele Franze, ale o tom neměl informace, kde by mohl být. Nakonec se rozhodl pro Paula Rödera, jeho dobrého kamaráda z dětství. Když stál před jeho domem, ptal se sám sebe, jestli smí vůbec dovnitř, kde ho přijmou, jestli svým příchodem smí rozmetat tuto rodinu do vězení, polepšovny, na smrt? Zazvonil. Paul ho s nadšením přivítal. Večer strávil s Rödrem, jeho ženou Liesel a jejich dětmi. Večer, když šla žena i děti spát, se mu Georg svěřil s tím, jak na tom je. Paul se nabídl, že Georgovi pomůže, jak jen bude moci. Mezitím stará žena sedí ve svém křesle a přemýšlí o svém synovi. Jak se zachová, přijde-li k nim domů? Když bude stát u okna a uvidí ho, jak se blíží, vykřikne na upozorněnou „Gestapo!“ Jinde zase mladý Fritz zjistil, že už chytli pět ze sedmi uprchlíků – co když chytli toho „jeho“? Co když řekne, že ta bunda je jeho? –Cítí se sám. Paul další ráno vstal a šel za Sauerem, o němž mu Georg řekl, že by mu mohl pomoci, ten mu však nevěřil – bál se, že je z Gestapa, a že by potom všechno, co řekne bylo obráceno proti němu. Proto se Paul rozhodne hledat pomoc u svého kolegy z práce. Fiedlera. Šestý ze sedmi uprchlých vězňů došel na kopec, odkud měl výhled jak na vesnici, tak i na svůj domek, kde žila jeho rodina. Sedl si pod lískový strom a díval se dolů. Najednou se mu zatemnělo před očima. Po chvíli ho našlo jedno z dětí, kteří si byli natrhat lískové ořech, jak tam leží – byl mrtev. Paul se rozhodl, že zaměstná Georga u své tetičky místo svého bratrance. Georg tam pracoval den, když pro něj Paul přišel, ať počká na modré auto u jedné hospody. Georg nevěděl, o koho jde, jestli je ten člověk, co si ho má vyzvednout, spolehlivý. Říkal si, že by ho Paul nezradil, ale kdyby ho mučili, že mu nemůže mít za zlé, že ho prozradil. Další den tedy nasedl do auta. Řidič s ním celou cestu nepromluvil. Dojeli do bytu, kde je uvítala paní středního věku. Byla to žena řidiče. Jmenovali se Kressovi. Paula mezitím předvolali a vyslýchali. U Kressů zůstal přes noc, když mu další den dal pan Kress do ruky obálku s jízdenkou, novým pasem a několika markami, kterou mu předala žena Fiedlera – Paulového spolupracovníka. Georga odvezl Kress k přístavu. Jeli opět beze slova. Georg vystoupil, poděkoval a řekl si, že noc přečká na tomto břehu Rýnu. Sedl si do hospody na zahrádku a objednal si mošt. Servírka mu byla sympatická, a tak jí později požádal, jestli by nevěděla o nějakém noclehu. Nos strávil u ní v pokoji. Několikrát se v noci vzbudil – řval. Ráno ho potom servírka probudila a on se vydal za deště přes hlídky na most, kde ho čekala loď. Hlídkám ukázal pas a pokračoval. Uviděl „svou“ loď – Wilhemina a na ní muže s kulatým obličejem, který ho již očekával, který leccos riskuje….
Je to týden, kdy uprchlo sedm vězňů z tábora ve Westhofenu. Sedm platanů bylo poraženo. Nastoupil nový velitel.


Česká literatura

Ota Pavel

Ota Pavel (narozen 2. července 1930 v Praze), vlastním jménem O. Popper byl novinář (sportovní reportáže Dukla mezi mrakodrapy, Pohádka o Raškovi) a spisovatel (autobiograficky laděné lyrické prózy Smrt krásných srnců, Jak jsem potkal ryby, Pohár od Pánaboha, Syn celerového krále). V době, kdy byli jeho bratři a otec v koncentračních táborech, žil se svou matkou na Kladensku, kde pracoval jako havíř. Po válce navštěvoval obchodní školu v Praze a věnoval se sportu. C roce 1949 nastoupil jako sportovní redaktor do Čs. rozhlasu. V roce 1964 v Rakousku těžce duševně onemocněl. V té době byly oceněny jeho knihy ze sportovního prostředí a napsal prózy. 31. března 1973 zemřel.

Smrt krásných srnců

Tato kniha je souborem sedmi povídek.
První povídka Nejdražší ve střední Evropě je o tom, jak tatínek koupil rybník. Nebyl to ale ledajaký rybník, tatínek ho sháněl, kde jenom mohl, až jednou v Kročehlavech jeho známý, pan doktor Václavík, mu nabídl rybník. Byl skoro přesně takový, jak si ho tatínek vysnil: obklopený vrbami, sem tam srdcovitý stulík a ve vodě lesknoucí se od paprsků slunce velicí kapři. Pan doktor před ním na ukázku hodil žemli do rybníka a chvíli po ní vyskočil kapr. Byl obrovský, měl šest kilo. Tatínek dal spokojeně panu doktorovi deset tisíc korun a už se těšil na výlov svého nového rybníka. Když ale přišel den výlovu, zjistilo se, že v rybníku je pouze onen šestikilový kapr. Tatínek si to chtěl s doktorem Václavíkem vyřídit ihned ručně, ale zjistil, že odjel i se ženou do Itálie, kam vždycky toužila maminka jet. K večeři měli kapra – „byl to pravděpodobně nejdražší kapr nejen v Československu, ale v celé střední Evropě“. Utekla řada let a tatínek prodával ledničky a vysavače, jezdil na ryby. Najednou, když seděl v kanceláři, někdo zaklepal. Byl to pan Václavík. Tatínek zatnul zuby a usměvavě přivítal pana doktora. Ten se ho ptal, jestli by mu mohl doporučit nějakou ledničku. Tatínek mu nabídl jednu s mramorovou deskou. Stála deset tisíc třistapadesát korun. Václavík mu je s díky předal a odjel. Tatínek, aby mu vrátil to s těmi kapry, vzal starou lednici, nechal vyndat vnitřek, přidal mramorovou desku a poslal ji do Kročehlav za Václavíkem. Když pan doktor dostal ledničku a zjistil, co s ní je, telefonoval mu a řval na něj, že nemá vnitřek a že ho podfoukl, tatínek na to jenom řekl: „Jó, pane doktore, to se nenechá nic dělat. To je jako s tím rybníkem. Ten taky neměl vnitřek a jinak vypadal moc hezky.“ A položil sluchátko. A tak stejně jako tatínek koupil nejdražšího kapra v Evropě, tak si i pan doktor Václavík pořídil nejdražší klec na králíky.
Druhá povídka Ve službách Švédska pojednává o tatínkově kariéře ve firmě Elektrolux a jeho tajné lásce, paní Irmě. Tatínek zaznamenával nevídané úspěchy: stal se mistrem republiky v prodeji a brzy dosáhl i světového titulu. Jeho život se od základů změnil. Nakupoval drahé oblečení a „jezdil“ v americkém autě. To proto, aby
se zalíbil Paní Irmě, manželce generálního ředitele Fr. Korálka. Jednou se tatínek seznámil s proslulým malířem Vratislavem Nechlebou. Když na jednom z banketů firmy padlo jeho jméno a tatínek ho označil za svého přítele, porostl tak v očích pánů kolegů i na společenském žebříčku, protože jméno Nechleba bylo pojmem nejen v ČSSR. Paní Irma nesmírně toužila po tom, aby jí Nechleba zhotovil portrét, tatínek začal veškerý čas trávit nad knihami umění a v ateliéru, jen aby přítele přemluvil, aby namaloval paní Irmu. To však nebylo vůbec jednoduché, Nechleba ženy téměř vůbec nemaloval, jenom slavnou Lukrécii. Tatínek o Irmě neustále básnil, o její nadpozemské kráse. Malíř si nechal nakonec paní Irmu předvést, ale její umělá krása
se mu nelíbila, a tak se rozhodl, že ji malovat nebude. Po tomto nezdaru se tatínek přestal zabývat uměním a vrátil se ke své profesi.
Další povídka nese název Smrt krásných srnců. Autor vypráví o kraji za hradem Křivoklát, kam všichni kluci rádi jezdili. Přespávali v jednom hostinci, ale protože tam bylo moc rušno od výletníků, jeli na škuneru hledat přístřeší jinde. Tam narazili na Karla Proška, ke kterému jezdili od té doby pořád. Prošek si opatřoval srnčí tajným způsobem. Jednou si pořídil psa, Holana. Byl to vlčák s vlčími geny. Ochotně chodil s panem Proškem na stráň, ve které nebylo žádné kamení. Byla to krásná stráň porostlá trávou, na kterou se chodila pást zvěř. Jinak to ale byla zahrada smrti. Když chtěl pan Prošek ulovit srnu, vzal Holanovi hlavu do rukou, ukázal na hnědou tečku na stráni a řekl: „Holane, běž!“ A Holan vždycky vyrazil, plížil se, plazil se, až skočil zvěři po krku, překousl tepnu a zvíře zabil. Prošek naložil srnce do ohromného batohu a ve stodole ho stáhl a všechno ostatní kromě masa spálil. Jednou ale hajní začali počítat kromě stromů i srnčí a nemohli se dopočítat. Vzpomněli si, že pan Prošek je známý pytláctvím. Když ho našli, viděli i psa Holana a bylo jim jasné, že to dělá on. Ale pan Prošek jim řekl, že si jenom hraje a poslal psa ohlídat krávu. Jednoho dne zabubnoval policajt Karel Kovařík na červený bubínek: „Na vědomost se dává, že se v této zemi zřizuje Protektorát Böhmen und Mähren.“ Tatínek a celá rodina to nesla těžce, nesměli na Křivoklát a bratři Hugo a Jirka byli povoláni do koncentračního tábora. Tatínek rozhodl, že kluci potřebují před odjezdem maso. Tak se vydal na kole ke Křivoklátu. Šel za svým kamarádem, doktorem Quidem Jeřábkem, který mu napsal, že je nemocný a nemůže na šachtu, odpáral hvězdu a vydal se na cestu. Když dojel k domku pana Proška, políbili se, tatínek dal kolo do stodoly a šel na ostrov chytat ryby. Ale byla špatná noc, a tak nic nechytil. Ráno řekl Karlovi Proškovi, ať mu půjčí Holana. A tatínek šel na lov se psem. Dlouho se nic nedělo, a tatínek už ztrácel naději, když viděl na stráni nádherného srnce. Dal povel Holanovi, a ten vyběhl, skočil po srncovi, ale protože už dlouho takhle nelovil, minul. Srazil srnce až na podruhé. Když si pro srnce šel, viděl dva muže, jak odhánějí psa – byli to rybáři. Dýkami stahovali srnce, jako by jim patřil. Tatínek se vrátil k panu Proškovi s prázdným batohem. Když mu tatínek vylíčil, co se stalo, Prošek i přes svůj strach z pytlačení, řekl tatínkovi, ať jde horem, že on půjde spodem, jako že něco hledají. Když už byli skoro u místa, kde rybáři vykuchávali srnce, zavolali jako, že jsou nadlesní a rybáři utíkali pryč. Srnce zabalili do batohu, hlavu si pan Prošek pověsil nad dveře, a tatínek jel na kole zpátky domů. Jednu kýtu srnce dali pekaři Bláhovi, jednu do statku Burgrovým – byli k nim za války moc hodní – a zbytek maminka rozdělila mezi brášky. Hugo se vrátil celkem v pořádku, ale Jirka měl jen 40 kilogramů a půl roku trpěl a umíral od hladu. Moc o tom nemluvil, jenom jednou řekl: „Možná, že ten srnec mi zachránil zrovna život. Možná, že ty poslední kusy pořádného masa mi vystačily akorát do konce.“ Strýček Prošek umřel po válce krátce po Holanovi. Ležel v rakvi s knírky, jako měl Adolf Hitler se žlutou merunou, podmáslím, nakládanými rybami, srnčím, psa Holana, pražskými buřty a gramofonovou deskou TISÍC MIL, která vždycky vyhrávala z okna sněhobílého domku strejdy Proška.
Povídka Kapři pro wehrmacht vypráví příběh ze začátku okupace, kdy tatínkovi vzali buštěhradský rybník, protože Žid přece nemůže chovat kapry, jak mu řekl starosta. Tatínek ten rybník miloval, miloval i kapry v něm. Chodil je krmit žemlemi, přikrmovat mlátem a kapříci vypadali jak buchtičky. Jednou, když už rybník nebyl jeho, šel k němu, ale stáli tam čtyři muži v zelených uniformách. Esesmani měli hloupé narážky na jeho židovský původ a pak vzali jednoho kapra a hodili ho do bahna, kde kapřík pomalu umíral, protože se propadal hlouběji a hlouběji. Tatínek se otočil a vzpřímeně odešel. Okupace v Buštěhradě byla opravdu zlá. Zkáza Lidic zasáhla všechny, i oni slyšeli Lidice křičet, maminka musela chodit pracovat na pole a často se vracela uplakaná. „My na zkázu Lidic nemůžeme nikdy zapomenout, nám zůstaly zakousnutý v srdci jak v kůži klíště, který má místo kusadel a nožiček černej hákovej kříž.“ Tatínka to sebralo a už nedoufal, že kapři z jeho rybníku budou ještě někdy jeho. Bráškové museli do koncentračního táboru. Zbylí tři členové rodiny sháněli peníze na balíky pro bráchy. Chodili po statkách, někde jim něco málo dali, jinde ani neotevřeli. Jednou přišlo gestapo k nim domů a chtěli vidět pušky, ale Popperovi měli jenom tu bystu, co tatínek za poslední peníze koupil. Museli ji rozbít. Ještě ten samý den tito muži vystříleli dvě židovské rodiny. Další den si udělali předvánoční večeři, protože tatínek měl taky odjet do koncentračního tábora. V noci s ním najednou tatínek zatřásl a řekl mu, ať jde ven, maminka ho oblékla a poslala za tatínkem, který už čekal se sekyrou a pytli. Mířili k Buštěhradskému rybníku, kde tatínek vysekal pro kapry díru, aby mohli dýchat, chvíli se s nimi mazlil, potom je nabral naběrákem a spolu s Otou odnesli postupně všechny kapry domů. Byl jich plný dům. Ráno odprovodili tatínka na autobus do Prahy. Měl poprvé svěšená ramena, ale Ota si ho vážil, za tu noc ještě víc. Ještě ten den začali vyměňovat kapry s maminkou za jídlo. Najednou se v každých dveřích objevil úsměv. Kapři byli dobře krmení, a tak je vyměnil za hodně jídla. Ted byl dům plný sádla, uzeného, moukou a jinými druhy jídla. Byly to Otovy nejštědřejší válečné Vánoce. Příští rok přijeli ten rybník vylovit, bylo kolem toho moc slávy, na hrázi hrála muzika, ale kapři tam nebyli žádní. Tehdy si Ota uvědomil, že ta muzika hraje na počest jeho tatínkovi, který s Davidovou hvězdou vypálil Němcům rybník.
V další povídce Jak jsme se střetli s Vlky se vypráví o tom, když přijeli do Luhu k panu Proškovi, aby lovili štiky. První den přivezli osm štik. Hned, jak se to rozkřiklo, došlo k nevypsané soutěži mezi Vlkovými a rodinkou Popperových. Vlkovi byli dobří rybáři, žili tu dlouho, a tak věděli všechno o řece. Ale tatínek stejně všude prohlašoval, že je přemůžou a uloví lepší a víc štik. Odpoledne skončili s lovem – měli tři štiky, jen jedna z toho byla větší. Po cestě k Vlkovým si na ty štiky vzali vozík, když dojeli k jejich domku, viděli na drátech pět velkých štik. Tak se sklopenou hlavou dorazili k Vlkovým a ti jim beze slova podle tatínka dali „na prdel“.
Otázka hmyzu vyřešena. Po válce se vrátil už jen otec, nyní pouze tří členná rodina se opět usadila Na Luhu. Tatínek opět propadá rybaření. Posléze se vrací i k obchodu. Jeden obchodník mu nabídl super věc – mucholapky. Tatínkovi se opět daří. I svého syna zasvěcuje do tajů obchodu a sní o tom, že sám se bude specializovat na oblast Čech a syna vyšle na Moravu. Když tatínek umí tak dobře prodávat zboží, všichni to koupí, ale obchodníci tento talent nemají, proto náhle přichází zvrat, obchod se bortí, tatínkova kariéra obchodního zástupce končí v nenávratnu. Jednou Ota potká toho obchodníka znovu, který mu řekl, že nakonec stejný výrobek prodávají Holanďané, a že na tom vydělávají.
Poslední povídka Králíci s moudrýma očima je o tatínkovi posledním obchodováním. Za ušetřené peníze si postavili Popperovi nový domek u Radotína. Tatínek se rozhodl obchodovat s králíky. Nejdřív je jenom kupoval, prodával nebo rozdával. Pracoval jako nikdy v životě, i maminka pracovala. Postavili králíkárny se záclonkami, tatínek chodil každé ráno a navečer pro trávu, aby měli králíci pořádné jídlo. Takhle to trvalo asi deset let. Tatínek se znal se zahradníky, ti mu dali růže, ale zapomněl, jak se jmenují, a tak je pojmenoval podle prezidentů a svých kamarádů. Růže byly nádherné. V zimě zase dělal pasti na havrany a pak z nich dělal polévku. Nakonec dostal typ, že může dát králíky tetovat a s nimi potom vyhrát řadu cen a ocenění. Za poslední peníze si objednal náklaďák, bedýnky a jel na výstavu. Jenomže jim neudělal řádnou manikúru a pedikúru, což byl vážný nedostatek, a tak jim nemohly být uděleny žádné ceny. Tatínek se naštval a venku králíky pustil, těm se ale pryč od tatínka nechtělo, musel jim utéct. Neměl už žádné peníze, tak šel podél řeky pěšky domů. Najednou v řece uviděl velkou a starou štiku, o níž říkal, že se šla podívat, jak umírá, protože za svůj život zabil hodně ryb. Ráno došel domů, podlamovaly se mu nohy a držel se za srdce, než ho maminka odvedla k sanitce do nemocnice, dal na dveře cedulku: „PŘÍJDU IHNED“. Ale nikdy už nepřišel.

Závěr

Podle mého názoru byla 2. světová válka, válka „nelidská“. Nemůžu pochopit, co A. Hitlera a jeho přívržence vedlo k tomu, že lidé neárijského původu musí být mučeni, týráni, zabiti, nebo byli nuceni rozhodnout, jakého člena rodiny zabijí prvního. A to ještě ve velkém počtu v koncentračních táborech a plynových komorách. Zabíjeni byli i lidé, kteří s těmito ideologiemi nesouhlasili nebo dokonce byli aktivně proti nim. Také mi hodně vadí, že i padesát let po pádu fašismu a nacismu se stále objevují a přibývají skupiny a organizace, které jsou fašisticky a nacisticky orientovány! A i když jsou dělány akce proti těmto skupinám, přesto je fašismus stavěn, množstvím současných médií, ať už jde o tisk, rozhlas nebo televizní zpravodajství, do roviny politické síly, která je schopná a dostatečně silná svým myšlenkovým potenciálem nahradit současný „demokratický režim“ a vyřešit tak množství společenských problémů a nejistot, které pracujícím s sebou přináší systém volného trhu. Ale zpět k fašismu za druhé světové války. Líbí se mi, že byli i autoři, kteří přestože věděli, že budou za svá díla odsouzeni, knihy stejně psali a většinou vydávali, i když převážně v zahraničí. Válka změnila životy lidí stejně jako každá jiná válka. V díle od A. Seghers byl odstavec o jednom z kapitánů v koncentračním táboře, který se nemohl vrátit mezi „normálně“ žijící lidi. Nedokázal si představit, že zase bude celý den orat pole, poslouchat svoji sedřenou, už nehezkou ženu a děti, kterých bylo stejně jako jeho návštěv doma. Ale není to nic proti těm lidem, kteří třeba několik let v koncentračních táborech prožili, vraceli se s poloviční váhou, a to ještě byli rádi, že přežili. I když spíš rádi nebyli, protože já bych s tím nejspíš vůbec nemohla žít.


Nejdřív si přišli pro Židy
- a já neříkal nic, protože nejsem Žid

Pak si přišli pro komunisty
- a já neříkal nic, protože nejsem komunista

Pak si přišli pro odboráře
- a já neříkal nic, protože nejsem odborář

A pak si přišli pro mě
- a nezůstal nikdo, kdo by se ozval

Pastor Niemoeller
(Oběť fašismu)
(http://afa-cz.antifa.net)



Nový příspěvek


Ochrana proti spamu. Kolik je 2x4?



Na-mobil.cz

Spřátelené weby